Volný čas se psem, jen tak lenošit...
V současnosti je velmi módní kritizovat televizní pořady a celkovou skladbu televizního vysílání. Jsou v televizi některé pořady, které s chutí sledujete?
Samozřejmě, že jsou, ale pečlivě si vybírám. Dávám přednost těm, u kterých se pobavím, zasměji, které mi ale také něco řeknou. Naštěstí je tolik příležitostí, kdy člověk může vyrazit za zábavou a za lidmi a nemusí sledovat televizi. Jsem spíš příznivkyní aktivní zábavy, než pasivní. S čím se ale vůbec v televizi nesetkám, jsou seriály. Výjimku tvoří návštěva mé sestry z Německa. Pak se díváme na detektivky, protože je miluje, ale dívat na ně sama se bojí.
Už víte, kam letos na dovolenou?
Již od podzimu se těším na návštěvu Islandu. Je to země zcela odlišná od toho, co znám. Procestujeme ho spacím autobusem. “Spací autobus“ má svoje kouzlo a díky tomu jsem poznala prakticky celou Evropu.
Zvláště teď po prezidentské volbě se mluví hodně o zhrubnutí politické kultury, není to jen taková mediální kachna, přilévání oleje do ohně, aby bylo o čem psát?
Částečně ano, každý přehmat je vhodným tématem o čem psát třeba několik dnů. Ale pravda je, že každý, kdo vstupuje do veřejného života, by si měl uvědomit, že je pod drobnohledem a je vystaven kritice – a podle toho se chovat. Nevidím důvod, proč někomu nahrávat na smeč.
Za totality si členové KSČ nemohli moc vyskakovat, soukmenovci se mezi sebou hlídali, aby někdo z nich náhodou nezbohatl a závist byl ten nejlepší špicl; nevracíme se pomalu do této doby? Nevystřídala zlomyslné špicly bulvární média?
Bretschneider by se musel někdy stydět, co naše média dokáží. Není nic jednoduššího než někoho poplivat. Najednou z nevinného člověka je lump, ani neví proč, a musí se bránit, ani neví proti čemu a jak.
Proč je u nás bohatství a úspěch téměř zločinem?
Prakticky 50 roků do nás něco vtloukali, to je dlouhá doba. Abychom pochopili, že úspěch (a event. bohatství) je především výsledkem pilné práce, dobrých nápadů, vytrvalosti a schopností člověka – to ještě potrvá. Ale věřím, že již další generace se budou na všechno dívat jinak, objektivněji a že ohodnotí hodnoty člověka. A v tom jim držím palce.
Myslíte si, že emancipace a chápání politické práce dosáhly v česku takové úrovně, že bychom mohli mít ženu prezidentku? Že by občané v přímé volbě, nebo parlament byl schopen učinit toto rozhodnutí?
Ráda bych tomu věřila. Sama jsem se nikdy nesetkala s názorem, že ženy do politiky nepatří, ale k tomu musí společnost dospět. Snad pak jednou bude žena kandidovat i na nejčelnější postavení.
Šeptanda, ale i média vytvářejí kolem politiky atmosféru něčeho nečistého, čím si to vysvětlujete a jak s tím lze bojovat?
Každý, kdo vstupuje do veřejného života si musí uvědomit, že přestává být zcela soukromou osobou, že se o něj lidé více zajímají, že je ve středu pozornosti. A podle toho by se měl chovat. Ale neměl by přestat být normálním člověkem. A když se něčeho dopustí, pak to přiznat a nést následky.
Co je pro vás povzbuzující zážitek?
Setkání s dobrými lidmi, pocit, že přece něco se mi povedlo. A povzbuzením je pro mne moje rodina, přátelé. A víte, co mě nabudí? Dobrá hudba, dobré představení – to je motor do dalších dnů.
Řídíte se a věříte agenturám zkoumajícím veřejné mínění? Nepodezříváte je, že jsou jejich výsledky občas cinknuté?
Neřídím se jimi, protože jsem přesvědčena, že nejsou objektivní. Většinou si je někdo objedná, počet respondentů není statisticky významný, tak co? Lidé sami ukáží, co je podstatné.
Co považujete za svoji největší rozmarnost?
Copak já nějakou mám? Ale vážně, volný čas se psem, jen tak lenošit.
Všechny strany v podstatě slibují totéž: „lepší život“, větší starost o vzdělání, lékařskou péči, památky, větší podporu kultuře. Jak si má občan (volič) vybrat, která strana zná tu správnou cestu k „lepšímu životu“?
Podle mého názoru je to všechno dáno velkým množstvím stran, jejichž programy se nemohou výrazně lišit, pokud nejsou extrémní. Pak se lidé opravdu obtížně orientují. Ve vyspělých demokraciích je na politické scéně podstatně méně stran a je možná daleko snazší orientace a v důsledku i volba.
Jak vzniká politická osobnost?
Asi vyhraněním názorů, postojů i celkové vůle. Rozhodně nezáleží na věku.
Rád bych na současné politické scéně viděl svůj vzor, svého „hrdinu“. Lze toho dosáhnout?
Lze, ale musíte hledat. Záleží na každém, jak chce, co hledá, s kým se ztotožní.
Jedna nešťastná volba v Německu, která vyzvedla k moci Hitlera a jeho kamarilu, změnila na staletí politickou mapu Evropy, založila na budoucí konflikty. Holocaust nejen že zmařil mnoho lidských životů, „šest milionů srdcí vyletělo komínem“, ale znamenal také založení státu Izrael, což v převážně muslimské části světa nevěstí nic dobrého. Nehrozí světu znovu od voličů některého z velkých evropských států špatné rozhodnutí?
Hrozí, to asi nikdy neodstraníme. Špatné je, že lidstvo má velice krátkou paměť, že rychle zapomíná a že již dnes jsou lidé, kteří zpochybňují hrůzy 2. světové války. A přece stačí málo, malý krůček a jsme tam, kde nechceme být. Speciálně tento problém se týká beze zbytku všech lidí.
Máte vůbec někdy volný čas, jezdíte na dovolenou, našli bychom vás pod slunečníkem u moře, na sjezdovce v horách nebo na velbloudech mezi pyramidami?
Od jara do podzimu se věnuji svému koníčku – zahradě. Tam mě najdete naprosto spolehlivě. Moře mám také ráda, s vnukem holdujeme šnorchlování, a třeba Rudé moře je prostě paráda. Protože uznávám heslo: sportem k trvalé invaliditě, tak na lyžích už dva roky nejezdím. A protože mám ráda všechno zvláštní - tak i ti velbloudi a pyramidy přichází v úvahu.
