březen 05/06
Rozhovor s Máriou Lalkovou
„Prosím tě, mohla bys udělat rozhovor do Dokořánu s Máriou Lalkovou? O nějakých těch vašich ženských záležitostech?“ Kladnou odpovědí na tuto otázku šéfredaktora Dokořánu (Jefa Kratochvila) jsem zavařila nejen své mozkové závity, ale také závity Majky Lalkové.
Majka: Já jsem se kamarádila víc s klukama než s holkama.
Radka: A o čem jako mám psát?
M: Já jsem s holkama nikdy moc nešpitala.
R: A co si představuješ pod pojmem ženské věci, co asi ten Jef myslel?
...přemýšlíme...
R: Možná šminky a tak…?
M: No, tak to mě právě vůbec…
R: …no, mě právě taky ne...
…opět hluboce a dlouze přemýšlíme…
M: …že bychom se šly opít a pak…
R: …to není vůbec špatný nápad
Cestou do jedné renomované čínské restaurace na Lidické...
R: A co si představuješ pod pojmem mužské záležitosti?
M: Mužské záležitosti, počkej, teď to vypni, teď přemýšlím!
R: Co tě napadá!
M: Jak to tak vidím ze zkušeností, tak se mi zdá, že chlapi víc řeší věci, než ženské…
R: Jo, to je pravda… jsou to větší drbny…
M: Jsou to větší drbny, takže to, co patří mezi ženské záležitosti, jako drbání a pomlouvání, je podle mě parketa chlapská…
R: Já mám zase někdy pocit, že ženské jsou mnohem drsnější než chlapi…
M: Ano, jsme víc kanál, než chlapi.
R: Kanál, no, to by se někdy divili… ti chlapi…
M: …rozhodně, v těch šatnách, co se děje…
Propadáme v hurónský smích.
R: Samozřejmě se tam dějí samé… něžné… věci…
M: To je ještě horší!
R: …spořádané, mravní a mateřské…
Opět smích, vcházíme do tepla restaurace. Dáváme si oběd a nealkoholické pivo!
R: To je zvláštní, chceme vést dialog a záměrně ne o divadle, proč?
M: Jsme toho divadla tak plné, že se bojíme, aby to nevykypělo…
R: …jedna kapka a přeteklo by to… no jo… ale co když to jednou přeteče!
M: Tak to utřou a půjdeme dál!
M: Mateřství! To je krásná ženská záležitost, mě se to teda ještě netýká…
R: …to je vlastně záležitost!
M: Vlastně ty to musíš vědět, to je taky tvoje záležitost!
R: Však ty taky budeš matkou! Jestli chceš?
M: Chci… a ještě jsem asi trošku staromódní a přikláním se k tomu, že žena by měla být ženou, extremistické feministky jsou mi z duše nesympatické!
R: To mně taky!
M: Já neříkám, že by měla ženská stát u plotny a chlap živit rodinu. Doma si taky rozdělujeme práci, Olda myje podlahu častěji než já… (smích)… ale dobrovolně!
K našemu stolu si přisedl Olda. Po jeho schválení předchozí věty pokračujeme.
Mužská záležitost je objevovat nové věci, nové světadíly a nové planety, protože ženy na to nemají čas, že jo?
R: To možná říkáš proto, že máš tak přemýšlivého partnera, myslíš, že to patří v globálu na všechny muže?
M: Ano, myslím, že ano, začneme objeviteli světadílů…
R: No jo, ale možná se o ženských jenom nemluvilo…
M: Ženské stály u plotny a měly těch pět harantů kolem, takže nemohly nic objevovat.
R: Já jsem teď četla zajímavý článek o jedné cestovatelce (Barbora Markéta Eliášová 1874- 1957), objela celý svět, v Japonsku dokonce učila angličtinu, na všechny cesty si sama vydělala, a to bylo, v té době, co říct. Možná o těch ženách jen nevíme.
M: Takže vlastně ani to objevování není jen mužská záležitost. Už vím, otcovství!
R: Jo, tak to by mohlo být!
M: Oldo, poraď nám o čem se máme bavit!
Olda: Možná byste mohly rozebrat své rodinné poměry v rámci divadelních her, ve kterých jste spolu hrály nebo budete hrát!
R: Aha?! Já ti vlastně teď budu hrát matku, což je důvěryhodné, a v Martě jsme v Ozovi hrály sestry.
M: Já jsem byla sestra velice rychle zabitá, velmi mrtvá sestra.
R: To je něco jako hrát Mlčící stín! Tak já myslím, že můžeme náš dialog ukončit a v podstatě uzavřít slovy, přijde-li Olda, má všechno náhle smysl.
Děkuji za rozhovor a přeji dobrou chuť.
Host do domu
Pavel Blatný patří k nejznámějším brněnským hudebním skladatelům. Zanedlouho oslaví pětasedmdesáté narozeniny, ale stále skládá. „Vždycky o něčem řeknu, že je to má poslední skladba a pak stejně něco dalšího napíšu,“ směje se. Během rozhovoru neváhá vyskočit a předvádět mi, jakým způsobem chodil Leoš Janáček, nebo začne zpívat melodii z muzikálu. Jeho tvorba zahrnuje přes pět set děl různých žánrů – scénickou hudbu pro divadlo, film i rozhlas, orchestrální a komorní skladby. Patří mezi nejznámější světové představitele třetího proudu – syntézu jazzu a klasické hudby. V roce 1999 získal Cenu města Brna za přínos české hudbě a v Neapoli ocenění za přínos hudbě evropské - Anfiteatro d’argento.
Jaký je rozdíl v přístupu k vážné hudbě v Praze a v Brně?
V Praze je přece jenom zájem o vážnou hudbu větší, když porovnám počet akcí, které tam jsou pořádány. Samozřejmě, je tam spousta cizinců, ale na koncerty chodí hlavně Pražané. Brno je v tomto přece jenom trochu zdrženlivější.
A když srovnáte Českou republiku a svět?
