duben 04/05
Rozhovor s Milošem Kročilem
Máš po premiéře Romance pro křídlovku. Slyšela jsem, že ti někteří mladí herci řekli, že je dobře, že jsi „sestoupil z pátého patra“ dolů na jeviště? Co ty na to?
No jo, říkali...
A bylo to dobře?
Když jsem odložil herectví a přešel na úřednickou funkci, zeptal se mne můj kamarád-lékař: „A není to škoda?“ A když jsem mu po čase oznámil, že jsem to místo už pověsil na hřebík, zeptal se mne: „A není to škoda?“ (smích)
V Romanci hraješ starého Vojtu, ... vzpomínáš na mládí. Jaký jsi byl mladý Vojta ve skutečnosti?
Romance je o dvou věcech - o marném citovém vzplanutí a o lidské smrtelnosti. Každý z nás byl v různé míře mladým Vojtou nebo Terinou i s těmi zkušenostmi. To patří k životu. Takže byl jsem jiným mladým Vojtou, než tím hrubínovským, od řeky. Já jsem spíš horal.
Jaký jsi byl jako dítě?
Jaké můžou být děti z hor? Samorostlé a svým způsobem uzavřené. Ale prostředí, s kterým jsem se jako dítě sžíval, to na mne působí mocně dodnes.
O čem sníš?
Myslíš ideály? Ale ty se mi většinou vyplnily, teď spíše zůstávám u přání - být zdráv a moci dělat to, co dělám. A mít více času na sebe, na rodinu a přátele. To stačí.
Jak se ti pracovalo s Alešem Bergmanem?
Znám Aleše už delší dobu. Pamatuju jeho inscenaci Marivauxova Sporu ve Studiu našeho divadla před patnácti lety. Znám jeho vztah k poezii, dělali jsme spolu jeden projekt v Ha-divadle k jubileu Františka Listopada. Aleš poezii velice dobře cítí a umí ji jako režisér převádět do prostoru. V tomto směru jsme si rozuměli. Jen mi chvíli trvalo, než jsem se v roli starého Vojty našel. Ona to vlastně je a zároveň není role. Chybí jí dramatický rozměr, ale přitom je ten rozměr v postavě přítomen i kolem ní po celé představení. Poloha velice zvláštní. První připomínka režiséra zněla: nesmí se to recitovat, ale to mi ani nemusel říkat...
A jak se mají verše říkat?
No říkat! Obyčejně a prostě. Ale zase ne tak, jako když čteš noviny. Musíš vystihnout impuls, popud, z kterého báseň vznikla, a ten pak z básně vyzařuje sám. Se slovy nemusíš nic dělat, prosadí se v metaforách sama. Dojemné bylo, když po premiéře přišli za mnou známí a gratulovali mi k „hezké recitaci.“ (smích) Ale já se na ně nezlobím, oni ten pojem chápou jinak.
Jaký máš vztah k Hrubínovi?
Působí na mě magicky. Ty jeho obrazy... křídlovka vynáší na oblohu Herkulovy lázně, o půlnoci voní zlatý kopr, zlatoploutvé ryby mládí černají, noční kopřiva je bičovaná hvězdami... V Hrubínovi je smích i pláč současně. Při jeho poezii je těžké bránit se sentimentu.
Přemýšlel jsi, kým bys chtěl být?
Jenom v roli, a tam nestačí chtít, tam musíš být. Ale v životě? Vystačím si sám se sebou a někdy je to dost náročné. Ale zvykl jsem si... (smích)
Jaká je tvá oblíbená terapie?
Cokoliv... poslech hudby, pěkný obraz nebo knížka, posezení s přáteli. Nejraději se však toulám přírodou.
Co jsi naposledy četl?
Nedávno jsem objevil jednu básnířku. V knihkupectví mne upoutalo v regálu jméno Marcela Mikulášková. Nikdy jsem je neslyšel. Že by mělo spojitost se slavným jmenovcem? Pro jistotu jsem v knížce zalistoval a nevyšel z úžasu. Autorkou je Marcela Večeřová, herečka a režisérka, která loni umřela. Její osud byl tragický. Měl jsem možnost ji poznat v jednom projektu v sálku Skleněné louky. Poetiku veršů cítila jedinečně; uměla metafory umocňovat jednoduchými scénickými prostředky. Neměla ale štěstí prosadit se. Její verše jsou úchvatné, nikdy bych to do ní neřekl.
Jak se jmenuje ta knížka?
Korále okolo hrdla.
Který okamžik v životě bys chtěl vrátit a který ne?
Posedět s některými lidmi, které jsem měl rád a jsou už pryč, a ptát se jich na spoustu věcí, co by tomu všemu říkali...
Mnoho věcí se změnilo, změnilo se třeba podle tebe divadlo?
Určitě. Divadlo se mění s generacemi. A každá má jinou potřebu a jiný vkus. Ale i teď si může divák vybrat. Třeba naše divadlo - taky se změnilo, přitom je stále vyprodané, a na těch lidech vidíš, že je potřebují.
Pro koho hraješ, když stojíš na jevišti?
No přece pro ty lidi, aby byli spokojení... Když to někdy nevyjde, pak je herec v nezáviděníhodné situaci a nejradši by tam nebyl. Ale divadlo je zaplaťpánbu pořád plné, takže jsou asi spokojení.
Těšíš se na další rolí?
Já se teď momentálně těším na důchod. Život v divadle, když ho chceš dělat pořádně, je stravující se vším všudy. Nemáš čas vnímat, jestli je zrovna jaro nebo podzim, nemáš čas na rodinu, přátele, a ani na sebe. Žiješ v umělém světě, který je sice příjemný, ale uteče rychle mezi prsty a najednou máš pocit, že se o něco šidíš. Trošku bych to chtěl dohnat, dokud je čas.
Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Věřit si a mít dobré zázemí.
Říkáš, že chceš do důchodu, a co divadlo?
Úplně se odstřihnout nechci. Vždyť jsem v této budově na Lidické zapustil kořeny, tak bych některým tím kořínkem chtěl dýchat dál, pokud to půjde. Před pětačtyřiceti lety jsem do ní vstoupil coby studentík a se zatajeným dechem sledoval s kamarádem z poslední řady na balkoně Sokolovského inscenaci Totální kuropění. Kamarád jen uznale hlesl: To je prďas! Jó, byly to krásné časy... Vídal jsem tady brněnské herecké hvězdy - pana Lokšu, paní Urbánkovou, paní Kurandovou, ale i ty mladší - pana Karlíka, Jurdu a další. Hostoval jsem tu také v malých rolích. Tehdy budova patřila Mahenově činohře, pak ji získali Mrštíci a já se octnul opět ve „svém sále“ a na stejných prknech, a tak to zůstalo až doteď. Je to zvláštní, jako bych byl k té budově přičarován řetězem.
Ty jsi pověrčivý? (smích)
Horníček říká, že pověrčivým se staneš, až uvidíš kominíka, jeptišku a bílého koně, a já tu trojici ještě nepotkal.
Takže nejsi. A co teda s tím přičarovaným řetězem?
No, spoléhám na toho kominíka, jeptišku a bílého koně... že s tím něco udělají. (smích) Ale to tam nepiš.
Na co se teď těšíš?
Na jaro, sluníčko, na rozkvetlé stromy, kytky, procházky s vnoučaty. Ale taky na pěkné inscenace v divadle a dobře naladěné diváky.
