duben 06/07
Rozhovor s Pavlou Ptáčkovou
Herečka Pavla Ptáčková je už celou dekádu výraznou tváří Městského divadla Brno. Přestože se věnuje nejraději činohře, mohli ji diváci naposled vidět jako Julišku v muzikálu Cikáni jdou do nebe nebo coby Putifarovu ženu v hudebním titulu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Její nejnovější rolí je menší postava v inscenaci Labyrint světa a ráj srdce. A právě o malých a velkých rolích byla s půvabnou herečkou řeč. Pavla Ptáčková si získala popularitu také svým televizním účinkováním v seriálech Redakce a Ordinace v růžové zahradě. Výmluvně to dokládá následující historka. Po skončeném interview se musela v útulné kavárně její majitelce podepsat na zeď. A jak to je s hereckou slávou? A jaká úskalí má život činoherce? A co naopak získala Pavla Ptáčková v osobním životě? O tom všem byla řeč...
Ať začneme nějak kratochvilně. Víte, že bych vám neradil vdavky. To si potom zřejmě zkazíte ty slibné iniciály vašeho jména a příjmení PP. Až budete slavná filmová diva jako CC nebo BB mohly by se hodit. Ostatně AA ve vašem divadle je nosí také neustále...
Já vůbec nevím, jestli se vdám. Mám se svatbou trochu problém. Přijde mi totiž strašné sehnat dohromady rodiny, které se vůbec neznají. Můj partner má rodinu v Trenčíně, naši jsou Brňáci. Vůbec nevím, kdo by musel ustoupit a přijet za tou druhou stranou. To by mi nebylo příjemné. A hlavně nevím, jestli je svatba vůbec potřeba. Ale narážky na zbytečné papírování a patálie s rodinou může zase třeba vyvážit společné výhodné danění... Pro mne je hrozně důležité, aby mě chlap o tu ruku požádal. Že do toho jde...
A když se vrátím ke své první otázce, kvůli které jsem vám radil neměnit příjmení. Chcete být slavnou?
Zažila jsem u divadla herce, kteří se třeba všem kolem strašně líbili a já jsem o jejich kvalitách tolik přesvědčená nebyla. Mně by záleželo na tom, abych se líbila zejména lidem, jejichž práce si vážím a jejichž názor mne zajímá. Davy fanoušků mě potom nechávají chladnou a nejsou mým cílem. Zrovna v našem divadle jsou budovy rozdělené podle toho, zda hrají činohru nebo muzikál, který je dnes populárnějším. A muzikálové představení znamená také více lidí v publiku, větší oblibu. Naši anketu Křídla vyhrávají většinou muzikálové herečky. Já divadelní megastar nebudu.
Ale mediální honičku kolem vaší osoby už jste si zkusila na vlastní kůži?
K ní došlo kvůli tomu, že jsem hrála v komerční televizi. Ze začátku to bylo fajn, když mi volali odevšad kvůli rozhovorům. Já už takhle žiju od seriálu Redakce tedy téměř tři a půl roku. Dnes už to se mnou mnoho nedělá.
Vy jste přišla do divadla bez jakýchkoliv hereckých zkušeností či vzdělání. Nebrala jste to jako handicap?
Při svém nástupu jsem byla skutečně divadlem nepolíbená. Režisér Zdeněk Černín využíval spíše mého fyzického typu. Někomu jistě nesedělo, když mezi krásně artikulující herce vletělo něco tak šíleného, jako jsem byla já. Po dekádě u divadla si myslím, že se mnohé změnilo. Už taky nejsem úplně vyděšená a průšvih to snad není.
A co si tedy po té zmíněné desetiletce s vaší profesí od divadla slibujete?
Aby měl někdo stále chuť dávat mi práci. To není jasná věc. Už se mi stalo, že už více než rok jsem neměla výraznější roli. Člověk se nesmí vyděsit, musí bojovat se svým sebevědomím a s představou, zda to ještě má smysl. Po dekádě u divadla vím, že jsem ta "blbá" herečka, která potřebuje hodně práce.
Teď jste dělala bezejmennou postavu v Labyrintu světa a ráji srdce. Herci tomu někdy ironicky říkají "služba divadlu". Cítila jste to taky jako štěk? A jak se díváte na podobné drobné příležitosti?
Já v Labyrintu dělám také šestý obraz jako čtenářku. Střídám se. Jinak tam skutečně nosím talíře, sednu si na židli nebo přinesu skleničku. Jak se na takové role dívám? Já přece nešla a nevrátila ji. Dokonce jsem původně ani obsazená nebyla, přijala jsem to namísto kolegyně, která nemohla. Až tak strašně mě takové role neponižují. Na druhou stranu - upřímně řečeno - nemohu říci, že bych se taky celý den těšila, až přejdu jeviště s talířem. Herec musí nejlépe hodně pracovat, to si nemusíme namlouvat. Buď má přehršel malých příležitostí, nebo třeba jednu skutečně velkou, v níž je ho naplno a hodně vidět.
Je pro vás divadlo kolektivní, nebo vypjatě individuální záležitostí?
Je to pro mne individuálně-kolektivní záležitost. Samozřejmě, že neplatí okřídlené rčení Není malých rolí. Jinak to však cítí dvacetiletá studentka a čtyřicetiletá žena. S přibývajícím věkem jsou takové malé role stále těžší, z údělu malých rolí vám může být pěkně zle. Velká role ale znamená přece více práce...
Budete se divit paradoxu. Já se s velkou rolí nikdy tolik nenadřela. Právě ty maličkosti vysilují daleko více. Samozřejmě, že ke hraní potřebuju kolegy. Nebavilo by mne hrát sama třeba jako Miroslav Donutil. Taková individualistka zase nejsem.
Jak se žije a tvoří v prostředí, kde je takový profesní tlak?
Dobré herečce se přece žije dobře. Já navíc nejsem takový blázen, abych si třeba říkala, že nikdy nebudu mít děti. Herečku po třicítce může naplnit její vlastní dítě. A pokud je to dobrá herečka, dítě ji navíc obohatí i profesně. A po dobrých herečkách je sháňka i po čtyřicítce. Jsou asi i případy, že ta žena profesní nezájem o svou osobu nezvládne, sedí naštvaná v šatně a pije.
Nechci na tomto místě sugerovat nějakou válku pohlav. Mají to ale u divadla těžší ženské nebo chlapi?
No jasně, že to mají o mnoho těžší ženské. Jen si třeba vemte četnost postav, které jsou ve světové dramatické literatuře přisouzeny právě našemu pohlaví. Holčiček je navíc v dramatických kroužcích deset na jednoho kluka. Je tedy už od těch prvopočátků větší konkurence. Kterej pořádnej chlap na sebe nechá křičet od jiného chlapa, rozumějte režiséra, a ještě bude navenek ukazovat, že třeba brečí. Takových je fakt míň než holek.
A tak když to ženám u divadla nevyjde, skutečně sedí v šatně a pijí?
Já nemyslím, že třeba u nás v divadle. Já to ale viděla jinde. Jela jsem na představení do Ústí nad Labem s Romanem Zachem podívat se na představení. Přišlo tam dvanáct lidí. Najednou jsem si uvědomila, že v Brně žijeme v jakémsi ideálním prostředí. A já taky ještě u starých Mrštíků pamatuju doby, kdy jsem přišla s babičkou do divadla a i když jsme měly lístky do osmnácté řady, mohly jsme si sednout do první, protože v tom sále nikdo nebyl.
Pojďme ke konkrétním rolím. Vaší velkou rolí byla anglická panovnice v Schillerově dramatu Marie Stuartovna. Necítila jste se příliš mladá na podobnou kládu, ostatně ta historická postava ani neodpovídala vašemu věku?
Já se v ní cítila docela dobře. Zkušenosti s chlapama mám, kde ale nabydete třeba ty státnické?
Jak je to v herectví, je potřeba mít stejné životní zkušenosti, které potom ztvárňujete na jevišti? Tvoří nešťastně zamilovaný herec na jevišti nevydařenou lásku líp?