Tuším, že vaše největší přání bude zachovat si zdraví a duševní svěžest. Máte v životě i nějakou neřest, která vás občas pokouší?
Když se na mě podíváte, pochopíte, že má neřest - či slabá stránka - je věčný boj s chutí k jídlu. S kouřením jsem přestala v listopadu 1979, kávu nepiji (nechutná mi), ale nahradím ji silným, dobrým čajem. Jsem přesvědčena, že s úsměvem jde všechno snadněji a řídím se heslem: Co nechci, aby dělali lidé mně - nedělám ani já jim.
Rozhovor s Irenou Konvalinovou
Přestože jsou autoři na role pro zralejší herečky skoupí, Irena Konvalinová má za sebou spoustu pěkných postav. Dřív jste ji mohli vidět jako vrchní sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Irinu v Rackovi nebo donu Isabellu ve hře Kamenný host aneb Prostopášník. Ze současných rolí připomeňme třeba královnu Alžbětu v dramatu Marie Sturtovna či manželku cara ve Smrti Pavla I. Mne osobně překvapila tím, jak vypadá mladě a svěže. Má spoustu energie, kterou na vás hned přenese. Díky štíhlé postavě a dobré náladě byste jí hádali klidně o deset let míň. Možná to bude tím, že si ve svém životě udělala generální úklid a začala vlastně úplně nanovo.
Začněme divadlem. Vaší výraznou rolí je anglická královna Alžběta, která nepoznala, jaké je být matkou. Vy sama máte děti tři. Hrála se vám díky tomu lépe?
Já jsem ji hrála hlavně ráda. To, jestli měla nebo neměla děti, nehrálo roli. Spíš šlo o její povahu, o její osobnost. Byla velmi houževnatá, dokázala se rvát s nepřízní osudu, se svými slabostmi. Říká se, že to byla tvrdá žena, ale ona přitom byla plná pochyb.
Dál mě napadá vrchní sestra Ratchedová z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Je to výzva poprat se s rolí, za kterou dostala její filmová představitelka Oskara?
Takhle bych to nebrala. Ona to dostala za film, já se s tím popasovala jako s divadelní rolí. To byla moc fajn práce, bavilo mě to. Mě vůbec baví takové silné vyhraněné role, třeba i na první pohled záporné. Já žádnou svoji postavu nehodnotím. Snažím se jí vniknout pod kůži, rozluštit způsob jejího myšlení. Chci ji pochopit a ne soudit.
Odkud pocházíte?
Ze severní Moravy, z Gručovic, malinké dědiny poblíž Oderských vrchů. Potom jsme bydleli v Hlučíně, to je takové malé město kousek od Ostravy. Mám k tomuto kraji moc hezký vztah.
Čtenáři Dokořánu už se mohli dočíst, že jste původně měla být učitelkou v mateřské školce, ale nakonec jste šla po střední pedagogické ještě na JAMU, tak to vynechám. Jak jste se ale dostala po studiích na JAMU do divadla v Šumperku a jak dlouho jste tam byla?
Já jsem tam odcházela se svým budoucím manželem Zdeňkem Černínem a vlastně téměř s celým ročníkem. Byla jsem tam dva roky a bylo to hrozně hezké. Měli pro nás připravený pěkný repertoár, odehráli jsme tam krásné role.
Pak jste oba odešli do Mahenova divadla. Tam jste strávila skoro dvacet let. Proč jste se rozhodla odejít do Městského divadla?
Lákalo mě zkusit něco jiného. Z Mahenky jsem odcházet nemusela, byla jsem tam ráda, ale tady vznikalo nové divadlo s moc fajn lidmi. Šla jsem za svěžím větrem, co tu vál. Věděla jsem, že tu vznikají pěkné věci a chtěla jsem toho být součástí. Ale samozřejmě se mi po těch letech z Mahenova divadla neodcházelo lehce.
Máte tři děti, to už je dneska poměrně velká rodina. Jak to přišlo, vy jste z více dětí?
Ne, to ne, my jsme doma byly dvě holky. Ale děti mám ráda, vždycky jsem je chtěla. Vždyť jsem původně měla být učitelkou v mateřské školce. Děti jsou radost a ty moje obzvlášť! Dodávají mi hrozně moc síly, jsou to zásadní kotvy mého života. To, co jsem jim dřív dávala já, mi teď bohatě vrací. To, že jsme měli s bývalým manželem tři děti, jsem vždycky viděla jako naše velké plus.
Říkáte, že jste děti chtěla, ale přitom jste prvního syna měla docela pozdě, v osmadvaceti letech. To bylo kvůli práci v divadle?
Bylo, práce herečky je v tomto docela specifická. Trochu jsme si počkali, to je pravda. Ale na druhou stranu mě zase nikdy nemrzelo, že jsem byla s dětmi doma. Neměla jsem strach, že mi něco utíká. Herecké povolání je krásné a pestré, jsem ráda, že jsem herečka. Rozhodně bych neměnila. Ale s rolí matky se to nedá srovnat.
Co po vás děti podědily?
Doufám, že určitou toleranci k jinakosti. Řekla bych, že to v sobě mají všichni. A pokud myslíte umělecké vlohy...Vlastně je mají všechny děti. Nejmladší Maruška si zkusila divadlo tady u nás, ale nemyslím si, že by ji to k divadlu dál táhlo. To spíš prostředního syna Františka.Vyzkoušel si roli v opavském divadle, hraje v kapele Utopenci ve vlasech. Ale u něj je to součástí jakéhosi životního bádání, řekla bych. Jinak studuje sociologii a politologii. A nejstarší syn tíhne spíše k počítačům. Ale svým způsobem ho taky baví zachytit půvab okamžiku – věnuje se fotografii.
Chtěla byste vrátit nějaké životní období?
Ne, nechtěla bych nic vrátit. Teď po padesátce je to moc fajn, přišla taková psychická pohoda. Jsem ráda za to, kolik mi je. Já vám mladým dnes ani moc nezávidím, nemáte to lehké. To pracovní nasazení, co musíte mít, musíte se rvát o práci...Ale my jsme to lehké asi taky neměli. Bylo míň možností. Vy teď máte možností spoustu, a tak bojujete o tu nejlepší. Víc na sobě pracujete než my tenkrát, aspoň myslím.
