duben 05/06
Rozhovor se Zdeňkem Junákem
Přišel k nám na návštěvu. Velký, hřmotný, plný energie, pro našeho psa Mukeše láska na první přičichnutí. Usadili jsme se v pracovně mé ženy, je tam útulněji a robustní „královské“ křeslo bylo pro něho jako na míru. A vedli jsme řeči: o dětství, které utváří duši na celý život, o studiu a školách, které formují rozum, o práci, která, když člověka baví, znamená, že nad životem vyhrál, o přátelství, rodině, zálibách. Velká škoda, že k tomu blikal jen monitor počítače, protože když Zdeněk Junák vyprávěl a dal se strhnout svým temperamentem, zároveň hrál: barvou hlasu, gesty, mimikou. Promarněná příležitost pro kameru.
Myslíte si, že místo, kde jsme se narodili, je rozhodující pro pocit: tady jsem doma, sem patřím?
V mém případě to tak není. Narodil jsem se čirou náhodou v Kroměříži (na svatého Mikuláše v r. 1951) a to proto, že tady byla zrovna moje maminka u příbuzných na návštěvě. Ale možná, že to zase taková náhoda nebyla, ale předurčení osudu, protože v tomto městě se narodila celá řada divadelníků, alespoň těch, co já znám: Hajda, Mišurec, Mazák, Ogoun, Karlík. Moji rodiče v té době žili ve Všetulích, později na Kyjovsku a ještě později na Uherskohradišťsku, protože tatínek, potravinářský chemik, pracoval jako ředitel cukrovarů, různých, než se usadil jako ředitel Jihomoravských cukrovarů se sídlem ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Doma jsem na Slovácku a pak samozřejmě dnes už mnohem víc v Brně, kde mám práci, která mě baví, rodinu a kamarády, co je mám rád a oni mě (kluky z divadla, z kapely).
A místa dětských her?
To byly Kelčany u Kyjova a Staré Město u Uherského Hradiště. Žili zde prarodiče, měli vinohrad a statek, tam mně a bratrovi bylo strašně dobře, a pak taky u babičky Vládkové, která žila v Chropyni na samotě u lesa, to byl ten pravý dětský ráj, tam jsme se vyřádili. Můj tatínek byl v mladších letech náruživým hercem z ochoty – kompenzoval si tak své stresy z náročného povolání. V ochotnickém divadelním souboru v Kelčanech hrával role prvních milovníků a maminka byla suflérka – nápověda, aby tatínka hlídala. My kluci, bratr a já ,jsme od dětství u ochotníků statovali a hráli i drobné dětské role. O čem snil mladý muž, čím chtěl v životě být? Jako valná většina mých vrstevníků, kteří neměli moc představu o tom, čím chtějí být, jsem studoval na SVVŠ ( Střední všeobecně vzdělávací škola), což bylo vlastně gymnázium, a to v Uherském Hradišti. Vlasy až po ramena, kytara, bigbítová skupina a detektivky. Nejoblíbenější Raymond Chandler: Dáma v jezeře, Hluboký spánek, Sbohem buď, lásko má, dodnes z nich umím pasáže nazpaměť a čas od času se k jejich četbě vracím. Chtěl jsem být jako Phil Marlow, když ne přímo detektivem, tak alespoň právníkem. Ta práva jsem bral vážně. Ale zároveň jsem měl rád i divadlo – naše Slovácké v Uherském Hradišti. Miloval jsem Hejtmana Šarovce, hru podle Františka Kožíka, hluboce mě dojímala.Tehdy.
Kdy a proč nastal onen moment osudového zlomu? Byla to náhoda, která v životě mnohdy sehraje tu rozhodující roli, nebo cílevědomé úsilí?
Obojí, nejdříve shoda náhod a okolností, ale pak už jsem byl rozhodnut, co v životě chci. K našim sousedům Rajmicovým jezdil na návštěvy jejich příbuzný Mirek Suchý, herec z divadla v Hradci Králové, a jak mě tak pozoroval, najednou se mě ptal: Zdeňku, a co herec, tím nechceš být? Přijeď se podívat k nám do divadla, jak to vypadá z jiné strany, od kulis. V tatínkovi se probudila jeho dávná herecká krev, naložil mě do auta a jeli jsme. Výsledek této návštěvy byl, že jsem si podal přihlášku do Brna na JAMU. Ale ještě předtím mi Mirek Suchý sjednal schůzku se Stanislavem Zindulkou, tehdy členem Divadla bratří Mrštíků v Brně, aby mě na přijímací zkoušky připravil. Sešli jsme se v divadelním klubu, je v posledních letech mým druhým domovem. Stanislav Zindulka mi vybral k nastudování Merkucia ze Shakespearova Romea a Julie, Vítka z Tylových Kutnohorských havířů a Aškenazyho povídku Vajíčko (dodnes ji umím). V přijímací komisi seděli Rudolf Krátký, Ladislav Lakomý, Miloš Hynšt. Ten se mě zeptal, až jsem předvedl své herecké etudy, kdy žil Shakespeare, a já měl náhle naprosté okno, a když jsem pak slyšel na chodbě výrok mladé adeptky herectví, která za svazáky seděla v komisi: Představte si, byl tam takovej tlustej blbec, co nevěděl, kdy žil Shakespeare, řekl jsem si, nic se neděje, podám si přihlášku na práva. Talentovky probíhaly ještě před maturitou, času bylo dost. Ale po několika týdnech mi přišlo oznámení, že mě na JAMU přijali.
