Brněnská Arkádie nevede k blaženosti přímo
Luboš Mareček 19. říjen 2004 zdroj Divadelní noviny
Městské divadlo v Brně uvedlo jako druhé divadlo v zemi Stoppardovu slavnou hru Arkádie, jejíž česká premiéra se s náležitou pompou a za přítomnosti autora uskutečnila před šesti lety v pražském Divadle Komedie. Titul z roku 1993 vede inscenátory za hranice dramaturgické jistoty. Vrstevnatý text rozhodně automaticky nemíří do rozpažené divácké náruče. Ostatně sám autor už koncem sedmdesátých let prohlásil, že ho nezajímají hrdinové s velkým H a psychologie s velkým P. Přitahují ho především myšlenky, a jen proto musí vytvářet nositele, kteří je sdělují. Stoppard později přiznal, že v Arkádii je idejí a nápadů hned na tři divadelní kusy. Má pravdu.
K záplavě ironických slovních hříček, paradoxů či aforismů přináleží složitě komponovaný děj. To, co se odehrává v minulosti, zkoumají ve stejné místnosti lidé o dvě století později. Ke konci se historie s reálným časem dokonce fyzicky prolnou. Postavy řeší pro většinu spíše odtažitá témata. Čí životní vášní jsou iterované algoritmy, literární historie a architektura parků? Stoppardova hra je z tohoto úhlu do jisté míry skutečně papírová.
Jiskrné dialogy, napínavé pátrání v historii, sarkastické poukazy na škrobenost učeného akademického světa a nejednoznačnost všech jeho teorií tvoří však živorodou dramatickou směs, jejíž divadelní konzumace nemusí být zážitkem jen pro vzdělance. Stoppardova intelektuální detektivka má nesčetně mnoho významových valérů, v nichž je místo pro ironii, něhu, komické situace, ale i sexualitu, lásku a její zmar. Arkádie u Stopparda není pouze přeludem či vysněnou idylicky bukolickou krajinou. Je to prostor, ve kterém se „pase“ duch obdařený schopností přemýšlet, kombinovat, objevovat, hloubat a hrát si. Tudy by měli diváka Stoppardovy hry vést také inscenátoři.
V Brně Arkádii připravil bratislavský režisér Roman Polák, který si nevypomáhá piruetami překvapivých akcí, neužívá ani jiné scénické efekty, které by odváděly pozornost od toho hlavního: dialogů.
V Arkádii probleskuje umění wildeovsky jiskrných rozprav. V tuzemsku je na rozdíl od Anglie příliš neumíme. Mluvit s rozkoší, nechat radostně plynout slova, elegantně žonglovat s jejich významy a přitom ledabyle vršit banální i skutečná moudra není nijak jednoduché. V Městském divadle Brno byla vloni jakousi zkouškou ke Stoppardově Arkádii právě Wildeova komedie Jak je důležité míti Filipa. Jeden z jejích protagonistů, Viktor Skála, v Arkádii obstál jako jeden z mála na výbornou. Jeho sarkastický domácí učitel Septimus Hodge je mistrně napsanou figurou, které Skála dodal temperament a herecký šarm. Také Irena Konvalinová brilantně vykresluje amorální ochránkyni dobrých mravů Lady Croomovou. Evelina Jirková v roli pubertální Thomasiny přesvědčivě zvládla přerod z dítěte do cílevědomé dívky. V brněnské inscenaci ostatně vychází nepoměrně živěji právě historická skupina z roku 1809. Je to tím, že současná rovina Arkádie nemá až tolik uhrančivou atmosféru, je upovídanější.
Režisér Polák v Brně ale nesestavil pouhou načechranou konverzačku. Stoppardova hra ironicky i nostalgicky ukazuje, jak relativní jsou veškeré teorie i poznání samotné. Polák poprášil bohatě rozvětvený scénář lechtivějšími momenty, snaží se v něm trpělivě a pomalu orientovat publikum i herce. Jeho tříhodinová inscenace není lidovou zábavou, není naštěstí ani akademicky nudnou, statickou podívanou, i když po čase ztrácí tempo. Teskný tón ve finále vyvolává otázku: K čemu je všechno naše snažení? V délce i obsahu kolosální brněnskou Arkádii nestráví každý bez problémů. V Městském divadle Brno touto volbou dokázali, že si mohou troufnout na náročnější repertoár.
