červen 06/07
Proslov Toma Stopparda
Dovolte mi začít poděkováním za velkou čest, jaké se mi dnes dostává, a za projevené přátelství a pohostinnost. Velmi mě dojímá, že zde stojím šedesát osm let poté, co jsme s mým starším bratrem Peterem, který je zde v publiku, museli opustit Moravu, já v necelých dvou letech, Peter ani ne čtyřletý.
Když děti dospějí a mají svoje děti (nemluvě o vnoučatech, těch mám sedm), nastane dříve nebo později doba, kdy se člověku vrací do života jedna a táž myšlenka: "Škoda, že mě otec a matka už nemohou vidět!" A toto je samozřejmě jedna z těch situací, protože právě v Brně absolvoval vysokou školu můj otec Evžen Straussler: před sedmdesáti pěti lety studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Proto jsem s neobyčejným potěšením přijal tuto poctu od jiné stejně znamenité vysoké školy v tomto městě, od Janáčkovy akademie múzických umění, o níž jsem slyšel, že má s Masarykovou univerzitou velmi dobrý kontakt. Tak se uzavírá kruh mezi mladým absolventem medicíny a poctěným dramatikem. A proto bych nejdřív rád řekl něco o svém otci:
Vyrůstal jsem daleko odtud, ale věděl jsem, že pocházím z Moravy a že to byla také vlast otcova a matčina. Otec se narodil roku 1908 v Děčíně-Podmoklech a s rodiči pak bydlel ve Francouzské ulici v Brně. Jeho sestra Edita byla o rok mladší. Moje matka, Marta Becková, nejmladší ze šesti dětí, se narodila roku 1911 v Rosicích. Její otec byl učitel. Naposled působil ve Zlíně a tam se moje matka seznámila s Evženem, tehdy ještě medikem, který o prázdninách pracoval v Baťově nemocnici. Po promoci se stal jedním z tamních lékařů. Tou dobou se moji rodiče zasnoubili. Jejich společný život začal v roce 1934. Dalších pět let bylo krásných, řekla mi matka po čtyřiceti letech. Všechno změnila válka. Baťova firma přemístila své židovské lékaře do zámoří. Naše rodina odjela do Singapuru a tam nás zastihl vstup Japonska do války. Manželky a děti baťovců byly ze Singapuru evakuovány. Evžen byl na palubě poslední lodi, která ze Singapuru odplula, a byl mezi těmi, kdo zahynuli, když byla na moři bombardována. O tom jsme se dověděli až mnohem později, když jsme byli v Indii.
Po mnoha dalších letech - to už jsme můj bratr Peter a já žili v Anglii - jsem požádal matku, aby zapsala všechno, nač si ze svých zlínských let dokáže vzpomenout. Napsala odstavec o Evženovi. Rád bych vám jej přečetl. "Váš otec možná nebyl hezký konvenčním způsobem, byl velmi inteligentní, měl velký šarm (věčně jsem odháněla nemocniční sestry!), měl prvotřídní mozek, ale byl velmi skromný. Charakter ve všem všudy.
Všichni v nemocnici ho měli rádi - kolegové i pacienti. Nechci to s chválou přehánět, ale takhle si ho pamatuji, a až umřu, nebude už nikdo, kdo by mohl dosvědčit, jaký to byl člověk."
Matka zemřela, když jí bylo pětaosmdesát, a teď se mi dostává pocty ve městě, které vyslalo mého otce do světa jako mladého lékaře, takže asi chápete, proč mi připadalo vhodné vzpomenout na něj a pokusit se povědět o něm něco, co by mohlo mezi zdmi Brna přetrvat o něco déle jako vzpomínka na vzpomínku.
Teď ale musím uznat, že zde nejsem jako lékařův syn, ale jako dramatik, a určitě se ode mne čeká, že mám co říct o divadle, o roli spisovatele ve společnosti atakdál. Jinými slovy, měl bych dostát situaci a říct něco, co by bylo hodno tohoto prostředí, hodno instituce, která se snaží zlepšovat civilizaci kulturou. Jsou to chvíle, kdy se mi v hlavě zatmí. Je mi vždycky trapně, když umělci začnou umění vychvalovat.
Instinktivně cítím, že my umělci máme velké štěstí a že máme raději mlčet, když nám společnost uštědřuje slova podobná těm, která jsem vložil do úst postavě z jedné své hry:
"Co je to umělec? Devět set lidí z každého tisíce na tom pracuje, devadesát obstojně, devět dobře a jeden prevít, co má štěstí, je umělec."
Ale nebylo by spravedlivé, aby tato postava měla poslední slovo. Řečené štěstí totiž není nutně v tom, že člověk je umělcem. Je v tom, že se smí živit prací, kterou miluje. Někdo má štěstí, že je spisovatel, jiný, že je lékař, učitel, vědec. Můj bratr Peter si za své povolání vybral účetnictví. Bylo to něco, co dobře uměl, a proto se mu také podařila tak podstatná věc, jako je soulad mezi životem a prací. Můj nejstarší syn nechal fyziky a stal se venkovským pošťákem. Je velice šťastný, a proto se mu život vydařil. Takové štěstí všichni nemáme, ale mladí muži a mladé ženy v tomto sále mají dobrou šanci dospět k oné životně důležité rovnici mezi láskou a živobytím, a k tomu jim blahopřeji, protože nasazují všechny síly, aby štěstí měli.
Jenže jakkoli jsem to právě popíral, hudba a drama nejsou zcela totéž co medicína nebo účetnictví nebo poštovní úřad.