Je důležité, aby byl člověk na jevišti obnažený. Aby dokázal věci vnímat a ukazovat. Míra utrpení je u lidí rozdílná. Někoho zničí, že si nedokázal koupit čerstvé rohlíky stejně jako jiného to, že mu odešla žena. Samozřejmě nemusíte vraždit, když budete hrát vraha. Člověk bez životních propadů a žijící v teplíčku asi nebude typicky skvělý herec. Hlavně však musíte být empatický a vnímavý, i když nemáte tolik životních zkušeností. Musíte se však o to pozorněji koukat kolem sebe. Třeba jak se vám trápí kamarádka.
Co vy jste si třeba z vašeho osobního života přinesla na jeviště do postavy Alžběty anglické?
Ona podobně jako já neměla děti. Myslím, že nám bylo společné i strašlivé trápení s chlapama. Já měla od osmnácti špatných hned celých deset let. Hodně jsem tím trpěla. V tomto jsem třeba u Schillera byla krytá a nemusela to přehrávat.
Ale je to ústřední téma té hry podle vás? Vždyť do smrti neprovdaná Alžběta se vlastními slovy provdala za celou Anglii...
Než se Alžběta natrvalo provdala za Anglii, tak zažila také jistá milostná dobrodružství i zradu těch milovaných a blízkých. Byla to však velmi chytrá žena, která v odrostlejším věku pochopila, že pokud se někomu citově věnuje a něco do něj milostně investuje, nemá potom sílu na důležité státnické věci.
Je tedy podle vás Marie Stuartovna více milostné nebo spíš historické či státnické drama?
Pro mne spíše to první. Existují třeba prameny, které ukazují na kouzelná historická fakta. Alžběta, i když řešila problém se Stuartovnou, chtěla od svých rádců skutečně vědět, jestli má vězněná rivalka světlejší pleť než ona. Tímto se ta žena zabývala! To přece není moc státnické.
Marie Stuartovna má samozřejmě také hodně dramatické licence, Schiller si připsal situace, které se nestaly. Přesto, kdybyste si mohla tento titul znovu zkoušet, kterou z obou dam byste si zahrála raději?
Jednoznačně Alžbětu. Já za ni kopala už na zkouškách. Vždyť ze strany Stuartovny na ni byl třikrát pokus o atentát, snažili se ji prostě sesadit takovým špinavým způsobem. Podle mne Alžběta nebyla žádná zlá semetrika. Byla tvrdá a přísná, ale ne zlá. Marie Stuartovna nechala zavraždit vlastního muže.
V čem se tedy Alžbětě ještě podobáte?
Nedokážu už asi tak rychle vzplanout a vše opustit. Mám nějaké zásady. Nedokázala bych se do někoho zamilovat a opustit zemi a třeba i trůn. Takhle já uspořádaná nejsem. I proto se mi vždy bude jednodušeji hrát Alžběta.
Když odstoupím od historie, jste tedy typ vnitřně chladné nordické krásky?
Myslím, že to u mne není chlad. Spíše vás někdy v něčem vede spíš rozum, který vás i logicky zarazí. To ale není o chladu. Když třeba vidím, že chlap opouští manželku se dvěma dětmi jen proto, že vzplanul jinde, tak mne bere čert. Někdy bývá za chlad považována třeba zodpovědnost. Myslím, že královna Alžběta měla dokonce zodpovědnost za celou Anglii. Ani u ní bych to nenazývala chladem.
A jak je to teda u vás? Vy zaměstnáváte víc rozum než srdce?
V žádném případě nepreferuju jenom rozum. To bych se s těma chlapama tak nenatrápila. Když jsem řešila svůj první milostný propad, měla jsem naráz o třináct kilo míň než nyní. Bylo to zlé. Nemohla jsem ani řídit auto, jak jsem byla vyčerpaná a jak jsem nespala. Na druhou stranu musím říct, že mne dnes už žádná jenom emoční hysterie naplno jen tak nesmete. Rozum mne v důležitých životních situacích zatím vždy podržel. Ale já nedokážu sama sebe rozebrat, na kterou stranu se kloním více. To přece vždy záleží na konkrétní životní situaci a jak jsem se v ní zachovala.
Proč jste po absolování humanitního gymnázia další sebevzdělávání vzdala?
Já udělala přijímačky na divadelní vědu do Brna. Měla jsem však už hodně práce v divadle, zkoušela jsem do dvojáku. A oni mi odmítli sestavit individuální studijní plán, který jsem potřebovala. Školy nejsou ochotné přizpůsobovat se hereckému povolání. K většímu rozhledu člověka jsou ovšem víc než ideální.
Tak ještě jinak. Práce na sobě po celý život nekončí. Jak se tedy dosebevzdělává Pavla Ptáčková?
Moc slavné to není. U postele mám vždy naskládané tři rozečtené knížky...
Se svým stávajícím životním partnerem Dušanem Vitázkem hrajete v jednom divadle. Je to výhoda mít svoji polovičku pod stejnou pracovní střechou, na jednom pracovišti?
Samozřejmě že ano. V tom, jak jsme vytížení, bych svého chlapa s jinou profesí ani neviděla. Neméně důležité je, že se mi žádný bankovní úředník, lékař či právník prostě nelíbil. A že jich znám. S Dušanem jsme si porozuměli a já o tom, ve smyslu vaší otázky, ani nikdy nepřemýšlela. Přišlo mi to mezi námi vždy přirozené. Navíc si myslím, že téměř každá herečka s nějakým svým kolegou alespoň chodila. Až později třeba zjistila, že herci umí být i hysteričtí a nejsou to ti chlapi praktičtí pro život.
Osobní otázka. Je Dušan Vitázek do života praktický?
On velmi. Myslím, že je hercem spíše náhodou, protože zpíval a někdo mu řekl, že existuje i něco jako muzikál. A jeho napadlo, když třískal do kytary, že by to mohl zkusit. On jako kluk chodil do Zálesáku, kde se naučil úplně všechno. K Vánocům mi třeba ze špalku vytesal nádherného dřevěného delfína. Navrch je hodně aktivní. Dělá paragliding, furt jezdí na kole nebo běhá někde po lese...
Vím, o čem mluvíte. Váš partner jednou přijel za mnou do brněnské redakce z Trenčína jen tak na kole. Před chvíli jste však také mluvila o hysterii herců. Co jste tím myslela? Hysterie bývá psychology označována jako zvýšení ženského pólu v chování. Jak se vůbec z tohoto úhlu díváte na herectví?
Já se pro tuto profesi nerozhodovala nějak vědomě, nehlásila jsem se na žádnou hereckou školu, a tak jsem neměla čtyři roky na přemýšlení o této profesi. Dnes je pro mě herectví něčím, co můžu dělat, protože vlastně nic jiného ani neumím. A tak se snažím, jak nejlíp umím. A navíc je to pro mne profese, v níž si emociálně troufnete a dovolíte, co v životě ne. Já třeba v civilu nekřičím, nestřídám chlapy... A tímto vším se na jevišti vydáte a zároveň naplníte a nemusíte v životě dělat žádné excesy.
Jak to myslíte?
Když vidím, co se děje v osobním životě u mých kamarádů právníků či doktorů, nevycházím z údivu. Herci už často vědí, jak bude tělo reagovat na jiného člověka. Spoustu věcí máme z jeviště vyzkoušených. U každé první čtené zkoušky si uvědomím, jak je každá hra diametrálně jiná a že se vždy dozvím spoustu nových zajímavých informací, které se k nějakému účetnímu ani nedostanou.
A vy jste spíše analytická herečka, která si sbírá literaturu a informace na dané téma?
Já jsem spíše pocitová herečka. Neumím na to jít seshora a nějak analyticky. Sbírám si samozřejmě nějaké zajímavé informace. Protože pokud necítím, vyžaduju si více informací, abych právě cítit začala. A když necítím, je mi v té roli blbě a nemám ráda ani samotnou hru.