Předáváte mladším kolegům své zkušenosti?
Ale se spíš od nich učím. Jisté lehkosti, bezstarostnosti. My starší máme přece jen větší strach – lpíme na jistotách. Ale vy mladší nejste tak úzkostliví. Když se vám něco nepovede, nic se neděje, zkusíte něco jiného. A to bych se ještě na stará kolena ráda naučila: nemít obavy, že se něco nepovede.
Nedávno jste se rozvedla po mnoha letech se Zdeňkem Černínem. Nevadí vám, když se na to zeptám?
Ne, už jsou to vlastně dva roky. Strávili jsme spolu spoustu krásných let, jsem ráda, že jsme je prožili. Nelituji toho, že jsme spolu byli. Ale zároveň vím, že rozhodnutí, že půjdeme každý svou cestou, bylo dobré pro nás oba. Byl to kultivovaný rozchod a v divadle spolu normálně dál fungujeme.
Vypadáte velmi spokojeně, ale přesto... Rozvod okolo padesátky, neměla jste strach udělat takový zásadní krok?
Samozřejmě, že měla. Bála jsem se, že to sama nezvládnu. Takové rozhodnutí není nikdy lehké. Snažila jsem se být k sobě upřímná, vědět, co chci a co už ne...Je k tomu potřeba hodně odvahy. Prostě jsem se v padesáti letech rozhodla udělat si ve svém životě generální úklid.
Prý jste se znovu vdala?
Ano, před třemi měsíci.
Manžel je také divadelník?
Martin Porubjak je dramaturgem Slovenského národního divadla. Vzali jsme se na sklonku minulého roku, byl to takový malý obřad jenom s mým tátou a našimi dětmi. Ale Martin má práci v Bratislavě, takže spolu nejsme denně. Je to hezké a vždycky se na sebe moc těšíme.
Takže spolu nebydlíte?
Ne, já teď bydlím v malinkém bytě jedna plus jedna v Komíně. Moc se mi tam líbí, je tam klid. Můžu chodit na dlouhé procházky do lesa a třeba až na přehradu. Před domem jsem si zryla obrovský záhon. Sousedky mě sice zrazovaly, že tam budou psí hovínka a vajgly, že mi ho lidé pošlapou... Ale nenechala jsem se odradit a teď mi tam kvetou narcisy, modřence, pivoňky... Zjistila jsem, že čím dál víc potřebuji kontakt se zemí. Hrabání se v hlíně mě opravdu baví.
Taky vím, že velmi ráda čtete. Jakou zajímavou knihu jste teď dočetla?
V poslední době se mi moc líbil Gottland od Mariusze Szczygieła. To je úžasná mozaika typických příběhů o nás Češích, všem velmi doporučuji!
To se k vám přidávám, je to opravdu dobrá kniha. Jen jsem si při čtení povzdechla, že takovou trefnou knihu o naší novodobé historii a povaze musel napsat cizinec, u nás se k tomu nikdo nemá...
To je pravda, ale kouzlo knihy je právě v tom, že ji Čech nenapsal. Kdyby ji psal Čech, tak by hodnotil. Szczygieł nám žádné nálepky nedává, jen poskládal pár příběhů bez osobního komentáře. Výběrem těch témat se mu podařilo přesně postihnout naše charakteristické rysy, aniž by je přitom musel přesně pojmenovat a hodnotit.
Který příběh vás v té knize nejvíc zaujal?
Zajímavé jsou všechny, ale snad nejvíc mě překvapil ten o sochaři Otakaru Švecovi, autorovi Stalinova pomníku na Letné. Ta doba byla děsně krutá, Švec dopadl hrozně... Ale co mi připadá typické, jsou reakce lidí. Ty se prostě nezměnily. Pořád všichni do všeho mluví, ví, co je nejlepší. Teď je to třeba krásně vidět na případu Kaplického knihovny. Každý k tomu má co říct, každý je odborník. Tím nechci srovnávat ty situace, tenkrát byla jiná doba a knihovna taky není politický pomník. Jenom lidi jsou pořád stejní.
Když jste zmínila knihovnu, líbí se vám?
Ano. Ten nápad mi připadá od počátku dobrý. A to, co se kolem toho teď děje... Návrh byl schválený a najednou to bude snad anulováno? To je pro nás typické. Všichni do všeho vidíme, všichni jsme experti na všechno. To zní dost skepticky, že? Ale vidíte, já teď taky dělám nálepky! No i v tom nálepkování jsme bezvadní.
Ráda čtete, v divadle pořád ztvárňujete různé postavy. To je úžasná zásobárna příběhů, nenapadlo vás někdy něco napsat?
Ne, takové ambice jsem nikdy neměla. Když jsem byla mladší, tak jsem psala nějaké pohádky dětem. Nikdy jsem to nikomu jinému než svým dětem neukázala. Ale bavilo mě to, máme ty příběhy pořád doma ukryté v rodinné knihovničce. Taky jsme jim s mým tátou, který moc hezky maluje, udělali ilustrovanou dětskou knihu říkadel. Ještě mě tak napadá, když jsme u těch knížek, že bych mohla čtenáře pozvat na velmi zajímavý scénický projekt Listování. To je nápad Lukáše Hejlíka, takové malé divadlo pro čtenáře. Představuje se tam vždy nějaká knížka, částečně je to čtení seškrtaného textu, občas se něco rozehraje... Já v tom neúčinkuji pravidelně, ale přizval si mě třeba k představení knihy Stará dáma vaří jed finského autora Arta Paasilinny, knihy rozhovorů Petry Dvořákové Proměněné sny a teď budu účinkovat ve čtení románu Simion Výtažník od rumunského spisovatele Petru Cimpoesu. No tak to mě třeba moc baví.
Položím vám teď takovou holčičí otázku, ale když vidím, jak jste štíhlá, nemůžu se nezeptat. Držíte nějaké diety nebo sportujete?
Tak diety opravdu nedržím. Mně stačí ten fofr v divadle. Vždycky jsem říkávala, že stačí trochu běhat a trocha stresu. (smích). Ale snažím se cvičit. Tady v divadle jsem začala chodit na pilates, to se mi moc líbí. No a pak chodím hodně na procházky, jak jsem říkala. V létě například pojedeme s dcerou jen tak se toulat s batohem po Čechách. Domluvily jsme se, že si neřekneme kam. Prostě nastoupíme do vlaku a kde se nám bude líbit, tam vystoupíme.
