Rozhovor s Jitkou Čvančarovou

Jitku Čvančarovou jsem zastihla na sklonku loňského roku v plném pracovním nasazení. Přes den natáčela v Praze, večer na otočku dojížděla na představení v Městském divadle Brno. A to má před sebou další premiérový titul – Slaměný klobouk.

Pendlujete mezi Prahou a Brnem. Co vás momentálně v Praze nejvíc zaměstnává?

Protože seriál Ordinace v růžové zahradě je velice úspěšný a má obrovskou sledovanost, rozhodla se televize Nova natočit novou sérii pětatřiceti dílů. Seriál pokračuje dál, já nastupuji na konci první řady a přecházím do dalších dílů. Objevují se v nich dvě nové postavy – Jiří Langmajer jako doktor Hruška a já coby zdravotní sestra Markéta Foltýnová.

Jaké budete mít v seriálu osudy?

Jiří Langmajer bude za syčáka, ale já hraji velice příjemnou osobu. Markéta je výborná holka, protože je šikovná ve své profesi, vybere si ji na oddělení pan primář. Potom ji přizvou i do ordinace k doktorce Gitě, protože Kamila Lindy Rybové na chvíli zmizí – bude mít autohavárii, ale nakonec, myslím, všechno dobře dopadne. Markéta se nebojí říct svůj názor, stojí si za svým a nestydí se. Dokonce vlepí facku panu primáři, když si na ni zkusí dovolovat. Moc hezky se mi hraje a musím pochválit i skvělý štáb. Na to, že se točí sto dní za sebou, od rána do večera a vy se denně učíte dvacet stránek textu, vládne na place fajn atmosféra. Lidi se ráno rádi vidí a rádi spolu pracují, to hned tak nepotkáte. Je to sice makačka, ale velmi příjemná. Máte za sebou plodný rok i na jevišti – muzikál Nana, komedii Vydrž, miláčku!, předtím Mášu v Rackovi… To mě moc mrzí, že Racek se už nehraje, osobně jsem ho považovala za výborné představení. Tam někde vidím svou hereckou cestu, tudy bych se chtěla ubírat.

… a co třeba kurtizána Nana?

Myslím, že pan Uhde napsal krásný a ambiciózní scénář, který se mi moc líbil už při prvním čtení. I představení je podle mne pozoruhodné. Dřív jsem o Naně tak nepřemýšlela, v Zolově románu je přece jen popsána trošku jinak. Víc jsem ji začala vnímat a jako roli rozvíjet až díky textu pana Uhdeho.

Čeho si ještě za loňský rok považujete?

Bylo toho opravdu moc… Ale určitě Vlasy a také jsem měla obrovskou radost z Garderobiéra. To bylo nádherné setkání s panem Lasicou, Bolkem Polívkou, Milkou Vášáryovou a Zdenou Herfortovou. Sešla se úžasná parta lidí, hodně moc mi dalo, že jsem mohla sledovat, jak tyto obrovské osobnosti pracují. Velmi jsme se spřátelili, čehož si moc cením, jakož i toho, že si mě k sobě do kroužku vůbec pozvali.

A nevyvádějí vám pánové Polívka a Lasica při představení nějaké naschvály?

Ale jistě! Oni jsou jak malé děti. A když mají dobrou náladu, tak jsou neskutečně hraví. Potom se v inscenaci objeví třikrát více textu než obvykle. A najednou nevíte, jestli už domluvili a vy máte vejít na jeviště, protože se narážka týká vás, nebo jestli si oni dva budou ještě dál povídat. V tomto směru je každé představení překvapení, ale zatím jsem vždy zareagovala a do žádné patové situace se naštěstí ještě nedostala.

Jak se těšíte na Slaměný klobouk, to bude asi pohodová oddechovka, ne?

Jak říká pan režisér Zdeněk Černín, bude to řachanda – v dobrém slova smyslu. Někdy je příjemné zahrát si v sezoně i lehčí žánr, což ovšem neznamená, že komedie bude vulgární.

Je oblast košilaté komedie vaším šálkem čaje? A vaudeville vůbec?

Musím říci, že vaudeville mi vůbec blízký nebyl. Ani komedie Vydrž, miláčku! pro mě zpočátku neznamenala srdeční záležitost. Mám pocit, že se v tomto žánru pořád učím. Ale dnes třeba Miláčka hraji velice ráda, jednak kvůli kolegům, a také je neuvěřitelné, když slyšíte burácející smích z publika. Hned víte, že si díky vám diváci oddychnou, zasmějí se od srdce a občas i glosují výroky z představení, což je skvělé, protože pro ně to děláme. Osobně však tento žánr jako svůj hrací prostor nemíním vyhledávat příliš často, protože si nemyslím, že je to moje parketa. Miláček byla má první velká zkušenost s tímto druhem zábavy a hodně mi pomohl režisér Zdeněk Černín. Teď se Slaměným kloboukem to už určitě bude jednodušší. Každá nová role vás posune někam dál a vy ji pak můžete v dalších hrách zúročit.