A v čem vám doposud bylo nejvíc blbě?
Asi v populární inscenaci Sluha dvou pánů v roli Klárinky. Už když jsem ji před sedmi lety zkoušela, byla jsem pro ni, myslím, stará. Jsem tady jako infantilní kůzle, a já vůbec netušila, že to budeme hrát tak dlouho. Lidi to ale holt baví, přestože musím skákat, jak nechci.
Sluha dvou pánů je dílem režiséra Zdeňka Černína, který vás vlastně katapultoval na jeviště Městského divadla. Co máte ráda a co nikoliv na jeho režijním přístupu?
My se známe už deset let a za tu dobu jsme se nesčetněkrát pohádali. To je hrozně nebezpečná otázka, třeba už mi žádnou roli nedá. Tak začněme od pozitiv. On je režisér, který přesně ví, co po herci chce. Nemusíte sedět doma a zoufale vymýšlet nápady, a když si je nepřinesete do divadla, tak budete mít prázdnou a zbytečnou zkoušku a nebudete vlastně ani mít co dělat. Vždycky nám říká, že my si tu hru přečetli možná šestkrát, ale že on to četl mnohonásobně vícekrát. Že ho prostě neudoláme.
To lze Zdeňku Černínovi věřit, už z toho, jak dokáže ve svých inscenacích zaskočit v kterékoliv roli...
Umí zaskočit i ženské, jako třeba Zdenu Herfortovou právě v isncenaci Sluha dvou pánů. (smích) Přitom si myslím, že mu jako režisérovi jdou líp vážné hry než komedie.
Ale my jsme zamluvili, co mu jako režisérovi vyčteme...
Já s ním v poslední době už skoro vůbec nepracovala. Samozřejmě, že je to excentrický chlap, který dokáže někdy zakřičet nebo naopak klidným hlasem servírovat zdrcující argumenty. Je tedy moc těžké nebloknout se tímto přístupem. Je obtížné neurazit se, ale snažit se vydestilovat jen tu informaci, kterou vám Černín právě říká. Ve dvaceti letech jsem ho nenáviděla, brečela a zuřila jsem. To už mám také za sebou. Někdy bych mu pro jeho vlastní dobro přála, aby on sám měl v sobě větší klid. Aby věřil hercům, že mu to nedělají úmyslně špatně a schválně. A že to není nic osobního.
Sama jste se označila za činoherní herečku. Vystupujete ovšem i v muzikálech Josef a jeho kouzelný plášť nebo v titulu Cikáni jdou do nebe. Jak je to u Pavly Ptáčkové s poměrem k činohře a muzikálu?
Josef byl vlastně můj první muzikál. Já do něj vstoupila, protože jsem Petru Gazdíkovi brečela, že se na nové Hudební scéně, kde se to uvádí, vlastně ani nevyznám. Že ani nevím, kde je tam kuřárna a rekvizitárna a že nevím, jak to tam chodí. Tak dlouho jsem ho otravovala, až mi dal Josefa, teda samozřejmě i s panem ředitelem. Jinak moc muzikál nedělám. U nás v souboru jsou holčiny, které zpívají daleko líp než já. I muzikál je navrch samozřejmě o zkušenostech. Je něco jiného zpívat u klavíru, kde se dobře slyšíte a potom v tom obrovském prostoru na odposlechu. Špatně zaintonujete a hned se bude říkat, jak to nezvládáte. Do muzikálu vás prostě někdo musí hodit. A já už ho asi nikdy v převaze k činohře dělat nebudu.
Vy jste prošla také dvěma velkými televizními seriály Redakce a Ordinace v růžové zahradě. Jak vám změnily život tyto příležitosti?
Já se sama ráda koukám na starší seriály. Nenechám si utéct Četnické humoresky a Panoptikum města pražského s Jaroslavem Marvanem. Seriály pro mne byly zejména obrovská zkušenost před kamerou. Najednou spadnete do dvanáctihodinového natáčení denně. Dnes už se kamery nebojím, jako na začátku. Díky Ordinaci se potom rozpoutala mediální honba za mou osobou. Najednou nejdete nakupovat, aniž by se vás někdo na něco neptal - od prodavaček po kolemjdoucí.
Vstoupil vám do života i bulvár?
Zatím jsou na mne hodní. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Když o mně něco chtějí dát do Blesku, tak mi třeba dopředu volají. Já ale bulvár nesleduju a nečtu.
V seriálu Redakce jste si stihla střihnout fotografku i redaktorku. Brala byste novinářskou profesi?
My už před časem do tohoto časopisu Dokořán dělali herecké rozhovory mezi sebou navzájem. Zjistila jsem, že toho nejsem schopná. Ani si pořádně připravit otázky.
A vy jste byla jako zpovídaná s novináři vždy jen spokojená?
Zažila jsem i absolutní nepřipravenost redaktorů. Nic o mně nevěděli, nevěděli ani, na co se chtějí ptát. A tak jsme se třeba bavili o tom, jestli jsem přírodní blondýnka a kolikrát týdně chodím ke kadeřnici. Bylo to hrozné, neprofesionální a naivní. Já potom půl roku přestala dávat rozhovory. Nechtěla jsem národ informovat, jak rychle mi odrůstají vlasy.
Když se dívám na soupis vašich rolí, nedá mi to vrátit se na začátek. Vy jste jako dvacetiletá hrála devětadevadesátiletou babičku. Jaký byl tento příkrý herecký skok v čase?
Ten text Jiřího Kratochvila byl výtečný, s inscenačním výsledkem už to bylo horší. Bylo to všechno takové zmatené. Musela bych mít filmové maskování, abych to přesvědčivě uhrála. Na divadle to neobejdete, proto to musí být nějak dobře vymyšlené. V té inscenaci bylo příliš rozporů, které musel cítit i divák a musel mít pocit nedůvěryhodné habaďůry.
Když už jsme zavadili o ten čas... Jste mladá a velmi půvabná, poslední roli jste dostala ve zmiňovaném Lybyrintu světa a ráji srdce, jehož ústřední téma je marnost všeho na světě vezdejším. Jak to má Pavla Ptáčková s přibýváním času, děsí ji to?
Člověk se asi přirozeně děsí tloušťky a vrásek. Když si ale třeba vezmu dokument Olgy Sommerové nazvaný O čem sní ženy, vidím to všechno jinak. Děsí mne spíše ten úbytek energie ve stáří, a to více než proměna těla. Ženy, které vychovaly tolik dětí, už posléze nemají tolik síly a i vnoučátka si berou jen na chvilku. Další problémy nemusí pramenit jen z fyzického vzhledu, ale také z nerovného postavení. Muž v padesáti je v podstatě atraktivní, zajištěný a mladé holky z něj padají na zadek a může založit s klidem novou rodinu. Ženská po padesátce už asi nové hnízdo nezaloží a je v tomto okamžiku odepsaná více než mužský.
Bojíte se samoty?
Bojím se jí více v mém věku. Ve stáří, kdy už opravdu tolik té energie nemáte, si dokážu představit, že se budu klidně sama vzdělávat nebo chodit na zahrádku.
Kterých z vašich rolí v Městském divadle si nejvíc vážíte?
Na to nechci odpovídat. Doufám, že role, na kterou budu nejvíc hrdá, teprve přijde. Ještě nejsem vyhaslá a vyčerpaná.
Dirigent Jiří Petrdlík
Původně jste vystudoval hru na klavír a pozoun - co vás přivedlo k rozhodnutí studovat dirigování na pražské konzervatoři?
Hudbu rád vnímám komplexně, a proto mne lákalo a dodnes láká pracovat s hudebním tělesem a koordinovat jednotlivé složky tak, aby to ve výsledku vytvořilo smysluplný celek. I proto jsem klavír i pozoun spíše chápal jako přípravu na dirigování. Dnes a denně si uvědomuji, jak hra na klavír je, zejména pro divadelního dirigenta, důležitá. A znalost alespoň jednoho nástroje symfonického orchestru je také nutností, aby si člověk uvědomil, že je mezi instrumentalistou a dirigentem zpětná vazba a že dirigent má kolegům z orchestru či sboru pomáhat při interpretaci a být jim oporou a ne naopak.