Největší rozdíl je v přijetí hudby. Ve světě diváci nadšeně přijímají i soudobou vážnou hudbu, tady je publikum spíš tradičnější. Němci, Rakušané či Američané jsou k moderním směrům daleko vstřícnější a opravdu reagují. Křičí „bravo“ nebo bučí, když se jim něco nelíbí. S tím se u nás nesetkáte. Hodně se tleská, ale takové to nadšení pro hudbu Čechům chybí.
Takže vám nevadí, když se v divadle křičí nebo píská?
Ne, to rozhodně ne. Ať se křičí, dupe i hvízdá. I když to si někdy nejsem jist, jestli je to kladná nebo záporná reakce. (smích)
Umíte zpívat?
Ne, nikdy jsem nikde nezpíval ani jsem nebyl členem žádného sboru. Ale samozřejmě musím být jako autor schopen orchestru nebo zpěvákovi předzpívat, jak má třeba nějaká melodie vypadat.
Jak jste se dostal k hudbě?
Pocházím z hudební rodiny. Má matka se učila u Jaroslava Kvapila hrát na piano a otec, hudební skladatel, byl zase žák samotného Leoše Janáčka. Rodiče se seznámili právě díky otcově skladbě, kterou si na svůj koncert matka zařadila jako novinku. Je tedy logické, že jsem už někdy v pěti letech začal hrát na klavír.
A kdy jste napsal svou první skladbu?
Skládat jsem začal už v dětství. Svoji první skladbu jsem složil, když mi bylo asi sedm let. Byla to lidová píseň Tráva zelená, zpracoval jsem na ni takové malé dětské variace pro housle a klavír. Otec totiž tenkrát komponoval houslovou sonátu, tak jsem se inspiroval.
Takže jste nebyl rodiči do hudby nucen?
To rozhodně ne, mě naopak nebavilo vše ostatní. Jenže v naší rodině byla tendence, abych se hudbě věnoval spíš bokem a abych měl nějakou „pořádnou“ profesi. Chtěl jsem být původně právníkem, stejně jako byl můj strýc Lev Blatný, později známý brněnský dramatik. Ale když jsem pak za komunismu viděl, jak jsou právníci s klasickým vzděláním nepohodlní a musejí dělat manuální práci, představa právníka se přede mnou rozplynula.
A tak jste šel studovat hudbu...
Tenkrát bylo zakázáno studovat dvě vysoké školy současně, tak jsem šel studovat hudební vědu a vedle toho konzervatoř. Tam byla skladba, dirigování i klavír na velmi vysoké úrovni.
Kdo vás během vašeho studia nejvíc ovlivnil?
Klíčový pro mě byl skladatel Pavel Bořkovec, u kterého jsem se učil soukromě. To byla pro nás špička hned za Bohuslavem Martinů.
Pak jste šel studovat do USA, jak jste se k tomu dostal?
To už jsem byl zralý skladatel, bylo mi skoro čtyřicet a už jsem vlastně neměl co studovat. Ale patřil jsem mezi hlavní evropské představitele třetího proudu, což je syntéza jazzu a vážné hudby. Moje skladby se hrály často i v Americe, a tak jsem dostal stipendium a možnost studovat jazz na Berklee School v Bostonu.
Nechtěl jste tam zůstat?
Takových možností jsem měl víc, často jsem vyjížděl do zahraničí, v šedesátých letech dokonce i dvakrát či třikrát za měsíc. Ale nikdy jsem nebyl schopen překročit hranice a říct si: „A teď tady zůstanu.“ Opustit svoji rodinu, zázemí, známé, začínat znovu…V srpnu v šedesátém osmém jsme dokonce s celou rodinou byli ve Švýcarsku. Ale ani nás nenapadlo tam zůstat. Ostatní z Československa utíkali a my se vraceli.
A nebylo by pro vaši kariéru lepší, kdybyste žil aspoň v Praze?
To by jistě bylo, ale jen pro mou pozici tady v Čechách. Pro mou pozici venku by to bylo absolutně bezpředmětné. Tam si mě lidé pletou s Rusem, Jugoslávcem, Polákem… Jednou jsem se bavil s Italkou, která mi říkala: „Jé, já mám českou hudbu ráda! Mám doma desky Janáčka i Martinů.“ To řekla úplně přesně, ale pak dodala: „Já k vám do Budapeště jezdím každý rok!“ Tak to vidíte. Vnímají, že jste z východu, ale jestli jste z Brna nebo Prahy je všem jedno.
U nás jste se proslavil svými kantátami na balady Karla Jaromíra Erbena. Chvíli jste dokonce používal pseudonym Pavel Erben Blatný... Čím vás Erben tak fascinoval?
To už si lidi mysleli, že mi opravdu kape na maják. Mě Erben zaujal už v dětství, když mi babička předčítala Kytici. Fascinovala mě hlavně Vrba, už v těch sedmi letech jsem ji chtěl zhudebnit. Ale dlouho trvalo, než jsem to opravdu udělal. V šedesátých letech jsem skládal avantgardu, třetí proud a k tomu se Vrba absolutně nehodila. Až v osmdesátých letech se část avantgardistů vrátila k tradiční hudbě. Dokonce i Penderecki, který předtím nechal bušit železem do kolejnic, najednou napsal operu, která jako by Wagnerovi z oka vypadla. Tehdy jsem začal přemýšlet, že je možná čas se konečně na Erbena vrhnout. Do toho mi umíral otec a já jsem věděl, že jsem mu za život svou avantgardou moc velkou radost neudělal. Tak jsem tu Vrbu napsal pro něj. No a protože to mělo velký ohlas, tak jsem Erbena komponoval dál.
Už jste zmínil, že vašeho otce učil Leoš Janáček. Co vám o něm vyprávěl?