Umění má delší historii ve vývoji nejen společnosti, ale lidských hodnot. Je v něm cosi tajemného. Je to rozdíl mezi technikou a inspirací. Technicky vzato, předpokládám, je možné učit, jak se skládá hudba. Ale nejen hudebníci by řekli, že v tom chybí něco nenaučitelného, onen tajemný prvek podmiňující právě ty vlastnosti, kterými k nám hudba promlouvá. Máme v sobě estetický instinkt, který je starší než kresby na stěnách pravěkých jeskyní, starší než obrazce vyryté do hlíny pravěkých hrnců. Kniha, kterou mám právě rozečtenu, pojednává o fyzice a většina technikálií je nad mé chápání, ale všichni rozumíme fyzikovi, který v té knize říká o své teorii: "Je tak krásná, že musí být pravdivá." Jinak řečeno, v kráse je ctnost. Ctnost jako slovo byla srozumitelná už před tisíci let v kolébce západní civilizace, kde se ctnost a pravda propojily v nepsané rovnici hlubší než fyzika.
Když říkám, že hudba a drama a umění obecně má kořen v našich prvopočátcích, nechci ani v nejmenším vyvolat dojem, že umění je neslučitelné s naším fyzickým, technickým, každodenním životem. Myslím tím pravý opak. Myslím, že život je téměř nepředstavitelný bez umění. Nemluvím o uměleckých dílech jako takových; ta jsou jen příznaky něčeho nezbytně lidského. Při setkáních s diváky se mi často stává, že otázka po vztahu mezi uměním a společností se klade takto: "Mohl byste uvést hru nebo knihu nebo skladbu nebo obraz, které něco opravdu změnily?" Je to zvláštní přístup brát umění kus od kusu. Například se sportem by to nikdo neudělal; neřekl by "Uveďte nějakou sportovní událost, která změnila situaci", jako by ta či ona událost mohla být pro sport ospravedlněním. Asi bych dokázal uvést umělecké dílo, které něco změnilo, ale taková otázka se míjí se smyslem umění.
Musíme si představit společnost, z níž byl nějakým kouzlem odstraněn každý projev uměleckého instinktu. A uvážit, jaký by byl výsledek. Pak se smysl umění ozřejmí. Je všude a v tom je jeho smysl. Ctnost ve své konkrétní a plastické podobě nepřetrvává jen v soše, přetrvává ve stolech a židlích. V dobré židli je ctnost, protože ten, kdo ji udělal, dal do své práce svoji ctnost. V dobré hře je ctnost, protože ten, kdo ji vytvořil, dal do své tvorby ctnost.
Ctnost, jak vidíte, je slovo, které mám rád. Zrodilo se kdesi velmi hluboko v nás. Mám je rád, protože spojuje techniku s estetikou, ale to není hlavní důvod. Ctnost nemá význam bez představy mravnosti, a to je to podstatné. Ctnost spojuje estetiku s etikou.
To není jen hraní se slovy. Spojení estetiky s mravností má v mé adoptivní vlasti silnou tradici a historii. Není to příliš stará historie a nejjasněji byla zformulována na sklonku 19. století takovými lidmi, jako byli John Ruskin a William Morris. O několik desítek let později jeden slavný architekt velmi moderního cítění definoval dům jako stroj na bydlení.
Podle mého názoru byli lidé jako Ruskin a Morris moudřejší než Le Corbusier. Anglické hnutí "arts and crafts" (hnutí užitého umění) věřilo, že v práci našich rukou je počátek moudrosti, že nic, co není mravné, není dobré a že dobrý dům je umělecké dílo vytvořené k bydlení.
Schválně jsem odbočil od tématu divadla jako takového.
Doufám, že jsem vás nezklamal, když jsem nepronesl nějaké kredo nebo manifest dramatika a nevyprávěl vám o svých zkušenostech. Musím se přiznat, že jako dramatik nemám žádný program. Myslím si, že divadlo je v podstatě potěšení.
Divadlo může být také něčím jiným, ale nevěřím, že je povinno tím být. Některé mé hry (ne všechny) zamýšlejí i něco víc než potěšit, jenže to je čistě mezi mnou a jimi: píšu je, protože mě stimulují, ne proto, že chci stimulovat publikum.
Ale aspoň jednu osobní zkušenost. Někteří z vás se možná stanou autory. Někteří možná už autory jste. Ať tak či tak, je dost pravděpodobné, že jste to věděli už před lety. A jestli jste takoví, jaký jsem byl ve vašem věku já, možná se díváte s posvátnou hrůzou na ty, jimž se vydávají knihy a hrají hry.
Možnost, že bych něčeho takového dosáhl, mi v mládí připadala téměř jako utopie. Vlastně doufám, že takoví jako já moc nejste, protože při vzpomínce vidím, že jsem žasl až příliš. Představa, že by mou hru hráli skuteční herci živící se prací ve skutečném divadle mi připadala jako sen, co se splní jen lidem, kteří vedou úplně jiný život kdesi, kde jsem nikdy nebyl. Potom - jakýmsi zázrakem, jak se mi zdálo - hráli mou hru v jednom slavném londýnském divadle, k němuž jsem až do té doby vzhlížel jako pokorný poutník. Dobře si vzpomínám na chvíli, kdy mi jako divákovi sledujícímu vlastní hru došlo cosi, co jsem nečekal a co mě trochu zklamalo. Až dosud jsem si myslel, že zažít inscenaci své hry v tomto divadle je věc, jaká se stává jen oné záviděníhodné společnosti živých a mrtvých autorů, kteří jsou bezpochyby tím nejmimořádnějším druhem výjimečných lidí.
Ale jak jsem v té chvíli pochopil, ukázalo se, že něco takového se koneckonců stává i lidem, jako jsem já. Jinak řečeno, i lidem jako jste vy.
Moje matka tenkrát ještě žila a žila i v době, kdy mi univerzita ve městě, kde jsem prožil prvních pár let svého pracovního života, udělila můj první čestný doktorát. Byla na to velice pyšná. Ona a můj otec by byli velice pyšní taky dnes.
Moc na ně myslím. Před několika lety jsem potkal starou paní, která žila ve Zlíně jako dítě. Když jí bylo pět, ošklivě se řízla do ruky a doktor Straussler prý jí ránu zašil. Řekla mi, že to byl ten nejhodnější pan doktor, ten, o kterého si děti říkaly, když dostaly spalničky nebo jiné dětské nemoci. Stará paní natáhla ruku a ukázala mi, kde jí zůstala jizva. K té drobné stopě po otcově krátkém životě se dnes jaksi vracím. Jestli by otec byl pyšný na mě, já jsem neméně pyšný na mladého lékaře, o kterého si děti říkaly, když stonaly.
