Od baroka k Nebřenskému
Literární noviny 30. říjen 2006
Stávající divadelní sezonu zahájil Vladimír Just dvěma výjezdy do Brna, jedním do Plzně a nejnověji do Českého Krumlova. Mezitím stihl i něco premiér pražských. Ty nejvýraznější zážitky - v dobrém i špatném smyslu - reflektuje v dalším dílu svého Divadelního zápisníku.
Celkem tři z nejnovějších českých a moravských premiér, které jsem na začátku divadelní sezony zhlédl, se nějakým způsobem dotýkaly baroka a jeho jevištních zázraků. Heinrich von Kleist sice není barokní dramatik, ale způsob, jak básnivě převyprávěl v baroku tolik oblíbený antický trojúhelník záletného Jupitera, paroháče Amfitryona a jeho ženy Alkmeny - především však způsob, jak s látkou naložila režisérka Hana Burešová (Amfitryon, Městské divadlo Brno, premiéra 9. září 2006) - to vše baroko v mnohém připomínalo. A to nejen závěrečným jupiterským „létacím“ zázrakem, nýbrž i celkovou vypjatě stylizovanou atmosférou neustálých iluzivních proměn totožnosti postav (havlovské téma neustálého hledání, ztrácení a mylného nalézání identity, téma iluze, jež bývá v našem světě jedinou respektovanou realitou - to všechno jsou ryze dnešní významy, vydolované ze stařičkého textu). Sugestibilitu barokní atmosféry kontrapunkticky podporuje i výbušně dynamická hudba Vladimíra Franze: ta je natolik rovnomocnou složkou, že Kleistovu tragikomedii žánrově posunuje až k melodramatu. Není to však tentokrát ani suverénně zvládnutý titulní hrdina (Petr Štěpán), ani jeho poněkud příliš sošný soupeř Jupiter (Igor Ondříček), který se za něj v milostných scénách s půvabně zmatenou Alkmenou (Ivana Vaňková) vydává - je to kupodivu Amfitryonův sluha Sosias, jenž se stává pravým hrdinou večera. Jeho udivený klaunský pohled na všechny ty zmatky identit, jichž je sám od začátku obětí, snad nejpřesněji navozuje současné významy díla. Jan Mazák po skvělém Papagenovi ve zdejší Magické flétně znovu prokázal, že není žádným roztomilým operetním epizodistou, nýbrž jedním z největších herců, kteří v tuto chvíli chodí po našich jevištích. Doufejme, že jej neminou i velké herecké úkoly odpovídající jeho výjimečně tvárnému talentu (může hrát tragikomické postavy shakespearovské i moliérovské stejně jako dürrenmattovské, beckettovské či bernhardtovské: věřím, že stejně nezapomenutelně, jako zahrál „malého“ Mefista/Fistulu Havlova, zahrál by i toho „velkého“ Goethova).
Brněnský Amfitryon: Klasika, která se povedla
Josef Mlejnek 26. září 2006 zdroj MF Dnes
Městské divadlo zahájilo novou sezonu premiérou Kleistovy úpravy MoliŹrovy komedie Amfitryon v režii Hany Burešové. Německý dramatik začal původně pracovat na překladu díla francouzského klasika, ale nakonec z toho vzešla úplně jiná hra. Mytologický rámec zůstal zachován, Kleistův vklad tvoří Kantem inspirované tázání po lidské identitě a sledování velice pohyblivé hranice mezi skutečným a imaginárním.
Amfitryonův sluha Sosias přechází v bodovém nasvícení setmělým hledištěm, aby choť svého pána zpravil o jeho slavném vítězství. Strach ze tmy přehlušuje siláckými řečmi - už tento nástup dává tušit, že nám Jan Mazák předvede celý bohatý rejstřík svého komického talentu. Scénu tvoří dvě zdi - v jedné z nich je vchod do domu ozdobený révou, na jevišti několik studnic nebo nádrží na vodu čtvercového tvaru. A teprve před domem nachází důvod ke skutečnému zděšení, protože jednak jej někdo předešel, jednak tím někým by měl být podle všeho on sám! A navíc od jakéhosi sebe sama, který ho málem utopí ve studni, obdrží výprask holí...