Taková improvizovaná dovolená? To jste mě překvapila. Nebojíte se, že skončíte někde bez ubytování?
Nechala jsem se v tom inspirovat dcerou, ostatně proč si plánovat nějakou staromódní dovolenou. A ubytování se dá najít přece všude, toho se nebojím. Já jsem se po té padesátce přestala bát úplně, takové věci mě netrápí.
Rozhovor s Robertem Rozsochateckým
Čím jsi chtěl být, než ses rozhodl pro herectví?
Myslím, že jsem vždycky tíhl k herectví, ale cesty k tomu, co chce člověk dělat a co někdy musí dělat, aby se uživil, jsou od sebe vzdálené. Proto jsem si vyzkoušel i práce jiné, například jsem pracoval za barem v různých podnicích a tak nějak jsem si tenkrát říkal, že bych si jednou nějaký bar i otevřel.
To je asi zajímavé vyzkoušet si více variant práce a zjistit, že ta, co tě nejvíc baví, je správná! Když by sis otevřel bar, měl by nějaký styl? Tančilo by se tam?
Co se týče stylu, pár nápadů, jak by to mohlo vypadat, mám, ale zatím je to jen v mé hlavě... a co se týče tance, tak určitě ano, koneckonců tanec je sexy ne?
Máš pravdu, tanec sexy je, ale pojďme se vrátit k tobě. Navštěvoval jsi v dětství nějaké kroužky nebo přípravky? Pro dítě to může být důležité, co si myslíš?
Myslím, že dítě by se mělo podporovat v tom, co ho baví, ať už se jedná o herectví nebo třeba o hokej. Samozřejmě že rodiče musí mít takovou zdravou míru rozhodování. Já jsem osobně do žádného takového kroužku s uměleckým zaměřením nechodil, prostě mě bavilo zpívat, hrát na kytaru, tančit.
Jak se k tomu stavěli tví rodiče? Podporovali tě, nebo z tebe chtěli mít někoho jiného než herce?
Podporovali, hlavně máma a myslím, že právě jí patří mé obrovské díky! Nejdřív si nejspíš myslela, že je to jenom koníček, ale když viděla, jak moc mě to baví, pochopila, že pracovat v bance asi nebudu. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší.
Vystudoval jsi tedy hereckou konzervatoř, nebo jinou školu?
Konzervatoř jsem nestudoval, jako snad každý kluk jsem měl rád auta. Proto střední škola automobilní.
Co ale vím, že jsi vystudoval Jamu, muzikálové herectví! Co ti tato škola přinesla? Většina lidí na škole má nějaký oblíbený předmět, měl jsi ho taky, nebo jsi byl ke všem předmětům spíše neutrální?
Každý ví, jak to ve škole chodí, měl jsem oblíbené i neoblíbené předměty, u mě záleželo i na tom, v kolik hodin se daný předmět vyučoval, například balet 8:30 neoblíbený, herectví 16:15 oblíbený. Neutrální jsem byl pouze na předměty teoretické, ale jinak mě mé studium bavilo.
Zajímalo by mě, jestli se vzděláváš dál a v čem.
Snažím se dál zpívat a tančím celkem pravidelně. Co se týče herectví, sbírám zkušenosti od mých starších kolegů. Myslím, že je to skvělé.
Po ukončení Jamu ti hned přišly nabídky z divadel, nebo ses rozhodoval, jestli by nebylo lepší usadit se mimo Brno?
Nějaké nabídky jsem měl, ale chtěl jsem zůstat v Brně. Proto jsem byl potěšen, když mi přišla nabídka z Městského divadla Brno.
Co tě lákalo na práci tanečníka, herce a zpěváka?
Všehochuť?
Máš stálé angažmá, nebo jsi na volné noze? Vím, že jsi vyzkoušel obě varianty, ale která je pro tebe ta lepší?
Mám stálé angažmá právě v Městském divadle Brno, ale 4 sezony jsem byl na volné noze a každá varianta má své pro a proti, každopádně teď jsem spokojený.
Byl jsi vyfocený na plakátě muzikálu Fame, i když jsi v něm neúčinkoval, a na druhý plakát, který putoval do ciziny, jsi na fotce propůjčil své nohy. Co mi k tomu řekneš?
Že mám asi hezký nohy. (Smích)
A co kariéra? Jsi spokojený, nebo bys chtěl ještě něco dokázat? Sníš o nějaké krásné roli?
Jak se říká, není malých rolí, ne, teď vážně, vyloženě vysněnou roli nemám, ale mám rád role výrazné, ať už se jedná o blázna, nebo o žihadlo ve W.S.S.
Mimo divadlo i sportuješ. Věnuješ se thajskému boxu, do kterého chodíš (mimo jiné i s mým tátou). Je to pro tebe odreagováním, nebo cesta, které by ses chtěl věnovat i profesionálně?
Profesionálně zatím rozhodně ne, vzhledem k tomu, že nemohu přijít na jeviště a vypadat jako duhová kulička, zůstanu pouze u odreagování se.
Kdy si na sport uděláš nejvíce času, jde to skloubit s divadlem? Jak často se snažíš trénovat?
Přiznám se, s časem je to těžké, takže když mám volno, snažím se o to, abych vyplnil čas něčím prospěšným pro mé tělo. Věřím, že mi to snad jednou oplatí a podrží mě.
Co tě ještě kromě sportu baví? Máš i jiné koníčky?
Těch by bylo... ale poslední dobou mě baví billiard, chodíme hrát do jedné herny ve městě a musím říct, že je u toho někdy dobrá zábava, i když bratr by se mnou asi nesouhlasil.
Říkal jsi mi, že v současné době sháníš byt. Už se ti to podařilo, nebo stále hledáš?
Tak to je kosa na kámen, otázka bydlení je v dnešní době hodně složitá, sama víš, že to není tak jednoduché najít právě to, co si představuješ, takže stále hledám to pravé…
Téhle otázce se ani ty nevyhneš! Co láska, máš nějakou?
Otázka na tělo…. Řekněme, že jsem šťastný. PROMIŇ!
Děkuji za tvé odpovědi a přeji ti ve tvé kariéře a osobním životě mnoho úspěchů.