Že to byl nesnesitelný člověk! (smích) Otec u něj studoval a pak mu dělal asistenta. To byla velká čest, ale otec vydržel u Janáčka jen rok. Janáček prý byl hrozně náladový. Ale to byla asi ta jeho genialita. Po žácích chtěl, aby hned reagovali. Když viděl, že jim to tak rychle nejde, zařval „fuj, stádo!“, nasadil si klobouk, odešel a dva dny neučil. Ale on to neměl lehké. Moc dobře věděl, že to, co dělá, je něco. A když už mu dokonce i někteří jeho žáci radili, aby psal jinak, tak to pochopitelně snášel velice těžce.
Je podle vás Janáčkovo dílo dneska dostatečně doceněno?
V odborných kruzích je jeho dílo doceněno stoprocentně. Spíš jde o přízeň publika. V poslední době zájem o Janáčka trochu opadl. Vždyť v Janáčkově divadle by měl být Janáček na repertoáru permanentně, ale zájem diváků je bohužel minimální.
Hodně jste se v životě věnoval scénické hudbě. Psal jste i hudbu pro Divadlo bratří Mrštíků.
Ano, pro Mrštíky jsem měl tu čest udělat za život tři muzikály. První byl muzikál Válka s mloky, který na motivy Čapkovy hry napsal Jiří R. Pick. Spolu s orchestrem Erika Knirsche, který na pódiu živě hrál, bylo jeho jméno zárukou opravdové kvality. Na tuhle práci vzpomínám velice rád. Krásně tam zpívala Dagmar Pistorová, Jaroslav Dufek, Jiří Tomek... Až jsem žasl, jak tito činoherní herci krásně zpívají.
Pak jste spolupracoval i s jedním ze zakladatelů Mrštíků, Milanem Páskem...
S Milanem Páskem jsem spolupracoval na těch dalších dvou muzikálech. Na konci šedesátých let to byla Aprílová komedie, to byl vlastně Večer tříkrálový. Využili jsme původních Shakespearových veršů v překladu Václava Renče, přímo na ty jsem skládal hudbu. A na začátku sedmdesátých let jsem pro Páska psal hudbu pro Irkutskou historii, hru Alexeje Arbuzova.
Pracoval jste i pro jiná divadla?
Jistě, největší muzikál jsem dělal pro tehdejší Státní, dnešní Mahenovo divadlo. Byl to muzikál Černošský Pán Bůh a proroci. To je původní anglická hra, kterou jsme společně s režisérem Hajdou upravili na muzikál a slavili jsme s ním úspěch po celé republice. Nejlépe to pak odehráli v divadle Komedie, kde hlavní roli ztvárnil profík Josef Zíma.
Liší se dnešní muzikál a muzikál ze sedmdesátých let?
Dneska je to úplně jiné než tenkrát. Teď je v divadle všechno elektrifikované. Neříkám, že dřív nezpívali zpěváci na mikrofon, bez něj to dokáže jen operní pěvec, ale orchestr zesilovaný nebyl. Dneska před tím zvukem utečete na chodbu, přestože třeba hrají jen dva tři muzikanti. Tehdy bylo provedení velkého jazzového orchestru paradoxně komornější než dnes, když hraje muzikantů daleko méně.
Už nemáte chuť napsat si scénickou hudbu pro divadlo?
I bych měl, ale myslím si, že už je to pro jinou generaci. Já, abych řekl pravdu, už nemám chuť psát žádnou hudbu. Vždyť má hudební kariéra trvá více než pětapadesát let. Tak jsem si řekl, že už to stačí a nebudu dělat nic. Už si chci psát jen svoje fejetony. Ale znáte to, vždycky o něčem řeknu, že je to má poslední skladba a pak stejně něco dalšího napíšu. (smích)
Opravdu tedy nelitujete toho, že jste možná mohl udělat velkou kariéru ve světě?
Ne, já jsem spokojený. Víte, kdybych tenkrát odjel, tak bych nikdy nenapsal ty svoje Erbeniády a ty pro mě byly zlomové. Vím, že kdybych žil někde jinde, nikdy bych tuhle krásnou českou látku nezpracoval.
Na závěr bych chtěla vzpomenout vašeho bratrance Ivana Blatného, slavného brněnského básníka. Které jeho verše máte nejraději?
Ivanovy verše miluji všechny, už jako chlapec jsem zhudebnil Tento večer. Po jeho smrti to bylo hned třikrát. Pomocnou školu v Bixley a Stará sídliště jako písňové cykly, pro dětský sbor pak Ivan Blatný dětem. Tak aspoň pár veršů, které jsem zhudebnil:
Na starém hřbitově, když se už rozednívá,
na starém hřbitově, kde kvete bílý hloh,
na starém hřbitově, kde zkřehlý pták se skrývá,
tam bych šel, ještě tam, tam bych šel, kdybych moh!
Děkuji za přednes i za rozhovor.
Hvězdný prach
Již potřinácté byla na přelomu roku vyhlášena prestižní anketa čtrnáctideníku Divadelní noviny. Přispělo do ní tentokrát 108 zasvěcených účastníků (tedy o něco méně nežli v předchozích letech), hlavně kritiků, publicistů a teatrologů, ale též vybraných divadelníků, překladatelů, dramatiků a dalších Thálii blízkých osobností. Kritériem pro ocenění „Inscenace roku 2005“ byl kromě vymezené doby vzniku (prosinec 2004 – listopad 2005) rovněž její široce pojímaný český původ. Dostatečně pestré odpovědi zmínily ve velkém žánrovém rozptylu vysoký počet 63 různých titulů z mnoha „tradičních“ i experimentálních scén. Většina odborníků doprovodila své tipy stručnou zdůvodňující charakteristikou. Jako obvykle si respondenti nejčastěji všímali inscenací pražských, respektive těch uváděných na rozličných festivalech. O to více příjemně překvapí a širší diváckou pozornost si zaslouží fakt, že i tentokrát (podobně jako už loni) dosáhlo mimořádně vynikajícího výsledku právě Brno, kde ostatně také několik odpovídajících publicistů působí.
