březen 07/08
Rozhovor s Michalem Matějem
Takže do začátku, kolik je ti let, jak dlouho tančíš a jak dlouho jsi v MdB?
No tak, nedávno mi bylo 24, takže po úporném počítání se dostávám k tomu, že tančím asi 16 let, přičemž v MdB načínám třetí sezonu, ale připadá mi to, jako bych nastoupil před pár týdny. Strašně to letí.
Jedna z tvých posledních tanečních rolí byla v muzikálu Fame, kde jsi byl s kolegyní Anetkou jediným obsazeným Čechem. Jak jsi vycházel s mezinárodními hvězdami?
No, jak se to vezme. Byl jsem s nimi také ve vztahu pracovním. Nelze je, samozřejmě, zaškatulkovat, ani posuzovat všechny jako jednoho. Každý byl jiný. S několika z nich jsem si vytvořil velmi pěkný vztah, s jinými zase ne. Tím, že jsem s nimi byl nucen jednat pracovně a tedy používat bezmála celý den svou skromnou znalost angličtiny, neměl jsem již jaksi potom chuť jít s nimi na pivo a nadále se soustřeďovat na každou větu, kterou chci stvořit, takže jsem je vlastně neměl možnost poznat až tak důkladně.
Máš nějaké jiné zájmy než tanec a divadlo?
Snažím se trochu psát, především prózu, i když jsem poslední dobou zavítal i do vod poezie, která mi poskytuje především určitý druh relaxace, kdežto prózu beru spíš jako práci, jako potřebný prostředek k tomu, abych mohl sdělit své názory, myšlenky a pocity. Zanedlouho vyprší uzávěrka Mistrovství ČR v amatérském psaní, tak se snažím hlavně číst, abych vypiloval formu. Jeden chlapík kdysi řekl, že spisovatel, který víc píše než čte, není dobrý spisovatel, snažím se toho držet. Taky se snažím porozumět okolní realitě, protože jsem pochopil, že to, co vypadá jako skutečnost, je vlastně jen její střípek. Ale to je běh na dlouhou trať. Informace čerpám z mnoha oborů a je to takový můj nejniternější koníček, pravda je, že se pak nikdy nenudím.
Co holky? Máš nějakou lásku? S nikým tě pravidelně nevídám, drbů koluje o každém dost, měl bys něco ke zveřejnění? :)
Už v základě té otázky je krásný pojem, který znemožňuje, abychom si dostatečně porozuměli, totiž „máš nějakou…?“ - „Nemám a nechci mít,“ musel bych odpovědět, protože jedna z věcí, o které se poslední dobou snažím, je vymanit se z obecně přijímaného názoru, že láska = vlastnictví. Není to lehké naučit se nejen jinak myslet, ale i žít. Takže tedy nemám a nechci mít. Kdybych se měl rozepsat o tom, jak si představuji skutečně kvalitní, přínosný a především láskyplný vztah a o tom, jak bych chtěl docílit toho, aby bylo možné v takovém vztahu žít, bylo by to asi na dlouho. Něco ke zveřejnění? Jo, to jo. Mléčný koktejl: potřebujete jeden ovocný jogurt, půl litru mléka, čtyři lžičky sušeného ovocného čaje a dvě lžičky cukru. Vše důkladně promíchat. Stojí to za to! =o)
A kluci? :D
Zatím mne žádný nezaujal. Dávám přednost ženským. ;o)
Tak dobře, odjinud, co rád čteš, posloucháš nebo jíš, aby fanynky věděly, co mají házet na jeviště. Chci říct, co mají posílat?:)
Poslouchám skoro všechno a snažím se naučit jíst střídmě, i když guláš je guláš. Posílat mi mohou peníze, těch není nikdy dost. Se čtením je to složitější, pochopitelně nečtu cokoliv, ale kvalitní četba se nedá dost dobře připsat jedinému autoru či vyhraněnému stylu, například od Bukowského k Hugovi je daleko, ale oba mají něco do sebe. Snazší je tedy odpovědět na to, co určitě nečtu. „Blesk!“, znám opravdu jen málo zvrácenější zábavy, než čtení Blesku, pokud ovšem nepřihlížím k TV Nova. V poslední době jsem se zamiloval do Hermanna Hesse, píše vskutku skvěle (proto asi dostal nobelovku =o).
Čeho myslíš, že by si měl člověk nejvíc v životě vážit? Máš nějaký žebříček hodnot?
Tahle otázka je poněkud složitější, než jak se tváří. Žebříček hodnot totiž nemůže obsahovat hodnoty, které by byly odděleny jedna od druhé, a tak nelze něco upřednostnit bez přihlédnutí k něčemu jinému. Za velmi důležitou považuji svobodu, jenomže ji možná chápu jinak, než spousta lidí. Mnoho lidí si myslí, že svoboda je jakási síla, která jim dovoluje dělat si to, co chtějí. Já si myslím, že svoboda je sice síla, ale je to síla, která je přímo bytostně spjatá s uvědoměním si sebe sama i reality a z toho plynoucích důsledků. Takže v mých hodnotách bude hrát důležitou roli svoboda a vědomí, či snad „uvědomění si“. Vše ostatní je od těchto věcí odvozeno, neboť si myslím, že kombinací svobody a uvědomění si je možné dosáhnout moudrosti, se kterou se pak již žije daleko snáz, ať už jste zdraví či nemocní, bohatí či chudí, chytří či prostí, krásní nebo oškliví.
Dopátrala jsem se, že píšeš články do novin a jelikož poslední dobou přicházím na chuť poezii, nebyla by alespoň nějaká básnička?
No, nepíšu články do novin, zatím jsem k tomu nějak nenalezl odvahu, ale vkládám svá dílka na server amatérských spisovatelů, který najdete na internetu pod zkratkou „saspi“. Báseň by byla, dovolil jsem si vybrat jednu, které se čtenář ve výběru mé poezie nedohledá, neboť je vyjmuta z povídky Bůh schizofrenik. Je tedy bez názvu:
...a příbojem chtěl bych být.
Jak on dobývati pravdy,
neomylně narážet na skálu její.
Jak jeden život lze žít,
však jen jeho jednu míru naplnit,
tak příboj touhy odhalí pravdu,
jež po věky se skrývá
v hlubinách času.
Pomalu narážet na bělostný břeh,
pomalu dolovat zrnko po zrnku.
A v moři věčnosti ten prach
zůstane už navždy.
Tím příbojem chci se stát,
korunován svitem luny být.
Láskou naplnit to moře věčnosti
a pravdou a svitem té luny stříbrné.
Příbojem chci se stát pěnivým
a navždy obejmout břehy Tvé
a stopu v Tobě navždy zanechat,
tak zhynu-li já, pravda mne přežije...
Lukáš Evžen Martinec
Pokračovatelem díla desátého opata augustiniánského kláštera a baziliky na Starém Brně Tomáše Josefa Martince se stal současný opat, v pořadí již jedenáctý, Lukáš Evžen Martinec, který obrodu baziliky i starobrněnského kláštera pojal velkolepě v celé šíři. Jeho neúnavným úsilím, pracovitostí jeho přátel a farníků, díky dobrovolným příspěvkům věřících a některých šlechetných lidí bylo možno realizovat obnovu starobrněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie, která se tak stala nejkrásnějším chrámem nejen v Brně, ale i za hranicemi moravské metropole. Dovolili jsme si položit otci Lukáši Evženu Martincovi pár otázek.
Jste společenský člověk?
Snažím se jím být. Ostatně nechť to posoudí druzí, kteří mě znají, vidí a slyší při různých příležitostech. Domnívám se ale, že nespolečenský člověk by neměl být snad ani řadový duchovní, natož tak představený.
Co zastínilo vaši duši v začátcích tohoto roku?
Chování jednoho člověka, které mně trochu připomínalo Jidáše. Ale konec konců, i on měl svou roli v dějinách spásy.
Co vám naopak činí radost?
Každý poctivý, férový člověk a každé dobré dílo určené i druhým lidem.
