Povídání s Láry Kolářem

Ladislav Kolář - řečený Láry - je podle některých zlých jazyků mimozemšťan. Není to pravda. Láry se chová stejně jako my, vypadá jako my - jen si nechal kupírovat tykadélka. A proč „Láry“? Jeho přezdívka vznikla již v jeho dětství a byla odvozena z pohádkového „láry-fáry“. Když byl Láďa hodný, říkali mu děti Láry. Když zlobil, Fáry. Protože Láďa zlobil čím dál míň, zůstalo mu Láry a na Fáry se zapomnělo. I dnes je Láďa pouze Láry. Jeho kladný vztah k dětem, ke zvířatům a k pivu je pro mnohé příkladem. Jeden důkaz z mnoha: když jde Láďa - pardon Láry - na procházku s jejich pejskem Metodějem a u nejbližšího stánku si dá pivo, otáčí se k dětem zády, aby nedával špatný příklad. Naše manželky nám ho dávají za vzor coby ideálního muže a partnera, potažmo manžela. Je nesnesitelně kladný. Asi ho s kolegou Mazákem brzy uškrtíme...

Takže - rozhovor s Láry Kolářem

To jsem já. Dobrý den.

Dobrý. Což takhle začít tvým životaběhem? Třeba od porodu!

Dobře, začnu od porodu. Tak na ten si vůbec nepamatuju. Jedním z prvních zásadních vjemů mého života je poznání mých rodičů, asi tak ve třech letech. To jsem se začínal rozhlížet. Další podstatný okamžik je můj vstup na devítiletou školu, první výrazné setkání s organizovaným životem. Jinak jsem nikdy nikam nevstupoval a jsem rád, že jsem všem „stranám“ odolal. Taky nesmíme zapomenout na „lidušku“ - Lidovou školu umění, obor klavír. Jestli je ve mně něco muzikantského, tak především díky této škole. Potom setkání se sportem: hrával jsem basketbal - ten dokonce asi tři roky závodně za starší žáky - oddíl První brněnská strojírna. Já jsem Brňák ze Židenic a tam stála hala tohoto oddílu, tak jsem tam chodil. No a potom přišel mezník mého života: vstup do dramatického kroužku k mé mamince a to výrazně ovlivnilo mou další cestu životem - směr divadlo. V kroužku jsem začínal jako herec malých rolí: nejdřív zajíček, pak různí rarachové a nadpřirozené bytosti. Maminka mi velké role nedávala, protože si myslela, že jsem líný a že se tolik textu nenaučím. Pak jsem ale za odměnu a za výdrž dostal roli medvěda: „Brum, brum, brum - tady stojí dům. Tady stojí chalupa, kterou medvěd rozdupá.“ To jsem dělal výborně. A měl jsem krásnou srst! Ale nikdy jsem si nezahrál lišku nebo pejska. To mě mrzí dodnes. Na základě těchto nabytých hereckých zkušeností jsem se přihlásil na konzervatoř, ale první příjímačky jsem neudělal. Nechápu. Takže jsem začal studovat SVVŠ, něco jako dnešní gymnázium, ale tenkrát to bylo „od každého něco a nic pořádně“, a když jsem zjistil, že takhle teda ne, tak jsem se z pudu sebezáchovy opět hlásil na konzervatoř a zkoušku jsem napodruhé udělal. Tam to byly příjemné tři roky. Učil mě - kromě jiných - Zlatomír Vacek. Prospěch byl čím dál lepší, předměty mi šly, klavír a kytara díky „lidušce“ v pohodě (na rozdíl od některých mých spolustudentů), takže jsem školou „prošuměl“ ani nevím jak. A pak přišlo první angažmá v Olomouci-Hodolanech, kde fungovala olomoucká operetní scéna. Takže jsem začal svou profi kariéru jako operetní herec. Člen sboru s povinností sólisty. Moje největší role tam byla v Řeku Zorbovi. To jsem hrál toho... jak se jmenuje... ten... no... Viděl jsi Zorbu?

Ano.

No tak ten, jak je jeho... jak ho do toho... Nevzpomínáš si na jméno?

Ne.

Tak to nevadí. Tak toho jsem tam hrál. Pak jsem přestoupil na rok a půl do brněnské operety - tam nic moc -a tak jsem přestoupil na tehdejší OKVS, vzdělávací středisko, které mělo pod palcem Flédu, Netopýra, a tam jsem hrál v Černíkově režii v kusech, jako Táboráku plápolej a jiných taškařicích a fungoval jsem tam jako hrající kulturní referent. V podstatě jsem zřizoval sám sebe. To byl hezký čas. Hrála tam se mnou moje žena Mirka, řečená Mikina, stále Kolářová a Hrůza - znáš Hrůzu?

Ne.

Tak s tím. Pro ně to byly kšefty, pro mne taky, ale já jsem měl ještě navíc plat kulturního referenta.

To šlo?

To šlo!!! To byly krásné časy...

Nebyl to střet zájmů?

Ale né. Paní ředitelka mě měla ráda. Já sám jsem byl vždycky neprůraznej. Pak dva roky na cestách s estrádou „Brno vás baví“ - to jsem viděl kus světa.

Kde jste všude byli?

Tak - po republice. Taky pěkná doba. A pak přišlo angažmá v Uherském Hradišti. To bylo v roce 1977 a mě bylo 27... Krásný věk.

To bylo cílené chtění?

Ale né. Jezdil jsem tam za svou ženou, probíhaly večírky, zpívalo se, hrálo na kytaru... seznámil jsem se s lidma z divadla, taky s režisérem Domesem... a tak mi jednou řekli: „A když sem tak jezdíš - nechceš do angažmá?“ A já na to: „A víte, že jo?“ A bylo. No tak - tak to přesně nebylo, ale tak nějak jo. Prostě na základě pravidelné účasti na kolektivních dýcháncích jsem byl kolektivně přijat. No a po půl roce jsem byl na vyhazov - byl to přece jenom velký skok. Ale pak jsme chystali „Pygmalion“. Roli Pickeringa měl hrát kolega, ale dostal kšeft a z role se vyvlíkl. A na první čtené zkoušce řekl režisér Hynšt: „Co se dá dělat, bude to hrát Kolář.“ Ale Kolář celkem překvapil. Při hodnocení sezony bylo na mou adresu řečeno: „Vida - pan Kolář na sobě pracoval!“ A tak jsem v Hradišti zůstal třináct let. Zahrál jsem si moc a moc krásných rolí: Petruccia, Cholstoměra... A rozloučil jsem se s Hradištěm Peer Gyntem.

A cesta do Brna?

Chtění změny. V té době jsem měl pocit, že už stagnuju, že už mě v Hradišti nic překvapivého a výrazně nového nemůže potkat. Měli jsme se ženou nabídku z Ústí nad Labem, byl se na nás podívat jejich tehdejší šéf... ten... no... jak se jmenoval...-

Nevím.

To je jedno. Ale zároveň jsme dostali nabídku z Brna od režiséra Pavla Doležala - a už jsme tam byli! A jsme tam dodnes. A lidi mě tam mají rádi - aspoň doufám... Mě třeba strašně potěšilo mé umístění v anketě „Křídla“. Dostat se mezi ty mladé vlčáky, kteří jsou hezčí a mladší než já, to mi udělalo opravdu velkou radost.

V kterém roce to bylo?

Nó - to bylo... počkej... teď během pěti let to bylo... Nebo...-

Prý jsi popleta?

Ale to né, popleta. To je normální zapomnětlivost. Když má člověk kalendář nabitý a učí na škole a do toho divadlo - tak něco prostě vypadne z paměti. Já mám ve zvyku napsat si do mobilu věc, kterou nemám zapomenout. Ale pak si to zapomenu přečíst. Tak v tom snad jsem popleta. Ale to se může stát i nepopletovi. I když - mně asi častěji... Pravda je, že jsem jednou šel venčit našeho psa a po návratu, uspokojen splněním povinnosti, jsem šel spát. Ráno se mě žena ptá: „Ty už jsi byl se psem venku?“ No - nebyl. Zapomněl jsem mu večer sundat košík. A to je všechno. Jó - jednou jsem psa zapomněl v kufru auta a jednou před obchodem, ale nic se pejskovi nestalo. A to už je fakt všechno. Důkazem toho, že to se mnou není tak zlé, je to, že pejsek stále žije.