Inscenací roku se poprvé za trvání ankety DN stala akce mezinárodně koprodukční: na díle Bohuslava Martinů Řecké pašije (9 bodů) se totiž podílely ND Brno, Královská opera Covent Garden Londýn a Bregenzer Festspiele. V našem městě jsme je ve třech představeních monumentálního scénografického řešení a s vynikajícím internacionálním obsazením viděli v Janáčkově divadle loni v lednu. Relativně nízké číselné ohodnocení (dosud nikdy nezískala vítězná inscenace méně než 10 hlasů) svědčí o jedné z dlouhodobých tendencí této ankety.
Umělecký soubor i obecenstvo Městského divadla Brno však především potěší, že se tu jako druhý umístil zahajovací titul zdejší probíhající sezony, zářijová česká premiéra méně známého alegorického dramatu Španěla Pedra Calderóna de la Barcy Znamení kříže v překladu Vladimíra Mikeše, kterou preferovalo osm odborníků a jež tudíž získala o pouhý bod méně. Renomovaná hostující režisérka Hana Burešová (před dvěma roky v MdB excelovala s italským donjuanovským Prostopášníkem) si vynalézavě poradila se všemi záludnostmi veršovaného barokního „thrilleru“, a to bez statické deklamativnosti a v choreograficky stylizovaných, spirituální katarzi přinášejících expresivních výkonech spolehlivých protagonistů. Máme-li přímo citovat z některých telegrafických hodnocení, oceňovali kritikové např. „ojedinělé přesahy ve směru přírodním a duchovním“, „znamenitou vizualizaci tématu“, „duchovní horizont Evropy ještě v jeho oslňující záři“, „sloučeninu patosu, humoru, komiky, nadhledu i vhledu“, „zpřítomnění zázraku na jevišti“ nebo dokonce „první opravdové baroko na české scéně“. Takto uznalý zájem o inscenaci MdB je o to pozoruhodnější, že (pomineme-li jednorázové prosincové hostování v Divadle na Vinohradech) zatím neměla příležitost prezentovat se na žádné regionální ani celostátní přehlídce, odkud se zpravidla kandidáti na anketní vítěze rekrutují. Hned od premiéry ji však provázely velmi pochvalné recenze i tomu odpovídající tabulkový žebříček DN a též chvályhodné pohotové rozhodnutí České televize natočit její záznam.
S nevelkým odstupem následují v anketě DN Drábkova novinka Akvabely v provedení Klicperova divadla Hradec Králové (viděli jsme ji hostovat také v Brně a má je na repertoáru Studio Marta DIFA JAMU), Dočolomanského Sclavi - Emigrantova píseň pražského souboru Farma v jeskyni, Schnitzlerova Duše - krajina širá z ND Praha a poprvé v historii této ankety výrazně bodující počin amatérské Thálie – původní drama šéfrežiséra brněnské Polárky Martina Františáka Doma, připravené coby následný hit posledního Jiráskova Hronova ve valašské Karolince. Z nabídky ostatních brněnských scén se tu objevují rovněž nastudování činohry ND (Ibsenův Rosmersholm), Divadla Husa na provázku (Uhdeho a Štědroňova Balada pro banditu) a HaDivadla (Pitínského Renata Kalenská, Lidové noviny); z celé Moravy se pak tu a tam „zviditelnily“ Zlín, Uherské Hradiště, Olomouc, Ostrava a Opava. K porušení jasných anketních propozic však došlo v těch nikoli ojedinělých případech, kdy respondenti vinou vlastního návštěvnického zpoždění preferovali tituly premiérované ještě před stanoveným termínem a tedy nominované už dříve (provázkovských Sto roků kobry, hradišťská Liška Bystrouška aj.).
Nynější prestižní odborné hodnocení Divadelních novin potvrzuje několik nových i dlouhodobějších tendencí, např. velkou vyrovnanost nejkvalitnějších domácích nastudování bez apriorního nesporného favorita nebo „zmezinárodnění“ vzniku a realizace řady projektů, což svědčí o našem pokračujícím vstupu do evropského kontextu, avšak zároveň problematizuje proklamované kritérium jejich „českosti“.
Zasloužený úspěch profilového titulu Městského divadla (a to je před námi ještě zveřejnění daleko podrobnější jarní ankety revue Svět a divadlo) opět oponuje předpojatým soudům a údajné „bulvárnosti“ jeho repertoárové orientace a nepochybně povede ke zvýšení diváckého zájmu o Znamení kříže.
Magická flétna
Magická flétna z autorské dílny trojlístku Zdenek Plachý, Petr Kofroň a Jiří Šimáček, jinak též vedoucích představitelů uměleckého sdružení Střežený Parnass, vychází volně z Mozartova a Schikanederova slavného singspielu Kouzelná flétna. Její podtitul zní „naproti motivům Kouzelné flétny W. A. Mozarta a E. Schikanedera“ a napovídá, že známý příběh Paminy, Tamina, Sarastra, Papagena a Královny noci bude postaven do nových a překvapivých souvislostí. Autoři přitom původní příběh i postavy rámcově zachovali, podnikli ale na jeho základě dobrodružnou cestu do tajů tohoto díla a objevili zde mnohá překvapení, která nepochybně potěší, pobaví i zaujmou.
Známý příběh o hledání lásky, pravdy a harmonie byl rozšířen o překvapivou hravost, mnohé nečekané souvislosti mezi původním Mozartovým libretem a naší současností. Účelná velkolepost spolu s řadou naléhavých společenských i politických témat, to vše ještě v kombinaci s hudbou jednoho z našich nejrespektovanějších skladatelů současné vážné hudby Petra Kofroně, kouzelnickými efekty světově proslulé iluzionistické skupiny Karel Bush & Company, multimediálními prvky, elektronickou hudbou a hereckou, pěveckou i taneční schopností členů souboru Městského divadla Brno představuje hlavní lákadla i přísliby Magické flétny.
