Znala jsi hru Jindřich VIII. dříve než jsme ji teď začali zkoušet v Městském divadle?

Znám ji přesně dva a půl roku. Na rok jsem potřebovala odejít z divadla a to byla podmínka, že mě Moša pustí – že přijdu hrát roli Kateřiny. Dostala jsem scénář, ale pak se to přesunulo o dva roky později.

Role Kateřiny Aragonské bývá prý toužebným přáním anglických hereček, které se chtějí ukázat v dlouhých emotivních monolozích. Jak se k těmto špalkům textu stavíš ty?

Já jsem přesně ten typ herečky, která nemá ráda tyto dlouhé emotivní monology. Pro mne se herec ukazuje v úplně jiných věcech. Vím, že pokud je herec dobrý, umí herecky myslet a má dobrého režiséra, že to zahraje dobře. Pro mne je zajímavé vidět, kde a proč herec třeba „vypouští“ a jak je upřímný sám k sobě. Mě zajímají ty maličkosti, na kterých se každý z nás prozradí. Všímám si, jestli se herec nenápadně dívá, jestli mu to sluší a myslí si, že ho nikdo nevidí. Velké monology si režisér i herec ohlídá, ale to není to, co mě na tom zajímá nejvíc.

Kateřina je žena velmi (možná až bezmezně) oddaná svému muži. Jsi taky taková?

Přála bych si mít muže, kterému bych mohla být bezmezně oddaná. Jenže se obávám, že takový neexistuje. Ale to je vůbec o pohledu na partnerství. To je pro mne zatím velká neznámá. Nejdřív musí být člověk v pohodě ve vztahu sám se sebou. Ten druhý je vlastně v něčem jen zrcadlem tvých problémů a komplexů a já jsem si mnohokrát v životě ověřila, že jde vlastně jen o náš osobní problém, ne o problém partnera. Ten v nás jen něco provokuje, ale provokuje nás, náš komplex, náš mindrák. Jsem zastáncem té cesty být dobrým partnerem hlavně sama sobě.

Když bys byla teď zrcadlem Kateřiny, co bys jí vytkla?

To je hrozně těžké někomu takhle něco vytýkat, protože člověk má problém sám se sebou, aby se poznal, natož aby se vyznal v druhých. Je to vlastně jen hra, jsou to napsaná slova a slovům já nevěřím. Jak se říká: nevěř ničemu, co slyšíš a jenom polovině toho, co vidíš. Co vlastně jí vytýkat? Každý má svou pravdu, takže ji má i ona, i Jindřich. A ona je to taky statečná ženská. A možná vůbec ne, ale co jí zbývalo, když se tak narodila? To jsou miliony a miliony výkladů a čím je to barevnější, tím mě to víc zajímá. život není černobílý. To jen my máme takovou tendenci kategorizovat.

Jsi ctižádostivá?

Jedinou ctižádost, kterou mám, je to, abych se dál posouvala jako člověk. Abych zvládala věci, které nezvládám. Někdo má problém říct si v krámě o rohlík, někdo má jiný problém, ale je to na stejné úrovni. V tom jsem ctižádostivá. K sobě. Abych nebyla smutná, když nemám důvod být smutná, anebo to chápala, proč jsem smutná. V práci jsem ctižádostivá jen tak, že potřebuju dělat, co mě baví, cítit, že to má smysl. Pokud by mě to nebavilo a neměla bych pocit, že se mám co učit, tak bych to nedokázala dělat.

Kateřina vypadala po letech strávených vedle Jindřicha dost ztrhaně a unaveně. Umíš relaxovat, abys nedopadla podobně?

Myslím si, že když se správně žije, tak to jde automaticky, že ta energie plyne, přichází k tobě a ty ji přijímáš a posíláš dál, žiješ běžný život; nic nemůže být pro mne krásnějšího. A když se žije nesprávně, tak ona přichází, ale ty ji nevnímáš, nepouštíš ji do sebe. A tak se to v tobě zaseká a zasukuje a pak to rozmotávej. To je práce! Pak si musím uvědomit, proč jsem nešťastná, proč jsem nevyrovnaná... K tomu všemu samozřejmě přispívá moc věcí. Jako že máš doma houpačku a vanu a můžeš relaxovat. Ale já jsem zažila, že nemáš houpačku a nemáš vanu a jsi šťastná a je to všechno v pořádku, takže na těchto vnějších věcech vůbec nezáleží.

Pro herečku je ale důležitý i povrchní zevnějšek…

Jo, ale mě to třeba moc nezajímá. No ale když je krásná a dobrá herečka, to je teda pošušňáníčko. Ale to je otázka, co je krása? Třeba Vilma Cibulková je krásná. Ale mě nezajímá její krása, ale to, co je za tou krásou, ta bolest, ze které se to rodí, protože ona je určitě nesmírně citlivým člověkem.

K vnitřní vyrovnanosti určitě patří i dobře se najíst…

Já jsem hrozně mlsná, hrozně ráda jím.

To je základní předpoklad k tomu, abys byla dobrou kuchařkou.

To asi budu dobrá kuchařka, ale protože se zatím nemám o koho starat, tak nevařím. Když tak dělám jen takové ty dobroty jako mokrou tvarohovou bábovku. Jídlo je samozřejmě obrovský požitek.

Myslím, že dobré jídlo může být jedním z prostředků, jak si zkusit udržet muže – už jsme zas u Kateřiny, které se to nepovedlo.

To ještě nevím, protože jsem nikdy nebyla ve stadiu, že bych přemýšlela, jak si muže udržet. Nechci tím říct, že by mě všichni chtěli, ale tímto směrem jsem nikdy neuvažovala, protože ještě nemusím dělat kompromisy. Pokud mám pocit, že mě ten muž nechce, tak si zkouším namluvit, že má smůlu. Mohl mít dobrou ženskou. To víš. Možná bychom se divily, kolik lidí by šlo od sebe, kdyby dokázali být k sobě upřímní a neměli strach.

Co víš, že určitě potřebuješ ke své práci?

Bohužel jsem typ herečky, která je opravdu dobrá jen tenkrát, když má dobrý scénář a dobrého režiséra. Já ti neumím zahrát z ničeho něco. Čím jsem starší, tím víc si dávám pozor, abych dělala ve věcech, o kterých vím, že v nich budou dobře postavené situace. Pak ten cit tam umím dát, ale musím tomu rozumět. Asi to souvisí s věkem, že člověk ví, co by šlo a má na to nějaký názor. Když uděláš něco, s čím nesouhlasíš, vždycky se to obrátí proti tobě. A hlavně ty sama neuděláš všechno, „jak nejlíp umíš.“ („Dělej všechno tak, jak nejlíp umíš“ je jedním ze čtyř pravidel mexického autora Miguela Ruise – šamana, jehož knížka se teď nachází na Alenčině stolku společně s Ženami na úrovni od P. Tigrida, posledním románem Coelha, několika básničkami a dalšími knížkami. Pokud se člověk řídí tímto pravidlem, nemusí si zpětně nic vyčítat ani mít zlé svědomí.)

Představuješ si a sníš i během dne a „mimo práci“?

Jsem hrozný snílek! A mám růžové brýle. I když čím člověk víc ví, a čím většími trably a bolestmi prochází, tím se víc a víc obrušuje. Ale jsem za to hrozně ráda. Jde o to, jak jsme otevření a jak se nebojíme. I té bolesti. Tohle se nedá pochopit jenom rozumem. Jsem velký snílek, ale myslím, že stojím nohama na zemi. Protože mě vlastně ten život baví, protože mám pocit, že se mám co učit. Na druhou stranu se hrozně těším, až ho budu mít za sebou, jelikož je to velká dřina. Toto není ráj. Myslím si, že jsme tady, abychom si pořádně zamakali. Každý den je boj….

P.S.:

Končím přepis nahrávky na papír a přidávám i náhodou ulovené poslední věty první české Kateřiny Aragonské:

Se mnou se hrozně těžko dělají rozhovory, protože já melu jedno přes druhé. Někdy z toho není žádná pointa. Ale zas, co má pointu? To kdybychom věděli… To by bylo blbý, kdybychom říkali jenom samé pointy.