A zpět k divadlu. Za jakého herce se považuješ?

Jako mladý jsem logicky hrál milovníky, ale časem se rejstřík rozrůstal a myslím, že dneska můžu hrát role komické i dramatické. Nemůžu říct, co hraju raději. Já prostě stavím roli na textu a na základě toho se snažím vystihnout charakter postavy, ať je žánrově jakákoli. A proto taky mám rád roli Wolseyho z Jindřicha stejně jako „šíleného“ Istanguu z Brouka.

Jak jdeš na roli?

Moje role začíná znalostí textu, poslouchám režiséra. Nepatřím mezi improvizátory. Mám rád práci s režisérem, povídání si o roli a čteným zkouškám přikládám důležitou váhu (pokud ty zkoušky stojí za to), abych po nich mohl přijít na zkoušku, vědět o své roli co nejvíc a tuhle znalost ve spolupráci s režisérem dovést do co nejlepšího výsledku. Ale - jako ve všem - ne vždycky se dílo podaří.

Jak prožíváš premiéry?

Jsem nervózní, ale nijak výrazně. Tak třeba: premiéra o půl osmé. Do divadla kolem šesté, ale předtím doma hodinu relaxu ve vaně. Ale mnohem nervóznější jsem, když má premiéru moje žena. Dívám se na ni, držím jí palce, ale ta bezmoc, že jí nemůžu nijak pomoci - i když vlastně nevím v čem, já vím, že to zvládne - ale ty nervy za ni jsou horší, než nervy mé vlastní za mě.

Taky skládáš divadelní muziku...

Já jsem to bral jako finanční přilepšení, ale časem se z toho stal koníček. A tu muziku jsem daleko raději dělal v dobách, kdy jsem ještě neměl počítač - když jsem to musel skládat u klavíru a psát to pracně do not na papír. K tomu skládání jsem vlastně přišel jako slepý k houslím: v klubu v Hradišti jsme hrávali písničky a režiséru Hugo Domesovi onemocněl pozvaný skladatel Liška, a tak se mě Domes zeptal, jestli tu muziku k představení nechci napsat. Nakonec z toho bylo asi 35 scénických hudeb.

Jsi taky chalupář...

Za dob účinkování v Hradišti jsme si pořídili chalupu v Kržlích u Halenkovic. Kržle jsou nejkrásnější místo na světě. Paneláky jsme zbourali, zůstaly jenom sruby. Máme poštu, služebního psa, autobusovou zastávku, ministra obrany, regentschoriho a ohlašovnu požárů. Pokud Kržle nezničí civilizace, tak bychom tam chtěli na pokročilá kolena zakotvit. Ale ne „důchodcovsky“: budeme vyrážet jako aktivní starci a stařenky na spanilé jízdy po regionu a ve kterém divadle bude nějaká díra, tak tu hned umělecky zaplátujeme. Pokud nás plátovat nechají.

Jaká práce tě v divadle čeká teď?

To nevím. Třeba o jedné své roli jsem se dozvěděl jenom „díky“ tomu, že jsem šel na operaci s nosem. Tak abych se v nemocnici mohl učit text, dostal jsem echo. Jinak nevím, jak se to dělá, vědět něco dřív. Asi nejsem konspirativní. Myslím, že ne. Aspoň o tom nevím. U svých kolegů jsem se s tím rozhodně nesetkal. Spíš si ze mě dělají srandičky, ale to je naopak znamení toho, že mě asi mají rádi.

Umíš se naštvat?

Ale to ani nechtěj vědět. Tak jednak se rozklepu, pak začnu koktat, což je taková moje specialita a pak zapomenu, proč jsem se naštval. Třeba masový vrah bych nedokázal být. Když, tak bych to bral po jednom. Ale u druhého bych stejně přestal.

Jak zaháníš smutek?

Když se mi to výjimečně stane, tak to rozjezdím na kole.

A když je veselo?

Tak to taky rozjezdím na kole.

Prý na kole uštváváš svou rodinu?

Ale né. Jednou jsem sice Mikinu, ženu svou, uštval. ale to byla výjimka. To víš - když uštveš o dva roky mladšího člověka, tak ti udělá radost.

Máš nějakou neřest?

Mám. Pivo a alkohol vůbec. Ale nikdo o tom neví.

A teď tři přání! Jsem děda kouzelník!

Jedno výrazné přání bych měl: aby se všechno kolem nás najednou vrátilo před rok 1989. Ty fronty, podpultovky, kádrování..., aby si lidi uvědomili, že je to teď přece jen o něco lepší. Pak to druhé, aby všichni nehodní lidé (Láry řekl: „hajzlové“) chodili jeden den po ulici nazí. Abychom se zorientovali. A nakonec třetí: protože jsem herec a mám rád divadlo, aby se zlepšili divadelní kritici. Divadlo jde dopředu a mám pocit, jako by se divadelní kritika nechala tím divadlem vléct a tak trochu zaostávala. Jé - promiň, já si odskočím. Hned jsem zpátky!

Láry se zvedá a odchází směr záchod. Vzhledem k tomu, že sedíme v restauraci slušné cenové skupiny a on požil již dvě piva, nedivím se. Sedím sám u stolu, před sebou svůj obligátní jaterní čaj s ledem a přemýšlím o svém kolegovi. Láry Kolář je mimozemšťan. Tento rozhovor se měl natáčet, protože Láryho neopakovatelná gesta a jeho mimika jsou daleko podstatnější než to, co říká. Tím neříkám, že říká blbosti. Jen je třeba ho při jeho vyprávění vidět. Pohled upřímný, a evidentní radost z toho, že umí mluvit. Že když nezapomene, tak pomůže. Protože s ním nežiju, mám ho rád. Nevrací se. Asi zapomněl, že máme spolu rozhovor. Nevadí. Doma si košík sundám sám.

S Jaromírem Ostrým

Jaromír Ostrý, šéfredaktor

Českého rozhlasu Brno

Jaká byla tvoje cesta k rozhlasovému mikrofonu? Vzpomeneš si, čím a jak jsi v rozhlase začínal?

Byl máj (když jsem poprvé přišel do rozhlasu) a já seděl u studia číslo sedm na Beethovenově ulici, ze dveří vždycky vyběhl nějaký pán, broukal si nějakou melodii, později mi ho představili jako Ladislava Kozderku, a za ním druhý, co vypadal jako řidič venkovského autobusu, a to byl můj nezapomenutelný rozhlasový učitel, režisér Jiří Valchař, v té době oceňovaný jako nejlepší automobilový závodník mezi rozhlasovými režiséry a naopak. To byl vzácný člověk: dostatečně cholerický, ale také s nesmírným citem pro mluvené slovo, který rozpoznal každou faleš v projevu (v dnešní době politických debat by se hodil…) a s ním jsem prožíval svoje první „červené světlo ve studiu se rozsvítí, mikrofon je zapnutý – mluv!“

Pak ovšem přišla doba, kdy ses dostal i ty k rozhlasové režii. Jaké byly začátky?

K režii mě přivedla kolegyně Eva Řehořová a první velkou příležitost mi dal kolega Josef Veselý, jak se později ukázalo, moje druhé (rozhlasové) já. Hodil mě do vody a řekl: natoč dramatizovaný příběh hejtmana Talafúse… Vůbec mě nenapadlo, že scénář předpokládá obsadit asi tak deset herců a velmi silný kompars. Skřípalo to tehdy ve studiu a hlavně v režii, ale nějak jsme to zvládli. Také díky velkým hereckým osobnostem jako byli například Rudolf Krátký, Otakar Dadák a mnozí další, na které dodnes rád vzpomínám. Krásná zkušenost.

Jak a v čem se podle tebe nejvíce změnila nejen rozhlasová režie, ale vůbec rozhlasová práce současná oproti době, kdy jsi do rozhlasu nastoupil?

