leden 03/04
Spanilá jízda do Amesterodamu
Místo cepy a sudlicemi vyzbrojil jsem se ovšem zbraněmi přirozenějšími - několika objektivy, ostře (o)řezanou tužkou a poznámkovým blokem. V něm poznámka první, zapsaná ve Spessartu při marném čekání na jeho strašidla udolaná nejprve filmaři a nakonec dálničním provozem: Rozkvetlé louky kolem frankfurtského letiště na začátku prvního zimního měsíce - to tu ještě nebylo.
Ano, vážení. Cestou na premiéru muzikálu West Side Story v amsterodamském Theatre Carré se 2. prosince nad ránem i v Porúří třpytila zelená tráva oděná do poučníků z nočních mlh. Místy kvetl devětsil, a dokonce pampelišky, sasanky a jiné býlí.
První dojem z Benátek severu? U nás máme s cyklistickou mánií ještě co dohánět. V Amsterodamu má kolo nejspíš úplně každý; většinou staré rachotiny bez převodníků. Nač taky na dokonalých rovinatých cyklistických stezkách mezi nesčetnými kanály a průplavy a v roztomilých uličkách s typickou nizozemskou architekturou mřížkovaných budov na úzkých městských parcelách?!
Než si na provoz kolařů zvykne, hrozí pěšákovi nejedna kolize. Zvládnout se to ale dá. Máte zodpovědnost: vidět a napsat o nejlepším kontinentálním nastudování světoznámého Bernsteinova muzikálu v nastudování Stanislava Moši - se čtrnácti premiérovými hvězdami získanými ke spolupráci v konkursu přímo na newyorské Broadwayi - prakticky do všech nekomparsních rolí.
S kolegyní Radmilou Hrdinovou jsme přijali pozvání na premiéru do Amsterodamu také proto, že jsme nutně potřebovali vyléčit duši ze „zážitku“ v Karlíně, jehož soubor má ještě dlouho hrát, nebude-li postupně odepsán, namísto ve svém povodní zničeném divadle ve Sjezdovém paláci. Hrát ale Westku bez Tonyho a Marie (jen operně školený Aleš Briscein a obtížně intonující, kuňkavá vycházející hvězdička Lucie Černíková) se zkrátka nedá. Roman Vojtek (Riff) ani Tereza Duchková (Anita) listopadovou premiéru v Praze nezachránili...
Již Mošovu domácí verzi, která na podzim oslavila pětistovku repríz, zdobí vysoká profesionalita zaručující v získaném náskoku před zbytkem Česka potěšitelnou skutečnost, že totiž Brno je jedinou scénou u nás, kde je možné vidět opravdické muzikálové herectví (onu rovnost zpívání, tancování a hraní). Jeho West Side Story patří na samý vrchol polistopadové české muzikálové produkce. Pokud to někdo nechce vědět, není to chyba brněnských inscenátorů.
Stairway Production BV & Arena Theater U. Festspiel GMBH spolu s I.S.M. Times Square Productions New York vložili důvěru do rukou a hlav českého týmu a výsledkem je brilantní, fascinující West Side Story. Tradiční Mošovi spolupracovníci, choreograf Vladimír Kloubek, který se nebál nekopírovat taneční prvky známé především z filmu a vytvořil originální pohybový part vlastní, scénograf Miroslav Melena, jehož invence je nevyčerpatelná, fantazií naplněná a smyslem pro stylové kreace obdařená kostymérka Andrea Kučerová, to je základ amsterodamského kolosálního úspěchu, naplněného nekončícím aplausem dvoutisícihlavého publika největšího premiérového nizozemského divadla.
Výhoda amerického konkursu: Žraloky hrají hispánští Američané včetně černého Nicka Sancheze v roli China. Vanessa Londino není o nic méně mladou Mariou než její pražská představitelka, ale do nejmenšího detailu zahrála všechny nuance jejího lidského zrání - od dívčí naivity přes tragickou zkušenost až po výzvu k toleranci - znamenitě.
Mohl bych probírat jednoho sólistu za druhým: Michaela Gillise nebo Christophera Woltera, Mošovy Toníky, temperamentní Carolinu Burdo (Anitu), nesmiřitelného Bernarda v podání Andrea Togniho a Riffa Sheridana Wrighta, češtinu v průběhu zkoušek mistrně zvládajícího (včetně bezchybných „třistatřiatřiceti stříbrných křepelek...“) Patricka H. Douglase coby policistu Krupkeho atd. atd.
Když se dílo daří, nastupuje také v Nizozemsku úspěch (to jenom u nás spíš závist). A tak se po amsterodamském uvedení do života vypravila česko-americko-německo-nizozemsko-švédská West Side Story na cesty. Do poloviny dubna má stihnout nejméně sto a jednu reprízu, namátkou v Maastrichtu, Gentu, v Den Haagu, jak se tam správně říká, v Rotterdamu, Arnhemu, Goudě, Eindhovenu, Winterswijku... Až se američtí sólisté unaví, zastoupí je samozřejmě srovnatelní z Česka. V Mošově divadle jich mají na skladě, co hrdlo a duše ráčí.
Z archívu
Od Evžena Sokolovského k Milanu Páskovi
Bouřlivé události v druhé polovině šedesátých let - doznívání éry Antonína Novotného s jeho pokusem o nastolení režimu osobní moci, osm měsíců Pražského jara, srpnová invaze a okupace - byly zajisté tím nejpodstatnějším, co ovlivnilo soudobé divadelní dění, také brněnské. Bez vlivu na ně nebyl však ani individuální podíl a přínos jednotlivých uměleckých osobností. Jestliže v letech 1959-1966 byly v Brně dominantou divadelní tvorby inscenace Evžena Sokolovského (nejenom na mateřské scéně Mahenovy činohry, ale též ve Večerním Brně, ve Studiu JAMU, ano i v Divadle bratří Mrštíků, byť "jen jedenkrát" (Evžen Oněgin), po odchodu Sokolovského z Brna do Prahy v roce 1967 zaujal jeho dřívější favorizované postavení Milan Pásek, režisér, umělecký šéf a později ředitel tak řečené druhé brněnské činoherní scény.