Mezi vaše učitele patřili dirigenti zvučných jmen – například Miroslav Košler. Jak na své učitele vzpomínáte?
Na všechny své učitele na konzervatoři i na HAMU vzpomínám s nesmírnou vděčností. Od každého jsem měl možnost se naučit něco nového, ať už se to týkalo manuální techniky, interpretačních názorů, či specifik mezi sborovým, symfonickým a operním dirigováním.
Jak vlastně vypadá výuka dirigování?
Dirigování se vyučuje u klavíru, který řídíte, podobně jako orchestr, korepetitoři reagují na dirigentova gesta. Princip je stejný jako u orchestru - co funguje pro dva hráče, musí fungovat i pro dvacet nebo třeba pro dvě stovky hráčů. To však je jen ta řemeslná stránka dirigování. Stejně tak důležitá je i schopnost umět číst a analyzovat partitury, znalost základního repertoáru i nástrojů a hlasových oborů. Je také nezbytně nutné mít vypěstovaný sluch a v lepším případě i hlas. Naprosto klíčové je mít názor na věc (pokud možno správný) a umět ho tlumočit kolegům v orchestru. Když k tomu ještě přibude orchestrální a divadelní praxe a všeobecný rozhled, tak si pak člověk smí říkat dirigent. A v tom všem mi byli moji pedagogové velkými vzory.
Působíte jako dirigent symfonických orchestrů i divadelních - jaký je rozdíl v tom, když dirigujete symfonický orchestr a divadelní orchestr?
Co se týče odlišností mezi divadelním a symfonickým dirigováním, byly o tom popsány stohy papíru a dalo by se o tom vykládat velmi dlouho. Z hlediska manuální techniky velký rozdíl nevidím. Spíš jde o to, že v divadle daleko více než na koncertě musíte mít na zřeteli, že se při spolupráci s jevištěm může cokoliv stát, ať už se opozdí přestavba nebo opona, či zpěvák zapomene text apod. S tím vším se musí umět dirigent pohotově vyrovnat a pokud možno tak, aby divák tyto problémy nevnímal. Na koncertě naopak máte více času se věnovat samotnému hudebnímu tělesu, pracovat se zvukem, s frází, můžete si vychutnat veškeré detaily partitury. I tam, když pracujete se sólisty či sborem, však musíte mít na paměti pravidla spolupráce. A když jsme u toho sboru, sborové dirigování také má svá velká specifika a dirigent, který si práci se sborem nezkusil, neví, o co se ochudil.
Odkdy se datuje vaše spolupráce s Městským divadlem Brno? Znal jste tento soubor i předtím, než přišla první nabídka a znal jste například některé inscenace? Kolik představení jste v tomto divadle dosud nastudoval?
V Městském divadle Brno pracuji od roku 2004 a při svém nástupu do prvního angažmá v Brně (do Národního divadla) v roce 2002 jsem se snažil hlouběji poznat divadelní i koncertní a vůbec kulturní život tohoto města, takže jsem se trochu seznámil i s Městským divadlem. Inscenací bylo za ty tři roky mnoho, určitě stojí za zmínku Orfeus v podsvětí, Netopýr, Šumař na střeše, West Side Story, Čarodějky z Eastwicku, Divadelní ředitel, koncert z melodramů, Nedbaloviny a další.
Jaká je spolupráce z vašeho pohledu dirigenta a muzikanta s herci v MdB?
Spolupráce v tak komplikovaném organismu, jakým je divadlo, může být bezproblémová jen tehdy, když každý dělá to, co má a tak, jak má. Možná to bude znít trošku přehnaně, ale v divadle musí vládnout "polovojenský" režim a umělecká i lidská kázeň je opravdu hodně důležitá. Je dobře, že si to kolegové uvědomují a chovají se naprosto profesionálně. Proto mohu spolupráci s takovými herci a zpěváky označit za bezproblémovou.
Poslední inscenace, na níž se jako dirigent podílíte - Čarodějky z Eastwicku - je tak úspěšná, že je předem vyprodána na několik měsíců. Jak vnímá dirigent publikum v hledišti?
V návaznosti na to, co jsem řekl o divadelním dirigování, je jasné, že dirigent musí s divákem počítat. Například musí umět poznat správný okamžik, kdy začít hrát do doznívajícího potlesku, aby tempo inscenace nebylo narušeno nějakou zbytečnou prolukou. Takové tři zbytečné vteřiny navíc pak za dirigentským pultem vnímáte jako tři dlouhé hodiny.
Přislíbil jste v letošním roce další spolupráci s Městským divadlem?
I pro letošní rok se spoluprací počítám. Čeká mne mnoho zajímavé práce, o které však v tuto chvíli ještě nechci nic prozrazovat, všechno má svůj čas. Mohu předeslat, že v nejbližší době se s kolegy chystáme natočit dvě CD s průřezem operet, které se v uplynulém období na scéně MdB hrály.
Cestujete - pracovně - mezi Prahou, Plzní, Brnem i jinými městy - kde jste doma?
Cestuji opravdu hodně, když jsem si nedávno dělal evidenci ujetých kilometrů, tak jsem za loňský rok napočítal přes 60.000 km, což je opravdu dost. Doma jsem v Praze.
Máte jako dirigent nějaký svůj sen?
Sny mám, asi jako každý. A proto je neprozradím, protože pak už by to nebyly sny. Ale zároveň se snažím být realista a jsem vděčný za každé povedené představení, za každou dobře odehranou notu. A je jedno, jestli je to v Londýně nebo třeba v Rožmitále pod Třemšínem.
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura (1891-1942) patří k autorům, kteří se svým dílem nesmazatelně zapsali do našeho národního povědomí. Svým původním povoláním byl doktorem medicíny, se svou ženou krátce provozoval na Zbraslavi dokonce lékařskou praxi. Již během studia medicíny však začal být literárně aktivní a pokoušel se také o dramatickou tvorbu. Vančura vstoupil do literatury uprostřed dvacátých let převážně lyrickými povídkami s baladickým i satirickým nádechem (Amazonský proud – 1923, Dlouhý, Široký, Bystrozraký – 1924) a také románem protiválečného protestu Pekař Jan Marhoul (1924). V následujícím humoristickém románu Rozmarné léto (1926) pak výrazně pozměnil svůj styl, aby mohl vzdát hold humoru a hravému poetismu. Pro jeho literární díla je typické hledání nových epických forem, vyjadřuje v nich nespokojenost se světem plodícím bídu, neštěstí a války, nespravedlnost a krutost (Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná, Poslední soud, Obrazy z dějin národa českého).
Na počátku 30. let vrcholí autorova plodná tvůrčí epocha románovou baladou Markéta Lazarová (1931), která mu přinesla mimořádný čtenářský úspěch. Jestliže popularitu Rozmarného léta pomohl podstatně zvýšit věrně vančurovský film, natočený podle této knihy, Markétu Lazarovou film Františka Vláčila již objevovat nemusel. Právě naopak, vznikl na základě jedinečnosti a slávy tohoto literárního díla, které daleko přesáhlo autorův původní záměr napsat rytířský loupežnický román.