Rozhovor s cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou
Cimbalistka Zuzana Lapčíková patří ke známým tvářím tuzemského hudebního dění. Má za sebou už přes třicet nahrávek. Svoje autorské hudebně taneční představení Ej hora, hora před čtyřmi lety představila ve zlínském divadle. Ukáže jej i v Brně. V červnu se na jevišti Hudební scény Městského divadla odehraje příběh sestavený z východomoravských lidových písní na osnově zbojnické balady. „Bude to už jeho deváté znění,“ říká šestatřicetiletá muzikantka a matka sedmiletých dvojčat. Moravský lidový motiv zbojníka a jeho milé je už docela otřelé téma. Čím tě zaujalo?
Zbojnická balada pro mě v sobě zahrnuje nejsilnější dramatická témata, co moravský folklor obsahuje. Najdeme v ní rodinné vztahy, milostné motivy, vojenské, přírodní nebo i nadpřirozené látky. Když jsme v roce 2000 točili v Americe desku Morava, já díky časovému posunu nemohla spát a vymýšlela jsem libreto.
Jak si mám výsledný tvar představit?
Jde o folklorní látku z východní Moravy uchopenou s jistou dávkou stylizace. V první verzi se na jevišti představilo až pětapadesát lidí v různých situacích včetně třinácti dětí. Když jsme předloni představení realizovali v rámci České sezony na středověkém vodním zámku nedaleko Paříže, ověřila jsem si, že je to téma sdělné i pro zahraniční publikum, které nerozumí slovo česky.
O čem tančíte a zpíváte?
Osu příběhu tvoří balada Zbojníkova žena. Jedna sirá vdova měla sedem synú a osmú dceru Katerinu a tak si s ňú hore védla, žádnému jí dat nechtěla. Paradoxně ji nakonec dostal zbojník, který nedopatřením zabije jejího bratra. To je známý dramatický prvek. A taky známé dilema. Aj, co bych za žena byla, kdybych muža vyzradila a co bych za sestra byla, když bych bratra zatajila. Katerina se nakonec stane korunním svědkem a on, aby si uchránil kůži, tak ji zabije. Dramatických rovin je tam ale více.
Ej, hora, hora se stane součástí repertoáru?
Půjde jen o jediné hostující představení. Na základě nastíněné balady vznikla hudební koláž a my jsme s manželem, který tancuje zmíněného zbojníka, do toho projektu postupně vtáhli lidi, kteří mají svoje velmi silné hudební a taneční prostředky. Oslovili jsme například tanečníky souboru Břeclavan, kteří jsou tanečně velmi disponovaní. Taneční soubor pro brněnské představení, které má být premiérovým znovunastudováním, reprízovaným vzápětí v USA, jsme ale sestavovali z různých prostředí včetně členů Městského a Národního divadla v Brně. Muziku obstarává jazzové trio Emila Viklického a dříve početnou cimbálovou muziku nahradí komorní seskupení pod vedením pana prof. Bohumila Smejkala; obě kapely se někdy prostupují. Za cimbálem budu sedět já a na kontrabas zahraje Josef Fečo, který je také skvělý cimbalista. Rytmiku budou obsluhovat romští hudebníci. Na choreografiích spolupracuje s mým mužem Hana Litterová, jak známo sólistka baletu ND v Brně. Chtěli bychom taneční stránku projektu posunout do polohy výrazového tance na pomezí folklorních projevů a současné choreografie.
Zuzanu Lapčíkovou si pamatuju jako spolužačku z gymnázia, která věčně chodila s ofačovaným zápěstím, které ji otékalo z toho, jak dřela na cimbál. Ještě ti ruce otékají?
Trefil jsi hřebíček na hlavičku. Člověk si přišel přes krev, pot a slzy na to, jak vlastně na cimbál hrát. Dnes už si zápěstí nebandážuji. Můj pohled na nástroj se mnohokrát změnil. Na gymnáziu jsem začínala intenzivně hrát s kapelami v hradišťském regionu. Sedět za nástrojem je skutečně namáhavá fyzická práce. Odehrát třeba osmihodinovou taneční zábavu není legrace. Houslista si zahraje jeden krásný klenutý tón a cimbalista jich musí nadrobit kvanta. Když jsem potom přišla do Brna na konzervatoř a navrch začala hrát v BROLNu, stávalo se, že jsem za cimbálem seděla devět hodin denně. To už ruce opravdu neposlouchaly. Začala jsem si říkat, že je někde blok.
Jak jsi ty opuchliny tedy odstraňovala?
Řekla jsem si, že špatně držím paličky a že to musím změnit. To se mi ale stalo až po absolutoriu konzervatoře, protože jsem začala hrát s jazzmany. To mi umožnilo náležitý odstup. Úplně jiné prostředí mě osvobodilo. Přicházela jsem konečně na to, co a jak můžu na ten nástroj zahrát.
Dnes už nemusíš trénovat?
Hraju denně. Minimálně hodinu. Díky jazzovému prostředí jsem se poznala s romským cimbalistou Jožkou Fečem, který jako malý kluk studoval v Budapešti u Oskára Ökrése, který hraje ve slavném maďarském stočlenném orchestru. S ním jsem také spoustu věcí konzultovala. Vrcholoví atleti mají spousty fyzioterapeutů, masérů i lékařů kolem.
Jak relaxuje špičková cimbalistka?
Když chceš dobře hrát, musíš to mít velmi dobře srovnané v hlavě a mít přesnou představu, co člověk chce a může se svaly na rukou i s náčiním v nich udělat. Já hledala přes velkou dávku bolesti, v níž bylo i sebemrskačství.
Přes velkou píli ses ale vyšplhala až na vrchol. Jaké je být jedním z nejlepších cimbalistů v zemi?
Já se tak na sebe nikdy nedívala. Když jsem přijela ze zahraničního zájezdu, zastavila jsem se u babičky a ta mě okamžitě postavila nohama pevně na zem. Třeba tím, že je potřeba jít kopat do vinohradu.
Na poli se uzemňuješ i dnes?
Kopání ve vinohradu se už bráním, protože to nechtějí přijmout především moje ruce. Všechny jiné činnosti jako vylamování, vyvazování dělám dodnes. Jakmile člověku ztuhne zápěstí, je dřina vrátit to do původního stavu.
Máš za sebou tři desítky nahrávek, to už je taky úctyhodná řádka. Co z ní máš nejradši?
Nevedu si statistiku. Mých čistě autorských desek je asi šest. Já jsem ale věčně nespokojená s tím, co natočím. Mám ráda monotematickou komorní desku Uspávanky, ale skutečně to tak nejde říct. Zjistila jsem, že jsem vedle živých koncertů závislá i na práci ve studiu.
S čím se teď nejvíc potýká matka sedmiletých dvojčat?
S tím, že obě děti jsou v první třídě, kam ale chodí rády.
Přikurtováváš je k sedačce před cimbál či klavír?
Já učím šestnáct cizích dětí na cimbál, které za mnou chodí rády, i když nemusí. Mám ve třídě báječnou atmosféru a dokážu si udržet odstup. Jakmile se však jedná o moje děti, tak nevím. Chlapeček hraje na housle a zpočátku bývalo zátiší: housle, smyčec a vařecha. Maminka se nedokázala zklidnit. Obě děti jsou hodně tvrdohlavé, prosazují si svůj názor, jsou ale naštěstí obě muzikální. Dcera hraje na klavír. Sedmkrát za den si za něj sama sedla a svou tříprstovou technikou si přebrnkala tóny, které někde slyšela a potřebovala si je zahrát. Dokud ty tóniny nenašla, tak nástroj trápila. Dali jsme ji do klavíru. Při hudební výchově vlastních dětí mi někdy trpělivost na rozdíl od školy bohužel chybí.