Muži a bohové
Pro diváky je Merkur (Viktor Skála) odlišen bělostným oděvem, stejnou božskou idealizační bělobu vidíme i na Jupiterově oděvu, který se z neodolatelné náklonnosti k Alkméně naklonoval do podoby jejího muže. Petr Štěpán coby Perseův vnuk Amfitryon bojuje po návratu domů s „bohovskou“ přesilou statečně, jemně ironický odstup nijak neoslabuje přesvědčivost argumentace i uvažování o vzniklé situaci. Igor Ondříček, představitel jeho božského protějšku a zároveň soka, je méně výrazný, ale je třeba přiznat, že má menší manévrovací prostor: jeho nejlepší okamžik má přijít ve chvíli, kdy oběti svého klamu nějak civilně, nemachrovsky na sebe prozradí, že je tedy Jupiter.
Sluhové bývají v klasice tohoto druhu obyčejně paskvilem svých pánů, ale tentokrát se dá říci, že plebejský sluha je mnohem filozofičtější než jeho pán, jímž musí lomcovat především uražená mužská čest. Jan Mazák vážně nevážnou reflexi své postavy dokázal navíc umocnit prvky ryzího klaunství. Velice organicky, živě a přesně. Irena Konvalinová v roli Sosiovy ženy Charis zastínila její příliš prvoplánově šťastnou a posléze i hořekující paní a velitelku Alkménu (Ivana Vaňková).
Děti? Možná dvě
V závěru sice Hromovládný Amfitryona a jeho ženu odškodní za jejich narušené soukromí věštbou, že z jeho nepočestného spojení s Alkménou vzejde pěkný cvalík zvaný Héraklés, ale podobné vyrovnávání je pro naše autonomní lidské cítění nejspíš trochu silné kafe. Patrně proto režisérka na úplný závěr nechá projít scénou dvě děti - holčičku a chlapce s plaveckým kruhem.
Škrt přes božské počty? Nebo jen pokojný „vpád“ našeho světa bez bohů, který proto ještě nemusí být bez Boha?
Dělit se s Jupiterem o ženu není hanba
Jiří P. Kříž 12. září 2006 zdroj Právo
V brněnském Městském divadle budeme užasle přihlížet, jak Alkmena k outěžku přišla
Není možné nepoložit si otázku, proč v případě bájí všech bájí - Amfitryona - nesáhla režisérka Hana Burešová po některém osvědčeném zpracování mýtu (Plautus, MoliŹre). Proč se mezi asi šesti desítkami autorských verzí Amfitryona odklonila od osvědčených komediálních rovnou k romantickému výronu Němce Heinricha von Kleista.
Na obranu autora musím hned uvést, že z komedií přešli do Kleistovy verze plebejec Sosias (dlouho nevídaná herecká příležitost pro Jana Mazáka) a jeho po uspokojení bažící Charis (Irena Konvalinová). Sosias je zároveň antickým chórem. Vysvětluje, provází. Hlavně je ale přece jen bit. Od svého pána Amfitryona i od vlastního božského dvojníka, Sosia-Merkura.
Jinak je Kleistův Amfitryon takřka mysteriózním dramatem o věrné nevěrnici Alkmeně (Ivana Vaňková). V jejím klínu spočinout zachtělo se samotnému Jupiterovi (Igor Ondříček), a ona ne a ne, až na sebe musel chudák Zeus (v Řecku, v Římě Jupiter) vzít podobu jejího manžela Amfitryona (Petr Štěpán).