Vladislava Vančuru nesmírně zaujala tradice vlastního Vančurova rodu, jehož historii od dětství vnímal. V knihách a análech hledal všechny zmínky o historii zemanského rodu Vančurů z Řehnic a právě z rodových kronik čerpal námět ke své románové baladě. Vančura zachoval kostru příběhu Markéty Vančurové (v románu přejmenované na Lazarovou) z mladoboleslavského kraje. Vytvořil z ní románovou fresku o protikrálovském odboji šlechtických lapků, jejichž lupičské bandy se soustřeďují kolem Kozlíků z tvrze Roháčku a šlechtických Lazarů na Obořišti. Epický děj pak zasadil do časově blíže neurčeného období vrcholného středověku. Vznikl pozoruhodný baladický příběh o lásce, která si nedá rozkazovat, o svobodě, která se nikomu nepodřizuje, a o solidaritě, která se neleká smrti. Hlavními hrdiny se stali nenapravitelní lapkové, starý Kozlík a jeho synové. Jejich dějovým protipólem je Markéta, dcera loupežníka Lazara, které láska k jednomu z Kozlíkových synů dává pocit životní jistoty, a stává se zároveň motivem její životní aktivity. Markétin osud je zde symbolem všechápající a všepřekonávající lásky. Markétu, původně předurčenou k duchovnímu stavu, strhuje proud dravého života a pozemské lásky, podobně jako Kozlíkova živelná dcera Alexandra nachází zalíbení ve sličném a uhlazeném zajatci - hraběti Kristiánovi. Poetická hudební balada Markéta Lazarová je již pátým společným projektem Stanislava Moši jako libretisty a režiséra spolu s hudebním skladatelem Petrem Ulrychem. Oba autoři v něm vzdávají čest Vladislavu Vančurovi a jeho dílu, které chápou především jako „básně v próze“. Stanislav Moša situoval děj do druhé poloviny 13. století. Ve své inscenaci se soustřeďuje na vyzvednutí kladných aspektů středověku, kdy jednání loupežníků se řídí pouze jejich bezprostředností a čistotou pudů. Postava Markéty je v celé hře symbolem čistoty, proto se jí inscenace plně přizpůsobuje.
Petr Ulrych hudebně navazuje na své monotematické album Příběh z roku 1987, které již bylo inspirováno Vančurovou Markétou, a jehož některé písně v představení také zazní. Ulrych se výrazově posunul k umělecké stylizaci středověké hudby prostřednictvím některých soudobých hudebních prvků. V jeho hudebním nastudování budou dirigovat Karel Cón a Igor Rusinko, doprovázet bude skupina Javory posílená o další hudebníky. V režii Stanislava Moši a dramaturgii Kateřiny Divákové vytvoří barvitou scénu inscenace Jaroslav Milfajt a kostýmy Andrea Kučerová. Choreografie bude dílem Vladimíra Kloubka. Těšit se můžete rovněž na poutavé filmové dotáčky a animace z dílny Dalibora Černáka a Petra Hlouška. V titulní roli se publiku představí zkušená členka souboru Radka Coufalová–Vidlák v alternaci se studentkou JAMU Martou Prokopovou. V dalších rolích uvidíte Jana Apolenáře nebo Martina Havelku, Ladislava Koláře nebo Igora Ondříčka, Stanislava Slováka nebo Jiřího Macha, Hanu Holišovou nebo Ivanu Vaňkovou, Viktora Skálu nebo Milana Němce a mnoho dalších. Premiéra se uskuteční na Hudební scéně Městského divadla Brno 19. května 2007.
Rozhovor se Stanislavem Mošou
Městské divadlo má za sebou premiéru ojediněle úspěšné muzikálové komedie na motivy románu Johna Updika
„Čarodějky z Eastwicku“.Byl někdy okamžik, kdy jste zapochyboval o úspěchu této nebo některé jiné vámi připravované inscenace?
Když jsem začínal svou režijní práci, nebylo neobvyklé, že jsem si hru, kterou jsem měl režírovat, přečetl i padesátkrát a kromě toho jsem si každý ze scénářů osobně přepsal – tenkrát na psacím stroji. To byla dobrá zkouška mé trpělivosti, zkouška toho, zdali to, co jsem si vybral, obstojí i po tolikerém zkoumání. A stejně tak jsem se již na počátku rozhodl, že nikdy nebudu režírovat to, co mě nebaví, co mě nefascinuje. A měl jsem to štěstí, že z celkem 120 inscenací, které mám za sebou, se mi stalo pouze dvakrát, že jsem byl donucen k tomu, abych režíroval něco, co jsem dělat sám od sebe nechtěl, co jsem dostal příkazem. A pakliže děláte něco, co vás baví, co se vám i po několikanásobném zkoumání nezprotiví, nelze o úspěchu pochybovat. Je zde samozřejmě ještě další řada faktorů – obsazení, čas ke zkoušení atd., avšak i zde jsou dnes mé podmínky optimální – soubor, který jsem si sám vybral a pak…mám docela dobré vztahy s ředitelem tohoto divadla…
Již řadu let řídíte Městské divadlo, které dnes patří k nejvlivnějším evropským divadlům. Které období bylo nejhorší pro vás jako pro ředitele a které období pro vás jako režiséra?
Snažím se dělat divadlo pro radost. I když samozřejmě znám pocit tzv. „tvůrčího trápení“, či nepřízně různých „klik“, je pro mne nejpodstatnější okamžik setkání se aktérů se svým obecenstvem – ten moment, kdy se právě odehrává živé divadlo. Jako režisér žádné kritické období nepamatuji, vzpomenu však na jeden kritický okamžik. Režíroval jsem operu Zdenka Merty, pro kterou jsem napsal libreto ve Státní opeře Praha a na jedné zkoušce jsem seděl v první řadě za dirigentem. Zkouška to byla večerní a její konec byl naplánován na 22. hodinu. Jednu minutu před koncem zkoušky jsem si všiml, jak v orchestru vstává violoncellista, odchází z orchestřiště kolem dirigenta bez pozdravu, hraje dlouhý tón na svůj nástroj, já si říkám: “co se děje?“ a on nahlas říká: “konec zkoušky“! Nikdy jsem podobnou neúctu k práci jiných nezaznamenal. Byl to místní odborář, asi nešťastný člověk, a já si dodnes kladu otázku, proč vůbec šel k divadlu. Zároveň to formuluji i proto, že něco podobného by v našem divadle nebylo možné. Všichni zde toužíme po tom, aby výsledek společné práce dopadl co nejlépe a tomu se podřizuje vše…
Jste vlastně také herec, nechybí vám někdy možnost stát na prknech svého divadla v herecké roli? Která role by vám byla nejbližší?
Vůbec se tím nezabývám. Snad jen… kdyby bylo mému divadlu opravdu zle… to by snad mohlo zajistit pár vyprodaných repríz.
Souhlasíte s názorem scenáristy Formanova filmu Goyovy přízraky Jeana Clauda Carierre, že lidstvo nespěje k záhubě, protože je červené víno stále lepší?
To je milá a chytrá otázka, avšak já bych, byť vtipnou odpovědí, nerad působil jako někdo, kdo chce být chytrý za každou cenu, obzvlášť, když si myslím, že lidstvo ke své záhubě spěje. Ale možná to tak vnímám proto, že dávám přednost bílému.
Je nějaké období, které byste rád vrátil zpátky?
Období jistě ne. Ale chvíle… ty ano, avšak jenom na ty chvíle. Vážně si však myslím, že se čas nemá vracet a ctím to i ve svých přáních.
Mezi popíráním a vírou, je hrozně tenká hranice, není lépe lidem s vírou?
