květen 03/04
Čert tě vem!
Jak se máš?
- Igor: Já se mám skvěle.
A jak se máš ty?
- Petr: Já se mám vcelku fajn, před nějakou chvílí jsem se vrátil z turné po Holandsku, měl jsem konečně zpožděně svoji premiéru Jindřicha VIII. a teď už se chystám na spoustu nových krásných věcí. Tedy práce a práce. Naštěstí taková, která mě baví!
Jsi teď velmi zaneprázdněný přípravou vlastně světové premiéry hudební balady Máj, jak to jde?
- Igor: Velmi dobře. Čeká nás finální etapa zkoušení, přesouváme se na jeviště a všichni se už těšíme na spolupráci s kapelou Javory.
Jsi majitelem G-Studia, nově šéfem muzikálového souboru, hercem, zpěvákem, jezdíš na zájezdy – jak se to dá všechno stihnout?
- Petr: Stihnout se to dá. Nejsou to žádné zcela odlišné profese, jedna s druhou se velmi úzce prolínají. Své divadelní a celoživotní zkušenosti dávám Géčku, své zkušenosti z Géčka zase divadlu a všechny ty zkušenosti dávám samozřejmě jevišti. Když tak o tom přemýšlím, jsem asi rád, že mohu dělat více rozličných věcí současně, i když mají všechny společného jmenovatele - divadlo. Asi bych se nechtěl celý den zaobírat třeba jen tím, jakou roli hraji. Ta práce okolo mi dává také mnoho různých emocionálních zkušeností – a ty pokládám pro mou hereckou profesi za velmi podstatné. Dělat vše dohromady je většinou radost, ale někdy taky katova smyčka – snažím si ale plnit své sny a beru to jako výzvu..
Přešel jsi do našeho divadla společně se souborem operety, jaké jsou tvé první postřehy?
- Igor: Soubor MdB jsem pochopitelně znal z návštěv jeho představení. Proběhla i nějaká menší spolupráce v minulosti, kdy ve zpěvohře ND v Brně účinkovali i někteří ze zdejších sólistů. Naposledy to byl J. Jackuliak a E. Pardus v Divotvorném hrnci. Své první postřehy bych shrnul v několika bodech:
- výrazné pracovní nasazení
- perfektní kolektiv pracující s chutí a nadšením
- neutuchající rámus ze stavby nové divadelní budovy, který nás ruší při korepeticích.
Proč jsi se stal dirigentem právě hudebního divadla, netíhl jsi třeba k opeře či symfonické hudbě?
- Igor: Netíhl. Od mládí mě zajímaly spíš tzv. lehčí hudební žánry. Můj první kontakt s divadlem proběhl v sedmi letech. V ochotnickém spolku, který režíroval můj otec, jsem dostal svoji první roličku. Pak přišlo seznámení s filmovými muzikály (např. Starci na chmelu), první kytara, zájem o malé jevištní formy, hraní v kapelách, pak studium, no a byla tu první premiéra v Divadle J. Záborského v Prešově. Začínala osmdesátá léta a tenkrát jsem hudebně nastudoval a dirigoval muzikál Cindy od brněnských autorů L. Vetešky a F. Zacharníka.
Když přijdeš domů, posloucháš ještě nějakou muziku, a jakou?
- Igor: Občas poslouchám klasickou hudbu, tu mám však raději v živém provedení, no a pak hlavně jazz, rock, blues, flamenco, etnickou hudbu, ale také R. A. Dvorského a v poslední době i starší písničky sourozenců Ulrychových - ty jsou nádherné. Stručně řečeno: poslouchám hudbu všech barev, ovšem lehce upřednostňuji černou.
A co posloucháš ty?
- Petr: Doma v podstatě vůbec nic, no, někdy mi teď zpívá Kubíček (to je Johančin syn) s mojí maminkou Knížku snů. Často si pouštím různé nahrávky v autě, většinou jsou to ale zase muzikály, které pokoupím na svých cestách – je to takové malé sebevzdělávání. Taky si rád poslechnu rádio F1, ale to spíš proto, že tam hodně povídají, rád v autě poslouchám mluvené slovo.
Teď tak trochu společně fušujeme do novinařiny, jaký máš vztah a zkušenost s novináři?
- Igor: Žádný vztah a žádnou zkušenost.
A ty?
- Petr: Vesměs dobrý, nikdy jsem neměl problém ani s bulvárem, vždy ke mně byli všichni velmi korektní, nejsem ale taky Lucie Bílá, že jo... Někdy se samozřejmě může stát nějaká chyba. Například v minulém čísle zrovna tohoto časopisu otiskli omylem druhou, respektive první neautorizovanou verzi mého rozhovoru, cítíš se pak trošku jako trouba, když třeba říkáš, že se zabýváš muzikálem a na to hned pokračuješ takovou blbostí, že autoři Bídníků už nic dalšího úspěšného nenapsali... atd… Ale možná jsem moc přísný, protože mi pár lidí řeklo, jak pěkný rozhovor četli...
Chtěl jsi být od malička tím co jsi, nebo jsi měl i jiné sny?
- Igor: Jako kluk jsem chtěl být členem slavné bigbeatové formace a taky psát písničky. Pak tam byl ještě jeden „opravdový sen“, to jsem zas toužil být zmrzlinářem a létat na obláčku ze zmrzliny.
A jak jsi na tom ty se svými sny?
- Petr: Už jsem říkal, že dělám vše pro to, abych si je co nejvíce plnil. Jako malej jsem chtěl být nejdříve horská služba, a považuji to dodnes za velkého favorita, potom jsem toužil být detektivem, ale takovým jako Fillip M., a nakonec jsem chtěl být porodníkem, neboť to je pro chlapa jediná možnost, jak může rodit děti. Mé studijní výsledky, hlavně v oboru chemie a matematiky, však zdaleka neodpovídaly studiu na lékařské fakultě – tedy zpívám...
Zajímáš se o to, jaké je hudební divadlo taky jinde ve světě. Považuješ u nás něco za současný vrchol?
- Igor: Zajímám se hlavně o to, jak vzniká divadlo v mém nejbližším okolí. Světovou scénu pochopitelně sleduji taky, ale bohužel jenom prostřednictvím CD nahrávek. Nejsem sice žádný zpátečník nebo staromilec, i přes to se však rád vracím k titulům jako např. West Side Story, Muž z kraje La Mancha, Zorba apod. Docela rád bych se ale podíval na muzikál Rent.
A co tebe zaujalo v našem oboru?
- Petr: Za nejlepší produkce našeho hlavního města považuji rozhodně první Bídníky (ty druhé jsem zatím neviděl), a počítám tam i Draculu, který byl podle mě skutečně takovým dobrým prototypem toho – krom živého orchestru, ten mi tam chyběl – kam by se mohl český muzikál ubírat tak, aby byla zachována především jeho základní forma hudebního divadla, které na vysoké profesní a umělecké úrovni především hraje, zpívá a tančí. Za vůbec nejlepší muzikálovou inscenaci u nás považuji naše provedení West Side Story, které má v sobě přesně to, co já od hudebního divadla očekávám a to jsou po všech stránkách kvalitní interpreti a především celková sdělnost obrovsky emocionálně plného příběhu. Mým favoritem je však Babylon, ke kterému bych se rád ještě někdy vrátil ve skutečně velkém a výpravném inscenování. Z těch světových produkcí mám slabost pro londýnské uvedení Chicaga a Čarodějek z Eastwicku. Za všem dostupnou ukázku toho, jak by se měl muzikál dělat, považuji poslední anglické filmové zpracování Jesus Christ Superstar... jak ti hrají...!! To ti půjčím.
Igor: Co bys chtěl, aby se uvádělo v novém divadle – díváš se ve výběru titulů jen směrem do současnosti, nebo bys rád uvedl i některé starší tituly?
- Petr: Já se samozřejmě dívám na všechny tituly, který z nich však vybereme se teprve ukáže. Třeba Muž z kraje La Macha je taky můj velký favorit! Zatím nás čeká Josef a jeho pestrobarevný kouzelný plášť, Vlasy, Ježíš, hudební pohádka Zahrada divů a mnoho dalších. Záleží také, na které muzikály dostaneme práva. Mně by se líbilo inscenovat např. muzikál Jackyll a Hyde, Notre-Dame de Paris, už zmíněné Čarodějky atd. atd.
Petr: Děkuji za rozhovor!
Igor: I tobě!
Igor: A mějme se pěkně…
Petr: Vy, milí čtenáři, se mějte taky pěkně!!!