Tenhle rozhovor nebude mít pointu, ale sladkou tečku:

Alenčin recept na mokrou tvarohovou bábovku:

25 dkg tvarohu

25 dkg tuku (např. Hery)

25 dkg polohrubé mouky

25 dkg práškového cukru

4 vajíčka

4 lžíce kokosu

1 prášek do pečiva

vanilkový cukr

rozinky

Žloutky rozmícháme s cukrem a tukem, přidáme tvaroh, kokos, vanilkový cukr a rozinky. Nakonec střídavě dodáváme mouku s práškem do pečiva a sníh z bílků. Po upečení máme mokrou bábovku a chlap neutíká…

Host do domu

Caspar Richter je znám široké hudbymilovné veřejnosti i vyznavačům hudebního divadla už proto, že pro něj snad neexistují muzikantské mantinely. Jako ryba ve vodě se cítí v hájemství symfonických partitur i ve světě vyššího populáru nebo muzikálu. Jestliže nelze s jistotou říci, kde je Caspar Richter s taktovkou nejvíce doma, pak je to stejné i s jeho státní příslušností: narodil se sice v roce 1944 v Lübecku, čímž mu oficiálně přísluší národnost německá, nyní již ale žije dlouho ve Vídni, avšak pomýšlí na eventuální přestěhování do Brna...

Můj otec pochází z Ústí nad Labem, matka ze saského města Bautzen. Otec studoval teologii, působil pak jako mladý evangelicko-luteránský farář dokonce i v Praze, kde se narodili i mí dva starší bratři. Potom se rodina přestěhovala do starého hansovního města Lübecku, ale moc nescházelo, abych i já za své rodiště uváděl vaše hlavní město. Pamatuji si, jak v otcově studovně visíval obraz Prahy s Karlovým mostem a Pražským hradem. Teď ho má bratr, ale chci ho získat já. A moje státní příslušnost? Považuji se za Středoevropana.

Díky otci coby pastorovi jste určitě v dětství neměl daleko k filozofii a humanistickým oborům vůbec...

A k církevní hudbě, která má ostatně v celém severním Německu dlouhou tradici. Studoval jsem samozřejmě latinu i řečtinu, historii a němčinu. Kdybych se nestal dirigentem, byl bych nejspíše archeologem nebo historikem. Na začátku mých hudebních krůčků stál klavír a varhany, tedy především Bach, ale už v té době i Olivier Messiaen, což bylo pro mne velké štěstí, že jsem současně vyrůstal i s modernou. Rád bych právě v Brně co nejdříve uvedl některé z velkých Messiaenových děl. Ještě se trochu vrátím k rodině – je nás osm sourozenců, já jsem šestý v pořadí. Plná polovina z nás se věnuje hudbě nejrůznějším způsobem, i mí rodičové byli značně muzikální. Matka byla velmi dobrou zpěvačkou, otec zdatným houslistou. Vypátral jsem ale, že mí prapředkové pocházejí z Brna, a tak je snad zákonité nebo osudové, že k jihomoravské metropoli získávám stále užší vztah, ba že pomýšlím dokonce se tam usadit. Moravu, Brno – tato místa považuji už dnes za svou druhou vlast. Mé trvalé přesídlení závisí především na uměleckém uplatnění a vytížení. Ale zůstávám optimistou: Stanislav Moša, s nímž mě pojí úzké vztahy, dostavuje novou hudební scénu, takže se již vbrzku divadelní mapa podstatně v Brně změní. Bude-li mě zkrátka třeba, jsem připraven! Ostatně první úkol mě již potkal – Lehárova Veselá vdova, byť zatím v pronajatém Mahenově divadle.

Co vás zaujalo během jejích příprav nejvíce?

Kupodivu fakt, že se německý originál studuje v češtině. Mladá dramaturgyně Monika Bártová pořídila dokonce nový překlad. Tak trochu jsem se na něm podílel i já – ne že bych něco v pravém slova smyslu překládal, to ne, vždyť ani česky neumím. Ale jako muzikant dokáži snad určit, jestli ta či ona textová pasáž je dobře zpívatelná, jestli v ústech i v krku správně sedí. A pak, režisérem je můj starý dobrý známý Pavel Fieber, „Čechoněmec“, s nímž se mi vždy dobře dělalo. Doufám, že jemu se mnou také. A tak věřím, že Veselá vdova bude opravdu veselá a i během příprav správně pohodová.

Nechme teď „Vdovu“ laškovně truchlit a vraťme se ještě k vaší minulosti: jak jste se od varhan a klavíru dostal k taktovce?

Když jsem poznal, že církevní hudba včetně zvukově opájejících varhan alespoň pro mne nebude to pravé ořechové, v pravý čas mě zasáhlo divadlo, opera. Ta byla tehdy v Lübecku na vysoké úrovni. Však tu také za mých studentských let působili třeba Christoph von Dohnányi nebo Gerd Albrecht. Dodnes si pamatuji, že jako zjevení na mě zapůsobila Humperdinckova Perníková chaloupka nebo Čajkovského Evžen Oněgin. Doma jsem pak zhasl, pustil staré desky a podle nich dirigoval – pořádal tak alespoň pro sebe domácí představení. I ty z dnešního pohledu značně nekvalitní šelaky mě fascinovaly zejména orchestrálním zvukem. Snad to byl přece jenom pozůstatek mé někdejší bezvýhradné náklonnosti k varhanám, které svou zvukovou barevností leckdy připomínají celý orchestr. Dirigování jsem pak studoval v Hamburku. Posléze jsem nastoupil do Německé opery v Berlíně, což byl největší operní dům v celém Německu. Mým šéfem byl tehdy Lorin Maazel, jeden z velikánů taktovky minulého století, který je umělecky činný dodnes. Strávil jsem tam asi třináct roků a prošel všemi posty od korepetitora až k prvnímu kapelmeistrovi. Šel jsem z titulu do titulu a zpravidla mě neminuly ty moderní. Už tehdy jsem „náhodou“ navázal první kontakty s Brnem. Ale „náhodou“? Náhoda? Ta podle mě neexistuje. Vždyť je to součást vašeho údělu, vašeho osudu. No nic – asi v osmdesátém roce jsme plánovali scénické provedení Honeggerovy Jany z Arku na hranici pod širým nebem, ale chyběl kvalitní orchestr. Dostal jsem tip na Státní filharmonii Brno s několika jejími elpíčky s Janáčkem pod Jílkovou a možná ještě Bakalovou taktovkou. Dnes už opravdu přesně nevím. Nezbývalo než nasednout do auta a vydat se k vám na pouť přes celou „Dé Dé Er“. Byla to vpravdě dobrodružná spanilá jízda. Hned co jsem opustil Západní Berlín jako bych se octl na jiné planetě – ty silnice a leckde i otlučené a oprýskané domy a podobně! Ale lidé byli otevření, vřelí, přátelští a hlavně orchestr byl znamenitý a jevil se v nejlepším světle. Bylo vyhráno! Řada tehdejších instrumentalistů už nežije nebo v tělese umělecky nepůsobí, ale na druhé straně si vybavuji, že v mužstvu, které pak jelo dělat Honeggera, byl třeba i dnešní ředitel Bohuš Zoubek, tehdy ještě jako hornista, nebo violoncellista Boris Páč. A protože spolupráce dopadla výborně, pozval jsem brněnské filharmoniky opětovně – tentokrát na mahlerovský festival. Snad právě v té době jsem prodělal první mahlerovské uštknutí. První, ale celoživotní.

Čím si vás Mahler získal a podmanil?

Svým způsobem je to stejné jako s Bernsteinem. Ten o sobě s oblibou prohlašoval, že je optimistický pesimista. Ale i v té West Side Story, která bezesporu tragická je, svítá na konci alespoň paprsek naděje. A té je dnes třeba víc než kdykoli předtím. Vždyť svět je značně kaput. Naděje na záchranu však existuje, záleží jen na nás. A právě takoví skladatelé jako Mahler, Bernstein nebo Mozart, ale i řada dalších, to jsou nositelé nadějí. Proto jsou dnes tak potřební, tak aktuální.

Kdybyste byl režisérem, pozměnil byste závěr brněnské West Side Story, jak už jste se nechal slyšet před lety?

Ano, tu naději bych do finále promítl. Patrně by všichni nakonec měli povstat a nějak nenásilně, nepateticky vyjádřit obsah onoho „There’s a Place for Us“, jak si to ostatně přál i Bernstein. Ne tedy ten vysloveně zdrcující konec. Stanislavu Mošovi onen katastrofismus do poslední noty nemám však v žádném případě za zlé, zkrátka cítí to jinak. Má na to svaté právo stejně jako já na svůj pohled. Nechci, aby to, co teď řeknu, vyznělo teatrálně, ale já divadlo považuji za pedagogickou, za výchovnou dílnu. Možná je to staromódní názor, nestydím se za něj, jako že také vím, že tato myšlenka už tu za tu dobu, co divadlo existuje, a to je pořádně dlouho, v různých variantách probleskla bezpočtukrát.

