Vážení divadelní přátelé,
kdo by neměl rád příběhy s dobrými konci? O jeden z nich, tentokrát hned ze dvou důvodů hodně osobní, bych se s vámi rád podělil. V lednu tohoto roku jsme v české premiéře uvedli romantický muzikál Heidi, který se těší velkému zájmu obecenstva a veškerá představení jsou odměňována dlouhým potleskem vestoje… Poprvé jsem tuto inscenaci režíroval v prosinci 2019 ve Vídni a následně pak v německém Ingolstadtu v lednu 2023. Pokaždé se jednalo o její německou verzi. Za pár dnů mě čeká nová premiéra Heidi na břehu jezera ve švýcarském Walenstadtu, který leží jenom pár kilometrů od míst nazývaných Heidiland. Do tohoto prostředí umístila Johanna Spyri děj své světově proslulé knihy o malém děvčátku z hor. Jedná se o tak významný fenomén, že UNESCO vloni převzalo nad Heidi (smyšlenou postavou) oficiální záštitu! A i když se tentokrát jedná o zcela nový text i hudbu, příběh zůstává stejný. Ovšem i v tomto případě jsem dostal od herců z inscenace, a to již počtvrté, otázku, zdali se skutečně jedná o žánr romantický, nebo jestli to není pohádka, když nejlepší kamarádka Heidi Klára, která je léta uvázána na kolečkovém křesle, nakonec díky „alpskému vzduchu“ a novému přátelství s Heidi začne opět chodit. Zázrak? Pohádka?
O tom, že je to možné, jsem se osobně přesvědčil ještě předtím, než jsem se s Heidi poprvé setkal. Psal se rok 2017 a já musím předeslat, že celý svůj život mám spojený se psy. Od útlého dětství se v naší rodině nějací vyskytovali a nejinak je tomu dodnes. Bohužel je psům vyměřen kratší život než nám, takže jich bylo hodně, ale přesto si v mnoha různých zážitcích vybavuju každého z nich. Tou poslední z nich je anglická kokršpanělka Mína, která právě v tom roce 2017 ochrnula. Během jediného týdne nejprve ztrácela vládu nad chůzí, až nakonec mohla hýbat jenom hlavičkou. Jak se vyjádřili různí zvěrolékaři, stává se to, ale nikdo přesně neví, jaká je příčina. Zkoušeli jsme všechno možné. Medikace, akupunktura, elektroléčba, různé masáže… pečovali jsme o ni jako o miminko. Po dvou měsících se nejdřív začala trochu kolébat a pak i maličko zapojovat nožičky. Trvalo to dva týdny, než dokázala chvíli sedět, a pak další týden, kdy se konečně postavila a chvíli s pomocí stála. Pak přišly první krůčky a za pár dnů už normálně běhala. Dnes má dvanáct let a je v absolutní kondici. Zázrak? Pohádka? Stává se to a já věřím, že to souvisí s láskou, s pocitem živé bytosti, že je láskou obklopena. Proto jsem rovněž přesvědčen, že Klářino uzdravení pramení ze stejných důvodů, i když zároveň vím, že se to ne vždy musí podařit.
Když jsem před léty začal psát úvodníky pro náš časopis, zařekl jsem se, že o dvou tématech nikdy psát nebudu. Že na tomto místě nepovedu diskuse s kritiky, kteří naši práci někdy nevidí tak, jak ji vnímáme my, a že nebudu psát o politice. Obzvlášť s dodržením tohoto „vnitřního zákazu“ mám někdy velký problém, když ve světě kolem sebe pozoruju tolik zla, slepého nepřátelství a účelových lží, dokážu přesto svému předsevzetí dostát.
Proto jako rozloučení s nádhernou divadelní sezónou volím vzpomínku na něco, čemu hluboce věřím, a sice, že v našich životech hraje nejvýznamnější roli láska k bližnímu, ať je to člověk, či živá bytost, nebo celá příroda. A věřím, že právě to by mohlo významně pomoci i nápravě našeho světa.
Na shledanou se s vámi při návštěvách našeho divadla za všechny své kolegy těší