Galerie
Jiří Horký přesídlil do Městského divadla Brno s celým souborem zpěvohry Národního divadla v Brně. Má za sebou účinkování v operách, operetách i muzikálech. Hlavní dvojrole v muzikálu Muž z kraje La Mancha mu v minulém roce vynesla Cenu Thálie.
Znamenala pro vás Cena Thálie nové zajímavé nabídky nebo vám otevřela další a nečekané možnosti?
Nemám pocit, že by se v tomto smyslu nějak rozšířilo pole mé působnosti. Ovšem je fakt, že se mi naskytla příležitost spolupracovat se Státní operou v Praze na německém nastudování Veselé vdovy pro turné ve Francii. Určité nabídky zvenku se sice dostavily, ale nemyslím, že by se změnilo něco zásadního, protože já měl vždycky rozjednáno více věcí na více stranách.
Pohybujete se mezi žánry opera – opereta – muzikál. Je některý z nich vašemu srdci nejbližší?
Upřímně řečeno, ani sám nevím. Byl jsem odkojený muzikálem a teprve potom jsem začal studovat zpěv na brněnské konzervatoři. Předtím jsem totiž zpíval jak mi zobák narostl. A to jsem jako zpěvák vlastně vůbec nezačínal, nejprve jsem byl instrumentalista a hrál na kontrabas. Zpěv přišel až později a s ním i popík, jazz a swing. K operetě a klasickému zpěvu jsem přičichl na konzervatoři, ale pořád jsem chtěl něco víc. Stále mne lákaly nové a nepoznané obzory. Tak jsem se rozhodl věnovat opeře a nastoupil jsem do operního souboru v Olomouci. V roce 1990 jsem odešel do Německa, kde jsem působil sedm let a zpíval především operu, i když nějaká operetka a tři nebo čtyři muzikály tam také byly. Vyzkoušel jsem si Wagnera a další věci, ale nakonec jsem se vrátil zpět k operetě a muzikálu, protože jsem zjistil, že tam mne to asi nejvíc baví.
Zkušenost v zahraničí se dnes velmi považuje a cení. Vy jste se vrátil – už vás cizina přestala bavit, cítil jste se unavený, nebo se vám zcela prozaicky zastesklo po domově?
Tak trošku všechno dohromady. Tři roky jsem měl pevné angažmá ve Freiburgu a čtyři roky jsem působil na volné noze. Sjížděl jsem celé území Německa, najezdil autem asi sto tisíc kilometrů ročně, měl čtyři i pět premiér do sezony, a to člověka skutečně šíleně unaví. Mé děti rostly jaksi bez kontroly, já občas měl příležitost zajet domů, spočítat je, vyfotografovat si je a vrátit se zpátky. Původně jsem chtěl vydržet tak tři čtyři roky, pak jsem to protáhl, ale dál už to nebylo únosné. Potřeboval jsem trošku zakotvit a věnovat se své profesi poněkud zodpovědněji a seriózněji.
Je pravda, že si v cizině umělce více hýčkají a lidé tam méně závidí úspěch?
Poznal jsem poměry v mnoha divadlech, ale o tomto tvrzení tak úplně přesvědčen nejsem. Záleží, jak které divadlo, jak který šéf... Určitá závist, i když možná ne v takovém měřítku jako u nás, se vyskytuje všude. Když se těšíte úspěchu či přízni u šéfa, vždycky se najde někdo, kdo vám to závidí a kdo vám to chce pokazit. A hýčkání? Neřekl bych. V Německu a vůbec v celé západní Evropě zůstávají sólisté trošku v nevýhodě, protože jsou průstřelní ze všech stran a nejsou nijak chráněni. Ale člen kolektivního tělesa si může v podstatě dovolit co chce. Když ho míní ředitel vyhodit, dostane se do obrovských problémů s odbory a podobně, kdežto sólistu žádná asociace nebrání, ten může jít z hodiny na hodinu. Neřekl bych tedy, že by byli sólisté hýčkaní, ale jsou lépe honorovaní. A to je důležité. V letech 1990 až 1996, kdy jsem v Německu pracoval, byly tamější honoráře se situací v České republice nesrovnatelné. Dnes už je situace jiná, protože honorářová politika v Německu se s invazí amerických, ruských, bulharských a jim podobných zpěváků hodně změnila. Měli skromnější požadavky, jen aby si mohli někde zazpívat, a agentury po nich z důvodu výdělku pro vlastní kapsu sáhly. Byznys je byznys.
Sám jste naznačil své hudební začátky s popem a jazzem. Určitě jste v mladých letech měl nějakou kapelu...
Měl, měl, měl... Já měl kapelu už v sedmé třídě – ve dvanácti letech. Dodnes si pamatuji, že jsem dokonce učil své kolegy i se starším bratrem, vynikajícím bubeníkem, hrát na jednotlivé nástroje. Koncertovali jsme ve složení baskytara, kytara, bicí a klavír. Vydrželo nám to asi dva roky a absolvovali jsme všechny školní večírky a různé reprezentativní akce. V deváté třídě jsem začal hrát s poloprofesionální jazzovou kapelou, která pravidelně vystupovala. Tak se také stalo, že jsem byl už ve čtrnácti docela soběstačný, protože jsem tenkrát poměrně dost vydělával. Zažil jsem i období, kdy jsem hrál se třemi kapelami současně – typický popík s orchestrem, jazz se zmiňovanou jazzovou kapelou a kromě toho country. Jeden čas jsem zkusil i hard rock, ale od toho jsem utekl, protože jsem z něj byl úplně hluchý. To jsem vydržel asi půl roku.
Jistě jste měl v době, kdy jste hrával s kapelami, okruh svých fanynek...
Určitě, v té době ano. Dneska už je to horší. Ale jako kluk jsem nějaké fanynky zažil. Tenkrát to bylo daleko jednodušší – stačila kytara, táborák a bylo to úžasné. Ale přiznám se, že jsem býval takový trošku plachý, takže kdybych říkal, že jsem zazpíval slečně do ouška a zcela si ji získal, to bych se asi vychloubal. Nebyl jsem až tak průbojný v těchto věcech, rozhodně ne ten typ, co by se za každou cenu konkrétně a cíleně snažil lámat dívčí srdce. To přicházelo samo.
Žádné ambice jako zpěvák jste tehdy neměl?
Původně ano. Po absolvování střední obchodní školy jsem se chtěl přihlásit do Brna na herectví, ale mí rodiče se k tomu stavěli záporně. Měli pocit, že herci nejsou v životě moc zodpovědní, že se osmkrát rozvádí a žení, a tak si mou kariéru nepředstavovali. Ale stejně jí nakonec nezabránili. Odešel jsem na vojnu k posádkové hudbě do Prešova a tam jsem se zúčastnil pěvecké soutěže, kterou jsem vyhrál. V porotě seděl tehdejší šéf prešovské zpěvohry Petr Oravec, jenž na sklonku své umělecké činnosti v Brně později režíroval Hello, Dolly! a Bandity. Vyzval mě k účasti na konkurzu, já jsem uspěl a začal v jeho divadle dělat muzikál, k němuž jsem měl od popíku docela blízko. Pamatuji si, že můj první muzikál byl úžasný Sondheimův titul Co se stalo cestou na Fórum. Pak následovaly další, ovšem v divadle se hrála i opereta, pro mne něco nového a nepoznaného. Také jsem si ji chtěl zkusit, ale zjistil jsem, že moje hlasová technika není tak dobrá, abych se mohl zúčastnit. A tak jsem začal studovat a nakonec rozšířil svůj zájem i o operu...
Nenapadlo vás využít svůj podmanivý hlas i v jiném směru – v rozhlase, dabingu?
V určité době jsem po práci v dabingu velmi zatoužil. Navštívil jsem jedno studio v Praze a práce se mi velmi zalíbila. V brněnských studiích jsem ale neměl vyšlapanou cestičku, posty byly obsazené, a tak jsem to už skoro vzdal. A najednou, minulý týden, se ozvala televize, dabingové studio na třídě Kpt. Jaroše, že mě obsadili do nějakého detektivního seriálu do role mladšího detektiva, což byl sám o sobě kompliment. Takže mě čeká první dabing a šíleně se těším! Mám trošku obavy, protože to mám jen okoukané, ale režisér Tesáček mne ujistil, že se nemám čeho bát, že postava, kterou budu namlouvat, má podobný charakter jako já. Prý stačí stíhat číst a koukat se na obrazovku. Pamatuji si na jednoho ze svých pedagogů, který vždycky tvrdil, že umělec, jenž se dostane do situace, že má pocit, že všechno ví a všechno umí, končí. Mně je sedmačtyřicet, postupně jsem se přehrál na charaktery, dostávám se do zenitu a do důchodu je daleko, takže se snažím dělat co se dá. Člověk by se neměl zpronevěřit sám sobě a já se ještě pořád mám co učit.