Na fakultu jste nastoupil na podzim v r. 1970. Kdo byli vaši učitelé a jak na ně vzpomínáte?
Za svého učitele herectví považuji Rudolfa Krátkého a pak jste mě učil čtyři roky také vy, pane doktore. Dělal jsem u vás diplomovou práci na téma Malé divadelní formy. Ale chlapům se láska nevyznává, že? Absolvoval jsem v r.1974 rolí Antonína Sommera ve hře Suchého a Šlitra Člověk z půdy v režii Miroslava Krobota.
Moje první angažmá bylo ve Zlíně v Divadle pracujících, tam jsem se setkal s Aloisem Hajdou. Hrál jsem tam pouze jednu sezonu a to Švandu dudáka ve stejnojmenné Tylově hře, Václava ve Stroupežnického Našich furiantech. V r. 1975 jsem dostal nabídku od Oldřicha Vykypěla do Mahenova divadla v Brně, kde jsem převzal role po Jaroslavu Dufkovi, který tenkrát těžce onemocněl: např. Rumcajse v Pohádce o Rumcajsovi, Čerta ve Zbojnících a žandárech. Pak následovala vojna v Armádním uměleckém souboru, kde jsem dělal moderátora estrádní skupiny, procestoval jsem celou republiku s pořadem S jarem zpívá zem. Byl jsem mladý a byla to sranda, rád vzpomínám. Pak návrat do Mahenky – Oberon ve Snu noci svatojánské, pak menší role na divadle, ale zato využíván v televizi, v dabingu, rozhlase, pak se mnou zatřepal Rudolf Krátký, cože se tak drobím. Pak Gazdina roba, režírovaná Zdeňkem Kaločem, za roli Samka jsem obdržel Cenu Literárního fondu. Pak už šly velké role, které stály za to, pak Divadélko na hradbách – Vysockij, s kytarou, zpěvem, recitací, (také Cena Litfondu). V r. 1992 jsem odešel do angažmá do Městského divadla, za jakých okolností neříkám, ale rozhodně to byl krok šťastný a nelituji ho. Zahrál jsem si zde krásné role v krásných představeních, např. v Divotvorném hrnci, v Bastardovi, ve Věci Makropulos, v Našem městečku, v Alžbětě Anglické, Hedě Gablerové aj. Doufám, že krásných rolí bude ještě hodně. Nejraději pracuji pod vedením mnou uctívaných režisérů Stanislava Moši a Zdeňka Černína. V poslední době hostuji v opavském divadle, nejdříve v roli Vávry v Maryši bří Mrštíků, nyní v muzikálu Sliby chyby (známější je jeho nemuzikálová filmová podoba Byt), kde alternuji s Erikem Pardusem v roli ředitele pojišťovny Sheldrake. Před třemi lety jsem jezdil z Opavy jako Vávra votrávené, teď jezdím rozezpívané.
V televizních Četnických humoreskách jste si splnil sen z mládí. Váš horlivý praporčík Ambrož sice nevypadá jako Phil Marlow, ale zato se mu vyrovná statečností, aspoň v jednom z posledních dílů zachrání ze spárů sexuálního devianta dobře mířenou ranou z pistole spanilou děvu.Tu roli jste si zjevně užil, které další role máte ještě rád a co se vám dobře hraje?
Panický strach mám z dlouhých, veršovaných monologů a děsím se, s přibývajícím věkem, když jsem na jevišti sám. Mám rád, když je nás tam plno a jiskří dialogy. Pak mám také skoro v každé hře místo, řekněme oříšek, ke kterému, když se blížím, zatahuje se mi hrdlo a úží dech, ale pak je zdárně překonám a jsem zase svůj. Dobře, šťastně a naprosto bezpečně se cítím v roli Alfréda Ďulínka v My Fair Lady (ze Zelňáku), v roli Gilberta Bodleye v komedii Vydrž, miláčku a úplně nejšťastnější jsem v roli Heroda v muzikálu Jesus Christ Superstar. A těším se na postavu mlíkaře Tovjeho v muzikálu Šumař na střeše.
