Vážení divadelní přátelé,

             27. března si každý rok připomínáme Mezinárodní den divadla, který   byl založen v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce, z nichž k nejvýznamnějším patří tzv. Mezinárodní poselství a každoročně se stává jeho autorem nějaká světově proslulá divadelní osobnost. V letošním roce bylo k napsání onoho poselství vyzváno hned několik osobností. Brit Simon McBurney, herec, dramatik a režisér a jeden z nejvlivnějších divadelníků dneška zastoupil Evropu.  Maya Zbib z Libanonu je režisérka, herečka, dramatička, spoluzakladatelka divadelní společnosti Zoukak a své prohlášení napsala za arabské země. Werewere Liking, spisovatelka, dramatička, režisérka, pedagožka a herečka se narodila v Kamerunu a její poselství zastupuje Afriku. Ram Gopal Bajaj, divadelní režisér, divadelní a filmový herec, akademik, někdejší ředitel Národní dramatické školy v Dillí je z Indie a svým provoláním zastoupil Asii a Pacifik. Sabina Berman, spisovatelka, dramatička a novinářka z Mexika ve svém poselství pak mluví za Severní a Jižní Ameriku.

           Je mi líto, že vás na této stránce nemohu seznámit se všemi těmi nádhernými texty o významu divadla, které zmínění kolegové napsali. Vyjímám pouze dvě ukázky, v nichž lze nejlépe vysledovat to, oč nám, všem divadelníkům na světě i vám našim divákům, jde snad nejvíce…

          Simon McBurney píše: „Půl míle od břehů Kyrenaiky na severu Libye leží velký skalní převis, osmdesát metrů široký a dvacet metrů vysoký. Roku 1951 prokázal rozbor uhlíku, že tu člověk žije nepřetržitě už 100 000 let. Mezi odkrytými nálezy byla i kostěná flétna stará 40 až 70 000 let. Když jsem se o tom jako kluk doslechl, zeptal jsem se otce: ‚Oni už měli hudbu?’ Usmál se na mě a řekl: ‚Jako všechna společenství…’ Roku 1963, kdy nad světem visela bezprostřední hrozba jaderné války, řekl můj předchůdce, velký Arthur Miller: ‚Když mám psát v čase, kdy mají diplomacie a politika tak strašně krátké a slabé ruce, musí úděl spojování lidské společnosti nést citlivé, byť někdy dlouhé objetí umění. ’ Význam slova drama se odvozuje od řeckého ‚dran’, tedy ‚dělat’… a slovo theatre pochází z řeckého ‚theatron’, tedy doslova ‚místo na dívání’. Místo, kde se nejen díváme, ale také vidíme, vnímáme, chápeme. Před 2400 lety navrhl Polykleitos mladší velké divadlo v Epidauru. Vejde se do něj až 14 000 lidí a akustika je v tomhle divadle pod širým nebem omračující. Škrtnete-li uprostřed jeviště sirkou, je to slyšet na všech čtrnácti tisících místech. Jak bylo v řeckých divadlech obvyklé, při pohledu na herce bylo vidět i na krajinu za nimi. Nejenže se tak propojovalo několik prostředí, obec, divadlo a příroda, ale také se tu propojovaly časy. Hry znázorňovaly děje dávných mýtů v současnosti a zároveň jste mohli za hranicemi jeviště pozorovat, co vás čeká v budoucnu. Příroda... Žijeme v době, v níž je těžké vidět jasně. Obklopuje nás tolik fikce jako nikdy dřív v celých dějinách. Každý ‚fakt’se dá zpochybnit, každá vyprávěnka se hlásí o naši pozornost coby ‚pravda’. Jedna fikce nás obklopuje neustále. Ta, která se nás snaží rozdělit. Oddělit od pravdy. A jednoho od druhého. Abychom se rozloučili. Lidi od lidí. Ženy od mužů. Lidské bytosti od přírody. Čas, v němž žijeme, se vymyká přítomnosti. Soustředí se na nedávnou minulost a blízkou budoucnost. Tohleto nemám. Tohle si koupím. Teď jsem si to koupil, takže potřebuju další… věc. Dávnější minulost je zamlžená. Na budoucnosti nesejde. Mnoho lidí říká, že nic z toho divadlo nezmění nebo změnit nemůže. Ale divadlo nezmizí. Divadlo je totiž místo, jsem v pokušení říct útočiště. Kde se lidé scházejí a okamžitě tvoří společenství. Vždycky to tak bylo. Divadla jsou tak veliká, jako první lidské společnosti, od padesáti duší po čtrnáct tisíc. Od nomádské karavany po třetinu starověkých Athén. Divadelníky nelze zastavit. Každý večer se znovu objeví. Každý večer se herci a diváci sejdou a sehrají totéž drama. Kde jsou herci a diváci, tam se budou hrát příběhy, které nelze vyprávět nikde jinde, ať už v operních domech a divadlech velkých měst, nebo v táborech migrantů a uprchlíků v severní Libyi a všude po světě. Jako společnost nás toto hraní bude vždycky poutat dohromady. A kdybychom byli v Epidauru, mohli bychom vzhlédnout vzhůru a podívat se, jak to všechno sdílíme s širou krajinou. Že jsme vždy součástí přírody a před tím nemůžeme utéct, zrovna tak, jako nemůžeme utéct z naší planety. A kdybychom před 40 000 lety drželi onu kyrenaiskou flétnu, chápali bychom, že minulost a současnost jsou nedělitelné a že řetězec lidského společenství nemohou tyrani ani demagogové nikdy přetnout.”

          Z textu Werewere Liking z Kamerunu pak vyjímám následující:

„V naší poslední divadelní inscenaci nazvané Strom Bůh se říká toto:

Bůh je jako velký strom,

ze kterého každý vidí

vždy jenom kousek

podle úhlu, ze kterého se na něj dívá.

Kdo letí nad ním,

vidí jenom listí a případné plody, nebo květy.

Kdo žije pod zemí, pozná spíš kořeny

A ti, kdo se o strom opírají zády,

Ho budou znát jen jako to,

co těmi zády cítí.

Ti, kteří přicházejí ze všech světových stran

jej uvidí z úhlů,

ke kterým nemají zaručený přístup ti,

kdo stojí před ním.

Někteří vyvolení proniknou tajemstvím

mezi kůrou a dřevem

a ještě jiní poznají důvěrnost dužiny stromu.

Ale ať už kdo vnímáme s jakou povrchností,

anebo hlubokým vhledem,

nikdy ho nikdo neviděl z takového úhlu

aby viděl všechny jeho vlastnosti zároveň,

ledaže by se stal tím božským stromem sám!

Jenže byl by to pak ještě člověk?“

         

            Divadlo je od svých počátků klíčem k odkrývání těch nádherně vzrušujících tajemství, jež nás obklopují. Oddáváme se mu s radostí i vděčností. Tleskáme mu s nadějí, že v nás všech pomáhá odkrývat to nejlepší, čeho jsme schopni.

Na shledanou při takovýchto svátcích divadla se s vámi za všechny své kolegy těší

 

Stanislav Moša 1. 5. 2018
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->