Přeložil Antonín Přidal
Rozhovor s Lenkou Janíkovou
Teprve třetí sezonu je osmadvacetiletá Lenka Janíková členkou Městského divadla Brno a jako většina herců také ona stála na zdejších prknech již za studií na JAMU. Má bystré oči, příjemný hlas, ráda tančí, její rodinné zázemí je jiné než u většiny lidí. Ve filmu ani v televizní inscenaci dosud nehrála, proto není širší veřejnosti zatím tolik známá. Kromě divadla se začala nedávno věnovat scénickému čtení. Pod názvem Listování uvádí Lukáš Hejlík, její kolega z divadla. Mezi lidi tak šíří současné literární novinky, každý měsíc účinkují ve větších městech, zájem roste. Nepochází z herecké rodiny, k divadlu se dostala menší oklikou, jak se dále dočtete. Zatímco všichni její kolegové a kolegyně pocházející ze Slovenska hovoří česky bez slovenského akcentu, Lenka hovoří slovensky bez českého akcentu. Když barmanka připravovala v šíleně hlasité mašině kapučíno, myslel jsem, že vyskočím a přeobjednám na turka. Lenka se pobaveně smála.
Jestlipak jste se na rozhovor připravila a nachystala si o sobě to nejlepší?
Na rozhovor jsem se nepřipravovala, i když jsem možná měla. Věřím, že na všechny otázky najdu nějakou odpověď.
Věřte, že vymýšlet otázky, aby se příliš neopakovaly, není vždy úplně snadné. Zeptám se vás tedy, zdali si myslíte, že lidé čtou rozhovory s herečkami a s herci nejen v Dokořánu?
Myslím, že určitě, a nejen s herci a herečkami, ale i s různými jinými osobnostmi. I s lidmi ze života, protože nás jako lidi obecně zajímá, co kdo dělá, co si o věcech kolem sebe myslí. Jsme prostě druh zvídavý.
Jakou máte povahu?
Podle toho, jak se vyspím.
Teď trochu vážně a tradičně. Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Moji oba rodiče byli učitelé, stejně tak moje tety a většina příbuzenstva. Je ale pravda, že můj tatínek nádherně zpíval a měl dětský pěvecký sbor a vedl mě ke zpěvu. Odmalička jsem vždycky chtěla tancovat, byla to věc, která mě hrozně bavila, dokonce jsem se na základní škole hlásila na baletní školu a dostala se až do třetího kola. Ale protože jsem jako dítě hrozně brzy vyrostla, nevzali mě. Prý jsem na baletku moc vysoká. Je to komické, protože teď mám 168 centimetrů, to není žádná výška. Já jsem se tehdy rychle vytáhla a potom se růst zastavil. Když se na to dívám zpětně, jsem ráda, že to tak bylo. Beru věci tak, jak jsou, myslím, že to bylo v pořádku. Ale tehdy jsem to obrečela. Přesto tancuji doteď a ráda, zůstalo mi to jako koníček.
Využíváte svých tanečních dovedností na jevišti?
Jsem ráda, když tancujeme v představení, když máme možnost využít téhle složky. Donedávna jsem tancovala celkem pravidelně, chodívala jsem na taneční tréninky, ale teď už je z časových důvodů zvládám pouze v létě. Jsem statečná, zatím každé léto jezdím na taneční školu k Davidovi Strnadovi, je to tanečník a choreograf, který také hostoval mj. u nás v divadle v představení Nana a který má svoji taneční skupinu Maximvs. Díky jemu se ještě jakž takž udržuji v taneční kondici – úměrně věku.
Ve které roli nejvíce tančíte?
Nejvíce se mně zadařilo v Odyssei. Hraji tam Kalipsó, máme výstupy taneční i pěvecké. Zároveň se pohybově vyřádím v Zahradě divů, kde hraji skřetici Zlotru. V této inscenaci se vyřádíme všichni. Je stále na repertoáru, i když jsme ji delší dobu nehráli.
Co vám ve škole šlo a nešlo?
Jsem takový ten klasický typ, kterému nešla matematika a fyzika, a naopak humanitní vědy ano. Taky jsem studovala gymnázium s humanitním zaměřením…
Vy jste ještě hříšně mladá, jak říkával jeden můj kolega. Zvídavé čtenáře a milovníky divadla bude jistě zajímat něco z vašeho soukromí. Prozradíte?
Rodinné zázemí mám velmi netypické. O maminku jsme přišli, když mně byly tři roky, a o tatínka před třemi lety. Oba rodiče zemřeli na rakovinu. Mám sourozence, takže jsme taková zvláštní jednotka. S bratry bydlím, starám se o ně, je to takové velmi netradiční. Jsme čtyři sourozenci, žiji se dvěma, ten čtvrtý je nevlastní, je to trochu zamotané. Mladší bratr teď končí vysokou školu a druhý bratr je mentálně handicapovaný, společně se o něj staráme. Vzhledem k našemu pracovnímu vytížení si ho bereme domů na víkendy, na svátky, o prázdninách.
Jak to zvládáte?
Když s něčím takovým člověk žije odmalička, zvykne si a nepřijde mu to nijak zvláštní. My jsme se narodili, když bratr už byl na světě a naši se o něj starali, vyrůstali jsme s ním, takže to člověk bere jako samozřejmou věc.
Když jste byla na muzikálovém herectví na JAMU, nepošilhávala jste už po Městském divadle Brno?