V pásmu Ej, hora, hora se loupežníkova milá ocitne jakoby mezi dvěma kameny. Váhá mezi povinnostmi ke své rodině a svému muži, který loupí. Ty ses v jemné nadsázce ocitla v podobné obapolné pozici na hudební scéně. Tradiční folkloristy, mezi nimiž jsi začínala, dost znervózňovaly tvé stále častější výlety směrem k jazzu. Nevyčítal ti někdo fúze lidové muziky a jazzu?
Je to problém, který prožívám na vlastní kůži. Každý významný estetik - třeba Roger Scruton - dnes tvrdí, že lidové umění neexistuje, že je zkrátka překryto nánosem mediální kultury. Tvrdí, že lidové umění je mrtvé. Člověk se k tomuto faktu musí nějak postavit. Klasická cimbálovka, kterou dnes považujeme za to pravé ořechové ve folkloru, je vlastně velmi mladé seskupení. Cimbál přišel na moravské Slovácko ve třicátých letech minulého století. Do druhé světové války se prostě hrálo jinak. Novodobí primáši jako Kobzík, Staněk, Petrů či Volavý byli velmi silné osobnosti, které ovlivnily hodně lidí. Všichni si pak mysleli, že právě to je folklor, i když se jednalo jen o určitý náhled na folklorní předlohu. I já jsem cítila podobnou potřebu, pracovat nějak s folklorním pravzorem. A to je celé tajemství.
Je folklor skutečně v roce 2005 už mrtvý?
V tradičním prostředí, kde se silně chápe jeho samoobslužná funkce a kde funguje jako umění sloužící určité skupině lidí, která ho navíc sama produkuje i spotřebovává, tak už mrtvý je. Už prostě neexistuje. V různých regionech je různě silná intenzita doznívajících tradičních projevů například na Horňácku složka hudební, na Podluží složka taneční atd. V každém momentě, který býval zaplněn projevy výročního či rodinného zvykosloví lidé něco potřebují, něco jiného než nabízí mediální svět, něco jiného také přetrvává. Z tohoto pohledu jim nemůže folklor nic nahradit a v tomto smyslu i přetrvává.
Proč ty sis vůbec vybrala cimbál, který býval vždy doménou mužů?
Když jsem začala hrát, nebyla v regionu skutečně jediná cimbalistka. Jako maličké děcko jsem brala do ruky různé nástroje. Můj strýc byl muzikant, hrával nejdřív na kontrabas a potom na baskytaru. Zavřel si cestu k folkloru a začal hrát v rockové kapele. Tradiční folklor, jak ho zase pěstovala moje maminka, představoval pro strýce nepředstavitelné zpolitizované zlo. Já byla celý život mezi rebelstvím a tradičním prostředím. Poslouchala jsem bigbít, jazz a rock, ale díky babičce také lidovky. Ve dvanácti letech, kdy už jsem docela slušně hrála na klavír, jsem potkala paní učitelku Šáchovou a začala jsem hrát na zaprášený cimbál.
Folklor nebo jeho názvuky dodnes hodně muzikantů využívá a úspěšně komerčně recykluje. Dokážeš poznat, kdo to s tím výprodejem tradice myslí upřímně a kdo se spíš veze na nějakém trendu?
Na to mám vnitřní kritérium. Třeba zápisy ze starých Janáčkových partitur ani školený muzikant prostě nemůže zahrát. Není to hratelné. A tak si říkáš, že Janáček přece nebyl na hlavu padlý. Zapsal něco, co není možné zahrát. Pak zjistíš, že horňáčtí muzikanti to umí, protože znají z tradice pomocné grify. Ty pro mě představují něco dožívajícího a obrovskou hodnotu a sílu. Když kdokoliv cokoliv v muzice uchopí a já ucítím, že to má vazbu na tradici a že je tam i poučenost, tak si toho cením.
Jak se ti třeba líbí snažení kapely Čechomor?
Potkali jsme se s klukama nedávno na devadesátinách pana Bati. Já jsem tam hrála s horňáckou muzikou a oni dělali svůj repertoár. Pamatuji si ještě na období, kdy byli Českomoravská hudební společnost a zvali mě na hru. Já měla malé děti a musela jsem odmítnout a oni mi to možná měli za zlé. Čechomor má velký potenciál jednotlivých lidí. Jsou to velmi expresivní osobnosti. Úskalím je mi pouze zakuklenost této cesty. Z folklorních konzerv dělají další konzervu napasováním měkké „irské“ harmonie na moravský nápěv. Každý tento tvar je hudebně samostatně zakonzervovaný ve svém „tradičním“ prezentování. Něco se mi od nich líbí a něco nejsem ochotná poslouchat. Když cítím ten správný muzikantský neklid, jsem ochotná vzít i prvoplánové věci, protože jsou neobyčejně silné.
Už jsme probrali Zuzanu Lapčíkovou muzikantku, matku či folkloristku. Ty jsi na Zlínsku kandidovala za Zelené do Evropského parlamentu. Jak mi okomentuješ své politické angažmá?
Oslovil mě jeden redaktor Mladé fronty Dnes. Já ovšem nemám žádné politické ambice. Souhlasila jsem, že moje jméno bude spíš dekorovat kandidátku na nezvolitelném místě. Nedokážu si představit, že bych zvítězila. To by moji muziku asi úplně pochovalo. Toto moje angažmá vzniklo ve spojení s mou poslední deskou, která je převážně o stromech. Oslovily mě různé nadace a konečně i strana zelených. Mě ale skutečně zajímá pro mnohé jen ekologické téma jako jsou třeba stromy. Už v dětství jsem navíc byla velká ochranářka přírody, která jezdila počítat vstavače na louky a kroužkovat skorce do Bílých Karpat.
A co Zuzana Lapčíková zpěvačka?
Na rozdíl od nástroje jsem zpěv nestudovala nikdy. Už od dětství jsem zpívala, ale jen jak mi zobák narostl. Vždy jsem říkala, že nejlepší zpěvačkou byla moje babička, moje matka už byla o poznání horší a já jsem z nich nejhorší. Zpěv považuju za duševní výprodej. Už podle toho, co si kdo vybere, se mnohé pozná. Když jsem slyšela přímo v terénu zpívat obyčejné ženy v rodině, v kostele nebo na poli, znělo to zcela jinak, než jak jsem později slyšela ve folklorních souborech. Na zpěv mi dlouho vznikal nějaký názor. Paradoxně asi bylo užitečné, že jsem v určitém období nezpívala vůbec. Jako malá jsem vyhrála jakousi regionální pěveckou soutěž. Bylo mi řečeno, že máme do brněnského rádia poslat nějakou nahrávku. My na našem předpotopním magneťáku Tesla B 46 natočili neuměle pět písní. Dramaturg mamince odpověděl, že ani příliš nemám talent a že podobných dětí je spousta. Mě to nijak neranilo, ale naštěstí jsem nezačala zpívat veřejně. Jako sedmnáctiletá jsem byla skutečně pole neorané a začala jsem zpívat po svém a přirozeněji než třeba moji vrstevníci, kteří už měli lecjaké návyky.