Sdružení Střežený Parnass, které inscenaci Magické flétny pro Městské divadlo připravuje, aktivně působí již od počátku devadesátých let, kdy vzniklo jako reakce na stále častěji se ozývající volání po profesní organizaci, která by sdružovala umělce mnoha žánrů, názorů a zájmů. Pod jeho hlavičkou byla realizována již celá řada projektů, mj. televizní dokumenty Brněnští indiáni (Česká televize, 1996) a Umělci pro NATO (Česká televize, 1998), divadelní inscenace Nepohodlný indián (Klicperovo divadlo v Hradci Králové, 2002), Chudoba cti netratí (divadlo Jána Palárika v Trnavě, 2002), multimediální inscenace Árie k nezaplacení (Národní divadlo v Praze, 2002), opera Giuseppe Verdiho Síla Osudu (divadlo J.K.Tyla v Plzni, 2003), zpěvný ekunemický remix Ukřižovaná (Divadlo Komedie v Praze, 2003), nesmírně romantické drama dle Bulgakovova MoliŹra (Národní divadlo v Brně, 2004) a konečně Fantom čili Krvavá opera (Národní divadlo v Praze, 2005).
Ačkoliv se tvorba Střeženého Parnassu do jisté míry vzpírá jakékoliv charakteristice, lze o ní „suchopárnou“ řečí divadelní teorie říci především toto: vždy se jednalo o díla, která tak či tak otevírala příslovečné „třinácté komnaty“ – ať již ve smyslu kulturním, uměleckém či politickém a jako taková si někdy vysloužila nepochopení kritiky, jindy zase její nadšené přivítání. Základním postupem Střeženého Parnassu uplatňovaným i v Magické flétně je postmoderní dekonstrukce, tedy zkoumání a prověřování ikonografických děl a jejich „překládání“ pro současnost, viděnou ovšem subjektivní a sebeironickou optikou. Dalším podstatným prvkem je divadelní asambláž, tedy vlastně stavění motivů a prvků do zajímavých a překvapivých souvislostí, vytváření mnohovrstevnatého obrazu, ve kterém jednotlivosti jsou celkem a zase naopak. Přitom však vždy jde zároveň o divadlo v dobrém slova smyslu bulvární, tedy určené pro velkoměstské publikum jako celek zahrnující jak diváka lidového, tak i poučeného. Vždy se primárně jedná o divadlo zábavní, které však na rozdíl od řady jiných produkcí tohoto typu nerezignovalo ani na závažnější přesahy a představuje tak v kontextu současného českého divadla počin dosti cenný a potřebný.
Pozoruhodná inscenace, která zatím nemá v padesátiletých dějinách Městského divadla Brno obdobu, bude uvedena v režii Zdenka Plachého, hudbě Petra Kofroně, choreografii Hany Charvátové, na scéně Markéty Oslzlé-Sládečkové, v kostýmech Lindy Dostálkové, s kouzly Karla Bushe and Company a v dramaturgii Jiřího Šimáčka a Ladislava Stýbla. Hudební nastudování a řízení orchestru bude mít na starosti Dan Kalousek a Igor Rusinko, choreografii irských tanců připraví Kamil Majda. Uvidíte Oldřicha Smysla nebo Jana Sklenáře jako prince Tamina, Evelínu Jirkovou nebo Máriu Lalkovou jako princeznu Paminu, Jana Mazáka nebo Zdeňka Bureše jako ptáčníka Papagena, Ivanu Vaňkovou nebo Radku Coufalovou-Vidlák jako Královnu noci, Jána Jackuliaka nebo Igora Ondříčka jako Sarastra, Tomáše Saghera nebo Stana Slováka jako Monostata, Viktora Skálu nebo Michala Zavadila jako Mluvčího, Janu Glocovou nebo Hanu Holišovou jako Papagenu a další. Premiéry se uskuteční 25. a 26. března 2005 na Soudobé hudební scéně Městského divadla Brno.
Rozhovor s Jaco Jackuliakem
Jacku, jméno, adresu, nebo ti uříznu hlavu, jak říkáš ve své poslední roli poručíka ve Slaměném klobouku...
Martine, narodil jsem se v rodině notorického politika s velkým srdcem dne 10.7.1978 v Lučenci, kde jsem existoval do svých 14 let a pak…
Jacku, nechci tě přerušovat, ale já jsem se narodil v rodině notorického alkoholika také s velkým srdcem, ale, člověče, přesně o dvacet let dříve než ty, tedy přesně 10.7.1958 v Karlových Varech, kde jsem existoval – fakt nekecám – do svých 14 let a pak… jó a můžeš mi říkat Márty, když jsem byl tak starý, tedy mladý jako ty teď, tak mi tak říkali… tak.
Márty, to je ale strašný úlet, to je nějaká podivná shoda náhod?… pak jsem tedy studoval konzervatoř v Košicích celých pět let a pak pokračoval v závratné kariéře herce studiem umění na Janáčkově akademii v Brně…
Jacku, promiň, hledám další souvislosti… Košice znám jako voják, protože jsem sloužil v Prešově a do Košic jezdil k zubaři a JAMU v Brně znám taky dobře, protože jsem tam dělal dvakrát přijímací zkoušky na závratnou kariéru herce…
Márty, to je ale strašný úlet… než se začneme bavit o ženských, mohli bychom si říct, co máme ještě jiného společného… tedy zatím.
Jacku, tak já tě vyzkouším. Nedávno jsem si pořídil dvě želvy.
Márty, to je ale strašný úlet. Nedávno jsem si pořídil dvě želvy.
Jacku já jsem si pořídil dvě želvy!
Márty, já jsem si pořídil dvě želvy!
Jacku, ich habe gehabt!
Márty, ich habe gehabt, vieš, ty kokos…!
…pak proběhla volnější emotivní disputace o tom, kdo že je ten kokos a nakonec se Východňár se Sudeťákem dohodli, že mají kromě stejného data narození spoustu jiného společného, např., že se v roce 1998 ocitli v Městském divadle v Brně a ještě o sobě nevěděli, ale co bylo před tím…
Nalejme si tedy čistého vína a rozdejme ty správné karty...