Pošilhávala, věděla jsem o něm. Vlastně první kontakt začal už v prvním ročníku, kdy byl doplňující konkurs do West Side Story, který jsem úspěšně vykonala, i když jsem na turné potom nemohla odjet. Od té doby jsem ale začala s divadlem spolupracovat. Po ukončení studia mi bylo nabídnuto angažmá. Jsem spokojená, práce mi tady zatím vyhovuje. Ano, je časově náročná, ale vyhovuje mi právě díky možnosti střídat různé žánry v činohře i v hudebním divadle. Je to pro mne zatím lepší než hrát v divadle jednostranně zaměřeném. Můžu si vyzkoušet více možností, je to fajn.
Zamluvili jsme pokračování vaší cesty k divadlu, vraťme se k přijímačkám na JAMU.
Původně jsem chtěla studovat činohru, vůbec jsem k muzikálovému herectví netíhla. Ale osud tomu chtěl jinak, dostala jsem se na muzikál, ne na činohru. Teď jsem tady ráda, protože se můžu dál věnovat jak tancování, tak zpěvu, takže nakonec vše dopadlo jak má být. Na školu jsem se ale dostala až napotřetí. Hlásila jsem se dvakrát na činohru, vždycky jsem skončila první pod čarou. Až napotřetí se paní Zdena Herfortová rozhodla mě přijmout – na muzikál. Na třetí zkoušku jsem se totiž rozhodla zkusit štěstí i v tomto oboru. A na škole jsme potom udělali dva projekty, na které moc ráda vzpomínám, s dnes již vystudovanou režisérkou Jolanou Kubíkovou. Byly to dva její autorské texty – nejdříve na Salon původního čtení, což se na JAMU provozuje každým rokem, a potom z toho vznikla divadelní představení. Ještě při škole jsem hostovala v Mahenově divadle ve Snech nocí svatojánských a v Ithace. A v Polárce mě Martin Čičvák obsadil do své hry Dom, kde sa to robí dobre. Měla jsem příležitost hrát ve slovenštině, což mně bylo velmi příjemné, protože moje nevlastní maminka byla Slovenka. Jako malá jsem mluvila česky i slovensky, na Slovensku jsme trávili celé léto.
Kdo byli vaši spolužáci?
Polovina ročníku je zároveň se mnou teď v divadle, jsou to moji kolegové, dokonce spolu sdílíme šatnu. Jsou to Evelína Jirková, Mária Lalková a Soňa Jányová. Být spolu je příjemné, jsme zároveň velmi dobré kamarádky. Ještě je s námi v angažmá Vladko Volečko. Někteří z našich dalších spolužáků se divadlu nevěnují.
Než jsem zapnul magnetofon, zmínila jste se, že váš bývalý přítel je z divadelní branže. Proto se vás dovolím zeptat, poprvé pro Dokořán, jestli se vůbec může mladá, sympatická a krásná herečka seznámit s někým jiným než s hercem, případně s někým dalším od divadla?
To snad ani není možné, aby se seznámila s někým jiným. Je pravda, že naprostá většina vztahů v divadle je mezi kolegy. Opravdu, my pro vytížení v divadle nemáme moc příležitostí dostat se do jiné společnosti než divadelní. I když jsou samozřejmě výjimky, kdy herci nebo herečky mají partnera mimo divadelní prostředí, ale běžnější je z divadelní branže. Nemusí to být zrovna herec–herečka, může to být třeba herečka-osvětlovač, ale určitě to takto funguje. Trávíme spolu spoustu času, a tak máme nejlepší možnost se poznat.
Na repertoáru máte 14 rolí, jestli jsem to správně spočítal. Neusínáte někdy s pocitem, že si na něco nevzpomenete?
Musím říct, že moje mozková kapacita je při mém mládí naštěstí ještě dostatečná, nestresuje mě to. Nemám zatím nastudovanou takovou roli, která by obnášela takové množství textu, že by to bylo těžko zapamatovatelné.
Která role je nejbohatší na text?
To je asi Irena v Novomanželském apartmá, mám tu roli ráda, hraji s Alanem Novotným nebo s Kubou Uličníkem. Zároveň ráda hraji Olgu Sternbergovou v inscenaci V jámě lvové, kterou jsme museli přerušit z důvodu mateřství Alenky Antalové, ale na repertoár by se měla ještě vrátit. Ráda hraji Zlotru v Zahradě divů a také Luciettu v Poprasku na laguně. Už jsem se zmínila o Kalypsó v Odyssei. Dobře se cítím v temperamentních postavách.
Uvažovala jste někdy v nějaké situaci mimo divadlo, jak by na vašem místě jednala některá z postav, které ztvárňujete na jevišti?
Já své pracovní záležitosti mám dost oddělené od osobních, takže takováhle věc mě nikdy nenapadne. Snažím se vždycky rozhodovat sama podle sebe a řešit situaci podle svého nejlepšího vědomí.
U kávy sedíme před premiérou Markéty Lazarové. Jak objemný text ve hře máte? Jaká je vaše role?
Markéta Lazarová je především o Markétě Lazarové. Já hraji Annu, dceru Kozlíka, jedno ze šestnácti jeho dětí. Nás je na jevišti jen osm, tvoříme takovou tlupu, pro nás je to spíše hromadná záležitost. Hodně pohybová, spíše pohybově pěvecká, texty jako takové tam nemáme.
Představení je především kolektivní záležitostí. Bude se líbit?
Myslím, že bude, přinejmenším těm divákům, kterým se líbila Koločava nebo Máj. Vždyť hudbu napsal Petr Ulrych.
Neutápí se historické téma v hudbě muzikálu?
Idea inscenace je nadčasovost. Není snaha o co nejvěrnější zdokumentování příběhu. Je jasný současnější pohled, obecnější. I kostýmy nejsou dobové, jsou také nadčasové. Myslím, že takto má smysl věci uvádět. S určitým názorem, s určitým současným postojem. Přesto, že to je příběh starý…
Viděla jste Vláčilův film?
Ano, viděla. Je nádherný. Ale určitě se tato inscenace s filmem srovnávat nedá. Je to úplně jiné.
Nehodláte v dohledné době zamířit k Vltavě?
Nemám tendenci odejít do Prahy. Záleželo by na příležitosti. Tempo i duch Brna mi vyhovuje.
