Vážení divadelní přátelé!
A já jsem se vskutku domníval, že jsme na „to“ odborníci! Vždyť se jedná o dávno domluvenou hru naší civilizace: divadlo je tu proto, aby nás skrze rozličné „mystifikace“ uvádělo v zamyšlení se, v úžas, ve fascinaci, a ti, kteří řídí naši zemi, (uvykli jsme si je nazývat politiky), jsou všech „mystifikací“ prosti, neboť jsou tu od toho, aby se v lopotné, nelehké každodenní dřině za nás všechny dobírali pravdy, aby nám, ne plně informovaným, ozřejmovali procesy, které jsou důležité proto, abychom se tu navzájem například nevyzabíjeli. A snad pro svou, v tomto případě neomluvitelnou naivitu, jsem netušil, že pro mnohé demokraticky zvolené představitele moci bývá důležitější ona moc, než její výkon. Ne, že bych málo četl, obdobných příkladů z minulosti je zde nepřeberné množství… má naivita spočívá v domněnce, že věci příští – budoucí budou ke zvyšující se vzdělanosti populace stále čistější. (Schválně se zde dopouštím této jazykově významové chyby: „čistý“ je prostě „čistý“ a nemůže být tedy něco „čistějšího“ než samo o sobě ono prostě „čisté“. Avšak mnozí podnikavci bažící po moci proto, aby se pozitivně vymezili proti minulým negativům rádi zveličují a ona silná slova rádi nadužívají a už tím matou („matou“ je něžné slovo pro „lžou“). A když jsou u onoho „matení - lhaní - zastírání pravdy“ přichyceni, zvolí na omluvu kouzelné slovíčko, které nám má jejich jednání nejenom ospravedlnit, ale i pozvednout ty obratné chytráky na piedestal vychytralosti, dodávající jim bonus převahy nad jejich protivníky.
Dle různých výkladů různých slovníků cizích slov znamená slovo „mystifikace“ následující: „…předstírání něčeho záhadného, tajuplného, rozšiřování nepravdivé zprávy, víry na oklamání…“ „…úmyslné oklamání někoho, předstírání něčeho, šíření, rozšíření nepravdivé zprávy k oklamání…“
Kdysi, když jsem se poprvé ve svém životě procházel kolem řeky Temže, mi místními zkušenostmi vzdělaného průvodce dělal můj přítel Zdenek Merta. „Víš…“, říkal, „v čem je tahle země báječná? Tady prostě neumějí lhát… odmalička jsou vychováni v tom, že to nejpodstatnější je fair play… to u nás lže skoro každý i v blbostech…“ Mnohokrát jsem se k této myšlence vracel proto, že jsem až příliš často smutně sledoval, jak onu zbraň „mystifikace“ pod různými dobovými názvy používaly různé figury moci. A nyní s tak mocnou vervou sem vtrhlo z jejich úst slovo „mystifikace“. I když nové, byť sebemodernější slovo nemůže nikdy dát starému významu nový obsah.
Nezatěžoval bych vás svým aktuálním etymologickým problémem, kdybych se necítil urážen nepříjemnou četností přirovnávání politiky k divadlu. To tedy pardon! My lžeme rádi a programově! Předstíráme s radostí a mystifikujeme s nadšením! My to máme tzv. v programu a všichni to od nás s napjetím i zaujetím očekávají…
My jsme divadelníci a přirozeně nás rozčarovává, když nám někdo fušuje do řemesla…
A proč tedy mimo divadlo, kde je to běžné i žádoucí, hledat stále nová slova pro omluvu lži? Vždyť je to zbytečně namáhavé a stačilo by tak málo - nelhat!
Nashledanou při skutečných svátcích radostné mystifikace se s vámi v našem divadle za všechny kolegy těší
Stanislav Moša 26. 4. 2011