Stoppardova Arkádie jako nadčasově životné drama
Tomáš Hejzlar 1. říjen 2004 zdroj Haló noviny
Brněnské Městské divadlo (MdB) se v posledních letech dostalo do povědomí především sérií nápaditě koncipovaných, obvykle původních autorských muzikálových projektů,
avšak ani jeho produkce činoherní není zanedbatelná. Stanislav Moša se jako ředitel rozhodl pro novodobě univerzální divadlo, které si v nynějších, pro kulturu často velmi nesnadných, kapitalistických podmínkách sice musí vydělávat, ale nečiní tak metodami podbízivého repertoáru.
O tom svědčí i nedávné nastudování hry Arkádie současného britského autora Toma Stopparda. Tento rodák ze Zlína patří k nynějším nejuznávanějším dramatikům. K jeho nejznámějším jevištním titulům patří hamletovské parafráze Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, u filmových diváků si získal přízeň zejména snímkem Zamilovaný Shakespeare.
Brněnská verze nadto respektuje funkčně cítěné střetávání pomyslné „reality“ s experimentováním, rekonstruuje ji v poněkud nostalgickém, jevištně silně vypovídajícím, takřka čechovovském ladění bez jevištních banalit a nadbytečného kašírování všeho druhu. Arkádie dokonale slučuje subjektivizační psychologizaci s nadčasovými idejemi. Na Stoppardově tvorbě je patrné osobité tvůrčí ahasverství, ovlivněné možná i skutečností, že dramatikovi předkové prchali v předvečer druhé světové války z našeho území před rozpínající se fašistickou mašinerií do daleké ciziny, aby zachránili holé životy. Stoppardovo časoprostorové myšlení se vymyká omezeným nacionalistickým trendům: směřuje „skrze doby a místa“ do nadčasovosti. V Arkádii cítíme odlesk kafkovského intelektuálského vizionářství, jež je zde prolnuto i s čapkovským evropským humanismem. Ale Stoppard jde dál: je tvůrcem výsostně soudobým.
Arkádii lze inscenačně pojímat jako líbivou konverzačku, úspěšně plnící hlediště, ale i jako ostře kontrastní, akademicky odosobněnou, ba téměř laboratorní esenci filozofického jevištního tvoření. Ani jeden z těchto extrémů však hostující režisér Roman Polák nevolil: snažil se nalézt kompromis mezi diváckou přitažlivostí a apelativní silou daného námětu - a ten, zdá se, také nalezl: přestože hra časově přesahuje běžný limit divácké pozornosti, režie zaujímá nikoliv lechtivou apartností, ale snahou o decentní profesionálnost. Hra tedy může v některých momentech připadat jako skutečný jevištní herecký koncert. Ale vzápětí, pro odlehčení napjaté pozornosti, se tu a tam zaperlí komediální frivolnost - tvárná, ale zjednodušeně nepodbízivá. Herci to zřetelně pocítili a snaží se tomuto velkému realizačnímu oblouku přispět svými výkony. Jsou dokonale vyrovnaní, jednotlivci „nevyčnívají“, nýbrž chápou svou rovinu a své zacílení v rámci celku. Každý by si slušel připomenutí, i v těch zdánlivě jen perifernějších rolích. Smlčet však nelze ojedinělou kreaci Aleny Antalové: její výkon je totiž ukázkou ojedinělých hereckých kvalit, jež velmi často postrádáme i na pražských jevištích. Její zdánlivě frigidní spisovatelka Hana, která si nechce od okolí nechat nic líbit, je ojedinělým spojením přidrzlé emancipované moderní ženy, jejíž nitro je však mnohem bohatší, než co nabízí okolnímu světu na první pohled. Antalová svou roli pojala s hlubokou psychologickou jímavostí, přitom nepatetizuje, ani jen vnějškovitě nepřechází to, co Stoppard své postavě předepisuje.
Brněnské nastudování Arkádie se tak stává sympatickým kolektivním hereckým koncertem, rétoricky i pohybově dokonale stmeleným, ovšem s jednou hvězdnou postavou - a tu rýsuje právě Antalová. Celkovému pojetí odpovídá i zjednodušená scéna Jaroslava Milfajta s kostýmy rovněž hostující Sylvy Zimuly Hanákové. Dramaturgové Ladislav Stýblo a Jiří Záviš obohatili repertoár brněnského divadla velmi aktuálně, soubor se s realizací vyrovnal s profesionální ctí.