Brněnská léta Evžena Sokolovského zhodnotil výstižně Ludvík Kundera, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků: "Prohnětl nejbrutálněji, ale zato nejtrvaleji, tvář brněnskému divadlu šedesátých let. Vmodeloval mu rysy, které čas nezahladil, nezasul. S barokně hyperbolickým temperamentem, se surrealisticky propadavou fantazií vnesl na brněnská jeviště svět svých představ, své vidění světa; se samozřejmostí »hrozného dítěte« je otevřel novému proudění i dění..." Z režiserské nadprodukce Sokolovského (prý býval v nejlepší formě, když byl nejvíc zapřažen) zůstaly jako nezpochybitelné hodnoty dvě inscenace brechtovské: Zadržitelný vzestup Arthura Uie a Kavkazský křídový kruh, Totální kuropění (dramatická prvotina Ludvíka Kundery), Hamlet a přede všemi Komedie o umučení neboli Pašije, podle Kunderových slov druhý z mocných impulsů, které Brno dalo po válce českému divadlu.
Také o Milanu Páskovi vydal věrohodné svědectví jeden z těch, kteří mu byli v těch letech nejblíže: Václav Renč, dramatik, překladatel, básník i příležitostný režisér. Pro Renče to byl "divadelník velké víry", který byl duší všeho tehdejšího dění právě tak, jako jím uměl být zamlada v zúženém týmu herců a hereček jedné inscenace.
Renč byl přesvědčen o tom, že Páskův příchod do vedoucí funkce v Divadle bratří Mrštíků - vlastně spíš jeho organický návrat do Brna - znamená kapitolu pro celé brněnské divadelnictví, a nejen pro ně. Rozborem jeho vrcholných inscenací z let 1967-1972, jimiž si v Brně neopakovatelně zopakoval i někdejší inscenační výboje z Hradce Králové (O’Neillovu dramatickou trilogii Smutek sluší Elektře, Maryšu bratří Mrštíků, Aprílovou komedii (zmuzikalizovanou a aktualizovanou verzi Shakespearovy hry Večer tříkrálový), jakož i nastudováním Dürrenmattovy adaptace Krále Jana a Anouilhova Becketta, dospěl Renč k zjištění, že léta uměleckého zrání a zralosti přivedla Milana Páska od někdejších formalistních pokusů k soustředění na myšlenku, ať autorskou (přímo dílem vyslovovanou), nebo interpretační, vyslovenou až inscenačním přístupem a výsledkem. Ve všech těchto případech, míní Renč, stávali jsme se svědky "velké události".
Byla to neobvykle plynulá řada divadelních počinů - od O’Neillovy Elektry (1967) až po Dürrenmattova Franka Pátého a Návštěvu staré dámy téhož autora (1972) - myšlenkově i tvarově dovršených představení vysoké umělecké úrovně, jaké Pásek v pozdějších letech už bohužel nedosáhl. Byla to patrně nejlepší léta Páskova života v dramatickém umění.
"Vrcholná éra i těch nejšpičkovějších režisérů nikdy netrvá déle než sedm let", napsal Sokolovský nedlouho před smrtí. "Pak už se žije z podstaty. A já těch sedm let zažil, což ne každý režisér může říci. Možná že těch sedm let platí o profesionálních vrcholech obecně..."
Určitě platí i o Milanu Páskovi, jehož tvůrčí dráha dosáhla svého zenitu právě v brněnských inscenacích ze šedesátých a počátku sedmdesátých let.
Z pozapomenuté historie Divadla Bratří Mrštíků
K zajímavým kapitolám Divadla bratří Mrštíků, předchůdci dnešního úspěšného Městského divadla, patří éra roku 1968, rezonující společenské pohyby pražského jara a politické tání. Byla to mnohoslibná doba a obrazila se i v divadle. Dnes, kdy je tvůrčí volnost samozřejmostí, a nad dramaturgickými záměry divadel neslídí mnohohlavá saň cenzury, neškodí připomenout tehdejší dobu, kdy naděje po skutečné tvůrčí volnosti a výbojích okouzlila většinu divadelních tvůrců. Tak tomu bylo i v Brně.
Díky pochopení tehdejšího ředitele DbM Milana Páska, na něhož jsme se obrátili, byla připravována v DbM scénická montáž z děl autorů, které tehdejší režim izoloval ve vězení, k nim byly přiřazeny i jednotlivé básně politických vězňů, vzniklé za mřížemi v pevnostech, na lágrech Jáchymova apod. Cílem bylo ozřejmit veřejnosti duchovní rozměr života za mřížemi. Texty pro jevištní provedení jsem získal různými cestami, zčásti i na inzerát. Patřily mezi ně i některé mé básnické a literární pokusy, vzniklé v prostředí, kde "dveře nemají zevnitř kliku".
Režie se měl ujmout z rozhodnutí Páska mladinký Pecháček, výtvarně měl akci ve svém scénografickém diáři rozpracovánu šéf výpravy DbM Antonín Vorel.
Vpád okupačních vojsk 21. srpna 1968 úspěšně zahájenou akci překazil. Navázané kontakty s DbM jsem přesunul na oblast publikační, do níž patřilo psaní glos a reportáží o brněnských divadlech, především o DbM, publikování medailonů o hercích a dalších umělcích.
Svědčí o odvaze ředitele Milana Páska, že mne zval i v počínajících letech normalizace na hodnocení inscenací DbM, než i jemu byla v této oblasti zúžena možnost svobodně rozhodovat.
Vzpomínám na tuto epochu s příjemným pocitem na poznání lidí, kteří obětovali divadlu talent, i mnoha dalších aspektů, o nichž se dnes již téměř neví.
