Vážení divadelní přátelé,
v posledních dnech mi nelze konat jinak než se v kruzích myšlenkami zaobírat věcí, jak se mi bohužel jeví, pro mnohé zbytnou. Věcí, pro kterou se kdysi ne zřídka umíralo. Věcí, která snad i proto „smrdí“ dávno zašlým patosem a snad proto se jaksi do naší moderní doby asi nehodí. Tu věc si lidé uvykli nazývat prostým a nadevše výstižným slovem: čest.
Býti čestným znamená míti dobré jméno. A míti dobré jméno znamená hájit si je. A to je nikdy nekončící proces. Vždyť o dobré jméno lze přijít velmi, velmi náhle. Dá se říct, že vlastně kdykoliv. A uchovat si dobré jméno předpokládá chovat se poměrně jednoduše. Například nelhat. Na vlajce jednoho prezidenta v jedné zemi je napsána jediná myšlenka složená ze dvou slov do prosté věty: „Pravda vítězí.“ Banální? Jak pro koho. Proč se tedy lidé v té zemi domnívají, že lež, která má, jak víme, krátké nohy, je lepším prostředkem pro získání úspěchu v kariéře, či v životě? Asi to souvisí s podezřelou zkušeností, že největší úspěch je v té zemi spojen s křiváctvím. A přitom tam všechny děti od mala vychovávají k čestnému jednání. Chce se po nich, aby nepodváděly, aby se chovaly slušně a zdvořile, nikoho neurážely, slabým se nevysmívaly a taky nelhaly. Říká se jim, že lež zabíjí a vedou se k tomu, aby žily ve cti, a tak dbaly na své dobré jméno. Děti v té zemi jsou naváděny k takovému chování příklady z minulosti i současnosti, příklady ze všech oblastí života, z nichž plyne, že jedině díky čestnému jednání a životu v pravdě mohou dosáhnout vnitřního uspokojení v úctě sami k sobě.
A pak ty děti zjistí, že jejich hrdina, vítěz olympijských her dopoval… A jsou pak dále v té své malé zemi konfrontováni s celou řadou obdobných podvodů, kdy se rozličnými „vítězi“ stali lháři, a v důsledku toho tedy osoby beze cti. Asi si pak nutně říkají: „Co je to čest? Přežitek! Zbytečný luxus, pro který není v naší pragmatické době místo.“ A tak dospívají v nečestností zamořeném prostředí, ve kterém je zřejmě výhodnější nechovat se čestně „jako chlap“. Například jako ten smyšlený hrdina, kterého všichni dobře známe z jedné z nejkrásnějších a nejčastěji uváděných her, která měla svou premiéru v Paříži před 120 lety (26. prosince 1897) a jejíž autor Edmond Rostand byl ještě v jejím průběhu povýšen do šlechtického stavu. Zde jsou poslední slova jeho „nesmrtelného“ Cyrana z Bergeracu:
Cyrano: Vy kolem, já vás znám, mí nepřátelé kdysi!
Tys lež, jen stůj, tak stůj! A tam jsou kompromisy!
Předsudky! Podlosti! Mám s vámi smlouvat snad?
Ne nikdy! Příšero, stůj, tebe bych měl znát!
Ach, lidská hlouposti, ty v prach mě srážíš přec.
Však bít se budu a bít až nakonec!
Ach, vše mi berete, můj vavřín i mou růži.
Jen berte! Jedno však vždy zůstane tu muži,
co nemá trhliny a skvrny. V triumf jistý
to navzdor odnesu… to je…
Roxana: Co?
Cyrano: Štít svůj čistý.
Čas od času mě někdo z přátel z legrace pozdraví slovy: „Čest práci“ a já bez legrace odpovídám: „Až na věky.“
Těším se na shledanou s vámi v našem divadle při hledání i hájení lidské pravdy a cti. (… i když nad naším divadlem nevisí žádná vlajka…)