Jak máme chápat božskou spravedlnost? Nelze se zbavit pocitu, že platí, čím větší darebák, tím větší štěstí a naopak. Říká se: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. To přece odporuje spravedlnosti!
Tak předně, člověk nemá ve své výbavě jen pocity. To by bylo velmi málo! Dále přece Pán Bůh, který je všemohoucí, může projevovat svou lásku tak, že si to ani neumíme představit. Není tedy v žádném případě omezen na „návštěvu křížkem“. Ale i ta může být projevem lásky, obdobně jako když rodiče leccos svým dětem pro jejich dobro nedovolí, zakáží nebo přímo přikáží i proti jejich vůli. To neznamená, že je nemají rádi. Právě naopak.
Jak se katolická církev staví k otázce buddhismu, muslimské víře?
V duchu ekumenismu. Ke každému z uvedených náboženství pochopitelně odlišně.
Jsou všichni nevěřící lidé zatraceni? Je možné, aby nepokřtěný člověk dosáhl spasení?
Nejednoduchá otázka, aby byla odpovězena krátce. Není nevěřící jako nevěřící. Pokud se jedná o vědomou a zaviněnou nevěru, tedy o odporování Boží milosti, co může ještě Bůh dělat? Vždyť on je absolutní láska a respektuje naši svobodu, za niž mu budeme skládat účty. Analogicky se můžeme podívat na spásu nepokřtěného. I zde se naskýtá otázka, proč ten či onen není pokřtěn. Zdali se jedná o nezájem či odmítnutí křtu, anebo ne. A i ten, který je nezaviněně nepokřtěn, má své svědomí. Pokud se pokouší žít podle něho a snaží se konat dobro, pak má šanci se jednou setkat s Bohem, který je nejvyšší dobro.
Boha lze najít jen v tichu a klidu. Je tomu opravdu tak?
Ano, především v tichu a klidu svého srdce.
Jak je to s korunovací Panny Marie? Odkdy je Panna Maria uctívána jako královna, kdy a kde to bylo oficiálně vyhlášeno a jaký má význam pro věřící?
Jde o prastarou lidovou zbožnost, která vychází z úcty k Panně Marii jako k Matce Boží. Těžko bychom vystopovali letopočet, kdy se tento titul začal poprvé používat. Jistě to bylo již v dávných dobách církve. Pius XII. v roce 1954 stanovil, aby se v poslední květnový den konala liturgická oslava Panny Marie Královny, která byla později přenesena na 22. srpna. Pro současného věřícího titul Královna již může být trochu vzdálený. Vždyť je známe především z pohádek. Proto můžeme mít ve svém nitru úctu k Panně Marii a vyjádřit ji i jinak, srozumitelněji pro dnešní dobu. Potíž ovšem nastává při společném vzdávání úcty Madoně. Dokážete si představit, že by při liturgii oslovoval Pannu Marii každý podle svého gusta? To by nešlo. Proto Církev zůstává u starého a snad ještě i srozumitelného titulu Královna, což znamená, že v naší víře je první po svém Synu, Ježíši Kristu, našem Spasiteli.
Je nějaký hřích, který by Bůh neodpustil?
Ve třetí kapitole u sv. Marka stojí: „Kdo by se však rouhal proti Duchu Svatému, nedojde odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“. Boží milosrdenství je nekonečné. Když ho však někdo prostřednictvím lítosti odmítá přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem Svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.
Dan Brown: Šifra mistra Leonarda. Jaký je přístup katolíků k tomuto momentálně hojně zpopularizovanému knižnímu dílku?
Těžko říci, jaký k uvedené knize mají přístup „katolíci“. Vždyť jich máme plné matriky a někteří o tom bohužel ani neví. Církev a její pastýři se snaží trpělivě vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi tím, co kniha obsahuje a Písmem svatým, které je pramenem Božího zjevení. Co je fikce autora knihy a co je předmětem naší víry.
Má něco společného katolická církev se slavením svátků (jmenin)?
Ano. Svatý Václav se slaví, když je v kalendáři jméno Václav, jeho babička se slaví, když je v kalendáři napsaná Ludmila a neopomeňme např. ani našeho řádového Otce, sv. Augustina, jehož svátek si připomínáme 28. srpna. Stačí se podívat do kalendáře a někdy i lehce zapřemýšlet.
Pokud se dostaneme ke svobodě, kterou již téměř dvacet let plně užíváme, platí zde slova evangelia „Pravda vás osvobodí“?
Ano. Ale doplnil bych ono augustinovské: „Pravda v lásce a láska v pravdě“. Bez tohoto postoje je riziko, že tzv. „absolutní bojovníci za pravdu“ mohou víc uškodit, než pomoci. A neváhám říci, že by jednali se zápalem v tzv. dobré víře.
Pomohla nám technika, která vytvořila nukleární zbraň, ale také internet a nezcenzurovatelný přenos myšlenek k osvobození pravdou?
Za jistých okolností lze říci, že ano. Ale sama technika je v „neutrální pozici“. Sama neškodí, ale ani nepomáhá. Je to jako když máme v ruce nůž. Můžeme s ním ukrojit chléb hladovému, nebo ho tím nožem i zabít, protože kapesní nůž v rukou darebáka je nebezpečnější než atomová bomba v rukou sv. Františka z Assisi.
Nietzsche vidí v Bohu radikální popření vůle a svobody a hlásá nadčlověka (Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: Nadčlověk!) Jak se bránit této „demagogii“ ?
Stačí se podívat, jak dopadli v minulosti všichni tito „nadlidé“. A co se týká demagogie, ta se obecně míjí svým cílem u myslících lidí. Naopak, jak bylo již výše uvedeno, Bůh ze své lásky stvořil člověka tak, že jeho pozemské bytí je určováno jeho svobodnou vůlí. Kromě jiného, i ta nás odlišuje od jiných živých tvorů, kteří jsou kolem nás.
V dějinách filozofického chápaní lidské svobody pozorujeme kyvadlový pohyb z extrému do extrému. Je vůbec možné najít onen zářivý střed velikosti lidské svobody?
Ano. V Ježíši z Nazareta. Jeho smýšlení a jednání vycházelo z lásky a poslušnosti vůči Otci a z lásky k nám. Proto byl schopen nás svou obětí vykoupit. Ten, kdo toto vírou přijme, má šanci se vrátit do Boží náruče.
Křesťanští myslitelé dokazovali potřebu státní moci vzhledem k lidské slabosti a hříšnosti (dejte císaři, co je císařovo…), ovšem žádná jeho podoba se zatím nepřiblížila ideálu. Kudy tedy?
Dobrá otázka, ale stále se na ni hledá odpověď. Vzhledem k tomu, že v dějinách, zjednodušeně řečeno, můžeme vidět zklamání nejen z kapitalismu, ale i ze socialismu, mluví se o jiné cestě, po níž by mělo lidstvo kráčet. Ovšem jak by měla vypadat, se ještě nepodařilo nadefinovat. Historie ukazuje, že lidstvo se pohybuje zprava doleva a časem zase naopak. Není to nepochopitelný proces. Ale už je nepochopitelné, že chceme být v současnosti nezávislí na Bohu, který, jak říká sv. Jan, je Láska. A přitom každý z nás ví, že bez lásky nemůže člověk existovat tak, jako ani ryba nemůže žít bez vody. Boží láska, která je nám darována do srdce skrze Ducha Svatého, pak vylučuje z našeho jednání jakoukoli podobu egoismu, závisti, nenávisti, lakoty,… právě to, co nejvíce trápí a ničí moderní společnost.
Co je vaše nejčastější otázka Bohu při svátosti mše svaté?
Při slavení mše svaté většinou nekladu Bohu otázky. Ale spíše ho prosím na různé úmysly za sebe i druhé, stejně tak mu ale děkuji, rovněž nejen za sebe, a chválím jeho nekonečnou dobrotu k nám.
Naše vlast není chudá na velké básnické osobnosti. Které vás ovlivnily nejvíce?
