Vážení divadelní přátelé,
v měsíci červnu zažije Městské divadlo Brno své 70. narozeniny! A my budeme ono krásné výročí slavit 6. června celý den na dvoraně našeho divadla a zároveň vzpomínat na dlouholetou kontinuální uměleckou činnost, která od 14. června 1945 rozradostňovala celé zástupy diváků…! Asi by šlo docela přesně spočítat, kolik těch diváků dohromady bylo, a počítalo by se v miliónech, ale ono to není tak moc důležité. Neboť pro nás je nejpodstatnější každý divák sám o sobě. (Trochu to zní jako reklamní slogan, ale na rozdíl od jiných, kteří se zaklínají různými méně srozumitelnými reklamními slogany v podobě formálních …ismů, se u nás vskutku soustředíme na intimní a moudrou rozpravu mezi tvůrcem a každým jednotlivým divákem.) Už jsme se totiž dávno vymanili z iluze „budování společného štěstí“. Vždyť štěstí je přece individuálním majetkem každého z nás. A umělecký zážitek? Zajisté se najdou takoví, kteří se dívají kolem sebe – „co na to ostatní…“ a pak, mnohdy proti svému osobnímu dojmu, zaujímají názor nějakého „klubu“, nebo „většiny“, či „menšiny“, nebo „partnera“… Naše divadlo se nikdy nesnažilo „jet“ s nejrůznějšími aktuálně moderními proudy. Vždy jsme stavěli na prvé místo osobní svobodu tvůrce, který chce svobodně skrze svůj osobní divadelní názor vést dialog se svobodným divákem. A jsem přesvědčen, že společně se soustředěním se na to, aby se u nás na jeviště „dostali“ jenom ti nejlepší z nejlepších, je to ten hlavní důvod, proč je o naše divadlo takový zájem v Brně, v České republice a v zahraničí, proč jsme léta divadlem „vyprodaným…“! (A to dnes nabízíme každý večer na obou jevištích našim divákům 1.100 míst…!)
I když se naše divadlo v průběhu 70 let své existence jmenovalo různě, vyznávám, že nejvíce ze všech názvů se mi zamlouvá právě onen původní – „Svobodné divadlo“. Zajisté bylo ono pojmenování evokováno znovu nabytou svobodou po šestileté fašistické okupaci naší země, avšak mě ono slovo „svobodné“ fascinuje především v kontextu ke svobodné tvorbě, kterou se zde v našem městě Brně snažím poměrně vážnou část existence našeho divadla realizovat. A rád dodávám, že jsem měl jako tvůrce, šéf i ředitel obrovské štěstí, že mě nikdy nikdo nic nepřikazoval – co, s kým a jak hrát – co, s kým a jak nehrát. Starší kolegové mi často vyprávěli o tom, jak o mnohém rozhodoval „zásah anonymních mocipánů shůry“, (trochu jsem si to užil v Národním divadle v Praze, když jsem tam na jaře 1989 režíroval „Ptákoviny podle Aristofana“), a tak vím, že ne každé období tvorby jakéhokoliv divadla bylo vskutku svobodné. Užívejme si tohoto „blahobytu svobody“, neboť nikdy nikdo neví, jak rychle se v čase mohou proměnit situace kolem nás a my tu budeme mít znovu totalitu namísto demokracie. To, že je svět každý den starší, a tedy by měl být moudřejší, nám ještě nezaručí, že se znovu nenajde někdo, kdo bude chtít násilnit své bližní na bázi pouze svých úchylných představ o tom, jak mají žít a čemu věřit a co je umění a co ne... A s tím se pojí zákazy a pálení a ničení... Když zahlédnu dokumenty o tom, jak se dnes v Islámském státě programově ničí vedle lidských osudů a životů i tisícileté poklady lidského umění, fyzicky se mi svírá srdce nad tím barbarstvím a modlím se za zachování stavu, ve kterém je nám v naší zemi umožněno být divadlem vskutku svobodným – neboť jenom takové divadlo má smysl! Svědkem toho nechť nám jsou i statisíce našich diváků, kteří s tak spontánním nadšením vítali výsledky práce stovek našich umělců, stovek jejich kolegů v technickoprovozních složkách divadla. Byla to a, jak pevně věřím, i bude nadále mnoho desítek, (stovek), let nádherná práce přinášející radost z divadelního umění, které je fascinující, dobrodružné, originální, současné, živé a svobodné!
Dovolím si dnes popřát nejenom za všechny své kolegy, ale i za vás – naše diváky:
„Všechno jenom NEJlepší k narozeninám, naše divadlo!“