Nezměnila se ve schopnostech a kreativitě lidí. Kdo byl tvůrčí typ s kopcem fantazie tehdy, zůstal jím dodnes a uměl a umí svoji práci stále. Komu tyto předpoklady scházejí, tomu žádná technologie, která bezesporu výrazně proměnila celý rozhlasový (a nejen rozhlasový) svět od základů, nepomůže. Bude to znít možná trošku otřepaně, ale stále platí, že talent, tvořivost a pracovitost jsou základem. Nikdy nezapomenu, jak jsem v seriálu o slavkovské bitvě kusem klacku tloukl do prasklého dětského plechového bubínku a s kolegou zvukovým mistrem Josefem Daňkem jsme z toho základního zvuku vytvořili mohutný pochod celého napoleonského vojska. Jindy jsem dokonce vlastními ústy vytvářel zvuk vesmírné lodi, jejíž pohyb byl tvořen bioenergeticky a já jsem hodiny a hodiny dýchal na všechny způsoby, tento zvuk jsme pak zrychlovali, zpomalovali a upravovali, až jsem měl nutkavý pocit, že to snad nepřežiju. Výsledek byl takový, že se moje děti při poslechu rozplakaly hrůzou a nechtěly věřit, že ten strašidelný zvuk je tatínek.

Český rozhlas Brno patří v současné době k nejposlouchanějším regionálním studiím. Jak bys – z pohledu dlouholetého šéfredaktora této stanice – vysvětlil, co je třeba nabídnout posluchačům, aby je to nejen „přitáhlo“ k poslechu, ale aby také zůstali trvalými a věrnými posluchači. Jaké typy pořadů dnes ČRo Brno nabízí?

Já si myslím, že úspěch Českého rozhlasu Brno je především v tom, že zůstal svůj. Ludvík Němec, ředitel stanice, to kdysi vystihl velmi přesně: cítíme a ctíme tradice, chceme být moderní, ne však módní za každou cenu. A já bych dodal, že si udržujeme jistou „plnoformátovost“, nabízíme všechny typy pořadů, ať už jde o široké spektrum hudebních žánrů, literaturu, publicistiku, zpravodajství, vzdělávací pořady i zábavu. A to podstatné – velmi dobře známe svého posluchače, vnímáme jeho zájmy, záliby , jsme s ním prostě v neustálém kontaktu. To je klíčové.

Jaký je pro posluchače nejvýraznější rozdíl – nebo by měl být – mezi posláním veřejnoprávního rozhlasu a soukromých stanic?

Ten nejvýraznější rozdíl je jistě v samé podstatě vzniku a poslání – rozhlas veřejné služby by měl být dobrý sluha (tedy ne posluha), vzdělaný, slušný, nestranný, pravdivý a citlivý. Měl by přinášet svědectví o životě kolem nás i v nás. Soukromá média žijí z reklamy a vydělávají peníze. A to je samozřejmě propastný rozdíl.

Příspěvky Českého rozhlasu Brno pro celoplošné stanice – tedy ČRo 2 Praha a ČRo 3 Vltava – tvoří významnou součást vysílání těchto stanic. Můžeš přiblížit spolupráci brněnského studia s těmito celostátními okruhy?

Český rozhlas Brno je nejvýznamnějším producentem slovesné i hudební tvorby pro celoplošné stanice ČRo 2 – Prahu a ČRo 3 – Vltavu. Natáčíme a vysíláme koncerty tzv. vážné, jazzové, populární, folklorní hudby, koneckonců v roce 2006 se vrátil do ČRo Brno BROLN, literárně dramatická redakce kráčí v šlépějích slavné tradice, kdy v Brně pracovaly osobnosti jako Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a další.

Pro mne osobně je hodně důležité a příjemné potkávat před studii brněnské herce. Kdysi jste mohli v brněnském rozhlase potkávat Karla Högera, Oldřicha Nového, Vlastu Fialovou a dnes pro změnu Ladislava Lakomého, Zdeňka Junáka, Alenu Antalovou a další. Těší mě to.

Český rozhlas Brno se od letošního roku stává sídlem Centra regionálního rozvoje. Co to bude znamenat v rozhlasové praxi?

To bude v praxi znamenat vytvořit podmínky pro programovou spolupráci všech regionálních stanic ČRo, podporovat hudební a slovesnou tvorbu pro celoplošné stanice a v neposlední řadě vytvořit společný noční program vysílaný z Brna pro celou republiku a složený z toho nejlepšího z produkce regionálních stanic.

Odhlédnuto od rozhlasu - jaký je tvůj vztah k divadlu?

Jsem svou původní profesí herec, a tak mám samozřejmě divadlo moc rád. Bohužel, zejména v posledním roce, kdy jsem pendloval v čase divadelních představení mezi Prahou a Brnem, to nebylo s účastí nejlepší. Doufám, že se to zlepší. Mám radost, že schopná divadla mají svoje diváky. Je smutné, když člověk sedí v poloprázdném hledišti. To má rozhlas s divadlem společné.

Sbohem, lásko

William Saroyan: Sbohem, lásko

Americký prozaik, dramatik a básník arménského původu William Saroyan (1908 – 1981) je především díky slavné novele Tracyho tygr jedním z nejčtenějších amerických autorů druhé poloviny dvacátého století. Jeho divadelní hra Jeskynní lidé (známá u nás spíše pod názvem Divadlo Svět) z roku 1958, kterou nyní Městské divadlo Brno uvádí pod názvem Sbohem, lásko, bývá na poli divadla hodnocena obdobně. Není divu, v obou jmenovaných Saroyanových dílech se totiž objevují společné znaky, které zakládají jejich čtenářskou a diváckou popularitu: zájem o krajnosti a jakékoliv názorové i sociální menšiny, „pábitelský“ pohled na reálný svět a především zlidšťující poezie a téměř něžné vyprávění lidských mikropříběhů, které však často mají obecnou platnost.

Základním tématem Saroyanovy hry je lidský kontakt, hledání přirozenosti a nejrůznějších podob lásky. V sále zrušeného divadla Svět určeného k demolici se náhodně sejde různorodá skupina lidí ocitnuvších se na samém okraji společnosti: bývalá herečka, starý klaun a bývalý boxer s chlapeckou duší. Společně tu z nezbytnosti utvoří jakousi „tlupu“, v lecčems podobnou pravěkým společenstvím Divadlo Svět se stává zmenšeným světem skutečným a obyvatelé jeho zaprášeného jeviště se stávají herci ukazujícími mnohá tajemství lidského života. Ztratili všechno hmotné a přišli také o všechny výdobytky moderní civilizace. Nalezli však něco v jistém smyslu cennějšího – lidskou vzájemnost podobající se v dobrém slova smyslu vzájemnosti zvířecí, obohacené však o poznání a uvědomění si nejrůznějších podob lásky.

Velká Saroyanova otázka do jaké míry člověku společenské normy a struktury pomáhají a kdy mu již škodí, je zde podobně jako v Tracyho tygrovi vyslovena s křehkou poezií, ale také notnou dávkou zdravého anarchismu a neméně zdravé jízlivosti. Saroyan ostatně v roce napsání dramatu prohlásil: „Spisovatel je duševní anarchista, jako ve své podstatě každý člověk. Je oddělený od každého a od všeho. Je nejlepší přítel a největší nepřítel každého – dobrý i velmi nepřátelský zároveň. Nejde spolu s davem a nepropadá jeho nadšení. Spisovatel, který je spisovatelem, je rebelem provždycky.“ Jeho hra nezůstává těmto slovům v ničem dlužná a důkladně, přestože s příkladným pochopením, rozebírá zdánlivě pevnou stavbu nejrůznějších umělých norem, aby místo nich postavila lidskou přirozenost a ničím nezkreslenou citovost v tom nejlepším slova smyslu.

Saroyanovo křehké a přitom velkolepé divadlo lidského života znovuobjevuje zákoutí lidské duše i prastaré lidské rituály, na které se v moderním vnějškovostí přesyceném a odlidštěném světě již téměř zapomnělo. Představuje tak materii umožňující proměnit divadelní představení v prostor vzácného náboženského obřadu – společné divadelní seance herců a diváků posilující a prozařující každodenní životy. Teplo držících se lidských dlaní rozehřeje jeviště starého divadla Svět v překladu Jiřího Joska, režii Zdeňka Černína, scéně a kostýmech Jana Duška, hudbě Davida Rottera, dramaturgii Ladislava Stýbla a za odborné spolupráce Viktora Kudělky. Úlohy jeskynních lidí, demoliční čety a medvěda sehrají Erik Pardus, Irena Konvalinová, Patrik Bořecký, Lukáš Hejlík, Evelína Jirková, Jana Glocová, Zdeněk Černín, medvěd a další.

