Vážení divadelní přátelé,
tak jako vždy jsme si i letos 27. března připomínali význam Mezinárodního dne divadla. Již tradičně byla o poselství požádána vybraná významná divadelní osobnost, aby se při této příležitosti zamyslela nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornila na jeho význam pro lidská společenství i jednotlivce i na jeho potenciál pro ekonomický růst. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau a v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora poselství Václava Havla. V letošním roce toto poselství formuloval americký operní a divadelní režisér Peter Sellars, který si získal mezinárodní věhlas za své průkopnické a inovátorské interpretace klasických děl, otevřenou podporu hudby 20. a 21. století a projekty, na nichž spolupracoval s nebývale pestrou škálou divadelních i jiných umělců. Jeho práce dává vyniknout skutečnosti, že divadlo je mocný nástroj k vyjádření morálních postojů i k činnosti se sociálním přesahem. Inscenoval mimo jiné opery v Nizozemské národní opeře, Anglické národní opeře, na festivalu d’Aix-en-Provence, v Lyrické opeře v Chicagu, Národní pařížské opeře a na Salcburském festivalu.
Jeho poselství vám předkládáme v poněkud zkrácené verzi:
„Drazí přátelé,
zatímco celý svět visí na infuzi zpravodajských reportáží a každou hodinu, každou minutu se dožaduje pravidelné dávky nových informací, nás tvůrce bych chtěl vyzvat, abychom vkročili do vlastní sféry, perspektivy a rámce epického času, epického uvědomění, epické reflexe a epické vize. Žijeme totiž v epickém období lidských dějin a hluboké a závažné změny, k nimž dochází ve vztazích člověka k sobě samému, mezi lidmi i k věcem mimo ně, téměř nedokážeme ani pochopit, formulovat nebo slovně či jinak vyjádřit.
Nežijeme už v 24hodinovém zpravodajském cyklu – žijeme na pokraji času. Noviny ani jiná média naprosto nemají nástroje a nedostačují k tomu, aby postihly, co právě prožíváme.
Kde tedy najdeme jazyk, pohyby a obrazy, jež by nám pomohly pochopit ony hluboké změny a otřesy, jimiž si procházíme? A jak můžeme okamžitě předat to, co prožíváme, nechceme-li reportáž, nýbrž vyjádření prožitku?
Divadlo je uměleckou formou prožitku.
Jak se můžeme ve světě, jenž je zachvácen mediálními kampaněmi, simulovanými prožitky a úděsnými prognózami, přenést přes donekonečna opakovaná čísla a pocítit posvátnost a nekonečnost jediného života, jediného ekosystému, přátelství nebo odstínu zvláštně vybarvené oblohy? Dva roky epidemie SARS-CoV-19 otupily lidské smysly, omezily lidské životy, zpřetrhaly vazby a zanechaly lidstvu k další existenci jen zvláštní spálenou zem.
Jaká semínka do ní musíme v těchto letech opakovaně zasadit a jaké přerostlé invazivní druhy musejí být naopak zcela a úplně odstraněny? Tolik lidí pociťuje napětí. Propuká tolik iracionálního, nečekaného násilí. Tolik dávno zavedených systémů se nyní projevuje jako mašinerie krutosti.
Kam máme jít vzpomínat a jakým způsobem? Co si potřebujeme připomínat? Jaké rituály nám konečně umožní představit si lepší alternativy a začít podnikat kroky, které jsme dosud nikdy nezkusili?
Divadlo epické vize, epického poslání, zotavení, hojení a péče potřebuje nové rituály. Potřebujeme se shromažďovat. Potřebujeme spolu sdílet prostor a potřebujeme tento sdílený prostor kultivovat. Potřebujeme bezpečné místo, v němž bude panovat rovnost a v němž si budeme hluboce naslouchat.
Divadlo je pozemským zhmotněním rovnosti mezi lidmi, bohy, rostlinami, zvířaty, kapkami deště, slzami a regenerací. Tento prostor, kde panuje rovnost a vše si hluboce naslouchá, je osvětlen skrytou krásou a přežívá uprostřed hluboké interakce nebezpečí, vyrovnanosti, moudrosti, činů a trpělivosti.
Buddha popisuje v Avatansaka sútře deset typů velké trpělivosti v lidském životě. Jeden z nejmocnějších druhů trpělivosti nazývá Trpělivost vnímat vše jako iluzi. Divadlo nám život na tomto světě trochu jako iluzi ukazovalo vlastně vždy. Umožňovalo nám vnímat svět skrze lidská přání, zklamání, slepotu a odmítnutí a činilo tak s osvobozující srozumitelností a silou.
Nyní je vhodná doba, abychom hluboce osvěžili svou mysl, své smysly, svou představivost, minulost a budoucnost. To je úkol, kterého se nemohou zhostit o samotě pracující, izolovaní lidé. Tuto práci musíme vykonat společně.
Divadlo je pozváním ke společné práci.
Já vám za vaši práci z celého srdce děkuji.“
Peter Sellars
A Městské divadlo Brno se k tomuto pozvání připojuje.
Na shledanou se s vámi při návštěvě našeho divadla za všechny své kolegy těší
