Vážení divadelní přátelé,
snad to byl osud… můj tatínek se narodil 1. dubna a teď by, pokud by ještě žil, oslavoval své 91. narozeniny. Hodně mě toho naučil. Bylo toho tolik, že si to vlastně ani neumím pořádně „rozparcelovat“. Co bylo přímo od něj, co bylo nějak přejaté přes mé sourozence. Jedno však bylo zásadní. Jeho odhodlání žít za každou cenu v pravdě. Přesně na den, rok po mém tátovi, se ve městě Brně, ve městě, kterému jsem zasvětil svůj život, narodil jiný člověk, od kterého jsem se toho rovněž mnoho naučil, Milan Kundera.
Jako dospívající kluk jsem naprosto podlehl čtení. Četl jsem pod lavicí ve škole, v parku, cestou tramvají i s baterkou pod peřinou. Četl jsem na bázi rad těch moudřejších, kteří mi na začátku pomáhali oddělovat „zrno od plev“, a když mě někdo z autorů, kterého jsem „dostal do rukou“, nezklamal, přečetl jsem si od něj všechno, co napsal. Z těch, co mě tehdy nadchli natolik, že jsem si je přečetl „celé“, vyjímám Honoré de Balzaca, Ivana Kříže a Milana Kunderu. Své tři duchovní otce.
Balzaca pro jeho úžasné umění vyprávět skvělé příběhy bez zbytečných kudrlinek, Ivana Kříže pro jeho osobní morálku a autorskou metaforičnost, s níž mistrovsky charakterizoval onu zvrácenou dobu, v níž jsem vyrůstal, a Milana Kunderu pro jeho závratnou schopnost drtivě přesně pojmenovávat všechno to, co se jiným jeví jako nepochopitelné. Ivanu Křížovi, který mi svůj geniální román „Pravda o zkáze Sodomy“ dovolil zdramatizovat a pak v roce 1988 (!) uvést na jevišti našeho divadla, jsem se už dokázal osobně svěřit, že ho považuju za svého duchovního otce. Honorému už to na tomto světě říct nedokážu, a tak bych se rád právě v tomto krátkém zamyšlení o významu dobré literatury pro dospívajícího jedince vyznal z téhož i Milanu Kunderovi, vzácnému člověku, s nímž celý kulturní svět oslaví 1. dubna jeho devadesáté narozeniny.
Velmi jsem stál o to, abych mohl v našem divadle uvést svou dramatizaci jeho románu „Nesmrtelnost“, (vím, jak na to…), ale přesně chápu, proč k tomu nechtěl svolit. A pak mě vyzval, abych zrežíroval jeho již napsanou hru „Jakub a jeho pán“. Udělal jsem to s velkým potěšením a nikdy nezapomenu na nadšení diváků, kteří se radovali společně s herci nad autorovou moudrostí. Stejně tak nikdy nezapomenu na událost, která se našemu divadlu přihodila při hostování s touto hrou v Paříži. Při společné snídani u něj doma se mě Milan zeptal, v kolik že přesně začne odpolední generálka. Odpověděl jsem, že ve tři, ale že to bude spíš taková orientační zkouška než opravdová generálka. Z dalšího jsem však vyrozuměl, že nehodlá, a to z mnoha důvodů, přijít na večerní představení, ale jenom právě na tu generálku. Okamžitě jsem zavolal do divadla, aby se herci nalíčili a „hodili“ do kostýmů, že to ve tři nebude ani zkouška, ani generálka, ale zcela regulérní představení. A hráli jsme… hráli pro mimořádně vzácné, byť nepočetné obecenstvo, pro Milana Kunderu a jeho milou ženu Věru. Po skončení tohoto ojedinělého představení autor hercům a všem dalším ze srdce poděkoval a jeho řeč pro nás znamenala ještě mnohem víc než večerní dlouhotrvající potlesk ve stoje, kterým nás obdařilo pařížské obecenstvo.
Rád bych za nás všechny, které duchovně obohacuje svou tvorbou, Milanu Kunderovi, jednomu ze svých duchovních otců, poděkoval za jeho geniální životní dílo, kterým pomáhá rozsvěcet náš všelijakými ideologiemi zaneřáděný svět. Hodně zdraví, energie a lásky k Tvým narozeninám, drahý Milane!
A jedno upozornění pro vás: 11. a 12. dubna znovu uvádíme na našem jevišti jeho nádhernou hru „Jakub a jeho pán“…!
Za všechny kolegy
