Maškaráda srší vášněmi a šílenstvím
Jiří P. Kříž 8. listopad 2004 zdroj Právo
Brněnské Městské divadlo připomnělo inscenací
190. výročí narození M. J. Lermontova
Velcí ruští básníci končívali, skoro se chce říci zpravidla, kulkami soků v soubojích. Po Puškinovi potkal podobný osud Michaila Jurjeviče Lermontova (1814–1841). Z jeho díla si vybral Maškarádu režisér Petr Kracík a nastudoval ji v Městském divadle Brno.
Maškaráda je utkána z romantického sukna. Ztráta náramku na bálu, jeho náhodná cesta k mladému lvovi salónů, zvěst o něm zlovolně donesená manželovi, společenské znemožnění domnělého soka, chorobná podezíravost a žárlivost, nenávistí stíhaná věrná žena, vražda jedem, poctivá tvář utopená v bezectném podvodnictví a nakonec šílenství.
Možná zápletek až trochu moc. Navíc ani přes pečlivou dramaturgickou přípravu Tomášem Steinerem a Ladislavem Stýblem nebylo možné vymýtit prokletí starých osudových dramat: Tam, kde stačí slovo vysvětlení, jediná věta, žárliví milenci utrpí úžeh ducha a proskřípají se až k vraždění.
Nic to ale neumenšuje na velkém rozměru autorova veršovaného dramatu, navíc do češtiny mistrovsky přeloženého Emanuelem Fryntou. Režie v součinnosti se scénografem Karlem Glogrem a kostymérem Tomášem Kyptou uchovala potemnělé tóny příběhu zasazeného do Lermontovova Ruska, do jeho vznešených hráčských doupat, v nichž se dá v jednom karbanickém kole prohrát knížectví nebo čest, do salonů a patriarchálních domácností.
Dalším velkým výkonem na jevišti se po Lomanovi ve Smrti obchodního cestujícího, Diderotovi v Libertinovi a po Higginsovi v My Fair Lady (ze Zelňáku) blýskl Karel Janský. Jeho Arbenin má přiměřenou dávku aristokratické noblesy, přehlíživé a pohrdavé nadnesenosti. Ve chvíli, kdy se však bortí jeho svět, přechází od pomstychtivosti a zlovůle až k šílenství. To všechno jsou polohy, které se v jeho podání blíží hereckému mistrovství.
Městské divadlo mu poskytuje řadu stejně vyzrálých hereckých partnerů. Z nich se Janského výkonu blíží Petr Štěpán jako kníže Zvjozdič, z něhož Arbenin vlastním podvodem udělal bezectného lumpa, a také Alena Antalová jako věrná a křehká Arbeninova žena Nina, Irena Konvalinová coby chybující a rozsah vlastního podvůdku s náramkem nedomýšlející baronesa Štralová.
Z figurek v podání Ladislava Koláře, Jiřího Tomka, Miloše Kročila a dalších se tentokrát tak trochu mimo styl i atmosféru dramatu vyděluje židovský lichvář a intrikán
Šprich Erika Parduse. Po velkolepém muzikálu Vlasy je však také první činoherní premiéra MD Brno kvalitním odpichem do přelomové sezony.
Maškaráda...
Simona Polcarová 26. říjen 2004 zdroj Rovnost
Na maškarním plese se baronesa Štralová rozhodne pod maskou vyjevit své skutečné city mladému knížeti Zvjozdičovi. Díky náhodě si ji však kníže splete s Ninou, manželkou Arbenina, jemuž by měl být zavázán. Arbenin, který prožil bouřlivácká mladá léta, získal na vážnosti a na „stará kolena“ se usadil) jeho part hostující režisér Petr Kracik obsadil ve srovnání s předlohou zralým Karlem Janským), považuje domnělou nevěru své ženy za životní prohru, s níž se nehodlá jen tak smířit. Pomluva se za vydatného přispění zúčastněných šíří rychle a Arbenin, zaslepený uraženou ješitností i touhou po pomstě, zvrátí osudový omyl v tragédii.
Všechny postavy podivného čtyřúhelníku drží režisér Petr Kracik v umírněné poloze, jako by své emoce dusily a krotily pod rouškou společenské etikety.
Poctivou práci v inscenaci jednoznačně odvedli představitelé hlavních rolí, neboť režisérovu vizi naplnili po okraj. Karel Janský přesvědčivě sehrává kdysi živelného, nyní zlomeného Arbenina, zoufalého ve svém konání, nevinné Nině propůjčila své půvaby i křehkost Alena Antalová, nevycválaného knížete bez zábran ztvárnil odpovídajícím způsobem Petr Štěpán a jablko sváru, baronesu, vystihla trefně v momentech slabosti i pokrytecké falše Irena Konvalinová. Vedle zachycení charakterů si herci zaslouží pochvalu i za zvládnutí textu, jenž z jejich úst plyne nenásilně a s lehkostí.