Mohu vzpomenout na Jana Zahradníčka, Václava Renče a do třetice i na Ivana Slavíka.
Máte nesplněné přání?
Snažím se být realista a ne utopista, proto jsem ušetřen smutku z nesplněných přání. Ale i ty má člověk prý mít, protože i když se nesplní, dělají život krásnějším, alespoň na chvíli. Pochopitelně, člověk by měl oplývat takovou zámožností inteligence, která ho uchrání od sebetrýznění, pokud mu nevyjdou. Vím, že na zemi nejsou objektivně ideální skutečnosti a zcela dokonalí lidé. Věřím, že absolutně ideální stav bude až v Božím království. A rozdíl mezi nimi se snažím překlenout trpělivostí, která na jedné straně vychází z lásky k Bohu a na druhé k člověku. S ní také přistupuji i k různým přáním a to ve vztahu nejen k mé osobě, ale i druhým lidem.
Jánošík aneb Na skle malované
Snad žádný muzikál pocházející ze zemí s Českem zeměpisně sousedících u nás nezdomácněl tolik, jako dílo libretisty Ernesta Brylla a skladatelky Katarzyny Gärtnerové Na skle malované. Od doby, co se v roce 1972 odehrála v brněnském Státním divadle (tehdy pod názvem Zbojníci a žandáři) jeho úspěšná česká premiéra, opustilo česká jeviště jen v nedlouhém období 1983–1990, kdy se Ernest Bryll ocitl pro své politické názory v rodném Polsku v nemilosti mocných. Po revoluci avšak tento titul zažívá mocný comeback, který (zdá se) s nástupem nového milénia jen zesílil (jedním z nesporných impulsů byl i nový překlad textu, pořízený populárním písničkářem Jaromírem Nohavicou, který z hlavního hrdiny Jánošíka učinil Janíka a celý příběh lokalizoval do českých Beskyd s výrazným využitím lašského a valašského nářečí).
Zdá se tudíž, že způsob, jakým Bryll nahlédl slovensko-polský mýtus o Juraji Jánošíkovi (který v mnohém přesáhl skutečná fakta reálného zbojníkova osudu), je nám v čemsi stále blízký. Bryll se v mnohém nezakrytě inspiroval naivní divadelností lidového divadla, vnesl do hry jeho tradiční postavy - Anděla, Čerta a Smrt, vedoucí průběžný spor o moc nad Jánošíkovým osudem, i dvojici vypravěčů, v níž hravě dodal k tradičnímu Opovědníkovi komplementárního Dopovědníka. Zachoval také epický charakter – muzikál je vlastně kolektivní „rekonstrukcí“ uzlových bodů Jánošíkova příběhu – jeho narození, jeho milostného trápení a jeho smrti. Podstatnější než napínavost zápletky je zde kolektivní radost z vyprávění, které může být i konfliktní – co se týče okolností Jánošíkovy smrti, nedojdou nakonec Zbojníci, Panduři a Děvčata ke shodě a hádání ukončuje Čert skeptickým: „Co tady říkáte, žádná pravda není./ Jen samé tlachy a spousta žvanění.“ Bryll tedy kromě patosu a lyriky mýtus také ironizuje a v jemných detailech „shazuje“ (ale nikdy nezesměšňuje!) – i tím je možná skeptické české nátuře blízký.
Asi nejúspěšnější představení Na skle malované se ovšem odehrálo na Slovensku, kde věhlasná inscenace Slovenského národního divadla v režii Karola Zachara s Michalem Dočolomanským coby Jánošíkem dosáhla téměř 650 repríz a hrála se od roku 1974 s přestávkami až do roku 2003 (sic!). A jak poznamenal po letech v bilanční předmluvě ke knižnímu vydání sám autor: „...možná se jednou najde nějaký kritik s matematickým talentem, který spočítá, kolik bylo těch představení Na skle malované. Co já vím? (...) Zvláštní jsou osudy té hry. Už 30 let prkna různých divadel duní rytmem Horo! Písněmi o svobodě.“
Druhou silnou devízou Jánošíka je tedy samozřejmě hudba. Katarzyna Gärtnerová vyšla z polské lidové melodiky, ale vytvořila z ní řadu působivých songů až jazzrockového ražení. Naše inscenace by se k této vstupní „bigbítové“ inspiraci, zejména k její strhující podobě z originálního polského LP (1970), kde písně z muzikálu zpívají nejlepší polští rockeři dané doby s Czesławem Niemenem v čele, chtěla v co největší míře přihlásit.
Inscenace zároveň přináší ještě dvě „poprvé“. Hra bude poprvé uvedena v novém překladu, který pořídil autor těchto řádků (je zároveň dramaturgem inscenace). Je také režijním debutem úspěšného a populárního herce MdB Stanislava Slováka. Jeho inscenační tým tvoří dále Jaroslav Milfajt (scéna), Hana Kratochvilová Josefiová (choreografie), Andrea Kučerová (kostýmy) a Karel Cón (aranžmá a spolu s Karlem Albrechtem i dirigent inscenace).
Jánošíkem naší inscenace bude Dušan Vitázek, Opovědníkem Zdeněk Junák nebo Ladislav Kolář, Dopovědníkem Erik Pardus či Tomáš Sagher, Andělem Petr Gazdík nebo Petr Šmiřák, Čertem Radka Coufalová či Mária Lalková a Prvním děvčetem Hana Holišová nebo Marta Prokopová. Dále v inscenaci vystoupí Pavla Vitázková nebo Eva Jedličková, Pavel Kunert, Evelína Jirková nebo Lenka Janíková, Jan Apolenář, Milan Němec, Rastislav Gajdoš, Jiří Mach, Michal Isteník nebo Alan Novotný, Jaroslav Matějka nebo Oldřich Smysl, Petr Brychta nebo Radek Novotný, Lukáš Vlček a další.
Premiéry Jánošíka aneb Na skle malované proběhly 1. a 2. března 2008 na Hudební scéně.
Rozhovor s Evou Gorčicovou
Rodinné stříbro může být hezká věc ležící v šifonéru a my se na ni jen občas koukáme. Opravdovější význam tohoto pojmu vidím v tom, co je nám nejdražší, co vídáme každý den, na co saháme, s čím pracujeme. Je to i mateřský jazyk. A v divadle jsou to o něco dříve narození, zato zkušení a vnitřně o to krásnější herci. Tam směřuje seriál Rodinné stříbro, takovou je sympatická a oblíbená herečka Eva Gorčicová. K tomu nejcennějšímu v Městském divadle Brno skutečně patří, vždyť tam hraje od ukončení svých studií na JAMU v roce 1973. Je manželkou výrazné herecké osobnosti Erika Parduse, o němž jsme si také povídali. K profesionalitě Evy Gorčicové patří její schopnost naučit se náročnou roli v extrémně krátké době, o čemž se dále dočtete. V současnosti hraje v devíti inscenacích. Kromě rolí, které zmiňuje v rozhovoru, ráda vzpomíná mj. na Terez v Záhořanském honu, na Modestu v Manon Lescaut, ráda hrála Ludmilu ve hře Lhář a jeho rod, skvěle ztvárnila Luciettu v Poprasku na laguně, byla Nancy v Rekviem za jeptišku, Helenou v Příštím létě v Locarnu, Zuzanou v Dubnové noci či Abighail v Pravdě o zkáze Sodomy. Známe ji jako Marii v Noci k otvírání studánek, jako Kněžnu v Lucerně i jako Amandu v Domě se sedmi balkóny. Hrála také v televizních Četnických humoreskách a ráda dabuje. Třeba si vzpomenete na Sue Ellin ze seriálu Dallas.
Jak jste přijala vyzvání k rozhovoru do seriálu Rodinné stříbro?