Co je na divadle, podle vás, nejkrásnější?
To je těžká otázka, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Je to na samostatný rozhovor.
Veronika Poláčková v nové roli
Už v jedenácti letech jste byla členkou slavného Dismanova rozhlasového dětského souboru – znamená to, že jste už jako dítě toužila hrát?
Dismaňák byla jedna krásná etapa mého dospívání, ale do hraní jsem se tam příliš nehrnula. Vychovat herce není ani cílem tohoto souboru. Spíš se tam děti učí správnému vyjadřování, základům práce s mikrofonem, základům žurnalistiky, vystupování na veřejnosti, formulování vlastních myšlenek – tedy věci, které se hodí v životě i mimo jeviště nebo rozhlas. Měla jsem štěstí na „generaci dismančat.“ (Kryštof Hádek a Libor Bouček jsou asi ta nejznámější jména.) Bývalí členové DRDS se nevěnují pouze divadlu a médiím, ale i nejrůznějším jazykům, diplomacii, žurnalistice, neziskovým organizacím a podobně (jeden z mých kamarádů dělá teď tiskového mluvčího činohře ND v Praze, je to ten, co jako desetiletý hrál v seriálu Arabela prezidenta Pultanely – Tomáš Staněk). Díky Dismaňáku jsem si také vyzkoušela divadelní a rozhlasovou režii (a to byla legrace, protože jsem pracovala mimo jiné s dětmi slavných režisérů a vidět na premiéře nervózního Jana Svěráka nebo Karla Smyczka v publiku, jak drží palce svým ratolestem, byl taky hezký zážitek.) Chtěla jsem studovat režii a všichni mě varovali, že na to jsem ještě moc mladá. Tak jsem si řekla, že se dostanu na DAMU na herectví a potom zkusím přestoupit.
Studovala jste však na JAMU, přestože jste z Prahy – co vás zaválo do Brna?
Když jsem začala uvažovat o studiu herectví, nespoléhala jsem se pouze na to, že bych se dostala na DAMU, takže jsem si podala přihlášku i do Brna. Během druhého kola přijímaček na JAMU se mě pan profesor Karlík zeptal, proč mě nechtěli v Praze – věděl, že tam už přijímačky na herectví proběhly. Tak jsem mu vyprávěla, jak si mě po druhém kole zavolal pan Rössner, který právě na DAMU otvíral ročník, a řekl, že jednou budu dobrá, ale zatím jsem od života nedostala žádnou facku, a tak jsem pro něj lidsky nezajímavá. Ať přijdu za rok, že mě pak vezme. Karlík se zasmál a prohlásil, že takových facek od života můžu dostat v Brně dost, a jestli chci, tak jsem v tu ránu přijata do jeho ročníku – a to byla nabídka, která se neodmítá. Tak jsem slíbila, že se už nebudu pokoušet o režii na katedře alternativního divadla (kam jsem také postoupila až do posledního kola) a začala studovat v Brně. Dodnes si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. V Brně jsem měla štěstí na skvělé pedagogy: profesor Josef Karlík, docentka Jana Hlaváčková, doktor Aleš Bergman. Bezvadně se doplňovali v herecké teorii i v praxi. Všichni zbláznění do divadla v tom správném smyslu. Myslím, že se někde dodnes říká, že jednotkou divadelního nadšení je jeden „hlaváček.“ Fakt si myslím, že lepší učitele neměl v té době v republice nikdo.
S kým jste byla v ročníku? Zůstala vám nějaká přátelství ze studijních let?
Všichni z ročníku našli hned po škole uplatnění v divadle: Jirka Hájek je v Hadivadle a Buranteatru, Roman Groszmann se stal šéfem činohry v Olomouci, ale hraje a režíruje také hodně v Brně, kromě toho vede herecký ročník na JAMU. Zuzana Ščerbová je v Mahenově divadle, Petra Nakládalová a Petr Halíček (ten už byl i nominován na Thálii) jsou v Mladé Boleslavi, Ing. Tomáše Dastlíka můžete vidět u Bezručů v Ostravě, Sandra Riedlová je v Radosti a samozřejmě spolužačka, se kterou se nejvíc vídám - Eva Ventrubová - je také v MdB – teď zrovna na mateřské. Všechno to jsou lidi, kteří na sobě hodně pracují, mají to v hlavě dobře srovnané a jsou velmi nadaní. Byla to pro mě radost studovat v takovém ročníku.
V Městském divadle hrajete role různých žánrů – diváci vás mohou vidět např. v komedii Jak je důležité míti Filipa, v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, ale hrála jste např. také Annu Boleynovou v inscenaci Jindřich VIII. Je vám některý z těchto žánrů bližší?
Nevím, jestli mám nějaký oblíbený žánr. Asi spíš inklinuji k divadlu činohernímu, které jsem vystudovala. Mám ráda, když je divadlo živé, to znamená, že do značné míry vzniká přímo před zraky diváků. Herectví je skvělé v tom, že si neustále můžete hrát, zažívat nové situace a potkávat se s různými lidmi v různých situacích. Podněcujete svou fantazii a představivost, navozujete nejrůznější emoce. Každá dobře napsaná postava nabízí možnost uvidět svět z jiné perspektivy, uvidět i sebe sama z jiného úhlu pohledu. To vám jiné profese nemohou tak často nabídnout.
Máte jako herečka svoji vysněnou roli?
Měla jsem Gvendolinu z Jak je důležité míti Filipa a tento sen se mi splnil. I když se domnívám, že mě tato role potkala tak o tři, čtyři roky dříve, než měla. Vůbec mám pocit, že v životě mám velké štěstí na lidi, za to ale neumím být ve správný čas na správném místě. Buď jsem tam dřív, nebo později, nebo úplně někde jinde. Tento aspekt hereckého talentu tedy postrádám.