Nejen tuzemská pop scéna je schopná sešrotovat skutečně všechny a všechno. Pokoušel se tě někdy někdo zlákat do šoubysnysu?
Já bych se tam asi vůbec nehodila. Sama jsem přemýšlela, jestli bych vůbec byla ochotná se v něčem podobném vůbec angažovat. Připustila jsem si, že existují některé pěvecké role třeba z muzikálu, které by mně nebyly proti srsti.
Můžeš být konkrétní?
Líbí se mi Máří Magdaléna z Webberova muzikálu Jesus Christ Superstar. Na nové instrumentaci Balady pro banditu, natočené pro Multisonic, jsem se se třemi dalšími zpěvačkami podílela na hlavní ženské roli.
Máš za sebou desky i velkou řádku koncertů. Kdy jsi se sebou byla spokojená?
U mě to nikdy není tak, že bych si říkala: Jsi za hvězdu. Když stojíš sám nebo třeba jen ve dvojici stovkám lidí v Rudolfinu a cítíš, že je to zajímá, tak je to velký závazek. Když se mi něco povedlo, tak jsem si všímala, jak to berou ostatní. To je všechno možná otázkou výchovy.
A tak co bys cimbálu přála?
Cimbál má pro mne obrovské kouzlo, které v našich poměrech cítím ještě jako ne zcela využité. Když se ho podaří komukoliv u nás posunout do nových prostředí, cimbál má daleko větší šanci na přežití.
Cimbál se vytratí?
Každý velký klasický hudební nástroj má vždy zázemí v mnoha školených muzikantech. Cimbál je objektivně nemá. Cimbalistů je hrstka. Navíc žijí v regionech a cimbál tak nemá přirozené zastání ve velkých kulturních centrech.
Kolik máš cimbálů?
Mám dva. Jeden je opravdu takový cadillac. Jde o bývalý rozhlasový nástroj z BROLNu. Když jsme v roce 1993 odcházeli z rádia, byly na prodej čtyři starší cimbály. Každý jeden z nás si vybral úplně jiný nástroj. Já jsem si vybrala nástroj, který byl po konstrukční stránce už hodně unavený. Moc cestoval. Byl postavený v padesátých letech, je to kousek z nástrojařské dílny značky Artex a je zvukově velmi kultivovaný. Někdo si jej chce půjčovat na nahrávání. Druhý nástroj jsem si vyměnila s Josefem Fečem. Ten původní byl hodně velký a těžký. Josef měl subtilnější nástroj a sám je urostlý chlap. Prozaická úvaha, ale já byla s výměnou velmi spokojena. Získala jsem ještě předválečný maďarský cimbál. Měkkost jeho zvuku mě vždy dostane.
Bydlíš ve vesnici Topolná, která má šestnáct set obyvatel. Jsi po republice známá. Jak to v dědině berou?
Byly doby, kdy jsem si myslela, že budu pořádat tiskové konference, abych některé údaje o své osobě upřesňovala. Pak jsem zjistila, že by to nemělo valný smysl. Ústní lidová slovesnost si najde vždy vlastní cestu. I to je folklor. Dříve bývala nepsaná pravidla, která každý dodržoval. V poledne nikdo nepřišel na návštěvu nebo v neděli po obědě. Lidé věděli o tom druhém z vesnice hodně, ale byly určité bariéry, za které se nešlo. To už dnes neplatí. Dřív by se řeklo: To sa nehodí! To sa neděuá! Nechávám některé věci prostě plynout.
Zuzana Lapčíková
[narozená 16. 3. 1968 ve Zlíně]
hraje od dětství na klavír a na cimbál, tančí a zpívá.
Na brněnské konzervatoři absolvovala hru na cimbál a etnologii a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Už léta patří k nejžádanějším sólovým zpěvačkám a cimbalistkám na naší folklorní scéně. Vyhrála řadu národních soutěží a zúčastnila se mnoha mezinárodních festivalů. Hrála a nahrávala s několika cimbálovými muzikami, Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, různými komorními seskupeními i orchestrálními tělesy (Pražská komorní filharmonie, Virtuosi di Praga, Státní filharmonie Brno, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Moravská filharmonie Olomouc). Od svých patnácti let vedla hudební i taneční složky národopisného souboru Včelaran z Bílovic u Uherského Hradiště (Laureát MFF ve Strážnici 91‘, 96‘), pro který dramaturgicky a hudebně připravila nahrávku „Balada o Veruně“. Jako CD a LP (Bonton) sklidilo toto album cenu kritiky jako nejlepší autorská nahrávka folklorního materiálu roku 1991. Natáčela s velkou radostí hudbu brněnského muzikologa prof. Miloše Štědroně a podílela se s Idou Kelarovou na ojedinělém propojení krásných ženských hlasů různých žánrů. V roce 1999 Zuzana Lapčíková natočila autorskou nahrávku Moravské písně milostné, na které se setkala s Jazzovým triem Emila Viklického, Stevem Houbenem, Pražskou komorní filharmonií, domovským souborem Včelaran aj… Koncert křtu tohoto CD byl zaznamenán Českou televizí a jako jediný televizní hudební pořad byl v témže roce zakoupen zahraniční televizní společností. Její diskografie čítá na 30 titulů. Do doby studia na brněnské konzervatoři spadají počátky spolupráce se spolužákem, houslistou Petrem Růžičkou, absolventem oboru komorní hudby na Paris conservatoire de supperiere de musice de tance a muzikologie na pařížské Sorbonně, dnes působícím v Paříži. Od roku 1992 se jako zakládající členka podílí na výběru repertoáru, aranžích, sólové hře a zpěvu v triu Ad Lib Moravia, které je otevřeným seskupením hudebníků kolem mezinárodně proslulého jazzového pianisty a skladatele Emila Viklického. V roce 2000 spolu s E. Viklickým a Billy Hartem natáčela v N.Y.C. pro Milestone Records CD nahrávku George Mraze „Morava“, která se setkala v jazzovém světě s mimořádnou odezvou, když se v prestižním žebříčku deseti nejlepších jazzových nahrávek roku 2001 Jazztitude umístila na pátém místě ve světě. Spolu s Emilem Viklickým a Petrem Růžičkou natočila v roce 2001 komorní monotematickou nahrávku Uspávanky, která se také setkala s velkým ohlasem především v zahraničí. V roce 2002 vystoupila spolu s Emilem Viklickým na Pražském jaru jako host George Mráze, kde si zahrála i s ostatními členy George Mráz Quartet (Richie Beirach, Rich Perry a Lewis Nash). Aktivitami poslední doby jsou úspěšné uvedení představení „Ej,hora,hora“ na závěr pařížského multižánrového festivalu Ille d‘France a nahrávka CD „Strom života“, kterou pokřtila 20. října Hana Hegerová v Praze. Toto CD bylo v hudebním časopisu Folk & Country vyhlášeno za nejlepší nahrávku natočenou v roce 2002.
www.zuzanalapcikova.com
Vystřelená kachna Jitky Čvančarové
Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!
1) Co mě právě zaměstnává
Můj život je duhový, ale momentálně „unavený“, řekla bych až „vyčerpaný“. Jen vydržet, vydržet! Mám před premiérou Nany, což je můj největší zápřah poslední doby. Kromě toho stále natáčím Četnické humoresky, moderuji Autosalon na Primě, jezdím na představení sem a tam, hraji jak v Brně, tak v Praze, ba i v Bratislavě.