Ono se to vlastně nevyhne nikomu. V momentě, kdy vám přestanou někteří mladí kolegové spontánně tykat, řítíte se směrem k rodinnému stříbru. Takže mám takový pocit, že bych měla každou chvilku tiše zesnout (smích). Mám pocit ne stříbra, ale něčeho mezi vodíkem a olovem. Ono to už je v tomto věku u ženských takové problematické. Chlapských rolí je vždycky plno.
Autoři jsou macešští vůči herečkám?
Oni neumí takové role napsat! Vlastně někteří ano, ale je jich jako šafránu.
Můžete divadlo srovnat s rodinou?
Jasně, člověk tady tráví takového času! Vzájemně si vidíme do talíře a málem pod sukni. V divadle při zkoušení se odkope každý. Poznáte, kdo je sólista, kdo hraje s kolegy, jestli je to bordelář, nebo je na něj spoleh. Je tedy divadlo hodně podobné rodině, samozřejmě. S tím, že člověk nemusí milovat každého. Ale musím říct, že v dámském souboru půtky nejsou vůbec. Samozřejmě lítají po světě lidi, které člověk nemusí vůbec, které může a které má hodně rád. Takové je to i v divadle.
O pohodě v ženské části souboru mluvily do Dokořánu již některé vaše kolegyně...
My jsme domluveny! (smích)
Nikdy jsem se na nějaké půtky neptal, to vždycky jen mimoděk vyplynulo z vyprávění. Ale pojďme časem dále. V tomto divadle jste strávila svá dosavadní tvůrčí léta. Chtěla jste někdy hrát někde jinde? Byly nabídky?
Hostovala jsem v Divadle Na provázku, v Pohádce máje v úpravě Milana Uhdeho jsem hrála bytnou Boženu. Pak mě režisér Zdeněk Pospíšil přemlouval, abych šla do angažmá na Provázek, ale já jsem odmítla kvůli jednomu kolegovi - nebudu jmenovat, byl to spolužák. Nechtěla jsem s ním být pod jednou střechou. A řeknu to jinak. Jsem Býk a my Býci dost těžko měníme klima a místa. Neříkám, že mi tady bylo vždycky úžasně. Vzpomínám třeba na režiséra Milana Páska, přes všechny výhrady to byl slušný člověk, i když přišlo na lámání chleba. Podepisovala se anticharta. Skončila jakási schůze a všichni se začali řadit do fronty k podepisování. Já jsem řekla kolegyni Marcele Dürrové, pojď, jdeme do šatny - a šly jsme. Ještě se k nám přidala Simona Peková. Pásek za nás dostal příšerný kartáč od tehdejšího šéfa Mahenova divadla Oldřicha Vykypěla. Nás mohl Pásek vyhodit. Pozval si nás na kobereček, udělal tytyty a nechal to být. Ráda vzpomínám na režiséra Pavla Rimského, dobře se s ním pracovalo. Richard Mihula dělal muzikály. Nám tehdy vůbec nesepnulo, jak dokázal získat autorská práva na americké kusy, třeba Chicago nebo Každý má svého Leona. Brali jsme to jako normální věc. Dělali jsme taky muzikály Muž z kraje La Mancha nebo Dva šlechtici z Verony. Od Jindřicha Brabce jsme hráli Nejkrásnější válku, já hrála a zpívala Lysistratu, a taky Palečkův úsměv a pláč. Zpívalo se v muzikálu Oldřicha Daňka Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta. Tehdy byl na tom Pavel Rimský zdravotně už hodně špatně, takže to byla taková kolektivní režie, kde hlavní slovo měl Jirka Tomek.
Je vám bližší slovo nebo zpěv?
Muzikály mě vždycky hodně bavily. Ale já jsem uměla zpívat jenom takzvaně. To, co tady dnes předvádějí naše holky a kluci, mi bere dech. Tenkrát stačilo, co jsme dovedli. V dětském sboru při rozhlasu v Ostravě jsem si uhnala při osmi až desetihodinovém zpívání na letním soustředění nedomykavost hlasivek. Byla jsem soprán, dnes jsem slušný baryton, i když mám sopránové hlasivky. Takže sečteno, podtrženo - zpívat neumím.
Doslova přes noc jste se naučila rozsáhlou roli Donny Lucie v Charleyově tetě. Jak to vlastně bylo?
U mě to funguje tak, že se můžu učit s přestávkami třeba pět hodin ve dne, ale večer mám stejně v hlavě šílený guláš. Úspěch záleží nikoli na počtu odučených hodin, ale na počtu nocí. Protože ono se to do paměti ukládá ve spánku. Ráno se probudíte, máte galimatyáš, ale projedete si to znova a už jste zase o kus dál. Jenže tentokrát bylo nocí málo, protože režisér Gustav Skála mě zavolal v pondělí odpoledne, když bylo jasné, že Irena Konvalinová onemocněla. A ve čtvrtek odpoledne byla veřejná generálka. Donna Lucia nemá první půlku, zato ve druhé půli není ani čas podívat se do textu. Gustav mně říká: Jsou to takové tři větší výstupy. Zapomněl na čtyři menší mezi třemi velkými. Přečetla jsem si text a musela odmítnout. Napadlo mě, aby zkusili sehnat kolegyni, která to hraje v jiném divadle. Režisér volal za hodinu, že kolegyně, která to hraje na Kladně, má generálky, k nám nemůže. A žádnou jinou nikde nesehnal, já bych řekla, že žádná není sebevrah. Gustav říkal: Prosím tě, přijď, naaranžujeme to. Když bude nejhůř, budeš chodit s textem. Všechna představení jsou vyprodána, včetně Silvestra! Tak jsem přišla. V úterý dopoledne se projížděla první půlka, abych se mohla učit až do večera. Věděla jsem, že musím zahodit knížku a jet s nápovědou, protože ve středu už byly dvě generálky a ve čtvrtek veřejná.
Zvládla jste to bez jakéhokoliv zaváhání. Klobouk před vámi dolů.
Něco malinkého tam bylo, ale lidi to nepoznali. Horší bylo, když náhle ulehla kolegyně Lenka Janíková, která má se mnou první asi sedmistránkový výstup. Také za ni musel být rychlý záskok. Já jsem to svoje už uměla, bylo to krátce po premiéře, takže jsem se učila ještě její texty, abych mohla pomoct zaskakující kolegyni, kdyby měla výpadek. Abychom se posunuly dál. Vysekaly jsme se z toho, ale bylo nám horko.
Máte čas v hereckém shonu vzpomenout si někdy na staré jeviště a hlediště, na kukátkové divadlo v místě dnešní Činoherní scény? Povídáte si o tom někdy s úplně mladými kolegy?
Ani ne, protože ten prostor byl nešťastný. Bývalo tam kdysi kino. Mám pocit, že genius loci je od přestavby jiný. Najednou je lepší akustika, lidi mají příjemnější pocit než v té někdejší rovné placce. Od té přestavby se začalo našemu divadlu hodně dařit. Nemám vlastně žádný důvod vzpomínat na staré hlediště a jeviště s nějakou láskou, ani o tom tím pádem s mlaďochy nemluvíme.
Co se vám na dnešních mladých hercích, a mám na mysli tu nejmladší garnituru, líbí, co byste jim vytkla?
Líbí se mi především energie, která v nich je. Všichni jsme ji měli. Druhdy jsme ji vymlátili v ruských, a nejen ruských, i v českých sračkách neuvěřitelných, člověk byl z toho otrávený. Na divadlo vlastně nechtěl kolikrát ani myslet. Takže tohle jim závidím. Oni to chytli a jsou pracovití, máme tady strašně moc šikovných mlaďochů. Opravdu, každé divadlo nám je může závidět. Je to možná už obehraná písnička, ale jsou to lidi, kteří zpívají i tancují skvěle a ještě jsou schopni hrát na velmi dobré úrovni činohru. Neznám jiný takový soubor v republice. Na druhé straně - když přišli mlaďoši kdysi, byli dva, tři v sezoně. A my jsme je trošičku naučili - neříkám, že profackovali - ale naučili jsme je chovat se. Jako že se zdraví, že se neříká Tomek, ale pan Tomek, že se nedupe za jevištěm při představení, že se chodí, když mám podpatky, po špičkách, je-li na jevišti tichá scéna. A bordeláříčci jsou to ohromní. Hlavně ti kluci, k nim přijít do šatny, to je opravdu zážitek. Můj dobrý muž Erik Pardus jako ředitel šatny je třikrát upozornil, a když neposlechli, bordelíček jim vyházel do kontejneru. Potom se chlapci trošku divili. Ale má to efekty. Oni se to holt musí naučit. Taky trošičku trvá, než si zvyknou na dochvilnost.
