Vážení divadelní přátelé,
před několika dny se u nás odehrála premiéra vizualizovaného oratoria BASTARD, které jsem před 31 lety napsal se Zdenkem Mertou. Premiéra se uskutečnila 11. listopadu 1993, inscenace zažila 201 repríz, hrála se v mnoha městech naší země a několik let hostovala i v Národním divadle v Praze. Nové představení tentokrát se svým týmem skvěle připravil režisér Petr Gazdík. A samozřejmě mě po zhlédnutí napadají různé myšlenky, které jsou převážně konfrontačního charakteru. Když jsem kdysi Bastarda psal, svět kolem sebe jsem vnímal jako nádherné místo k životu, které si však sami lidé ničí nenávistí, slepou sebeláskou, sebestředností, závistí, sobectvím a hloupostí. Ne že bych věřil, že uvedením jedné hry se dokáže celé lidstvo změnit k lepšímu, ale vážně jsem si nemyslel, že mé vnímání světa bude po třiceti letech mnohem, mnohem smutnější. Proč kolem sebe vidím ještě více zla než tehdy, když každá z lidských bytostí je obdařená schopností rozeznávat dobré od zlého a lidé mají k dispozici prostředky, kterými před třiceti lety nedisponovali, a měli by tak být rozhodně vzdělanější než tenkrát.
Jeden z divadelních kritiků se mě po naší nové premiéře zeptal na to, proč jsem tomu dílu dal tenkrát název Bastard, a ne například Novodobý Faust. Odpověděl jsem mu, že jsem nepsal o doktoru Faustovi, ale o člověku obecně, o člověku, který se nepovedl, že jsem chtěl provokovat současný svět kritickým zamyšlením se nad naší lidskou tendencí podléhat zlu, zrazovat lásku, ubližovat bližním. Stejně tak jsem se však chtěl vyznat ze svého přesvědčení, že neznám lepší svět, než je ten náš, i z toho, jak moc je mi líto, jak s ním my lidé zacházíme, jak se na něm k sobě chováme, ale přitom zároveň i sdělit, že nikdy nezmizí šance, abychom v něm nemohli být šťastní. Vždyť přece záleží jenom na každém jednom z nás.
Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla… Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“ Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ „Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ,Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘ “ Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“
Samozřejmě že had lhal – jsme smrtelní, ale zato máme schopnost rozpoznat dobro i zlo a tím jsme jako Bůh... Ale chováme se vskutku tak? Jsme jako lidé vůbec hodni tohoto příměru? Denně jsem konfrontován s tím, jaké hrůzy obcházejí tento svět, a příčinou těchto hrůz není nikdo jiný než právě lidská bytost – Bůh? Ta lidská bytost vnímající sama sebe coby Boha se dnes opovažuje uvést do života umělou inteligenci!!! Omlouvám se, že se ptám, ale o jakou inteligenci se tu jedná? O tu naši založenou na nenávisti, slepé sebelásce, sebestřednosti, závisti, sobectví a hlouposti? A už teď je jasné, že k umělé inteligenci budou mít přístup i ti, kteří tu svou zcela postrádají!
Určitě se nedočkám nové premiéry Bastarda po dalších třiceti letech, ale s poměrně velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že náš svět v té době nebude přes veškeré lidské technické vymoženosti prosperovat, že nebude laskavějším místem k našemu bytí.
Anebo…?
Na shledanou se s vámi při návštěvě našeho divadla za všechny své kolegy těší stále opatrnější optimista