2) Co na divadle obdivuji
V divadle je krásné, že lidé zažívají neopakovatelné „živé“ okamžiky, které jim kino ani televize nikdy neposkytne.
3) Role, se kterou jsem se nejvíc potýkala
Těžký byl pro mne žánr konverzační komedie Cooneyho a Chapmana „Vydrž, miláčku!“. Nebýt úžasného režijního vedení Zdeňka Černína, tak bych se k současnému výsledku asi hned tak nedopracovala.
4) Můj největší divadelní zážitek v posledním roce
Rozhodně Arkádie Romana Poláka v našem divadle. Sleduji ráda i představení jiných divadel a viděla jsem jich v tomto roce požehnaně, ale z této inscenace mám jednoznačně nejsilnější zážitek a všem ji doporučuji zhlédnout.
5) Jak jsem přijala fakt, že v komedii Vydrž, miláčku! předvedu kromě svého herectví také své přednosti tělesné…
Upřímně řečeno – měla jsem s tím velký problém. A řeším ho stále.
6) Čím se zabývám ve svém volném čase
Se svým bratrem Petrem Čvančarem, který vyučuje na matematicko-fyzikální fakultě v Praze, opravuji písemné práce studentů třetího ročníku. Tento ročník je ze všech nejhorší a mohu zodpovědně říci, že na této fakultě by mohl studovat snad každý.
7) Jak řeším stresové situace
Popcornem.
8) Kde se cítím být doma
Tam, kde je má rodina, tudíž tam, kde se stýká, tam u Mělníka, proud řeky Labe s Vltavou…
9) Čeho bych chtěla v nejbližší době ještě dosáhnout
Chtěla bych dosáhnout na strop ve svém bytě.
Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. dubna na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z Vás pak vyhraje CD Svět plný andělů a keyholder MdB. Připíšete-li svou vlastní otázku pro Vašeho oblíbeného herce/ečku, je možné, že Vám na ni v některém dalším čísle odpoví!
Z odpovědí čtenářů minulého čísla byla vylosována Jitka Trbušková. Gratulujeme!
Petr Štěpán to sice s ženami umí, ale na sbírku divadelních her je zve do své šatny. Pokud je nám známo, byt ještě nemá zrekonstruovaný.
Památce Arthura Millera
Když se svého času na slovo vzatí znalci umění zamýšleli nad tím, která z děl dvacátého století mají největší naději na „nesmrtelnost“, která „přetrvají“, napsal divadelní kritik a teatrolog Brooks Atkinson, že „vyhlídku stát se vpravdě klasickým dílem má Smrt obchodního cestujícího“. A podal zdůvodnění: „Když se tato hra dostane na scénu, má velkou sílu a velkou dramatickou působivost...“ Odmítl námitku, „že to není tragédie, protože neodpovídá Aristotelově (nebo jiné) definici... Ale když se člověk cítí nesmírně dojatý, když se věci stávají katastrofální a nevinní lidé trpí, zdá se mi to na tragédii dost...“ A uzavřel: „Myslím, že tato hra bude mít ještě dlouhý život“.
Autor Smrti obchodního cestujícího už nežije. Zemřel letos v únoru, v roce nedožitých devadesátin. Zanechal úctyhodný odkaz: divadelní a televizní hry, které většinou „ťaly do živého“, filmové scénáře, eseje, díla prozaická, mezi nimi obšírné paměti s názvem Zákruty času (1987). Ačkoli v mnoha překladech obešly skoro celý kulturní svět, do češtiny nebyly přeloženy dodnes; známe z nich jen několik ukázek. Je to dost na pováženou, protože Miller byl nejenom světově proslulým dramatikem; byl také oddaným přítelem české kultury a tuto svoji oddanost projevoval nejenom písemnými projevy. Jako předseda mezinárodního PEN klubu neváhal v letech přituhující normalizace navštívit Prahu a přesvědčit se na vlastní oči, jak se žije spisovatelům a umělcům „na černé listině“ tehdejšího režimu a jak by se dal „polidštit“ jejich truchlivý úděl. Ve svých esejích složil tichý hold jak Janu Palachovi, tak Karlu Čapkovi: „...je čas, abychom znovu četli Čapka pro jeho osvobozující smích a pro mučivou úzkost z lidské slepoty, která se pod tím smíchem tají...“
Nad Millerovými hrami je zbytečné uvažovat, jsou-li to – podle běžných představ – dramata společenská nebo psychologická. Jsou prostě obojí: neboť pronikavá společenská analýza určuje hloubku a pravdivost charakterů, stejně jako psychologický rozbor postav a jejich vzájemných vztahů podmiňuje společensko-filozofický patos těchto her. Sociální fakta v nich nikde nepředbíhají psychologii lidí. Jako u všech velkých dramatiků i u Millera je psychologie zároveň sociologií a naopak. Jak to sám napsal: „Společnost existuje v člověku a člověk ve společnosti... Ryba je ve vodě a voda v rybě.“
Mezinárodní věhlas Millerova dramatického díla nevzešel z autorova předem daného záměru dosáhnout stůj co stůj nadčasové a všelidské platnosti, ale naopak z jeho vytrvalé snahy prozkoumat skutečnost zcela konkrétní doby a konkrétního prostředí. Miller byl především dramatik autenticky americké skutečnosti. Většina jeho her ostatně nijak zvlášť nevybočovala z tematicko-motivického okruhu soudobé americké dramatiky, ať už vznikala jako bezprostřední reakce na ten nebo onen palčivý problém poválečných let (Všichni moji synové, Zkouška ohněm, Po pádu, Cena) anebo jako pokus stanovit obecnější diagnózu životního stylu určitých společenských vrstev (Smrt obchodního cestujícího, Vzpomínka na dva pondělky, Sešup z hory Morgan). Miller byl přesvědčen, že předpokladem každého velkého dramatu je analýza toho, „co visí ve vzduchu“, oněch „neúprosných běžných podmínek lidské existence v tomto čase a v této hodině“; a než může dramatik přejít na širší pole a nadhodit problémy univerzální platnosti, musí je nejprve objevit v lidech svého světa, „tady a dnes“. Ona umělecká nadhodnota Millerovy dramatiky, „tajemství“ jejího mimořádného, celosvětového ohlasu, který proráží zeměpisné i časové hranice a rozšiřuje sféru jejího vlivu, je výsledkem objektivačního procesu, v němž se individuální příběhy a osudy stávají dramatickým podobenstvím o smyslu lidského života. A tedy i podnětem k tomu, jak lidsky důstojně žít.
Mnohostranná dialektika – časového a nadčasového, soukromého a společenského, společensky konkrétního a obecně lidského – je v Millerových nejlepších hrách hodna nejen podivu, ale i pozorného studia. A stejně tak jeho „vůle k dramatu“. Miller dobře věděl, že sama filozofická koncepce dramatikovi nestačí, že z ní musí vytvářet východisko divadelního představení, scény, výstupy, situace a promluvy, které jsou s to diváka zaujmout, strhnout a podmanit si ho. „Prvořadým úkolem dramatu je,“ napsal, „ať se toho dosáhne jakkoli, vzbudit u obecenstva žádoucí emoce, aby se jejich prostřednictvím otevřely nové vztahy mezi člověkem a lidmi a mezi lidmi a člověkem“. Miller opravdu znal všechno podstatné, čeho bylo dosud ve vývoji dramatu dosaženo – od antiky přes Shakespeara až po Ibsena a Strindberga, od Čechova přes expresionisty až po O’Neilla, ale i Brechta – dovedl se v tomto odkazu orientovat po svém a zmocňovat se ho vlastními zkušenostmi. Modernost Millerovy dramatické formy nebyla ve výrazových prostředcích a skladebných postupech, ale ve způsobu, jak bylo těchto prostředků a postupů originálně využito. Také v tom byla Millerova dramata moderní a současná, že už v nich nešlo o dílčí experimenty a výboje (jako třeba u O’Neilla), ale o jejich přehodnocení, přepodstatnění: o uměleckou syntézu, která dovede tisícileté zkušenosti dramatu vtělit do jediného dramatického tvaru.