Jacku, dám si tequilu a zapiju to dvojkou červenýho… V roce 1995 jsem hrál obluda Kalibána v Shakespearově Bouři v režii Romana Poláka v Mahenově činohře v Brně…
Márty, flek a dám si taky tequilu a zapiju ji taky dvojkou červa…
V roce 2005 jsem hrál taky obluda Kalibána v Shakespearově Bouři v režii Zdeňka Černína v Městském divadle v Brně…
Jacku, reflek, dám si ještě jednou to samý a nesu trumf. V roce 1995 jsem hrál magora Bergera v muzikálu Hair v Praze v Pyramidě na výstavišti…
Márty, tuti, dám si to taky ještě jednou a nesu trumf. V roce 2005 jsem hrál magora Bergera v muzikálu Hair v Brně na Soudobé hudební scéně Městského divadla…
Jacku, už nebudem, začíná to smrdět osudem. Nebudeme si lhát, dáme poslední a jdeme domů…Vidíš, zase jsi kecal, jo, mimochodem, věříš na osud?...
Márty, počuvaj, ty kokos. Osud je hrozně zvláštní vibrace, která je na strašně vysoké úrovni. Kdo si ho chce připustit, má podle mne otevřenou mysl k vesmíru. Kdo tvrdí, že je to jenom shoda náhod, zůstává v tom samém bodě a vidí jenom dopředu. Věřím v osud, protože mám oči na 360 stupňů, což je v tomhle světě korporací velká a nebezpečná výhoda.
Jacku, asi máš pravdu, víš, já jsem to nikdy neuměl takhle pojmenovat, neboť jsem na to neměl patřičné vzdělání, anebo jsem se bál, ale cítím to dodnes – ano, já také věřím na osud, ale někdy mu musím trochu pomoct, musím ho trochu přibrousit vlastní pěstí…
…pak proběhla volnější emotivní disputace o tom, kdo za to může, že netočíme lukrativní seriály a že nejsme až tak pozitivní, jak by se od nás očekávalo a že by se to i dalo, ale že bychom pak byli už takoví kokosi, že bychom si spolu už nikdy takhle pěkně nepopovídali…
Jacku, poslouchej: „Ty, počůvaj, Hamlet“…, to je strašná řeč, né?… Ne, promiň, chtěl sem říct, že je to strašně hezká řeč, ale tady v Brně ji moc neužiješ, nemyslíš? Co s tím hodláš podniknout do budoucnosti, jaký máš divadelní sen? Já jsem si chtěl před lety zahrát Hamleta v Paříži. To proto, že to byly pro mne tenkrát nádherné vrcholy ňader múzy, co si říká divadlo, na které jsem chtěl vyšplhat až nahoru a tam si zakřičet: „Já to dokázal!“– a nakonec jsem zahučel až do… mno, jo... až tam…
Márty, až tam jsem se tedy ještě nedostal, ale mám taky sen. Chtěl bych si koupit představení a sedět tam sám s ovladačem v ruce a přepínat programy… néééé!
Chtěl bych si zahrát Tybalta v Národním v Bratislavě a utéct někam za dveře ááá…
Jacku, …ááá, už jsme to dopili… Neboj, zahraješ si Tybalta, zahraješ, protože já už ho mám za sebou dokonce dvakrát a podle toho, co máme za sebou my, tak… Tak zase někdy nashle a nezapomeň za sebou zavřít ty dveře, aby nám ve vesmíru nevznikl průvan…
Márty?
Nad Magickou flétnou s režisérem Zdenkem Plachým
Zdenek Plachý je divadelní i televizní režisér a hudební skladatel. Jeho tvorba někdy vzbuzuje bouřlivé reakce - často se jí však daří rozhýbávat hladinu klidně dřímajícího rybníka současného českého umění. Zdenek Plachý spolupracoval např. s výraznou hudební skupinou Dunaj a zakládal brněnské „alternativní“ sdružení Skleněná louka. Je také jedním z předních představitelů sdružení umělců Střežený Parnass, pod jehož hlavičkou připravil již několik divadelních inscenací, mimo jiné i pro pražské Národní divadlo či Národní divadlo brněnské. V současné době v Městském divadle Brno připravuje inscenaci Magická flétna vznikající „naproti motivům Kouzelné flétny W. A. Mozarta a E. Schikanedera“, jak zní její podtitul. Na začátek tradiční otázka – jak se ti u nás v divadle zkouší?
Výborně. Myslím si, že herecký soubor Městského divadla v současné době nabízí škálu hereckých osobností, se kterými je opravdu radost spolupracovat. Je tady prostě cítit, že všichni táhnou za jeden provaz, že všem záleží na společném díle. Přemýšlím o tom, jak to charakterizovat, abych přiblížil atmosféru, která je pro mě vzácná: potkal jsem tu až nečekaně otevřené lidi, navíc schopné a ochotné zaníceně a obšírně debatovat o podstatných věcech i detailech. Například, když má moudrý Sarastro pokárat zbytečně mnohomluvného Papagena úderem hole do hlavy, nalezli jsme společně neuvěřitelnou spoustu možností, jak by to mohl provést…
A třeba něco méně příjemného?
Veliký zápřah a nasazení souboru Městského divadla s sebou nese nutnost alternace, což je sice na jednu stranu velmi zajímavé, ale na druhou je to pro mě vlastně práce dvojitá. Je také pěkné, když tušíte, že máte někde na zkušebně asistenta, který vám hlídá správnost herecké výslovnosti – tedy přesněji řečeno, že tušíte, že někde v tom množství asistentů je. Je vůbec úžasné, když máte tolik asistentů.
Co vlastně znamená to slovní spojení v podtitulu inscenace „Naproti motivům W. A. Mozarta a E. Schikanedera“?
Znamená to, že naše hra nejde ani proti Mozartově Kouzelné flétně, ale ani že nejde vyloženě s ní. Jdeme zkrátka Kouzelné flétně naproti - jako tvůrci, kteří chtějí, aby se někdejší pohádka s kuriózním názvem „Lulu aneb kouzelná flétna“ stala zajímavou, napínavou a vtipnou podívanou pro Středoevropana v roce 2006. Vycházeli jsme z podobných motivů jako Mozart a Schikaneder, ale měli jsme pocit, že by dnes již mohly působit zastarale. Proto jsme je velmi speciálním způsobem aktualizovali.