Návrat legendární operety
„Mam'zelle Nitouche – či chcete-li Slečna Netýkavka, Slečna Svatoušek – ale kdo by se mořil s překladem stejně nemožným, když je veleslavné a světoznámé samo původní, francouzské jméno hry - Mam'zelle Nitouche. Tedy Nitouche, čili Nituška, není nijak originální dramaturgický výběr ani nijak zvlášť důmyslně časovaná repertoárová bomba. Nicméně ubraňte se Nitušce, když se vám přímo dere na scénu! V tom se koneckonců podobá své titulní hrdince, zmíněnému svatouškovi, který se sice tváří jako anděl, ale šije s ní tisíc čertů! V tomto směru si ovšem nemá co vyčítat s druhým hlavním hrdinou celého příběhu, který žije dvojím životem, totiž jakožto„ pro divadlo pan Floridor“ (pod kterýmžto uměleckým jménem složil svoji právě připravovanou operetu), zatímco „pro klášter zbožný Célestin“, to jest varhaník dívčího ústavu U vlaštoviček, jehož nejvyvedenější chovankou je právě slečna Denisa de Flavigny, zvaná... viz výše.“
Tato slova napsal mimořádný znalec operety a její historie Ivo Osolsobě v pozvánce na premiéru Mam'zelle Nitouche ve Státním divadle Brno před jednadvaceti lety a není k nim téměř co dodat. Čím také komentovat nejširšímu publiku tak důvěrně známý titul? Paradox paradoxů – opereta, která je v Čechách téměř synonymem francouzského šarmu a espritu, je v zemi svého vzniku pozapomenutým antikvárním kusem, kdežto v Čechách je neustále obdařovaná přívlastky „nestárnoucí“, „věčně mladá“ či alespoň „stará dobrá“. Zkusme letmo zalistovat v deset dvacet let starých recenzích brněnských nastudování: „Nituška experiment nevyžaduje“, „Hervého poprávu nesmrtelná Nituška“, „zařadit Hervého Mam'zelle Nitouche na repertoár znamená snad vždy zabrnkání na nejsnáze rozezvučitelné struny vkusu návštěvnické obce“, „graciézní, lehkonohá, jemně nadýchnutá a typicky francouzsky koketní Nituška“, „je nezničitelná, neboť má své kouzlo i v nejkrkolomnějších ztvárněních a úpravách“.
Kdo za tuto mimořádnou českou oblibu „Nitušky“ může? „Viník“ asi nebude jediný, ale hlavního objevíme snadno – překladatel a úpravce Oldřich Nový, představitel nejprve poručíka Champlatreux a posléze slavné dvojrole ústřední (máme-li Nového filmového spojeného nejvíce s jeho nesmrtelným Kristiánem, pak symbolem Nového divadelního je bezpochyby Célestin – Floridor), který dal Hervého vaudevillu definitivně punc inteligentní moderní hudební komedie, aniž by popřel jeho nejvlastnější kouzlo – i hudebně brilantně domyšlenou konfrontaci tří světů: kláštera, divadla a kasáren. (Není ostatně divu, že se po stránce hudební Florimond Ronger (1825 – 1892), po většinu svého života nesoucí pseudonym Hervé, se svým úkolem vyrovnal skvěle – měl k této konfrontaci vztah vskutku osobní. Své první operety psával rovněž v utajení v době, kdy působil jako varhaník v chrámu svatého Eustacha. Umělecké jméno jeho hrdiny – Floridor – naznačuje tuto spojitost více než významně.)
Inscenace Mam'zelle Nitouche v Městském divadle bude ve dvojím znamení – inovace a návratů. Inovace spočívá zejména v lokalizaci děje, který se režisér Gustav Skála rozhodl posunout do Francie 50. let a nahradit armádu četnictvem, evidentně ovlivněn vizuální stránkou slavných francouzských „četnických komedií“ s Louisem de FunŹs. Návraty pak jsou zde minimálně tři. Jmenovaný režisér se vrací k tomuto titulu již potřetí, přičemž před patnácti lety jej režíroval přímo v Městském divadle, tehdy pochopitelně ještě na jeho Činoherní scéně (s Erikem Pardusem v ústřední dvojroli a Alenou Antalovou coby Denisou de Flavigny). Dnešním představitelem Célestina – Floridora bude jeho tehdejší představitel poručíka de Champlatreux Igor Ondříček, s nímž bude alternovat Milan Němec, který se s touto rolí setkal již před deseti lety v pardubické inscenaci – koho jiného než Gustava Skály!
Hervého operetu Mam'zelle Nitouche s libretem Alberta Millauda a Henri Meilhaca uvede Městské divadlo Brno v překladu a úpravě Oldřicha Nového, dále upravenou Gustavem Skálou a Ondřejem Šrámkem. Tým režiséra Gustava Skály (který je také choreografem inscenace) tvoří dirigent Jiří Petrdlík, scénografka Eva Brodská, kostýmní výtvarník Roman Šolc, dramaturgové Ondřej Šrámek a Jan Šotkovský. Kromě již zmíněného tandemu Ondříček – Němec budou moci diváci spatřit jako Denisu de Flavigny Radku Coufalovou nebo Johanu Gazdíkovou, jako Fernanda de Champlatreux Jiřího Macha, Aleše Slaninu či Jiřího Zmidlocha, v roli subrety Coriny Janu Musilovou nebo Pavlu Vitázkovou, coby Matku představenou Evu Gorčicovou nebo Irenu Konvalinovou, jako majora de Chateau – Gibuse Jana Apolenáře nebo Zdeňka Junáka a jako Loriota Petra Brychtu nebo Roberta Jíchu. Dále hrají: Miroslava Kolářová, Vladimíra Spurná, Zdeněk Bureš, Miloslav Čížek, Milan Horský, Libuše Bartošková, Lenka Bartolšicová, Lukáš Vlček, Radek Novotný, Karel Škarka a další.
Premiéra se uskuteční 7. června na Hudební scéně.