S pomocí Herma čili Merkura-Sosia (Viktor Skála) už to pak šlo jako po másle. Jenomže Théban Amfitryon se zrovna vrací z jakési války, takže manželé jsou najednou dva. Vzešlo z toho mnoho pochyb, svárů, ale i odpuštění; jako že bůh může. Pointa je vpravdě královská. Alkmena zabřezla s oběma a donosila dvojčata: Největšího siláka řecké mytologie Hérakla (Herkula), syna Jupiterova, a Ífikla (syna Amfitryonova). Ten druhý v Kleistovi chybí.
Jinak řečeno, příležitost k pěkně řachavé frašce, nahlíženo očima autorů telenovel. Jenomže leitmotivem Kleistovy verze je manželské sebeobětování, přeneseno za hranice antiky vlastně neposkvrněné početí syna božího. Se vším romatickým patosem a mysteriózním zanícením při podřizování individua ideji. To je také odpověď, proč hledající, formálně, slohově i obrazově precizní Burešová přikročila po zrelativizování Calderónova barokního mystéria Znamení kříže tentokrát k romantické slohové transformaci jiné látky.
Štěpán (ten především), Vaňková, Ondříček, Skála dokázali do detailu naplnit fabulační patos předlohy i režie. Ještě ho umocnila symfonická, klasicistně romantická partitura s lyrickými i božsky vznešenými hudebními motivy záměrně místy až vlezle melodického monumentalisty Vladimíra Franze. Že by Hudba roku 2006?!
Burešová se nezabývá fyzickou podobností Amfitryonů a Sosiů. Ničemu neporozumivší hnidopichové něco vytýkat tedy budou moci. Okouzlené ženě i pod nebesy uhranuté společnosti může podoba tužeb, štěstí i sebeklamů splývat. I když osobně si nemyslím, že dělit se s Jupiterem není žádná hanba. Inu, nejsem romantik, nýbrž spíše zavilý skeptik.
Amfitryon jako drama lásky a bezmocnosti
Iveta Macková 1. prosinec -1 zdroj Kult
V titulní roli herecky, pohybově i výrazově doslova exceloval Petr Štěpán. Ačkoli měl ve srovnání s Ivanou Vaňkovou (Alkména) menší herecký prostor, dokázal využít každou minutu na jevišti k mistrovskému hereckému koncertu. Štěpán navíc, na rozdíl od většiny svých vrstevníků, vládne velmi srozumitelnou, uchu příjemnou a barvitou dikcí veršů i prózy. Zkrátka je ideálním představitelem dramatických postav. Vaňková v roli milující Alkmény okouzlovala svým zjevem i umným hereckým projevem včetně přednesu veršů. Další dominantní postavou - Sosiem, respektive jejím ztvárněním plným gagů - lechtal bránice diváků Jan Mazák. V dalších postavách se představili Igor Ondříček (Jupiter) či Viktor Skála (Merkur). Autorem lahodné scénické hudby, která příjemně dokresluje celou inscenaci, je Vladimír Franz. Jednoduchou náznakovou a přitom velmi působivou scénu s náznakovými funkčními prvky navrhl David Marek, dobové kostýmy jsou dílem Hany Fišerové. Burešové režijní pojetí nepostrádá spád a napětí.
Kleistův Amfitryon zdaleka není jen bezuzdnou komedií
Vladimír Čech 1. prosinec -1 zdroj Kam
Také hostující režisérce Haně Burešové vycházejí scény Amfitryonova a Alkmenina zoufalství dominantněji než komediální poloha hry. Burešová jako by chtěla „dvakrát vstoupit do téže řeky“, jako by ostentativně chtěla navázat na úspěch Calderónova Znamení kříže a mnohé z toho, s čím excelovala v této barokní hře, znovu zúročit i v Kleistovi. I když se možná bude tomuto názoru režisérka bránit, přinejmenším expresivní herecké výkony jej potvrzují mimo jakoukoli pochybnost. Burešová se nebrání patosu a velkým gestům, ba ani dlouhým monologům, protože ví, že je zdejší herci „uhrají“ a vodopádu slov vdechnou život. Kleist ą la Burešová rozhodně nešustí papírem, i když bezmála dvouhodinová inscenace servírovaná v jednom zátahu bez pauzy může být pro někoho soustem nikoli z nejstravitelnějších. Dlužno však podotknout, že délka představení, která sama o sobě je spíše kratší než rozsáhlejší, „bobtná“ skutečností, že je „stále řeč o jednom a témže“.