V představení bude také vystupovat kouzelník-iluzionista. Jaký to má vztah k původnímu Mozartovu a Schikanederovu dílu?
Samotný název naší inscenace obsahuje slovo „magie“ a Karel Bush je někdo, kdo to s magií umí. Navíc i Petr Kofroň, který napsal ke hře hudbu, se magií dlouhodobě zabývá. Také ve Střeženém Parnassu máme sekci pro práci s magií a náš nový příběh o magické flétně je plný situací, pro něž jsou některé velké iluze Karla Bushe jako stvořené. Nad jeho průchodem roztočenou leteckou vrtulí se nám na zkouškách tají dech. Ale k otázce: divadlo je založeno na iluzi a taková jistě byla i Mozartova a Schikanederova Kouzelná flétna. Hranice mezi iluzí a magií je někdy těžko rozpoznatelná. Když přemýšlíte třeba o některých kouzlech Houdiniho, největšího kouzelníka dvacátého století, napadá vás, jestli si ten člověk už nezahrával se skutečnou magií – jestli byl opravdu „jenom“ iluzionista. Divadlo, které chceme dělat, by mělo vlastně vždycky být magií, kouzelnou událostí. A kouzla Karla Bushe jsou pro tento způsob vyjádření ideálním divadelním zprostředkovatelem, podobně jako kouzla současného tvůrce nejšpičkovější elektronické hudby - Davida Šubíka, který se na inscenaci Magické flétny také podílí.
Vypadá to, jako by pro tebe magie hodně znamenala.
Věřím, že každý náš čin má svůj magický rozměr. Magie je vlastně zvláštní druh působení na naše okolí - a také okolí na nás. Ta nejúčinnější současná magie je ale ukryta v médiích, v nových technologiích, ale i ve způsobu, jak je manipulováno veřejné mínění i náš soukromý život. Magické jsou podle mě všechny aparáty, které ovlivňují naše myšlení a Magická flétna je mimo jiné i o tom, jak se těmito aparáty nenechat programovat a zničit.
Kromě divadelní a televizní režie skládáš i muziku. Jsi autorem hudby k několika představením J. A. Pitínského i Vladimíra Morávka. Napsal jsi moderní operu, která byla na počátku devadesátých let uvedena v HaDivadle. Jak je to tedy mezi tebou a hudbou?
Dneska mě nejvíc zajímá hudba, která je součástí nějaké scénické situace. Mám dojem, že současná vážná hudba je někdy příliš elitářská a neuvědomuje si, že i ona je vždy součástí určitého zcela konkrétního prostředí.
Existuje nějaký velký skladatel, který skládá takovou hudbu?
Ideálním příkladem skladatele, který si je přesně vědom situací, ve kterých se jeho hudba nalézá, je americký skladatel Phill Glass. Pokud byste vytrhli jeho hudbu z té situace, pro kterou byla vytvořena, může se stát, že úplně ztratí smysl. Vtip je ale v tom, že ta hudba byla stvořena právě pro zcela určitou situaci a stává se její neoddělitelnou a zpravidla i nejvýraznější součástí. Proto je to dokonalá scénická hudba.
A co ty a skupina Dunaj?
Po smrti zpěváka Jiřího Kolšovského se Dunaj celkem logicky rozpadl, ale jsem přesvědčen, že ve své době to byla velká brněnská rocková skupina. Dunaj koncertoval v osmdesátých letech téměř ve všech evropských zemích, ale byla to pro mě doba především úmorného cestování.
Autorem hudby Magické flétny je jeden z našich asi nejvýraznějších žijících skladatelů tzv. vážné hudby, Petr Kofroň. Není pro tebe jako pro skladatele těžké předat skládání hudby někomu jinému a sám se spokojit „jen“ s režií a spoluautorstvím scénáře?
Není. Rád spolupracuji s lidmi, které mohu respektovat a Petr Kofroň je pro mě už dvacet let nejpozoruhodnější žijící osobností české hudby. Navíc je to jeden z mála dirigentů, kteří jsou schopní dirigovat na špičkové úrovni ty nejnáročnější soudobé hudební kompozice. Diváci ho mohou znát jako dirigenta např. z pražského Národního divadla nebo Agon orchestru. Je to skladatel, na jehož hudbu se jako režisér v divadle prostě můžu spolehnout.
Jaká tedy bude hudba Magické flétny?
Magická.
Chystá se na nás nějaké překvapení i ve výpravě nebo choreografii?
Tak třeba – Městské divadlo na naše přání objednalo dva tucty originálních párů stepařských bot přímo z Irska...
Proč?
Protože irský step je v tomto představení nejsilnější zbraní vojska Sarastrovy Sluneční říše. Divák bude určitě překvapen silou, která vyvěrá ze společného úderu, vedeného pravou irskou stepařskou botou třiceti tanečníky ...
Zdenku, jsi jedním z představitelů sdružení zvaného Střežený Parnass. Můžeš nějak přiblížit, čím Střežený Parnass vlastně je?
Už asi deset let se s Jiřím Šimáčkem, jinak současným šéfem dokumentu České televize Brno, scházíme denně na dvě hodiny a píšeme společně scénáře a vyvíjíme strategie Střeženého Parnassu. Střežený Parnass je ale také ochranářská organizace, která zajišťuje bezpečnost tvorby velkému množství současných tvůrců.
Dá se nějak charakterizovat tvorba Střeženého Parnassu – jeho styl?