Zase jsme si zafilozofovali, ale ve vašem curriculu vitae jsme zatím vůbec ještě nedorazili do Vídně. Jaká „náhoda“ vás sem zavála?

„Za to může“ Lorin Maazel. Z Berlína sice přešel na krátkou dobu do Clevelandu, ale pak se stal musikdirektorem Vídeňské státní opery. A vyzval mě, jestli bych ho sem následoval. Od té doby, co jsem zakotvil tady, moje vztahy k Brnu ještě zintenzivnily. Takřka hned po takzvané sametové revoluci mě požádali zástupci ARS/KONCERTu, který se tehdy ještě staral o filharmonii, abych připravil, respektive převzal další sezonu, neboť orchestr byl tehdy bez šéfdirigenta. A tak jsem se snažil repertoár modernizovat – nasadil jsem hodně Mahlera, Bernsteina, ale též Albana Berga, Henzeho, rovněž však vyšší populár nebo hudbu vysloveně zábavnou. I na ní instrumentalisté rostou stejně jako třeba na Brahmsovi nebo Mozartovi.

Váš repertoár zdá se být neohraničitelný, Přesto – existují skladatelé, k nimž jste si zatím vrátka neotevřel?

Od přírody jsem zvídavý člověk. A tak už z toho důvodu nenechávám žádnou partituru neotevřenou. Budu ale upřímný, existují dva skladatelé, k nimž necítím ještě dostatečný přístup. Jsou to Anton Bruckner a Johannes Brahms. Chápat správně zejména Brucknera, to je otázka ani ne tak věku jako životních zkušeností a životní zralosti. Vím, Bruckner je často považován za Mahlerova předchůdce a Mahler je snad mým nejoblíbenějším skladatelem, ale oproti Brucknerovi se mi jeví jednodušší, protože je patrně lidštější, vášnivější, rozervanější

Sedíme tu jen pár desítek metrů od Vídeňské státní opery, kde jste dříve působil. Nemrzí vás, že už tam delší dobu nedirigujete?

Musím brát život jaký je. Diriguji opery všude jinde, jen ne tady ve Vídni. Jak už to bývá, důvodem jsou osobní neshody z dřívějška, konkrétně se současným ředitelem Ioanem Holenderem. Přiznám se, že mám slabost také pro balety. Hodně jsem pracoval s Johnem Neumeierem, s Nurejevem, a to dokonce též i v Paříži.

Jste jako dirigent typ spíše toscaniniovsky hřímající nebo naopak humorně úsměvný, který kdejaký lapsus přejde s nadhledem?

Člověk musí obvykle obě tyto tváře umět ukázat. Kterou v ten či onen okamžik, to záleží na situaci. Falešný tón se ozve i v té nejlepší rodině, i v těch nejprestižnějších světových orchestrech to občas ujede. To je lidské. Z toho tragédii nedělám. Myslím si, že přísný v podstatě jsem. Nebo lépe řečeno náročný. Ale budu-li nerudný, ztratí hráči motivaci. To, co se ze hry nesmí ztratit, to je intenzita prožitku a profesionalita se vším všudy, co k ní patří. A je to naprosto jedno, dirigujete-li muzikál nebo operu či Mahlerovu symfonii.

Do Divadla na Vídeňce se vrátil muzikál Elisabeth, který jste tam už před lety hudebně nastudoval. Čemu přičítáte jeho zcela mimořádný úspěch? A vůbec, myslíte si, že stejně silně oslovuje i nerakouské publikum?

Řekl bych, že Sisin návrat předčil všechna očekávání a že inscenace Harryho Kupfera, s nímž jsem spolupracoval už nejednou, působí nyní ještě atraktivněji. Každý den je vyprodáno. Počítáme s tím, že Elisabeth tu budeme hrát do konce příštího roku. Je to největší úspěch, jaký jsme kdy na poli muzikálu zaznamenali. Publikum je totálně zblázněné, představení se doslova a do písmene stalo kultovní. Přitom libreto Michaela Kunzeho není dvakrát líbivé, nebo dokonce kýčovité, ale naopak velmi kritické, možná i leckde zlomyslné. Pravda, téma je vysloveně rakouské, ale krásná a nekonvenční císařská Sisi zajímá i zahraničního diváka. V Japonsku se Elisabeth hrála dokonce ve dvou divadlech, přičemž v jednom z nich účinkovaly pouze ženy. Elisabeth dva roky vydržela v Německu, dařilo se jí v Nizozemsku, ve Švédsku, ten kus vidělo snad už čtyři a půl milionu diváků! Není to dlouho, co jsme dostali pozvání, abychom právě vídeňskou inscenaci nasadili v Pekingu. Není to sice ještě jisté, ale uvažujeme, že bychom tam dva tři týdny Elisabeth uváděli v květnu příštího roku, kdy se tradičně do Divadla na Vídeňce nastěhuje festival Wiener Festwochen. Víte, i hudba Sylvestera Lavaye, rodilého Maďara, který nyní žije v Hollywoodu, je „internacionální“, musí chytit všechny generace.

Co vás v Brně čeká na divadle po Veselé vdově?

Se Stanislavem Mošou jsme uvažovali o řadě titulů. Nic konkrétního však zatím potvrdit nemohu. Veselá vdova je pokusem inovovat v Brně operetu jako žánr. Což považuji za dobrou věc, neboť opereta umírá snad všude. Třeba i v takovém obrovském Berlíně umřela již docela. Už i ve Vídni se stává problémem. Připravit kvalitní operetní inscenaci – to vyžaduje brát operetu vážně, věřit jí a ne ji zaranžovat levou rukou a hudebně ji vystavět ve stylu unavujícího a nic neříkajícího „la-la-la“. Nevím, ale snad by dále přicházel v úvahu Netopýr, přimlouval bych se i za Offenbacha, ten je mým favoritem a často jsem ho už dirigoval. Hovořilo se samozřejmě i o muzikálech, o takovém Bernsteinově Candidovi. Je v seznamu mých přání stejně jako některé komické opery – třeba Rossiniho. Těch možností je mnoho, uvidíme...

Nejednou jste projevil přání při uvádění zcela neběžných titulů sám posluchače o nich informovat, přiblížit jim je vlastním způsobem. Stále v tomto ohledu trváte na svém?

Jistě, i když vím, že bych pro české publikum potřeboval tlumočníka. Svůj návrh jsem filharmonii předkládal vícekrát – nezadařilo se. Přesto jsem přesvědčen, že pár vhodných slov před koncertem by bylo například u autorů ą la Alban Berg na místě. Nevyposlechli by si je všichni, ale mnozí by je uvítali určitě. Orchestr se musí přece snažit navazovat kontakt s návštěvníky všemi možnými způsoby, jinak se i jeho vynaložená energie právě při komplikovaných titulech nezúročí a dílo prošumí „jedním uchem tam, druhým ven“.

V posledních letech jste získal renomé korngoldovského znalce. Jak jste na tohoto brněnského rodáka připadl?

Mám opět říci „náhodou“? Dobře, ale v tom svém pojetí toho slova. Zavolal mi můj vídeňský agent, zdali bych nepřevzal natočení kompaktu s Brucknerovým orchestrem v Linci výlučně s Korngoldovými díly. Původně angažovaný dirigent – byl to Christian Arming – totiž od smlouvy odstoupil. Buď mu partitury připadaly příliš složité, nebo zkrátka nenašel v Korngoldovi zalíbení. Třebaže jsem měl na nastudování jen tři týdny, neodmítl jsem a výsledkem byla nahrávka, která byla nadšeně přijata – v Americe byla nominována dokonce na Grammy. Není divu, že se nakonec korngoldovská série v průběhu dalších roků rozrostla do čtyř „cédéček“. Podle mě Korngold v expresivitě výrazu znamená jakýsi most mezi Mahlerem a Bergem. Někteří posluchači v něm cítí možná i něco z kýčovitých ingrediencí, ale jsem přesvědčen, že i líbivé pasáže mínil skladatel zcela vážně. Byl totiž ve svém hudebním cítění velmi emociální, takže se občas „opájel krásným zvukem“.