Co vám život dal, vzal a naopak co od něho ještě očekáváte, co si chcete ještě splnit?
Dal mi laskavou a milou ženu Irenu, dobře vychovanou dceru Zuzanu a hlavně schopnost těšit se z maličkostí života. Třeba radovat se z přátelské atmosféry, která vládne v našem mozkovém trustu - rekvizitárně, kde vaří holky dobrý kafe, tím bych chtěl jmenovitě poděkovat Dáši, Ivě, druhé Ivě, Kláře a Mirce. Jen tak dál, děvčata. Tam se schází kolegové, tam se člověk doví všechno, nasaje atmosféru a pak jde v klidu na zkušebnu, protože už ví, jakou má náladu pan režisér i pan ředitel. Mám svá oblíbená místa v Chřibech a Javorníkách, také Plešné jezero na Šumavě a tři hrady – Bouzov, Buchlov, Pernštejn, tam to dobře znám a vracím se tam hledat svoje mládí, nevím. A také městečko Tolo v Řecku, jezdíme tam na dovolené. A doma naši kuchyni, v níž jsem ozdobou a suverénem, protože rád vařím a rád jím, zejména v přípravě karbanátků a dobrot čínské kuchyně si troufám říci, že jsem mistr nad mistry (potvrdit mohou moje holky). Vedle hraní na divadle mě baví muzika, nejsem slavný hráč, ale máme skupinu, říkáme si Vinařští romantici: housle, kontrabas, klávesy, kytara (já). Natočili jsme si CD, hrajeme příležitostně, hrozně rádi, na co máme chuť a co nás baví, od Bacha po Vlacha. Je to skvělá, obrovská relaxace. A sportuji – jsem členem Bolkovy fotbalové jedenáctky a moje funkce v mužstvu spočívá v tom, že čtyřicet pět minut běžím tam a druhých čtyřicet pět minut zase zpět. Ale úplně ze všeho nejraději lenoším: ležím na divanu, hledím jen tak do stropu a předstírám, že přemýšlím o životě. Třeba bych i leccos vymyslel, ale zase: copak mám na to přemýšlení (lenošení) vůbec čas? Mrzí mě, že doposud v divadle nemáme klub, místnost je, ale klub nefunguje tak, jak by měl.Také jsem se vyléčil z představy, že bych mohl být podnikatel. Junákova búda nedopadla dobře. Restaurace musela ustoupit výstavbě VUT. Ponaučení do života: Ševče, drž se svého kopyta, a moje kopyto je divadlo, a jinak dobře mi tak.
Co bych si ještě přál? Až budu v důchodu, tak si pořídím psa, obrovskou dogu, dobře vychovanou, způsobnou, budu s ní chodit na procházky a budu ji mít rád. (Než tě začne vytlačovat z tvé vlastní postele, odfrknul si pes Mukeš, yorkshirský teriér, dobře znalý psích fines).
...Doufám, že krásných rolí bude ještě hodně. Nejraději pracuji pod vedením mnou uctívaných režisérů Stanislava Moši a Zdeňka Černína...
Připravujeme komedii Novomanželské apartmá
Richarda Beana (dnes ve věku Abraháma) vynesla na prkna, která někdy znamenají svět, a jindy vůbec nic, velká »nová vlna« britské dramatické tvorby v devadesátých letech. Dočkala se nejrůznějších nálepek, z nichž ve Spojeném království se ujal termín divadlo in-yer-face (»do ksichtu«), a u nás (bůhvíproč) ošemetně mnohovýznamové »cool« či »coolness«. Ačkoliv Bean s tímto trendem bývá spojován kvůli jisté drsnosti svých některých textů, jakož i z důvodu odporu, jež chová k tak řečené »politické korektnosti« a ortodoxiím všeho druhu, nesdílel (a nesdílí) jeho estetiku mravní prázdnoty, bezvýchodnosti a okázalého nihilismu, ani jeho fascinaci drogovou kulturou a násilím. To, za co byla dramata »drsné školy« odsuzována - tedy, že nemají srdce a že postrádají soucit a lidskost, hrám Richarda Beana určitě vytknout nelze (byť jsou jeho komedie namnoze hořké až černé). Což je možná dáno tím, že v době, kdy se rozhodl profesionálně věnovat psaní pro jeviště, byl jeho zkušenostní potenciál dosti odlišný od toho, co měla prožito většina z té plejády sotva pětadvacetiletých nových autorů, kteří v polovině 90. let vnesli vzruch do klimbavé samolibosti britského divadla. Debutoval totiž až ve třiačtyřiceti a měl za sebou šestnáct roků práce sociálního psychologa. S tím souvisí i téma, které prochází tou či onou měrou celým jeho dílem: jde o příběh úpadku dominantní role mužů na pracovišti i v rodině. Dnes patří k ceněným a zhusta oceňovaným, úspěšným a nejpilnějším autorům první ligy anglického divadla. Za sedm let mu přední londýnská divadla hrála deset her, jimiž stvrzoval talent k psaní hlubinných komedií s pronikavě vystiženými postavami a s černou příchutí a v nichž zpracoval své prožitky (tedy to, co sám zná) s osobitým humorem a ironií.
