Rozhovor se Zuzanou Kyseĺovou

Dělat rozhovor se Zuzanou Kyseľovou je velice výhodné. Oběd, na který jsem ji pozval, nakonec zaplatila ona. Takže si to v nejbližší době musíme zopakovat, abych jí to oplatil, tentokrát ovšem už bez diktafonu a s větším klidem. V době, kdy rozhovor vznikal, se totiž zkoušela Nana a zároveň Kdyby tisíc klarinetů. Ovšem nepředbíhejme…

Ahoj Zuzko. Na co chceš, abych se tě zeptal?

Nevím. Nechám to na tobě.

Fajn, díky za rozhovor. Když jsem ti řekl, že spolu máme udělat rozhovor, tvoje reakce byla - Proč já, nebylo už se mnou těch rozhovorů hodně?, což mě docela překvapilo. Většina kolegů z branže by byla spíš ráda, kdyby je někdo požádal o rozhovor. Nemyslíš, že bys měla mít trochu ostřejší lokty?

No, ostré lokty nemám, to je pravda. Nikdy jsem loktařka nebyla, nijak extrémně jsem si za svým nešla. Asi je to špatně, nevím. Nejsem ten typ člověka. Divadlo dělám ráda, protože mě naplňuje, ale že bych šla přes mrtvoly, to ne. Ono to tak nějak všechno přichází. Teď jsem spokojená, protože nastalo období práce, za což jsem moc ráda. Zkouším dvě inscenace zároveň, někdy nestíhám přebíhat ze zkušebny na zkušebnu, ale nestěžuju si. Buďme za to rádi.

Pojďme spolu trochu zrekapitulovat tvoji cestu k divadlu, respektive k Brnu.

Narodila jsem se v Košicích, tam jsem vystudovala herectví na konzervatoři, pak jsem pokračovala na JAMU v Brně, kde jsem vystudovala muzikálové herectví, za což jsem vděčná, protože jsem se chtěla více věnovat zpěvu a tanci. První příležitost v Městském divadle jsem dostala ještě na škole. Od ředitele Standy Moši jsem dostala nabídku hrát ve Zvolenu Mahulenu v Radúzovi a Mahuleně, kterou podle Zeyerovy předlohy napsal spolu s Petrem Ulrychem. Následně tento muzikál nazkušoval i v Brně, kde jsem hrála jednak v company, ale také jednu ze sester. A když jsem se trochu oťukala v češtině, nabídl mi roli Mahuleny zopakovat si i tady. Jsem mu za to moc vděčná.

Jak ti přirostlo Brno a divadlo, ve kterém jsi začala působit, k srdci?

Já jsem byla ze začátku taková „zaťatá“, možná jsem si myslela, že se vrátím na Slovensko a budu hrát tam, ale postupně jsem si tady našla přátele, přibývaly pracovní nabídky, a tak jsem tady prostě zůstala. Necítila jsem potřebu vracet se. Ale nezanevřela jsem. Rozhodně bych například nabídku na hostování na Slovensku přijala.

Příležitosti v muzikálech ti postupně přibývaly, sjezdila jsi spoustu zájezdů, objevila ses v činoherní roličce v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Na můj vkus jsi ale byla příliš dlouho jakousi profesionální členkou company, která zatancuje a zazpívá. Nemrzelo tě to?

Svým způsobem ano. Ale stále si uvědomuju, že v našem divadle je naprosto neuvěřitelný úkaz – spousta šikovných lidí, kteří prostě umí hrát, zpívat a tancovat. Což je vlastně úžasné! Takže já jsem byla ráda za všechny ty příležitosti a doufala jsem, že se třeba někdy zadaří i něco většího.

Co sis slibovala od angažmá?

Nevím, jestli slibovala je to správné slovo. Já jsem se hlavně chtěla něco naučit, zdokonalit si češtinu, kterou jsem na škole trochu zanedbávala. Myslím, že lidi, kteří hrají ve sboru, mají určitě taky možnost se zdokonalovat, ale režisér pochopitelně pracuje intenzivněji s herci, kteří mají roli. Tak jsem se do angažmá těšila, že ta role přijde.

Měla jsi chuť to někdy úplně zabalit?

Neměla. Hlavně jsem nechtěla tlačit na pilu. Nechala jsem tomu volný průběh, jsem v tomhle fatalista.

Po ukončení JAMU jsi teda ani neměla důvod obesílat divadla se svými fotkami a životopisem nebo jsi to přece jen zkusila?

Ne. Mně se v Brně tak líbilo, že jsem nic neposílala.

S tím nabízením souvisí samozřejmě i konkurzy, castingy, reklamy a podobně. Jsou to aspekty naší práce, které k ní patří. Jak jsi na tom?

Já myslím, že je to v dnešní době hrozně důležité. Jenže pokud zkoušíte, tak jet na otočku třeba do Prahy není zcela snadné. Ale rozhodně to k tomu patří, člověk se setká s novými lidmi, s novým stylem práce.

Narážím na reklamu na nejmenovaný finanční ústav, kterou jsi natočila. Máš nějaké hranice, za které bys nešla?

Člověk si musí stanovit hranice, je to každého osobní věc. Tahle reklama mě neurážela, přišla mi fajn, takže jsem neviděla důvod, proč bych do toho nešla. Je to dobrá zkušenost, jiný druh natáčení než film či televize. A samozřejmě finanční stránka tady hraje taky svou roli.