Máte nějaký dirigentský vzor?

Lorina Maazela. Už z osobních důvodů. Jeho komplet Mahlerových symfonií považuji za dokonalý. Pokud jde o starou hudbu, pak nejspíše Nikolause Harnoncourta. Objektivně si cením jeho nepopiratelných zásluh, i když osobně mně dvakrát sympatický není, schází mu smysl pro humor a působí vůbec snad až fanaticky. Na druhé straně si nemyslím, že by se dnes stará hudba měla hrát jen a jen na historických instrumentech. A také nevím, proč bych ji neměl okořenit jemným romantickým cítěním, mám-li to v povaze. Bacha, stejně jako Mozarta tak nezničíte, i kdybyste se o to, nedej bože, snažili sebevíc.

Myslíte si, že by dirigent měl být tak trochu i showmanem?

Jestli si ladnost svých gest nacvičí před zrcadlem, to je jeho věc. To teatrálno je už jen pozlátko. Hlavní jeho úkol je připravit a dovést orchestr k co nejdokonalejšímu výkonu. Svým způsobem připomíná dirigent mořský ledovec: tři čtvrtiny nejsou vidět, jsou pod vodou – to je ta práce na zkouškách, a teprve jedna čtvrtina ční nad. Ale i tak, promlouvat má především hudba a nikoli dirigentovy tanečky.

Co byste nejvíc přál brněnskému hudebnímu životu?

Konečně už nový koncertní sál, který by byl prostorem, s nímž by se orchestr plně identifikoval. V Besedním domě něco nazkoušíte, pak přejdete do Janáčkova divadla a rázem jste úplně v jiném akustickém světě. Tamní zvuková mušle je sice pokrok, ale stále je to jen přechodné řešení, nikoli definitivum.

Jakou hudbu posloucháte ve chvílích volna?

Nejlépe žádnou. A když už, tak nejspíše sáhnu k folkloru. Třeba tibetskému nebo irskému a podobně. Rozčiluje mě, že sotvakde už dnes existuje lokál bez zvukové kulisy. Je-li v kavárně předecibelováno, požádám o ztišení nebo hned odejdu. Všimněte si, zpravidla existuje přímá úměra: čím stupidnější tóny se linou, tím jsou halasnější. Při delších cestách autem, jedu-li sám, poslouchám nové kusy nebo zajímavé nahrávky. Do své nové Mazdy 3 jsem si nechal namontovat přehrávač, takže poslech je takřka ideální.

A vaše mimohudební zájmy?

Na ty zbývá času jen velice málo. Když mám volnou chvilku, pak ji nejspíše strávím v nějaké obrazárně. V Brně jsem už takřka pravidelným návštěvníkem Moravské galerie. Už proto, že je hned vedle hotelu. Anebo si zajdu na Špilberk. Přiznám se, že sbírám starožitnosti, ale už musím brzdit, abych se doma vůbec ještě pohnul. Ale pěkným obrázkem nepohrdnu nikdy, pakliže ovšem na to moje kapsa stačí. Jinak s oblibou podnikám nejrůznější výpady do přírody. Mám-li čas, zůstávám v Brně po koncertě ještě tak dva tři dny a vydávám se do okolí za návštěvou hradů, zámků, kostelů a podobně. Myslím si, že už teď znám široké Brněnsko lépe než kdejaký místní. Nejednou si to nasměruji do Valtic – nejen abych se znovu a znovu obdivoval krásám místního zámku, ale abych si pošmákl na dobrém červeném. Frankovka – to je moje.

Připravujeme

Zakladatel české operety, král violy, vynikající dirigent a především geniální skladatel – to je táborský rodák Oskar Nedbal (1874-1930), jehož 130. výročí narození si v letošním Roce české hudby připomínáme. Žák Antonína Dvořáka, spolužák Josefa Suka, vystudoval pražskou konzervatoř a stal se zakladatelem a vůdčí osobností Českého kvarteta, s nímž absolvoval řadu zájezdů po celém světě, kde také s úspěchem propagoval českou hudbu. V roce 1902 dosáhl svého prvního skladatelského úspěchu – jeho baletní pantomima Pohádka o Honzovi měla svou premiéru v pražském Národním divadle. O rok později ji uvedl s úspěchem skladatel Gustav Mahler – jinak odpůrce baletního žánru – ve vídeňské Dvorní opeře. Právě Vídeň se později stala Nedbalovým působištěm, a proto také on sám bývá často řazen mezi přestavitele tzv. Stříbrného věku vídeňské operety po bok Franze Lehára nebo Emmericha Kálmána.

Nedbalovu skladatelskou činnost můžeme rozdělit do tří období. Zatímco prvnímu z nich dominují především díla komorní, druhé je ve znamení baletu a třetímu jednoznačně vládne opereta. Z nejznámějších Nedbalových baletů, které se – stejně jako některé jeho operety – stále vracejí na světová jeviště, musíme vedle Pohádky o Honzovi připomenout Z pohádky do pohádky (1908), Princeznu Hyacintu (1911) nebo Andersena (1914). Jeho operetní tvorbě pak jednoznačně vládne Polská krev (1913). Její melodie jako „Blondýnky sladké“, „Jsem jeden z diplomatů“ nebo „Jste kavalír, to vím“ se staly doslova hity. Stejně jako Polská krev je známé i Nedbalovo Vinobraní (1916). Málokdo však ví, že jeho první operetou vůbec byla Cudná Barbora a že se v jeho tvorbě najdou i díla – dnes již jen velmi zřídka uváděná – s tituly Krásná Saskia (1917), Erivan (1918) či Donna Gloria (1925). Právě těmito známými i neznámými balety a operetami chce provést galakoncert, který se snaží připomenout tohoto geniálního hudebního skladatele, jenž dobrovolně ukončil svůj život na Štědrý den roku 1930 skokem z okna záhřebského divadla.

Účast na galakoncertu, který se bude konat 28. března 2004 v 19 hodin v Mahenově divadle a jímž diváky provede nejen sám Oskar Nedbal (Jiří Untermüller j.h.) a další důležité postavy z jeho života (paní Nedbalová či Ladislav Novák), ale který doprovodí také filmové dotáčky, přislíbili špičkoví interpreti působící doma i v zahraničí. Sólistky Jana Botošová, Yvetta Tannenbergerová, Magda Vitková, sólisté Pavel Černoch, Miloslav Čížek, Marcel Kucera, Jakub Tolaš, Zdeněk Plech a mnozí další. Kromě vynikajících zpěváků se na jevišti Mahenova divadla představí i špičkoví tanečníci – nositelka Ceny Thálie a sólistka baletu ND Praha Zuzana Pokorná, držitelka Ceny Thálie a sólistka ND Brno Jana Kosíková-Přibylová a pánové Vladimír Gončarov, Zdeněk Kašparovský a Richard Kročil, který několik let působil ve Washingtonu. Kromě zmiňovaných sólistů se na koncertu představí i sbor, balet a orchestr Městského divadla Brno za vedení dirigenta Jiřího Petrdlíka a v režii Gustava Skály. Záznam koncertu bude pořizovat Česká televize. Ve stejný den, ale v budově Městského divadla Brno, se uskuteční i vernisáž výstavy vztahující se k osobnosti Oskara Nedbala (17 hod., foyer MdB) s názvem „Oskar Nedbal v Roce české hudby“. Vstupenky na ojedinělý galakoncert lze zakoupit v předprodeji Městského divadla Brno.

DVĚ OTÁZKY PRO DIRIGENTA JIŘÍHO PETRDLÍKA

V letošním roce, který je zároveň Rokem české hudby, oslaví významná jubilea řada našich předních skladatelů, mezi nimi například Leoš Janáček, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo Josef Suk. My si ale připomeneme zakladatele české operety, skladatele Oskara Nedbala. Čím tebe osobně zaujal právě tento komponista?

Především velkou šíří svých aktivit. Ačkoliv ho veřejnost zná jako autora Polské krve, je nutno připomenout, že se zabýval i kompozicí hudby filmové, operní, komorní a orchestrální. Přímo zakladatelský význam mají v naší kultuře jeho balety. Byl violistou legendárního českého kvarteta, špičkovým dirigentem a vynikajícím hudebním organizátorem. V letošním roce uplyne sto třicet let od jeho narození a tak je nanejvýš vhodné si v tzv. „Roce české hudby“ toto výročí připomenout.