Světová premiéra Novomanželského apartmá (Honeymoon Suite) se odehrála rovněž v Londýně roku 2004 na hlavním jevišti divadla Royal Court, které již padesát let platí za nejpřednější oázu současné dramatiky. Kritika tuto »love story« či »komedii o lásce, sexu a stárnutí« (jak hře autor sám říká) shledala »extrémně vtipnou« a »hluboce smutnou«. A Bean za ni obdržel Pearsonovu cenu v kategorii »nejlepší nová hra roku«. »Už po formální stránce,« napsal londýnský recenzent Michael Billington, »je to komedie ingeniózní.« Děj se odehrává, jak napovídá název, v hotelovém pokoji - v »líbánkovém« apartmá, a sleduje osudy manželského páru, Edy a Ireny, přesněji řečeno, tři klíčové okamžiky v bezmála půlstoletí trvajícím vztahu: avšak Bean je prezentuje nikoliv v logické posloupnosti, nýbrž simultánně, to jest najednou. Na jevišti se tedy objevují v jednom a témže pokoji zároveň tři Edové a tři Ireny: jako nervózní osmnáctiletí novomanželé při svatební noci, jako třiačtyřicetiletí při notně nevydařené oslavě stříbrné svatby a konečně jako sedmašedesátníci, kteří již hodnou dobu žijí v odloučení. V takovéto obratně sestavené mixáži časových posunů se před námi příběh jednoho partnerského svazku skládá jako puzzle. Téma hry naznačuje motto, které tvoří citát Sigmunda Freuda: »Vše, na čem záleží, je láska a práce.« Richard Bean jako někdejší sociální psycholog k tomu podotkl: »Někdy si už říkám, jestli to není moje profesionální deformace, že jsem tak posedlý fenoménem práce. Třeba ano, ale taky si myslím, že práce je dnes něco, co se podceňuje, ba přímo zostouzí; co není v módě. Osobně však mám za to, že děláš-li společensky prospěšnou, to jest zdanitelnou práci, a jsi-li schopen trvalého milostného vztahu, pak jenom získáváš na duševním zdraví, o tak zvaném zdravém rozumu ani nemluvě. Chci říct, že v takovém případě máš dvě dobré základny pro bytelnou identitu.«
Ovšem teď to vypadá, jako bych vás zval na přednášku ze sociální psychologie. Tak to rozhodně ne. Mohu vás ujistit, a to slovy, která Homer Simpson vyřkl na adresu své schůzky s Tony Blairem, že »je to radost setkat se s Mr. Beanem.«
Českou premiéru inscenace hry Richarda Beana Novomanželské apartmá uvede Městské divadlo Brno v režii Stanislava Moši, s hudbou Zdenka Merty, ve scéně Emila Konečného a v kostýmech Andrey Kučerové. Manželský pár Edy a Ireny představují Zdena Herfortová a Karel Janský, Dita Kaplanová nebo Dana Pešková a Petr Štěpán, Johana Gazdíková nebo Lenka Janíková a Alan Novotný nebo Jakub Uličník. Premiéry 22. a 23. dubna na činoherní scéně MdB.
Strana Stano Slováka
Múdry tvrdí, že ryba smrdí od hlavy. Ja však tvrdím, že hlava smrdí od slávy. Možno trošku z otravy. Chcel som čosi napraviť, žiaľ dnes to už nevravím. Natiahnem sa do trávy a v zmysle „bolo sladké - už je kyslé“, pekne s kľudom, z lásky k ľuďom, nerušene dotrávim...