Premiéra se uskuteční 21. a 22. dubna 2007 na Činoherní scéně Městského divadla Brno. Ladislav Stýblo

Rozhovor s Petrem Štěpánem

Rodák ze Šumperka, herec Petr Štěpán, se stal vítězem Ceny diváků Křídla už podruhé (poprvé to bylo za sezonu 2001/2002). V současné době se připravuje na roli Darryla v muzikálu Čarodějky z Eastwicku, kterou alternuje s Martinem Havelkou a Petrem Gazdíkem.

Jak se žije nejpopulárnějšímu herci Městského divadla?

Teď se mi žije docela dobře, i když to venku trochu klouže. Ale jinak je to pořád stejné - z domu do divadla, z divadla domů, s pejskem do parku a zase zpátky do divadla. Získat jakoukoliv cenu je příjemné, ale na životě a práci to nic zásadního nemění.

Křídla jsou cenou diváků. Jaké byly první pocity, když jste se dozvěděl, že jste ji získal?

První pocity byly zvláštní hlavně tím, že součástí ceny bylo na měsíc zapůjčení vozu od firmy Ford Carent, což bylo velmi příjemné. Dlouho jsem nejel v tak dobrém autě. Cena diváků je potěšující, protože někoho baví se koukat na to, co dělám. Tato cena je takovým malým štěstím a malou radostí v mé práci. Vím, že způsob mého hraní není asi lidem lhostejný, a proto mě to těší dvojnásob.

Zahrál jste si řadu krásných rolí. Která ve vás zanechala nejhlubší stopu?

Bohužel si je nepamatuji všechny. Role mi většinou, ať je velká nebo malá, utkví v hlavě ve spojitosti s historkami nebo věcmi, které se na představeních přihodí. Na každé roli si najdu minimální drobnost, která mě těší. Třeba to, že se potkáme večer v rekvizitárně na kávě. Nevzpomínám si, že by mě za jedenáct let hraní nějaká role štvala. Zajímavá a dojemná byla role Orina ve hře Smutek sluší Elektře. Rád mám roli Nikoly Šuhaje v Koločavě. Patří sem i moje úplně první role – Cassio v Othellovi. Velmi zásadní je pro mě představení Znamení kříže. Bavila mě i ta praštěná Ginger a Fred.

Kromě hraní i zpíváte …

Nikdy jsem o sobě netvrdil, že umím zpívat. Spíš hraju, že zpívám. Respektive vyluzuji tóny. Samozřejmě jsou věci, které mi sedí víc. Nemám totiž žádnou pěveckou techniku. Na JAMU jsem vystudoval činohru a zpívání jsme měli pomálu. Totéž se týká i tancování. Na škole jsem vždycky tvrdil, že nikdy nemůžu na jevišti tancovat. A pokud ano, tak to bude nějaký taneček v Našich furiantech, kde přijde choreograf a řekne mi, co a jak mám udělat. Paradoxně má jedna z prvních prací ve zdejším divadle byla West Side Story, kde jsem zpíval a tančil.

Máte roli či hereckou polohu, kterou byste si jednou rád zahrál?

Nemám vysněnou roli ani žádnou vysněnou hereckou polohu. Věděl bych spíše o několika rolích v životě, které bych chtěl uskutečnit. Každý z nás nějak vypadá, něco vyzařuje a režisér vás právě pro tyto aspekty do jednotlivých rolí obsazuje. Baví mě však, když se postava od začátku do konce vyvíjí a mění v závislosti na okolnostech.

Míváte trému?

Ne, když hraju. Trému mívám, když chodím uvádět plesy a akce. Když mám promluvit před plným sálem, tak se na to musím připravit. Nejsem člověk, který by dokázal z placu být vtipný a uměl improvizovat. Musím mít připravené body a vědět, o čem chci mluvit. Pak mohu improvizovat. Člověk se totiž na jevišti může schovat za roli. Nehraju přece Petra Štěpána, ale jinou postavu.

Kdy jste v sobě poprvé objevil ambice, že chcete být hercem?

Přišel jsem k tomu trochu jako slepý k houslím. V páté třídě jsem hrál v dramatickém kroužku. Ale o tom, že bych tehdy chtěl být hercem, se rozhodně ještě mluvit nedalo. Hraním jsme se spíše bavili a balili jsme na něj spolužačky. Když chtěli jít moji dva spolužáci na konzervatoř, tak jsem se rozhodl, že já budu režisérem. Mé rozhodnutí mě neopouštělo ani na gymnáziu, a maminka mi to neustále rozmlouvala. Tehdy se mi dostala do rukou kniha Bolka Polívky, jeho herecký portrét. A mě to tak zaujalo, že jsem si podal přihlášku na JAMU. Na škole jsem pochopil, že divadlo je trochu o něčem jiném, než jsem si představoval. Má zvláštní kouzlo. A tak je to v podstatě v mém životě se vším. Když jsem o něco hodně usiloval, skončilo to krachem. A když jsem se na všechno vykašlal, tak ty věci nějak přišly samy.

Vzpomenete si ještě s jakými ambicemi a iluzemi jste do uměleckého světa vstupoval?

Musím se přiznat, že když jsem si podával přihlášku na JAMU, tak jsem si myslel, že budu hned známý a bude ze mě filmová hvězda. Když jsem přišel na školu, tak jsem zjistil, že se tu o filmu a nějakém hraní v televizi vůbec nemluví. A tak už s žádnými představami nikam nechodím, vyhnu se tak případnému zklamání. A s mými ambicemi je to stejné.

Máte před premiérou očekávaného muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Hrajete v něm hlavní mužskou roli Darryla. Jak jste se s ním od první čtené zkoušky až dodnes sžil?

Pan režisér řekl: Chroptěte. A tak se snažím chroptět. S ničím se nesžívám. Jakmile herec začne vykládat o tom, jak se velmi sžíval s rolí, tak je něco špatně. Chroptím, chodím po zkušebně, zkouším, koukám na tři krásné kolegyně, navzájem se ovlivňujeme a sdělujeme si nápady. Ta nejdůkladnější práce přichází až s generálkami a blížící se premiérou. Vždycky počkám, až se hra postaví a já vím, kdy mám jít z bodu A do bodu B, co mám říkat, jak to mám říkat a potom se s tím začnu nějak prát. Obléknu si to jako nové šaty a zkusím se v nich projít. A buď mě to baví, nebo s tím musím něco udělat, aby mě to bavilo.

A baví vás role Darryla?

Baví. I když nesouhlasím se vším, co dělá. Ale je to zvláštní typ člověka. Dnes se málokdo umí bavit životem. Žít zcela naplno, jenom si užívat a netrápit se malichernostmi a nesmysly. Darryl však překročí danou hranici. Štěstí by nemělo být vykoupeno neštěstím druhého. Ale líbí se mi, že se nechová „standardně“.

Umíte se bavit životem?

Někdy ano a někdy jsem na sebe naštvaný, že to neumím. Mám taková údobí, kdy si užívám života plnými doušky a potom najednou přijde období, kdy je všechno špatně. A chci všechno změnit.

Tři krásné ženy a muž. Co vy a ženy?

A to jste udeřila na dobrou strunu. Myslím si, že mezi mnou a ženami je to kladné a pozitivní. Záleží na tom, na co se chcete zeptat (smích). Občas se stane, že potkáte druhého člověka a najednou zjistíte, že do sebe zapadáte jako puzzle. Přál bych lidem, aby zažili chvíli, kdy se vám přitahují aury. A dokázali si to užít.

Co vás jako první na ženě zaujme?

Asi bych měl říci oči, tvář, oduševnělost. Ne, ne. Je to nějaké zvláštní kouzlo. Na ženu se podívám a prohlídnu si ji komplexně. Nebudu tvrdit, že se nedívám na zadek, na ňadra. Dívám se na všechno. I na ruce. Jako první mě na ní zaujme její humor. Tím myslím to, jak mluví, jak přemýšlí a jestli to, co říká, má nějaký vtip. Pak je úplně jedno, jak vypadá a kolik jí je. To mě na ženách zajímá. Láska a někoho milovat je úžasný dar.

Podařilo se vám ženu ovlivnit, anebo trochu změnit k obrazu svému?