Umíš s penězi nakládat?

Jsem ten typ, co neumí moc šetřit, i když vím, že musím. Jenže já strašně ráda dávám dárky, takže hned koupím něco mamce nebo něco do bytu. Ráda dělám lidem radost.

Jsi teď zamilovaná, jsi angažovaná v Brně, kde hraješ ve spoustě představení a kde jsi dostala velkou roli Terezy v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Tvůj přítel ale žije v Praze. Řešíš to nějak?

Nikdy nic není v životě jednoduchého. Já jsem potkala člověka, se kterým je mi hrozně dobře, jsem tomu moc ráda, a neřeším, jestli žije v Brně, v Praze nebo v Košicích. Je to prostě tak, necháváme tomu volný průběh a uvidíme, co bude dál.

Už jsme zmínili Terezu z Klarinetů. Jedná se o muzikál, který byl kdysi zfilmovaný. Necháváš se ovlivnit nebo inspirovat v případě, že máš jakousi filmovou předlohu?

Je to zvláštní, ale já jsem to nikdy předtím neviděla. Znala jsem písničky, ale film ne. Teď jsem se na to podívala a zjistila jsem, že ta divadelní verze je trochu jiná. Paní Jana Brejchová, která to hrála báječně, měla myslím trochu výhodu té femme fatale, kterou pro českou kinematografii znamenala. Rozhodně musí Tereza všechny chlapy v kasárnách okouzlit, ale já bych chtěla Tereze dodat trochu barevnosti a obyčejnosti a určitě budu vycházet ze sebe.

Zkoušíš ráda v několika alternacích? Terezu konkrétně s Ivankou Vaňkovou?

Musím říct, že jo, protože člověk může s odstupem sledovat, jestli daná věc funguje, kde ubrat, kde přidat, popřípadě se vstřícnou alternantkou (kterou Ivanka je) vše konzultovat.

Máš nějakou vysněnou roli, kterou by sis chtěla zazpívat?

No, vlastně ne. Ale třeba roli Máří Magdaleny, kterou jsem zpívala s tebou na turné, by k nim mohla patřit. Odehrála jsem přesně 17 repríz, sólovou árii jsem zpívala španělsky a dost jsem si to užívala. Všichni mě úžasně podrželi, protože vyjít na jeviště před 2000 lidí není žádná sranda.

Když máš čistě náhodou volno, čemu se věnuješ?

Když mám náhodou volno, jedu do Prahy…

A když si chceš udělat radost?

Pak jdu do cukrárny. Dám si dortík, protože jsem na sladké.

A tady ten keks, co ti donesli ke kafe, budeš?

Ne, ten nemusím.

Tak díky moc. Za keksík i za rozhovor.

Vystřelená kachna Stano Slováka

Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!

1) Čím se právě zabývám

Zkouším, hraju a vedu rozhovory dlouho do noci se Zdeňkem Junákem a Petrem Štěpánem.

2) Co mi v divadle chybí

Postel v šatně a výběh pro psy.

3) Na jakou roli čekám

Na roli tiskového mluvčího, ale tu už má Lucka Broučková!

4) Můj vztah k roli psa Bafsteina (otázka čtenářky Soni Řepové)

Velmi chladný, protože v té kožešině je strašná sauna. Ale jinak Bafsteina miluju!

5) Se kterým svým kolegou zajdu rád na pivko

Mám vrozený odpor k alkoholu, a proto na pivko nechodím.

6) Jaký je zásadní rozdíl mezi Čechy a Slováky

Morava.

7) Čemu jsem se naposledy nejvíc zasmál

Když mi Petr Gazdík oznámil, že mě má docela rád.

8) Jak jsem se seznámil se svou manželkou Markétou Sedláčkovou (otázka čtenářky Barbory Klementové)

Na meníčku v restauraci U debila.

9) Bez čeho se v žádném případě nedokážu obejít

Bez Markéty Sedláčkové.

Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. května na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z vás pak vyhraje CD Hair a nový sezonní kalendář MdB.

Z odpovědí čtenářů minulého čísla byla vylosována Hana Koprdová.

Jitka Čvančarová v současné době kromě divadla takřka nic jiného nestíhá a o tom, jak to chodí na pražské matematicko-fyzikální fakultě, nemá ani potuchy. Gratulujeme výherkyni i studentům matfyzu.

Připravujeme: Bouře

Shakespearova Bouře, pravděpodobně poslední hra, kterou velký alžbětinec napsal samostatně, patří bezpochyby mezi nejpozoruhodnější a nejtajemnější díla, která evropské divadlo vůbec zná. První písemná zmínka o představení Bouře se datuje k 1. listopadu roku 1611, kdy byla tato hra provedena na dvorské slavnosti ve Whitehallu za přítomnosti anglického krále Jakuba I. Datem uvedení i svým charakterem tak Bouře plně náleží mezi Shakespearovy poslední - a v mnoha ohledech vrcholné - hry, souhrnně označované jako romance. Jejich společným znakem je důraz na rafinované užití nejrůznějších efektů (kterých bylo docilováno zejména hudbou, tancem, důrazem na vizuální složku, ale nedílně také poezií a kontrastem vznikajícím mezi komikou a vážností) a použití pohádkových motivů, které někdy romance neprávem staví do stínu Shakespearových tragédií.