Proto vznikla i tato vzpomínka, aby se nezapomnělo úplně.
Bohumil Robeš
Host do domu
„Divadlo jsem milovala,“ říká akademická malířka a scénografka Inez Tuschnerová.
Kdybychom si v encyklopedii Kdo je kdo našli heslo Inez Tuschnerová, dočetli bychom se nejen to, že pochází z Brna, kde dodnes žije, ale také to, že jejím životním krédem je výrok F. de la Rochefoucaulda: „Divit se lze jen tomu, že se stále ještě lze čemu divit.“ Ti, kteří znají její životní příběh, stejně jako její výtvarné práce – ať už v oblasti netkaných textilních technologií nebo práce pro divadlo – ji však spíše obdivují…
Léta studentská
„V Praze jsem studovala na oddělení monumentální malby u profesora Fišárka. Byl to ateliér, kde jsme se všichni měli rádi. Když potom člověk vyjde ze školy, tak zjistí, že už tomu tak není., vzpomíná Inez Tuschnerová na léta studií... „Mými kolegy byli Karel Sloup, Pavel Nešleha, Radek Kratina – ti už jsou po smrti. Studoval s námi i Vladimír Komárek, bydleli jsme na stejných kolejích - byl to člověk nesmírně zábavný a to, co píše ve svých vzpomínkách, je všechno pravda. Třeba naše společné báječné zkoušky z ruštiny: pamatuji si, jak jsme spolu šli přes zasněžené, opuštěné Staroměstské náměstí a hledali jsme malou hospůdku, kde jsme dlouho a šťastně zapíjeli náš úspěch.“
Doba art protisu
Art protis – neboli netkaná textilní technologie - vznikl v roce 1964 ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně. „To byla zcela nová, do té doby neužívaná metoda, která spočívala v tom, že se rounem vzorovalo na podklad podle návrhu. Vždycky jsem se snažila zdůraznit to, co bylo na této metodě specifické: že to není obyčejná malba, není to imitace malby, ale textil, kde se využívá struktury vlákna, která musí být zřetelná.“ A tak se zrodil art protis, pozdější československý patent, který je neoddělitelný od jména Inez Tuschnerové. V roce 1972 zachytil Jan Špáta v krásném televizním dokumentu, nazvaném Hledání nové krásy, příběh Inez Tuschnerové, v němž představil její nejvýznamnější práce a především postup při výtvarném zhodnocení netkaných textilií. „Je to vlněné rouno, které se různě klade na podklad. Pracovala jsem převážně s vlněným česancem – bylo nejlepší pracovat na zemi, aby člověk měl potřebný odstup. Pak to šlo celé do zvláštního stroje, kde se to prošilo. Art protis měl svoji zvláštní strukturu.“ Tak vznikl například Strom pro sedm hrdliček a řada jiných slavných tapiserií. Obdiv sklízely na mnoha výstavách, například na bienále tapiserií v Lausanne v roce 1971, nebo na mezinárodní výstavě Vzájemnost – Konfrontace v roce 1998. Její práce jsou zastoupeny v mnoha evropských muzeích a galeriích, u nás bychom je mohli najít například v Moravské galerii nebo v Muzeu města Brna na Špilberku. Za oceněnou tapiserií z bienále v Lausanne se můžeme rozjet do galerie v Novém městě na Moravě. Mnohé její objekty dnes visí i v soukromých sbírkách, například ve Francii nebo v Německu. „Každý výtvarný objekt je originál. Předtím jsem dělala i gobelíny – například ve spolupráci s arch. Fuchsem vznikl velký gobelín znázorňující pohyb, který byl určen pro taneční sál – chtěla jsem, aby, když se lidé v sále otáčeli a zahleděli se na obraz, bylo vidět pohyb“, vysvětluje výtvarnice a sebeironicky dodává, že komerčně nikdy příliš úspěšná nebyla. „Na to jsem jaksi nikdy příliš nemyslela. Šlo mi vždycky o to, abych vyjádřila co chci a aby se to líbilo těm, kteří se budou na tento výtvarný objekt dívat.“ Výčet cen, které za svá díla dostala, by byl dlouhý, stejně jako výčet výstav, kterých se zúčastnila. Studijní cesty ji přivedly na mnoho krásných míst, kde hledala inspiraci – Řecko, Itálie, Francie, Švédsko, Egypt…
Kapitola divadelní
„Divadlo mne bavilo odjakživa,“ říká Inez Tuschnerová. Pro potvrzení jejích slov by možná stačilo jedno číslo: je podepsána pod více než stovkou divadelních výprav. „Můj vztah k divadlu možná souvisí s mým expresivním názorem. Už jako žákyně Střední uměleckoprůmyslové školy jsem navrhla svoji vůbec první výpravu pro divadlo – studovala jsem u profesora Šálka a ten mě poslal na praxi do tehdejšího Divadla bratří Mrštíků, kde byl výtvarníkem Milan Zezula. S režisérem Plevou jsem se podílela na inscenaci Chrousta – výprava pak byla oceněna cenou divadelní Žatvy.“
Život pak odvál mladou výtvarnici do Prahy: „Rodiče chtěli, abych po střední škole šla do zaměstnání, měla jsem nastoupit do divadla – ale já jsem místo toho tajně odjela do Prahy, kde jsem udělala zkoušku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V Praze jsem se pak seznámila s vynikajícím režisérem Oto Hasem, který působil v Divadle armády (nynějším Divadle na Vinohradech) a zadal mi ve třetím ročníku návrhy kostýmů na Paustovského hru o Puškinovi s Vladimírem Šmeralem v hlavní roli. Pamatuji si, že v dalších rolích hrála tehdy Jiřina Jirásková, Libuše Pospíšilová – pozdější dramaturgyně v televizi. To byla práce, na kterou jsem dlouho vzpomínala - kostýmy se šily v jednom z nejlepších pražských módních salonů pana Bulky, který pracoval i pro barrandovské ateliéry.