Asi ano. Ideální stav je, když se lidé ovlivňují v tom dobrém navzájem. A to považuji za výhru. Nesnesu jedinou věc – když se z mé partnerky stane koule na noze. Může být stokrát úžasná, pozorná, ale ve chvíli, kdy se dostane do mého vleku a běží dva kroky za mnou, žije mým životem, má radost z mých úspěchů, ale tím to končí, tak najednou přidám do kroku…

Hlavní hrdinky nachází v Darrylovi štěstí. V čem tkví to vaše štěstí?

On jim vdechne sebevědomí a ukáže jim cestu. A protože jsou nadané a otevřené, onou cestou se vydají a štěstí nachází. Sám bych občas takového pana Darryla, který by přišel a ukázal mi cestu, potřeboval. Narodil jsem se na přelomu Býka a Blížence, což je neskutečné znamení. S mým rozhodováním je to občas velmi složité. Trvá mi, než se k něčemu rozhoupu.

Kdy jste se cítil zatím ve svém životě nejšťastnější?

Když jsem se narodil. Byl právě oběd, hned mě posadili ke stolu a už jsem tam zůstal (smích). Bude to znít možná povrchně, ale jsem šťastný z malých věcí. Když si dám dobré jídlo, když jsem zamilovaný, když se povede práce v divadle, když jdu blbnout se psem do parku a ona se na mě směje tou svou obrovskou tlamou, když se mohu projet po lese na koni, jsem šťastný. I když to štěstí může kazit okolnost, že mě čeká nějaká nepříjemná práce nebo věc, kterou musím vyřešit. Ale tato malá a drobná štěstí mi dělají radost. Nedokáži však říct, kdy jsem byl nejšťastnější.

Máte talisman pro štěstí?

Mám ho v autě. Je to woodoo, které má podobu dřevěného panáčka. Dostal jsem ho od mé kolegyně Zuzanky. Od jiné kamarádky jsem dostal malého medvídka. Moje talismany mě ochraňují od nehod. Jednou jsem měl nehodu, při níž jsem auto převrátil na střechu. Můj panáček tehdy vypadl z okna ven na silnici. Nevím, jak se tam mohl dostat. Zvláštní věc, ale naštěstí se mně ani mé spolujezdkyni nic nestalo, jenom jsem zrušil auto.

Co si myslíte o magii?

Byl jsem vychovávaný materialistickým způsobem a nikdy jsem nevěřil v něco nad námi ani kolem nás. Čím jsem starší, tak tím víc to beru jako vážnou součást našeho života. Nikdy jsem třeba nevěřil na minulé životy a na reinkarnaci. Ale jistá osoba, která si říkala čarodějnice, mi řekla, čím jsem byl v minulém životě a že si z minulého života s sebou nesu určité věci. Byla to pro mě zvláštní chvilka. Ale pochopil jsem, že asi něco takového je. Potkal jsem třeba bytost, se kterou jsem se tutově musel v minulém životě potkat. Rozuměli jsme si, smáli se stejným věcem a byli naladěni na stejnou notu. Nic podobného jsem do té doby nezažil.

Rozhovor s Radkou Coufalovou

Je drobnější postavy, ale na jevišti ji nepřehlédnete ani nepřeslechnete. Radka Coufalová-Vidlák má výrazný hlasový projev a se svým tělem dovede stojky a všelijaké podivuhodné kejkle. „Není to jen talentem, dřela jsem. Ještě v době ostravských gymnaziálních studií jsem byla členkou pohybového studia u choreografky Lenky Dřímalové, žačky Pavla Šmoka. Dřeli jsme jako barevní, dodneška z toho čerpám,“ říká sympatická Ostravačka a pěkně se u toho směje. Stačilo málo a tančila v baletu, protože zmíněný mistr moderního výrazového tance ji lanařil do svého věhlasného souboru.

Radka umí též malovat a kreslit, otevřete přebal Dokořánu a koukněte se. Jen jakoby pro potěšení občas navrhne kostýmy pro nějakou inscenaci. Je taky čarodějkou. Jednou ze tří z Eastwicku, které od 10. února obsazují Hudební scénu. V době svých studií na JAMU rozhodně očarovala, jak se přiznala, svého manžela Milana Vidláka, věhlasného a všestranného hudebníka. Hrál už s Gustavem Bromem. Doma je Radka v Brně, ale táhne ji to zpět na sever. Ostravské divadlo je prý takové bližší, rodinné. Jenže manžel by tam nahoře žít nemohl. Proto zůstává Radka Coufalová-Vidlák v Městském divadle Brno a to je dobře. Ostatně koncem března se dozvíme, zdali bude poctěna Cenou Thálie, na kterou byla nominována.

Čarodějky z Eastwicku jsou trochu jinačí než čarodějnice z klasické pohádky. Přesto se zeptám, zdali umíte ještě jinak čarovat, než jak to poznal manžel?

Je to těžká otázka. Přiznám se, že na tyto schopnosti věřím a trošku se jich obávám. Jednou se jimi začnu zabývat víc. Někdy vykládám karty jen pro sebe nebo někomu z rodiny. Na odhady budoucnosti si netroufnu. Myslím, že je to běh na dlouhou trať, ještě se budu muset hodně dlouho učit. Mimochodem, s manželem jsme se očarovali navzájem...

Divákovi se zdá, že díky svému temperamentu oplýváte nekonečnou energií. Býváte vůbec unavená?

Já bývám přímo hotová, ne unavená. Zavedla jsem v divadle pro nás herce a zpěváky takový termín - a nechci, aby to vyznělo nějak hanlivě - že jsme Mošovy děti na knoflík. Opravdu jsme jaksi zapínáni, protože v každé volné chvíli mám pocit, že nás vypnuli a okamžitě se nějak regenerujeme. Potom stačí, že korepetitorovi upadne ruka na klávesu a já jsem ihned nachystaná, už zpívám, všichni se mi smějí. Ale zase jsem pyšná, že nás ten Standa (ředitel divadla a režisér Čarodějek z Eastwicku Stanislav Moša) takhle vycvičil. Myslím, že jsme připraveni opravdu do tvrdých podmínek. Náš mozek je schopný vydržet i velké nervy. Jsme flexibilní, a to je v dnešní době strašně důležité.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad využití schopnosti flexibility?

Zažila jsem to při natáčení jedné televizní inscenace. Rozdali nám změněné texty a já jsem se ten svůj bez řečí naučila do deseti minut. Přijdu na plac a ostatní herci se vzepřeli, že se to nemůžou tak narychlo učit. Změna se zrušila a já se to zase musela přeučovat zpátky na starou verzi (smích). Taková jsou kritéria pro herce, jako jsme my z Městského divadla, kteří jsme hráli po světě od smetišť až po kasina. Z jazyka do jazyka. Když jsem se měla naučit ve španělštině samotářku z muzikálu Bídníci, bylo to vystoupení v rámci Muzikálů z Broadwaye, říkala jsem, že se to v životě nenaučím. Až jsem se to naučila, říkala jsem, že se už naučím všechno. Pak přišel Petr Kofroň se svou hudbou v Magické flétně a říkala jsem, to se opravdu nenaučím, a když jsem se i toto naučila, myslím, že jsem už dobře cvičená opice, která se naučí cokoliv.

Ještě bych se rád vrátil k vašemu temperamentnímu pohybu na jevišti. Vybavuji si mnohé vaše role, namátkou třeba Zlotru v Zahradě divů. Nádherně tam při zpěvu lítáte a skáčete. Máte ráda takové vypětí?

Ne, naopak, ráda se někdy uleji. Ono je možná někdy i na škodu, že jsem v těle taková hypermobilní. Možná je někdy lepší se zastavit a zkusit své tělo neovládat. Je to takový protiúkol. Ovšem připouštím, že být hodně pohyblivá je pro mne příjemné. V muzikálu se to využije. Hodně jsem se opravdu naučila od svých 14 do 19 let u Lenky Dřímalové, dnes je v Ostravě přední choreografkou. Objeli jsme s ní lán světa, pět let jsme byli v republice nejlepším amatérským souborem moderního tance. Klasiku nás tam vyučoval Rodion Zelenkov z Ruska, jinak jsme dělali scénický tanec. Ve workshopech naše učitelka kladla důraz na kreativitu, na kontaktní improvizaci, na různé techniky.

Odkdy jste věděla, že budete herečkou a zpěvačkou?

