Vážení divadelní přátelé,
nevím, jestli jsem se vám někdy svěřil s tím, že mám psa. Vlastně celý svůj život, co si pamatuju, byl v naší rodině vždycky nějaký pes. Ten úplně první se jmenoval Punťa a přes mnoho dalších se ta dnešní jmenuje Mína. Čas od času se stalo, že některý z těch mých pejsků zemřel a já byl najednou bez psa. Byla to docela zvláštně smutná období mého života. (Asi to vy, kteří máte doma psa, znáte – přijdete po půlnoci domů, nikdo vás moc nadšeně nevítá, ale psovi je to jedno, běhá kolem vás, poštěkává a poskakuje, vrtí ocasem…) Najednou je doma bez něj tak nějak divně smutno, a hlavně u země, pusto a prázdno…! Já osobně si vlastně život bez psa neumím představit, a tak jsem se vždy snažil, aby ten můj čas bez psa byl co nejkratší. A to i poté, co jsem si přečetl toto:
„Chundelatý pes Toma Edisona“
napsal Kurt Vonnegut
(přeložila Zuzana Čtveráčková, kráceno)
Jednoho rána ve městě Tampa, ve státě Florida, seděli na lavičce v parku dva starší pánové a vyhřívali se na slunci. Jeden se snažil číst knížku, která ho zjevně bavila, zatímco mu ten druhý, Harold K. Bullard, vyprávěl svůj životní příběh. U nohou jim ležel Bullardův labradorský retrívr, který nadto trápil starého posluchače tím, jak mu prozkoumával kotníky velkým, mokrým čenichem. „Promiňte, ale myslíte, že byste mohl toho psa dát někam jinam? Stále mi…!“ „Jeho?“ řekl Bullard srdečně. „Nejpřátelštější pes na světě. Nemusíte se ho bát.“ „Já se ho nebojím. Jenom mě neskutečně vytáčí, jak mi čmuchá ke kotníkům.“ „Plast,“ řekl Bullard a zahihňal se. „Co?“ „Plast. Na podvazcích, co vám drží ponožky, musí být něco z umělé hmoty. No páni, vsadím se, že to budou ty malé úchytky. Jsem si jistý, jako že tu sedíme, že jsou ty úchytky plastové. Ten pes je do umělé hmoty cvok. Nevím proč, ale pokud je kolem byť jen smítko plastu, tak ho zavětří a najde. Asi mu něco chybí ve stravě, i když tedy, jí si líp než já. Jednou rozkousal celý umělohmotný humidor. „Promiňte,“ řekl cizinec klidně. Zaklapl knížku, postavil se a ucukl kotníkem pryč od psa. „Musím jít. Hezký den, pane.“ Prošel parkem, našel jinou lavičku, s úlevou se posadil a začal si číst. Dech se mu uklidnil právě v okamžiku, kdy na kotníku opět ucítil psí čenich, mokrý jak nacucaná mycí houba. „Á, to jste vy!“ řekl Bullard a posadil se vedle něj. „Sledoval vás. Po něčem šel a já jsem mu nechal volno.“ Rozhlédl se spokojeně kolem sebe. „Nedivím se, že jste poodešel. Bylo tam pěkně dusno. O stínu nebo závanu větříku ani nemluvě.“ „Šel by ten pes pryč, kdybych mu koupil humidor?“ řekl cizinec. „Dost dobrý vtip, dost dobrý,“ řekl Bullard přátelským tónem. Najednou pleskl cizince přes koleno. „Řekněte, neděláte do umělé hmoty, že ne? Já se tu navážím do umělé hmoty a vy můžete být z oboru.“ „Z oboru?“ řekl cizinec odměřeně a odložil knížku. „Pardon… já… jsem nikdy nebyl z žádného oboru. Toulám se od svých devíti, od doby, co si Edison postavil vedle našeho domu laboratoř a ukázal mi měřák inteligence.“