Ano, zatím ve všech projektech Střeženého Parnassu se objevil balet – balet je výrazovým prostředkem, bez něhož se Parnass nedokáže obejít. Pohyb je zjevně jedním z hlavních znaků života, je společný všem živým organismům a balet je nejvyšší formou pohybové stylizace. Proto je balet čímsi jako logem Parnassu v každé akci, v každém představení. Často se o nás říká, že jsme parodičtí a ironičtí. Ale i v ironii jsme vážní. Ironie je u nás jenom výrazem pochybnosti. Každá myšlenka, ideál nebo umělecký postup jsou pro nás fascinující, ale zároveň strašlivě podezřelé. Proto úplně všechny dostupné myšlenky a umělecké postupy ochotně uplatňujeme, dopřáváme jim prostor, ale zároveň je i zpochybňujeme.
Tvoje režie někdy vyvolávaly v kritických kruzích docela vášnivé diskuse – hlavně mezi operní kritikou, která se k vaší práci staví spíše odmítavě. Někdy vzniká dojem, že autoři a autorky těchto recenzí propadají nad inscenacemi Střeženého Parnassu málem hysterii...
Těžko říct, po čem vlastně volá česká operní kritika. Třeba prostě volá po tom, aby každé představení bylo stejně netradiční a nové – jako kterékoliv jiné. Možná miluje takové novinky, jaké už viděla a na jaké je zvyklá. Činoherní kritika zase naopak naše představení zpravidla oceňuje, nebo je přinejmenším dokáže rozkrýt. Skutečný tvůrce ale přece neodpovídá a neručí celým svým životem a svou tvorbou především divadelním kritikům. Je odpovědný svému svědomí, spolupracovníkům, svým duchovním kořenům. Snahou a v určitém slova smyslu i povinností Střeženého Parnassu je posouvat hranice oboru divadla jako takového. V takovém případě se člověk pochopitelně nemůže zabývat tím, trefí-li se do vkusu nějakého kritika.
Vážení divadelní přátelé!
Rád bych Vám již nyní, ještě předtím, než se k Vám dostane náš tradiční kalendář s nabídkou toho, co pro Vás na příští sezonu chystáme, představil inscenace, které budeme v onom následujícím období připravovat.
Do konce sezony chystáme ještě několik premiér a Festival hudebního divadla, který otevřeme premiérou „Orfea v podsvětí“ J.Offenbacha. Avšak již před prázdninami započne zkoušení dvou inscenací, kterými v září zahájíme novou sezonu. Kdo by neznal Karla Šípa, jednoho z mála lidí v naší zemi, který opravdu rozumí legraci a umí ji i dělat. Právě on se spojil s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou a napsali zcela nový a originální hudební opus „Ferdinand, kde jste?“, který pro nás připravuje švýcarský režisér Thomas Schulte-Michels. Prvou činoherní premiérou pak bude inscenace režisérky Hany Burešové „Amfitryon“ – veselohra Heinricha von Kleista. Její poslední inscenace vytvořená v našem divadle „Ve znamení kříže“ získala hned několik nominací na prestižní Cenu Alfréda Radoka – nejenom jako nejlepší inscenace v České republice, ale i za nejlepší ženský herecký výkon byla nominována Helena Dvořáková a za hudbu k této inscenaci Vladimír Franz. S velkým ohlasem jsme zatím v zahraničí hráli muzikál „Josef a jeho kouzelný plášť“, první dílo autorů muzikálu Jesus Christ Superstar A.L.Webbera a T.Rice. Česká premiéra v režii S.Moši v překladu M.Prostějovského se odehraje uprostřed měsíce října. Následovat pak bude legendární komedie Carla Goldoniho „Poprask na laguně“, kterou nastuduje režisér Zdeněk Černín. Prosinec pak přinese mimořádný vánoční divadelní dárek v podobě inscenace muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ autorů Emila Lotjana a Jevgenije Dogy, který bude uveden v Brně poprvé a to v režii Petra Kracika. Před Vánocemi nás ještě čeká jeden z nejvýznamnějších autorů současného evropského divadla Felix Mitterrer a jeho drama „Ve lví jámě“ v režii Stanislava Moši. V novém roce nejprve uvedeme již loni ohlášený magický muzikál „Čarodějky z Eastwicku“ autorů Dana P. Roweho a Johna Dempseye. Tento muzikál jsme chtěli uvést již v minulé sezoně, avšak byl posléze nahrazen Oliverem. Znovu upozorňuji, že se jedná o mimořádný současný muzikál, který je vytvořen podle románu Johna Updika a na podobném půdorysu jako vynikající film režiséra George Millera s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Vzpomínáte jistě i na Michelle Pfeiffer, Cher a Susan Sarandon. Režie S.Moša. Dále následuje dramatizace úžasného díla J.A.Komenského „Labyrint světa“, kterou připravuje režisér Aleš Bergman. Posledními inscenacemi budou hned dvě světové premiéry – hudební inscenace „Markéta Lazarová“, kterou pro naše divadlo píší Petr Ulrych se Stanislavem Mošou a nové drama mladého brněnského autora Romana Sikory „Kolchida“ v režii Zdeňka Černína. Celkem deset premiér, deset nových jevištních děl – z nich pět hudebních a pět činoherních. Domnívám se, že je se na co těšit.
Do výčtu nominací na ceny, které jsou právě v této době udíleny, je nutno ještě za naše divadlo jmenovat Jana Apolenáře, který je nominován na cenu za nejlepší mužský muzikálový výkon za ztvárnění role Fagina v muzikálu „Oliver“ a hudebního skladatele Miloše Štědroně za hudbu k muzikálu Nana – tato nominace je pak vyhlášena pro udílení Cen Alfréda Radoka. Celkem pět nominací na jedno divadlo! Držte, prosím, jmenovaným palce, aby se někteří z nich dočkali i ceny samotné.
A když jsem u počítání - možná Vás bude rovněž zajímat, že v roce 2005 vidělo naše inscenace v Brně, v České republice i v zahraničí celkem 328 tisíc diváků a že těch představení bylo celkem 580!
Tak Vám přeji, aby se Vám i ty nové inscenace líbily a abyste byli spolu s dalšími diváky v sálech našeho divadla i nadále spokojeni.
Na shledanou v Městském divadle Brno se za všechny, kteří pro Vás chystají „kouzelné večery divadelních zážitků“, těší