Až budou vysvětleny všechny záhady
23. září 2004 zdroj Scena cz
Až budou vysvětleny všechny záhady
a všechen smysl zatemněn, ocitneme se
sami na pustém pobřeží... (Arkádie)
Hra Toma Stopparda Arkádie při své české premiéře v divadle Komedie 1998 vzbudila velký ohlas a v Ceně Alfreda Radoka získala titul jako „hra roku“. V těchto dnech se v nové interpretaci (režiséra Romana Poláka) představila v Městském divadle v Brně.
Odehrává se ve dvou časových rovinách, které se v první půlce hry střídají, a v druhé půli do sebe volně vplývají jako dva pramínky a nepozorovaně se mísí. Právě to prolínání minulosti a budoucnosti, skutečnosti a fantazie, komedie a tragédie, života a smrti, lásky a rozumu je pro většinu jeho her typické. Jestliže se chce režisér podrobit této Stoppardově nabídce a předat jeho slova co nejautentičtěji, nesmí volit nějakou třeskutou interpretaci, tzv. tlačit na pilu, ale neškrtat - protože vše má své naprosto přesně vymyšlené místo - a podřídit se jeho elegantní konverzaci (možná trochu ve stylu Oscara Wilda) a vsadit na vytříbenost hereckých výkonů.Takové herce, jak se zdá, Městské divadlo má.
Jmenujme alespoň mladičkou Thomasinu Evelíny Jirkové v sobě nese poslední doteky dětství s tragickým akcentem předčasné smrti, učitele Septima Hodge Viktora Skály, muže v pozadí událostí, které (nechtě) dal sám do pohybu, aby je vykoupil poustevnickým životem, feministickou životem zklamanou novinářku Hanu Aleny Antalové či sebevědomého profesora Nightingala Martina Havelky.
Arkádie rozmotává předivo vztahů minulosti a současnosti
Simona Polcarová 7. září 2004 zdroj Rovnost
Arkádie je ze všeho nejvíc hrou myšlenek, a proto se nejaktivnější bytosti (přelétavá paní Chaterová) na scéně dokonce vůbec neobjeví. Největší pozornost získává brilantní konverzace zasvěcených o matematice, literatuře či zahradní architektuře a nutno říci, že herci se v těchto oblastech cítí jako ryby ve vodě a vysvětlují kýženou problematiku, jako by jim byla opravdu denním chlebem. Osudy postav z minula i současnosti se navzájem doplňují a slévají, až se po několika „prostřizích“ do let 1809 a 1812 a zpět doslova propojí i v obraze.
Při obsazení režisér prokázal ruku více než šťastnou. Vysoce sofistikovaně a sympaticky wildeovsky vyznívá Viktor Skála jako učitel mladičké Thomasiny Coverlyové a spolužák Byronův do tajů iterovaných algoritmů proniká v současném světě s Petrem Štěpánem v úloze Valentina Coverlyho Alena Antalová jako spisovatelka Hana Jarvisová, pátrající v sídle Coverlyových po pramenech pro svou další práci. Hana Aleny Antalové je vůbec nejtajemnější a nejkomplikovanější postavou, stojící zásadně na straně rozumu a bránící se jakémukoliv citu, a přesto probouzející emoce a touhy u všech mužských protějšků. Roztomilá je Evelína Jirková (part alternuje s Veronikou Poláčkovou) v roli bezděčně geniální a cituplné Thomasiny a paralelou se jí stává němý Gus Coverly (Pavel Hýža). Glanc si zachovává i Irena Konvalinová jako rafinovaná lady Croomová a dalšího ze svých samolibých ješitných mizerů si s chutí v partu profesora Nightingala střihl Martin Havelka.
Arkádie je hra, v níž se hodně mluví a o níž se hodně mluvit bude. Snese mnoho výkladů a nabízí bezbřehé množství polemik. A spoustu otázek nechává nezodpovězených. Kdo jí však přijde na chuť, ten si ji i přes její neobvykle obsáhlou „stopáž“ zamiluje.
Brno rehabilitovalo Stoppardovu Arkádii
Jiří P. Kříž 7. září 2004 zdroj Právo
Jednou ze dvou inscenací Sira Toma Stopparda (1937), kterými o prvním zářijovém víkendu česká divadla otevřela novou sezonu, byla vedle české premiéry Toho pravého v hradišťském Slováckém divadle také rehabilitace Arkádie, zatím nejúspěšnější hry rodáka ze Zlína, v Městském divadle Brno.