Teď vysněnou roli nemám, ale mým hereckým snem je „ideální“ zkoušení – to znamená: dostat roli, ve které se můžu realizovat, dozvědět se díky své postavě a kolegům něco nového o sobě i o světě kolem, vložit to vše do herecké práce a po premiéře si říct, že se nám to představení povedlo a že jsem se svou prací a se sebou spokojená.
A pokud se k tomu přidá i ohlas diváků – co víc si může herec přát?
V současné době jste přijala ještě jednu – myslím, že velmi náročnou – roli. Stala jste se tiskovou mluvčí divadla. Jak k tomu došlo a co všechno je náplní práce tiskové mluvčí?
Časově je to teď opravdu hodně náročná role, ale věřím, že až zvládnu počáteční rozčarování, budu hodně věcí zvládat daleko rychleji. Nabídku jsem dostala od pana ředitele a dodnes vlastně nevím přesně, proč jeho volba padla právě na mě. Každopádně jsem si řekla, že to může být zajímavá zkušenost, a práci jsem přijala. Co všechno je náplní práce tiskové mluvčí, zjišťuji teprve postupně, ale můžu prozradit, že to je komunikace s novináři, neustálá komunikace s tiskárnou při přípravě nejrůznějších propagačních materiálů, korektury, zasílání divadelního časopisu Dokořán do zahraničí, velmi úzká spolupráce s komerčním oddělením, příprava festivalu Dokořán 2007, hodně administrativy. Jako každá práce má v sobě něco zajímavého a něco rutinního. Mám ale štěstí, že mi všichni v divadle vycházejí vstříc a v mé nové roli mi pomáhají.
Jak to všechno časově zvládnete? Dopolední zkoušky, večerní představení a k tomu práci tiskové mluvčí?
To se ještě uvidí, jak to všechno stihnu. Ono je toho totiž ještě víc: jsem ve třetím ročníku postgraduálního studia na JAMU, takže píši disertační práci a ještě nově učím devět studentů prvního ročníku muzikálového herectví (předmět „technika mluveného projevu“). Uvařit teplou večeři ale také někdy stíhám.
„Radokovská“ kritika ocenila přínos MdB
První měsíce nastupujícího roku bývají ve znamení rozličných anket, připomínajících úspěchy minulého období v nejrůznějších sférách lidské činnosti. Výjimkou není ani kultura a v jejím rámci nás zajímající oblast Thálie, u níž těchto bilancujících akcí najdeme hned několik. Od prvých dvou máme už jistý časový odstup, takže je připomeneme jen pro úplnost, a blíže se soustředíme až na tu nejnovější a po odborné stránce nejprestižnější – Ceny Alfréda Radoka.
V novém roce přicházívá nejprve na řadu anketa v 1. čísle celostátního čtrnáctideníku Divadelní noviny, do jejíhož 14. ročníku přispěla tentokrát bezmála stovka zasvěcených účastníků včetně vybraných divadelníků, dramatiků a dalších Thálii blízkých osobností. Kritériem pro ocenění „Inscenace roku 2006“ byl zde kromě vymezené doby vzniku rovněž její široce pojímaný český původ. V tomto hodnocení si Městské divadlo Brno podstatný díl svého úspěchu „vybralo“ již rok předtím, a to zásluhou druhého místa české premiéry Calderonovy tragédie Znamení kříže v pojetí Hany Burešové, následně zaznamenané a vysílané televizí. V letošní anketě DN objevila se jiná brněnská inscenace renomované pražské režisérky opět, a to v případě Amfitryona od Heinricha von Kleista.
V prvních dnech letošního předčasného jara, 24. března 2007, byly v pražské „zlaté kapličce“ před televizními kamerami rovněž počtrnácté předávány Ceny Thálie 2006, které ve čtyřech kategoriích vyhlašuje a poměrně složitým dvoustupňovým způsobem vybírá Herecká asociace v čele s prezidentem Václavem Postráneckým. Brněnští umělci tam zprvu obdrželi sedm individuálních nominací. Jak známo, spolu se členy dvou dalších zdejších scén, ND a Divadla U stolu (úlohou Shakespearovy Lady Macbeth v úvahu připadla i někdejší herečka MdB Helena Dvořáková), získala nakonec v kategorii „Opereta, muzikál a jiný hudebně dramatický žánr“ mezi herečkami primát přední členka MdB Radka Coufalová-Vidláková, a to za suverénní ztvárnění role Vypravěčky z amerického muzikálu libretisty Tima Riceho a skladatele Andrewa Lloyda Webbera Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, jak jej v přebásnění Michala Prostějovského nastudoval ředitel MdB Stanislav Moša. I takto se tedy v celostátním měřítku potvrdilo výjimečné postavení brněnské muzikálové „líhně“.
O týden později, 31. března t. r., předávaly se rovněž v přímém přenosu z pražského Divadla v Dlouhé po patnácté Ceny Alfréda Radoka. Vlastnímu ceremoniálu opět předcházelo publikování širších nominací, v nichž mělo MdB dvě želízka v ohni a Brno pak ještě další čtyři. Pořádající redakce odborné revue Svět a divadlo (SAD) však na své webové stránce omylem zveřejnila jindy přísně utajovanou výsledkovou listinu, která tedy v klíčových „pozicích“ byla známa již předem. Zopakujme, že MdB dokázalo proměnit nominace obě: v kategorii „Hudba roku 2006“ s 5 hlasy svorně vyhráli skladatel Vladimír Franz (ostatně vítěz téže kategorie předchozího ročníku u Znamení kříže) za podíl na zmíněném nastudování Kleistova Amfitryona („dokáže svojí hudbou neotřele povýšit atmosféru inscenací a jeho tóny jim namnoze dávají také zcela neobvyklý rozměr“) a Petr Kofroň za partituru k Plachého a Šimáčkově mozartovské variaci Magická flétna. Také zde pro ilustraci ocitujme – bez uvedení konkrétních jmen – přímo z některých telegrafických hodnocení: „v konfrontaci s Mozartovou předlohou provokativní muzikálový protipól ironizující odvěké protiklady líbivosti, fantazie, řádu a disciplíny - a to velice kompatibilně také v hudebním plánu inscenace“; „renomovaný český skladatel a dirigent přesvědčivě prokázal, proč patří v moderní hudbě k tuzemské autorské špičce“. Dodejme, že Franzovo i Kofroňovo jméno opakovaně figuruje též u titulů pražských scén a že hned jako třetí se umístila Zuzana Lapčíková coby spolutvůrkyně Balad v ND Brno.