“ Tvůrčí práce pro divadlo – to bylo něco, co mladou výtvarnici Inez Tuschnerovou uspokojovalo, bavilo a těšilo. Ve své profesi chtěla být důsledná: „Abych se dostala na školu, vyučila jsem se švadlenou, protože jsem chtěla rozumět i tomu, jak moje návrhy v dílnách vznikají. Začátky byly krušné, během studií jsem třeba dělala s otcem dnešního pana premiéra Špidly – Václavem Špidlou, kostýmy pro plzeňského divadlo, pro inscenaci „Základy na písku“, kde hrála hlavní roli tehdy slavná Jarmila Zítková. Když jsem si pak jako studentka jela stopem do Plzně pro honorář, v divadle už bylo zavřeno a já se neměla kam vrtnout. Tehdy mě potkal výtvarník Jan Skalický, nabídl mi pomoc a vzniklo z toho celoživotní přátelství. Vždycky jsem si ho jako výtvarníka velmi vážila. Jednou – o mnoho let později - jsem přijela do Stuttgartu, kde jsem měla výstavu. Šla jsem městem a uviděla jsem vylepené divadelní plakáty: tyhle klobouky mohl dělat jedině Honza Skalický, řekla jsem si – a nespletla jsem se! Pak jsem se dozvěděla, že ve Stuttgartu pracuje. I v Praze jsme se často potkávali…“ Brněnská divadelní výtvarná léta Inez Tuschnerové jsou spojena také s režisérem Evženem Sokolovským: „Jako režiséra jsem si Sokolovského velmi vážila, několikrát jsme spolupracovali – například na krásné inscenaci Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata… Hra byla inscenována jako divadlo na divadle, použila jsem velké masky, hlavy dělal sochař Ladislav Martínek .“ Další společné inscenace vznikaly pro Večerní Brno, příběh o králi Eduardovi s Ladislavem Lakomým v hlavní roli byl jejich poslední společnou inscenací v Mahenově činohře. S divadlem ovšem souvisí i práce pedagogická. Téměř patnáct let vyučovala dějiny kostýmu a scénografie na Janáčkově akademii múzických umění: „Eliška Balzerová, Jana Švandová, Pavel Zedníček, Bolek Polívka, Jiří Bartoška, který mimochodem byl vynikající kreslíř, Mirek Donutil, režiséři Peter Scherhaufer, Eva Tálská nebo Zdeněk Pospíšil, to byl ročník, na který ráda vzpomínám.“
Okouzlení Janáčkem
„Janáček je moje velká láska – námět Její pastorkyňa, který jsem navrhovala jako goblén ke státní závěrečné zkoušce, visí dnes v Českém hudebním fondu, stejně jako Liška Bystrouška. Janáčkem jsou inspirovány i další art protisy: Po zarostlém chodníčku, nebo Pocta Janáčkovi. „Hudbu miluju, nejen Janáčka, stejně tak mám ráda barokní hudbu, třeba Vivaldiho. Moje láska k Janáčkovi vznikla už na střední škole, kdy nás učil velký janáčkovský znalec pan profesor Štědroň. Janáček je mi bytostně blízký, několikrát jsem se s ním setkala i při práci v divadle. Dvakrát jsem navrhovala kostýmy pro Káťu Kabanovou – poprvé to bylo v inscenaci režiséra Linharta, v níž zpívala titulní roli Káti Libuše Domanínská, Varvaru Soňa Červená. Podruhé mě přizvala ke spolupráci na Káti režisérka Alena Vaňáková, s Milanem Páskem jsem spolupracovala na Věci makropulos.
Návrhy k opeře Z mrtvého domu jsem odvezla na výstavu do Itálie. Některé se tam prodaly, pár z nich je vystaveno v Muzeu na Špilberku a v Moravské galerii.“
Po několik let se rodily nápady výtvarnice Inez Tuschnerové v ateliéru uprostřed města Brna – v České ulici, kde duch ateliéru spoluvytvářeli výtvarníci Navrátil, Hliněnský, Makovský, dříve i Bohdan Lacina. „Myslím, že práce za mnou zůstalo hodně – nejsem ale systematik, nikdy jsem si nevedla soupisy, nic jsem nearchivovala, neschovávala, vždycky jsem se spíš dívala do budoucnosti a těšila se na to, co mne čeká. Takže žádnou statistikou posloužit nemohu“.
K životnímu výročí Inez Tuschnerové byla uspořádána výstava jejích prací v Galerii u Dobrého pastýře. Na vernisáž přišla elegantně oblečená dáma – a tak na závěr jedna čistě ženská otázka: obléká se kostýmní výtvarnice podle svých návrhů? „Vždycky jsem měla ráda krásné šaty, ale sama jsem si žádné nenavrhla. S mojí kamarádkou Zdenou Bauerovou, známou pražskou módní návrhářkou, jsme uzavíraly takové obchody: já tobě tapiserii, ty mně model. Oběma nám to vyhovovalo. Teď to funguje podobně s výtvarnicí Alicí Laškovou.“
Inez Tuschnerová sice opustila svět divadla a tapiserií, ale nikoli svět výtvarný. Maluje obrazy, kreslí a chystá se na výstavu, kterou připravuje v Praze dr. Jiří Valoch. A přestože jí v posledních letech zdraví trošku zkomplikovalo život, je stále vtipná a ironická k sobě i druhým – neboť, jak sama říká: nikdy jsem nebyla jiná a už to měnit nebudu…
Křídla
Herec Igor Ondříček v divácké anketě Křídla vzletěl už podruhé. Před sedmi lety, kdy soutěž o nejpopulárnějšího herce Městského divadla Brno začínala, uhranul publikum jako (v českém divadle vůbec nejmladší) Cyrano z Bergeracu. Nyní zabodoval jako Kabaretiér v proslulém muzikálu Cabaret. Mladý herec, který příští rok završí v divadle na Lidické ulici svoji první profesní dekádu, je však vidět mnohem více. Jeho výstavní rolí se na podzim stal lamač dívčích srdcí, prostopášný Don Juan ve vydařené inscenaci Kamenný host. Za ryšavou parukou, bledě pudrovanou tváří a smyslně zčervenalými líčky známého svůdce se však neskrývá jenom oblíbený herec. Igor Ondříček se na počátku letních prázdnin stal šéfem brněnské zpěvohry. Je jasné, že i tato Ondříčkova úloha bude historická. Nový umělecký šéf totiž převede operetní soubor z dosavadního působiště v Mahenově činohře a pod hlavičkou Národního divadla v Brně pod perutě své mateřské scény. Je tedy jasné, že řeč byla o křídlech všeho druhu...