Cílem Shakespearových romancí však rozhodně nebyla pouhopouhá kratochvilná zábava, jak by se snad mohlo na první pohled zdát, ale naopak velmi rafinovaný, vysoce metaforický a přitom plnokrevně sdělný a po všech stránkách účinný obraz lidského života, který si všímal nejen reality jako takové, ale nedílně i všeho toho, co za normálních okolností zůstává pro lidské smysly skryté a nezachytitelné – snů, nejrůznějších pocitů a fantazie.

Ne náhodou vyvolaly právě tyto skutečnosti v minulosti celou řadu pozoruhodných interpretací Bouře (mj. také slavného režiséra „alternativního“ divadla Petera Brooka či u nás např. Petera Scherhaufera). Pod názvem Prosperovy knihy se v režii Petera Greenawaye v roce 1991 Bouře dočkala i originální filmové podoby.

V Brně bude tato po všech stránkách atraktivní Shakespearova hra uvedena ve zbrusu novém překladu Jiřího Joska k šedesátému výročí založení Městského divadla jako vůbec první činohra premiérovaná na scéně Soudobého hudebního divadla.

Na Bouři je zvlášť pozoruhodná přesnost až nemilosrdnost, s jakou rozkrývá lidské jednání, téměř do podoby archetypálního obrazu. Shakespeare zde vlastně dovedl k absolutnímu vrcholu to, co je typické pro celé jeho dílo i alžbětinské divadlo jako takové, a zároveň vytvořil pozoruhodnou hru s nepřebernými možnostmi výkladů, uchopení a divadelního rozehrání. Velkolepé drama o moci, touze po pomstě, lásce a v neposlední řadě také o odpuštění a smíření je v Bouři rozvinuto do překvapivých a neotřelých poloh, přitom ale zůstává vysoce divadelní podívanou nabízející nedílně věci nízké a vysoké, komické a tragické. Shakespearova Bouře je krutá i něžná, okouzlující i děsivá, komická i tragická. Dokáže v divácích rozeznít ty nejkřehčí pocity, ale někdy také strach provázený atmosférou nesouladu, latentně přítomného v každé postavě a v každém činu. Přestože Bouře končí známým velkolepým gestem smíření a slovy o naději a klidu, interpretovaným často zejména ve starší literatuře jako Shakespearovo rozloučení se s divadlem, nelze se zbavit pocitu, že Bouře je především zachycením světa, který beznadějně pozbývá své pilíře; světa, který jako by se točil v kruhu mezi horečnou touhou po vědění a získaným poznáním, které přesahuje lidské možnosti a čpí málem faustovským nebezpečím. Je dalším, a vskutku mistrovským, Shakespearovým divadelním a básnickým zobrazením hamletovské doby vymknuté z kloubů …

Divadelní lahůdka s tajemným mágem Prosperem, jeho podlým bratrem Antoniem, duchem mnoha podob a schopností Arielem, Prosperovou krásnou dcerou Mirandou, tragigroteskním divochem Kalibánem, svéráznými klauny Trinkulem a Stefanem a dalšími postavami i jejich příběhy bude uvedena v režii Zdeňka Černína, scéně a kostýmech Jana Duška j.h., hudbě Davida Rotera a choreografii Libora Vaculíka j.h. Hrají: Jitka Čvančarová nebo Evelína Jirková, Zdeněk Junák, Ján Jackuliak, Igor Ondříček, Erik Pardus, Martin Havelka, Karel Janský, Patrik Bořecký, Alan Novotný, Karel Bartoň, Robert Jícha, Karel Mišurec, Lukáš Hejlík, Marie Černínová, Denisa Kamenská, Jaroslav Záděra a další. Premiéry se uskuteční 28. a 29. května 2005 na Soudobé hudební scéně Městského divadla Brno.

Rozhovor se St.Mošou

Stanislav Moša patří mezi nejschopnější divadelní ředitele v zemi. Z někdejšího polorozpadlého divadla, do kterého zatékalo střechou, vybudoval fungující repertoárovou scénu. Zdejší dlouhé fronty nedočkavců při zahájení předprodejů vstupenek na další měsíc se staly tuzemským fenoménem. Perfektní kostýmy či efektní výprava udělaly ze zdejších produkcí žádanou podívanou. Někdy až podbízivou. „Mou největší divadelní motivací je strach z prázdného sálu. Odmalička jsem chtěl dělat divadlo pro hodně diváků. Kdyby zde nebyli, ztratil bych smysl své práce,“ říká Moša. Městské divadlo Brno se vloni na podzim rozrostlo. Nová hudební aréna, postavená za státní peníze, představuje největší polistopadovou investici do divadelní kultury. Velký stánek věnovaný zejména muzikálu a hudebnímu divadlu stál bezmála půl miliardy korun. A jako každý úspěšný Čech, tak se i principál Moša setkává s uznáním i postranními odsudky. Mimořádný manažer i šikovný lobbista, shodují se jeho příznivci i kritici. Svoje herce dokázal talentovaný šéf zužitkovat i v zahraničí. Jeho company poslední léta křižuje jihozápadní Evropu. Moša dokázal, že umění Broadwaye je možné vyvážet z jižní Moravy třeba jako víno.

Žene mě strach z prázdného sálu

První muž brněnského muzikálu Stanislav Moša hovoří o umění, komerci, vkusu i tenisu. Obdivovaný i zatracovaný. Úspěšný divadelní manažer, rozporně vnímaný autor a známý ředitel Městského divadla Brno. Stanislav Moša vzkřísil slávu brněnského muzikálu a ještě jej s úspěchem vyváží za hranice.