Lákala by vás i čistá činohra?
Myslím, že ano. Roli v činohře jsem unikl jenom náhodou. Když jsem ještě působil pod Národním divadlem, při nastudování Hamleta onemocněl Bedřich Výtisk a do jeho role naskočil Jan Grygar. A režisér Kaloč mě bez mého vědomí obsadil na post Grygara. Ale já jsem o tom vůbec nevěděl! Béda Výtisk se nakonec vrátil, takže se vůbec nic nestalo, a já se všechno dozvěděl až poté přímo od pana Kaloče. Jeli jsme spolu ve výtahu a on mi povídá: \"Vy jste mi utekl jen o takový kousek! Jinak byste býval už hrál v Hamletovi!\" Možná je to škoda, protože dneska bych si činoherní charakterní roli vyzkoušel velmi rád. Ač jsem tenor nikdy nebyl, natlačili mne do mnoha tenorových rolí, kde bohužel není co hrát. Musíte hezky zazpívat, ale zahrát nemáte co. Proto mne teď baví charakterní role, a záporné role jsou obzvlášť nádherné!
Máte svého oblíbeného zloducha?
Všechny!!! Konkrétního asi ne.
Jakou muziku máte rád v soukromí?
Poslouchám všechno, co je dobré. A preferuji některé věci, které miluji – Eltona Johna a soul ve všech jeho odstínech. Ale poslouchám i country, spirituály, klasiku, když mám náladu. A nejraději v autě, kde mám klid.
Ve vašich šlépějích se vydaly i vaše děti, že?
Ano, obě dcery – nevlastní i vlastní. Starší, Hana Holišová, s námi v divadle začala už ve Zpívání v dešti, hraje na Slovensku ve Vlasech, nedávno odjela s Městským divadlem Brno na turné s Ježíšem, ale vrací se, protože dostala velkou roli v Praze v Noci na Karlštejně. Maminka ji sice od třinácti let tlačila neustále někam jinam, jen ne k divadlu, takže začala dělat pedagogickou školu v Boskovicích, ale pak šla stejně na zkoušky na JAMU. Vzali ji sice na činohru a ne na muzikál, ale ona se stejně chodila učit tancovat a zpívat. A naše mladší Michaela byla divadlem odchovaná. Od sedmi osmi let chodila dvacetkrát na jedno představení, znala zpaměti text, napomínala nás za přebrepty. Do divadla se tak zamilovala, že to bylo jasné od začátku. V patnácti prošla konkurzem na Galilea a nakonec dostala hlavní roli. Teď studuje na pražské konzervatoři a na podzim chystají do Laterny Magiky Stvoření světa, kde by měla hrát Evu. Má našlápnuto. Jen se nesmí pokazit, ale zatím si vede velice dobře.
Nechtěl byste si se svými dcerami někdy zahrát?
Se starší jsem se už na jevišti potkal – ve Zpívání v dešti i v Divotvorném hrnci, ale s tou mladší bych se také viděl velice rád. Mám obrovský sen, že bychom se na jevišti setkali dokonce všichni čtyři – i s manželkou. Že by se našlo něco, kde bychom se všichni uplatnili, to by bylo krásné. Občas ve čtveřici vystupujeme koncertně, něco jako Zpívá celá rodina, a to je velice příjemné.
Hostem doma
Kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová je jednou z důležitých tváří v pozadí Městského divadla v Brně. Návštěvníci se zde už více než desetiletí setkávají s jejím rukopisem zejména v inscenacích režiséra Stanislava Moši. Stačí připomenout tituly jako Manon Lescaut, Cyrano z Bergeracu nebo zejména úspěšných muzikálů West Side Story, Babylon, My Fair Lady, Koločava či Cabaret. Naposled oblékala operetu Veselá vdova či Mošovu inscenaci v českých zemích dosud neuváděné Shakespearovy hry Jindřich VIII. Dlouhovlasá blondýnka, která začínala v divadle jako grafička, mluví o sobě, o své práci a o módě nejen divadelní.
Pocházíš z Brna?
Narodila jsem se v brněnské porodnici U Šilhanů. Ale vyrůstala jsem na ulici Proletářská v obci Kníničky... Jsem vlastně holka od přehrady. Dědeček žil ještě v oné zatopené vesnici. Když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se na bohunické sídliště. Ještě předtím jsme však šest let bydleli na bystrckém fotbalovém hřišti.
Rodiče měli nějaké umělecké spády?
Tatínek vystudoval strojní průmyslovku a celý život pracoval jako strojní zámečník. Je nesmírně manuálně zručný. Jeho přáním ale bylo být učitelem matematiky a zeměpisu. Maminka pracovala jako administrativní pracovnice. Oba ale mají rádi výtvarno i divadlo. Doma jsme měli spousty obrazů a chodili jsme společně na výstavy.
Jaké je bydlet na stadionu? Moc poetiky to asi neskýtá?
Ale vůbec ne. Každý večer se rozsvítily lampy, máma vyšla na zápraží a zavolala: Káťo domů! V Bystrci jsem se chodila koupat do řeky, jezdila na kole a hrála s klukama fotbal. Samozřejmě jsem bývala v bráně, aby se do mne mohli trefovat. Bylo tam krásně. Travnaté hřiště a kolem vysoké topoly a pod nimi rostly velké žampiony. A poblíž každý podzim krásně vybarvený javor. Pod ním zase v kopřivách kvetly obrovské fialky. A taky rozrazil na břehu řeky Svratky...
Ty si dětství pamatuješ přes barvy? Jsou to právě odstíny hnědé, žluté a červené nebo fialové tvoje oblíbené tóny?
Podzimní barvy miluju. Podzim je mé nejoblíbenější roční období. Ještě pořád slunce a už nepeče. Zimu mám ráda, když je bílá a pak když sněhu ubývá, ty různé odstíny barev hlíny, stromů a stonků na pozadí lehce modré oblohy, to mě taky bere. Máme chalupu na Vysočině. Starý kamenný nehostinný statek. Romantika za humny s rybníkem. Tuhle krajinu miluju.
Vedeme rozhovor do rubriky Host do domu. Je to vlastně taková galerie zasloužilých. Ty mezi těmi jmény budeš figurovat jako nejmladší...
Jako zasloužilá se rozhodně necítím. Profesi, kterou jsem si podvědomě vysnila, dělám moc ráda. Šla jsem na textilní průmyslovku obor návrhářství oděvů a scénických kostýmů. Bavila mě práce s materiálem, barvami a převedení plošného návrhu do trojrozměrné realizace.
Takže jsi na základní škole asi vynikala v kreslení?
Ano, byla jsem premiantkou v kreslení a matematice.
Pamatuješ si dobu ještě dřívější? Namalovala jsi třeba v šesti nějaký zdařilý portrét dědečka nebo vaší kočky?
Mám dodnes schovaný obrázek z první třídy. Jsou na něm tři rozkvetlé stromy. Myslím si, že je úžasný a pořád si slibuju, že si ho pověsím. Je malovaný temperou a signovaný číslicí 1.C. Ve vídeňské části naší rodiny vzbudilo nadšení, když jsem v deseti letech namalovala kohouta.
Kdy ses vlastně poprvé setkala s divadelním provozem?
Bylo to ve třetím ročníku na střední škole, tatínek měl přítele z vojny, který byl ředitelem divadla v Karlových Varech, bylo mi sedmnáct a já tam šla na praxi. Seznámila jsem se s tím, jak divadlo funguje zevnitř. Pomáhala jsem v krejčovně a mohla chodit na zkoušky.
Kterou první inscenaci jsi vlastně poprvé oblékla?
Bylo to v Městském divadle Brno. Psal se rok 1993 a komedie se jmenovala Sklenice vody. Ještě dřív mě ale oslovil fotograf Jef Kratochvil, abych zkusila navrhnout jeden reklamní letáček. Tak to vlastně všechno začalo. Byla jsem tzv. na volné noze a dělala propagační grafiku kolem brněnské kultury. Jef potom vyhrál konkurs do Městského divadla, začali jsme spolu dělat kalendáře a vlastně grafický design divadla. Přišly muzikály a já k nim vytvářela programy. Seznámila jsem se s ředitelem Stanislavem Mošou, ten mě vyzval, abych nakreslila kostýmy k malé inscenaci pro šest lidí. Popsal mi, jak si pocitově představuje tu inscenaci, herci měli být jakoby uvěznění ve svých rolích. A jsme u Sklenice vody. K dnešku mám za sebou jednadvacet inscenací v Brně.