Jaké vlastně jste povahy? Je vhodná pro divadlo?
Není. Už jsem řekla, že jsem Býk a s Býkem emoce nijak zvlášť necloumají. Nejlepší herci a herečky jsou „raplové“, kteří mají v sobě běsy, a pokud se k tomu přidá talent, je to úžasné. Nemyslím si, že spojení mé povahy s divadlem je ideální. Ale co má člověk vědět v devatenácti?
Jak jste se dostala k divadlu?
Byla to hodně velká náhoda. Nejdříve trochu odbočím a řeknu historku mimo. Před nedávnem mi přišel dopis začínající oslovením Milé děti, vlastně milé babičky a dědečkové. Před 48 lety měla v Ostravě premiéru dětská opera Václava Trojana Kolotoč. A my, členové dětského sboru při Československém rozhlasu v Ostravě, jsme ji tenkrát nastudovali a hrálo se to v tehdejším Státním divadle. Po 48 letech tuhle operu studují znovu, koncem března bude premiéra a někdo nás 30 lidí sehnal. Nechápu, jak to dokázal. Setkáme se tam, půjdeme na generálku, pak na společný oběd... Takže - zpívala jsem v tom sborečku, zúčastňovala se v soutěžích tvořivosti mládeže. A hostovala jsem v Kunderově Ptákovině v Divadle Petra Bezruče, režíroval Pavel Hradil. Na rok jsem přerušila gympl ze zdravotních důvodů a potkala jsem v Ostravě spolužačku z gymplu Lídu Kuželovou, která mně řekla, pojď na JAMU, já tam už jsem. Zkusila jsem přijímačky a vzali mě. Od 3. ročníku jsme měli muzikálovou katedru. Výbornými pedagogy byli dirigent z Reduty Jirka Karásek a herečka Vlasta Fialová. Kromě Nejkrásnější války jsem hostovala v Gorkého Nepřátelích, ve Scapinovi a pak mi nabídli angažmá v tehdejším Divadle bratří Mrštíků. Šli jsme sem společně s Pavlem Trávníčkem.
Jak vypadá vaše herecké manželství? Čtenáři Dokořánu už vědí, jak to chodí třeba u Markéty Sedláčkové a Stana Slováka.
Dobře vypadá. I když na sebe občas pištíme. My navzájem chápeme, proč je ten druhý nervózní. Třeba má těžké představení. Že si potřebuje lehnout a mít klid. Kdyby to byl nějaký civil, tak manželka bude dorážet - ty se mnou nemluvíš, co ti je? Zatímco my už víme. Nejhorší je, když má člověk v sobě nevybitou energii. Erikovi vyndávali 5. prosince křečovou žílu, do konce roku nezkoušel ani nehrál. A já jsem mu už tehdy říkala: Ty, Pardusu, já se z tebe pominu, protože ty budeš hrozně protivnej. On si v divadle vymlátí přetlaky. Když zkoušel roli Arthura Kirsche v Mittererově dramatu V jámě lvové, nebo Pavla I., tak ztratil tolik energie, že doma byl miláček.
S Erikem Pardusem máte jedno dítě. Půjde ve šlépějích rodičů?
Divadlo nehraje, jako dítě zaskakoval jen ve Furiantech a dělal hodně dabing, ale o herectví neuvažoval. Mám ještě staršího syna, který s tou myšlenkou chvilku koketoval, ale úspěšně jsme mu to rozmluvili.
Jako žena máte jistě vztah k módě. Konzultujete někdy s návrháři kostýmů své jevištní oblečení?
Ani ne, spíše se domluvím ještě předtím s výtvarníkem, co potřebuji. Třeba kapsu, pokud mám nějakou rekvizitu, abych ji měla kam dát. V podstatě mě nechává podoba kostýmu v klidu, samozřejmě za předpokladu, že se v něm cítím dobře a je funkční. Ani v civilu módě moc nedám.
Chtěla byste hrát divadlo i v důchodovém věku?
Jasně. Ale otázka je, do jaké míry divadlo člověka potřebuje. Já třeba nejsem typ na babičku. Ale nechávám to, jak se situace vyvine.
Co by mohlo tak zkušenou herečku v divadle ještě překvapit?
V divadle jako takovém by mě překvapilo, kdyby bylo spravedlivé, což někdy není. Je to otázka i náhod. Člověk je ve správnou dobu na správném místě, režisér si ho obsadí, sedne mu to, vyšvihne ho to profesně nahoru a navazují další a další věci. Když člověk zrovna moc nehraje a přijede hostující režisér podívat se na nějaké představení, vybírá si z lidí, které v tom kusu viděl. Když vás nevidí, nemůže vás obsadit.
Co vám divadlo dává?
To vaše srovnání s rodinou je na místě. Tady je rekvizitárna, kde se potkáte s kolegy. Sem si zajdete na kafe, i když třeba zrovna nezkoušíte a proberete, co je nového. To se nedá srovnat s žádným jiným pracovištěm, s jiným zaměstnáním. Takže chápu, že mnozí herci nejsou schopni se divadla vzdát a hrají a hrají. Třeba jsou i nemocní a přesto jsou na jevišti, protože divadlo je způsob života.
Roman Onderka: „Díky za každé nové ráno“
Všeobecně panuje názor, že politici málo informují veřejnost o svých záměrech. Jak řešíte tento problém? Je známo, že média (a čtenáři) raději loví v negativech než v pozitivních informacích?
Pravdou je, že některé záměry politiků jsou pro média málo zajímavé anebo špatně prezentované. Negativní zprávy a senzace prodávají noviny. Politik, pokud chce být úspěšný, musí zaujmout nejen voliče, ale i média.
Lze politiku brát jako vášeň?
Slovo vášeň mám spojeno úplně s jinou činností, než je politika.
Zasměje se člověk ve vrcholové funkci?
Ano, a možná častěji než si myslíte. A pokud ne, je to první signál k tomu, aby uvažoval o odchodu z politiky.
Existují v politice humorné situace a la veselé historky z natáčení?
Určitě, v tomto případě má herectví a politika hodně společného.
Jak jste spokojen se společenským a kulturním životem našeho města?
Ano i ne. Společenský i kulturní život je velmi bohatý. Je ovšem otázkou, zda využíváme vše, co využívat lze. Zda někdy nestojí za to vystoupit ze zavedeného stereotypu. Nepopustit více meze fantazii, nezkusit něco nového. Chceme si říkat město velké kultury anebo máme ambici jím opravdu být?
Kde v této oblasti cítíte největší rezervy?
V nás. Ve všech těch, kteří mají možnost a schopnost ovlivnit život v našem městě.
Nemáte problém úkolovat své podřízené?
Delegování povinností je jednou z běžných činností manažera včetně těch, kteří vykonávají exekutivní funkce. Pokud bych tento problém měl, nemohl bych funkci primátora vykonávat.
Jste středem pozornosti. Jak se s tím vyrovnáváte?
Myslím si, že středem pozornosti je např. prezidentská volba a ne má osoba. Určitá vyšší pozornost patří k funkci primátora. Nepřeceňuji ji, ani nepodceňuji. Což znamená, že mám nohy stále pevně na zemi.
Jakou stopu ve vás zanechala totalitní doba?
Nezapomenutelnou a věřím, že i pro všechny, kteří ji prožili. Patřím ke generaci, která se narodila v nesvobodné společnosti, a o to více pro ni svoboda znamená.