Souhlasíte s tvrzením, že jste jeden z nejsledovanějších principálů v zemi? Že fenomén Moša existuje jako příměr divadelního úspěchu?

Polemizoval bych se slůvkem nejsledovanější. Samozřejmě se o sobě něco dozvídám, ať už v přímých rozhovorech či z novin, které jsem ochoten číst. Nevytvářím si však o sobě obrázek zvenčí. Mám vnitřní představu, jak by mělo divadlo fungovat. A taky tolik práce, že neřeším, jak se zdám okolí. Nehraju zbytečnou skromnost, ale nemám čas přemýšlet o tom, co a kdo si o mně myslí.

Setkal jste se s otevřenou záští?

Lidé, kteří psali i negativní články o našem divadle, se v přímém kontaktu chovají jinak. Nejsou tak extrémní jako ve svých zprávách. Všichni dnes oceňují, že se podařilo postavit nové divadlo.

Potměšilí skeptici se asi radovali, když vám čtvrtý večer po otevření hudební arény zkolabovala technika...

Známe vtip o chcíplé sousedově koze. Stydím se za lidi, kteří přejí druhému něco špatného. V Brně vyrostl světový originál. Tak funkční a technicky vybavené divadlo jinde nemají.

Nicméně stavba arény měla i neuralgické body. Oponenti se ptali: Není to moc drahé? Můžeme si dovolit takový provoz? Proč se staví ve dvoře?

Odborníci se shodují, že naše nové divadlo je nebývale levné. Rekonstrukce brněnské Reduty přijde na půl miliardy, Karlínské divadlo v Praze opravují za šest set milionů. Stavba nového divadla na zelené louce byla výhodnější. V budově jsou desítky požárních dveří, z nichž jedny přijdou na osmdesát tisíc korun. Špičkový zvuk a světla něco stojí. Sčítá se to. My navíc uspořili sloučením provozu dvou budov mnoho pracovních míst. Nezáleží na tom, kde divadlo stojí, ale jak se dělá.

Jak hodnotíte tříměsíční provoz nové scény?

Jen za dva měsíce přišlo na čtyřicet osm tisíc diváků. To je více než polovina celkové návštěvy vyprodaného stávajícího činoherního divadla za rok. Po asi dvou letech si vyděláme polovinu celkových provozních nákladů. Stejně jsou na tom městská divadla ve Vídni. To umí jen ve Státní opeře v Praze, kde stojí lístek přes tisíc korun a mají zde šedesát procent turistů. V tuzemsku se dlouhodobě soběstačnost pohybuje mezi dvanácti a pětadvaceti procenty.

Setkal jsem se s názory, že muzikál jako proud komerčního hudebního divadla si na sebe musí a má vydělat sám třeba jako v privátní sféře v Praze. Kdyby to v Brně šlo, tak bych to dávno dělal. Natolik šikovný docela jsem. V hlavním městě však v jedné chvíli nabízejí dvacet muzikálů. Obyvatelé si mohou vybrat i srovnávat. Devadesát procent všech turistů do Česka se zastaví v Praze. Muzikál se stane výdělečně činný až po jednom dvou letech uvádění. V Brně přece nemohu pro obyvatele města, kterým má divadlo sloužit, dva roky hrát jednu inscenaci. Magistrát nám předloni přispíval 164 korun na sedadlo, Národní divadlo dostalo 698 korun... Kdo by měl dostat od města peníze a kdo z divadelníků ne? Není to o souborech, ale o domech. Dotovány jsou i všude venku. Město se rozhodne, že pod tou či onou střechou se bude občanům nabízet špičková činohra, opera, muzikál či experimentální formy. Za městskými divadelními budovami začíná podnikání a soukromý sektor.

Jaký je rozdíl mezi pražským a brněnským muzikálem?

Rozdíl panuje v množství a ve svobodě. Markantní rozdíly vidím i v obsazovací politice. Aby v Praze lidé na muzikál přišli, musí z plakátu mávat celostátně známé hvězdy a jejich umělecká kvalita či vhodnost přitom není důležitá. Je to o svobodě tvůrců a nesvobodě těch, kteří jenom podnikají. Mnohé pražské produkce slavných muzikálů jsou vazalem velkých světových agentur diktujících co, jak a kdy se má dělat. Jesus Christ Superstar se mohl v Praze hrát jen pod podmínkou, když tým uvede také odborářský muzikál Evita, na kterém si pak producenti vylámali zuby.

Vy uvádíte West Side Story, Hair či Cabaret. To je diktát agentur?

Je to tanec mezi vejci. Jednám nyní o právech na Fantoma opery, Olivera Twista nebo Čarodějky z Eastwicku a nevím, která získám. My však nechodíme ve zbytku nabídky po zavedených románových předlohách a neděláme jako muzikál Draculu, Hraběte Monte Christa či Tři mušketýry.

Copak vy nekalkulujete s diváckou odezvou?

Zmiňované tituly jsou pro mne témata odtažitá od českých starostí a představ o současném, aktuálním divadle. čekám, kdy se v Praze objeví Ferda Mravenec. My jsme uvedli Koločavu nebo Radúze a Mahulenu, tituly, které mají něco společného s českou letorou, s našimi starostmi a pocity. Nebo jsme riskovali zcela původní věci.