Co bylo nejtěžší oblékat?
Můj přístup se časem trochu změnil. V začátcích pro mne bylo někdy obtížné se vyrovnávat s režijními představami. Já třeba věděla, že to nebude úplně fungovat, a byla moje chyba, že jsem o tom nedokázala režiséra přesvědčit. Bylo to třeba u West Side Story. Nejdřív jsme chtěli mít takové ošuntělé, očividně chudé kostýmy. Portorikánci, kteří mají houby. Na první oblékané zkoušce se ukázalo, že to nejde. Holkám to totiž i tak muselo slušet. Tenkrát jsme se rozhodli, že to musíme ještě před premiérou kostýmovat jinak.
A když se vrátím ke své původní otázce o obtížích při kostýmování herců?
Třeba teď bylo náročné obléct Veselou vdovu. Málokdo si dokáže představit těžkosti provozu. Máme třeba i tři alternace. Já v operetě musela obléct stovku lidí, které jsem předtím téměř vůbec neznala. Nevěděla jsem, jaké mají proporce a co jim bude slušet. Nejsem ten typ, co odevzdá návrhy a přijde až na první kostýmovou zkoušku. Na obrázku spoustu věcí vypadá dobře, ale v reálu je všechno jinak. Takže jsem v krejčovnách pečená vařená.
Jak to bylo s Jindřichem VIII.? Podobné střihy plášťů, stejný materiál. Zdálo by se, že je to z jedné vody načisto...
Měli jsme vizi světa mimo. Nechtěli jsme dělat historickou věc, protože to pro hru není podstatné. Jindřich VIII. není o historické události, je o podstatě moci, o jejím systému fungujícím dodnes. Naše hlavní heslo byla vznešenost. Svět sám pro sebe..
Z pohledu laika to vypadá, že kostýmní výtvarník se nejvíc vyřádí, když má vymyslet šaty pro panovnici Alžbětu Anglickou, když má kostýmovat Kleopatru nebo Karla IV. těsně před korunovací. Asi to tak nebude...
Je zajímavé historii studovat a nechat se jí inspirovat. Lidé jsou dnes ale úplně jiní. Nemají těla deformovaná korzety. Je potom těžké je napasovat do historických proporcí a siluet. Historické šatičky jsou zajímavé, ale mohou brzo omrzet. Na Jindřichovi bylo naopak vzrušující, že jsme nebyli svázáni dobou.
Jak vůbec na úplném začátku uvažuješ o kostýmu?
Přečtu si scénář a mám nějakou svou představu. Pak přijdou instrukce režiséra, sejde se realizační tým a předáváme si své pocity a představy. Třeba u Jindřicha mne Stanislav Moša upozornil na podtitul hry, který zní Všechno je pravda. Četla jsem scénář podruhé a všechno viděla jinak.
Režiséři si vybírají většinou titul, který je nějak osloví a zaujme. Kostýmní výtvarník asi takový luxus nemá...
Já mám ráda překážky. Oblíbený slogan: Génius se projeví v omezení. Výtvarník je ale opravdu sluha inscenace. Já to považuju za správné. Sloužit celku. Režisér má představu, ví, co chce a zodpovídá za vyznění inscenace. Já jsem od toho, aby to vizuálně fungovalo, korespondovalo. Nemám potřebu se exhibovat sama za sebe.
Jak se potom díváš třeba na hodnocení tvé práce v recenzích?
Přijde mi to někdy pitomé. Myslím, že se kritici kostýmy nijak zvlášt nezabývají, napíšou jednu pofiderní větu, že to bylo ve stylu art deco nebo že kostýmy byly vyvedené v krajkách. Většinou se z nich nic moc nedozvím.
Je zábavnější kostýmovat činohru nebo muzikály?
Divadlo je přece vždy o charakterech postav. V hudebním divadle je to trochu prvoplánovější. Není to většinou žádné psychologické drama, tady se příliš nepsychologizuje. Ten je dobrý, ten špatný a oni jsou milenci. Musí to být rychle čitelné i pro diváka. Já ale nemám kategorie radši a nejradši. Je to prostě jiné s každou novou inscenací.
Na střední škole ses popsala jako bouřlivačka s trojkou z chování. Jaká je Andrea Kučerová dnes?
V pubertě jsem naopak byla hodné dítě a vzorná studentka, jenom jsem spíš neuměla unést takové ty nespravedlnosti, proto jsem měla ve škole problémy. Výbuch přišel ve dvaceti. Předtím jsem musela být v deset večer doma. Začala jsem spoustu věcí dohánět. Užila jsem si hýření, svobody a přerodu. V šestnácti jsem měla pocit, že v šestadvaceti budu mít dítě. Stalo se a já se hodně uklidnila.
Co se ti dnes líbí na divadle?
Jsem ráda s lidmi. I když alespoň jednou za týden potřebuju být sama, ležím na posteli a koukám do stropu. Uvědomuju si, že divácké okouzlení divadlem, které jsem zažila v sedmnácti, mi vydrželo. Zažívám to na generálkách, kdy se inscenace vylupuje. Herci přijdou na jeviště, já koukám na své kostýmy a vidím, jak to funguje dohromady. Obrázky na jevišti se kývají, zasvítí světlo a vzniká něco, co si člověk ani nedokázal představit. Před ním najednou ožívá jakýsi Holbein, Rubens a Rembrandt. To je úžasné pro výtvarníka. Hledám sice, jestli někde něco netrčí a neodpoutává pozornost. Pak zjistím, že už to nevnímám, že jsem se nechala unést hrou. To je pro mě obrovské okouzlení a euforie. Neznám profesi, kde bych mohla něco takového zažít. Jsem u divadla šťastná. Baví mne a naplňuje.
Které epochy a styly máš jako výtvarnice ráda?
Mě vždycky první napadne secese. Ale je toho víc, z různých období různé oblasti. Třeba antiku a gotiku miluju v architektuře, pak imresionisty, secesní plakáty - nejen Mucha, fascinují mě starověké kultury, Egypt, Aztékové a zbožnuju Rodina.
Tak se bavme jenom o odívání.
Když vidíš třeba antiku povrchně, jsou to jen nařasená prostěradla, ale v detailech jsou to spousty střihů, jenom na obuvi desítky vyřezávaných vzorů a různých šněrování. Každá epocha má něco. Líbí se mi gotika, ale i začátek 20. století. Třeba rokoko moc nemusím, ale i tam se dá najít. Opravdu nedokážu ukázat na šaty z jednoho období.
Zajímala ses někdy i o módní návrhářství?
S tím asi laškuje každý, kdo vyjde z textilky. Módní přehlídky jsou vlastně také divadlo. Návrháři se většinou nenositelnými kreacemi především snaží zaujmout.
A stvořila jsi někdy jevištní kostým, který si chtěli vzít herci později do civilu?
Chlapi po mně chtějí kožené kabáty z Jindřicha VIII., a dokonce i pletené šaty na doma, holky ty červené hedvábné.
Jak je to s tvou volnou výtvarnou tvorbou?
Měla jsem období mindráků, že nejsem malířka. Trvalo mi to dlouho, než jsem si řekla: Ale já prostě nejsem malířka. Nenapadají mne žádná témata, z nichž bych se potřebovala vyzpovídat. život je někdy složitý a spousta věcí mě trápí, ale nemám potřebu ty běsy v sobě přes plátno předávat dál. Mám naopak potřebu krásy a harmonie, jenže se nechci do něčeho nutit, aby ta plátna byla vykalkulovaná.Ale nutkání občas mám, jen si je asi shromažduji na později.
Já si tě pamatuju oblečenou většinou v černém. To znamená, že kovářova kobyla chodí bosa?
Nese to s sebou věk a nedostatek času. Chodívala jsem třeba v dlouhých pláštích a obepnutých kalhotách s kašmírovým vzorem. Ty hlasité mužské reakce mi byly časem nepříjemné. A když skutečně přijde hodně práce, tak je černá nejvýhodnější. Člověk nemusí přemýšlet nad kombinacemi. Černá se snese téměř se vším, nemohu ráno stát před šatníkem a věnovat čas tomu, abych dlouze přemýšlela, co si vzít, abych se cítila dobře.