Amfitryon Petra Štěpána je nešťastník s cholerickými rysy. Svého zoufalého rozervance podává natolik přesvědčivě, až vzbuzuje soucit. Igor Ondříček jako Jupiter, Amfitryonův hlavní protihráč, nemusí nikterak dvakrát zvyšovat hlas - je bůh, jemuž je dovoleno vše. Tak proč se jakkoliv vzrušovat. I Ivaně Vaňkové jako Alkméně její poblouznění věříme. Že je Jan Mazák komediantem na slovo vzatým, to je známo z řady inscenací. A jako Sosias, Amfitryonův sluha, o tom opět přesvědčuje mimo jakoukoliv pochybnost. Znamenitě mu sekunduje Irena Konvalinová, a třebaže hraje Charis, Sosiasovu manželku, jistou ženskou noblesu si udržuje stále. Okruh protagonistů uzavírá jako Merkur Viktor Skála, který už od pouhého podívání má na to, aby nebohého Sosiase patřičně týral.
Scéně Davida Marka dominují dvě stěny: cihlová s vchodem do Amfitryonova paláce, druhá je holá, takže může občas posloužit k videoprodukci. Kostýmy Hany Fischerové jistě upoutají divákovu pozornost. Ten si ale může položit otázku, proč vzájemní dvojníci oblékají vůči sobě zcela kontrastní ošacení. Laik by si i řekl „cožpak je Alkmena tak slepá?“, zvláště pak převyšuje-li Ondříček Štěpána o pořádných pár centimetrů! Dodávám, že právě touto akcentovanou rozdílností chtěla Burešová zřejmě zdůraznit, že poblouzněnost nemusí pramenit pouze z vizuálního vjemu jako spíše z vnitřku, z obluzení srdce, duše.
Během představení může diváka napadnout také otázka, do jaké míry se stokrát opakovaná lež stává pravdou, stejně jako úvaha, že mocným, resp. bohům je dovoleno vše a že běžní smrtelníci, krále nevyjímaje, jsou jen pouhopouhou hříčkou jejich rozmarů. K takovým závěrům nepřímo vede i znamenitá hudba Vladimíra Franze, která k divákovým uším doléhá „v kontemplativním oparu romantických smyčcových kvartetů“. Nový brněnský Amfitryon zaujme tedy spíše přemýšlivějšího návštěvníka než toho, který přišel jen a jen za bezuzdně bujarou zábavou.
Amfitryon
Nora Janečková 1. prosinec -1 zdroj Point
Antická pověst o mykénském králi Amfitryonovi se stala dalším námětem pro představení Městského divadla Brno. Příběh, ve kterém Zeus na sebe vezme podobu krále Amfitryona a svede mu manželku Alkménu, zaujal i básníka Heinricha von Kleista. Právě jeho zpracování považovali tvůrci představení za nejzdařilejší. Režisérka Hana Burešová je na domovské scéně v Praze v Divadle v Dlouhé a toto je její už třetí představení uvedené v Městském divadle Brno. Spolupráci s ní si chválí především hlavní protagonista Igor Ondříček, který ztvárnil nejenom Dia, ale podílel se i na asistenci režie. „Hana Burešová je velmi citlivá, pozná, co člověk umí nabídnout a zároveň je důsledná a neustoupí své představě. Já s ní pracuji opravdu moc rád,“ uvádí s úsměvem Igor Ondříček. O tom, že se na představení podílí rád, svědčí i fakt, že hlavní ženskou roli má Ivana Vaňková. „S Ivanou jsme kamarádi i v soukromém životě a máme společné názory na divadlo, proto mě těší, že jsme se znovu potkali.“
Autoři představení použili překlad od Josefa Balvína. V tomto podání ho uvádí jako první české divadlo.