Někdy v druháku na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce jsem se pohádala s maminkou, nelíbilo se jí, že bych ráda na uměleckou školu. Tenkrát mi řekla, že přece když jsem na těch prknech ani nestála, tak jak si můžu věřit. A já jsem hned druhý den potom jela do Komorní scény Aréna, je to taková malá profesionální scéna v Ostravě. Tam jsem zaklepala a zcela na drzačku se zeptala, jestli nepotřebují mladé herečky. Takže jsem tam vlastně od druhého ročníku hrála, následně v Divadle Petra Bezruče a v Divadle Jiřího Myrona. Měla jsem na gymnáziu individuální studijní plán a vlastně jsem ani moc nechtěla jít na JAMU. Měla jsem spoustu nabídek a hodně lidí mně vysokou školu v Brně vymlouvalo. Dokonce vznikly dva tábory, jeden byl pro studium na JAMU, druhý proti. Nakonec jsem do Brna šla, protože si to přáli rodiče. O tom, že budu herečka, jsem věděla možná dříve než to, že budu zpěvačkou. Protože na JAMU jsem se teprve začala učit zpívat. Dokonce jsem tam dostala jakousi podmínku, když mně to nepůjde, tak… Ale nakonec ze mne přece něco vymáčkli (smích). Teď už studia na JAMU nelituji, potkala jsem tam spoustu přátel. Tolik jsem jich neměla ani v Ostravě, kde jsem v době, kdy mladý člověk přátele získává, hodně pracovala. Ano, mám tam jednu kamarádku, ale tady v Brně jsou lidi, které mám ráda. A potkala jsem tady také manžela. Na JAMU jsem studovala s Ivankou Vaňkovou, s Jánem Jackuliakem, s Oldou Smyslem. Celkem nás bylo sedm, z toho jen tři Češi.

Může si Ostravačka zvyknout na Brno?

Jsem tady doma, ale táhne mě to nahoru. Přiznám se, že jsem tady opravdu kvůli rodinnému zázemí. Kvůli manželovi.

Neslyším z vašich úst ostravský přízvuk, ani při uvolněném posezení u kávy. Mluvíte tak někdy?

To si pište, že mluvím ostravsky. Stačí, když jen pomyslím na maminku nebo na někoho z rodiny a už jedu. Ani to nemusí být telefon, stačí jen myšlenka a už mluvím ostravsky. Můj syn má velký ostravský akcent, protože tam často jezdíme.

Přibližme čtenářům Dokořánu vaše výtvarné schopnosti. Mohla byste vzpomenout na některé kostýmní návrhy?

Úplně první věc jsem dělala v roce 2002 na Malé scéně Mahenova divadla do inscenace Na dotek od Patricka Marbera v režii Jany Janěkové. Bylo to s problémy vzhledem k omezenému rozpočtu. Nicméně se povedlo. Předloni jsem navrhovala kostýmy do Händelovy opery Acis a Galateia pro festival ve Znojmě, dirigoval Roman Válek a režírovala také Jana. Jen týden před premiérou jsme se sjeli, zpěváci zkouší a já na koleně maluju a něco málo i ušiju. Včetně výroby masek. Loni v létě jsem ještě kostýmovala Mozartova Dona Giovanniho se stejným týmem a na podzim jsem dostala nabídku od brněnského tanečníka a choreografa Davida Strnada, potřeboval ode mě kostýmy pro vystoupení svého souboru v choreografii Mexičana Joa Alegada. Ale pro mateřské divadlo nic takového nedělám, to bych si netroufla, bylo by to fakt velké sousto. Nemám dvě profese, kostýmy navrhuji intuitivně, nejsem v takové profesi vzdělaná. Ani se netroufám vřadit do nějaké kostymérské pozice.

Máte ve své kresbě nějaký vyhraněný styl?

Dělám vesměs perokresbu. Maluji od roku 1998, měla jsem už asi 13 výstav. Celou tu dobu jsem dělala jen bílou a černou kresbu, až v minulém roce, při zatím poslední výstavě, jsem zkusila i barvy a hned se půlka výstavy prodala. Jsem na to pyšná. Některé moje práce vystavili také v mém gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce, mají tam galerii. Malujete ilustrace také do jiných periodik než do Dokořánu? Ne, Dokořán byl pro mne první nabídkou, moc mě to těší. V listopadovém čísle také zařadili moji básničku, občas nějakou napíšu.

Co vás inspiruje?

Divadlo. A taky ženy. Strašně se mně líbí ženy jako umělecký objekt.

Troufnul si někdy některý Pražák mluvit před vámi a před manželem o Brňácích jako o vidlácích?

Já jsem to opravdu zažila minulý rok v Praze při natáčení nějakého seriálu. Pán, který mě líčil, měl z našeho příjmení docela Vánoce. Jak jste k něčemu takovému přišla? Vidlák??? Mně se to vždycky strašně dotkne, protože manžel je ve svém oboru naprostá špička a pojem. Samozřejmě chápu, že ho někdo nemusí znát, ale že si dělá srandu z jeho jména, to se mě strašně dotýká (smích).

Jak vůbec zvládáte divadlo a rodinu?

Matyášek má tři roky, já jsem zaměstnaná od jeho osmi měsíců. První sezonu po mateřské to bylo celkem fajn, zkoušela jsem jen tři věci. Ale v minulé sezoně jsem měla sedm premiér a to mě totálně vyčerpalo a zničilo, manžela asi taky (smích). Naštěstí mám hodnou maminku a vůbec ostravskou rodinu, která mi pomáhá. Když je nouze nejvyšší, přijedou a pomohou. Mám také dvě studentky-hlídačky. Jsem nešťastná z toho, že neplním mateřské povinnosti, jak bych měla, nicméně teď je zase tak strašně nabitá sezona, že už pomýšlím na jedinou cestu, jak znovu na chvilku utéct - s druhým dítětem. Strašně se na to těším, nevrátím se tak brzy. Malý prospívá, je z něho dobrý kluk, manžel to dobře vede.

Ceny Thálie budou uděleny až 24. března, vy jste byla nominována za roli Vypravěčky v inscenaci Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Kdybyste náhodou cenu nakonec nezískala, ptám se, jestli může být radost z nominace intenzivnější než intenzita smutku, když člověk skončí (až) na druhém či třetím místě.

Já to jako smutek vůbec nevnímám. Mě těší, že jsem v úzkém výběru a tím to pro mě hasne. Opravdu žádné ambice nemám, přiznám se, že ani ceny příliš vážně neberu. Těší mě to, ale není to nic, co je pro mne životně důležité.

Budete si připravovat projev na přebírání Ceny Thálie?

Nebudu, ale je pravda, že přemýšlím, abych na někoho nezapomněla, komu mám poděkovat, kdyby případně k tomu došlo. Abych tam neblekotala.

Co kdyby vám přišla nabídka angažmá z Prahy, třeba po prvenství mezi nominovanými na Thálii?

Ne, do Prahy nikdy. Je to tam hektické, uspěchané, uhnané, mají větší ambice. Lidi jsou vůči sobě víc tvrdší, já na to nemám. Daleko úspěšnější bývají často ti, kteří neumějí nic, ale protože se umí prodat, mají se lépe. A to je mi proti srsti. Já radši budu pracovat. Balábile, bulvár a takové věci jsou pro mne velká přítěž, strašně mi to vadí. Do Prahy vůbec, to je pro mne konečná.

Tak tedy Ostrava a Brno. Znáte důvěrně obě města. Liší se nějak jejich divadelní obecenstvo?

Bude asi přibližně stejné. Jako herečka vnímám, že v Ostravě chodili do divadla mí známí, přátelé, rodina, a bylo to pro mě takové srdečnější. Najednou jsem přišla do cizího města, nikoho tu nemám a vlastně najednou tam nikdo v obecenstvu nesedí, nikdo, kdo vás zná. Ale mě to nemrzí. Já jsem už někde říkala, že nejradši hraji pro anonymní publikum. Jakmile mám v hledišti někoho známého nebo rodinu, tak se hned cítím zodpovědná a to je potom hrozné. To je výkon docela špatný (smích)!

Bývá z pohledu herečky našeho divadla rozdíl mezi premiérovým a řekněme reprízovým obecenstvem?