Na prvý pohľad sa to zdá dosť komplikované, ale je to presne naopak. Je predsa všeobecne známe, že bytosti s nižším ťažiskom, teda s kratšími nohami, zabehnú vzdialenosť z bodu X do bodu Y rýchlejšie, než tie isté bytosti s nohami až po zem. A prečo sa teda vraví, že lož má krátke nohy? Je to snáď preto, že sa s ňou ďaleko neutečie alebo sa tým chce vyjadriť to, že vzdialenosť medzi oklamaným objektom a bezpečným úkrytom sa nedá uraziť v dostatočnej rýchlosti? Kdeže, priatelia! Lož, či ľstivosť, výmysel alebo figliarstvo sú priamo predurčené ku všetkým bežeckým disciplínám. Uvediem osvedčený príklad. Bod č. 1 - zatelefonujete kolegovi, hercovi (v najlepšom prípade priamo alternantovi), o ktorom pozitívne viete, že sa nachádza v aute, približne na 37. kilometri v smere na Prahu. Bod č. 2 - po stručnom zdvorilostnom úvode sa spýtate na zdravie v rodine, na priebeh cesty, prípadne na účel návštevy hlavného mesta. Dám ruku do ohňa za to, že po splnení prvých dvoch bodov, kolega - alternant mierne zneistie a začne sa opatrne utvrdzovať v tom, že dnes večer predstavenie nemá. A to je presne tá chvíľa, o ktorej sa vraví, že čaká iba na vás! Bod č. 3 – milo, ale nekompromisne oznámite svojej obeti, že už celý mesiac ste dohodnutí na tom, že práve dnes večer máte predsa to veľmi dôležité, niekoľko týždňov plánované rodinné stretnutie, z čoho logicky vyplýva, že dnešné predstavenie hrá on, kolega-alternant. Po tom, čo sa na druhej strane ozve sedem sekundové mrazivé ticho, rýchlo zložíte telefón alebo si ešte vychutnáte spŕšku, nie zrovna najkrajších výrazov nižších cenových kategórii, v najhoršom prípade vzdialene začujete škrípanie bŕzd. To už však viete, že máte presne 163 kilometrov k dobru a elegantnými krokmi dlhonohej, krásnej lži sa blížite do divadla, aby ste sa v kľude a ničím nerušení, mohli pripraviť na večerné predstavenie. Avšak, nie ste lump a vzápätí posielate milému kolegovi sms správu v znení: Vecerne predstavenie z dovodu tvojej nepritomnosti ZRUSENE! Zajdi si za pani Galovou. (pozn.: milá pani Galová je divadelná personalistka) A to je moment, v ktorom si môžete byť istý, že už vás nikdy žiadny kolega-alternant nedobehne, lebo veľmi dobre viete, že je APRÍL!
Vysvetlivka na záver:
Táto, nie práve najlichotivejšia historka je úplne pravdivá a akákoľvek podobnosť s premysleným záškodníckym konaním Petra Štěpána voči svojmu nemenovanému kolegovi, teda mne, nie je vôbec náhodná!!!
Slavná Fame dobývá Nizozemsko
Není zvykem recenzovat v regionálním listě inscenaci, která se hraje mimo region, nebo dokonce mimo republiku. Případ současného nizozemského turné muzikálu Fame si ale výjimku zaslouží. V německé produkci a anglickém jazyce ho totiž nastudoval realizační tým z Brna. Režisér Stanislav Moša a jeho kolegové si herce vybrali na konkurzu v Londýně. Díky tomu je angličtina na jevišti přirozená a srozumitelná.
Fame (Sláva) vypráví nepříliš dramatický příběh o životě studentů na newyorské umělecké škole. Všichni ti krásní, mladí, perspektivní lidé mají za cíl prosadit se v tvrdé konkurenci a dobýt… no, co jiného než slávu. Každý ale tak nějak po svém.
Carmen Díazová (v podání Carly Pullenové) chce slávu hned, a to za jakoukoli cenu. Harlemský hřebec Tyrone Jackson (nepříliš přesvědčivý Taofique Folarin) bojuje s negramotností a v milostném životě osciluje mezi Carmen a Iris Kellyovou (Hannah Rivronová). Židovský klaďas a multiinstrumentalista Schlomo Metzenbaum (Paul Russel) na jevišti hraje na klarinet, violu a (s malou pomocí playbacku) na klávesy. A herecký Mirek Dušín Nick Piazza (Charles Ruhrmund) se šrotí Stanislawského a nevnímá náklonnost Sereny Katzové (Lucy Newton). Profesoři hrají spíše štěky, s výjimkou třídní učitelky – Miss Sherman, kterou skvěle ztvárnila jednadvacetiletá Gloria Onitiri.
Hra běží dynamicky a lehce, výjev střídá výjev. Náročné herecké party zvládají protagonisté poměrně přirozeně. Na scéně Emila Konečného se děj odehrává někdy až ve čtyřech plánech, podívaná je zvlášť během tanečních kreací choreografa Igora Barberiće velkolepá. Civilní kostýmy navrhla Andrea Kučerová.
Osmičlenný orchestr řízený Karlem Albrechtem dává muzikálu šťávu, oproti aranžím pro větší tělesa je rytmičtější a říznější. Výborně podporuje hlasy mladých talentovaných zpěváků, ze kterých je těžké vybrat toho nejlepšího.
Odhlédneme-li od dílčích technických minel, které se na premiéře vyskytly (například opožděné zvukařské reakce při nástupech sólistů), dá se říct, že brněnsko-anglické nastudování muzikálu Fame má jedinou chybu – že se nehraje v Brně. Doufejme, že dojde na režisérské sliby a muzikál přijede do moravské metropole, nejdříve ale za rok a půl.