Když končila pěveckou dráhu jedna z největších operních div, Australanka Joan Sutherlandová, vystavili trvale její nablýskanou róbu z posledního koncertu v sydneyském městském muzeu. Přála by sis něco podobného?
To mě teda nenapadlo. (smích) Na divadle je přitažlivá i tragická pomíjivost. Proběhne premiéra, euforie je pryč a jede se nanovo. Nikdy jsem nechodila do fundusu kochat se kostýmy, které jsem dělala. Když jsem ale na premiéře Alžběty Anglické zjistila, že ty šaty, co s nimi házejí po jevišti, jsou moje první ze Sklenice vody, bylo mi to v první chvíli líto.
Máš doma krejčovskou pannu a na ní nějaký svůj kostým?
Mám doma starou pannu z přelomu století, ale jenom tělo bez stojanu. Zdobí ji jen klobouk a korále. Naopak moje desetiletá dcera má malou figurku z Ikey a tu si často obléká.
Takže příslovečné jablko?
Nemám ambice, aby šla v mých stopách. Výtvarné nadání ale má... a na otázku čím chceš být, se nakreslí před malířským stojanem. Tak nevím.
Udělejme nějakou osobnější tečku. Když relaxuješ, chceš být sama a nedíváš se zrovna do stropu, listuje Andrea v módních žurnálech?
Andrea má úchylku od roku 1988, když jí kamarád poprvé z Rakouska přivezl Vogue. Ocitla se v jiném světě, plném krásných a dokonalých lidí. Je vidět, že se na tom pracuje, přemýšlí a že je to celé vlastně výtvarná záležitost. Andrea nemá o módním průmyslu iluze. Snad ji i štve kvůli diktátu všech těch vychrtlých holek a retuší. Fotka je vždy něco jiného než skutečnost. Časopisy dávají lidem vidiny, že by tak mohli vypadat, a není to pravda. Tyto žurnály beru z výtvarného hlediska. Ráda se dívám na obrázky, nápady v materiálech a barvách. Z německého Vogue, který jsem i četla, jsem přešla na italskou verzi, je mnohem zajímavější. Módní časopisy beru s rezervou, ale jednou za měsíc si vždycky ten magazín koupím, udělám kafe a kochám se.
A co dělá Andrea, když nemá chuť na kafe, má volno a nové číslo módního časopisu ještě není na stánku?
Mám desetiletou dceru. Ta mě hodně naplňuje. Všechno plyne bez nějaké urputné snahy. Jak jsem už vzpomínala. Dítě mne zachránilo. Byla jsem hodně vynervovaná a ze všeho vystresovaná. Adélka mi dala vnitřní klid. Když mám volno, děláme spolu blbosti. To je moje volná tvorba.
Rozhovory ze zálohy
Na přání pana šéfredaktora jsem položila vyloženě „holčičí“ otázku:
Jaké jsi kdy měla na sobě nejdražší či nejhezčí šaty?
Alena Antalová
Nejdražší byly asi značkové společenské šaty, které jsem měla na natáčení. Myslím GIVENCHY, vypůjčené. Televize není tak bohatá, aby je vlastnila, a já taky ne. A nejhezčí pro mne byly asi šaty, které mi uháčkovala moje maminka. Chodila jsem do školky a doteď si pamatuji pocit, jak jsem si připadala krásná a dospělá jako ona. Měla totiž podobnou háčkovanou sukni a mně pak uháčkovala ty šatičky. To jsem byla frajerka!
Jitka Čvančarová
Když jsem byla malinká holčička, brávala jsem mamince šaty ze skříně, zkoušela si je a byly to pro mne ty nejkrásnější a nejdražší šaty na světě. A až budu úplně velká holka já, tak ty nejkrásnější šaty budou svatební!
Irena Konvalinová
Moje nejkrásnější – to vážně nevím, spíš oblíbené… těch by se pár našlo… třeba ty dlouhé černé večerní nebo letní z bílého lnu – na ty se už vyloženě těším. Ale ty nejdražší byly určitě ty, které jsem si koupila, ale nikdy je nevzala na sebe, protože mi vlastně vůbec neslušely. I moje maminka kdysi měla jedny „takové drahé“ , s tím rozdílem, že jí slušely MOC. Byly z téměř nebesky modrého taftu a vidím to ještě dneska, jak si v nich stoupla na malou stoličku a typicky dívčím způsobem se zatočila, sukně jí vlála kolem lýtek a mně a sestře připadalo, že jí to úžasně sluší. Ale maminka pak vzdychla, seskočila dolů a řekla „no, já nevím, ony jsou tak nějak moc…“ A já si myslím, že se maminka tehdy bála být MOC krásná.
Markéta Sedláčková
Žádné z mých šatů nebyly natolik drahé, abych si pamatovala jejich pořizovací cenu. Přiznávám, že mám slabost pro textilie a doplňky všeho druhu, ale že bych do nich investovala přemrštěné částky, to tedy ne. Teď mě zajímají především ceny elektrických zásuvek, kabelů, vypínačů a jiných „drobností“, které se týkají přestavby našeho bytu. Takže o cenách mých hadříků si popovídáme až po červencové rekonstrukci. Ale když tak nad tím přemýšlím, mám pocit, že mými nejdražšími šaty zůstávají i nadále některé moje divadelní kostýmy.
Andrea Kučerová
Pro mne jsou nejhezčí ty šaty, které se libí mně na mně a někdo mi je pochválí.
Rozhovor s Magdou Vitkovou
Mladodramatický soprán. Takto půvabně nazývaným hlasem vládne Magda Vitková, která se stala zatím poslední posilou operetního souboru MdB. A tento příjemný soprán ji charakterizuje i při běžné konverzaci, plné dramatických a tedy vzrušujících postřehů, včetně všudypřítomného mladistvého temperamentu. Po absolvování JAMU loni v červnu vstoupila do divadelního světa tím, že udělala konkurs na Krásnou Helenu. Od té doby stihla také roli ve Veselé vdově a vystoupení k poctě Oskara Nedbala. Původně ale vystudovala Pedagogickou fakultu, obor hudební výchova a sbormistrovství. Na fakultu ji přivedlo to, že od dětství hrála na klavír. Jeden čas se také hodně věnovala baletu, když ale na baletku příliš vyrostla, opět převážil klavír a nějak z toho vyplynulo studium na PF.
Ale jak se nakonec stane z paní učitelky zpěvačka?
Magda Vitková: Po ukončení školy jsem si chtěla doplnit vzdělání a přihlásila jsem se ke krátkému pěveckému kurzu. A na něm mně pan profesor řekl, že mám určitý talent, který bych mohla využít jako zpěvačka. Učinila jsem tedy úspěšný pokus o přijetí na JAMU. V dětství jsem se zajímala o opery jen jako normální divák, když jsme občas jezdili z Vyškova na nějaká představení. Na klavír jsem hrála běžné věci, ale jinak jsem schopna zahrát téměř cokoliv, nejsem ovšem žádnou famózní klavíristkou. Mám tak ale výhodu např. při dirigování sboru, kdy je nutné číst velmi rychle z listu, doma si vezmu klavírní partituru a zahraju si podklad toho, co bude hrát orchestr. Klavírní průprava mi zajisté přišla vhod i během studia na JAMU.
DOK.: Jaká byla vaše první divadelní premiéra?
MV: Krásnou Helenou jsem dokonce absolvovala. Měla jsem velký strach, jak zvládnu zpívat, hrát i mluvit, a bála jsem se, že to nesvedu. Překvapilo mě ale, že jsem trému neměla, jak jsem předstoupila před obecenstvo, byla jsem klidná. To, že jsem viděla spoustu dobře naladěných diváků, kteří se přišli do divadla potěšit, to mě nějak trémy zbavilo. A zážitek to byl velký, nedá se to srovnat se školními představeními v divadle Barka, kde bylo vše v malém měřítku. Přišli i rodiče a hlavně maminka měla strach, jestli budu vše umět. Potom byla ale velice spokojená /smích/.
DOK.: Už jste nastudovala i Veselou vdovu, do nové budovy MdB tedy v žádném případě už nevstoupíte jako nezkušená členka souboru. Těšíte se?
MV: Určitě, budou tam mnohem větší možnosti. I pokud jde o velmi důležité manažerské vedení. A mne osobně se nostalgie z opuštění Mahenky zase tolik nedotýká, neboť jsem tam byla jen krátce. Přála bych si dobré režiséry. Opereta vyžaduje správnou míru všeho. Je to pohádka pro lidi, kteři se chtějí pobavit, odpočinout si od běžných starostí. Krásná výprava, tanec, i zpěv - to je třeba sladit, což bývá obtížné, nesouhlasím se zjednodušeným tvrzením - operetu umí udělat každý, to určitě není pravda. Klasická opereta je stejně obtížná jako opera, mívá podobný počet zpívaných árií. Někdy se možná v dnešní operetě trochu zapomíná na to, že některé věci by měli dělat jen klasicky školení pěvci. Pokud ne, bývá to znát.