Ano, liší. Nemusí to být zrovna premiérová představení, mohou být zakoupená různými firmami. Potom záleží, jestli už byl před představením raut nebo ne. Když si diváci už předem dají vínko, tak jsou úžasní, baví se. Nebo si dají vínko o přestávce. Přijdou naladěni, to je také fajn. Ale při bezrautových zakoupených představeních bývá obvykle kožené publikum. Lidi se možná před sebou stydí reagovat, protože se znají. A premiérové obecenstvo, to jsou kritici, politikové, důležití lidé, kteří se také neprojevují nijak spontánně. Ale je pravda, že na konci představení bývá odezvou báječný potlesk. Jsou to ukáznění diváci, sedí jak pěny a my si říkáme, ježíšmarjá, to bude asi strašný, ale nakonec je velký úspěch.

Nestačili jsme vyjmenovat všechny vaše současné role. Sám si vzpomenu na Žofii ve Ferdinandovi kd’E ste? a na roli v Magické flétně, která již byla stažena z repertoáru. Respektuji, že ji nechcete komentovat. Od konce února hrajete Mámení v nové inscenaci Labyrint světa a ráj srdce. Můžete doplnit další ztvárněné postavy?

Ráda hraji Kirké v Odyssei a potom Hodl v Šumaři na střeše od Jerryho Bocka, Sheldona Harnicka a Josepha Steina. Přiznávám, že nemám vůbec vysněné role, ale když jsem se dověděla o Šumařovi, těšila jsem se. Pak mně bylo líto změny, hrát jsem neměla, ale pak se vše seběhlo jinak a roli jsem dostala. Jsem za to strašně vděčná, je to krásná postava a celá věc je nádherná. Je to opravdu můj muzikál všech muzikálů, má hlubokou myšlenku a popírá všechny ty iluze, že muzikál je povrchní téma. Připouštím, že je, ale některé muzikály jsou výjimky.

Jak relaxuje herečka Radka Coufalová-Vidlák?

Nejraději v přírodě, nejvíce se těším na chatu, kam jezdíme celá velká hlučná ostravská rodina. Stále se rozmnožující rodina. Tam se nejvíce těším, tam si nejvíce odpočinu, mezi spoustou dětí. Není to odpočinek fyzický, ale mentální. Vnímám změnu prostředí a vnímám obyčejné problémy, které jsou mně hrozně vzácné.

60x NEJ

Přemýšlela jsem, proč zrovna já, Evelína J., mám vést rozhovor se svou divadelní kolegyní Evou J.? Konečné řešení této otázky nalézám jedině ve skutečnostech, že máme v mnohých společných inscenacích každá „svoji“ odpočívací židličku ve stejné šatně a pro naši téměř identickou jevištní podobu. Jsme zřejmě pěkné „tuctovky“, když si nás i nejbližší přátelé zblízka pletou. A právě proto jsme se rozhodly každá odpovědět na šedesát totožných otázek. Vy máte naše svolení a jedinečnou možnost udělat si svoji vlastní představu o tom, jak moc jsme si podobné, či nikoliv… Příště přidáme třeba i nějakou veselou příhodu z natáčení.

Tvoje NEJ… barva?

1. Primalex. 2. Zelená.

Zvíře?

1. Roztoči a jiní paraziti. Předcházím nákaze očkováním.

2. Velký černý pes a mrtvý kostelník.

Jídlo?

1. Těstoviny se zeleninovým mišmašem na sto způsobů. V podstatě mi jejich uvařené těsto ani tak nechutná, ale zpravidla jej volím právě pro nejkratší dobu přípravy.

2. Od maminky.

Pití?

1. Portské, pivo, víno a bezinková šťáva. Nejsem vybíravá, piji všechno.

2. Portské.

Droga?

1. Pravidelné procházky zdravou přírodou, mazlení.

2. Viz jídlo.

Muzika?

1. Jelikož jsem byla dítě odkojené pouťovou dechovkou, skupinami Katapult a Turbo a áriemi operetní divy Pavly Břinkové, tak má můj hudební vkus skutečně nejlepší předpoklady pro vytříbenost. Navíc miluji tango.

2. Tanita Tikaram.

Sportovec?

1. Jiří Zmidloch a Tomáš Sagher. To proto, abych jim udělala radost.

2. Themu Sellene.

Herečka?

1. E. J.

2. E. J.

Hora?

1. Očistec.

2. Sněžka.

Film?

1. Špatná výchova.

2. Jméno Růže.

Město?

1. Oslavany.

2. Valencie.

Stát?

1. Česká republika.

2. Česká republika.

Spací poloha?

1. Není rozhodující. Za nejzásadnější a nepostradatelnou součást usínání považuji přítomnost lidského tepla a blízkost svého nejbližšího.

2. Levý bok, pravé koleno až k bradě.

Číslo?

1. 1

2. 2

Druh povlečení?

1. Takové, které nekouše, neštípe, nelechtá a zároveň hřeje.

2. Savé froté.

Elektronika?

1. [Nojbůk], jak by řekla moje maminka.

2. Whirpool.

Pečivo?

1. Ano, konzumuji pečivo nejrůznějšího druhu. Vždy však musí být obzvláště vypečené!

2. Farmářský chléb.

Pikao?

1. Viz. Jesenka.

2. Vanilkové.

Alternace?

1. E. J.

2. E. J.

Jméno?

1. Vilém, Hynek a Jarmila.

2. Anna.

Houba?

1. Mezi nejoblíbenější řadím muchomůrku červenou, poněvadž v její blízkosti téměř pravidelně nacházím hejno nejchutnějších praváků.

2. Podhříbek.

Role?

1. Cajtl. Režisérovi inscenace Šumař na střeše, Pavlovi Fieberovi, jsem vděčná především za to, že mi ponechal dostatečně dlouhou dobu pro hledání a poznání svěřené role.

2. Rusalina.

Auto?

1. Nejdůstojnější – Jaguar X-type, nejveselejší – Peugeot 206, nejagresivnější – Mazda, nejnostalgičtější – stařičká škodovka nebo náš aristokrat Sir Charles, alias Ford Sierra DOHC Ghia.

2. Pojízdné.

Květina?

1. Z lásky darovaná.

2. Růže.

Sport?

1. Pohyb k mému životu neodmyslitelně patří… Koneckonců, z velké dřiny se uvolňují endorfiny… Po fyzické námaze jsem nepředstavitelně šťastná, musím ale propotit nejméně dvě trička a tvář musím mít nerozeznatelnou od maliny.

2. Snowboarding.

Kniha?

1. Z těch nejčerstvěji dočtených Svět včerejška od Stefana Zweiga.

2. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.

Uniforma?

1. Jak to myslíš? Nahánějí mně hrůzu, nikdy bych žádnou nosit nechtěla.

2. Námořník amerického námořnictva.

Oblečení?

1. Silonky... Kecám!

2. Letní.

Zavazadlo?

1. Nejvěrnějšími mými společníky na cestách jsou batůžek a „tobolka“.

2. Plážovka.

Část Brna?

1. Kulturně nejbohatší? Centrum přece!

2. Žabovřesky

Koupel?

1. Ve vlažné či studené vodě rychlá, s neomezeným množstvím teplé až horoucí vody nekončící.

2. Sprcha ve vytopené koupelně.

Počasí?

1. Mírné. 2. Teplé léto, krutá zima.

Hodina?

1. Jen ne časná ranní!

2. Když v létě zapadá slunce.

Čaj?

1. Zelený jasmínový, medem slazený.

2. Kafe a hlavně hodně mléka.

Měsíc?

1. V celé své kráse. Očistný půst nedodržuji, spím jako dudek, takže mě jeho úplnost nikterak netrápí.

2. Červenec.

Příbor?

1. [Žlica], jak by řekla moje babička.

2. Lžíce.

Dopravní prostředek?

1. Tramvaj a auto (mnou nejčastěji užívané).

2. Auto.

Telefon?

1. Ten, který mi spolehlivě slouží.

2. Nabitý.

Mycí prostředek?

1. Voda.

2. Pulirapid.

Vynález 20. století?

1. Dvojsečná moc atomové energie.

2. Rychlovarná konvice.

Restaurace?

1. Nebudu konkrétní, poněvadž nemám jasného favorita. Avšak mojí oblíbenou se většinou stane každá, jež mi dokáže nabídnout chutný a silný kuřecí či hovězí vývar s játrovými knedlíčky.

2. Zelená kočka.

Obuv?

1. Uzavřená. Cítím se v ní paradoxně nezávislá a svobodná.

2. Pantofle.

Řeka?

1. Oslava.

2. Labe.

Den?