Divadlo je duchovní statek a zároveň i zboží, se kterým se dá obchodovat. Vy jste si před časem o prázdninách pronajal pražské Národní divadlo pro uvádění svého muzikálu Bastard...

V Brně se neprosadí nikdo, kdo to nedokáže i za hranicemi města. Vše souviselo s obchodní strategií. Já tomu říkám druhá reklamní vlna. Po Praze si nás začaly všímat časopisy, média s celostátní působností. V hlavním městě jsme začali hrát v roce 1992 a o tři roky později jsme začali mít vyprodané naše divadlo v Brně. A pak jsme začali jezdit také do zahraničí.

A když se vrátím k tomu duchovnímu rozměru divadla. Nejste jen manažer, ale také autor a režisér...

To jsou mé profese. Ředitelem jsem se stal až časem. Není to v divadelním prostředí nic nového. Mou největší divadelní motivací je strach z prázdného sálu. Odmalička jsem chtěl dělat divadlo pro hodně diváků. Kdyby zde nebyli, ztratil bych smysl své práce. I proto jsem na Pražském hradě uvedl Bernsteinovu Mši pro čtyři tisíce lidí.

Je těžší nebo výhodnější žonglovat se vkusem takové masy?

S vkusem diváka se dá žonglovat možná v produkcích pro šedesát lidí. Divák je nepoznatelný. Před časem jsme si nechali vypracovat studii, kdo a proč k nám chodí. Nedozvěděli jsme se nic. Já však na základě výsledků zřídil podvečerní předplatné pro starší lidi. Nakonec v této skupině nebyl téměř jediný penzista, ale devadesát procent teenagerů. Dodnes tomu nerozumím.

Přízeň publika prý netrvá věčně, ale funguje ve vlnách. Počítáte s tím?

Dobré divadlo se o diváky bát nemusí.

Provázek, HaDivadlo, ostatně i Národní v Brně mají vnitřní problémy. Pociťujete nějak tuto rozháranost?

Brno není velké. Zklamaný divák zvažuje opakovanou návštěvu jakéhokoliv divadla. Vnitřní klima se přenáší i do výsledku na jeviště. Třeba návrat Vladimíra Morávka na Provázek je velmi šťastným řešením.

Šeptanda neustále řeší, že vám je dnes Brno malé?

Dostávám nabídky i ze zahraničí. Já mám své sny a ty se dají realizovat i v Brně. Mám kolem sebe navíc senzační tým.

Můžete mi vůbec říct, co se vám na Brně nelíbí?

Je to šedivá sebedůvěra, zakomplexovanost a neustálé tendence srovnávat se s něčím, co ani srovnatelné není. A taky řevnivost.

Chodíte s brněnskými politiky na tenis a říkáte jim to?

Někdy je kurt ideálním a jediným prostorem, kde lze něco sdělit. Politici se často střídají. A řada z nich se chce bavit se mnou. Tenis hraju rád, zvláště brněnskou soutěž pro starší pány, kde jsem politika nikdy nepotkal. Stojí tam proti mně známí kluci, podnikatelé. Nehraju s politiky, kteří to neumí.

Rozhovor s Ivanou Vaňkovou

Herečku Ivanu Vaňkovou bych pro její příjmení považoval za rodačku spíše z Nuslí nebo Přerova. Narodila se však až ve Svidníku na Slovensku. Teprve v roce 1978. „Jsem Rusínka. Už to o mně všichni vědí, protože se mě na to většinou každý ptá. Moje první role ve stálém angažmá v Městském divadle byla jedna ze dvou dcer báby čarodějky v Koločavě a také Rusínka Vasja. Říkala jsem v žertu, že já jediná mám právo hrát Rusínku, protože jí opravdu jsem. A kolegové mně zase říkají (taky v žertu), že jsem nejoblíbenější Rusínka v souboru, protože jsem jediná.“

Z vojenské služby v Košicích vím, že nejkrásnější holky na východě vždycky byly Rusínky, vy to ostatně potvrzujete. Jednu jsem si tenkrát málem přivezl...

Já jsem v Košicích studovala konzervatoř a poté muzikálové herectví na JAMU tady v Brně, kde jsem se také poprvé setkala s písničkami Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Měla jsem štěstí na skvělé pedagogy (profesně i lidsky). Dáda Klementová, která nás učila sborový zpěv, je celoživotní obdivovatelkou umění S+Š. Jejich písně v Dádiných osobitých úpravách, ale i v originálech nás provázely celým studiem. Mám ráda dětsky bezprostřední až naivní humor, který v těch textech je. A ostatně i v muzice.

Předtím jste písničky S+Š neznala?

V době dospívání jsem poslouchala Hanu Hegerovou. Moje puberta byla dramatická a její šansony jen podtrhovaly ty přehluboké bolesti a žaly, které jsem prožívala. A to mě bavilo, ráda jsem se ve svých pseudodepresivních stavech utápěla. Tož neměla jsem nic jiného na práci.

V nové inscenaci Kdyby tisíc klarinetů od obou těchto pánů z produkce pražského Divadla Semafor hrajete na zdejší Hudební scéně Terezu. Ve filmové podobě z roku 1964 ji hrála Jana Brejchová. Jaká je vaše Tereza?

