Vážení divadelní přátelé,
před pár dny mohli ti, kteří disponovali možností podívat se přes dalekohled na Slunce, uvidět maličkatou planetu Merkur, která právě protínala pohledovou osu mezi naší Zemí a Sluncem… „maličkatou planetu…“ …malé – velké… jak co ve vztahu k čemu… Například Slunce je vůči vesmíru zcela zanedbatelné, ale vůči Merkuru zase obrovské a člověk ve vztahu k velikosti Merkuru zase nicotně malý. I jsem si, už pokolikáté, uvědomil, jak skvěle o našem lidském údělu vypovídající jsou slova jedné Nerudovy básně:
…jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde zemí spjatí.
A pak mi nešlo nevzpomenout si na jednu krátkou science fiction novelu, která vypráví o vesmírné výpravě úklidové čety letící raketoplánem plným košťat, rýžáků a saponátů s cílem uvést znovu do chodu družici, která přestala fungovat, a to díky vesmírnému spadu, jenž začal plesnivět a bujet. Je zapotřebí všechnu tu za dlouhou dobu nanesenou špínu odstranit, družici náležitě vyčistit a nablýskat, aby byla znovu stoprocentně funkční… Novela končí zjištěním, že cíl této výpravy si její z plísní nově vzniklí obyvatelé uvykli nazývat Země…
Pokaždé, když stojím pod jasnou noční oblohou a naskytne se mi pohled na ty spousty hvězd, které svým nedokonalým zrakem obsáhnu, (i tak je jich ažaž), znovu si uvědomuju, jak pomíjivé jsou všechny ty lidské půtky, všechna ta ideová hašteření, která lidstvo od nepaměti vrhají do nenávistných, genocidami končících půtek.
A znovu si uvědomuju, že to, co nás jako civilizované tvory, (v nezměrné pýše se tak nazýváme), jednoznačně přesahuje, je kultura. Odkazuju na o tomto pojednávající skvělý román Donny Tartt „Stehlík“, jenž získal Pulitzerovu cenu a který jsem si sám pro sebe nazval novodobým Zločinem a trestem.
V onom čase, který nám byl v podobě daru života na tomto světě dán, zůstáváme často v úžasu stát tu před Michelangelovým Davidem, jindy jsme fascinováni výkonem Filharmonie Brno při poslechu Janáčkovy Glagolské mše, nebo ani nedýcháme v okamžiku, kdy Petr Gazdík zpívá modlitbu Jeana Valjeana v muzikálu Bídníci…
A co víc, stále vznikají nová úchvatná umělecká díla, která se pokoušejí formulovat náš svět na jiné bázi než té, o níž slyšíme od různých vůdců ať už politických, či ekonomických, kteří se bláhově domnívají, že se náš svět, život v něm i naše duše dají lehce spočítat, předpovědět a nařídit.
Prý se jednou, až se na naši planetu dostaví hosté z jiného světa, a doufejme, že to nebudou nějací čističi, budeme s nimi domlouvat skrze hudbu. Jak krásně poetická představa…! Jen nevím, zda toho budou na naší planetě všichni schopni…
Na shledanou s vámi se při objevování toho nejpodstatnějšího v nás skrze divadelní umění za všechny své kolegy těší