1. Pátek a sobota. Nejméně oblíbený – čtvrtek.

2. Úterý.

Šperk?

1. Prstýnek jako důkaz slibu.

2. Náramek.

Pokřik (heslo)?

1. Já bych chtěla oslovit a tímto i požádat především muže, aby si s láskou hleděl každý své paní, hýčkal ji jako drahokam a dokazoval svoji věrnost neomylností. Pokud by však došla na scestí žena, odpusťte jí a nadále opečovávejte. Je přece jenom žena!

2. My jsme holky z Krkonoš, náš táta je Krakonoš.

Nadávka?

1. Zásadně sprostě nemluvím. Ale v nejnutnějších případech užiji nevinné nadávky typu kruci písek či osvobozující sloučeninu …va …ča …lin …nej!

2. ….ča!

Obchod?

1. S hadříky.

2. Papírnictví.

Hračka?

1. Internet.

2. Plyšový medvěd.

Materiál?

1. Dřevo – jedle.

2. Dřevo.

Tón?

1. Každý povedený.

2. Čistý tón.

Pohyb?

1. Autentický.

2. Skok do postele.

Pocit?

1. Pramenící z nerozhodnosti.

2. Plného žaludku.

Hra?

1. Divadelní hra? Ionescovy Židle!

2. Honzo vstávej!

Režisér?

1. Přidám trošku patosu. Život.

2. Miloš Forman.

Seriál?

1. Měsíčník Koktejl.

2. Krakonošovy pohádky.

Princezna?

1. E. J.

2. E. J.

Posilovací stroj?

1. Banch press.

2. Leh sed.

Řeč?

1. Latina (nejaktuálnější).

2. Ukrajinština.

A teď pozor, nejzásadnější otázka na konec. Tvá NEJ kolegyně z MdB?

1. Evelína Jirková

2. Eva Jedličková

Vážení divadelní přátelé!

Rád bych Vás již nyní upozornil na naše premiéry nových inscenací, které pro Vás chystáme na sezonu 2007/2008. Opět jako v sezonách předcházejících to bude celkem deset titulů, z nich pět hudebních, chcete-li muzikálových na naší nové Hudební scéně, a pět dramat a komedií na Činoherní scéně.

První premiérou sezony se stane v režii Hany Burešové historické drama Dmitrije Merežkovského „Pavel I.“, které pojednává o celostně složité historické postavě cara Pavla I. a přibližuje jedno z nejzajímavějších údobí ruských dějin. V dramatu je mistrně zachycena dvojí Pavlova tvář - nemilosrdného tyrana, řádící bestie, i něžného milence a sentimentálního snílka. Na Hudební scéně následuje fenomenální koncertní představení v režii Petra Gazdíka „Jazz Side Story“ (Pocta Leonardu Bernsteinovi), o které naši zahraniční diváci jedním dechem hovoří jako o unikátní produkci, která nemá dnes ve světě obdobu. Představení vzniklo již v roce 2006, ale zatím jsme je uváděli pouze v omezeném počtu. Další činoherní premiérou bude původní česká hra Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka „Deník krále“, která je volným zpracováním motivů dramatu Victora Huga „Král se baví“ a opery Giuseppe Verdiho Rigoletto. Režie bude v rukou Zdeňka Plachého.

8. března jsme v nejstarším holandském městě Nijmegen uvedli v režii Stanislava Moši legendární muzikál „FAME“ (Sláva) autorů Fernandeze, Levyho a Margoshese. Velmi nároční holandští recenzenti (a obzvlášť přísní na zahraniční produkce) nám v nejvýznamnějších holandských denících udělili 5 z pěti možných hvězdiček vedle řady superlativů v samotných recenzích. Skvělá hudba, vynikající interpreti – převážná část vzešlá z konkursů v Londýně. I pro naši inscenaci v Brně uvažujeme o tom, že ji budeme hrát s většinou kolegů z Británie v originále a s titulky nad jevištěm.

Již před stavbou nové Hudební scény jsme deklarovali, že každoročně uvedeme dvě původní české novinky. Po „Naně“ Miloše Štědroně a Milana Uhdeho v tomto roce přicházejí oba autoři s muzikálem „Červený a černý“ napsaným podle Stendhalova románu. Režii inscenace chystá Juraj Deák, známý především z pražského Divadla na Fidlovačce. Před Vánocemi uvedeme ještě jednu z nejlépe napsaných komedií „Charleyova teta“ autora Jevana Brandona-Thomase, kterou vytvoří režisér Gustav Skála, (Vzpomeňme na jeho – našeho nesmrtelného „Brouka v hlavě“!).

Když jsem před čtyřmi lety viděl v Londýně skvělý původní muzikál Richarda Thomase a Stewarta Leea „Jerry Springer The Opera“, bylo mi nesmírně líto, že lidé u nás moc nevědí, co je to reality show. Pár měsíců po mém návratu do vlasti jsem však nestačil „kulit oči“ na to, jak české televizní společnosti dohánějí svět v onom nechutném voayerství, které si tento skandální muzikál bere na mušku. Hned jsem požádal o práva a Jiří Josek již chystá překlad pro režiséra Stanislava Slováka, který se postará o českou premiéru této kontroverzní muzikálové parodie na americkou televizní show Jerryho Springera. Dílo se stalo jedním z nejúspěšnějších britských muzikálů posledních let. Kvalitu mu neupřela ani anglická kritika. Show posbírala mnoho divadelních cen, včetně slavné Olivier Awards za nejlepší nový muzikál z roku 2004. Muzikál měl světovou premiéru v National Theatre v Londýně 29. dubna 2003 za neslýchaných bouřlivých ovací publika i odborné kritiky.

Dodnes máme na repertoáru hru Petera Shaffera „Amadeus“, kterou režíroval Zdeněk Černín v roce 1998. Stejný režisér připraví hru „Equus“, která je úžasnou sondou do života mladého dospívajícího chlapce a jeho téměř nevysvětlitelného činu téhož autora.

Zdenek Merta se Stanislavem Mošou připravili pro naše divadlo již několik hudebních inscenací, z nichž poslední byl pohádkový muzikál „Zahrada divů“ a první „Sny nocí svatojánských“ hrají se dodnes. Tentokrát připravili muzikálovou trilogii s názvem „Božská komedie“. První díl „Peklo“, stejně jako celé dílo, je volně inspirováno Danteho básní. Vše se však odehrává v současnosti a samozřejmě se současnou hudbou a v režii Stanislava Moši. Poslední premiérou sezony se stane kouzelná komedie „Bláznivá ze Chaillot“ francouzského autora Jeana Giraudouxe v hlavní roli se Zdenou Herfortovou. Co více dodat?

Městské divadlo Brno je, co se týče nabídky nových inscenací, podobné knižnímu nakladatelství. Pakliže je březen, měsíc to knihy, je tento příměr obzvlášť na místě. Naši diváci k nám totiž přicházejí opakovaně a stávají se diváky („čtenáři“) rozličných divadelních hodů – tu rozpustilé komedie, tu dramatu, jindy hudební inscenace či muzikálu. Základní specifikou našeho divadla je, že zde herci dokonale zpívají a tančí a zpěváci skvěle tančí a hrají. To je vskutku ojedinělé a umožňuje nám i ty nejnáročnější tituly uvádět na té nejvýš dostupné interpretační úrovni. Jaká radost například sledovat Alenu Antalovou v Čarodějkách z Eastwicku v muzikálové roli Sukie v jednom večeru na Hudební scéně a den poté jako Helenu Schwaigerovou na Činoherní scéně v dramatu Felixe Mitterera. Nebo Martina Havelku jako Trufaldina v komedii Sluha dvou pánů a pak jako Darryla v Čarodějkách, nebo Piláta v Jesus Christ Superstar, nebo Petra Štěpána, nebo Petra Gazdíka, nebo Zdenu Herfortovou, nebo Ivanu Vaňkovou, nebo, nebo, nebo… promiňte Láry Koláři, Zdeňku Junáku, Igore Ondříčku, Markéto Sedláčková, Radko Coufalová-Vidláková a mnoho, mnoho dalších, kteří jste dnes u nás připraveni obstát v dobrém divadle a to ať už se v něm „jenom“ hraje, nebo ještě i zpívá a tančí.

Na shledanou se s Vámi v našem divadle za všechny své kolegy těší

Stanislav Moša 26. 2. 2007