Klarinety jsme dělali ve třetím ročníku na JAMU v Martě a kromě jiných rolí jsem taky hrála Terezu. Ale moc jsem se s ní neskamarádila, možná to bylo celkovou koncepcí představení. Více jsme akcentovali válku a zbraně, v Městském by to mělo být veselejší a uvolněnější. Spíše taková pocta Semaforu. Na inscenaci jsem se těšila, ale popravdě řečeno, nebyla jsem nadšená stejnou rolí. Brzy jsem však obrátila, protože Jirka Záviš, který upravoval scénář, lépe napsal také Terezu. Je to taková normální, i když často zmatená a roztržitá holka. Je pro chlapy superstar, ví to, ale nemá z toho komplex, jak tomu bylo v naší studentské inscenaci. Její obraz není ještě úplný (s Ivanou jsme hovořili tři týdny před premiérou), skládá se po střípcích a snad bude do premiéry hotový.

V černobílém filmu režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček stavěli na kontrastu kytar a samopalů, z kytaristů jsou najednou vojáci, použili taky efektní helikoptéru. Měla jste někdy v ruce nějaký kvér?

Ne, neměla, nemám zbraně ráda. Ani v inscenaci se s nimi nepotkám.

Setkala jste se někdy s panem Suchým?

Já ho pamatuji někdy z roku 1981, pluli jsme lodí po Dněpru a on tam každý večer dělal představení. S každým, kdo něco dovedl. Zpívat, hrát. Já jsem předváděl mluvení pozpátku a on se hned připojil příběhem o řediteli cukrovaru, jenž měl něco ve skříni, ale říkal to německy a vždy přidával po slovu. Začínalo to Zuckerfabrikdirector-schrankmorgenüberraschungvogelstau...

Osobně jsem se s panem Suchým setkala na Šlitrově jaru v Rychnově nad Kněžnou, bylo to ve druhém ročníku JAMU. Přišel na náš koncert a byl upřímně potěšen naším vztahem k jeho písničkám. Do školy pak poslal děkovný dopis.

Kdyby vám přinesl třeba po premiéře Klarinetů na jeviště kytku, co byste mu řekla?

Že děkuju. Já toho moc nenamluvím. Nevím, jestli bych byla schopna květnaté řeči.

Ale mluvíte velmi pěkně, nepoznal bych, že jste ze Slovenska.

My jsme se totiž se slovenskými spolužáky už v prvním ročníku na JAMU dohodli, že budeme spolu mluvit česky. Bylo nás hodně, vzali jsme to zodpovědně a myslím, že nám to pomohlo. Ale doma si občas nemohu vybavit slovenský výraz. Mluvím tam česko-slovensko-rusínsky.

Připomeňte své spolužáky.

Bylo nás sedm. Jána Jackuliaka a Oldu Smysla znáte z našeho divadla, Ján Slezák se proslavil v pražských muzikálech. Viliam Csontos je dokonce Maďar, teď hraje v Bratislavě na Nové scéně. V Uherském Hradišti je Anička Michlíčková, v Městském je také Severomoravanka Radka Coufalová. Všichni jsme statečně zůstali u divadla.

Proč jste si vybrala brněnskou JAMU?

Po 4. ročníku konzervatoře jsem se marně pokoušela o studium herectví na VŠMU v Bratislavě a za rok jsem šla zkusit štěstí do Brna, povedlo se. Jednu sezonu jsem hrála rusínsky v národnostním divadle v Prešově. Brno jsem určitě volila správně. V posledním ročníku JAMU jsem po konkurzu dostala nabídku od pana Moši hrát Anitu v zájezdové verzi West Side Story. Jela jsem na měsíční turné do Německa a dostala jsem angažmá na poloviční úvazek. Zanedlouho přišlo stálé angažmá.

Jaké byly potom další role kromě dcery a Rusínky v Koločavě?

Rolička služky v konverzační komedii Manželství na druhou, s Janou Kališovou, která teď režíruje Kdyby tisíc klarinetů, jsem se potkala už v O‘Neillově hře Smutek sluší Elektře, hrála jsem Hasel Neilsovou, podruhé mě Jana vedla v komedii Jak je důležité míti Filipa v roli Cecilie Cardewové. V Mošově a Ulrychově Máji podle Máchy hraju Jarmilu, zpívám v Muzikálech z Broadwaye. Ve Švejkovi hraji služku, vojačku, lehkou dívčinu. V muzikálu Vlasy jsem v Brně manželkou jednoho z kluků Bergerovy party – Victorií Lafayettovou – a na bratislavské Nové scéně hostuji ve stejné hře v roli Sheilly. Obě inscenace režíroval Dodo Gombár. Za Alenku Antalovou jsem zaskakovala v roli Větříčka v Amadeovi, až mně ta role zůstala. Podobně to bylo v inscenaci Svět plný andělů s postavou Lei. Cabaret – Fritzi Kostová…

O záskocích se již v Dokořánu psalo. Jak se na záskoky díváte vy?

Nemám je moc ráda. Neustále máte pocit, že to není vůbec nazkoušené, že jdete na jeviště poprvé v životě. Je to skoro jako v těch hrůzostrašných hercových snech, kdy hrajete a nevíte co, neznáte text, choreografii, nemáte kostým… A každá další repríza je velkým překvapením.

V Mošově a Mertově rodinném muzikálu Zahrada divů alternujete s Alenou Antalovou v krásné roli Ahinsy, královny bílých bytostí. Jak se díváte na Antalovou?

Vzhlížím k ní jako ke svému největšímu vzoru v našem divadle. Zrovna včera (úterý 5. dubna) jsem se byla počtvrté podívat na představení Arkádie, kde Alenka hraje. Podle mě je to aristokratka v tom nejlepším slova smyslu. Má úžasnou noblesu a díky tomu je v roli Ahinsy nenapodobitelná. Kdežto mně by možná lépe sedli padouši.