Čím podle tebe bude právě tento koncert pro diváka nejvíce zajímavý?

Koncert bude vlastně takovým pásmem či přehlídkou toho nejzajímavějšího z Nedbalovy jevištní tvorby. Kromě děl pravidelně uváděných se snažíme zařadit i ukázky z opusů méně známých. Zajímavé bude také to, že se nejedná o pouhý koncertní průřez, ale životem Oskara Nedbala nás provede několik postav z jeho života – včetně Nedbala samého – v průvodním slově. Abychom docílili co možná nejširšího pohledu na osobnost Oskara Nedbala, bude koncertu předcházet popularizační sympózium a výstava s názvem „Oskar Nedbal v Roce české hudby 2004“. Ještě doplním, že účast na celé akci přislíbili špičkoví interpreti působící doma i v zahraničí.

O divadle

O husitské výchově v nás, lidské schopnosti ostouzet, ale i o nebezpečí jménem Shakespeare uvažuje režisér Stanislav Moša nad u nás dosud neuvedeným dramatem Král Jindřich VIII.

„Na Shakespearovi je úžasné to, že některé jeho hry v určitých obdobích našich životů se čtou jako kdyby tento člověk žil vedle nás, jako kdyby přesně znal problémy těch dnů, které žijeme,“ říká nad tématem Shakespeare Stanislav Moša. „Důvod, proč se tato hra nikdy nehrála, vidím i v tom, že v českých zemích se očekává, že každé drama by mělo mít své záporné i kladné hrdiny. Hra se sice jmenuje Král Jindřich VIII., ale v podtitulu nese název Všechno je pravda. Shakespeare ji napsal jako svoji poslední hru, kdy zmoudřelý životem a jeho úskalími se snaží vyrovnat s tím, že není potřeba označovat lidi znaménkem plus nebo minus jednou provždy na celý život, ale že je zapotřebí je vnímat v těch okamžicích, v nichž svůj život žijí, v oněch životních mikrosekundách – nikdo není navždy dobrý nebo navždy zlý.

Zvlášť náš husitstvím vychovaný národ, který má tendenci k neustálému zařazování, rovnostářství, má odpor k tomu, abychom se k někomu, koho jednou označíme za darebáka, vrátili s křesťanským laskavým očekáváním, že se s ním může stát nějaká změna. To je to velkolepé, co tato hra řeší a co předkládá, dává divákovi k úvahám. Právě v dnešním světě, plném agrese, vynášení špíny a touhy po laciné senzaci se domnívám, že by tato inscenace měla sloužit k zamyšlení nad naší snahou neustále někoho ostouzet, či naopak vynášet za každou cenu do nebe.“

Přesto – jak si jako zkušený divadelník vysvětlujete, že tato hra nebyla u nás nikdy hrána? Je to strach divadelních ředitelů předstoupit před obecenstvo s hrou, která nemá typicky kladného hrdinu, s hrou, která jako by ani neměla příběh, s hrou, která je pouhou i když nádherně krutě krásnou rozvahou o nás samých. Možná, že to je ten důvod, proč se na českých jevištích nikdy nehrála.

Čím jste tedy vy – jako divadelní ředitel a režisér zároveň - tento strach z Jindřicha VIII. překonal?

Pečlivým čtením, dle mého soudu nalezením odpovídající inscenační koncepce. Budeme hrát v nádherných kulisách, v nádherných kostýmech, ale ne historických. Hru-dialog přenášíme do jakéhosi „mimočasu“, „mimoprostoru“, kde sice vládnou lidské vášně, ale kde by především měla vládnout myšlenka.

Kolikáté je to vaše režisérské setkání se Shakespearem?

To je zajímavá otázka, já se vlastně Shakespeara bojím a tu nejtěžší jeho hru právě teď připravuji… Je to můj třetí klasický shakespearovský titul - dvakrát jsem inscenoval Romea a Julii, jednou v Německu, jednou na naší scéně, a jednou v Německu Sen noci svatojánské. Můj ostych před tímto autorem je velký. Viděl jsem v životě možná dvě stovky shakespearovských inscenací, ale na prstech jedné ruky bych spočítal, kolik z nich mě zaujalo. Stejně tak jako je Shakespeare vynikající autor, stejně tak je nebezpečný. Všimněte si, jak často diváci odcházejí z divadla a ptají se: bože, po této nudě, proč všichni říkají, že je to dobrý autor. Ono je to nebezpečné divadelní zboží, ten pan William!

Do nové divadelní budovy přijdou první návštěvníci na začátku nové sezony. Platí stále toto datum a bude se zde hrát například i tato zmiňovaná Shakespearova hra?

Termín otevření zůstává nezměněn, nové předplatné pro diváky jsme již začali prodávat. Pro sezonu 2004/5 jsme připravili deset titulů. A už teď máme deset titulů pro sezonu další a stále se na mne doslova valí nápady dramaturgů, režisérů a autorů. A pokud se týká inscenace Král Jindřich VIII. – bude se hrát na stávající scéně. Nemělo by docházet k migraci inscenací mezi budovami, snad s výjimkou muzikálu West Side Story. Inscenace budou vždy připravovány pro jednu ze dvou scén. 2. října zahajujeme premiérou „Vlasy“, což je muzikál podle filmového scénáře Miloše Formana, a následují další čtyři hudební inscenace. Slavnostní premiéru v nových prostorách bude mít Veselá vdova, ale také inscenace z „domácího stříbra“ Kdyby tisíc klarinetů pánů Suchého a Šlitra, vedle toho nastudujeme dvě autorské novinky: muzikál Nana podle Emila Zoly z dílny Miloše Štědroně a Milana Uhdeho, druhou připravuji se Zdenkem Mertou. Je to pohádka, která vždy bude mít místo v našem divadle zejména v předvánočním období. Pohádka se jmenuje Zahrada divů, je původním námětem a chceme, aby byla přitažlivá nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Vedle těchto pěti titulů chystáme dalších pět titulů činoherních – Shakespearovu Bouři, ta si zaslouží prostor velkého jeviště, dále Stoppardovu Arkádii, Lermontovovu Maškarádu, komedii Mandragora a dramatizaci nádherné Romance pro křídlovku Františka Hrubína.

Znamená to, že žánrově repertoár dvou scén neoddělujete?

Divadlo se nedělí na žánry, některá činoherní inscenace se bude hrát na velkém jeviště, jiná - například komorní hudební, v menším divadle, Shakespearova Bouře si zaslouží prostor velký. Náš divák zůstane jeden, pouze bude chodit do jedné nebo druhé budovy, od toho se také odvíjí naše dramaturgie, která bude připravovat bohatší a širší repertoár na dvou scénách.

Pozastavení šesté

Slíbil jsem vám, že dnes prozradím ten jazykolam z posledního čísla. Vzpomínáte: „To bidlo nebidlo nabidlo“. Jen nevím, jestli jsem ta - i - napsal správně. Z hereččina projevu to jasné nebylo, ona totiž chtěla říct: „To by mě nebylo napadlo!“ - Tak to vidíte - zase šotek.

Ale horší je, když představení navštíví zlý, škaredý skřet! To pak končí veškeré legrácky a jde skutečně do tuhého. Takže dnes bude řeč o tomto zloduchu, který zapříčinil v tom našem hereckém životě nejedno neštěstí, a nebojím se říct, přímo tragédii. To když inspicientka na jevišti po kolenou leze, aby odebrala rekvizitu, či co to bylo, a v té tmě přehlédne ostrý, železný výstupek a roztrhne si o něj koleno až na kost. To je neštěstí. To se stalo Petře - mé dceři. Nebo když si herec - Alan Novotný - rozrazí o železný úhelník hlavu, že má otřes mozku. To je možné taky. Ostatně, to se stalo i jednomu z muzikantů kdesi na zájezdě.

Vzpomínáte: divadlo je věc předem domluvená! A pak jeden druhému při šermu kordem propíchne stehno tak, že ten kord trčí na druhé straně ven. To už zapracoval zase ten ošklivý skřet. - Co říct tomu, když se baletka při rozcvičování zatočí v piruetě tak nešťastně, že upadne a zlomí si natřikrát sanici? - Zase on! A zapracoval i v případě, kdy Karel Mišurec nechytil špatně hozenou sklenici, a ta mu při hře vyrazila přední zuby! - On, on a zase ten mizerný skřet!