Fame čili jaké je to být slavný v Nizozemsku
Západní Evropu dobyl tým brněnských divadelníků v čele s režisérem Stanislavem Mošou už šestkrát. Stačí připomenout nizozemská, německá, španělská či belgická turné takových hitů jako West Side Story, Jesus Christ Superstar, Vlasy či Joseph and The Amazing Technicolor Dreamcoat, na kterých se podíleli lidé z Městského divadla Brno. Nejnovějším a v pořadí sedmým titulem nastudovaným nyní pro nizozemské turné je slavný americký muzikál Fame z roku 1989. V tuzemsku tento titul dosud diváci v profesionálním nastudování ještě neslyšeli.
Americký taneční muzikál Fame je zejména příležitostí pro mladé muzikálové herce. Mošův tým si bezmála tři desítky zpěváků a tanečníků ve věkovém průměru lehce nad dvacet let vybíral při lednovém londýnském konkurzu v Pinapple studio 7 na Langley Street. Podle režiséra Moši se o role v jeho nastudování Fame přišlo ucházet přes čtyři sta zájemců. V představení navrch účinkuje brněnský osmičlenný orchestr a dva tanečníci společně s londýnskými muzikálovými hvězdami. Křížem krážem Nizozemsko projede Fame při více než třiceti reprízách až do 16. dubna, kdy turné končí. Zastávky neminou velká nizozemská města jako je Den, Haag či Amsterdam.
Už nadcházející den po premiéře muzikálu Fame 8. března v nejstarším nizozemském městečku Nijmegen celostátní deník AP udělil brněnskému nastudování muzikálu Fame čtyři z pěti možných hvězdiček. Recenzent Albert Kok byl tedy spokojený hned z osmdesáti procent. Spokojenost také vyjádřili sami diváci bouřlivými ovacemi vestoje při premiéře i při první veřejné generálce. Režisér Moša s odstupem času představil většinu slavných muzikálových titulů připravených pro zahraniční turné také v Brně, kde jej přestudoval zdejší soubor. Diváci si pamatují na Hair i proslulého Ježíše. Podle vlastních slov by Moša chtěl v Městském divadle v Brně muzikál Fame představit na podzim příštího roku. Tentokrát jde ve svých plánech ještě dál. Diváci by měli spatřit originální inscenaci obsazenou právě londýnskými muzikálovými hvězdičkami.
S vedoucím výroby Janem Hudcem
Má na starosti všechno, co vidíte na jevišti – kromě hereček, herců a světel. Tedy veškeré dekorace a kostýmy, speciální rekvizity. A ještě mu za to nadávají: dílny za to, že vše vymýšlím složité, kulisáci, že se to nedá unést, výtvarník to viděl tak trochu jinak, režisérovi chybí dvoje dveře a herci mají příliš prudké schody, úzké dveře… Ale brečívám maximálně dvakrát denně…, alespoň to vedoucí výroby Jan Hudec o sobě tvrdí, nutno ovšem dodat, že s úsměvem. Kdyby tato nadsázka byla zcela pravdivá, nevydržel by sympatický, teprve jedenatřicetiletý šéf celé výroby u jednoho divadla více než třináct let. Ve funkci je devět let.
Co tedy dělá vedoucí výroby? A jak vůbec vzniká taková dekorace?
Diváci našeho divadla vědí, že většina inscenací na obou scénách mívá kulisy přebohaté. Ideje scénografa musím převést do reálu. Aby kámen vypadal jako kámen, pařez jako pařez. Přitom to nesmí být příliš těžké a musí odolávat mnohonásobné manipulaci. Jsme jedno z mála divadel s vlastními dílnami přímo v areálu. A vzhledem ke dvěma scénám nemůžeme všechno zvládnout sami v deseti lidech, ostatně mnoho dekorací vyžaduje speciální práce, na které nejsme zařízeni. Máme tady stolaře, zámečníky, čalouníky, malíře. A k tomu zadáváme zakázky externím řemeslníkům, některým častěji, jiným nárazově. Objevují se třeba požadavky na specializovanou klempířskou či kovářskou práci. A na jevišti dáme vše dohromady. Dokončují se barvy, volí se správná patina. Je to výsledek práce opravdu mnoha lidí v různých profesích. Pro každé představení se dělá něco úplně jiného. Ptáte-li se na práci vedoucího výroby, nesmím zapomenout na další podřízené - jedenáct lidí zhotovujících kostýmy. Dámské a pánské krejčové šijí někdy oblečení až pro stovku herců jen do jediné inscenace – vzhledem k alternacím. Občas některá z hereček odejde na mateřskou, jiná či jiný ztloustne (někteří samozřejmě i hubnou) a musí se přešívat.