Řekněte něco senzačního o paní režisérce Kališové. Novináři ji na tiskovkách vnímají jako nesmírně sympatickou dámu.

Je hodná, pokud jsou herci hodní na ni. A když herci zlobí, pořád je hodná. Nevím, jak to dělá, možná, že po zkoušce kope do dveří nebo mlátí do stolu, ale na herce je hodná.

Jste pověrčivá? Máte nějaké tajné rituály před premiérou?

Nejsem a nemám. Čím jsem starší, nebo možná zkušenější, přestávám se bát diváků a nemám trému. Vlastně jen někdy, u záskoků. A v krizových situacích, třeba když vypadne z hlavy text, nastává nepřímá úměra – nezmatkuji, naopak. Samotnou mě to poprvé dost překvapilo.

Chtěla byste se dostat někdy do Prahy?

Vůbec ne. A říkám to důrazně. Ano, párkrát jsem to zkoušela na různých konkurzech, ale moje zkušenosti jsou nemilé. To v Brně se k hercům chovají slušněji. A kromě toho, nemám hvězdné ambice. Spíše rodinné.

Tváří v tvář

Šatna. Půl deváté večer a na jevišti Hudební scény Městského divadla Brno se právě odehrává třetí repríza muzikálu Nana. Využil jsem své dlouhé pauzy až do děkovačky (Philippe Hugon právě spáchal sebevraždu) a poprosil paní Zdenu Herfortovou, která mě jakožto Paní Hugonová zrovna pohřbila, o krátký rozhovor.

Paní Zdeno, myslíte, že bych si s vámi mohl o něčem povykládat?

Jasně, ale o čem?

O čemkoliv. Třeba o všem.

To by bylo na hodně dlouho a já už dneska hrozně nerada říkám takové ty všeobecné banality. Takže musíš na mě konkrétně.

Je to přesně deset let, co jste stála v Národním divadle v Praze a přebírala Cenu Thálie za váš výjimečný výkon v Alžbětě Anglické. Letos jste se na jeviště prvního divadelního domu postavila znovu. Ne však v roli nominované umělkyně, nýbrž jako moderátorka slavnostního předávání cen. Jaké to bylo?

Přemýšlím, k čemu bych to přirovnala. Dostaneš-li Cenu Thálie, je to za mimořádný divadelní počin a máš doma skleněnou krásnou vázu, skvělý pocit za vykonanou práci, novináři, stálé místo v žebříčku tháliovských úspěchů atd… Moderace tohoto večera je půlroční noční můra - ze scénáře, který si většinou každý sestavuje sám – děs, že se něco stane a ty to nebudeš moci dělat (nemoc, něco v rodině, v divadle…), maratón e-mailů, úprava jmen a různých detailů na poslední chvíli a já jsem něco takového dělala poprvé, takže nevíš, co se ti může přihodit na poslední chvíli. Důležitá je příprava a vlastní soustředění, zvlášť když jsou Ceny Thálie živě vysílány Českou televizí, což je samo o sobě adrenalinová osmdesátiminutovka. Kdo to nezažije, tak jen velice těžko pochopí, jak namáhavá a dlouhá je příprava na jeden jediný večer. Nakonec jsem se přece jen masochisticky těšila a teď už mohu říci, že to byla práce a zkušenost, která stála za to a budu na ni velmi ráda vzpomínat! Mezi přípravu na večer Thálie zahrnuji samozřejmě i … no a co na sebe…!

Můžu se vás zeptat, jak to bylo s těmi šaty, které jste si na slavnostní večer nechala navrhnout a ušít?

nemusela zabývat na poslední chvíli, abych byla zkrátka připravená a oblečená…

Jenomže…

No právě…

Během příprav na samotný přenos jsem si uvědomila, že cestování mezi Brnem a Prahou bude mnohem praktičtější vlakem nebo autobusem. Asi týden před udílením cen jsem si kupovala lístek na nádraží, položila jsem si tašku i s modelem od Pepíka Jelínka vedle sebe a otočila se k okýnku. No a někomu se podařilo využít mé drobné nepozornosti a taška i s obsahem byla pryč…

Možná ty vaše šaty někdo opravdu potřeboval?

Ne, to určitě ne. Spíš se asi někomu líbila ta igelitka. Kdo mohl tušit, že jsou v ní šaty na Thálii? Jediné, co jsem si v ten moment uvědomila, bylo to, že jsem bez šatů. Ale nakonec mě zachránila kostýmní výtvarnice Evženka Rážová, která byla úžasná a za pět dní mě oblékla, tedy navrhla šaty a nechala je ušít za rekordní čtyři dny!

Dostal jsem úkol od ředitele šatny Karla Janského a zástupce ředitele šatny, Zdeňka Junáka nenápadně vyzvědět, koho z nich dvou máte radši.

Aha, no tak to je mi pěkná otázka. Tu určitě nevymyslel ten citlivý a tichý K. Janský, to je určitě pastička od našeho divadelního „Ramba“ – Z. Junáka… V podstatě, když se to tak vezme, mám ráda oba dva. Samozřejmě jsou to oba kvalitní kolegové, výborní herci. Rozházet si to s nimi nechci, každý má pro mne své kouzlo. S Karlem Janským bych měla na podzim dělat inscenaci Ginger a Fred. No a Zdeněk Junák je navíc můj dlouholetý kamarád! A opravdových kamarádů je málo. Snad to tak pánům bude stačit… /smích/

Strávila jste velkou část svého uměleckého života v Mahenově činohře, pak v Městském divadle Brno. Můžete srovnávát?