Jak jste vnímal 11. září 2001? Jste cestovatel, nebo patriot, který miluje svůj domov, své město?
Jsem hrdý primátor úžasného města. Brno je mou srdeční záležitostí. Nedokáži si ani v tom nejhrůznějším snu představit, že by naše město čelilo podobné zkáze jako New York City 11. 9. 2001.
Jak jsem vnímal tento den?
Jako den procitnutí. Jako den, kdy slovo terorismus dostalo hmotnou podobu. Ale také jako den hrdosti, že patřím ke společnosti, která je připravena hájit principy svobody a demokracie.
Která situace je pro politika krajně nepříjemná?
Kterákoliv, s kterou se nedokáže vnitřně nebo navenek vyrovnat. Chyby se v politice neodpouští.
Je nějaký výrok, který vás nadzdvihl, nebo politik, kterému se to daří jeho neotesaností?
Možná ode mne jako od sociálního demokrata očekáváte jméno některého představitele ODS. Ne, v této věci nerozlišuji. Nemám rád hulváty, z kterékoliv politické strany – jména si dosaďte sám.
Je rivalita mezi politickými stranami ku prospěchu demokracie a občanů?
Jednoznačně ano. Bohužel si někteří stále pletou demokracii s anarchií.
Začal pro vás letošní rok k vaší spokojenosti?
Letošní rok pro mne začal v posteli s vysokou horečkou na antibiotikách. A přesto si myslím, že úspěšně. Jak říká moje oblíbená autorka: „Díky za každé nové ráno“.
Máte doma v knihovně politologické moudrosti, detektivky, romány, filozofické traktáty, životopisy slavných, svázané Playboye nebo láhev bourbonu?
Kromě Playboye od každého něco. Budování státu od Peroutky, Svět podle Garpa od Irwinga, je jich poměrně hodně. Jen ten bourbon mám v baru, ne v knihovně.
O čem se bavíte v dámské společnosti?
Snažím se naslouchat. Je pro mě fascinující a objevný ženský pohled na svět.
Jak řešíte setkání s naprostým pitomcem (jsou častá)?
Trpělivost na druhou. Není to tak zlé, jak to někdy na první pohled vypadá.
Vždy si získá voliče spíše populista než upřímný ekonom, který zvedá varovně prst. Lze tomu nějak předejít ?
Nesouhlasím. Doba, kdy občané všemu věřili, je dávno pryč. Novináři hlídají každé slovo politika, včetně jeho slibů. Jsou různí politici, nejhorší kombinace je ovšem populistický ekonom, co zvedá varovně prst.
Který básník vám nejvíc přirostl k srdci?
Francois Villon a Edgar Allan Poe.
Existují oblasti lidského dění, které vás vůbec nevzrušují a ani se jimi raději nezabýváte?
Makromolekulární chemie.
Stále více volné krajiny zabírají nové stavby (sklady, montovny, logistická centra, satelitní městečka), přičemž na druhé straně ve městech jsou spousty nevyužitých ploch po různých zkrachovalých podnicích. Jsme hustě osídlená země, přírodních, zemědělských ploch ubývá. Jak to chcete řešit?
Už řešíme a řešit budeme muset. Zastavit expanzi měst by bylo jako zastavit vlak holýma rukama. Pravdou je, že je nezbytné i umět přibrzdit a ohlédnout se. Naštěstí plánování jen kvůli popsanému papíru máme za sebou a strategie rozvoje se stala uznávanou disciplínou. Udržitelný rozvoj – dvě slova, která v sobě zahrnují to nové, moderní, rozpínající se a zároveň to staré, nepotřebné, připravené k realizaci nových záměrů. Mohu vám s klidným svědomím říct, že Brno je připraveno.
Máte ve světové politice svůj vzor nebo aspoň člověka, kterého si opravdu bezvýhradně vážíte?
V té novodobé politice mne nejvíce oslovil bývalý britský premiér Tony Blair a bezvýhradně si vážím snad jediného a to byl náš první prezident T. G. Masaryk.
A v umění?
A v umění? Když bych je začal jmenoval, určitě na někoho zapomenu. Každý z těch mých oblíbených mi dává jiným způsobem pocit, že stojí za to žít. A tak doufám, že ti ostatní se neurazí, když zmíním jen jednoho – Shakespeare.
Rozhovor s Petrem Štěpánem
Petr Štěpán vytvořil v Městském divadle mnoho výrazných rolí. V poslední době to byl například tragicky zamilovaný Eusebio od Kříže, trpící Máchův Vilém, cikánský zloděj koní Lujko Zobar či pochybnostmi zmítaný syn cara Pavla I. Alexandr. Za svého ďábelského Darryla v Čarodějkách z Eastwicku je nominován na Cenu Thálie. Podle pořadatelů těchto hereckých cen je Petr Štěpán největším objevem uplynulého roku, diváci Městského divadla jej však již dvakrát zvolili nejpopulárnějším hercem sezony.
Přesně před rokem s vámi vyšel v Dokořánu rozhovor. Co se za ten rok ve vašem životě změnilo?
Něco se změnilo v osobním životě, ale to se mi občas stává. Jinak je vše při starém. Práce je pořád spousta a pořád mě baví, i když se občas cítím unavený. Hostuji v Praze a neustálé dojíždění mě zmáhá. Ale nechci si stěžovat, sám jsem si to naložil a sám se s tím musím poprat.
Na čem v Praze pracujete?
V Divadle pod Palmovkou jsme ještě před prázdninami udělali s Petrem Kracikem Gazdinu robu s Jitkou Čvančarovou v hlavní roli. Teď tam zkouším Přelet nad kukaččím hnízdem a do toho jsem od nového roku začal točit seriál.
Opravdu? Jak se k novým seriálům stavíte?
Můj vztah k seriálům se nezměnil ani poté, co jsem do jednoho nastoupil. Hodně herců, kteří v žádném seriálu obsazeni nejsou, na ně plivou. Se mnou to bylo podobně, ale jak říkám, vztah se nezměnil. Na všech stanicích nám ukazují, že český seriál může udělat „šmíráka“ i z dobrého herce. Všechno je to otázka peněz. Vzpomeňme si na Majora Zemana nebo Rodáky. Byly to klasické socialistické seriály, ale točili je lidé, kteří rozuměli svému řemeslu. Nebylo to dělané narychlo kvůli zisku. I když je v tom blbá ideologie, profesně to bylo natočené dobře, a proto se na to lidé dívali. Ale dneska nad tím diváci kroutí hlavou, protože dostávají polotovar.
Jak se tedy vyrovnáváte s tím, že v takovém polotovaru budete hrát?
Mně je to jedno. Já se živím svou prací, tím, že hraji. Až mi kompetentní člověk řekne: „Hraješ to blbě“, tak se nad tím zamyslím. Nebudu vykládat takové ty řeči jako: není čas na hrdinství... Kdybych měl příležitost točit s Hřebejkem a Svěrákem, tak se budu rozmýšlet jinak.
Jak si myslíte, že vaše účast v seriálu může ovlivnit filmové nabídky?
To je nevyzpytatelné. Marilyn Monroe si režisér vybral, když ji viděl jako statistku v nějaké reklamě, zaujala ho její nahá záda. Díky tomu se z ní stala hvězda, ale že to nebyla herečka par excellence, to všichni víme. V tomhle je herectví „nespravedlivé“, je to o osobním kouzlu, o štěstí. Jsou lidé, kteří se v seriálech objevují pořád, a nikoho nezajímají, a pak jiní, kteří se tam ukážou jednou, a točí se kolem nich svět. Nepočítám s tím, že by se o mě po uvedení tohoto seriálu začali rvát filmoví režiséři. Nebylo to dosud, a nebude to ani pak, pokud to tedy spíš nebude naopak.
Jaký máte vztah ke konkurzům, chodíte na ně?