Divadlo hraje rád bezmála 60 let
Herec Pavel Kunert oslaví za dva roky osmdesátku, za rok bude u divadla jen o pouhých dvacet let méně. „V mém věku stojím už na okraji. Spíše hraji takové ty čurdičky,“ říká skromně. Přesto jeho nejnovější rolí, žádnou čurdičkou, je postava bači v inscenaci Jánošík aneb Na skle malované. V Šumaři na střeše vytváří rabína, v Cyranovi z Bergeracu postavy Montfleuryho a kapucína. Hraje momentálně v osmi inscenacích. Na jevišti se potkal s Karlem Högerem, se Zdeňkem Štěpánkem, vzpomíná též na Járu Kohouta. Kvůli sezení u kávy pro Dokořán musel odpoledne 8. dubna přerušit spánek po návratu souboru z Lublaně, kde Městské divadlo Brno s úspěchem dávalo Koločavu. Pavel Kunert v ní hraje pastýře. Jeho vyprávění jen od jedné kávy by vydalo na tři rozhovory. Nerad vzpomíná tento oblíbený herec na dopolední školní představení v Divadle Julia Fučíka na výstavišti. V inscenaci Meresjev prý několikrát z únavy na jevišti usnul - v posteli a ke všemu v titulní roli. Nelíbí se mu, že mladí herci, které dokáže tvrdě kritizovat, nezdraví starší kolegy.
Jakou kávu pijete nejraději?
Instantní a malej hrníček. A trošku mlíka. Doma máme tři hrníčky. Manželka zaťuká jednou, dvakrát, třikrát. A já odpovím: jednou, nebo dvakrát, nebo třikrát. To znamená úplně malinkej hrníček, střední, nebo větší. Pití kávy je pro mě takový rituál. Když přijdu domů, první, co si udělám, kafe. I před představením. Pořád říkám: Kafe, to nás drží.
Proč se někdy říká, že někdo má hlad jako herec?
Říká se to velice často. Je to pouze úsloví. Mám pocit, že se to traduje z dob hereckých společností, kdy herci opravdu mnohdy hlad měli. Setkal jsem se v trutnovském divadle s Františkem Poláčkem, býval kdysi ředitelem takové společnosti a vykládal neuvěřitelné věci. Po představení přišel a hercům rozdával. Tomu dvacetikorunu, tomu desetikorunu, pětikorunu. Byla to řehole.
Ano, máte určitě pravdu. Moje babička vzpomínala, jak za první republiky v Třebíči anonymně posílali s dědou kočovné divadelní společnosti Nádherových velikánský koš plný buchet. Na konci představení ho herci vystavili na jevišti a byli strašně dojati. Ale vy jste se dostal k divadlu až v lepších dobách. Jak to u vás probíhalo?
Asi od svých šesti let jsem intenzivně skautoval a brzy se ukázalo, že žádný táborový oheň se beze mne neobejde, tak mi ta huba jela. O něco později jsem si zahrál v Litomyšli s ochotníky ve třech představeních a pak jsem šel do Hradce Králové, kde po vzniku kraje v roce 1949 založili divadlo a inzerovali, že berou taky ochotníky. Vejdu do kanceláře, dobrý den, tak nám něco předveďte. No co jako? No nějaký monolog. Říkám, prosím, já nic neumím. Asi pětašedesátiletý šéf pan Soumar jen rozhodil rukama, ježíšmarjá, co s váma? Tak nějakou básničku! Prosím, já žádnou neumím. Naštěstí na škole - já mám dvouletou obchodní školu, to je moje celé vzdělání - jsme dělali takovou východočeskou frašku o čtyřech lidech, byla ve strašné češtině. Dělal jsem hospodského, byl to kratičký monolog a klidně jsem ho před ředitelem vybalil a jeho náměstek Müller povídá: Ještě něco, ne? Já říkám, prosím, já nic neumím: Pan Soumar, takový suchý člověk, pořád na mě mžoural a říká: Vždyť jsi slyšel, tady toho, hospodského. Později mi řekl, že jsem se mu líbil, vzpomínal na to, že jsem byl takový udělaný, vážil jsem v devatenácti 86 kilo. S takovou klikou jsem se dostal k divadlu.
Jaká byla vaše první role u profesionálů?
První moje role byla shodou okolností tatáž, jakou jsem dělal naposledy u ochotníků. Učitelskej v Magdaléně Dobromile Rettigové. Pocházím z Litomyšle, tam se to odehrávalo. A mou třetí rolí byl Strakonický dudák.
To jste musel být fakt dobrý.
Počkejte, o tom jediný člověk říkal, že ten výkon je báječný. A to jsem byl já sám. Přišel jsem k divadlu s pocitem, že spasím české divadlo! Potom jsem stával v portále a koukal, jak to kolegové cvrkají, a říkal jsem si, tohle jo, tohle ne. Došlo mně, že nemohu být hned mistrem. Takže, k divadlu jsem se dostal doslova po haluzi.
Jak jste se až z Trutnova, kde jste hrál po odchodu z Hradce Králové, dostal do Brna?
To zase byla druhá náhoda. V Hradci Králové tehdy v 50. letech dramaturgoval Zdeněk Dintter. A v roce 1959, kdy ze dne na den zrušili trutnovské divadlo, byl už ředitelem v Divadle Julia Fučíka tady na výstavišti. Napsal jsem mu a vzal mě, aniž by mě viděl. U Fučíků jsem byl do roku 1964, pak jsem přešel do Divadla bratří Mrštíků, jak se dříve jmenovalo Městské divadlo Brno.
Než jsem zapnul magnetofon, vzpomínal jste, jak na herce u Fučíků školní dítka šprtala pecky a šíleně vyrušovala a taky jak jste únavou usínal. Povídejte o tom ještě.
Poslyšte, to byly mnohdy pro herce galeje. Ano, existovala škola někde v Řečkovicích, měli češtinářku, báječnou kantorku, která před návštěvou našeho divadla sezvala žáky, vysvětlila jim záměr autora, pohovořila o hře - a byl klid. Ale ostatní školy, hrůza. Představte si. Já, mladý napumpovaný herec, jsem představení kolikrát zarazil a hřímal do hlediště: „Prosím vás, buď ty děti uklidníte, nebo my nebudeme dál hrát“. A kolegové mi říkali: „Pavle, na to si zvykneš“. No nezvykl jsem si. Pro děcka byla představení u Fučíků radost, odpadla jim matika, čeština. S takovou radostí šly do divadla. My to cítili jinak. Dokonce, když jsem už hrál tady v Divadle bratří Mrštíků, taky jsem kolikrát zastavil představení. Jednou sedělo v hledišti pět vojáků a na začátku Jitřní paní se začali hlučně bavit. Já jsem se kolegyni na jevišti omluvil a řekl do publika: „Promiňte, dokud bude těch pět pánů v divadle, nebudeme pokračovat“. Odešli, vyhodili je.
Jak byste stručně popsal rozdíly v herecké práci za hluboké totality, třeba v 60. až 70. letech, a dnes?