S jedním z nejlepších divadelních souborů u nás nastudoval Arkádii Bratislavan Roman Polák. Jako dramaturgický počin získala inscenace Stoppardovy Arkádie v roce 1999 Cenu Alfreda Radoka a titul Hra roku.
Realizace režisérem Robertem Russelem v pražském Divadle Komedie ale rozpačitě pokulhávala za možnostmi interpretací rozměrného partu, jak je nabízí autor hry i kongeniální překlad do češtiny z pera Jaroslava Kořána. Zůstal po ní jen dobrý pocit, že česká premiéra se uskutečnila ještě před pařížskou v Comédie Franćaise, kde byla Arkádie historicky první realizací žijícího dramatika z nefrankofonní oblasti.
Roman Polák vrátil Arkádii tam, kam ji posadil Stoppard. Totiž do dvou časových pásem - do naší současnosti a na konec prvního desetiletí 19. století. Mistrovské mystifikace se v jeho textu snoubí s ironiemi vůči spisovatelskému, vědeckému, pedagogickému i aristokratickému stavu. Konfrontuje nejenom stejnou míru živočišnosti učeneckého i plebejského světa, ale především jednoduchost, nejistoty a omyly quasiodborných zadání, potlačujících přirozenost a smysluplnost řešení problémů. Osobních, historických, matematických...
Sarkasmy na adresu lidské ješitnosti
V historické fikci malého výseku pobytu spojeného se skandálkem básníka lorda Byrona v bukolicky arkadické krajině, futurologických filozofických úvah, naplněných ale dobovými vášněmi napoleonských válek a osobními duely mizerného veršotepce Chatera (Jan Mazák) s intelektuálně i milostně výbušným Hodgem (Viktor Skála), prýští z Arkádie velké stoppardovské sarkasmy na adresu mravnosti, intelektuální zralosti, lidské ješitnosti.
A v badatelském úsilí našich současníků spekulativně se pinožících jako Nightingale (Martin Havelka) za každým krokem velikánů minulosti nebo jako Jarvisová (Alena Antalová), žijících z bestsellerové slávy literárně slátaných příběhů, se dobře mohou poznat třeba i naši akademici, kterým se dlouhá desetiletí úspěšně dařilo živit se citacemi citací a starat se dnes, stejně jako rychlokvašení politikové pivních bratrstev, jen o přimykavost k lidem, kteří vládnou, a pak už jen o vlastní mediální obraz. Víc než dřív.
Jak na městském rynku
V Arkádii, v onom mýtickém území blaženosti a harmonie, to podle Stopparda nefunguje o nic lépe než na městském rynku. Vše v autorově geniálně uspořádané, ironické fantazii se prolíná, nejprve s prodlevami, nakonec doslova, aniž se však lidé uzavření do svých
epoch a omylů jsou schopni doopravdy potkat, natož vnímat.
K úspěchu náročné inscenace, jedmonu z nejvýmluvnějších opusů současné světové dramatiky, přispívají dále Evelína Jirková a Veronika Poláčková (Thomasina), Irena Konvalinová (Lady Croomová), Pavla Ptáčková (Chloe), Petr Štěpán (Valentin), Zdeněk Junák (Noakes) a další. Možná tudy vede cesta k Stoppardovu nejrozměrnějšímu, u nás zatím pomíjenému devítihodinovému dramatickému partu Břehy Utopie z roku 2002.
Odhalovaná tajemství arkádie
Jaroslav Parma 1. prosinec -1
Šedesátou sezonu zahájilo Městské divadlo Brno premiérou (4. a 5. 9.) hry anglického autora, zlínského rodáka, Toma Stopparda „Arkádie“. Autor rozehrává velmi zajímavý příběh, v němž se prolínají události staré zhruba dvě století s okamžiky dnešními. Dalo by se říci, že vytvořil svébytnou detektivku, v níž se snaží současníci odhalit na základě nacházených indicií dění před mnoha lety. Hrdiny dramatu zapojil do hry nejen coby „detektivy“, resp. aktéry, kteří jsou na počátku událostí, ale nechává je i rozmýšlet, uvažovat o věcech, které mohou nastat, o záležitostech spojených i s vesmírem.
Příběh „Arkádie“, umístěný do šlechtického sídla, měl premiéru v Královském národním divadle 13. 4. 1993 a hra ihned získala prestižní Olivierovu cenu v kategoriích nejlepší inscenace a dramatický počin roku 1993. Tom Stoppard je mj. spoluautorem scénáře úspěšného filmu „Zamilovaný Shakespeare“.