Když mám čas, tak chodím. Je to normální část hercovy práce, v Praze chodí na castingy i herci, kteří by to nemuseli mít zapotřebí. Jenže mimopražští herci to většinou po desátém pokusu vzdají s tím, že si to stejně „Pražáci přehazují mezi sebou“. Nebaví mě jen castingy na reklamy. Ne že bych ohrnoval nos nad komercí, ale takové castingy si občas trochu hrají s lidskou důstojností. Člověk je tam za manekýna a ne za herce. U konkurzů na hrané věci je přítomen režisér, který s vámi spolupracuje. Je to normální herecká práce, a proto mě to baví, i když mě třeba nevyberou.
Před několika lety jste na dva roky Městské divadlo opustil. Co vás k tomu vedlo?
Přišel jsem ze školy a dostal jsem tady nádhernou práci. Dělal jsem v Othellovi, v Broukovi v hlavě... A najednou jako by ty nabídky rolí začaly uvadat. Začal jsem si říkat: „Zkus to někde jinde, tady ti pšenka nekvete.“ Pak jsem se dostal do sporu s režisérem, se kterým jsme se na něčem domluvili, a on to porušil. Zkrátka se nezachoval čestně. Připadal jsem si trochu jako hadr na holi. Tak jsem šel pryč, nechtěl jsem plnit věci, ke kterým mě zavazovalo angažmá. Chtěl jsem o sobě sám rozhodovat.
A proč jste se tedy pak vrátil?
Jednou přišel okamžik, kdy jsem si řekl, že je trochu brzo na to, abych jen vydělával peníze. Málo platné, když je člověk na volné noze, tak si musí spočítat, jestli má nebo nemá na složenky. Najednou se stávaly takové věci: někdo mě za pětistovku pozval na čtení nádherných Petrarcových veršů a já to vzal. Ale pak mi přišla nabídka, že mám ten stejný večer někde za pět tisíc moderovat ples. Tak jsem sklopil uši, omluvil jsem se a šel jsem vydělávat peníze na ples. Po těch dvou letech jsem si řekl, že mě to nebaví. Že jen počítám peníze a přestávám se tím bavit. A tak jsem se šel zeptat Standy Moši, jestli bych tady opět nemohl v něčem hrát, a on mi sám nabídl, abych se vrátil. Okamžitě jsem kývnul. Moje první role po návratu byla v Koločavě a od té doby se tady moje práce rozjela trochu jiným směrem.
Je pro vás herectví normální práce, nebo jím bezmezně žijete?
Lidé, kteří mě znají, tak vědí, že je pro mne herectví úplně všechno. Nechci, aby to znělo jako: „Já jsem celým srdcem divadelník.“ Jenom mě to hrozně baví, nic jiného vlastně ani neumím.
Když jsme se snažili domluvit na termínu rozhovoru, byl to trochu oříšek. Sám říkáte, že jste z množství své práce občas unavený. Netrpí tím váš osobní život?
Trpí tím už dlouho. Divadlo mi spoustu věcí dalo, ale zároveň vzalo. Kvůli divadlu jsem se s několika lidmi rozešel, ať už to byly vztahy milostné či jiné. Na druhou stranu jsem hodně lidí poznal, takže mi to divadlo nějakým způsobem vrátilo. Kolikrát prožívám něco špatného, je mi zle. A přijdu sem, v rekvizitárně si dám kafe, potkám lidi, které mám rád. A oni mi seberou trochu toho šutru ze zad. Už jsem si několikrát říkal, že je mi dost let na to, abych zatáhl za brzdu a trochu si ten život dal do kupy. Teď jsem si to opět uvědomil, když jsem odpovídal na otázky pořadatelů Thálie. Měl jsem jim napsat, jaký jsem měl největší kulturní zážitek v minulém roce. A já nevěděl, co odpovědět. A není to jen o tom, že večer hraju, a tak nemůžu chodit na koncerty, do divadel... Miluju třeba chození na fotbal a na hokej, a v minulém roce jsem byl jednou nebo dvakrát.
Často býváte obsazován do rolí rozháraných mladých mužů, nešťastně zamilovaných... Máte odpověď na otázku, proč si pro tyto role režiséři vybírají zrovna vás?
Jestli to náhodou není tím, že to hraji pořád stejně. (smích) Někde uvnitř to tam je a režiséři to cítí. Asi nikdy nebudu moct hrát komické role jako třeba Erik Pardus. Člověk nějak vypadá, může to zahrát sebelíp, ale to, co ze sebe vyzařuje, nezmění. Jednu dobu těch rozháraných mladíků bylo docela dost za sebou. To jsem si říkal: „Bacha, stahuje tě to hrát všechno stejně“, ale pak se vždycky, zaplať pánbůh, našla role, která to nabourala. Teď mi Hanka Burešová udělala radost Alexandrem v Pavlovi I. Hrát mladšího než jsem já, „poseru“, který je hrozně nerozhodný a chová se jako dítě, to pro mě byl docela protiúkol.
Přemýšlel jste o něm pak dál, jak se vyvíjel? Začal jako nadějný reformátor, ale i on se nakonec zapsal do historie jako jeden z dalších ruských autoritářů...
Já jeho historii až tak dobře neznám, nechci se pasovat na odborníka. Ono to tak vždycky dopadne. Revoluci všichni dělají s obrovskou euforií a pak z toho vyleze deset tisíc šťastných lidí, a ti, co bojovali dole, se zase vrátí domů. Bylo hrozně málo panovníků, kteří nezneužili svou absolutní moc. Možná Marie Terezie nebo Josef II., ale otázkou je, jestli se to nedá říct i o nich. Možná to s sebou svrchovaná moc nese. Ale pokud se k tomu můžu ještě vyjádřit: Já si myslím, že naše republika by si přesně tohle zasloužila. Vládu jednoho člověka a ne vládu dvou set alibistických lhářů a manekýnů. Pro mě je konstituční monarchie zřízení, které do dneška nebylo překonané. Lidé nejsou tak chytří, aby si mohli vládnout sami, aby si mohli volit své zastupitele, kteří se stejně nakonec řídí sami sebou.
S politickou situací u nás tedy spokojen nejste?
Nejsem spokojený akorát s tím, jak se naši zástupci projevují. Nemůžu říkat: „Děláte to špatně“, protože neznám lepší řešení. Ale vadí mi, jak se ti lidé chovají, jak vládnou. To nemá žádnou kulturu. Jednou bych udělal sestřih, jak vystupují ze svých audin. Auru mají nulovou, ale to sebevědomí! To jsou herci! Zajímalo by mě, jak dlouho jim manželky rovnají papíry do těch tlustých svazků, které tak významně nosí, aby bylo vidět, kolik mají práce.
Když už jsme zmínili Pavla I. a dostali se tak až k politice, zamysleme se nad Čarodějkami z Eastwicku. Je to vlastně i příběh o ženské emancipaci. Jaký má podle vás význam ženská emancipace v 21. století?
Mně je těch ortodoxních feministek líto. Na jednu stranu ano, je to tu prostě man’s world. Ale chytré ženy ví moc dobře, jak s muži nakládat, aby dosáhly svého. Já vlastně nevím, o co těm bojovnicím za práva žen jde. Přitom jsou to často ženy, které jsou vzdělané a mají vysoké postavení.
No třeba jim jde o to, aby žen s vysokým postavením bylo více.
Tak ať je mají! Já nevím, válek máme dost, nač vyvolávat ještě nějaký interní boj. Můžou muži rodit děti? Nemůžou, dítě má být s matkou, a tak je to správně. Já jsem v tomhle obrovský macho. Ženy miluji a myslím si, že se k nim chovám slušně. Jde jen o to, si sebe navzájem vážit, vážit si své práce. Žena nemusí stát u plotny, klidně ať vaří muž, když má žena víc práce. To je přece normální.
Kdysi jste dělal pro Dokořán rozhovor s Helenou Dvořákovou. Zaujaly mě dvě otázky, které jste jí položil, tak se teď zeptám já vás. Co vám chybí?