„Edison?“ řekl Bullard. „Thomas Edison, ten vynálezce?“ „Jestli mu tak chcete říkat, tak prosím,“ řekl cizinec. „Jestli mu tak chci říkat?“ Bullard vyprskl smíchy. „To asi budu! Otec žárovky a nevím čeho všeho ještě.“ „Pokud si chcete myslet, že vynalezl žárovku, prosím. O nic nejde.“ Cizinec si začal znovu číst. „Hele, co to má znamenat?“ řekl Bullard podezřívavě. „Děláte si ze mě šoufky? Co je ten měřák inteligence? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ „Samozřejmě, že ne.“ řekl cizinec. „Pan Edison a já jsme slíbili, že to zůstane tajemstvím. Já jsem o tom neřekl nikdy nikomu. Pan Edison slib porušil a řekl o tom Henry Fordovi, ale Ford slíbil, že to nikomu dalšímu za nic na světě neřekne.“ Bullard byl uchvácený. „Tedy, ten měřák inteligence,“ řekl, „měřil inteligenci, ano?“ „Byla to elektrická máselnice,“ řekl cizinec. „A teď vážně,“ loudil Bullard. „Možná bude lepší si o tom s někým promluvit,“ řekl cizinec. „Je hrozné to tak v sobě celé roky dusit. Ale jak si můžu být jistý, že se to neroznese dál?“ „Máte mé slovo gentlemana,“ ujistil ho Bullard. „Dobrá tedy.“ Cizinec se opřel a zavřel oči, zdálo se, že se vrátil v čase. Celou minutu mlčel a Bullard ho mezitím s respektem pozoroval. „Bylo to na podzim v osmnáctistém sedmdesátém devátém,“ nakonec řekl cizinec měkce. „Ve městečku Menlo Park, ve státě New Jersey. Byl jsem tehdy devítiletý kluk. Vedle našeho domu si postavil laboratoř mladý muž, o kterém jsme si všichni mysleli, že je kouzelník. Zevnitř probleskovaly záblesky světla a ozývaly se odtamtud různé rány a dělo se tam bůhví co děsivého. Děti, co bydlely kolem, měly příkaz držet se odtamtud dál a nedělat žádný hluk, který by mohl čaroděje obtěžovat. Neseznámil jsem se s Edisonem hned, ale s jeho psem Sparkym jsme byli skvělí parťáci. Byl to takový pes jako ten váš tady a prali jsme se spolu všude možně. Ano, pane, váš pes je, jako by Sparkymu z oka vypadl.“ „Opravdu?“ řekl Bullard polichoceně. „Přísahám,“ odpověděl cizinec. „No, jednoho dne jsme se se Sparkym zase prali a dostali jsme se přímo ke dveřím Edisonovy laboratoře. Další věc, kterou si pamatuju, byla, že mě Sparky strčil skrz dveře a bác! Seděl jsem na podlaze laboratoře a díval se na samotného pana Edisona.“ „Vsadím se, že byl pěkně nazlobený,“ řekl Bullard nadšeně. „Můžete se vsadit, že jsem měl pořádný strach,“ řekl cizinec. „Myslel jsem, že jsem se ocitl tváří v tvář samotnému Satanovi. Edison měl k uším přichycené drátky, které vedly k malé černé krabičce na jeho klíně! Začal jsem utíkat pryč, ale on mě chytil za límec a přinutil mě se posadit. ‚Chlapče,‘ řekl Edison, ‚před úsvitem je vždycky největší tma. Chci, aby sis to zapamatoval.‘ ‚Ano, pane,‘ řekl jsem. ‚Víc než rok, chlapče,‘ mi Edison řekl, ‚se snažím najít vlákno, které bych mohl použít ve své zářící žárovce. Vlas, provázek, třísky… nic nefunguje. Takže mezitím, než vymyslím něco dalšího, co vyzkoušet, začal jsem si pohrávat s jinou svou myšlenkou, jen abych se odreagoval. Tohle jsem sestavil,‘ řekl a ukázal mi tu malou černou skříňku. ‚Říkal jsem si, že je inteligence možná nějaký druh elektrické energie, tak jsem vyrobil tady ten inteligenční měřák. A funguje! Jsi první, kdo se o tom dozvěděl, chlapče. Ale proč bys taky neměl. Tvá generace vyroste v nové úžasné době, ve které půjdou lidé tak snadno třídit jako pomeranče.‘ “ „Tomu nevěřím!“ řekl Bullard. „Ať do mě namístě udeří blesk, jestli lžu!