A mohl bych pokračovat přes pády do orchestřiště, pády mezi roztažené praktikábly z výšky dvou metrů... To vše zařídil ten mizera! Řeknete si možná - to jsou sice smůly, ale žádná tragédie! Dobře, tedy přitvrdím.

Náš soubor jel svého času hrát někam na Svitavsko. Bylo to na podzim, řepná kampaň. V kopci za obcí Lipůvka dostal autobus na tom blátě z polí smyk a řítil se cik, cak z kopce dolů. Znáte ten kopec. I když dnes je podstatně povlovnější. Smyk na smyk. Řidič to vyrovnával, co mohl. Ale autobus měl naneštěstí za sebou vlek. Ten strhával autobus do neudržitelných protáček. Až doletěl dolů pod kopec. Tam dům a před ním naštěstí sloup elektrického osvětlení. O ten se se strašlivým nárazem zastavil. Narazil bokem a převrátil se. Ostatně, podívejte se na přiložený obrázek a řeknete si: kolik bylo mrtvých? To si totiž říkali i přivolaní esenbáci, když k tomu přijížděli. Naštěstí - žádný. Tady byl skřet přece jen trochu milosrdný. Ale zlámané ruce, rozbité hlavy, naražená kolena, vymknuté kotníky, pobitá záda... Sténající lidé v šoku museli lézt ven rozbitým střešním okénkem. A tady, promiňte mi to, prosím, se odehrála malá, ale rozkošná příhoda. Jiřina Prokšová, které přes obličej crčela krev z roztrženého čela, si velice zdvořile dávala přednost s Dagmarou Pistorovou, kdo má lézt první. - Milan Zezula, který se vracel z chalupy a jel od Svitav, později vyprávěl: „Když jsem k tomu místu přijížděl, říkám si: Ten autobus... Prokristapána, vždyť je to náš autobus! Přeražený o sloup, všude rozházená sedadla, osobní věci, karty, papíry, lidi posedávající v příkopu, všude krev... No, nechtěl jsem věřit, že jsou všichni živí!“

To si ten mizerný skřet zahrál trochu moc divoce. Ta havárie měla za následek celou řadu záskoků za poraněné herce. Ale to bylo to nejmenší zlo, které způsobil. Nejhorší byl ten otřes, který herce poznamenal. Víte, jak jim bylo, když jeli na zájezd příště?!

Ale abych pokračoval, tak vám vylíčím snad nejstrašnější příhodu, která stála Juru Tomka málem život! - Divadlo jelo do Jevíčka hrát „Dalskabáty“. Jura v tom dělal čerta Trepifajxla. Oblečený do overalu pošitého koudelí seděl na peci a, jak režie předepisovala, občas si přes rameno uplivoval. Každé plivnutí - malý ohnivý výbuch. No, a v tom Jevíčku, bůh ví, jak se to stalo, si Jura uplivl a ... ta koudel mu na zádech chytla a začala hořet! V portále stála Liba Billová a zuřivě na Juru mávala, aby ho upozornila, co se děje. Jura to nepochopil, nevšímal si toho, až když mu za uchem vyskočil plamének, pochopil. Mávl rukou dozadu, aby ho uhasil. Marně. Skočil tedy z pece a do portálu. - Vidíte, herec se snaží vždycky udělat vše, aby diváka nevyděsil. To už ho pálil krk, uši, brada. Doběhl do portálu a tam - hasit! Ale tím během oheň jen rozfofroval! Padl na zem a začal se válet, aby se uhasil. To se podařilo, až když na něj Franta Bohdal, co hrál kováře, hodil koženou zástěru. - Oheň uhasili, ale následky byly hrozné! Obličej, krk, uši, ruce měl spálené. Když si chtěl utřít bradu, šlo to i s kůží. Pochopte, byl nalíčený, líčidlo se seškvařilo, měl silonovou paruku, ta se spekla tak, že byla velká jako, lidská pěst!! - Jura mi vyprávěl, že takových dvacet minut necítil vůbec žádnou bolest - ale pak...! Když ho na nosítkách vynášeli středem sálu - jinudy to nešlo - lidi teprve pochopili, co se vlastně stalo! Mysleli totiž, že ten požár patří do hry!! Někteří taky říkali: „A to se už nehraje?!“ No - „lidi“ - že jo.

Juru, chudáka, odvezli do nemocnice, kde ho doktor musel nejdříve odlíčit. Co si při tom musel vytrpět, dovedete si představit.

Skončilo to v brněnské úrazovce, kde mu museli udělat plastiku na spálených uších, na rukou a na ústech; dodneška se Jura nemůže naplno usmát. Vlastní matka a manželka Jiřina ho vůbec nemohly poznat. Když přišly poprvé za ním na návštěvu, nahlédly do pokoje a šly dál.

Tak to vidíte, přátelé, začal jsem tohle každoměsíční povídání vesele - tedy snad - a končím takovými tragickými příhodami. Ale to všechno k divadlu snad patří. Vždyť je to život a divadlo je přece život sám. Je to život náš, váš, prostě nás všech!!

Ale ten zlý, příšerně škodolibý skřet by se snad mohl ze všech našich životů vytratit do ... no - do nekonečna! Co říkáte?

Tak zase někdy - možná - nashle!!

Rozhovory ze zálohy

Tentokrát jsem oslovila několik nejvěrnějších přátel mých kolegů.

„Jak trávíš osamělé večery, když je tvůj páneček v práci?“

Helenka Mošová

Milá Sylvo, to jsem ráda, že se mě ptáš. Jsem totiž příkladná fenka a jestli se říká, že správný pes prospí 20 hodin denně, já můžu spát klidně i 22 hodin, jen kdybych nemusela jíst anebo mě nebudil kocour. Je to jasné?

Eigi (čti Edži) Apolenář

Ahoj Sylvo, osamělé večery většinou netrávím, neb mám ještě dvě paničky. Starší Janičku a mladší Adélku. Trošku mi vadí, že si s nimi mohu hrát jen v předsíni, hodně totiž pelichám, ale vlastně to chápu. No a když si nehraju nebo nejím, tak spím. Mám z toho odřené lokýtky. Taky strašně chrápu, za což se na mě páneček zlobí, protože prý nemůže spát a to je tak asi vše. Čau!

Britt II. Havelka

Když je páníček pryč, bývá mi smutno, ale najdu si ho v atlasu a hned se mi uleví…ahoj Britt

P.S. Jsem jeho Druhá obluda této rasy, proto jsem s titulem II., jinak mám dvě tt jako ten první…a ahoj – jo a nejlepší je to dokořán.

Ťapa Hudcová

Milá Sylvo, nejdřív se dívám na SAMA DOMA, potom na VOLÁNÍ DIVOČINY a nakonec na CHCETE MNE? Pa Ťapa

Motynka Sagherová

Milá Sylvo, když páneček odchází (kamkoli), vždycky mi dá na rozloučenou dobrotku, takže jsem ráda, ať si jde. Jinak, pravda, je to nuda, když jsem sama, ale já si pospím (on si myslí, že hlídám… blázen). A když se vrátí, tak to je vítání. Pořád se se mnou chce líbat a mazlit, no, je to cvok. Jo, a taky mi vždycky, když odchází do divadla, říká, že mi jde vydělávat na granulky. Takže mu to toleruji.

P.S. Teď není doma, takže brouzdám na netu. Měj se krásně a zase napiš.

Smečka Sedláčkovo-Slovákova

Máša: Je tady klid, Markétka nevyje a Stano nehuhňá. Jediná možnost ke klidnému spánku.

Sunny: Je to vynikající! Dá se rozkousat úplně všechno, aniž by vás kdokoliv za to prudil. Moc dobré!!!

Oskar: …co? Oni chodí někam pryč…?

Yvetta Tannenbergerová

V MdB jste naposledy účinkovala v Amadeovi a moc ráda na to vzpomínáte. Teď se vracíte v hlavní roli operety Veselá vdova, kterou je postava Hany Glawari. Role jistě skvělá, ale protože vám právem náleží označení operní diva, nemůžu si odpustit otázku. Není to určitá degradace, „pouhá“ opereta?

Ale to vůbec ne, vždyť opereta je velmi těžký žánr. Můj postoj se ale může lišit od některých jiných československých pěvců, kteří vyrostli u nás. Tím, že jsem po škole a roční stáži v berlínské opeře působila tři roky ve Vídni, poznala jsem operetu jako noblesní záležitost hodnou největšího respektu. Mám velký obdiv ke všem lidem, kteří operetu dokáží dělat. Splňovat všechna kritéria totiž není právě jednoduché - dobře zpívat, hrát i pohybovat se. Když jedna z těchto složek na sto procent není, už to může dost vadit.