Ono srovnávat dvě úplně jiná divadla, i když stojí na jedné ulici, se dost dobře nedá. To jsou svým způsobem dvě různé „republiky“. Ve Státním divadle jsem strávila krásné roky, ale v našem divadle jsem dostala takové nádherné role, které bych si tam asi nikdy nezahrála. Třeba Emilii Marthy, Virginii Woolfovou nebo Alžbětu Anglickou.

Hrajete divadlo v Brně i v Praze, učíte na JAMU. Dá se to všechno stihnout?

Víš, když se vybereš nějakou cestou a děláš to, co tě naplňuje, nevnímáš, že je to namáhavé. A ono to namáhavé je. Na druhou stranu bych lhala, kdybych tvrdila, že to všechno perfektně stíhám, že zvládám divadlo, školu a všechno kolem. Je to zkrátka pořádná honička.

Pan ředitel Moša říká, že šikovní lidé toho hodně zvládnou. Souhlasíte s ním?

Určitě. Šikovní lidé toho hodně zvládnou, když mají pevné nervy, dobré zdraví a štěstí. Já musím zaklepat na dřevo, zdraví mi zatím slouží, štěstí si hýčkám. A modlím se, aby to vydrželo…

Protože: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně…

Nikdy neříkej nikdy!

V sezoně 2005/2006 vás čeká práce na krásném titulu Ginger a Fred v našem divadle. Chystáte ještě něco někde jinde, o čem nevíme? Jestli to ovšem můžete prozradit?

Chystám, ale to ti neřeknu.

Řekněte…

Neřeknu, protože vůbec nevím, jestli k tomu dojde a nerada bych to nějak zakřikla. A hlavně, já jsem děsně pověrčivá, a proto Čert tě vem!

Co k tomu dodat? Děkuju moc za milý rozhovor a rád bych vám popřál, aby ještě mnoho lidí u mnoha premiér mohlo popřát vám: Zlomte vaz!

Vážení divadelní přátelé!

Hned dvakrát jsem byl v posledních dnech vystaven otázce, co považuji za nejvýznamnější fenomén našich životů, našeho světa. Ačkoliv byly obě sobě podobné otázky položeny v těsné blízkosti blížícího se měsíce května a jak je známo tedy měsíce především lásky a já vskutku v pokušení byl vyznat se z onoho prostého lidského citu, který vše živé nabádá vyznávat lásku jako to nejvýznamnější, co naše životy činí smysluplnými … avšak … ovšem … co s láskou v tom našem rozbolavělém světě, kde vládne tolik zášti, tolik nenávisti, tolik nevraživosti a tolik, proč to tak nepojmenovat – tolik válek. A to válek rozličných, nejenom těch, v nichž tečou potoky krve, ale i válek drobnějších, avšak neméně bolestivých, válek, které stejně jako ty velké mezi sebou vedou lidé bez charakteru, bez schopnosti tolerance a koncentrující se pouze a jenom na svůj osobní prospěch, na svou kariéru bez ohledu na své bližní, bez ohledu na vyšší princip naší civilizace, kterým je prosté uznání práva bližního na jeho sebeurčení, na jeho existenci, samozřejmě, pakliže to není na úkor práv kohokoliv jiného. Jak jednoduché by bylo konstatovat, že tím nejpodstatnějším je právě ona láska … a zajisté je i v mnohém tím nejmocnější, čím žijeme, avšak je rovněž natolik individuálním vlastnictvím, okouzlením každého z nás něčím, někým jiným a rovněž i natolik nepočetným, že téměř ten akt lásky zároveň vyvolává k úžasu všech i téměř biologicky nutný protipól v nevraživosti k něčemu, k někomu jinému. Kde se bere v po lásce toužící a v podstatě láskyplné lidské bytosti ona nutnost zároveň opovrhovat a nenávidět?

A tak jsem dvakrát za sebou na obdobnou otázku odpověděl, že tím nejvýznamnějším, po čem v našem světě toužím je, a odpusťte, že se to může jevit banální, a promiňte, že je to slovo výrazně zkorumpované a surově mnohokrát zneužité, avšak nejvýznamnější, byť tak kratinké – mír.

Náš svět nežije z pouhé lásky, ta je, a je to jen logické, všudypřítomná a disponuje jí každá lidská bytost. Vyšší úroveň naší lidské civilizace však vyžaduje mimo projevů naší přirozenosti i projev každé jedné lidské vůle, které by společně mohly pomoci vytvořit prostředí širšího porozumění, obec bez nepřestojných konfliktů, svět žijící v míru. Jak toho dosáhnout? Jediná cesta (podle mne) vede přes vzdělávání, přes schopnost porozumění, přes široké vyjasňování si byť nejspornějších momentů našeho vnímání světa, ve kterém žijeme. Skrz seriózní a nesobecký dialog vedený na všech úrovních, skrz dialog vedený dobrým divadlem s jeho diváky. Nečekejme zázraky hned, ale snažit se můžeme alespoň v míře našich schopností a naší vůle chtít existovat ve světě, o jehož kvalitě můžeme sami rozhodovat.