Rozdíly existují. Za prvé se tehdy nemohlo hrát ledacos a jakkoli. Třeba si pamatuji, jak taková ta sebekritika režisérů šla daleko. V jakési rumunské hře vymyslel režisér Pravoš Nebeský scénu v podobě čtyř tarokových karet. A na generálce se na to díval a říká, ježíšmarjá, to není možné. Jedny dveře měly tarok jednadvacítku, další osmičku. Jednadvacátého srpna! Muselo se přemalovat. Anebo třeba takový rakouský vaudeville od Šamberka, Hurá do Paříže se to jmenovalo. Jura Tomek na jevišti a manželka mu říká: Kdy jste přijeli? A on podle textu: Jednadvacátého. A Richard Mihula k němu: „Juro, říkej radši dvaadvacátého“. Poradil jsem mu: „Juro, říkej raději dvaatřicátého“.
To jste trefně charakterizoval. Ano, taky u novin jsme znali a známe autocenzuru.
Chtěl byste stát znovu na začátku své herecké kariéry?
Jo, chtěl. Strašně. Strašně bych rád byl tak mladý. Ale víte, chtěl bych mít ty zkušenosti, které mám teď. Ale nelituji ani dne v divadle, a co jsem se nadělal blbostí!
Zavzpomínejte na nějakou!
Raději ne, to přejdeme. Bylo to v osobním životě...
Měl jste někdy jako herec krizi, že jste chtěl od divadla odejít?
Popravdě musím říct, že jsem měl krizi. Bylo to po mém osobním maléru v hradeckém divadle. Tehdejší šéf Milan Pásek mě kvůli tomu vyhodil, zůstal jsem asi půl roku bez divadla. Říkal jsem si, už nikdy. A za měsíc už jsem psal mimo Národní divadlo v Praze všude.
S Milanem Páskem jste se ale musel setkat později v tomto divadle!?
Setkal a nebylo to vždy jednoduché. Pásek jako šéf některé lidi snášel, některé ne. Mezi ty druhé jsem patřil já. A já jsem byl v té době rebelantský. Byl jsem již u Mrštíků a proslechlo se, že má přijít Pásek jako ředitel. Vím, že jsem na schůzi prohlásil: „Pamatujte si, lidi, jestli sem Pásek přijde“ - použil jsem výroku ze Svatby Krečinského - „i šibenice i Sibiř budou!“ Jemu se to pochopitelně doneslo, vždyť tady měl spoustu přátel. Čili náš vzájemný vztah vypadal podle toho.
Jako umělec byl Milan Pásek vysoko hodnocen, jeho inscenace, namátkou vzpomenu třeba Dürrenmattova Krále Jana, byly plné nápadů.
Šéfoval tady dlouho a byl to skutečně vynikající režisér. Vždycky jsem říkal: „On je to velice nedobrý člověk, ale dej bože, ať u něj hraju!“ Nikdy jsem však nechtěl od divadla odejít, jak jste se předtím ptal. Já říkám: „Mě budou muset z divadla buď vyhodit, vyrvat, nebo tady budu muset umřít“. Víte, jsou někteří kolegové, kteří říkají: „Jedinému člověku věříme, že to divadlo dělá rád. A to je Pavel Kunert“. Mě také nikdo neošidí falešným tónem. Lehce poznám, komu to jde odtud (sáhne si na srdce) a kdo to má jen v hubě.
Jak byste se jako herec charakterizoval?
Vždycky jsem si myslel, že jsem tzv. naturburš, herec pudový. Asi před dvaceti lety jsem to řekl mladému kritikovi a on odpověděl: Pane Kunert, vy se strašně mýlíte, vy jste velice přemýšlivý herec. A já jsem si potom uvědomil, že je to pravda. Víte, já se třeba v šest hodin ráno probudím, probírám se textem a představuji si dění na jevišti. Je to strašné, ani nevím, jestli se to hercům stává. Jedu v tramvaji a v hlavě mně vyskakuje text. Třeba jen jedna věta. A přemýšlím o ní. Netvrdím, že to tak má být, ale je to můj styl. Moje manželka říká, že jsem ženatý s divadlem.
Které role jste nejraději hrával dříve a které máte nejraději dnes?
V mém věku stojím v divadle na okraji. Odehrál jsem moc rolí, od Lakomce přes Hejtmana v Revizorovi, přes Boleslava I., Maršála v Bílé nemoci, Jindřicha VIII., Vladaře v Atlantidě... Víte, to je tak: herec vám nikdy neřekne, kterou roli měl nejraději. Říká, že má nejraději tu roli, kterou hraje právě teď. Já teď hraji spíš takové ty čurdičky, ale vždycky mě baví tu postavičku nějak udělat.
Váš Bača v inscenaci Jánošík aneb Na skle malované je víc než čurda. Vychutnáváte si tu roli? Nemyslím jen tu klobásu, kterou s takovou chutí ukrajujete a pojídáte.
Ano, klobása je pravá. Tu roli připsal režisér Standa Slovák. „Já tě tam do toho prsknu a budeš to celé glosovat“, řekl mně. Mám tu roli rád, protože ji hraji. Není alternována a když mám třeba deset představení za sebou sedět na tvrdé sesli, mám zadek otlačený. Ale roli si opravdu vychutnávám, když pozoruji a srovnávám snažení a souboj svých kolegů-komiků na jevišti.
Jak se cítí zkušený herec, když ho vede začínající režisér, mám na mysli Stana Slováka a už zmíněnou inscenaci.
Dokážu režiséra respektovat, pokud je profík. A Stano začíná být. Myslím si, že se vypracuje na dost dobrého režiséra. Teď to vypadá, jako kdybych mu lezl do zadku! - smích. Ten vztah herce a režiséra je někdy strašně zajímavý. My jsme se teď v Lublani setkali s režisérem Janezem Starinou. Byl původně herec v družební Nové Gorici, dnes jsme dobří přátelé. Teď si představte, že ten Janez nám na jevišti vykal. A já mu říkám, Janezi, ty nám vykáš, proč? A on: Nezlobte se, tam jste páni herci.
Jsou mladší kolegové ochotni vyslechnout vaše připomínky?
