Vážení divadelní přátelé,
předpokládám, že se vám to taky čas od času přihodí… máte pocit, že jste na něco přišli, něco neobvyklého – dokonce originálního, objevného, na něco, co tady ještě nikdy nebylo. Avšak dopadne to velmi podobně situaci, ve které roztomile konstatuje jedna z postav hry Dobové tance Karla Steigerwalda: „…právě jsem objevil penicilin, objevil jsem ho vzadu v kůlně.“ A tak nějak podobně všichni a bohužel i často prožíváme to naše soukromé objevování tam „vzadu v kůlně“ a mnozí z nás se nadto až do konce svých dní nehorázně pyšní tím, že „to něco“ vskutku objevili…
Vždyť kdo z nás je schopen neustálé konfrontace s veškerým lidským myšlenkovým dědictvím? Jasně, že víme, že kolo už nikdo z nás nevymyslí, ani lokomotivu ba ani letadlo… Ovšem to neznamená, že se v každé vteřině našich životů neobjevují novinky a vynálezy zatím nebývalé. Avšak všimněme si pak i toho, jak se s těmi vynálezy, s oním myšlenkovým vlastnictvím konkrétních jednotlivců, obecně nakládá, jak ti, kteří žijí tzv. z myšlenkových objevů jiných, si je hned přisvojují a dále žijí pouze z toho, že je zařazují, hodnotí, kontrolují, za peníze pomlouvají, vykládají atp.
Někdo něco vymyslí a sám, či někdo jiný to podle prvého receptu vyrobí. A jestli se to stane věcí každodenní potřeby, jako vypěstování pšenice – upečení chleba – jeho distribuce – učení dětí – hraní divadla… stává se tento produktivní proces obecnou lidskou základní potřebou. Účastnit se těchto produktivních procesů je nejenom radostné, ale i všeobecně obohacující. Odpovídá to našim biologickým potřebám. Ovšem nelze si nevšimnout, že při naší, pro Evropu, bohužel, tolik typické touze po hyperkorektnosti, vznikají i objevy a nápady, které nikdo nepotřebuje, ale které prostá individuální zbabělost povyšuje do našich novodobých „potřeb“. Jen se rozhlédněme, kolik kolem nás vzniká zaměstnání, která ničemu neprospívají!
Kdysi to bylo jednoduché, prosté a společnost nezatěžující. Něco jsi ukradl – ruka pryč... někoho jsi zabil – i ty budeš zabit… Onehdy jsem v rádiu s úžasem a nadšením poslouchal brilantní výklad nádherně moudré soudkyně, která nám – posluchačům – vysvětlovala brutální zločin, kterým se měsíce(!) a zdaleka ne sama(!) zabývala. Její profesionalita byla vskutku úchvatná a tolik, tolik MOC mi přišlo líto, že jsem se v poslední době s něčím podobným nesetkal u žádného z politiků, které jsme společně, tedy většinou z nás pověřili správou naší země. Tak jsem se sám sebe ptal, proč ta „na prvý poslech“ mimořádně inteligentní bytost nesedí na některé z rozhodujících pozic v naší společnosti a proč svůj neobvyklý intelektuální potenciál věnuje něčemu natolik banálnímu jako je jednoznačně prokazatelný zločin…
Celé armády novinářů, psychologů, právníků, politiků a dalších, které naše společnost financuje, obtěžují náš svět vykládáním motivů jednoho masového vraha. A pak se divíme, že prožíváme finanční krizi!
Z nedostatku inteligence a kreativity, z přemíry nerozhodnosti a strachu se rodí ta novodobá nemoc: touha po bezpečném alibi. Nikdo nechce nic rozhodnout, byť má právo rozhodovat námi všemi svěřeno a je mu to i patřičně honorováno! A on se přesto obklopuje všemi těmi ekonomisty, auditory, právníky a jinými vykladači věcí na prvý pohled všem nám zřejmých, neboť se obává soudů příštích na úkor současné logiky spravovat věci veřejné ve prospěch civilizace a ne tedy jeho osobního alibi – jenom aby při tom rozhodování nic nepokazil…! Vždyť je zde hned celá armáda těch, kteří jsou v každé chvíli připraveni, a jsem přesvědčen, že ani sami nevědí proč, než pro příkaz svých šéfů, kterým jde dávno jenom o zisk, (ne o etiku, ne o morálku, ale o ZISK), rozsápat cokoliv a kohokoliv. Vždyť se to pro kšeft hodí – likvidovat ty, kteří nesou na svých bedrech odpovědnost, likvidovat ty, kteří mají vymýšlet a riskovat a objevovat a ne se bázlivě ptát, jestli s jejich konáním bude souhlasit to neuchopitelné „veřejné mínění“ – je třeba ničit objevitele a vynálezce a k tomu je přece dobré a vhodné cokoliv: útok, pomluva, pošpinění, skandál a… a chátra se raduje! Vždyť není nic více povznášejícího, (ne vlastní intelekt a vzdělání, ne touha po porozumění a harmonii), než poprava vládce!
Prosím, aby mi bylo dnes obzvlášť rozuměno. Nechci se vskutku dotknout kohokoliv, kdo dělá svou práci poctivě. Jen se cítím být zaskočen, když se mě můj přítel, který má malou firmu působící v oblasti elektroslužeb, zeptá, jestli neznám někoho, kdo umí zašroubovat žárovku… „Víš,“ říká mi, „to je neuvěřitelné, kolik je v té naší zemi zbytečných vysokoškoláků a řemesla nejsou obsazena.“ Proč asi – ptám se já.
Každé živé a dobré divadlo musí klást provokativní otázky – přijměte tak, prosím, i mé dnešní zamyšlení nad tím, proč kolem nás může „zuřit“ finanční krize…!
Stanislav Moša 1. 3. 2013