DOK.: Je pravda, že si někdo občas odskočí jinam. Ale na druhé straně, nelákalo také vás někdy něco jiného, třeba muzikál?
MV: Musela bych si to vyzkoušet, na různých koncertech jsem občas muzikálové melodie zpívala a byla jsem i chválena, zpěv je ovšem jen jednou jeho částí. Já se ale zatím věnuji hlavně zpěvu klasickému. A také si myslím, že trochu by se to mohlo "bít", přece jen jsou tam technicky určité rozdíly, je to jiný druh zpěvu, blíží se to populáru, jedná se už spíše o zpěv přirozený, i když technika je tam také důležitá. Ale je to prostě jiné, nehledě na to, že kvalita muzikálových zpěváků v MdB je proslulá. A tak bude asi lepší, když zůstanu u toho, co mi jde nejlépe.
DOK.: Je vidět, že žánry a všechny nuance vnímáte velmi dobře, a co je hlavní, dovedete si vše vyhodnotit i vzhledem k vlastním uměleckým aktivitám. Sledujete činnost jiných herců a zpěváků i tak, že chodíte do divadla jako divačka?
MV: Chodívala jsem často, ale nyní, co mám dvě zaměstnání - odpoledne totiž ještě učím na základní umělecké škole, dopoledne se zkouší a večer bývá představení, tak mnohdy opravdu nestíhám. A mrzí mě to. Takže se mi podaří jen podívat se na kolegy ve stejném představení a to bývá vše.
DOK.: To mě zaujalo, podívat se na kolegy. Jaké jsou mezi vámi vztahy, říkáte si upřímný názor na to, jak se navzájem vidíte? A přijmete ho? Nakonec, možná od kamarádky se něco snese "lehčeji" než od režiséra. Na druhé straně jste ale přece jen konkurenty...
MV: Jak to jen vyjádřit - s někým, kdo je vstřícný, a v našem souboru jsou takoví lidé, s tím si můžu říct všechno. Ale když někdo jen hostuje a dobře ho neznám, to opravdu nevím, jestli by přijal nějaký můj názor či připomínku. Navíc když sama nejsem natolik zkušená, abych mohla někoho poučovat. Nazvala bych to výměnou postřehů v kamarádské rovině. Když dělám stejnou roli s někým, kdo mě bere, tak si to dovolím, ale současně jsem velmi ráda, když se dozvím připomínky ke svému výkonu. Vždy je bezvadné, když vám někdo svůj názor řekne, ať už jakýkoliv.
DOK.: Setkala jste se s alternacemi už na JAMU?
MV: Jistě, a tam jsem měla štěstí, v ročníku jsme byli výbornou partou, scházíme se dodnes. Říkali jsme si navzájem opravdu vše.
DOK.: Přiznám se, že se zaujetím sleduji v rozhovorech odpovědi týkající se alternujících herců. Míra diplomacie bývá někdy obrovská - jen aby si někdo náhodou nepomyslel, že bych snad mohl milovat svého alternujícího kolegu méně než sebe. Jistá řevnivost je podporována i zavedeným uváděním alternací v programech. To " herec xx NEBO yy " mi připadá poněkud nepatřičné. Trochu jako peníze nebo život. Možná, že by byla příhodnější spojka a. Proč ne třeba Magda Vitková a Andrea Priechodská v roli Valencienne, použijeme-li příklad z aktuální Veselé vdovy? Nebylo by lepší herce spojovat než rozdělovat? A co tak role při premiéře třeba losovat? Do jaké míry spolu vůbec alternující herci přicházejí do styku?
MV: Určitě na zkouškách, např. u "Vdovy" jsme nejdříve zkoušeli všichni, a až později se to rozdělilo na ta dvě obsazení, aby si lidé na sebe zvykli, aby mezi nimi vznikl divadelní vztah. Přece jen každý partner hraje trochu jinak. Někdy se to ovšem dost promíchá, podle toho, jak má kdo čas.
DOK.: To rád slyším, že existuje spolupráce. Můžete se něčemu přiučit i během představení od zkušenějších kolegů?
MV: Určitě, někdy mi řeknou, že jsem zase něco vylepšila, a jsem tomu moc ráda. Třeba Hanička Horká, ta je báječná, moc mi pomohla a poradila, nebo Míla Čížek, to jsou lidé, kteří nezištně přijdou s radou.
DOK.: A na druhé straně: s nějakou, řekněme přezíravostí, jste se setkala?
MV: Přezíravostí bych to asi nenazvala, jsou ale lidé, kteří, si myslím, by neměli všem radit. A pracují především sami na sobě, tak bych to řekla. Někdo to bere z pohledu, aby bylo celé představení dobré a i proto se snaží poradit mladším kolegům. A pro někoho je prestiží jen to, aby byl sám nejlepší, a tak se věnuje jen sobě.
DOK.: Petr Gazdík rád, a jistě oprávněně, zdůrazňuje souhru a týmovou práci muzikálového souboru MdB. Je jasné, že podle toho vypadá i výsledek, na rozdíl od herců, kteří se vidí poprvé až při konkurzu.
MV: Myslím, že i na Veselé vdově byla skvělá parta. I když tam bylo hodně hostů, byli příjemní, velmi rychle se začlenili, bylo to dobré.
DOK.: A co říkáte jako zpěvačka na hostujícího dirigenta Caspara Richtera?
MV: Myslím, že jsme si celkem porozuměli. Hodně mně pomohlo to, že jsem vystudovaným sbormistrem. A tak mi nedělá problém přizpůsobit se požadavkům naprosté přesnosti a perfektnosti. C. Richter je bezesporu vynikající muzikant, jen mi trošku vadí, že dává přednost orchestru před zpěváky, což je o něm známo. Myslím si, že když je zpěvák na jevišti, měl by být podbarven orchestrem, a ne aby tomu bylo naopak. Ale je pravda, že s tou pověstnou německou precizností vypracoval orchestr po všech stránkách, byli sehraní, přesní, vytáhl každý nástroj, který měl nějaké sólo, v tom smyslu tam bylo opravdu vše. Ovšem nad tím vším stojí jediný člověk, který, když to řeknu úplně laicky, musí všechny muzikanty překřičet. Zpěvák prostě musí být slyšet, musí mu být rozumět. A to snad trošičku tentokrát chybělo. Není to žádné tajemství, tento názor se objevil ve všech kritikách, stejně jako na druhé straně fakt, že orchestr působil fantasticky sehraným dojmem.
DOK.: Učila jste se angličtinu a italštinu, těchto znalostí by se při působení ve světě dalo využít.
MV: Přemýšlela jsem nad tím, ale po pravdě, raději bych měla dobrou pozici u nás. Angažmá v zahraničí je báječná věc, už se ale asi nestíhá nic dalšího. Žádná rodina a další zájmy, celý svůj život musíte podřídit zpěvu. Je to potom řehole. I při pouhém hostování jste třeba 14 dní jen na hotelu, je to oběť. Proto mě vždy lákalo být v jednom divadle, dělat pěkné role i na úkor toho, že se světovou hvězdou nestanu. Tím nechci říct, že bych se jí pří výjezdu snad mohla stát.
DOK.: Jak se díváte na Magdalenu Koženou a Dagmar Peckovou, které se venku prosadily?
MV.: Ještě bych k nim přiřadila Evu Urbanovou, která byla myslím z našich novodobých pěvkyň v zahraničí úspěšná jako první. Jsou to všechno báječné ženské, k tomu není co jiného dodat. Ale jejich příběh odráží moje slova, musely obětovat celý svůj život, podřídit kariéře vše už od mládí. A vedle talentu musí být i trochu štěstí na dobrého manažera, který zajišťuje možnosti předzpívání v divadlech, kdy vy už jen přijdete a ukážete, co umíte. To bych si sama těžko mohla zařizovat, možná ano, ale stálo by mě to příliš času a úsilí. A zvláště dnes je pro nějakou úspěšnou kariéru schopný manažer nezbytný, jinak se to snad už ani nedělá. Není to jako dříve, kdy si ředitelé chodili zpěváky poslechnout a vybrat do divadel. Dnes se jim musíte nabídnout sám, nebo prostřednictvím manažera. Případně ještě využít burzy zpěváků.