Pocit vítězství v divácké anketě ti dává křídla?
Je dobře, že anketa existuje. Diváci hážou hlasovací lístky a sledují tak práci herce jaksi nad plán. Jde ale o soutěž popularity. Neměří se výkon. Většinou ji dostávají ti, kteří mají v sezoně velké výrazné role. Lidé si ho všimnou a on boduje. Já se na celý ceremoniál těšil spíše jako na srandu, kdy si na jevišti můžu dělat téměř co chci. Letos to byla pánská jízda, večer moderovali všichni kluci.
Ty jsi o svém vítězství věděl dopředu...
Trochu mne to mrzelo, bylo po překvapení. Laureáti jiných kategorií se to však dozvěděli až při slavnostním večeru.
Popularitu diváci vnímají jako atraktivní paralelu, automatický doprovod herecké práce. Co znamená popularita pro Igora Ondříčka?
Nijak zásadně ji nepociťuju. Lidi mne na ulici nepoznávají. Nejvýš jednou za dva týdny a rozhodně ne denně. Jen jedna fanynka neváhá mi zavolat na pevnou linku brzy ráno. Nesetkal jsem se naštěstí s popularitou, která obtěžuje. V soukromí se nejvíc stýkám s lidmi od divadla. Kde získala ta příznivkyně číslo? Dali jí ho omylem na vrátnici.
Vadilo ti, že jsi na další domácí cenu musel čekat sedm dlouhých let?
Samozřejmě že vadilo. Ale jinak. Před sedmi lety jsem byl ve velké euforii. Dnes už vím, že žádná cena život nijak dramaticky neobrátí a nezmění. Je to příjemné, ale rozhodně po Křídlech nehraju líp. Při každém zkoušení začínám úplně od začátku.
Jsi vcelku vytížený herec. Vyhrál jsi konkurz na šéfa stěhující se zpěvohry. Není těch rolí trochu moc?
Ve zpěvohře jsem dělal Zpívání v dešti. Slyšel jsem mnoho názorů, kdy se lidé zvenku na práci souboru dívali s despektem. Když vše člověk vidí zevnitř, pochopí, že za to herci ani nemohou. Do konkurzu jsem šel, abych se pokusil ten názor změnit.
Co je pro tebe jako pro nového šéfa nejdůležitější?
Je to samozřejmě důvěra lidí. Přejde sto sedm lidí. S každým se snažím mluvit na rovinu.
Proč si s sebou herci zpěvohry nepřinesou také vlastní inscenace? Vy jste skutečně nechtěli přenést žádný z titulů, které stály hodně peněz?
Přebíráme Zpívání v dešti. Jestli chceme operetu dělat skutečně jinak, musíme se od všeho předchozího odstřihnout. Nelze se vracet. Jestli budu po lidech chtít něco nového, nemohu je večer nechat hrát, jak dělali dosud.
V čem nový šéf soubor konkrétně povede jinak?
Jde o pohled na divadlo. V operetě se mlelo dokola pár tuzemských režisérů a inscenace si byly málem podobné. Lidé potřebují, aby s nimi někdo pracoval. Považuju za smysluplné třeba i zahraniční týmy. Chci, aby v divácích zůstalo něco, co se jich dotkne, co v nich vzbudí emoce: smích nebo pláč.
Jako umělecký šéf budeš zřejmě nejvíce ovlivňovat repertoár. Co tedy chystáte?
V únoru bude mít ještě v Mahenově divadle premiéru Veselá vdova. Poté přijde nové nastudování Straussova Netopýra. Karel Šíp se Zdenkem Mertou napsali původní českou operetu o Ferdinandu d’Este a jeho seznámení s Žofií Chotkovou.
Kolik zpěvoherních titulů by mělo ročně vzniknout?
Čistě operetní asi dva. Jinak budou herci pomáhat i v muzikálu. Bude samozřejmě trvat, než naběhne třeba osm připravených kusů, které se budou na repertoáru střídat. Úloha šéfa znamená především spoustu úředničení, papírů.
Budeš mít vůbec čas na hraní?
Už nyní mne zřejmě minuly velmi pěkné inscenace jako Racek či komedie Jak je důležité míti Filipa. Každá sranda něco stojí. U nás není střediskové hospodaření, personálně technický provoz je podstatně jednodušší. Největší zodpovědnost budu mít za hrací plán a výslednou podobu inscenací. A to mne baví. Čas na hraní určitě budu mít.
Co je nyní tvou šéfovskou prioritou?
Chci, aby dobře dopadla únorová premiéra Veselé vdovy. Přál bych si, aby se zpěvohrou pracovalo hodně lidí ze zahraničí. Nechci, aby za námi byly inscenace utopené ve flitrech, křiklavých barvách a s umělými řasami až do šesté řady.
Není to paradox? Ty jsi se zavedl jako úspěšný muzikálový herec a nyní skončíš v objetí Offenbachů, Lehárů, Kalmánů a Straussů?
Musím publikum ujistit, že mne baví činohra a muzikál. Herecké ambice vyniknout v operetě nemám.