To je velmi individuální – naštěstí. Je nejprve nutné si uvědomit, že každá lidská bytost má právo na svou víru. Dále pak, že ne každý, kdo je bez víry, víru popírá. Víra však má mnoho podob a úrovní. Při uvažování o něčem tak křehkém je nutné si vždy nejprve formulovat o jakou víru se jedná, o víru v co, či v koho a jestli v náboženském, či filozofickém slova smyslu. Či jen mezilidském – vždyť ten, kdo žije v lásce, věří, že je milován. Ovšem lidé s velmi pevnou náboženskou vírou obvykle bývají fundamentalisty a tak mají pro mne nesnesitelné sklony k nenávisti, k opovrhování jinými, kteří vyznávají jinou víru, a proto je nazývají hned raději bezvěrci, či nevěřícími. Nejsmutnější a nejtragičtější dějinné fáze lidstva přinesla zvůle těch, kteří chtěli ostatním vnutit svou představu víry. Není tedy těm, kteří popírají lépe? Avšak tito jsou obvykle rovněž fundamentalisty a nazývají věřící hlupáky a naivními oběťmi lží jiných, kteří pro svou vládu nad světem potřebují armády sobě podřízených „slepých ovcí“. Domnívám se proto, že nejlépe na tomto světě je lidem tolerantním, ať již věří či nikoliv, a k toleranci vede jediná cesta a tou je vzdělávání se. Takže dobře je i lidem vzdělaným a taky lidem milujícím atd. K vaší otázce mám však jednu výhradu. Je v ní totiž uloženo jedno nebezpečí, a to právě z hlediska toho, na co se sám ptáte. „…není lépe lidem s vírou?“ Štěstí však není věcí obecnou. O to jeho masové nastolení se právě snaží tzv. totalitní ideologie a režimy. Ty hlásají, že „lidem je lépe tak, či onak…“ Ty se snaží, abychom se společně radovali a určují pak z čeho… Štěstí je však jednoznačně individuální záležitostí každého z nás a kdo za každého z nás může rozhodnout, zda mu bude lépe tak, či onak?
Má divadlo naději, že ve světovém kontextu se objeví autor typu Williama Shakespeara?
Divadlo naštěstí žije z pestrosti. Shakespeare je už jednou provždy Shakespearem stejně jako Čechov Čechovem. Každý z těchto autorů je úžasný právě díky své výjimečnosti, která vyvěrá z celé řady příčin – například je to doba, kdy tvoří, lidé, kteří kolem nich žijí, další okolnosti – politika atd. Kdybychom čekali na nového Shakespeara, divadlo by mohlo zahynout.
Znáte své hranice, které byste nebyl schopen překročit?
Doufám, že ano. Ale každý okamžik našeho života nás staví do nových a nových situací, které jen zčásti předvídáme a mnohdy pak se ocitáme v okolnostech, které jsme zcela nemohli předvídat. Častokrát se rozhodujeme jenom mezi dvěma možnostmi, z nichž jedna je špatná a druhá ještě horší a zde jakákoli předsevzetí nefungují, neboť obvykle očekáváme, že se můžeme rozhodovat jenom mezi dobrou a špatnou volbou. Život však není tak jednoduchý. Jsou však hranice, které považuji za nepřekročitelné a to i kdyby byl život sebekomplikovanější.
Rozhovor se Zdeňkem Junákem
Šíří kolem sebe pohodu, má dceru na vdávání, miluje svoji ženu a dobré jídlo. Oblíbené doutníky kouří rád i na jevišti, jeho požitek je opravdový. Znáte ho z role Othella i advokáta Palmara z komedie Sluha dvou pánů. Netají se tím, že legrace je mu bližší. Takový je v extrémní zkratce Zdeněk Junák, rodák z Kroměříže, jedna z mužských opor hereckého souboru Městského divadla Brno. Hraje velmi dobře na kytaru, skvěle dovede mj. písničky Vysockého. K divadlu ho motivoval příbuzný-herec. Vystudoval JAMU, s kolegy z brněnské opery založil skupinu Vinařští romantici. Posezení u kafíčka v divadelním klubu jsme však začali trochu přízemně.
Jste spokojen se svojí figurou, nebo se trápíte dietami?
Mám za sebou asi 3 856 neúspěšných diet. Vždycky jsem měl sklony být, jak se říká, macek. Protože jsem lenoch, rád jím a hlavně mám rád sladké. Pravda je, že s přibývajícím věkem už to trošku koriguji, ale musím říci, když se na mě podíváte, že se mi to nedaří. Na druhou stranu v divadle musí někdo mít alespoň trošku silnější figuru. Nemůžeme všichni přece být nádherní, pohlední, štíhlí mládenci typu Arnolda Schwarzeneggera nebo Brada Pitta. A jestli jsem spokojen? Víte, já už dnes nehledám, abych se ženám nějak super líbil. Kdybych se nějaké líbil, tak by mně to holt samozřejmě komplikovalo život, protože jsem šťastně ženatý už pětadvacet let a nehodlám to v žádném případě měnit. Abych se líbil divákům, o to se starají výtvarnice u nás v divadle, děvčata oblékačky - aby kostým pěkně navrhly a hezky slušel. S kolegou Erikem Pardusem, kterého mám rád, říkáme, že já mám OTP, to je takzvaný okrasný tukový prstenec, a on říká, že má VPP, to je vak plný plynu. Večeříte před představením, po představení, nebo před i po? Musím se přiznat, že jsem absolutně ozdobou kuchyně, jsem jedlík, požitkář neboli gurmán, i rád vařím. Mám-li ale představení, před kterým ještě pořád přichází taková, řekl bych, trémička, pak nepozřu nic. Ale mám představení, která jsou pro mě, jak se říká, lehčí, třeba konverzační komedie Brouk v hlavě. To si klidně dám v rekvizitárně kafe před každým takovým představením. Chodívám tam kolem půl sedmé, a když děvčata nachystají nějaký pamlsek, bábovku nebo něco ze svatby, to si teda zobnu. A je pravda, že po představení se dostaví hlad. S kolegy si dáte skleničku, potom přijdete domů a vysmejčíte půlku ledničky.
Dáte si skleničku odpoledne před divadlem?
Neexistuje, abych pozřel kapku alkoholu. Přes den jdu občas do dabingu, do rozhlasu, potom na představení. Mám neblahou zkušenost z dob minulých, když jsem nastoupil do angažmá tehdejšího Divadla pracujících v Gottwaldově. Neměl jsem ten večer hrát a s klukama jsem trošku, jak se říká, zapařil, byl jsem mlád, bylo mi 22 let. Jenže kolegyně si zlomila nohu a v divadle se rozhodli rychle. Bude se hrát Švanda dudák. Našli mě v restauraci Myslivna a já ji trošku měl. Švandu dudáka jsem hrál já v režii Pavla Pecháčka. Nevím, jak jsem odehrál první půlku. Od té doby mám v sobě takový jakýsi blok. I když by se nic nestalo, kdyby si člověk dal před vstupem na jeviště malého panáčka, nebo třeba grog. Ale myslím, že by mě to tak psychicky rozhodilo, že bych se na to pořád soustřeďoval a říkal si: „Ježíši, teď jsem si dal panáka!“ A byl by problém.
A když nemáte představení?
Tak to jó... Ale tenkrát jsem v tom byl nevinně.
Ve kterých inscenacích kouříte doutník?
V Rackovi jsem kouřil doutníček jako Dorn, kouřím doutníček v Poprasku na laguně jako Patron Toni, viržinko jsem si důležitě zapaloval jako Bušek v Našich furiantech. Jsem rád, když můžu kouřit, přece jen mám na jevišti co dělat s rukama, nějak to zaměstná figuru. Ještě kouřím jako Gilber Bodley ve hře Vydrž, miláčku.
Sám jste někdy navrhl režisérovi doutníček pro svoji jevištní postavu?
Ano, někdy říkám: „Nebylo by vhodnější, kdybych si zapálil?“ A režisér řekne jo, nebo ne, anebo sám řekne, tady by bylo vhodné, kdyby sis zapálil.
Vybíráte si sám doutníčky pro kouření na jevišti?
Děvčata v rekvizitárně jsou mně příznivě nakloněna, vybíráme slušné zboží, ale nemůžeme pana inženýra Spáčila, který se stará o kasu divadla, příliš dráždit. Ovšem v žádném případě nekouřím na jevišti póvl. A když zbude, v portále dojedu. Aby si diváci nemysleli, že zbytek vyhodím!
Jaké doutníky si kupujete sám pro sebe?