Jak kdo. Kdysi jsem míval nějaké připomínky, ale dnes ne. Mladí lidi přišli k divadlu s takovýma prsama a moc si radit nedají. Mně to připadá, že si říkají, ty starý dědku, co ty nám máš. Ale ano, jsou někteří, kteří přijdou a požádají o radu. Za mého mládí jsme měli větší respekt ke starším kolegům. V prvním roce mého působení v Hradci Králové byl nějaký Jarda Šmíd. Já jsem přišel na zájezdu do šatny, byla obsazena. „Kde se mám nalíčit?“ „Na hajzlu, pane kolego. Kandrdas patří na hajzl!“ A myslel to vážně. Bylo mně 19. Přitom to byl šmírák všech šmíráků futrál, ten Šmíd. U Fučíků jsme později hráli Smrt obchodního cestujícího s Karlem Högerem. Jak na pána boha jsme na něj zírali. Ale jak se taky choval! Obrátil se při zkoušce na režiséra Standu Fišera do hlediště: „Dovolíš, Stando?“ Vzal mě kolem ramen, já jsem dělal Biffa, a řekl: „Pavle, podívejte se, uděláme to takhle, ono by to spíše mělo vypadat, jako kdybyste chtěl... Děkuju, Stando!“
Jak trávíte čas jako důchodce?
Před pěti lety jsem začal malovat. Nejdříve jsem obkresloval Svolinského, jeho kytice, pak jsem se pustil do olejů. Rád dělám kopie, ale dělám i svoje věci. Namaloval jsem slunečnice a pod tím napsal: „Promiň, Vincent!“ Dovolil jsem si mu tyknout.
Vážení divadelní přátelé!
Stává se Vám často, že se Vám po přečtení nějaké knihy, novinového či časopisového článku vrací některá z autorových vět – myšlenek, které nejsou ochotny Vás opustit? Stále Vás lákají k sobě, stále o nich přemítáte? Bohumil Hrabal takovou duševní činnost přirovnával k cumlání bonbonu. On takto ovšem hovořil o mimořádně nádherných větách a kouzelně pozoruhodných myšlenkách. Do mne se, bohužel, stejně tak zarývají i věty a myšlenky nesmyslné, zlovolné a čím jsem starší, tím více mě zaskakuje i fakt, že se jich dopouštějí lidé mladší, kteří nedávno skončili svá vysokoškolská studia. Já naivní blázen jsem si myslel, že se sumou nabývaného kvalitního poznání musí být lidé k sobě laskavější… (Např. při nedávné volbě prezidenta naší země zaznělo tolik nenávistných vět, že jejich „cumlání“ by otrávilo nejednu lidskou bytost.) Ve mně od poloviny letošního ledna neustále proznívá myšlenka jednoho mladého člověka, který komentoval jistou situaci slovy: „Bývalí odpůrci mezi sebou uzavřeli smír. Je to velice podivné. Lidsky si to moc nedovedu představit.“ To, že neuvádím konkrétní jméno a konkrétní situaci, vyplývá z mého přání, kterým je neodvedení Vaší pozornosti od myšlení lidského jedince k problému, který tímto myšlením řeší. Vězte však, že uvedené věty jsou citovány zcela přesně a v pořadí, jak byly řečeny a že nešlo „o život“. Kolik mě toho napadá, když si tyto věty opakuju! Pakliže bych přistoupil na logiku sdělovaného, musel bych z lidského slovníku vypustit řadu slov, musel bych zlomit hůl nad lidskou humanitou, musel bych… On to však myslí vážně! Vždyť tvrdí, že si to „lidsky“ – tedy on sám v sobě - neumí představit. A jinak: „lidem“ je takto vlastně napovídáno nesmiřovat se s bývalými odpůrci. Možná jsou takoví lidé, kteří nikdy a za žádných okolností neumějí, či nechtějí odpouštět… ale já se s tím vyrovnat neumím a ani nechci. Jedna z mých prvních básní hledala zdroj lásky, významy její výjimečnosti a nalezla je v prostém aktu lidského odpuštění. A na mysli jsem měl jak onu krásnou křesťanskou lásku k bližnímu svému – tedy ke všem jednotlivým lidským bytostem, ale i lásku k té lidské bytosti, k níž pociťujeme onu lásku jedinečnou. Samozřejmě, že se lidé na sebe zlobí, ovšem nenávidět? To již vskutku musí jít o něco mimořádného, aby mohla nastoupit nenávist – umím si to představit, ale problém, který zrodil zmíněnou formulaci jím zdaleka nebyl. Chápu, že lidé citově strádají, a tak, jako touží po lásce, možná někteří stejně intenzivně touží i po nepřátelství, po nenávisti, vyhledávají konflikty a domnívají se možná, že tím pročišťují svět a že jejich umanutá přísnost je pro všechny přínosem. Já proti tomu celý život oponuji a snad právě proto se stalo mým osudem divadlo. Vždyť kde jinde lidé dýchají podobně stejnou myšlenkou, stejnou emocí, společně se smějí stejnému a pláčí nad tímtéž? Kde jsou více spolu? Snad jen v kostele. A z kostela i z divadla po věky zaznívá – více lásky, méně nenávisti… Odpouštět není slabost – je to dar. A tak jak užíváme daru života, měli bychom umět sami i obdarovávat – bližního svého, ať je to kdokoliv. To si lidsky umím představit.
Když jsem dnes volil pro úvodní článek našeho časopisu úvahu o odpouštění, měl jsem přitom na mysli, že se na Vás musím dnes i já obrátit s jednou konkrétní prosbou o pochopení situace, která v našem divadle vznikla při uvádění jednotlivých premiér na repertoár. Na základě hned několika událostí, (a ne všechny se týkají následně jmenovaných inscenací), jsme museli „prohodit“ pořadí dvou premiér na Hudební scéně našeho divadla, a tak premiéru muzikálu „Peklo“ uvidíte jako první premiéru nové sezony a místo něj jako poslední premiéru sezony právě probíhající uvedeme „Mam’zelle Nitouche“. Jedná se sice o změnu zasahující dvě divadelní sezony, avšak vzhledem k tomu, že všichni naši předplatitelé si obnovili své abonomá v našem divadle(!), tak nikdo o nic nepřijde. Děkuji Vám za pochopení.
Děkuji i za to, jak jste nám při udílení Cen A.Radoka i Cen Thálie za rok 2007 drželi palce. Ne každému divadlu se povede získat v jednom roce tolik ocenění. Dostali jsme vskutku celou záplavu blahopřání, za která zde děkujeme.
Na shledanou v hledištích Městského divadla Brno se s Vámi za všechny kolegy těší