DOK.: Ta burza mě zaujala. Že se trejdují hokejisté v NHL, to je známo. Ale u zpěváků bych to nečekal. A zájem je velký?
MV: Ano, může tam přijít totiž kdokoliv. Nemusí mít nic vystudovaného, nebo být ještě na konzervatoři a chtít si jen něco zkusit. Nebo někdo už z JAMU by rád s něčím začal. I já bych ráda získala ještě nějakou roli jinde. A je pro mne jednodušší jet na burzu než objíždět spoustu divadel. Ale stejně tak se může stát, že tam žádný ředitel nebude, a vy tam budete jen tak. I to se stává. Ale aspoň si každý vyzkouší, jaké to je zazpívat si ve státní opeře. A je pravda, že jeden nikdy neví, kdy se může nějaká šance objevit. Na rozdíl od obrovské akce Česko hledá superstar, my máme zase takovou burzu, ze které vychází hvězdy nepoměrně menší.
DOK.: Opravdu se i teď zúčastníte burzy s tím, že byste získala nějakou roli i mimo MdB? Není to střet zájmů?
MV: Určitě není. Poté, co jsme přešli k MdB, tak se vše poněkud zpomalilo, což je logické, a bude to trvat nejméně do otevření nové budovy. A myslím, že je i dobré, když člen souboru zkouší dělat i někde jinde, získá další zkušenosti, a pokud je dobrý, může pomáhat i renomé své mateřské scény.
DOK.: Na "Superstar" jste se v televizi dívala?
MV: Jeden díl, co jsem viděla, mě zaujal. Byla jsem téměř v bezvědomí z toho, co vše je možné. Jak si někdo myslí, že snad umí zpívat a považuje zpívání za tak jednoduchou věc. A ještě se ani neuráčí naučit se text. Málokdo vidí tu obrovskou práci za zdánlivě lehkým zpěvem. DOK.: A poslechnete si sama něco z populární hudby? MV: Nemám nějaký zvláštní zájem, musím použít otřepaného termínu - mám ráda dobrou hudbu. Myslím si, že jsem schopna vycítit kvalitu a poznat rádoby písničky, to hned rádio vypínám. Ale nějak vyhraněná nejsem, což je asi dáno i tím, že jsem prošla už tolik různých oborů, že to snad ani není možné.
DOK.: A co vaše hra na klavír, zkoušíte si vyťukat třeba vlastní melodii?
MV: To ne, na to musí být talent. Ten mají skladatelé, na to já buňky rozhodně nemám. Možná jsem schopna vymyslet nějaký úplně lehounký motiv, to ale nestojí za zmínku, když spousta dalších lidí je schopna dělat tohle neskonale lépe. Ale doma ve Vyškově jsem zpívala s kapelou Paskvil Folk, dělali jsme různé žánry od folku přes country až k popu.
DOK.: To je tedy překvapení, operetní a operní zpěvačka v normální kapele!
MV: Hráli jsme asi sedm let, víceméně jen tak pro radost. Zpívala jsem a občas hrála na klávesy. Říkali jsme tomu Paskvil, protože jsme si vše upravovali podle sebe. Měli jsme dvě kytary, basu, sólovou kytaru a klávesy. Ostatní byli vyložení amatéři. Zkoušet se jim nechtělo, tak jsem je do toho musela pořád nutit. Ale moc mě to bavilo, vystupovali jsme na různých zábavách, někdy jsme udělali i koncert. A pro mne to bylo dobrou zkušeností i v tom, že jsem se naučila zpívat na mikrofon, což v opeře či operetě vlastně neexistuje. Tam se zase musí pět let studovat právě proto, aby člověk vše uzpíval.
DOK.: Co jsem zaslechl, důležité je umět dobře dýchat.
MV: Moc. Nejdůležitější je umět se nadechnout a tak zůstat, s roztaženými žebry. A umět přitom třeba mluvit, zpívat, a nevydechnout. Vycvičit si jiné dechové svalstvo než normálně. Udržet napjatou bránici, která dělá dechovou oporu. Nadýchnete hluboký nádech, vše držíte a dech pomalu vypouštíte, jak praví oblíbená pomůcka - jako pomaloučku foukat na svíčku, ale tak, aby nezhasla. Pavarotti se v začátcích údajně dva roky pouze učil dýchat, aniž by zpíval. Jeho profesor mu dával na hrudník knížky, aby si posiloval svalstvo. Jsou na to různé triky.
DOK.: Pavarotti snad už připravuje svůj poslední koncert vůbec, po sedmdesátce už zpívat nechce. Tak to bývá, něco končí, něco začíná. U nás začíná v opeře sport, už jste slyšela o dílu zvaném Nagano?
MV: To mám dokonce z první ruky, studovala jsem na JAMU v ročníku se Zdeňkem Plechem, který tam bude dělat zlého kanadského útočníka a ještě další roli. Asi to bude dost veselé. Nechci to kritizovat, aniž bych to viděla, ale jako moc dobrý nápad mi to nepřijde. Ale lidi a finance, což je nejdůležitější, na to mají.
DOK.: S modernami jsou většinou problémy, co máte ale ráda z klasiky?
MV: Velice tíhnu k maďarskému čardáši. V Maďarsku máme kořeny, babička je totiž rodilá Maďarka z Pešti a určitě je to i ve mně nějak uloženo, temperament mám po ní. Maminka je zase z Moravy, a tento folklor k sobě tak daleko nemá. Teď jsem v Dunaji dělala hraběnku Maricu, čardášovky naprosto miluju. Už ze školy mám moc ráda Rusalku nebo Káťu Kabanovou.Tyto dramatické dojímavé role jsou sice úplným opakem, také je ale silně prožívám. Jako dítě jsem se zpěvu sice vážně nevěnovala, s rodiči jsme ale zpívali pořád. A jsem jim za to vděčná, protože díky tomu znám možná všechny lidové písně. A když dnes přijde třeba do hodiny dítě a vyzvu ho k zazpívání nějaké lidovky - neumí nic! Dnes se to už nedělá. A je to škoda, protože folklor je naše bohatství, a jak se toho jednou zřekneme, zapomeneme na to, kdo jsme. Zatímco americký folklor, což je jejich folk a country, žije naplno, my se ho tady zříkáme. A to je škoda. Jsou ale výjimky, třeba jako soubor Ondráš. Horší ale je, že folklor nemá prostor ani ve školách. Spíše tam s dětmi používají zpěvníky populární hudby, ale ten náš základ už tam není. Ale potom nám těžko vyroste nový Dvořák nebo Janáček. Kde jsou naši noví fantastičtí skladatelé? Znáte někoho?
DOK.: Mám dojem, že je všeobecný nedostatek moderních skladatelů.
MV: Na jedné straně je jich dost, myslím si ale tohle: nevím, jestli je to správný názor, ale zdá se mi, že v dnešní době chtějí skladatelé tvořit moderně za každou cenu. Aby to bylo moderní, plno harmonií, pomalu je to nezpívatelné, když to diváci slyší, tak málem odcházejí. Netýká se to pochopitelně všech, ale znám dosti těch, kteří usilují o modernost za každou cenu. Ale neznám dnes nikoho, kdo by byl schopen složit něco jako Rusalku.
DOK.: Není to příliš vysoko postavená laťka? Asi to platí i pro operety, jenže ono zkomponovat plno krásných melodií zřejmě není snadné.
MV: Proč není dnes skladatel schopný napsat novou operetu třeba na nové téma? S použitím nových nástrojů, vždyť se přece vyvíjíme. Který by nesázel jen na neposlouchatelnost. Kdyby tady byl nějaký skladatel, dost možná by při mých slovech šílel. Je to ale můj názor zpěvačky, dělala jsem hodně moderních věcí a vždy to bylo velice komplikované, je to obtížná práce, chytáte tóny ve vzduchu, protože vám tam nic nepomáhá., není tam podklad, melodie, ani pořádná slova. Většinou se jedná o drobné skladby, něco uceleného bude po dlouhé době právě zmíněné Nagano. Ale to, jestli se tam objeví nějaká melodie, to mě také zajímá. Muzikály mají skvělý příklad v Karlu Svobodovi. Co ten už napsal krásných melodických věcí, při kterých lidé žasnou! Ale opeře či operetě se tak nevěnuje nikdo. Také je to asi pokud jde o napsání hudby těžší, máte celý orchestr, musí se rozepsat všechny nástroje. Pořád mluvím o Rusalce, je to ale jedna z nejoblíbenějších oper u nás. Když slyšíte tu muziku, je to pořád nadčasové. Proč by nemohl být někdo i dnes tak dobrý jako Dvořák, který by složil něco tak skvělého?