S několikatýdenním odstupem dubnové 2. číslo SAD jako každoročně zveřejnilo podrobné „radokovské“ výsledky, které televizní přenos ani denní tisk pochopitelně nezaznamenaly. Reprezentativní ankety (jakožto akci nikoli konkurenční, ale s Cenami Thálie v mnohém komplementární ji v 8. čísle DN charakterizoval Zdeněk A. Tichý) se přímým hlasováním zúčastnilo 62 oslovených kritiků (tedy nepatrně méně nežli loni) včetně několika brněnských. Své tipy (netýkaly se ovšem pouze činoherních představení, ale nejširšího spektra veškerých jevištních aktivit, a to i zahraničních) v celkem devíti kategoriích zpravidla doprovodili stručným zdůvodněním. Protože většina našich návštěvníků patrně nemá možnost SAD pravidelně sledovat, zalistujme tímto poměrně obsáhlým, odborně kompetentním zhodnocením. Alespoň enumerativně si povšimneme, jak je tu i mimo „medailová“ umístění (k nimž se již nemusíme vracet) zaznamenán právě umělecký přínos MdB – aniž bychom ovšem bagatelizovali souběžně uvedené úspěchy dalších scén Brna (ND, Divadlo Husa na provázku, Divadlo U stolu, HaDivadlo, Polárka, Divadlo v 7 a půl, Buranteatr, sdružení Střežený Parnass), resp. zde žijících tvůrců v souborech jiných měst.
V kategorii „Nejlepší inscenace roku 2006“ se právem připomíná z repertoáru MdB čtveřice her. Kromě již zmíněného Amfitryona a Magické flétny rovněž dva oblíbené tituly Hudební scény – Offenbachova opereta Orfeus v podsvětí v režii Gustava Skály i Steinův, Bockův a Harnickův muzikál Šumař na střeše v pojetí hostujícího Pavla Fiebera. Jestliže se mezi ženskými hereckými výkony objevují – vedle Heleny Dvořákové coby Lady Macbeth – znovu Radka Coufalová-Vidláková coby muzikálová Vypravěčka, mezi oceněnými mužskými kreacemi nacházíme členů MdB vícero. Po třech hlasech získali Jan Mazák za postavu sluhy Sosia z Amfitryona a Erik Pardus v dvojroli jevištního umělce Arthura Kirsche alias tyrolského venkovana Benedikta Höllrigla z Mošova nastudování dramatu Felixe Mitterera V jámě lvové (zařazeného rovněž do užší nominace na televizní Cenu diváka), které ovšem mělo premiéru až loni v prosinci („vystoupil ze škatulky komediálního herectví a v postavě židovského herce vzdorujícího náckovské zvůli stvořil postavu rvavou, životnou“). Figurou Macbetha v Divadle U stolu byl připomenut též Viktor Skála.
V kategorii „Scénografie roku“ nacházíme vždy po dvou hlasech jméno Markéty Oslzlé-Sládečkové za výpravu k Magické flétně a Jaroslava Milfajta k muzikálu Odysseia od autorského kvartetu Veselý-Klíma-Srba-Vrba („ s použitím minima prostředků, mezi které ale zapojil i světlo, vytvořil pro jevištní dění nejrůznější rychle se střídající prostředí, která mají magickou působivost, ale současně jsou i konkrétními dějišti, jsou na pomezí snu a skutečnosti a významně spoluvytvářejí rytmus i žánr inscenace“). K vítězným skladatelům Vladimíru Franzovi a Petru Kofroňovi se právě díky tomuto opusu a dvěma respondentům připojil i Oldřich Veselý („má to místy starý, dobrý bigbeatový říz, ale není to postaveno jen na něm“). Bez jmenování příslušných kreací ocitli se v oddíle „Talent roku“ Radka Coufalová-Vidláková, Viktor Skála, Ivana Vaňková a Dušan Vitázek.
Zaslouženě zviditelňující anketní úspěchy Městského divadla Brno, byť se v případě Cen Alfréda Radoka 2006 promítají tentokrát zejména do oblasti hudební, znovu oponují občasným paušalizujícím tvrzením o údajné „bulvárnosti“ jeho repertoárové nabídky.
Květoslava Ondráková
Muzikál „Šumař na střeše“ jsem měl možnost zhlédnout v mnoha verzích, vaše pojetí dohazovačky Jente v Městském divadle Brno je mimořádný herecký koncert.
Potvrzení skutečnosti, že na divadle není malých rolí. Jak dlouho vám trvalo, než jste vytvořila charakter této postavy?
Po přečtení divadelní role mám určitou představu, jak by asi měla z mého pohledu vypadat. Jsem typ herce, který si charakter své role vytváří od prvních čtených zkoušek až do definitivní podoby, kterou hodně ovlivní divadelní kostým a líčení.
Co vás na práci v divadle nejvíc baví?
Neustále tvoříte, každá zkouška, každé představení je něčím jiné. Každá role přináší jiný charakter. Na jevišti si vyzkoušíte a prožijete situace, ke kterým byste se v životě nedostal nebo nikdy dostat nechtěl.
Hrajete ráda zamilovanou?
Během dvou desítek sezon působení v operetním souboru jsem měla možnost si vyzkoušet krásné role tzv. prvooborových milovnic. Určitě jsem je hrála ráda. Ale druhý obor - komediální, byl nějak blíž mému naturelu. Vždycky jsem se ráda bavila a snažila se o to, abych dokázala pobavit ty druhé.
Máte ráda své režiséry?
Nerada pracuji v napjaté atmosféře a stresu. Svazuje mě to. Vážím si režisérů, ze kterých cítím pohodu, klid a smysl pro humor i přes všechny těžkosti, které celý zkušební proces provázejí.
