Podvod je přece umění
J. P. Kříž 19. březen 2003 zdroj Právo
Herecký výpadek Boleslava Polívky způsobil, že režisér Zdeněk Černín za odložené Čekání na Godota doplnil dramaturgický plán brněnského Městského divadla o Gogolovy Hráče.
Černín akcentuje grotesknost vynikajícího, sžíravě ironického Gogolova dramatického vabanku s tragickou pointou. Noblesního podvodníka Ichareva napálí primitivní, přímočaří venkovští balíci, pracující ovšem v týmu. Kam se síla napře, tam svět se hne, jak známo.
Režisér vystavěl koncepci inscenace na „odkrývání karet“. Kdyby Icharev byl méně zahleděný do vlastní geniality, neušlo by mu ono amatérské divadélko, které mu předvádí sehraný tým Utěšitele, Švochněva, Krugela a dalších kumpánů. Jeho ostražitost je definitivně udolána v okamžiku vidiny, kdy za osmdesát tisíc může získat tisíců dvě stovky. Zkáza podvodníka světového kalibru, napáleného svoločí, je neodvratná.
Martin Havelka jako Icharev umí dost dobře kontakt na diváky a v Brně je vždy zárukou, že na Hráče se budou stát fronty. Do detailu promyšlenými figurkami jsou nervní Krugel Zdeňka Junáka a ušlápnutý, z hráčů ale nejgeniálnější lotřík Utěšitel Erika Parduse. „Důvěryhodným“ kontrastem mladické nezkušenosti je Švochněv (Patrik Bořecký). Skvělou husarskou figurku věčně prohrávajícího Glova mladšího alternují roli od role zrající Alan Novotný a do MD Brno chválabohu zpět mířící Jan Apolenář.
V sršatém gogolovském partu dostávají příležitost i staří bardi - Jiří Tomek (Glov starší), Pavel Kunert (Gavrilka) a zázračně se z neduhů pozvedající Karel Bartoň (Alexej). Muzika je rusofilní, kozáčka čeští herci nejen v duchu žánru šidí. Komedie má rychlý spád, za hodinku a půl se jde domů. A to je uznání režisérovi a jeho dramaturgovi Jiřímu Závišovi.
Gogolovi Hráči pobaví a neurazí
Simona Polcarová 19. březen 2003 zdroj Rovnost
Náhradou za nerealizovanou premiéru Beckettova Čekání na Godota uvedlo Městské divadlo Brno uplynulý víkend jako pátou inscenaci sezony Gogolovy Hráče.
Titul, v němž se schází partička vášnivých karbaníků, pro něž jsou stejně důležité utržené peníze jako vymýšlení intrik, jak své „kolegy“ co nejlépe obelstít a oškubat, se stal především příležitostí pro herce co nejlépe vykreslit povahy ostřílených podvodníčků. Hra začíná pomaloučku a polehoučku příjezdem Ichareva do nejmenovaného hostince, kde už společně „praktikují“ Utěšitel, Švochněv a Krugel. Nejdřív se trojice s nově příchozím nesměle oťukává, ale velmi brzy všichni odhodí skrupule a podlehnou neovladatelné hráčské vášni. Jako v každé anekdotě se pak vše ještě několikrát zamotá, než se divák dozví, kdo koho vlastně nakonec přelstil.
Černín jako režisér ctí text i autorův záměr a tentokrát se nesnaží jakkoli efektně oslňovat, ale především si v širokém slova smyslu pohrát - se situacemi, se slovy, s herci.
Přijíždějícího rádoby světáckého Ichareva se ujal Martin Havelka, trojici Utěšitele, Švochněva a Krugela perfektně rozehrávají Erik Pardus, Patrik Bořecký a Zdeněk Junák. Navzájem se báječně doplňují - Pardus si v roli Utěšitele potrpí na ležérní eleganci, nonšalantní jednání a umírněnost, Bořeckého Švochněv je spíš výbušný a netrpělivý a Junák jako Krugel v klidu a radostně vyčkává, jak se vše vyvine. V malé, ale přesvědčivé kreaci starého sedláka Glova září Jiří Tomek, mladého Glova hraje Alan Novotný v alternaci s hostujícím Janem Apolenářem. Největší zábava na jevišti panuje, když jsou na scéně všichni karbaníci a ochotně si „přihrávají“. V okamžiku, kdy Havelka před závěrečným rozuzlením zůstává na scéně chvíli sám, jeho rádoby všeplatné promluvy směrem k publiku poněkud váznou.
Hráči nabízejí přibližně hodinu a půl slušné zábavy a jejich humor jistě nikoho neurazí. Pro představitele pak znamenají příjemné osvěžení hereckého rejstříku.
Stále pravdiví „hráči“
-ar- 1. prosinec -1 zdroj Inf. měsíčník města Blanska
Až neskutečně současně působí „Hráči“ od Nikolaje V. Gogola. Poprvé byla hra uvedena ve Velkém moskevském divadle 5. 2. 1843. Nesdílela později sice oblibu Revizora (uveden 1836) či Ženitby (1842), ale na světlo světa určitě patří. Dokladem je i její inscenování v Městském divadle Brno (premiéry 15. a 16. března). „Hráči“, v překladu Luboše Suchařípy, jsou uváděni v dramaturgii Jiřího Záviše. Režie se ujal (a text upravil) Zdeněk Černín. (Současně hru inscenoval ve Slezském divadle v Opavě). Autorem výpravy a kostýmů je Jan Dušek, j.h., hudbou opatřil David Rotter, j.h.
Především nutno říci, že inscenace dává obrovské příležitosti aktérům a režisér, jak potvrdil, ji chápe především jako „herecké divadlo“, v němž jsou myšlenky divákovi předávány především prostřednictvím hereckého výkonu. Brňané uchopili danou možnost zcela pevně, jak prokázala nedělní premiéra. Každá z postav byla přesně charakterizována, každý její představitel jí vtiskl svoji představu a vznikl vynikající výsledek. Je s potěšením sledovat Martina Havelku (Icharev), Erika Parduse (Utěšitel), Patrika Bořeckého (Švochněv), Zdeňka Junáka (Krugel), za čtveřicí nebývale zdatných a s kartami všehoschopných podvodníků pozadu nezůstávají ani Jiří Tomek (Glov starší), Jan Apolenář, j.h., v roli jeho syna (alternace s Alanem Novotným), Zdeněk Bureš (Zamuchryškin), Pavel Kunert (Alexej) a Karel Bartoň (Gavrilka). Hra je uváděna bez vnějších režijních efektů, je výborně vygradovaná až po překvapivou poentu. Neustávajícímu napětí určitě přispívá i to, že se hraje bez přestávky.
Gogolovi Hráči, ač skoro 170 let staří, jsou vskutku o současnosti: o korupci, ignoranci, podvodech, tedy o třech „oporách společnosti“. Je to text nadčasový a stále živý. Jak říká Icharev: „Žít jako hlupák, to není umění. Ale žít vtipně a chytře, žít tak, že všechny podvedeš, ale tebe nepodvede nikdo - to je kumšt, to je úkol a cíl!“ K pousmání? V divadle určitě, smutnější však je, že se tato teorie uplatňuje v každodenní praxi. Zdeněk Černín k tomu dodává: „Dnes se neurazí lží, ale tím, že se řekne pravda.“ Přesto dobrá rada: 580. inscenace v historii Městského divadla Brno určitě stojí za podívání: Nenechte si ji ujít.