DOK.: Navíc ani Dvořák neměl tehdy tolik srovnání se soudobou tvorbou jako je to možné nyní, kdy všichni vědí o všem.
MV: Určitě, dnes je tolik možností, i nástrojových, všechno by se tam mohlo vložit. Třeba propojit orchestr s počítačem, to by mohl být fantastický zážitek.
DOK.: Možná budou vaše slova nějakého zatím utajeného skladatele inspirovat, přinejmenším zjistí, po čem zpěvačky touží. Třeba se dočkáte.
MV.: To bych byla ráda. Já náhodou jednu skladatelku učím u nás na akademii, Janu Doležalovou. Ta skladbu studuje a spolu o těchto věcech pořád diskutujeme. Vždy jí tvrdím, aby byla ráda, že dělá klavír i zpěv. Ta bude opatrná, aby nesložila něco, co nelze zazpívat.
Z archívu
Na jejich začátku se zdálo, že všechno začíná jakoby znovu, lépe a radostněji. Listopadový převrat 1989 se stal každodenní skutečností a vymýšlela se pro něho lichotivá označení: něžná revoluce, sametová revoluce... Žilo se v ovzduší plném příslibů, předsevzetí a nadějných vyhlídek. Jen pár dní po zvolení prezidentem řekl Václav Havel ve svém novoročním projevu: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických...“
Zlatá slova, zajisté. Ale jak běžely roky (a každý z nich vydal za celé desetiletí), stávalo se čím dál tím zřejmější, že se od této chvályhodné představy spíše vzdalujeme, než abychom se k ní přibližovali. Tváří v tvář všemu, co následovalo, zas přišla ke cti slova vyslovená před více než dvěmi desítkami let, v neméně radostné atmosféře pražského jara 1968: že nám teď začíná být zapotřebí důrazného a stále opakovaného poukazu na železnou skutečnost nadcházejících dnů, dnů klopotného čištění Augiášových chlévů a vytahování káry z bláta; že je třeba připravit se na šok nezbytných průvodních zjevů, jimž za podobných okolností dosud neušla žádná společnost; že i tentokrát zažijeme nádherný rozkvět oportunismu, kariérismu, vylévání špíny a jiných, žaludek obracejících blínů, kterým se vždycky dařilo na záhonu naší československé zahrádky...
Tak pravil svého času Jiří Brdečka, který se nové verze své předpovědi už nedožil. Tak jako v ostatních českých a slovenských divadlech žilo se i v DbM „ze dne na den“ - v tom smyslu, že skoro každý z nich přinášel něco nového, nebývalého. V prvních dnech a týdnech po sedmnáctém listopadu přicházeli lidé do divadla jako na mítinky nebo na manifestace. Na jevišti večer co večer skoro celý umělecký soubor a v hledišti diváci dychtiví jak toho, co se dovědí, tak možnosti sami se vyslovit. Kdo si na ty „nezapomenutelné chvíle“ ještě dnes vzpomene? Po tom všem, co následovalo?
Přelomová sezona 1989/1990 začala premiérou komedie Drak je drak, jen několik dní před listopadovými událostmi. Bulgakovův MoliŹre a Anouilhova Antigona v režii Stanislava Moši se hráli už „v nových poměrech“. Nežli se tzv. druhá brněnská činoherní scéna za vedení Stanislava Moši zkonsolidovala (v letech 1990-1992 byl jejím uměleckým šéfem, od 1. 1. 1992 pak i ředitelem), užila si svoje. „Nastal zápas o přežití, a to nejen divadla jako umělecké sféry, ale i souborů a jednotlivců,“ stojí psáno v publikaci Půlstoletí Městského divadla v Brně.
A pak nadešla éra uměleckých triumfů, jakou brněnské divadelnictví dotud nepoznalo. Předzvěstí byla čs. premiéra původní muzikálové novinky Sny svatojánských nocí od autorské dvojice Moša-Merta. Později se dočkala jak anglické, tak německé verze a zahájila úspěšné tažení MdB po Evropě. Nejpamátnější byla sezona 1995/1996, kdy došlo k slavnostnímu znovuotevření rekonstruovaného divadla. Co premiéra, to divadelní událost: Manon Lescaut, Alžběta Anglická, Smrt obchodního cestujícího, Brouk v hlavě a zejména West Side Story; oba poslední tituly přešly pak i do nového století (tisíciletí) a jsou na repertoáru dodnes.
Co prožívá Městské divadlo Brno v následujících sezonách, jsou patrně nejkrásnější léta jeho dosavadního života. Návštěvnost se pohybuje od stovky procent nahoru, zájemci neváhají stát fronty v předprodeji. A kamkoli brněnští zavítají na zájezdy, doma i v zahraničí, skoro pokaždé se tam setkávají s nadšeným ohlasem, obdivem a uznáním.
Vážení divadelní přátelé!
Diagnózu rozličných bolestí, nemocí, problémů světa a člověka v něm lze jen velmi komplikovaně určit. Přesto se literatura, filozofie, divadlo a umění vůbec o to pokouší odnepaměti za prostým účelem, kterým má být ozdravení. Být zdravý neznamená pouze být bez fyzických problémů, býti zdravý znamená i duševní vyrovnanost a duševní vyrovnanost úzce souvisí s něčím, co jsme obecně uvykli nazývat kulturou.
Všichni víme, co to znamená kulturně jíst, bydlet, chovat se, kulturně žít. To vše souvisí velmi úzce s jiným aspektem lidského ducha, kterému jsme uvykli říkat ušlechtilost, chcete-li aristokratičnost. V historii se šlechticem stával člověk, který více ze sebe dával než bral. Šlechtictví se stalo dědičným proto, že se předpokládalo, že rodič uznávající ušlechtilost jako hlavní princip lidské koexistence bude schopen geneticky(!) i jinak předat tuto vlastnost svým dětem – těm, kteří budou nadále opatrovat nejvyšší hodnoty lidské tvořivosti, oné umělecké a duchovní kreativity, jež člověka povznesla coby vyšší bytost nad úroveň říše zvířecí. Říše, ve které vítězily ostré zuby, drápy, či vražedná, dobře organizovaná smečka za jediným účelem: zabít a zničit ve svém teritoriu konkurenta, který by mohl jakkoliv ohrozit jiného predátora, či smečku. Války mezi lidmi, ideová a náboženská nesnášenlivost nejsou ničím jiným, než lidským dědictvím zvířecí říše. A naše lidská společnost se z ní zdaleka ještě nevymanila – důkazem nám budiž zprávy o „laskavosti“ mnoha našich bližních, kteří štvou sami či ve smečkách své bližní s prostým cílem – mít lepší podmínky pro sebe samé. Mnozí z nich se cestou historií naučili kulturně se vyjadřovat a chovat, smysl jejich jednání však setrvává v ubohé motivaci, kterou je prostá nenávist, nesnášenlivost, intolerance.
Často jsem svědkem rozhovoru, který se odehrává v banální, neušlechtilé rovině: řečník, snad aby si nezadal, hodnotí nějakou situaci, člověka, stav ... a v 99 procentech slyším: to je hrozné, on je strašný, je to děsné ... nemoc nekultury infikuje svými bacily média, z nichž se dozvídám rovněž: to je hrozné, on je strašný, je to děsné … Šlechtic by takto nikdy neformuloval náš svět a své bližní. Šlechtic by hledal pozitivní momenty našeho života, a jejich demonstrací by se snažil eliminovat nemoci, jimiž stoná naše společnost a tak by vskutku kultivoval prostředí, které má moc ovlivnit – ozdravit.
Jeden z nejvýše postavených nacistických pohlavárů rád při různých příležitostech prohlašoval: „Wenn ich das Wort Kulture höre, ziehe ich meine Pistole aus“. Ne asi, určitě věděl, čím je kultura světu jednoho násilnického zvířecího názoru nebezpečná. Vždyť k lidem a ne pouze k elitě zaměřená kultura ozdravuje, kultivuje, léčí, či otevírá oči. Mnohdy lépe než jiné medikamenty. A z toho logicky musí mít různí dějinní mocipáni strach.
Čím dále tím více nemocí lze vyléčit. Zdaleka však ne všechny. Žít v kultuře ducha, pěstovat svět kultury – to je velmi účinný a zároveň levný lék. Stojí za to brát ho vážně.