Nejsem vyhraněný, nemám svoji značku, nejsem ani náruživý kuřák, nikdy jsem nepodlehl cigaretám. Za nejlepší doutníky považuji silnější kubánské značky Cohiba. Samozřejmě v 70. a 80. letech tady bylo špatné zboží, takové ty Kariny a Vatry, co vyráběl Kutnohorský tabákový průmysl, i na Slovensku se něco dělalo. V 90. letech už začínalo dobré zboží v tabákových prodejnách Valmont. Snad můžeme udělat reklamu, všem doporučuji prodejnu v IBC, má ji doktor Stanislav, zástupce Mostexu, nabízí úžasné věci. Když jdu na nějaký večírek, opravdu si dopřeji. Koupím si třeba Romeo a Julie nebo doutníček Monte Cristo. Takový, že si opravdu polibuju. Ale na běžné kouření spadnu do takové značky jako je Henry Wintermens, což jsou holandské výrobky, nebo Davydov č. 4, nebo Vasco da Gama, někdy brazilské Sumatra, už je vyrábějí v menším provedení jako cigarillos. Nepohrdnu vpodstatě žádným doutníčkem, hlavně aby nebyl přeschlý, aby to nebyl nějaký ležák. Prodají vám někdy jeden kousek za 150, 200 korun, vy to rozbalíte a ono se to drolí.
Na jevišti i v civilu působíte jako pohodář. Dovede vás něco naštvat?
Dovede mě ledasco naštvat, ale kdo mě dovede nejvíce vytočit, je moje dcera Zuzana. Chystáme už svatbu, teď v dubnu má čtyřiadvacet let. Je to můj miláček. Ne že bych vybuchl. Napočítám do deseti, protože jako moje maminka i babička nás vždycky učily, že zlé slovo se jednoduše řekne, ale těžko se bere zpátky. A můj tatínek byl v mládí velmi impulzivní člověk, řekl bych až cholerik. Začal řvát a pak zjistil, že se nic nestalo. A teď jak to vzít zpátky? Byl jsem kolikrát svědkem hrozných událostí na jevišti, netýká se tohoto divadla, nebudu ani jmenovat, protože všichni ti aktéři ještě žijí. Něco jsme zkoušeli, byl jsem tenkrát mlád, a kolegyně jedna se opozdila před hlavní zkouškou. Režisér začal řvát, kde je... a v tom ona přišla. „Můžeš mně říct, co se děje? Kde jsi byla?“ „Promiň, mně dnes ráno zemřel manžel.“ A co teď? Snažil se to zachránit, ona mu tu ruku odstrčila, s brekem odešla. „Co je?,“ divil se režisér a inspicient mu říká: „Divíš se? Vždyť jsi na ni řval jako na hovado!“ Proto moje maminka vždycky říká: „Ptej se po příčině, a potom zakroč.“ Já tohle nosím v sobě a snažím se dodržovat. Cholerik po tátovi nejsem, ale samozřejmě mám miliardu chyb. Opravdu jednu z dobrých vlastností, kterou otec v nás dětech vycepoval, byla dochvilnost. Dnes je to jednodušší, máme mobily... Ano, jsem v podstatě pohodový člověk a vždycky si říkám, že moje problémy nikdo nevyřeší, tak proč mám s nimi otravovat svoje okolí? A když jsme přiměřeně věku zdrávi, mám dobré povolání, dobré angažmá, v dobrém kolektivu a člověk si ještě nějakou korunu vydělá, aby měl na chleba a na ty doutníky, aby měl z čeho žít, myslím, že ten život není zas tak marný. Když vás tak poslouchám, shledávám, že máme společný rok narození, já mám taky dceru Zuzanu, která mě vytáčí, ženu, kterou nechci vyměnit, taky si dám občas doutníček a taky mám rád divadlo, byť jsem v něm poněkud pasivnější než vy. A rád si posedím s vodní dýmkou ze Sýrie… Já si taky občas na ni zajdu a druhou mám doma uloženou v kufříku. Obřadně ji rozbaluji a skládám jako snajper. K vodní dýmce se dostanu jednou týdně, je to takové zastavení, vyčistím trošku hlavu. Hlavně doporučuji kouřit v dobré společnosti. Nemyslím, aby to byli nějací superintelektuálové, ale hlavně aby tam nebyli takoví ti samoserové, pardon, takoví ti destruktivní lidi, nasírači, kterým se ničím nezavděčíte, kteří již a priori jsou naštvaní. To ne. Je to jako pít dobré víno nebo dobrý koňak. Na vodní dýmku chodím do egyptské restaurace Faraon na Veleslavínově ulici v Králově Poli.
Pozoruje herec v tomto (krásném) věku nějakou únavu ze své profese?
Mám své povolání rád, nežehrám na ně, neříkám si, proč jsem se lépe neučil, mohl jsem být generálním ředitelem ČEZ. Kdybych neměl herectví rád, nemohl bych tady být, šel bych jinam, utrápil bych se. Samozřejmě kolikrát zkoušíte kolektivní hru, třeba Labyrint světa a ráj srdce (to říkám jako příklad, sám v ní nehraji), někdo má větší, jiný menší roli. Ty menší takzvaně jen slouží, teď se to všelijak vrací, vy tam na scéně pořád stojíte, čas vám neubíhá, jste naštvaný, že nejste využit v plné síle. Ale divadlo už je takové. Jednou máte velký, jednou malý úkol. V tomto divadlo nikdy nebylo, není a nikdy nebude spravedlivé. S tím se herec musí nějakým způsobem smířit. Ale po takovém naštvání je premiéra, máte plno, lidi vás odmění potleskem, potom každý chodí a říká, člověče, to bylo tak pěkné, a najednou se na všechny ty křivdy, křivdičky zapomene a řeknete si, ne, má ta práce smysl. Takže ano, jsou chvíle, kdy vám představení dá zabrat. Mám jedno takové, Šumař na střeše, unaven po něm bývám psychicky. Sedím v šatně, zapálím si doutník, dám si skleničku. Nebo je představení Čekání na Godota a tam mě kolegové Bolek Polívka s Jirkou Pechou naučili nespěchat. Skončíme představení, pokud hrajeme v Městském divadle, sedíme v šatně v propocených košilích, já vychladím tři třetinková pivečka značky Plzeň, zapálíme si, kluci cigarety, já doutník, zatím Patrik Bořecký si umyje hlavu, protože je takový zničený. Dáme si pivečko, sedíme, a na dveře může v tu chvíli zaklepat kdokoli. A Boleček řekne, teď ne. Probereme si představení, kde jsme udělali srandy, kde chyby, kde se nám to povedlo... V klídku. Z Godota jsem fyzicky unaven, přece jen už nejsem nejmladší. Lítám a mlátím sebou na jevišti, o Patrikovi Bořeckém ani nemluvě. Je to ovšem příjemná únava.
I když vám dává mlíkař Tovje v Šumaři na střeše zabrat, řekl bych, že patří k vašim nejoblíbenějším rolím.
Je to tak, bohužel Šumaře hrajeme strašně málo a navíc v alternaci. Také roli Makara Čudry v muzikálu Cikáni jdou do nebe dělám velice rád, ale nezahrál jsem si ji už tři měsíce. Je ale pravda, že za 33 let mého hraní je Tovje výjimečná postava. Výjimečný byl také Othello nebo ženich v Lorcově Krvavé svatbě ještě za mého působení v Mahenově divadle. Ovšem Šumař na střeše, to je paráda.
V čem je Tovje výjimečný?
On je strašnej dobrák, řekl bych, že to je tak trochu moje téma - má rád své děti. Je to o tom, že ke každému dítěti se musíte chovat jinak, každé dítě za mnou jde s jiným problémem a navíc je to divadlo, kde je propojené mluvené slovo i zpívání. Já mám ze zpívání vždycky trochu obavy. Protože v mluveném textu, když se slov nedostává, si uděláte pauzu a možná vám to nějak naběhne, anebo nějakým opisem se k tomu dostanete. Ale ve zpívání to nejde, protože muzika jede dál a vám, když se nedostává slovo, tak jak dál? Abraka dabraka... Z toho mám vždycky trošinku fedry, bobky. Ale role je skutečně výjimečná také proto, že neslezete z jeviště, až na konci. Zatím jsem vždy měl role, kdy něco uděláte, jdete do portálu, do zákulisí, máte chvilinku čas, učešete se, nasajete, jak se říká, zase jdete na jeviště a odvedete kus něčeho. Nějak se to prostřídá. Je pravda, že třeba ve hře Vydrž, miláčku je také člověk na jevišti od začátku do konce. Ale tím, že je to veselohra, příjemná komedie, úžasná konverzačka, někdy se vám nedostává slov. Někdy se slovíčko přehodí, ale je tam kolega, zaskočí, posune text někam dál. Zasmějeme se tomu. A diváci mají rádi, když přistihnou herce, že udělali trošku kopaneček. Zasmějí se a odmění potleskem. Pan profesor Rudolf Krátký, který nás na JAMU učil hlavní obor, vždycky říkával: „Ne, abyste se bavili na jevišti vy a divák nevěděl o čem! Naopak, divák se musí bavit!“
Jak je to v našem divadle s nápovědou?