Skutečnost, že jste hned po ukončení bratislavské konzervatoře v r. 1989 odešla zpívat do zahraničí mi připomněla rozdíl v uplatnění našich zpěváků v cizině. Čím to je, že na rozdíl od našich hvězdiček populární hudby se třeba operní zpěváci prosazují venku téměř bez problémů?

Cesta je schůdnější hlavně proto, že operní tvorba je naprosto mezinárodní. Což neplatí v pop music, kde je třeba velmi obtížné prosadit se v poměrně uzavřené a přitom nejrozšířenější anglo-americké oblasti. Ale když se kvalitní operní zpěvák naučí např. italsky, naději na úspěch v Itálii má. Musí ovšem jazyk ovládat dobře, protože zvláště Italové jsou na to velmi nároční. Vzhledem k velké konkurenci to ovšem ani potom jednoduché není. To jsem poznala sama. I když jsem italštinu snad zvládla, v Itálii jsem jen několikrát koncertovala, v opeře jsem tam ale ještě nezpívala.

V tu chvíli došlo na slova Jefa Kratochvila, který mě k rozhovoru vyslal: „A nezapomeň zmínit to, s čím se určitě setkáš, oni jsou opravdu ztělesněním výroku T. G. Masaryka - Rodina je základ státu". K paní Yvettě patří manžel Andrej Beneš, který se zatím na dráhu operního pěvce připravuje. Má to tu výhodu, že může coby muž v domácnosti zaskočit v péči o neskutečně usměvavou sedmiměsíční Simonku. Až na jedno, což vyšlo najevo při Simončině kojení. Tato scéna, téměř kopie Michelangelova díla Madonna col Bambino, předem odpověděla na případnou otázku o nejoblíbenější roli paní Yvetty. Nutně ale musela přijít zmínka o tom, jak Janet Jacksonová a Justin Timberlake pobouřili přes půl Ameriky odhalením jednoho ňadra při finále Superbowlu. Jistě, těžko lze očekávat od představitelů hudebního byznysu nějakou invenci, když už se jim nedaří zaujmout ani zpěvem, že by ale nejhezčí poslání ženských ňader, dát miminu to nejlepší, unikalo i dalším milionům lidí? Andrej Beneš, který před časem strávil v USA 4 měsíce na pěveckém kursu, se s úsměvem připojil: „Někdy mi přijdou Američané jako malé děti. K tomu tolik různých zákazů a příkazů včetně hrozeb za pořád omílané harašení, to našince zaskočí. Možná je to ale jediná možnost, jak udržet vzhledem k mnoha národnostem a přistěhovalcům pořádek. Zřejmým důsledkem jsou potom takové extrémy jako skandál kvůli jednomu ňadru, v tom je Evropa mnohem liberálnější.

Po diskuzi o vztazích mezi lidmi byl už jen krůček k otázce o konkurenčním boji a řevnivosti mezi operními zpěváky.

S tím rozhodně žádný problém nemám, tohle nevnímám. Ale pokud se to u někoho projevuje, měl by si to vyřešit, jinak se s tím bude trápit celý život. Jistě, že to existuje, když jsem byla ve vídeňské opeře, tak jsem zažila scény, kdy se světové hvězdy fackovaly třeba kvůli lepší šatně, jednalo se opravdu o věhlasné zpěvačky. (Andrej Beneš se připojuje se vzpomínkou na úsměvný dokument amerického kastráta, který natočil s italskými operními pěvkyněmi. Ty se navzájem pomlouvaly opravdu důkladně, k čemuž je zmíněný režisér ještě povzbuzoval.) Nyní je ovšem situace jiná než dříve, je tolik dobrých zpěváků a trh je přeplněný, takže každý se musí starat především o sebe a na hlouposti už nikomu čas nezbývá.

Musím zmínit vaše společná vystupování s Placidem Domingem v opeře Parcifal. Nevadí vám to trochu, dělám rozhovor s vámi a ptám se na Dominga?

Vůbec ne, byla to obrovská zkušenost. Říkám to všude, je to umělec s velkým U! Stejně jako Muž a Zpěvák! Navíc úžasně skromný. Fantasticky zpívá a ke všemu hraje lépe než leckterý činoherec. Mám záznam koncertu ke 25. výročí nové budovy Metropolitní opery. Je tam ukázka 2. jednání z Othella právě v Domingově podání. Poté, co jsem tuto videokazetu půjčila herci Petru Kostkovi, řekl mi, že tak se to nedá zahrát ani na činohře, kde chybí to umocnění silnou hudbou. Vedli jsme na to téma i dlouhé diskuze s manželem. Andrej, coby začínající a tak vše důsledně sledující zpěvák, měl poznámky k technice, tónům, výškám a vedení hlasu, také jsem se na to dříve tak dívala. Dnes jsem ale názor změnila. Např. Marie Callasová, nebylo větší zpěvačky a přitom její hlas snad ani nadprůměrně zajímavý nebyl, navíc zpívala poměrně krátce, byla tak expresívní, že o hlas přišla, k tomu ale pomohly i její neustálé problémy s Ari Onassisem. Ale to, co dokázala kouzlem své osobnosti, svým herectvím, na jevišti se na někoho podívala a bylo to vidět do poslední řady, to bylo úžasné. To se nedá naučit, to musí mít člověk v sobě. A stejným případem je Domingo, obrovský tenor, který má fantastickou kariéru, aniž by měl vysoké cé, celý život s ním bojuje. Někdy ho zazpívá, ale většinou ne. Podle mne jsou to ale už tak nepodstatné věci... Jsem přesvědčená, že hlavní je to, co je schopen zpěvák na jevišti předat divákovi.

To vysoké cé mě zaujalo, jak se to dělá, když to nevyjde?

Nijak,rupne to a je ostuda.

Vrátit to nejde, cesta zpět není? Bojí se toho zpěváci?

Vrátit to nejde a že z toho máme strach, to vám můžu potvrdit sama. Taky se mi to už stalo. Dokonce tady v Brně, v Nápoji lásky. V celé opeře je asi 10 céček, v životě jsem s tím neměla žádné problémy, ani na žádné zkoušce či generálce, prostě nikdy. Na premiéře všechna céčka byla - ale to poslední, kterým opera končí - nebylo! Vůbec netuším, jak k tomu mohlo dojít, cítila jsem se dobře, neměla jsem žádný strach, prostě nevím. A přišlo další představení a já jsem měla takové obavy, že tam to céčko zase nebude, že tam nakonec opět nebylo. Takže to už byla psychická věc. Hrála jsem to celkem pětkrát a z toho se mi to povedlo jen dvakrát. Tak to vypadá, když si člověk nalomí sebedůvěru.

Jak reaguje publikum, může vás podpořit?

To víte, že může, je to ale složitější. U nás je situace jiná, tady si toho běžný divák ani nevšimne. Venku ovšem začnou okamžitě bučet, tam opravdu dochází k tomu, že jeden den jsou ovace a hned další může přijít zatracení. Teď mně povídal režisér Pavel Fieber, že se přátelí s dříve světovým tenorem Giuseppem di Stefanem, který má dnes téměř 90 let. Prakticky celý život zpíval hodně ve Vídni, kde ho přímo milovali, nosili na rukách. A potom přišlo jedno představení, které mu nevyšlo, a byl zapomenut. Už se tam nikdy nevrátil. V tom je ovšem specifická právě Vídeň, kde se možná zastavil čas. Potvrzují to ostatně i poutače na hranici města „Wien ist anders“, Vídeň je asi opravdu jiná. Dokládá to můj jiný zážitek, kdy jsem viděla Dominga v Othellovi, kde je jedno nepříjemné béčko. To mu tehdy ruplo příšerným způsobem, ale nic, lidé řvali nadšením úplně stejně. Napadá mě ale další postřeh. Jestli vás zpěvák strhne jen zpěvem, musí zpívat opravdu dokonale. Ale zaujme-li vás komplexně, celou svou osobností, vším, co vám dává, tak už nad nějakým tónem mávnete rukou.

Hodnocení pěveckých výkonů mě přivedlo k otázce, jestli Andrej Beneš využívá při svém studiu rad zkušené manželky.

