Vážení divadelní přátelé,
čas od času se setkávám s kvazi anekdotou, která říká, že u nás (myslím tím v České republice) rozumí sportu, zdravotnictví a kultuře každý, protože každý někdy v životě sportoval, každý byl alespoň jednou u doktora a každý se někdy ocitl na koncertu nebo zavítal do divadla. A vzhledem k tomu, že někdy zajdu do hospody, tak bych k tomu ještě přidal i politiku.
Vždyť člověk je od přírody tvor kritický, a tak se vyjadřuje k mnoha věcem, i když o nich má prachbídné povědomí. Mnozí dokonce cítí jako svou povinnost vyjadřovat se, i když o daném oboru nevědí vůbec nic. Stačí třeba zajít na fotbalový zápas a naslouchat různým „odborníkům“, kteří se s despektem, ba přímo urážlivě vyjadřují k hráčům na trávníku. S kelímkem piva v ruce pokřikují své rady typu: „…seš pomalej! Nestíháš!“ na ty, kteří by jim v běhu na sto metrů utekli o půl kilometru. Sám jsem to jednou (dodnes se za to stydím) zažil, když jsem poprvé viděl na vlastní oči hrát světovou tenisovou hvězdu Ivana Lendla a podivoval jsem se, jak to, že tamten míč zkazil nebo jiný nedoběhl… vždyť to bylo pro mě, člověka jenom pár metrů od něj vzdáleného, tak jednoduché! (Tenis hraju dodnes už od dětství, ale nikdy, ani ve své nejlepší formě, bych mu nemohl ani na okamžik konkurovat.) Od té doby, když mám nutkání se k čemukoliv, čemu nerozumím, vyjádřit, připomenu si ten trapný okamžik, kdy jsem se povyšoval nad Ivana Lendla, a velmi rád použiju starou moudrost, která napovídá: „Mlčeti zlato.“
Lidská společnost už dávno selektuje jednotlivce podle jejich schopností v systému, který nazýváme dělbou práce tak, že nakonec, jak se zpívá v jedné písni Jana Wericha: „Ten dělá to a ten zas tohle…“ Postupná specializace různých činností pak pro jejich výkon vyžaduje skutečné odborníky, kteří musejí své obory dlouhá léta studovat, trénovat či cvičit (atp.), aby je mohli odpovědně vykonávat.
Bohužel jsme dnes obklopeni lavinami názorů, že ti druzí to dělají špatně. Houfy expertů se vyjadřují ke všemu možnému s potřebou zpochybňovat jakýkoliv krok „těch jiných“. Nedávno jsem si říkal, jak by bylo pro mnohé z nich užitečné, kdyby bylo možné je za všechnu tu jejich opovážlivou drzost, kdy hrubě urážejí své poctivě se snažící bližní, přinutit „za trest“ k tomu, aby alespoň na dva dny dostali zodpovědnost řídit třeba hospodu nebo nemocnici nebo orchestr nebo stát…
Kdysi mi pan profesor Milan Lukeš (první ministr kultury po sametové revoluci) řekl krásnou moudrost: „Víš, Stanislave, v naší zemi je velmi mnoho lidí, kteří mají třeba i dobré myšlenky, ale zároveň postrádají jakoukoliv schopnost je uskutečnit. Jenom sedí a „melou“. My v divadle musíme svou ideu nakonec vždy materializovat.“ A v tom je ten podstatný rozdíl mezi těmi, kteří své myšlenky s plnou zodpovědností přivádějí na svět, a těmi, kteří výsledky jejich práce zatracují.
Prosím tedy všechny samozvané experty o trochu úcty k práci jiných. Pokuste se vžít do jejich uvažování, proč dělají zrovna to, co dělají. Pochybuju, že by kromě zločinců šlo poctivým lidem o cokoliv jiného než o prospěch bližních.
Ovšem, a tím si nechci protiřečit, však samozřejmě nemohu opomenout tu smutnou skutečnost, že se někdy do pozic, v nichž by měli předvést své vědomosti, svůj talent či své umění, dostanou lidé, kteří na ně svými dispozicemi absolutně nestačí… i to jsme zažili a zažíváme.
Asi bych měl nakonec napsat něco pozitivního, takže: přijďte si spravit náladu k nám do divadla. Vězte, že si u nás vážíme poctivé práce vás všech a že se maximálně snažíme o totéž.
Za všechny své kolegy