Těšíte se na kostýmy, kterými vás výtvarník do inscenace vybaví?
Ano. Kostým je pro mě velmi důležitou součástí role. Pokud se v něm dobře cítím, je daleko snazší danou postavu vyjádřit.
Kecáte jim do toho?
Ne.
Setkala jste se již dříve s tak krásnou rolí jako je Jente v “Šumaři na střeše“?
Myslím, že jsem měla štěstí na spoustu krásných a zajímavých rolí, ať už větších či menších. Mezi ty nejoblíbenější patřily např. Denisa (Mamzelle Nitouche), Kateřina (Kiss me Kate), Líza (Země úsměvů), Anna Elisa (Paganini), Líza Doolittleová (My Fair Lady) nebo Sue (Někdo to rád horké).
Jente je pro mne krásnou hereckou příležitostí. Je úžasně bezprostřední, citlivá a milá. Musím přiznat, že mě citově zasáhla tak, že mnohdy v závěru představení nezadržím slzy.
Jak jste na tom vy v životě, jste opuštěná ženská jako Jente, nebo žijete v harmonickém manželském vztahu?
Opuštěná naštěstí nejsem, naopak žiji ve vztahu, který je možno nazvat harmonickým, mimo to mám početnou rodinu a dobré přátele.
Čím si vás získal váš první mužský?
Kromě modrých očí, svým klidem, pracovitostí a ochotou.
Co od života očekáváte?
Aby to, co do něj vkládám, se alespoň částečně zúročilo. Aby moje konání v práci i v soukromém životě mělo smysl a přineslo uspokojení mně i mému okolí.
Čím začíná váš den? Polibkem od partnera, kávou, cigaretou, bohatou snídaní, sprchou nebo jen tak vyběhnete do víru života?
Záleží na tom, co který den přináší, jaký program mě čeká. Co k životu nepotřebuji, je cigareta.
Kolik času trávíte se šminkami před zrcadlem?
Pokud se připravuji na představení, zabere mi líčení asi půl hodiny, v civilu jsem o něco rychlejší. Postačí mi pár minut a řasenka.
Považujete politiky za své herecké kolegy, je politika velké divadlo?
Určitě jak na divadelní, tak i na politické scéně má úspěch protagonista s kouzlem osobnosti, jehož projev je publiku srozumitelný, výrazný a věrohodný. Pak sklízí potlesk.
Kdybyste dostala nabídku vystupovat v televizní reklamě, který produkt byste nejraději propagovala?
Nejspíš takový, ke kterému mám velmi kladný vztah nejen já, ale i mé děti. Čokoláda - pokud možno hodně velká !!!
Vnímáte reklamní billboardy, ovlivňují vaše rozhodnutí?
Vnímám. Nejvíce odvádějí mou pozornost za volantem. Ale mé rozhodnutí ovlivňují minimálně.
Byla jste někdy namol?
To se mi nikdy naštěstí nepovedlo. I když tento stav alkoholového opojení prožívám pokaždé, když hrajeme muzikál Cikáni jdou do nebe v roli Izergyl.
Čím by vás osud nejvíce potěšil?
Kdyby se můj život odvíjel tak jako doposud, byla bych spokojená a osudu vděčná.
Vážení divadelní přátelé!
Konečně! Konečně dojde k tomu, co mělo být uskutečněno dávno, již s otevřením Hudební scény našeho divadla před třemi léty. V průběhu letošního měsíce srpna budou dokončeny práce ve dvoraně našeho divadla tak, abyste od nové sezony mohli přicházet do této budovy odpovídajícím prostředím.
A nejedná se pouze o samotnou cestu k divadlu, kde si mezi provizorními dlažebními kostkami ničily dámy podpatky svých střevíců. Konečně budeme disponovat i odpovídající centrální pokladnou, která svým zásadním rozšířením umožní snížit stres a napětí při prodeji vstupenek. Komerční oddělení získává hned naproti ní nové, kulturní (!) prostory k výrazně lepšímu jednání s Vámi.
Konečně budou znovu zprovozněny restaurační provozy pro Vaše potřeby a to ty bývalé i nové. Dochází i ke změně v osobě nájemce nejenom těchto prostor, ale i bufetů v obou našich divadelních budovách.
Pro nás navíc znamená dokončení tohoto díla i konečné přestěhování dámských a pánských krejčoven, které jsme prozatímně měli dislokovány cca 7 km od divadla a neustálé převážení osob a materiálu … Dovedete si zajisté představit, co tato nová situace pro nás bude znamenat.
Samozřejmě na některá „konečně!“ si budeme muset ještě všichni počkat. Jedno z nich již nabývá kontur svého uskutečnění. Myslím zadní trakt Hudební scény. V nedávné době jsme získali nového souseda, kterým se stal Úřad pro hospodářskou soutěž. Ten nejprve rekonstruoval pro své potřeby bývalou budovu Městské vojenské správy a nyní probíhá příprava na dokončení budovy nové. Samozřejmě, že této činnosti odpovídá i stav komunikace tzv. spodního vstupu do Hudební scény našeho divadla. Po skončení všech těchto stavebních prací (v průběhu jednoho až dvou let) by mělo konečně dojít i ke zkultivování všech těchto prostor ve směru ke třídě Kpt. Jaroše.
A mezitím, co budou probíhat či dokončovat se všechny tyto činnosti, odjedou působit soubory našeho divadla opět na umělecká turné po Evropě. Ještě v červnu do Slovinska a na Slovensko, v dalších prázdninových měsících pak do Lucemburska, Německa, Španělska a Portugalska. Některé ze zájezdů přesáhnou až do září, avšak to již bude zahájena nová divadelní sezona 2007/2008 a jsme vskutku rádi, že konečně (!) v důstojném kulturním prostředí.
Na shledanou v sálech Městského divadla Brno se s Vámi po prázdninách těší a krásné prožití léta za všechny své kolegy přeje