A. Beneš: Ano, ano, pozorně jí naslouchám, protože je to velká umělkyně! (Tento výrok paní Yvettu velmi pobavil, takže Andrej musel trochu korigovat.) Asi víte, jak to v manželství chodí, není možné, aby se manželé nějak učili navzájem. (Yvetta tohle téma skončila poznámkou, že jsou schopni pohádat se kvůli tomu, jak se zpívá é, takže tohle spolu raději neřeší).

Jaké jsou vaše dojmy z Japonska, kam jste podnikla už několik turné?

Je tam zajímavé publikum, které hudbu velmi prožívá a miluje. Jinak musím potvrdit přísloví: jiný kraj, jiný mrav. Žít trvale bych tam nemohla. Ovšem jak péče o umělce, tak technické zázemí jsou tam skvělé, všude úžasná akustika.

Otázka, jak se Yvetta vůbec ke zpěvu dostala, ji upřímně rozesmála.

Babička je profesorkou zpěvu, máma je houslistka a otec byl violoncellista. Nic jiného než klasickou hudbu jsem kolem sebe neznala, jiné východisko nebylo. A na otázku, jestli se mi to vše nezprotivilo, musím odpovědět pochopitelně kladně, to víte, že ano. Jako čtyřletá jsem začala hrát na housle, otec nade mnou opravdu dennodenně seděl a zlomil při tom hezkých pár smyčců, ne že by byl tak přísný, ale dovedla jsem ho prostě hezky vytočit. Jednou mi ale při tělocviku vyskočil krční obratel a někdo usoudil, že by tomu hra na housle asi moc neprospívala. Máma ovšem z toho byla velmi nešťastná, tak jsem sama navrhla, že budu chodit na zpěv. Líbila se mi představa, že nebudu muset tolik cvičit. A je to pravda, houslista tomu 7-8 hodin denně dát musí, když ale zpěvák zpívá hodinu, má plné právo říct, že je unaven (smích). Potom jsem šla zpěv studovat na konzervatoř.

Tato poznámka neunikla pozornosti Andreje, který Yvettu pochválil konstatováním, že konzervatoř rozhodně nebyla únikem před matematikou, neboť měla samé jedničky. Protože malá Simonka se přes tátovy výzvy k diskuzi nepřipojila, byla alespoň probrána její hudební budoucnost. Yvettino prohlášení, že násilné učení na nějaký nástroj Simonce nehrozí Andreje neuklidnilo, rodinné tradice bývají prý silné. Do divadla ale nikdy, to není žádný život, i když..., Yvetta si zřejmě uvědomila, že přitažlivost scény je příliš silná, než aby bylo možné někomu v takovém rozhodnutí bránit. Takže nezbylo než zeptat se, jestli si Yvetta své role dokáže užívat, třeba se v tom prohlášení „divadlo není žádný život“ nějaká slabina najde.

Mám ráda všechny role. Největším štěstím jsou ta představení, kdy člověk opravdu cítí, jak na lidi v hledišti působí, jak je jeho hlas vnímán. To jsou ty hvězdné chvíle, kdy je vám až líto, že se to třeba nenahrává, že to nezůstane zachyceno navždy. (Bezděčná poznámka „Kam bychom došli, všechno archivovat“ napovídá, že takových okamžiků zase tak málo není, což můžou znalci jejího zpěvu jen potvrdit.)

Projevilo se na vašem zpěvu nějak mateřství, už jste po porodu zpívala?

Ano, a musím říct, že vše se projevilo jen kladně, jak po hlasové stránce, tak i psychické. Jedinou nevýhodou je nějaké to kilo navíc, dokud ale kojím, tak se nadváhy zbavovat nechci. Velkou pomocí je mi navíc manžel, žádný jiný chlap by pro mne tohle nedělal, tím jsem si jista.

Pokud jste v tak dobré formě, připadá mi otázka, jestli se těšíte na Veselou vdovu, už zbytečná.

Velmi, velmi se těším. Jsem moc ráda, že mě Igor Ondříček oslovil. Už proto, že s Pavlem Fieberem byla vždy skvělá spolupráce. Velký „šmrnc“ tomu dodal i Caspar Richter, na zkouškách hrál orchestr naprosto výborně. A sama mám pro „Vdovu“ slabost už od doby, kdy jsem v ní zpívala ve francouzském Lille.

Na nezbytnou otázku, jestli Yvetta touží zazpívat si jednou v Metropolitní, byla odpověď kladná. Která zpěvačka by nechtěla? Ale jak dodala, už před narozením Simonky věděla, že jsou v životě důležitější věci, než světová kariéra. Takže další otázka inspirovaná manželovým mohutným barytonem, který se ozval z vedlejšího pokoje, byla z toho pohledu už předem odpovězena. Co když se jednou manžel dostane, pokud jde o pěvecký věhlas, před vás?

Nic bych si nepřála více, už proto, že mým velkým přáním byly vždy alespoň tři děti.

Teď přichází obtížná chvíle, nabízí se možnost jak tyto krásné myšlenky shrnout, zároveň ale hrozí nebezpečí frázovitého vyznění. Kromě pražských i brněnských příznivců opery, majících možnost slyšet a vidět Yvettu Tannenbergerovou prakticky neustále, dostane se této možnosti ve Veselé vdově i návštěvníkům Městského divadla, do říjnového otevření nové budovy zatím ovšem v prostorách divadla Mahenova. V titulní roli bude zpívat žena, pro kterou opereta či opera rozhodně není vším. Jak snad ale pozorní čtenáři vycítili, právě proto bude její podání ještě přesvědčivější.

Připravená otázka, týkající se v roli Hany Glawari alternující Jany Botošové, vzala za své při našem společném listování únorovým Dokořánem. Yvettina spontánní poznámka při zhlédnutí Janina portrétu v rubrice galerie „To je ale nádherná fotka!" rozhodně nepatřila jen umění fotografa.

Naši operní a vlastně i operetní rodince se líbí také výlety tří tenorů do populární hudby, a jak přiznali, jejich snad nejoblíbenější deskou jsou staré španělské a další latinskoamerické šlágry s Placidem Domingem. A s úžasem sledovali rovněž nedávný televizní pořad o tom, jak v buddhistickém horském klášteře hledá ke svým meditacím klid Leonard Cohen.

Oba jsou také smutní z určitého úpadku opery v Itálii, což ale nejvíce trápí staré italské bardy, jak se dověděl při pobytu u svého římského učitele Andrej. Jak ale podotkla Yvetta, dost si za to můžou Italové sami. Třeba tím, že do La Scaly sice pozvou největší hvězdy, ty ovšem po dvou třech reprízách odejdou a jsou nahrazeny mnohdy jen průměrem. Yvetta má také svého italského učitele, Paola de Napoliho, a nedá na něj dopustit. A jak říká, je milé, že u něj také studuje Pavel Černoch, který ve „Vdově“ zpívá Camilla, a Marcel Kucera, zpívající Danila, u něj dokonce začínal. „S de Napolim mě seznámil Marcel, Pavlu Černochovi jsem ho už představila já“, dodává Yvetta a potvrzuje tak pravdivost svých slov, že problémy s nějakou řevnivostí mezi zpěváky nemá. To ostatně potvrzuje na návštěvu přicházející Tereza Merklová, stojící na prahu operní kariéry. Podařilo se jí získat angažmá v Lišce Bystroušce, uváděné ve španělské Seville. A i pro zatím malou roli ji několik rad mezinárodně zkušené kolegyně jistě přijde vhod.

Tady bude asi nutné přepis rozhovoru ukončit. Během něj totiž ještě přijela z Bratislavy se štrůdlem zatím nezmíněná svokra jednoho z manželů. Kterého, to pro hojně podávanou borovičku už není možné určit, vypadalo to ale tak, že na tom vůbec nezáleží, ke všem se chovala stejně. A i ona se s námi zasmála příhodě z předchozí noci. Andrej si o půl druhé trochu zazpíval, což ale vyvolalo zaklepání sousedky. Na její slova „Zpíváte moc pěkně, ale je přece jen již pozdě“ odpověděl procítěně „Děkuji, děkuji“. Jak dodala Yvetta, ani ho nenapadlo omluvit se, zvládl jen děkovačku.

Na tomto místě bych rád poděkoval za pozornost příslušnicím něžného pohlaví a požádal je o ukončení četby. (Už mezi čtyřma očima totiž ještě k nočnímu extempore Andrej dodal: „Zpěv musí vždy ven, nesmí se držet v sobě. To je stejné, jako když má chlap „plné gul'e.“)