Připravujeme - Kdyby tisíc klarinetů
Když se řekne „Divadlo Semafor“, nenajde se v našich končinách asi nikdo, komu by toto slovní spojení neříkalo vůbec nic. Není divu: některé písničky z autorské dílny Suchého a Šlitra provázely a stále provázejí dětství každého správného Čecha - a třeba ta o malém kotěti spícím v botě bývá dodnes jednou z prvních, které se děti učívají v mateřských školách. Jiné písně, jako například ta o pramínku vlasů, dodnes doprovázejí dospívání těch mladších
anebo vzpomínání na dávno minulé časy u ostatních. Není to ale pouze zpěvnost písniček nebo nostalgie po starých časech, které dnes zakládají proslulost Semaforu a přitahují k němu stále znovu a znovu pozornost mnohých. Je jím také svrchovaně moderní a umělecky ambiciózní charakter inscenací tohoto divadla, zdařile kombinovaný s lidovostí, kterými provokovalo a dodnes tu a tam provokuje divadelní tvůrce i odborníky. Výsledkem je, že za celou existenci Semaforu bylo odbornou kritikou bez větších výhrad přijato jen nemnoho představení - a to i přesto, že v Semaforu lze bez větších potíží nalézt celou řadu skutečně pozoruhodných a originálních jevištních i dramatických postupů. O hodně jiná je naštěstí situace z hlediska diváckého: již několik generací návštěvníků Semaforu toto divadlo poznalo jako místo originální a rafinované divadelní zábavy, proložené navíc kvalitními písničkami, originálními a novátorskými divadelními nápady a v neposlední řadě také poezií, která je velmi rafinovaně zapojována do formy semaforských inscenací jako jeden z hlavních nosných prvků.Jméno tohoto malého pražského autorského divadla, které letos oslaví již neuvěřitelných 46 let své nepřetržité existence, se nedlouho po svém vzniku stalo doslova fenoménem své doby. A není divu: bylo to totiž právě divadlo Semafor, které stálo u počátků tzv. hnutí malých divadelních forem (kam bývá řazeno mj. také Divadlo Husa na provázku, Studio Ypsilon, Ha-Divadlo, Divadlo Járy Cimrmana a další) a které bylo během prvního desetiletí své existence jednou z vlajkových lodí této svérázné české divadelní reformy. Právě v Semaforu se poprvé naplno prosadila i česká moderní populární písnička a právě toto divadlo se následně stalo jedním z průkopníků hudebního divadla v české kultuře. Byl to Semafor, kde se u nás poprvé výrazněji projevila moderní pop-kultura se všemi svými „pro“ i „proti“ ... V tomtéž Semaforu ovšem také došlo ke znovuobjevení některých postupů meziválečné divadelní avantgardy a k objevení řady postupů zcela nevšedních a originálních, z nichž mnohé dosud neztratily na atraktivitě ani živosti. O tom koneckonců dostatečně svědčí i neutuchající obliba semaforských písniček a skečů.
Inscenace hry Jiřího Suchého Kdyby tisíc klarinetů, připravovaná v Městském divadle Brno, přinese solidní kus semaforské poetiky a, jak pevně doufáme, i dobrou atmosféru vzájemného setkání diváků a účinkujících – nepůjde však o uvedení žádné z podob této slavné hry (Jiří Suchý napsal první verzi této hry pro zahajovací inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, druhou pro slavný stejnojmenný film a třetí pro obnovené uvedení v Semaforu v roce 1980), ale o další variaci na téma „Velké proměny“ zbraní v hudební nástroje: Suchého tři dosavadní podoby Kdyby tisíc klarinetů budou divákovi předloženy v nové kompilaci, navíc rozšířeny i o několik scének a písniček převzatých z jiných Suchého her a doplněny známými i méně známými písničkami S+Š. Divadlo o Semaforu, řekl by asi divadelní teoretik. Písničky, kvalitní zábava a příjemná atmosféra, dodáváme k tomu ještě my.
Inscenace Kdyby tisíc klarinetů Jiřího Suchého bude uvedena v režii Jany Kališové, inscenační úpravě Jiřího Záviše, scéně Miloně Kališe, kostýmech Jana Růžičky a choreografii Lucie Gančevy. V rozmanitých rolích uvidíte Miloslava Čížka nebo Ladislava Koláře, Tomáše Saghera, Janu Musilovou, Zuzanu Kysel’ovou nebo Ivanu Vaňkovou, Vladimíra Volečka nebo Dalibora Černáka, Milana Horského, Simonu Lepoldovou, Zdeňka Bureše nebo Karla Janského, Jaroslava Milfajta nebo Jiřího Záviše, Petra Gazdíka nebo Milana Němce, Petra Štěpána nebo Jána Jackuliaka, Jana Apolenáře nebo Jana Mazáka, Stano Slováka nebo Oldřicha Smysla, Petra Brychtu nebo Jakuba Przebindu, Alana Novotného nebo Jiřího Resslera, Igora Ondříčka nebo Roberta Musialka, Rastislava Gajdoše nebo Karla Škarku a mnohé další. Premiéry se uskuteční 30. dubna a 1. května 2005 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Rozhovor s Janem Apolenářem
„Mám radši tragikomické role, kde na základě humoru člověku dojdou i závažné věci,“ říká Jan Apolenář. Přestože na to vůbec, ale vůbec nevypadá, pomalu se asi začne počítat ke střední generaci. I některé role tomu nasvědčují. V připravované Naně mu bude patřit part moralisty, abbého Téophila Vénota, který, jak se ukáže, zase tak bezúhonný není.
Kudy vedla vaše cesta k divadlu?
Odmalička jsem chodil do dramaťáku a do školního sboru. V jedenácti letech jsem úplně náhodou vyhrál konkurz do filmu. Hrál jsem si venku s balónem a okolo šla moje učitelka s hordou dětí. Šli do televize. Byl jsem zvědavý, jak to tam vypadá, tak jsem se, i s tím balónem pod paží, přidal. Vůbec jsem netušil, že jdou na konkurz. Nakonec jsem dostal hlavní dětskou roli ve filmu Kufr plný nadějí.
Čekalo by se, že půjdete na konzervatoř.