Připravujeme
Osmkrát se ve své dosavadní bezmála šedesátileté historii setkalo Městské divadlo v Brně s dramatickým dílem A. P. Čechova: se Strýčkem Váňou (1964), s Třemi sestrami (1961; 1978), s Višňovým sadem (1972; 1993), s Čechovovými jednoaktovkami (Hořký smích, 1945; Námluvy, 1955), posléze, nikoli však na posledním místě, s dramatizací Čechovových povídek od amerického autora Neil Simona, uváděnou pod názvem Hodný pan doktor (1986); přičemž v brněnském nastudování si Anton Pavlovič dokonce zazpíval. (Zpívající Čechov!). Ale Čechovův Racek se do repertoáru našeho divadla dostává až v letošní, devětapadesáté sezoně: opožděně, ne však pozdě - zato v roce stého výročí Čechovovy smrti.
V žádné ze sedmi Čechovových her (bereme-li v úvahu i Lesního ducha, prvotní variantu Strýčka Váni) nejsou takzvaní kladní hrdinové. A není tam téměř ani postav takzvaně záporných. Jsou tam jen lidé, kteří hledají naplnění svých životů, smysl své pozemské existence. Většinou ho nenalézají; a když, pak nemají obvykle dost vůle, energie a vytrvalosti přejít od slov k činům. Ale míra opravdovosti, s jakou se všemu a všem navzdory pouštějí do tohoto hledání, je měřítkem jejich lidských hodnot. Podle tohoto klíče je možné hierarchizovat Nininu životní aktivitu, Trigorinův pohodlný konformismus (při veškeré jeho talentovanosti) a Treplevovo společensky nezakořeněné, marné buřičství...
Dramatické jádro Racka tvoří nerozuzlitelný komplex vzájemně neopětovaných náklonností, píše v jedné ze svých čechovovských studií Zdeněk Hořínek: Treplev, milovaný Mášou, kterou miluje Medveděnko, miluje Ninu, která miluje Trigorina, kterého miluje Arkadinová. K tomu přistupuje ještě poměr vdané Pavlíny k Dornovi, který měl v minulosti poměr s Arkadinovou, z čehož plynou jisté možné a nevyslovitelné důsledky (Dorn - Máša - Treplev). Princip nezapadání věcí do sebe, který je na první pohled zřejmý v technice dialogu, má svůj protějšek v rovině psychologické...“
Racek byl prvním z Čechovových celovečerních dramat, které bylo uvedeno na českém jevišti. Premiéru měl ve Švandově divadle na Smíchově v cyklu představení Kruhu českých spisovatelů dne 26. prosince 1898 - pouhých devět dní poté, co byl poprvé nastudován v Moskevském uměleckém divadle v režijním prstokladu Stanislavského a Němiroviče Dančenka. Byla to záležitost tak trochu groteskní, uvážíme-li, že hra byla uváděna pod názvem Čejka, a to v překladu Čechovova českého ctitele a propagátora Bořivoje Prusíka, který překládal i Čechovovy povídky. Druhé české nastudování (opět s názvem Čejka) mělo premiéru ve Vinohradském divadle 8. dubna 1919. Ninu Zarečnou hrála Anna Iblová. Ani první, ani druhé české nastudování hry u divadelní kritiky příliš nepochodilo, jak o tom svědčí ohlasy v tehdejším tisku.
Po květnu 1945 se o rehabilitaci Racka pokusilo nejprve tehdejší Divadlo S. K. Neumanna v režii Václava Lohniského. (Premiéra 2. 11. 1957). Ale skutečným divadelním triumfem bylo teprve nastudování Krejčovo v činohře Národního divadla (premiéra 4. 3. 1960) - v roce stého výročí Čechovova narození. Do Brna „doletěl“ Čechovův Racek až v polovině let sedmdesátých. Kaločovo nastudování, známé později i z televizního záznamu, mělo premiéru v Redutě 14. 11. 1975.
Po Krejčovi, ať už v jeho stopách nebo naopak v názorové opozici s jeho pojetím, se s Rackem vyrovnávali další z českých režisérů: Radim Koval (1965), Jan Kačer (1975, 1999, 2001 - Racka režíroval i v zahraničí), Zdeněk Kaloč, Jan Grossman, Luboš Pistorius, Ivan Rajmont, Alexandr Postler, Jan Burian, Petr Lébl, Vladimír Morávek, Oxana Smilková-Meleškinová. Městské divadlo Brno uvádí Racka v režii Zdeňka Černína, na scéně Jana Duška, v překladu Josefa Topola, s Irenou Konvalinovou, Martinem Havelkou, Zdeňkem Junákem, Pavlou Ptáčkovou a Patrikem Bořeckým v hlavních rolích. Premiéra v sobotu 17. ledna 2004 - v den Čechovova narození.
Rozhovory ze zálohy
I když je už leden, zeptala jsem se v prosinci:
„Co by sis přál k Vánocům a co do nového roku 2004?“
Alena Antalová
Aby bylo všechno tak, jak má být a já to chápala a rozuměla tomu.
Alena Ulrychová
Mám naprosto neoriginální přání: zdraví a pohodu pro všechny blízké. Kdyby hůř nebylo…
Roman Vojtek
Přál bych si, aby mě Ježíšek navštívil dvakrát. Poprvé tak týden před Štědrým dnem, aby mi dal ty nejlepší tipy na vánoční dárky. A podruhé na Štědrý den, a to by mi mohl donést něco pěkného na sebe… třeba nový mobil! A od nového roku chci, aby utíkal pomaleji, byl ke mně hodný a přinesl mi zdraví, prima práci. A taky po něm chci, aby Standovi dostavěl to nové divadlo.
Zdeněk Černín
K Vánocům bych si přál klid a v novém roce bych byl rád zdravý a totéž přál i ostatním.
Jef Kratochvil
Mám dvě naprosto nesplnitelná přání. Za prvé, aby Prozřetelnost zrušila jednu lidskou vlastnost a tou je závist, mohla by také něco udělat s blbostí. To už bych toho asi chtěl moc. Druhé přání je také sci-fi, vrátit se do čtyřicítky a několik desítek let tam pobýt. Také mám rád vanilkové rohlíčky.