“ řekl cizinec. „A také to fungovalo. Edison vyzkoušel měřák na lidech ve své dílně, aniž by jim řekl, o co jde. Hrome, čím chytřejší jeden byl, tím víc ručička na stupnici té malé černé skříňky vystřelila doprava. Nechal jsem ho vyzkoušet to na mně a ručička zůstala, kde byla, a jen se slabě chvěla. Ale jak jsem byl hloupý, tenkrát jsem poprvé a naposledy udělal něco pro svět. Jak říkám, od té doby jsem nehnul prstem.“ „Co jste udělal?“ řekl Bullard dychtivě. „Řekl jsem: ‚Pane Edisone, pane, zkuste to na tom psovi.‘ A přál bych vám vidět ten cirkus, který ten pes začal dělat, jak jsem to řekl! Starý Sparky štěkal a vyl a škrábal, aby se dostal ven. Když viděl, že to myslíme vážně, že se ven nedostane, namířil si to přímo na ten měřák a vyrazil ho Edisonovi z rukou. Ale my jsme ho zahnali do kouta, Edison ho chytil a já jsem se mu dotkl těma drátkama za ušima. A věřil byste tomu, ta ručička minula všechny ukazatele a skončila kus za červenou značkou na konci stupnice!“ „Ten pes to rozbil,“ řekl Bullard. „ ‚Pane Edisone, pane,‘ řekl jsem, ‚co znamená ta červená značka?‘ ‚Chlapče můj,‘ řekl Edison, ‚to znamená, že je ten přístroj rozbitý, protože ta červená značka, to jsem já.‘ “ „To bych řekl, že to bylo rozbitý,“ řekl Bullard. Cizinec řekl vážně: „Ale ono to nebylo rozbité. A pak mi Edison ukázal, jaký je velký vědec. Byl připravený zjistit pravdu, jakkoli by se mu nelíbila. ‚Tak!‘ řekl Edison Sparkymu. ‚Nejlepší přítel člověka, co? Hloupé zvíře, co?‘ Sparky byl na pozoru. Předstíral, že neslyší. Drbal se, vykusoval si blechy a chodil dokola a štěkal na díry po krysách, cokoli, jen aby se nemusel dívat Edisonovi do očí. ‚Dost pohodlné, co, Sparky?‘ řekl Edison. ‚Nechat někoho jiného, aby ti obstarával jídlo, stavěl přístřeší a udržoval tě v teple, zatímco ty si spíš před krbem, proháníš holky nebo dovádíš s klukama. Žádné hypotéky, žádná politika, žádná válka, žádná práce, žádné starosti. Stačí zavrtět ocasem nebo olíznout ruku a o všechno je postaráno.‘ ‚Pane Edisone,‘ řekl jsem, ‚chcete mi říct, že psi jsou chytřejší než lidé?‘ ‚Chytřejší?‘ řekl Edison. ‚Celý svět se to dozví! A co jsem dělal poslední rok? Otročil jsem tu, abych vymyslel žárovku, aby si psi mohli hrát v noci!‘ ‚Podívejte, pane Edisone,‘ řekl Sparky, ‚proč ne…‘ “ „Počkat!“ zaburácel Bullard. „Ticho!“ zakřičel cizinec vítězoslavně. „ ‚Podívejte, pane Edisone,‘ řekl Sparky, ‚co kdybyste si to nechal pro sebe? Všem to posledních pár stovek tisíc let dokonale vyhovovalo. Nedrážděte hada bosou nohou. Vy na tohle všechno zapomenete, zničíte ten měřák inteligence a já vám řeknu, jaké vlákno máte použít do žárovky.‘ “ „Blbost!“ řekl Bullard, celý červený. Cizinec se postavil. „Máte mé slovo gentlemana. Mě ten pes za mé mlčení odměnil tipem na burze, který mě zabezpečil do konce mých dní. A poslední slova, která Sparky kdy řekl, patřila Thomasi Edisonovi: ‚Zkuste kousek uhlíkového vlákna,‘ řekl. Později ho roztrhala smečka psů, která se shromáždila za dveřmi a poslouchala.“ Cizinec si sundal podvazky a podal je Bullardovu psovi. „Drobný dárek jako výraz úcty vůči vašemu předkovi, kterého jeho slova stála život, pane. Hezký den.“ Dal si knihu pod paži a odešel.
Z čehož vyplývá, že psy je třeba milovat, neboť toho vždy zajisté vědí více než normální člověk…
Za všechny z MdB se na vás čím dále tím více a navzdory všem geniálním psům těší
P.S. Fakt je mám moc rád! (Ty psy…)
