Vážení divadelní přátelé,
tak jako obvykle i letos si 27. března připomínáme význam divadelního umění v rámci Mezinárodního dne divadla. A tak jako vždy byla o poselství požádána některá z významných divadelních osobností, aby se při této krásné příležitosti zamyslela nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornila na jeho význam pro celou lidskou civilizaci i jednotlivce. Stejně tak má poukázat i na jeho obrovský potenciál i pro naši ekonomiku. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau a v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora poselství Václava Havla.
V letošním roce toto poselství formulovala egyptská herečka Samiha Ayoub. Během své umělecké kariéry se objevila na jevišti přibližně ve 170 inscenacích, a přestože většina její umělecké práce probíhala v divadle, podílela se také na tvorbě filmové a televizní. Obdržela řadu vyznamenání od několika prezidentů včetně Gamála Abdel Násira a Anvara Sádáta a také od syrského prezidenta. Její poselství uvádíme v celém znění:
„Vážení přátelé divadla z celého světa,
píšu vám dnes ke Světovému dni divadla, a přestože jsem velmi šťastná, že vám své poselství mohu předat, každá část mé bytosti se chvěje pod tíhou toho, co nás trápí – divadelníky i všechny ostatní, pod tíhou drtivého tlaku a smíšených pocitů ze stavu dnešního světa. Nestabilita je přímým důsledkem všeho, čím náš svět v této době prochází – zažíváme konflikty, války a přírodní katastrofy, které mají devastující dopad nejen na náš materiální svět, ale také na náš duchovní svět a vnitřní klid.
Když k vám dnes promlouvám, mám pocit, že svět připomíná osamělé, roztroušené ostrovy nebo lodě plující mlhou, kdy se každá s napnutými plachtami pohybuje po moři bezcílně, nevidí na obzoru nic, k čemu by mířila, a přesto pluje dál v naději, že po dlouhém putování najde v rozbouřených vodách bezpečný přístav, do něhož se uchýlí.
Náš svět nebyl nikdy tak úzce propojen, jako je tomu dnes, ale zároveň nikdy nebyl tak vzdálený a odloučený sám od sebe, jako je dnes. V tom spočívá dramatický paradox, který nám dnešní svět předkládá. Navzdory tomu, čeho jsme všichni svědky, pokud jde o sbližování a moderní komunikaci, která prolomila všechny bariéry geografických hranic, konflikty a napětí, jimiž svět trpí, překročily hranice logického vnímání a vytvořily uprostřed všeho toho zdánlivého sbližování odcizení, které nás vzdaluje od samotné podstaty lidství v jeho nejčistší podobě.
Divadlo je čistě lidskou činností vycházející ze skutečné podstaty lidství, ze života. Slovy velkého průkopníka Konstantina Stanislavského: „Nikdy nechoďte do divadla s bahnem na nohou. Prach a špínu nechte venku. Své starosti, problémy, hádky – všechny věci, které vám kazí život a odvádějí vaši pozornost od umění – nechte v šatně s kabátem.“ Když vstupujeme na jeviště, vstupujeme na něj s jediným životem jediné lidské bytosti, ale tento život se dokáže rozdělit a rozmnožit a proměnit se v mnoho životů, které vypouštíme do světa, kde ožívají, vzkvétají a svou vůni předávají ostatním.
Ve světě divadla my všichni – dramatici, režiséři, herci, scénografové, básníci, hudebníci, choreografové a technici, všichni bez výjimky – vytváříme život, který neexistoval, dokud jsme s ním nepřišli na jeviště. Tento život si zaslouží starostlivou ruku, která ho bude držet, milující hruď, která ho obejme, laskavé srdce, které s ním soucítí, a jasnou mysl, která mu dává důvody pokračovat a přežít.
Nepřeháním, když řeknu, že to, co děláme na jevišti, je aktem tvorby z ničeho, jako když žhavý uhlík jiskří ve tmě a svítí do noci, zahání její chlad. My jsme ti, kdo dodávají životu krásu. My jsme ti, kdo ji ztělesňují. Díky nám má život barvu a smysl. A my jsme ti, kdo ho pomáhají pochopit. Využíváme světlo umění, abychom čelili temnotě nevědomosti a extremismu. Přijímáme učení života, aby se život mohl šířit světem. Tomu věnujeme úsilí, čas, pot, slzy, krev a nervy, vše, co je třeba, abychom předali vznešené poselství, které hájí hodnoty pravdy, dobra a krásy a věří, že život se má žít.
Dnes k vám mluvím nejen proto, abych oslavila otce všech umění, divadlo, v jeho světový den. Vyzývám vás také, abychom se všichni společně postavili ruku v ruce a bok po boku, abychom volali z plných plic, jak jsme zvyklí z jevišť našich divadel, aby naše slova probudila svědomí celého světa, abychom v sobě hledali ztracenou podstatu lidství. Abychom v sobě hledali svobodného, tolerantního, milujícího, soucitného, laskavého a přijímajícího člověka. A abychom společně odmítli odporný obraz brutality, rasismu, krvavých konfliktů, jednostranného myšlení a extremismu. Lidé chodí po této zemi a pod tímto nebem už tisíce let a budou tudy chodit i dál. Vytáhněte tedy nohy z bahna válek a konfliktů a to bahno nechte přede dveřmi divadla. Snad se pak naše lidství, které je zahaleno pochybnostmi, opět stane kategorickou jistotou, díky níž můžeme všichni být hrdí na to, že jsme lidé a že jsme ve svém lidství bratry a sestrami.
Posláním nás divadelníků, nositelů pochodně osvícení, od prvního vystoupení prvního herce na prvním jevišti je jako první konfrontovat vše, co je ošklivé, násilné a nelidské. Konfrontovat to s tím, co je krásné, čisté a lidské. Máme možnost šířit život. Šiřme ho společně v zájmu jednoho světa a jednoho lidstva.“
Samiha Ayoub
Městské divadlo Brno se k tomuto poselství připojuje.
Na shledanou se s vámi při návštěvě našeho divadla za všechny své kolegy těší