Zdenka Nykodýmová
Milá Sylvo, dobrá otázka před Vánocemi. Mám velké přání a myslím ho naprosto vážně – zdraví, a to nejen moje, ale všech mých blízkých. Dále bych si přála, aby každý den měl ještě 12 hodin navíc, abych neměla denně výčitky svědomí z každé prospané hodiny, a že jich potřebuji! – cha – cha. A aktuální přání - trošku se poveselit u velice dobrého vínka v krásném prostředí /nejlépe vrcholky Alp viděny oknem z útulné hospůdky/, pak dobrou snídani do postele a hajdy domů. A tam by bylo nové bytové jádro, všechno zařízeno, sladěno, vymalováno, uklizeno a já bych jen mohla vzpomínat na ty Alpy za tím oknem. Jenže všechno je relativní a tak si přeji přežít ve zdraví zedníky, instalatéry etc. v malinkatém bytě a těšit se na zázrak, že se to snad všechno podaří dát dohromady. Ale to už budou asi i druhé Vánoce… A také si přeji bohatého Ježíška! /Který by mně tu opravu sponzoroval/. – No řekni sama – nebyly by to krásné Vánoce?
Tak uvidíme, jak se jim to splnilo…
poZastavení páté
Divadlo je věc předem domluvená - to snad každému dá rozum. Herec přece musí vědět, že ho někdo „jakoby nečekaně“ praští a čím ho praští. Ale musí se to uhrát tak, aby divák byl přesvědčený, že to dotyčný netušil. A tak se skácí jako mrtvej s výkřikem: „Ha, to je překvapení!“ Za oponou pak vstane a řekne třeba: „Koni, uber! Ono to přece jen trochu bolí.“ Všechno se ale musí předem připravit, nazkoušet. - Horší je, když každý na jevišti ví, ale zaskakující herečce se to říct zapomene! - To se jednou hrál „Slaměný klobouk“. Bylo to ještě v hradeckém divadle. (To se prosím omlouvám všem brněnským kolegům. Ale ta historka je natolik rozkošná, že stojí za uvedení.) Tak: představitelka Luisy onemocněla - takže záskok. V divadle běžná věc. Běžné je i to, že při zkoušce takového záskoku je scéna pouze naznačená. Kdopak by stavěl celý barák i s balkonem, a o ten tady půjde. Miladě, která zaskakovala, se řeklo: „Tady vylezeš s Jiřím na balkon a ten klobouk hodíš dolů čekající svatbě.“ Dobrá. Při zkoušce si stoupla na židli a klobouk hodila. A večer vylezli s Jiřím, který jí hrál partnera Emila, po žebříčku na práh balkonu a... Ale nikdo jí neřekl, že ten balkon má podlahu z plátna!!! Milada řekla: „Tady je ten klobouk, chytejte!“ Udělala krok a propadla se. Emil - poručík Spahi na dovolené, jak je uvedeno v obsazení - jí stačil vrazit ruce do podpaží a zachytit ji. Jenže spodní půlkou těla byla už pod balkonem! Sukně jí však zůstaly na balkoně! Ty tím plátnem neprošly! Milada byla značně při těle, Jirka ji nemohl vytáhnout, cloumal s ní, marně. Ale jak s ní casnoval a rval ji nahoru, tak se přední kulisa toho domu utrhla a začal se kácet...! V tom okamžiku se celá svatba rozdělila na tři části: jedna chytala tu kulisu, druhá se snažila strkat Miladu nahoru, a třetí z toho jeviště prostě utekla. Ke své hanbě přiznávám, že jsem k ní patřil i já. ...Lidičky, nemáte ponětí, co se potom dělo. Víte, když se řekne, že na jevišti roste palma, jak říkáme, myslí se tím chvilka. Na jevišti jen pár vteřin, ale tenkrát ta palma vyrostla až do nebe. Nehrálo se snad pět minut. Prostě se hrát nedalo!. Lidi v hledišti se váleli smíchy, orchestr jakbysmet, my na jevišti jsme stáli zády a ohýbali se smíchy... No, co vám mám říkat...!! Zajímavé bylo, že jediný herec se nesmál. Ženich Ferdinand, v civilu životní partner nešťastné Milady. - Ono to ale pokračovalo. To si nemyslete. Když se ta vřava jakž takž uklidnila, stačilo, aby v hledišti nebo v orchestru někdo vyprskl, a začalo to znova!!!
Fakt ale je, že takovéto tragikomické příhody se nestávají často. To tedy ne. Mnohem častěji se stávají jevištní brepty - tedy různá přeřeknutí, různé šumly. Herecká zásada je - brept nikdy neopravovat. Divák si ho totiž ve většině případů nevšimne. Myslí si, že se přeslechl. No a když se tato zásada nedodrží, potom vznikne...
Ruda Máhrla, můj někdejší kolega, partneřil ve hře „Lhář“ s Pravošem Nebeským. Ten Pravoš - tedy „lhář“ - se mu v jedné scéně chlubí: ...že „teď jsem měl krvavý souboj a mrtvola leží“... A odchází z jeviště. Ruda, jeho sluha, za ním hodí repliku: „To jste ho asi bodl mečem své duchaplné obrazotvornosti!“ Na jednom představení se to milému Rudolfkovi v pusince nějak zašmodrchalo a zařval za ním: „To jste ho asi bedl bodl mečem močem své duchaplné duchapřítomné obrazivosti!“ A teď si to přeložte: breptl BEDL, opravil se na správně BODL, na to řekl dobře MEČEM, ale opravil to na MOČEM, následovalo dobře DUCHAPLNÉ a pak to už úplně zblbnul a řekl OBRAZIVOSTI! - Jak říkám, opravovat se brepty nemají!