Brněnského uvedení, jehož dramaturgy jsou Ladislav Stýblo a Jiří Záviš, se ujal hostující režisér Roman Polák (v Brně již známý z předcházejícího Peera Gynta na této scéně či z práce v Mahenově činohře), který si přizval (rovněž j.h.) ke spolupráci výtvarníky Jaroslava Milfajta (scéna) a Sylvu Zimulu Hanákovou (kostýmy) a choreografa Vladimíra Kloubka j.h.. Hudbu připravil Ondřej Šarek.
Arkádie dává opravdu dobré herecké příležitosti, jichž se všichni aktéři (předpremiéra 3. 9.) zdárně chopili. Ať již Veronika Poláčková (alternuje s Evelínou Jirkovou), či Viktor Skála, Irena Konvalinová, Alena Antalová, Pavla Ptáčková, Martin Havelka, Petr Štěpán, ale také Josef Jurásek, Zdeněk Junák, Igor Ondříček. Nezanikli ani hostující mladíci Pavel Hýža a Lukáš Kantor (alternace s M. Beranem).
Vstup do významné sezony, kterou podtrhne otevření Soudobé hudební scény začátkem října, se vydařil. „Arkádie“ pobaví, ale i převede k zamyšlení nad tím, zda někdy příliš nebádáme nad věcmi, které byly zcela prosté, zda v nich nehledáme to, co se neudálo.
Moc šumu v božské Arkádii
Jana Svozilová 1. prosinec -1 zdroj Kult
Sotva začala nová divadelní sezona, už se herci MdB představili v premiérové inscenaci. Tentokrát se jedná o hru britského dramatika moravského původu Toma Stopparda - Arkádie (premiéra 4. a 5. září) v režii hostujícího Romana Poláka.
Půjdete-li na Arkádii, čekají vás téměř tři hodiny zajímavé podívané. A to nejen díky brilantnímu textu, ale také díky režii, scéně (Jaroslav Milfajt j.h.), kostýmům (Sylva Zimula Hanáková j.h.), které se v konečném výsledku pojí v nezapomenutelný zážitek.
Píše se rok 1809
Představení začíná a divák se spolu s herci ocitá uvnitř zámku Sydley Park v hrabství Derbyshire. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o hru historickou. Před námi totiž stojí domácí učitel Septimus Hodge (Viktor Skála) se svojí žačkou Thomasinou (Veronika Poláčková) - píše se rok 1809. Ovšem toto je pouze jedna z tváří Stoppardovy Arkádie - autor totiž bravurně přechází mezi dvěma téměř 200 let vzdálenými dobami. A to již zmiňovanou dobou Thomasininou a současností.
Do současnosti proniká minulost
V současnosti se setkáváme se spisovatelkou Hanou Jarvisovou (Alena Antalová), která píše knihu o historii zámeckého parku. Spíše než architekturou je však zaujata postavou geniálního poustevníka, který v ní kdysi přežíval. Je však vyrušena příchodem učence Bernarda (Martin Havelka), který přichází fascinován myšlenkou, že získá důkazy o tom, že v tomto panství zemřel manžel Byronovy milenky. A to rukou samotného Byrona. Jejich bádání a následné závěry jsou konfrontovány se skutečnými událostmi z let 1809-1812.
Na závěr se obě roviny příběhu symbolicky střetávají - do současnosti nám proniká minulost a naopak. Poslední scéna - kolem zní valčík a Thomasina se svým učitelem a Hana s mladíkem Gusem tancují zároveň až do konce.
Velká Fermatova věta
Stoppardovi bývá často vyčítáno, že píše spíše hlavou než srdcem. Mezi vědou a badatelstvím však nalezneme i nemalé množství lásky v různých podobách.
Ovšem rozumu je ve hře více než dosti. Už samotný fakt, že z úst aktérů zazní slova jako Velká Fermatova věta, je toho důkazem. Stoppard však nechává odpovědi na některé otázky jakoby viset ve vzduchu a divák pak z představení odchází nejen plný dojmů, ale také zamyšlený nad souvislostmi a vyústěním některých skutečností.
Ve Stoppardově případě musím konstatovat, že jeho zápletky, postavy a tím pádem i dialogy v sobě ukrývají velké niterné i umělecké kvality. A s jakou přesností je divákům na zlatém podnosu servírují členové souboru Městského divadla Brno skutečně stojí za uznání.