Někdy mi chybí klid. Mám rád, když se věci kolem mě dějí, a já jsem v klidu. Ale najednou se stávám součástí toho frmolu. Někdy bych se potřeboval na chvilku zastavit.
A druhá otázka – jaké máte sny?
Občas se mi zdají hrozné blbosti. Ale to bylo asi myšleno jinak... Mám sny, o kterých vím, že se nemůžou splnit ani v řádu desíti let. Nedá se to skloubit s mou prací. Jednou bych chtěl žít v nějaké dřevostavbě v přírodě, mít tam koně, psy... Do takového domu bych se chtěl jednou vracet. Ale v tuto chvíli je to bezpředmětné, neměl bych čas si ho užít.
Ještě k vaší nominaci... Je pro vás větší ocenění cena diváků, nebo odborné kritiky?
Samozřejmě mě to obrovsky těší, a jak se ty ceny jmenují, je vlastně jedno. Protože i kritik je divák a „obyčejný“ divák bývá největší kritik. Jedna role herecké umění nedělá. Mnohem větší kumšt je, když člověk za deset let nasází vynikajících rolí pět. Třeba takový pan Kopecký. To bylo umění, to byla krásná čeština. Dnes se przní jazyk neskutečným způsobem. Točí se filmy, kdy se hercům záměrně říká: „Nemluvte jak na divadle, polykejte, ať to vypadá civilně.“ Čím hůř herci mluví, tím líp. Vzniká jakýsi pseudorealismus, kterému já nerozumím. Vždyť si poslechněte, jak mluvil třeba pan Hrušínský nebo Menšík... Mluvili nádherně a přitom byli absolutně přirození. To je to umění. Režiséři si tu trochu hrají na Formany, ale mám pocit, že to vzali za špatný konec.
Má tahle herecká generace pokračovatele?
Oni ještě ano, po nich přišli herci jako Rösner nebo Vinklář, ale ti už svoje následovníky nemají. A nemyslím si, že by v téhle republice bylo málo dobrých herců. Je jich spousta dobrých, ale vůbec nemají šanci to někde prodat. Tenkrát měli všichni kulový, stejnou nulu. Jenže dneska, když má kolega mercedes, tak já bych taky chtěl mercedes a musím na něj někde vydělat. Všichni se snaží o dosažení blahobytu, ne jenom pro sebe, ale pro svou rodinu. Proto nemůže vyrůst taková herecká generace, všichni děláme věci spíš pro peníze než z lásky. Třeba v Praze jsem se s tím setkal požehnaně. Divadlo je tam velmi drahý koníček. Kdo ho chce dělat, prostě se musí živit i někde jinde, a to se podepisuje na tamní herecké morálce.
Myslíte, že se v Brně žije hercům lépe než v Praze?
Hercům v Městském divadle určitě. A to myslím smrtelně vážně. Standa Moša tu vytvořil takové podmínky, že herci nemají snahu hnát se za slávou nebo penězi do Prahy, kde se točí a kde by vydělávali třeba víc. Jejich práce tady na jevišti má smysl a ještě jsou schopní splatit hypotéku, uživit rodinu. Nemusí se za ničím hnát. Když jsem mluvil o té morálce... Až teď, když jsem to v Praze zažil, jsem pochopil, jak vysoká je divadelní morálka u nás. Každý režisér, co tu hostuje, obdivuje, jak je náš soubor vycepovaný. A já jsem šťastný, že jsem jeho součástí.
Vážení divadelní přátelé!
Myslím si, že pro každého divadelního ředitele je ze všeho nejpodstatnější objevování těch nejzajímavějších her, které vskutku stojí za to, aby byly v jeho divadle inscenovány. Na počátku takového hledání je zkoumání konfrontačních možností každého takového díla – zdali je schopno zaujmout svého diváka, zdali mu jsou schopni propadnout realizátoři i herci, jedná-li se o dílo, které může být základem pro aktuální disputaci mezi tvůrcem a jeho divákem – jednoduše o dílo ve všem všudy současné. Zúčastnil jsem se řady teoretických debat o tom, jak je třeba rozdělovat divadlo na jednotlivé žánry, jaké jsou zákonitosti těchto žánrů a nebylo možné si nevšimnout, že si spousta tzv. profesorů z tohoto „třídění umění“ udělala docela výhodnou živnost. Několik tanečních kroků a již jde o taneční divadlo…, pár zazpívaných slov a je tu muzikál… Jsou takoví, kteří tvrdí, že všechno má být v divadle takové, jako tomu bylo u Stanislavského, nebo jak to odkoukali od Brechta, nebo jak si myslí, že to ten Brecht myslel, jiní pak sázejí na jiné autority, a tak potom i píší rozličné zprávy o tom, zdali se to, co v tom kterém divadle viděli, „vměstná“ do jejich „vědeckých“ kolonek. Naštěstí se vědomí každého jednoho diváka nedá svázat recepty „divadelních vědců“, a tak v každém divadle rozhoduje naštěstí ono odvěké a jediné žánrové dělení na divadlo, které fascinuje, baví, vzrušuje a těší, a na to druhé, které nudí…
Jsem přesvědčen, že pro sezonu 2008/2009, kterou pro Vás chystáme po letošních prázdninách, jsme pro Vás vybrali díla umožňující vskutku mimořádné divadelní zážitky. Jedná se o pět inscenací hudebních, chcete-li muzikálů, a o pět inscenací činoherních. Tou první se stanou Tři mušketýři. O dramatizaci světoznámého románu Alexandra Dumase i o následnou režii se postará Hana Burešová, která v našem divadle uvedla již několik výjimečných děl. První hudební inscenací se stane legendární Mamzelle Nitouche autorů Florimonda Hervého, Henri Meilhaca, Alberta Millauda v režii Gustava Skály, který u nás naposledy režíroval tolik divácky úspěšnou Charleyovu tetu. Následovat bude brilantně chytrá i komediální inscenace francouzské autorky Yasminy Rezy „Kumšt“ v režii Zdeňka Černína. V předvánočním čase uvedeme nejprve pohádkový vokální muzikál (nejenom pro děti) s názvem „Sněhurka a sedm trpaslíků“ a s podtitulem „Sněhurka a její septet“ autorského týmu našeho divadla pod vedením a v režii Stanislava Slováka. A hned poté jednu z nejkrásnějších Shakespearovských komedií „Večer tříkrálový aneb Dvanáctá noc“ v režii ředitele činohry Slovenského národního divadla Romana Poláka. Jsme stejně tak rádi jako i pyšní, že Vám budeme moci nabídnout i jeden z nejvýznamnějších světových muzikálů, a to „Bídníky“ („Les Misserables“) Claude-Michela Schönberga a Alana Boublila v mé režii. Následující činoherní premiérou se stane jedno z nejzajímavějších psychologických dramat „Kočka na rozpálené plechové střeše“
T. Williamse v režii Zdeňka Černína. Soudobou divadelně-hudební tvorbu zastoupí „Severský epos - Singoalla“ hudebního skladatele Daniela Fikejze, textaře Ivana Huvara a libretisty Rina Breziny. Domnívám se, že je proč se i těšit na „Tři sestry“ A.P.Čechova v mé režii a stejně tak i na poslední titul celé sezony, kterým bude další světový muzikál na našem jevišti „Evita“ Andrewa Lloyda Webera a Tima Rice v režii Pavla Fiebera.
Doufám, že Vás nezaujme pouze tento výběr, nýbrž především jeho následné zpracování, herecké, pěvecké i taneční i jiné interpretační výkony a hlavně pak to, že se proto u nás v divadle nebudete nudit – naopak, že se opět setkáte s nevšedním, fascinujícím, řemeslně dokonalým, současným divadlem.
Dobrým předpokladem úspěchu každého plánu je to, že se na jeho realizaci všichni autoři těší. Vězte tedy, že my se těšíme opravdu hodně, vězte, že nás představy o budoucích inscenacích a práci nad nimi naplňují pozitivním vzrušením… Nezbývá než dodat: těšte se s námi...
Za všechny kolegy z Městského divadla Brno