Hraní mě bavilo, na konzervatoř jsem chtěl jít, ale z Brna brali jen jednoho a já neměl žádnou protekci. Tatínek byl konstruktér ve Fučíkových závodech, v osmašedesátém někde něco řekl, maminka byla v invalidním důchodu. Nedostal jsem se ani na zemědělku, na obor zaměřený na koně, a tak jsem jako správné dítko totality skončil na elektroprůmyslovce. Navíc jsem si tři dny před zkouškami na průmyslovku vyrazil na kole zuby, měl jsem po otřesu mozku a na jedno oko jsem neviděl. Škola mě moc nebavila a ve třeťáku jsem začal mít problémy. Jednak jsem byl často nemocný a už jsem to nestíhal dohánět, a jednak jsem začal tajně chodit do dramaťáku. Táta se nesměl nic dozvědět, takže oficiálně to byly hodiny doučování. Nakonec jsem měl dva reparáty, ale udělal jsem je a školu dokončil. Ještě během průmyslovky jsem se hlásil do AUSu a zároveň jsem dělal talentovky na JAMU. Ty jsem zvládl, takže jsem do AUSu nemohl nastoupit, abych neprošvihl přijímačky. Nakonec mě na JAMU nevzali, protože zase bylo nějaké striktně omezené směrné číslo. Navíc mě diskvalifikovala věta, že „uchazeč nemá být přijat obzvláště v případech, kdy studium není doporučeno střední školou“. Doporučení jsem, pravda, z průmyslovky neměl. Rok jsem dělal uklízečku v Janáčkově divadle, pak jsem doporučení dostal a nakonec mě vzali.
Když JAMU představovala takovou vysněnou metu, bylo studium pak opravdu tak úžasné?
Pro mě naprosto úžasné. Říká se, že nejkrásnější roky prožije člověk na střední škole, ale to nebyl můj případ, takže jsem všechno doháněl na JAMU. Konečně jsem dělal něco, co mě bavilo, šlo mi to, už jsem nebyl mezi těmi nejhoršími, naopak jsem si dopředu věděl rady a mohl občas poradit druhým. Vždycky mě bavily etudy, které ostatní neměli moc rádi. Líbilo se mi, že si člověk může v podstatě cokoliv vymyslet a zahrát. Měl jsem rád všelijaké pohybovky, šerm, zpěv, akrobacii, jen u klasického tance jsem musel vypadat trochu komicky. Škoda jen, že jsme trávili spoustu zbytečného času v marxistickoleninských knihovnách.
Jsou teď někteří vaši bývalí kantoři současnými kolegy?
Třeba zrovna náš ředitel Stanislav Moša a pan Tomek nás měli z herectví, Zdeněk Bureš z muzikálu, Pepa Jurásek ze šermu. Mám spoustu kolegů, kteří mě učili.
Jaká byla vaše první divadelní role?
Moje úplně první divadelní role, která měla obrovský úspěch, a dokonce jsme se s tou inscenací dostali do televize do pořadu Šance pro…, byla v divadle Domino při OKVS. Udělali jsme takové napůl hrané napůl loutkové pohádky, ve kterých jsem hrál třeba zrcadlo ze Sněhurky, hrozně upovídané a komické, nebo prince v Šípkové Růžence, ale takového neromantického „…. A políbím ji??? Anebo nééé…“ Vždycky jsme měli vyprodáno. To jsem byl ve čtvrťáku na průmyslovce. Na základě této inscenace si nás vybral student režie na JAMU, Petr Pleva, dnes je v politice, myslím za ODS, že s námi amatéry udělá jako svou ročníkovou práci představení Lysistrata aneb Nejkrásnější válka. Sami jsme si dělali kostýmy, kulisy, písničky… První představení jsme měli před profesory na JAMU, kde jsme to pak hráli ještě několikrát a objížděli jsme s tím také vysokoškolské kluby.
Kdy jste poprvé zužitkoval, co vám JAMU dala?
No já se hodně naučil už v dramaťáku na ZUŠ J. Kvapila u paní učitelky Kohoutové, dnes Ctiborové. Za ní chodila do hodin doc. Mrázková a když už tam přišla, tak nám vždycky něco poradila. Pak mě učila i na JAMU. Na škole jsme měli povinné kulturní brigády. Někdo jezdil přednášet na chaty ROH a my jsme si s Josefem Morávkem udělali představení Posvícení v Hudlicích, se kterým jsme objížděli chmelnice. V pondělí jsme měli čtenou a v pátek už byla předváděčka před profesory. Měli jsme s tím náramný úspěch. Dokonce nám nabídli, že tu inscenaci vezmou do repertoáru MdB, tehdy Divadla bratří Mrštíků. V této hře jsem měl první roli, v níž jsem zužitkoval, co jsem se na škole naučil, protože jsme tam zpívali, tancovali, šermovali…
Po absolutoriu jste obešel Provázek, Radost, Redutu, DbM… víc divadel už v Brně pomalu nebylo.
Po škole jsem dostal nabídku hostovat v Ypsilonce, jenže to by mě moc neuživilo. Pak jsem měl nastoupit do Karlína, ale operety zrovna nebyly můj sen. Také jsem tu měl holku a kvůli ní se mi nechtělo opouštět Brno. Hostoval jsem tehdy na Provázku a Petr Scherhaufer mi nabídl angažmá tzv. na stipendium. Jenže to už jsem věděl, jak to na Provázku funguje… V té době jsem potkal Zoju Mikotovou, která mě pozvala do Radosti. Přišel jsem a žasl. Bylo to snad největší muzikálové divadlo, co jsem poznal. V každé hře se zpívalo, tancovalo, naživo hrálo na hudební nástroje, no prostě krása. Tak jsem nastoupil do Radosti a dohrával jsem něco na Provázku. Pak mně zavolali z Reduty, že tam dělají od Suchého Kytici a pan Horký odchází do Janáčkova divadla, jestli bych to nenazkoušel. Do toho jsem zaskakoval u Mrštíků v Lucerně za Erika Parduse, který si udělal něco s kolenem. Pobíhal jsem mezi těmi divadly, získal jsem spoustu zkušeností a na tu dobu jsem měl i docela dost peněz.
Která byla první role u Mrštíků, tedy v MdB?
První byla role vodníka Michala v Lucerně. To jsem byl ve třeťáku na JAMU. Absolvoval jsem roku 1989 a Standa Moša mi v roce 1991 nabídl angažmá do Snů nocí svatojánských na roli Puka. Za ní jsem pak dostal Cenu Thálie. Zkoušení jsme všichni hrozně prožívali, objevovali jsme nový svět, dokonce jsme na zkušebnách i spávali. Vždycky se píše, že první muzikál u nás byli Bídníci nebo Jesus Kristus Superstar, přitom první byly Sny nocí svatojánských. Hráli jsme je i na Křižíkově fontáně pro dva tisíce lidí. Nikdo z Pražáků to do té doby nezažil.
Necháte se ještě dnes něčím tak nadchnout jako tehdy „Sny“? Když se tak na to ptáte... byl jsem na premiéře Romance pro křídlovku. Dlouho mě v divadle nic tak nepotěšilo. Svého času jsem byl stejně nadšený z Mistra a Markétky. Skoro celé představení jsem probrečel dojetím. Možná jsem byl zrovna nějak naměkko… ale takové konstelace k věci patří. Mě dojímá, když se člověk navenek směje a já vidím, že uvnitř pláče. Musel jsem vstát a křičet „bravo“, což už se mi dlouho nestalo.
Prožíváte některé své role stejně intenzivně? Dojímáte se na jevišti?
Jeden čas jsem si myslel, že je to ku prospěchu věci. Ve Světě plném andělů jsem v určité době míval v některých pasážích dost problém. V Bastardovi se mi dělo něco podobného. Hráli jsme v Plzni jedno z posledních předpremiérových představení a mně volali, že tátu odvezli do nemocnice. Když jsme pak se sestrou za ním přišli na „áro“, pochopili jsme, že už odtud neodejde. A na to přišla premiéra. Skoro v každém představení jsou místečka, která vás můžou nějak vzít, rozesmát, rozplakat. Záleží na tom, co člověk zrovna prožívá. Jenže ono není dobré, když divák vidí herce, jak se příliš dojímá.