Dekorace také stavíte?
Protože vyrábíme, musíme vědět, jak je nejlépe postavit. Stavíme tedy poprvé společně s technikou, tedy, chcete-li, s kulisáky. Dělají si na jednotlivých dílech i na jevišti značky, kóty, aby příště věděli, jak postavit. A pak už je v jejich kompetenci scénu vždy nachystat. My zakročíme v případě poškození nebo zničení. Jsme pro kulisáky takovým servisem.
Sháníte někdy něco skutečně zvláštního?
Každá inscenace má vždy pár svých mušek, naštěstí mám ale v kanceláři šikovnou kolegyni, paní Mirku Butlerovou, bez níž bych si svoji práci už nedokázal ani představit. Neexistuje snad ve vesmíru věc, kterou by přes internet, Zlaté stránky a telefon nesehnala. Kromě toho mi pomáhá s nezbytným papírováním. Kdybych ji neměl, nevím, nevím…
Až tak?
Práce bývá někdy tolik, že v dílnách trávíme soboty i neděle. Umění je v tomto případě opravdu řehole. Premiéra se musí stihnout, v našem případě datum technické zkoušky. K tomu nárazově připravujeme nějakou novou scénu pro zájezd, který nebyl v dramaturgickém plánu.
Odkud pocházel bourák v Hair-Vlasy?
Bleděmodrý Chevrolet Impala jsem hledal velmi dlouho. Objevil jsem jednoho nadšence, auto měl na dvorku. Bez motoru. Funkční zůstala kola a volant, a to stačí. Nadšenec vyspravil a divadlu prodal. V současné době hraje toto auto na holandských jevištích s muzikálem Fame.
Co bývá ve vaší profesi nejnáročnější?
Obvykle to nejsou obrovské stavby, ale spíše maličkosti pro nějaké zvláštní účely, zvláštní efekty, které se ale nedaří vytvořit podle režisérových představ. Tak se dělá třeba desetkrát znovu a strávíme tím nejvíce času a spotřebujeme nejvíce energie. Bývají to speciální rekvizity na první pohled nevypadající komplikovaně. Obvykle bývá v každé inscenaci takový oříšek, který nám dokáže pěkně zamotat hlavu. Vyrobit stěnu 10 krát 10 metrů umíme, ale takové speciality vyrábíme často poprvé. Nepoužíváme jen překližku a jeklové profily, existuje spousta nových materiálů. Mají nejrůznější fyzikální vlastnosti, jsou lehčí, lépe se s nimi pracuje. Radost nové doby, nabídka je velmi široká.
Máte obavy z některých výtvarníků?
Nebudu jmenovat, ale čtenáři Dokořánu si možná domyslí, že hůře se zpracovávají návrhy těch, kteří na jevišti navrhují třípatrové budovy. Scénografové si tak získávají mezi lidmi z technického zázemí různé přezdívky a tituly. Někdy už na papíře vidím, že některá dekorace je zbytečně příliš komplikovaná a nabídnu jiné řešení. Ano, i v této práci už můžu mluvit o rutině, s některými věcmi se člověk setkává podruhé, potřetí. I když každá hra je vždy tak trochu jiná. Obavy z objemných a vysokých kulis mají spíše jevištní technici, kteří je staví. Na otázku, jak dlouho se taková dekorace chystá, vám spíš odpoví jevištní mistr Jaroslav Záděra.
Vraťme se ještě k technické zkoušce. Co pro výrobu a techniku znamená?
Je to taková naše premiéra, koná se zhruba deset dnů před skutečnou premiérou. Poprvé stojí dekorace a zjišťují se nedostatky, ověřujeme u všeho funkčnost. Je to nutné, protože v dílnách se nedá všechno pro nedostatek prostoru postavit. Zvláště Hudební scéna má ve skutečnosti tři jeviště. Hlavní a dvě boční. To znamená, že v průběhu inscenace je možné rychle zcela změnit scénu. A jeviště Hudební scény je tak velké, že dekorace nelze jinde postavit. Některé věci se dokonce dříve než na jevišti řešit nedají. Mám třeba na mysli finální povrchovou úpravu, která se přizpůsobuje tomu, jak vypadá ve světle. Například v inscenaci Marie Stuartovna jsme se domlouvali na prohybech plechu. Musíme také splnit požadavky na matnost či lesk, na odstín. Také práce techniky nekončí s premiérou, vždy lze něco vylepšovat, i předělávat.
Byla některá inscenace z poslední doby pro vás mimořádně náročná?
Téměř každá je náročná, každá má něco výjimečného. Vzpomenu třeba zase na Zahradu divů, je tam kromě mnoha dalších finesů jeskyně skřetů z černého plexiskla. Musí nejen vypadat, ale na jevišti také fungovat. A zároveň musí být vše bezpečné a také rozebratelné na kusy, které se vejdou do kamionu. Není to vždycky legrace.
