Vážení divadelní přátelé,
snad už nikdo se dnes nediví, že se vše opakuje… v kratších, či delších cyklech. Tentokrát jsem se rozhodl, že za vámi „pošlu“ zprávu, jejímž autorem není nikdo jiný než pan Karel Čapek. V Lidových novinách z roku 1926, konkrétně v čísle, které vyšlo 17. 12., píše proti zvrhlým záměrům všech těch různých „vynálezců“, kteří chtějí neustále rekonstruovat něco, co odedávna funguje ve zvláštním a ne všem pochopitelném režimu. Například současné události odehrávající se v Ústí nad Labem, kde se místní politici rozhodli zničit jedno z nejvýznamnějších českých divadel posledních desetiletí, o tom jednoznačně svědčí:
„Hlavní námitka, která se činí proti státní nebo vůbec veřejné správě divadla, je ta, že to je drahý špás, když země nebo stát musejí krýt miliónové deficity. Protože nelze mít za to, že by jakákoliv soukromá společnost z pouhého nadšení platila tyto schodky z kapes svých členů, soudí se zřejmě, že by soukromá společnost to pořídila laciněji, ovšem za jistých veřejných subvencí. K tomu několik námitek.
Netroufám si mluvit o opeře; nemám ponětí, co taková opera stojí. Tvrdívá se, že činohra může na sebe vydělat a že vlastní tíha deficitu padá na operu. Nebylo by nemožno to přibližně spočítat; nicméně nevěřím tomu příliš. Činohra vázaná jistými ohledy k domácí dramatické produkci, úkolem udržovat stálý ansámbl bez ohledu na jeho výdělečnost a konečně vázaná veřejnou povinností vystupovat jako umělecký ústav, a nikoliv jako výdělečný podnik, taková činohra se nemůže obejít bez veřejných subvencí. O tom ani nebudiž sporu; stejně jako nelze vést muzea nebo umělecké galérie jako podniky, které si samy na sebe vydělají.
Jiná věc je vnitřní hospodaření v divadle. Jako hospodářský celek je divadlo daleko složitější podnik než třeba sebevětší cukrovar nebo železárna; to je věčná sázka do loterie. Je to bezpočet příležitostí, aby peníze a čas utíkaly neproduktivně; lze tu šetřit po krejcarech a ztrácet peníze po tisících. Nevěřím, že by si soukromá společnost, složená třeba z nejlepších ředitelů bank, advokátů, továrníků a velkostatkářů, s tím věděla rady; ale stejně nevěřím, že by si s tím vědělo rady celé ministerstvo nebo nějaký poradní sbor nebo pár zástupců politických stran. Ano, v divadle je možno dobře hospodařit; je možno lépe, úsporněji a vydatněji hospodařit; ale je nutno v něm hospodařit divadelně, a nikoliv byrokraticky ani obchodnicky. Koneckonců soukromá společnost, která by chtěla hospodářsky reformovat Národní divadlo, by musela udělat totéž, co může provést stejně dobře stát nebo zemský výnor, totiž ustanovit praktickou a plnomocnou osobu, která by prostudovala gážové a mzdové etát, kolektivní smlouvy, honoráře, příplatky, pracovní hodiny a ostatní steré zvláštnosti divadelního provozu a která by měla dostatečnou moc, ale také dostatečnou zkušenost, aby přetvořila divadelní řád podle hospodářské výkonnosti. Bez takovéto odborné a krajní, plnou mocí vybavené osobní správy by byla jakákoliv soukromá společnost stejně těžkopádná a bezmocná jako každá byrokratická instance; je to, jak se říká, prašť, jak uhoď.
Na druhé straně hlavní námitka, která se klade proti soukromé společnost, je výtka nekompetence. Ukazuje se na některé špatné zkušenosti, že prý ledajaký tatík z titulu svého družstevního podílu by chtěl spolurozhodovat v divadle, obsazovat role a kdesi cosi. Připouštím tuhle námitku obecně; v praxi znám družstva, která se chovají s dokonalým taktem a jsou tak na svém místě jako málokterá instituce. Ale stejnou námitku lze obecně vznést i proti kterémukoliv politickému nebo úřednímu činiteli, který by z titulu své funkce v politické straně nebo své úřední příslušnosti mohl stejně osobně a nekompetentně zasahovat do umělecké správy divadla. Nějaký ten upsaný podíl neznamená ještě kvalifikaci; ale také úřední hodnost nebo politické zásluhy o tu nebo onu stranu nedávají žádnou kvalifikaci pro správu uměleckého ústavu. Vymyká-li se soukromá správa veřejné kontrole, činíme denně zkušenosti, že i úřední a zejména politické instance se neméně vymykají veřejné kontrole. V tom všem je to pěšky jako za vozem. Někteří mají za to, že správa divadla by měla býti svěřena sboru umělců a kritiků; avšak budiž řečeno, že dramatikové a kritikové rozumějí správě divadla obyčejně asi tolik jako literát správě Spirových papíren; jde přece o hospodářský provoz divadla, a nikoliv o to, aby pár interesovaných osob hučelo do uměleckého šéfa nebo dramaturga, co má dělat.
Pro státní nebo zemskou správu mluví nejvíce to, že jenom stát nebo země mohou převzít patronanci nad ústavem, jemuž je uložen velký závazek být institucí uměleckou a podporovat domácí dramatickou produkci. Nejsme ještě tak daleko, abychom mohli spoléhat na soukromé mecenášství a na služby, které snad jinde vzdělaný amatérism koná pro veřejnou kulturu. Nejsou bez důvodu obavy, že by převedení Národního divadla ve správu soukromé společnosti snížilo tuto povinnost vysokého kulturního prestiže. Je jiná otázka, jak draho je veřejnost ochotna toto své mecenášství platit. Nevěřím, že by soukromá společnost měla chuť sáhnout do vlastních kapes; spíše se snad soudí, že by buď víc vydělávala, nebo víc šetřila. Ale má-li se to stát bez úhony na uměleckém významu divadla, mohou to provést jen velmi odpovědné a velmi zkušené osobnosti, postavené v čelo divadla s mocí co nejplnější. Tady jen platí otázka kdo; stát, země nebo soukromá společnost jsou jenom firma, ale nikoliv duch, který tvoří a řídí. Do toho nemají co mluvit ani politické zájmy, ani teoretické diskuse o různých formách podnikání. To nejlepší jsou lidé, kteří jsou na svém místě. Jinak se neubráníme dojmu, že i ve věcech kulturních se chystáme jednati tak, jako je zvykem v politice.“
Jak trefné, viďte!
Za všechny kolegy z Městského divadla Brno se s vámi těším při setkávání se v klidnějších časech. Pokud moudrost dovolí…