Máte nějaké vysněné role? Ať ty, které jste už dostal, nebo ty, na které čekáte?
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl dělat Puka, Bastarda, Jana ve Světě plném andělů. Neříkám, že to psali přímo pro mě, ale možná, že Standa Moša se Zdenkem Mertou na mě při psaní trochu mysleli. Úžasné role jsem si zahrál u Dana Landy v Krysařovi – rybáře Štěpána a Osud. V Johance z Arku jsem hrál krále. V Drákulovi šaška. Spoustu krásných rolí jsem si zahrál. Ještě nějakou takovou jako Puka by mohli Standa s Merťákem napsat, takovou sympatickou. V Babylonu hraju krále Danama, který není zrovna nejhodnější, v Zahradě divů mám roli zlého krále skřetů Izery, ten Puk byl zatím největší sympaťák.
Jak jste se dostal k pražským produkcím?
V roce 1995 jsem se měl jet do Prahy předvést nějaké komisi, která dávala dohromady obsazení na Fantoma opery. Mělo se to hrát v Německu. Do toho mi zavolal Richard Hess, že by pro mě měl roli v Drákulovi. V té době jsem byl čerstvě ženatý a moje manželka se dostala na DAMU. To rozhodlo. Nejel jsem do Německa, ale vzal jsem roli v Drákulovi. Tehdy jsem si řekl, že jdu na rok na dva na zkušenou a najednou z toho bylo devět let. Bydleli jsme po podnájmech. Pak jsem prodal brněnský byteček a koupil pětadvacet kilometrů od Prahy stavbu, která byla původně včelínem, ale předcházející majitel ho přestavěl na chatu. Po čase jsme se rozvedli, já začal ten včelín nadstavovat, do toho skončil Krysař, takže mi došly peníze a musel jsem ho prodat, abych zaplatil dluhy za materiál. Tak jsem se vrátil v roce 1999 do Brna. Byl jsem na volné noze a už jsem tu měl druhou partnerku. Členem MdB jsem znovu od jara 2003. Teď jsem dostal nabídku od Dana Landy, chystá muzikál Tajemství a já jsem u nás dostal roli v připravované Naně. Generálkové týdny se kryjí a premiéry jsou obden po sobě. Nedalo by se to zvládnout. Je mi to moc líto, protože už je to šestá odřeknutá věc.
Jak se při tom návalu práce má osobní život?
Myslím, že jsem normální průměr. Oženil jsem se, vzal jsem si krásnou mladou holku, ale ukázalo se, že na mě až moc mladou. Děti jsme spolu neměli, tak jsme se rozešli. S mojí současnou ženou Janou, za svobodna Vítovou, jsme spolu od roku 1996, vzali jsem se o rok později, v roce 2000 se nám narodila Adélka a 7. prosince 2004 Linda.
Vaše žena je také z divadelního světa?
Moje manželka zpívala ve zpěvohře, pak přešla do sboru Janáčkovy opery, kde jsme se seznámili. V roce 1998 dala výpověď, protože ji to netěšilo tak, jak si představovala. Zkrátka patří k lidem, kteří divadlo k životu nezbytně nepotřebují. Začala chodit do normální práce a teď si dodělává školu, aby po mateřské dovolené získala lepší místo.
Co zrovna zkoušíte?
Teď se zkouší Nana. Ze začátku byl pan režisér nemocný, takže to musíme stihnout vlastně za měsíc a do toho se už začíná zkoušet Kdyby tisíc klarinetů. V Naně hraju abbého, což je role v knížce skoro neznatelná, ale v divadelním zpracování je tato postava její hlavní oponent. Intrikuje, až nakonec sám přizná, že ho vlastně také dostala. Mám tam čtyři nebo pět písniček, hrozně těžké zpívání, ani si nedokážu představit, jak to zvládnu. „Klarinety“ jsou taková chlapská záležitost, hrajeme tam skoro všichni. Nemám zrovna hauptku, ale zato se role jmenuje po mně – desátník Apik. No a takové situace, kdy se zkouší dvě věci najednou a večer se hraje, zrovna rodinnému životu nepřispívají. Manželka to má těžké.
Určitě by vám bylo líto, kdyby vás takové legendární kusy jako Nana a Kdyby tisíc klarinetů minuly.
To je pravda. Jsou lidi, kteří hrají divadlo a když to nejde nebo je to přestane bavit, odejdou a svět nespadne. Pak jsou takoví, kteří bez divadla žít nemůžou, a to jsem třeba já.
Vážení divadelní přátelé!
V těchto dnech k Vám přichází nabídka Sezonního předplatného Městského divadla Brno. Vzhledem k tomu, že převážná část odběratelů měsíčníku Dokořán jsou právě našimi abonenty, bude nyní vhodné upozornit Vás na celou řadu výhod, které jsou s předplatným do Městského divadla Brno spojeny.
Deset měsíců nové divadelní sezony, každý měsíc jedno představení, pět inscenací činoherních a pět hudebních, chcete-li muzikálových. S konkrétní nabídkou jsme Vás seznámili již minulý měsíc a další bližší informace získáte brzy zdarma v již tradičním kalendáři našeho divadla. Desetkrát zdarma obdržený časopis Dokořán s různými informacemi o všem, co se v našem divadle děje. Desetkrát v klidu získané stabilní místo – pětkrát na scéně činoherní, pětkrát na nové scéně hudební.
A v neposlední řadě je to zajisté rozdíl v ceně, který byste museli zaplatit za jednotlivé vstupenky na pokladně našeho divadla (a to po absolvování někdy nekonečného a někdy i, bohužel, marného čekání). Ten rozdíl činí 1.130,- Kč (pro studenty, důchodce a držitele průkazů ZTP a ZTPP pak 1.630,- Kč) ve Váš prospěch!
Rovněž Vám však musíme sdělit, že se v loňském roce na všechny zájemce o předplatné do našeho divadla zdaleka nedostalo a to i přesto, že jsme otevřeli novou divadelní budovu a tři nové předplatitelské skupiny. Další kapacita tím byla na dlouhou dobu zcela vyčerpána. Samozřejmě, že budeme do 29. dubna držet všem stávajícím abonentům jejich místa, pochopte nás však, že po vypršení tohoto termínu budou nabídnuta dalším uchazečům.
Na závěr jedna krásná zpráva: ačkoliv dnes (v době, kdy se chystá toto vydání) ještě neznáme výsledek z večera vyhlašování Cen Thálie (proběhl 26. 3.), je pozoruhodné a stejně tak úžasné, že se na jedno ze dvou nominovaných míst v kategorii muzikál svým výkonem zařadil tehdy ještě student JAMU, dnes již nový člen muzikálového souboru našeho divadla Dušan Vitázek za ztvárnění role Bergera v muzikálu Hair (Vlasy). Blahopřejeme, ať již Cenu získá, či skončí na senzačním druhém místě. Vězte, že sice nejsem příznivcem soutěžení v oblasti umění, avšak tato ocenění vnímám jako potřebný výraz úcty celé naší obce nad tolik pomíjivým a zároveň nádherným uměním, jakým herectví, tanec či zpěv odpradávna jsou.
S přáním krásných prvých jarních dnů i podobně krásných divadelních zážitků se na shledanou ve Vašem Městském divadle Brno těší za všechny své kolegy