Jak se může někdo stát výrobcem divadelních dekorací, ba přímo šéfem výroby?
Tak asi stejně jako čímkoli jiným. I když divadlo je úžasná věc – spíš poslání než jen zaměstnání. Krásná je na něm ta nejistota – to, jak víte, že vás bude vždy potkávat a překvapovat něco nového, s čím se budete muset porvat.To mě právě baví. A zatím mě nenapadlo zkoušet něco jiného... Když vás divadlo chytí, těžko se s ním jen tak rozloučíte. Ať už jste vedoucí výroby nebo kdokoli.
Vážení divadelní přátelé!
Již několikrát dostalo naše divadlo nabídku, aby v koprodukci se zahraniční agenturou připravilo představení muzikálu ať již v kompletně našem nebo mezinárodním obsazení. Tak jsme s inscenacemi West Side Story, Jesus Christ Superstar, Muzikály z Broadwaye, Pohádková Broadway, Josef a jeho kouzelný plášť procestovali celou Evropu. Doma Vám pak můžeme předvést dílo, které má za sebou řadu repríz a je tedy tzv. v maximální formě. Nehledě na neopominutelný finanční přínos v těchto našich aktivitách nalézáme především výjimečnou možnost rozličných poznávání, ze kterých pak dále v naší práci těžíme a to jak na poli technickém, tak i uměleckém a v ne poslední řadě i lidském. Například nová budova našeho divadla vznikla na základě poznání nespočetných budov i jejich zákulisí, ve kterých jsme kdy hostovali. Žádná divadelní scéna není dokonalá, ale snad každá přináší něco mimořádného. A z toho jsme si brali poučení, které jsme pak mohli použít při přípravě naší nové budovy.
Na podzim jsme dostali nabídku nastudovat nejprve pro turné v Holandsku muzikál FAME. Turné probíhá ve stejnou dobu, kdy hostujeme v Německu s muzikálem Jesus Christ Superstar, v Brně vrcholí přípravy na dvě poslední inscenace této sezony, a proto jsme se rozhodli pro obsazení složené většinou z kolegů ze zahraničí. Na leden jsme tedy připravili konkursy, které proběhly v Londýně (zúčastnilo se jich 400 adeptů), inscenaci jsme rozezkoušeli v Brně, dokončovali na severu Německa a závěrečné zkoušky i premiéru zrealizovali v holandském Nijmegenu. 25 mladých Angličanů (21-27 let) strávilo čtrnáct dnů v našem městě. Nikdo z nich předtím nebyl ani v České republice. Měli možnost zhlédnout naše inscenace, poznat nejenom náš systém práce, ale i naše město. Byli nadšeni. Někteří si zde našli přátele a jistě se k nám budou vracet a to nejenom jako kolegové. Nestalo se tak poprvé. Inscenace zažila při své premiéře v dvoutisícovém divadle v Nijmegenu obrovské ovace, které tentokrát zaznamenal i český tisk. Tak jako v předcházejících případech s Jesus Christ Superstar nebo s muzikálem Josef a jeho kouzelný plášť, který uvedeme v české premiéře letos na podzim, i muzikál FAME uvidíte na našem jevišti a to na podzim roku 2007. Poprvé uvažujeme o uvedení v originále, tedy v angličtině s titulky.
Aby byl výčet našich zahraničních úspěchů kompletní, vězte, že Petr Gazdík pohostinsky nastudovává pro slavnostní představení Jesus Christ Superstar Vídeňských hudebních divadel roli Jidáše v mezinárodním obsazení. Na tuto roli byl vybrán z mimořádně početného konkursu, kam byl pozván. A kdo jej viděl a slyšel v naší inscenaci v Brně, ví moc dobře, proč bude tuto roli nakonec hrát a zpívat právě on.
Mít dnes možnost připravit mezinárodní projekt právě u nás v Brně není vůbec obvyklé. Dovedete si jistě představit, jaká v naší branži existuje konkurence. Avšak již po několikáté jsme měli možnost se přesvědčit, že vůbec není důležité, odkud jste, ale co ve skutečnosti umíte.
A ještě jedna dobrá zpráva nakonec. Po zveřejnění nových inscenací, které pro Vás chystáme na příští sezonu, jsem byl několikrát tázán, zda skutečně uvedeme muzikál Čarodějky z Eastwicku a zda nakonec znovu nebudeme muset sáhnout ke změně. Práva na uvedení této inscenace jsme získali po lednové návštěvě zástupců londýnské agentury, kteří zhlédli našeho Olivera. Podobou a úrovní našeho uvedení byli nadšeni, a tak se máme všichni již dnes proč těšit na inscenaci Čarodějek.
