Vážení divadelní přátelé!
Stalo se tak v případě našeho divadla podeváté a vězte, že bych tím množstvím zajisté nechtěl jakkoliv umenšovat význam každého jednoho ocenění herců našeho divadla nejvýznamnější divadelní cenou v České republice – Cenou Thálie! Zdena Herfortová, Petra Jungmanová, Markéta Sedláčková, Alena Antalová, Radka Coufalová, Dušan Vitázek, Erik Pardus, Petr Štěpán! A nyní Petr Gazdík za ztvárnění Jeana Vajeana - hlavní role v muzikálu Bídníci. Blahopřeji – blahopřejeme! Velmi mě navíc těší, že se u Petra Gazdíka, stejně jako u všech jeho oceněných kolegů z našeho divadla, nejedná o ojedinělý výkon v jedné roli, v jedné inscenaci. Divadla u nás i po celé Evropě nám Petra Gazdíka záviděla, nebo závidí jako ve své době jednoznačně nejlepšího Tonyho ve West Side Story, jako skvělého Jidáše v Jesus Christ Superstar... Vedle toho Petr zářil jako rytíř Des Grieux v Manon Lescaut, Essex v Alžbětě Anglické, Kristián v Cyranovi z Bergeracu, Romeo, ďábelský Darryl van Horn v Čarodějkách z Eastwicku a k tomu v množství hlavních rolí v původních projektech našeho divadla…
Ovšem čas, jak už to v divadle i v životě bývá, se nezastavil… před pár dny Petr dokončil práci na hlavní roli v hudební politické satiře Ptákoviny podle Aristofana, aby ještě čtrnáct dnů před premiérou zahájil zkoušky na titulní roli v historickém Anouilhově dramatu Becket aneb Čest Boží.
Čas se nezastavil. Čas ten hlavní hrdina všech dramat! A nepočká na nikoho ani v divadle, stejně jako v našich životech. Onehdy jsem společně s jiným mimořádným hercem našeho divadla Jiřím Tomkem, který je již (bohužel!) v penzi, vzpomínal na různé inscenace, na různé role a užíval si s ním těch vzpomínek. Je to nakonec to jediné, co z divadelních představení zbude. Co bylo totiž neexistuje jinak než v našich vzpomínkách… vždyť všechno se v okamžiku „teď“ proměňuje v minulost, abychom se hned v následujícím okamžiku, kdy si třeba představujeme věci budoucí, rychle a nenávratně propadali do minulosti! A tak žijeme v neustálém rozhraní mezi vzpomínkami a představami a mnohdy dokonce pro jedno, či druhé zapomínáme žít! A kromě toho se my, bláhoví, utopeni v čase, snažíme ho měřit! A on (čas – ta trapná napodobenina věčnosti!) nezáludně i spravedlivě provází naše snažení, naši existenci… a my v něm stále vyhledáváme silné a výjimečné zážitky, které činí naše životy smysluplnými. Proto někteří od rána do noci pomáhají léčit své bližní, další dělají divadlo, proto jiní sedí dny i noci nad výkresy, před počítači a odevzdávají vášnivě svůj čas, své životy jiným i svému pocitu, že s oním darem největším, který kdy získali - tedy s darem života - naložili tak, aby se jednou, v okamžiku, kdy se s ním budou loučit, mohli usmívat. A to i přesto, že nevytvořili nic věčného. Vždyť co je v tom našem fyzickém světě věčného?
Goetheho Faust po tom všem hledání smyslu života, po všem tom tápání, dochází na konci své životní cesty k přesvědčení, že nic nemá větší smysl v životě lidském než práce a dokládá to na absurdní činnosti člověka, který se snaží moři vyrvat kus země, aby tak rozšířil své políčko a přitom si neuvědomuje, že si na jiném místě našeho světa vezme moře zpět, co jsme mu jinde s lopotnou námahou vzali…
... "Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknout chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ne den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat."
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknout chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ne den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat."
Čas neumí posečkat, byť nás obluzuje různými fintičkami. Tak například učitel, který po desetiletí učí stejnou věkovou skupinu dětí, může nabýt dojmu, že se vše opakuje, že se nic nemění, že čas neexistuje a to až do okamžiku, kdy pohlédne sám na sebe do zrcadla… Všechno se ztrácí v čase aby se z toho stejného času rodilo nové!
A právě proto si nenechte ujít nic, co pro vás nejenom Petr Gazdík, ale celé vaše Městské divadlo Brno chystá.
Nashledanou se s vámi při nevšedních a hlavně NEOPAKOVATELNÝCH uměleckých zážitcích za všechny své kolegy těší
Stanislav Moša 28. 4. 2010