Špatné. Sice ji máme, je v portále, ale když se opravdu stane, že nevíte, tak aspoň tedy mně nepomůže, jak se říká, ani svěcená. Protože mě zahltí stres. Tečou mně po těle Niagarské vodopády, které končí až někde u pat. Můžou na mě řvát tisíce kolegů a já nevím, co se děje. Vyzkoušeli jsme si nápovědní budku uprostřed jeviště, měli jsme ji v Keanovi IV. Nápovědku všichni viděli a když se něco stalo, každý věděl, kdy má mluvit. Ale z portálu není nic vidět, při muzikálu ani slyšet.
Kolik rolí má v hlavě herec vašeho formátu a vašeho vytížení?
Zkuste se mnou počítat inscenace: Šumař, Cikáni, Jesus Christ Superstar v češtině i v angličtině, Koločava, Vydrž miláčku, Sluha dvou pánů, V jámě lvové, Čekání na Godota, Poprask na laguně, Slaměný klobouk, Brouk v hlavě, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť… Takových 14 až 15 rolí. Ale můžu vám říct, že některé role vidím i po dlouhé době. Třeba Samka v Gazdině robě jsem hrál před sedmadvaceti roky a kdybych si jen trochu zopakoval, můžu na jeviště. A jsou zase role, které jsem zapomněl.
Co vám daly Četnické humoresky? Změnilo se něco ve vašem životě?
Změnilo. Nemám tam stěžejní roli, ale jsem v týmu policajtů, přece jen vás to zviditelní. Takže vás lidi poznávají na ulici, usmívají se, zdraví. A já dodneška s tím neumím zacházet. Totiž s popularitou. Je mně strašně blbý o tom mluvit. Nakladou na vás tolik krásných slov a teď nevíte, co dělat, jestli klopit oči, jestli se mám pýřit jako prvňák... Setkání s Antonínem Moskalykem a se všemi lidmi bylo bezvadné, poznal jsem spoustu kolegů z Prahy a z moravských i z dalších českých divadel.
Kdybyste byl dramaturgem, jakou hru byste doporučil?
Lva v zimě. Tam bych si mohl zahrát Jindřicha. Kdybyste se mě zeptal na roli, kterou bych rád hrál, zvolil bych hejtmana Pivo v Markétě Lazarové. Mimochodem, tuto hru připravujeme.
Vážení divadelní přátelé!
Jako každý rok se vracíme ke 27. březnu, Mezinárodnímu dni divadla. Opět byla oslovena významná světová osobnost, aby se zamyslela nad smyslem onoho kouzelného lidského fenoménu – nad divadlem. Letos byla o poselství ke svátku divadla požádána Jeho Výsost šejch Dr. Sultan Bin Mohammed Al Qasimi, člen Nejvyšší rady Spojených arabských emirátů - vládce Šardžáhu. Jeho text byl onen večer – 27. března 2007 čten na všech jevištích celého světa.
„Ještě jako dítě sotva školou povinné mne upoutal kouzelný svět divadla, který mě dodnes nepřestává fascinovat.
Začalo to nenápadně - takové náhodné setkání, obyčejná mimoškolní činnost na povznesení ducha a mysli. Vyvinulo se mnohem dál, když jsem se začal opravdu vážně podílet na divadelní produkci jako spisovatel, herec a režisér. Vzpomínám si, že to byla politická hra, která pobouřila tehdejší úřady. Všechno zabavili a divadlo mi zavřeli přímo před očima. Ale těžká bagančata vojáků nedokázala rozdrtit duch divadla. Ten našel útočiště hluboko v mém nitru a já si plně uvědomil obrovskou sílu a moc divadla. Byl jsem hluboce přesvědčen, že divadlo může udělat nesmírně mnoho pro život národů, zvlášť tváří v tvář lidem, kteří nesnášejí opozici či odlišné názory.
Během mých univerzitních studií jsem dychtivě hltal téměř všechno o divadle a sledoval celou bohatou a nadmíru rozmanitou škálu tehdejší divadelní produkce. V dalších letech se tato posedlost ještě prohloubila a já se snažil sledovat nejnovější vývoj v divadelním světě. Protože jsem četl snad všechno o divadle od starého Řecka až po dnešek, stále naléhavěji jsem si uvědomoval, jaké vnitřní kouzlo vyzařují všechny ty mnohotvárné divadelní světy. Divadlo proniká do tajemných hlubin lidské duše a odhaluje skryté poklady lidského ducha. To vše jen ještě posílilo mou neotřesnou víru v moc divadla jako nástroje, který lidi sjednocuje a pomáhá jim šířit lásku a mír. Síla divadla rovněž pomáhá otevírat nové cesty pro dialog různých ras, různých etnik, lidí různé barvy pleti a různé víry. Díky divadlu jsem se naučil přijímat lidi, jací jsou. Právě divadlo mě přesvědčilo, že dobro dokáže lidstvo spojovat, kdežto zlo je jedině a pouze rozděluje.
Války, které od nepaměti postihují lidstvo, vyvolávají zlé instinkty, neschopné pochopit krásu. Divadlo si krásu cení - dalo by se dokonce říci, že žádné umění nedokáže tak dokonale zachytit krásu jako právě divadlo, které vstřebává veškeré formy krásy - a kdo si necení krásy, necení si ani života. Divadlo je život.
Musíme jednou provždy skoncovat s násilím a náhodným zabíjením. Násilí je v dnešním světě běžné. Navíc je ještě umocňuje propastný rozdíl mezi hříšným blahobytem a nepředstavitelnou bídou. A to nemluvím o chorobách jako AIDS, které sužují mnohé části světa a vzdorují ušlechtilým snahám je vykořenit. Vedle těchto pohrom postihují lidstvo ještě mnohé další - sucho, záplavy, pohromy zapříčiněné nedostatkem skutečného dialogu, což je jediný bezpečný způsob, jak učinit náš svět lepší a šťastnější.
Divadlo zasáhla bouře, zahlcuje nás prach pochyb a podezíravosti, které nám brání, abychom se jeden druhému přiblížili.
Kdybychom nebyli tak hluboce přesvědčeni o blahodárnosti dialogu, který se zcela jedinečným způsobem projevuje v umění, především ovšem v divadle, byla by nás už dávno smetla bouře, snažící se všemi možnými prostředky nás rozdělovat. Proto se musíme postavit všem, kdo neúnavně rozdmychávají bouři, a hodit jim rukavici. Musíme se jim postavit, nikoliv abychom je zničili, ale abychom se povznesli nad zamořenou atmosféru, kterou za sebou zanechává jejich bouře. Musíme spojit své úsilí, musíme se zaměřit na šíření našeho poselství a na stmelení pout přátelství se všemi, kdo volají po bratrství všech národů.
Jsme pouhými smrtelníky, leč divadlo je věčné jako sám život.“
Jeho Výsost šejch Dr.Sultan Bin Mohammed Al Quasimi, člen Nejvyšší rady Spojených arabských emirátů - vládce Šardžáhu.
Jeho Výsost je nositelem četných vyznamenání v řadě zemí, především za zásluhy v oblasti vzdělání, vědy a kultury.