Nebo třeba Zora Božinová ve hře „Živnost pí Warrenové“! Má říct: „Pane Preade, vy máte jistě hlad, běžte první.“ A v Pardubicích, kde jsme hostovali, ze sebe vypustila: „Pane Preade, vy máte jistě HRAD“, - pauza - „HAD“... a utekla z jeviště. My jsme ji pak říkali: „Zorinko, tam ještě chyběl ORÁČ a MEČ.“ (Tedy podle někdejších pravidel čes. pravopisu.) Kdyby se neopravovala, nemusela utíkat a divák si toho možná nevšiml.
Brepty jsou jako nějací šotci. Skočí vám do pusy a vy plácáte, ani nevíte jak. Znám případy, kdy herec přišel z jeviště a do krve se hádal, že něco takového přece neřekl, že si kolegové vymýšlejí a kdesi cosi. A řekl to!
Ať nechodím daleko, tak prásknu taky něco na sebe. (Už vidím, jak si kolegové oddychnou, že se vracím do Brna). Hrála se u nás komedie „Hra o lásce, smrti a věčnosti.“ To si ostatně mnozí jistě pamatujete! Dělal jsem v tom Mao-Ce-tunga. Nedivte se - tam vystupoval i Lenin, Hitler a Castro. - Měl jsem text: „I kdyby válka trvala sto let, nic se nezmění. Stromy porostou, ženy budou rodit a ryby plout.“ - A na jednom představení - šotek. Skočil a už to jelo! Začal jsem: „I kdyby“ atd., atd., „nic se nezmění. Stromy budou rodit... ženy budou... taky rodit a ryby... budou brát.“ (To se ve mně ozval asi rybář.) - Lidi v hledišti - nic, ale na jevišti? Kolegové - a bylo jich na jevišti plno - hlavy dolů, ozývalo se kuckání a Petra Jungmanová - jak jinak, žééé - vyla. Jediný Zdeněk Bureš, co Lenin, pokračoval svou replikou klidně dál. No, moc klidně ne, jak se mi pak přiznal.
Tak to vidíte, brepty v divadle jsou a vždycky budou. To je nepsaný zákon. Ono by to divadlo bez nich snad nemohlo ani existovat.
Nakonec vám dám hádanku. Ale tu vám prozradím až příště. Copak herečka chtěla říct, když prohlásila: „TO BIDLO NEBIDLO NABIDLO???“
Vážení divadelní přátelé!
V roce 2004 nás čeká řada významných, a zdá se, že v historii Městského divadla Brno zcela mimořádných, událostí.
Hned 1. ledna se stává naše divadlo divadlem třísouborovým. Vedle souboru činoherního budou postupně na obou scénách našeho divadla vedle sebe působit soubor činoherní, muzikálový a zpěvoherní. Rok 2004 otevře činoherní soubor premiérou Čechovova Racka 17. ledna. První premiérou zpěvoherního souboru se 16. února stane (zatím v pronájmu Mahenova divadla) Lehárova Veselá vdova, jejíž obnovená premiéra se odehraje na konci roku 2004 již v nové divadelní budově. Muzikálový soubor pak v březnu připraví nejprve pro zahraničí legendární muzikál Jesus Christ Superstar a 1. května adaptaci Máchova Máje z autorské dílny Petra Ulrycha a Stanislava Moši. Hned po této premiéře se již začne připravovat nejprve zkušební a pak již reálný provoz soudobé hudební scény našeho divadla. Již před prázdninami se začne zkoušet muzikál Hair (Vlasy) dle filmového scénáře Miloše Formana tak, aby se právě tímto dílem nová scéna slavnostně otevřela.
Nový rok přinese zcela novou situaci, která by měla zlepšit podmínky jak pro nás – divadelníky (vždyť nová scéna bude skýtat naprosto jedinečné realizační možnosti), tak pro Vás – naše diváky. Není tajemstvím, že již téměř deset let je naše divadlo jen ztěží dostupné mimo ty šťastné, kteří u nás mají zakoupeno předplatné. Zvětšením kapacity naší nabídky tak konečně můžeme uspokojit více diváků a to na obou scénách. A zároveň věřím, že i Vy se budete těšit z možností, které Vám nová scéna nabídne, stejně jako z umění interpretů všech souborů, které se u nás koncentrují za účelem maximální kvality všech zvolených produkcí.
Jedna vzpomínka na 2. prosinec 2003. V hlavním městě Holandska v Amsterdamu se v Královském divadle Carré pro 2000 diváků odehrála před zaplněným hledištěm obnovená premiéra naší inscenace West Side Story, pro kterou jsme některé role obsazovali kolegy z New Yorku. Po skončení představení se hned při prvním potlesku celé obecenstvo postavilo a dále freneticky tleskalo vstoje. Všichni hosté, se kterými jsem po představení hovořil, se shodovali v následujícím: fantastické … strhující … skvělé výkony sólistů i orchestru, znamenitá choreografie, kostýmy i scéna … představení sledované s takovou pozorností, že by bylo slyšet špendlík upadnout … Samozřejmě, že nás tyto reakce těšily, ale ještě větší radost jsme měli, že byl tento náš úspěch spojován s jednou malou zemí uprostřed Evropy, v níž žije dost lidí trpících stále komplexy méněcennosti.
Naše kulturní tradice a z ní vyvěrající schopnosti jsou nám „zbytkem světa“ vskutku přány i záviděny. I my se však máme dále čemu učit a tak dále na sobě pracovat. Divadlo je přece odedávna místem, kde může lidská bytost uvažovat o světě kolem sebe i o svém místě v něm, místem, kde se učí mnohé chápat na vyšší než materialisticky naivní úrovni. („Radost z uvažování a chápání je nejkrásnějším darem přírody“ A. Einstein.)
Začíná nový rok a my se společně s Vámi ocitáme v nové, v mnohém dobrodružné situaci. Držte nám, prosím, palce, aby vše nakonec dobře dopadlo. Je na co se těšit.
Krásný nový rok Vám za všechny zaměstnance Městského divadla Brno přeje