Absolvovala jste již focení a kostýmové zkoušky ke Slaměnému klobouku. Jak se vám líbí atmosféra a doba, v níž je příběh zasazen?

Je krásná a ženská! Já jsem ráda za ženskou, ráda se oblékám a miluji pěkné šaty a různé doplňky a cetky. Třeba klobouky zbožňuju, takže se moc těším. Kostýmové role mě opravdu baví.

Dovedete si představit, že by vám na procházce nějaký kůň zmiňovaný klobouk opravdu sežral?

Já mám ke koním blízko. Kůň mě už párkrát kousl, takže je docela možné, že by se to mohlo stát. Jezdívala jsem na koni, když jsem byla malá, pak nebyl čas – puberta, škola a podobně, ale začala jsem znovu, když jsme natáčeli pohádku Princezna se zlatým lukem. Znovu jsem se ke koním vrátila, protože projet se po lese na koňském hřbetě je opravdu krásný zážitek.

Z obrazovky vás diváci znají i jako moderátorku motoristického magazínu. Kdy jste na sebe začaly slyšet vy a auta?

Pocházím z Mělníka, který stále považuji za svůj domov, protože v Brně jsem nikdy úplně nezakořenila, přestože ho mám jako město moc ráda. A tak se stalo nutností přesouvat se z místa na místo a vzdálenost co nejvíce zkrátit, což řeší automobil. Navíc jsem k motorismu měla vždycky bližší vztah než ženy obecně mívají. A když autoři pořadu hledali herečku, která jezdí hodně a ráda, padla volba na mne. Nikdy mne nenapadlo, že bych chtěla moderovat, ale pokud si můžu povídat o autech a motoristických věcech, tak mne to opravdu zajímá a baví. Je to trošku vášeň.

Máte nějaké předsevzetí nebo přání do nového roku?

Hlavně ať jsme všichni zdraví a za rok se zase sejdeme. Sama se za uplynulý rok cítím unavená a vyčerpaná, tak bych si možná přála tolik nespěchat, a i když se nemíním rouhat kvůli práci, chtěla bych se naučit říkat občas ne, abych se mohla více věnovat rodině a svému osobnímu životu, který zatím moc nestíhám.

A co byste popřála divákům?

Ať pořád rádi chodí do divadla, ať je má co lákat a ať od nás odcházejí s nadšením, aby naše práce byla smysluplná, protože pro ně ji děláme.

Rozhovor s Maxem Vittmannem

Pro Maxe Wittmanna, vedoucího Hudební redakce Českého rozhlasu v Brně, je hudba vším. Bylo mi to jasné hned, jak jsem v jeho kanceláři uviděla stohy CD a zdi vyzdobené fotkami slavných hudebníků. Na jedné fotce je i Wittmannův dlouholetý spolupracovník Gustav Brom, na jehož počest se v Městském divadle nedávno uskutečnil koncert Mr. Jazz...

Jak vzpomínáte na Gustava Broma?

Můžu vám říct jen to, že to byl světlý bod mého života. Mám na něj úžasné vzpomínky. Ke všem se choval přátelsky, nebyl to zlý člověk nebo darebák. Byl nesmírně seriózní a pracovitý, za muzikou šel jako buldok.

Kdy jste spolu začali spolupracovat?

Gustav Brom mě jako dramaturga a producenta svého orchestru angažoval v roce 1973. A dělám to dodnes. Patřím k těm, co orchestr umělecky vyprofilovali, aby měl úctu a vážnost. Spolu s panem Lenským (manažer Orchestru Gustava Broma) se snažíme, aby orchestr fungoval dál i po smrti pana Broma. Je to náročné, ale když potom tu kapelu slyšíte a vidíte s jakou radostí muzikanti hrají, tak víte, že udržet památku pana Broma při životě má smysl.

Jak se vám to daří?

No, dnes to není jako za jeho života. Tenkrát všichni členové orchestru bydleli v Brně a každý den dopoledne měli zkoušku, protože odpoledne se jelo někam hrát. Dnes je to sedmnáct lidí, kteří se scházejí, když je pro ně práce. Jsou to muzikanti z Ostravy, Olomouce, Prahy, Kladna a ze Slovenska. Z původního orchestru zbylo jen takové torzo. Jaromír Hnilička, Mojmír Bártek, Milan Vidlák a Günter Kočí. Je to takový styl práce amerických orchestrů.

Dá se tak udržet dobrá úroveň orchestru?

Dá. Samozřejmě potřebujete finanční prostředky, abyste mohla zaplatit dobré muzikanty a taky o nich musíte vědět. A o těch my víme, protože se v té branži celý život pohybujeme. Je náročné dát orchestr dohromady, ale daří se to. Orchestr má špičkovou kvalitu a prestiž nejen v České republice.

Kdysi jste řekl, že nastupuje nová generace jazzových hudebníků. Stále si to myslíte? Víte třeba o někom, kdo by na Gustava Broma mohl navázat?

Nějaký mladý kluk by se určitě našel, ale teď vám asi nedokážu říct žádné jméno. Jezdím hodně po festivalech a vidím, že mladí kluci jazz hrají rádi. Občas někoho vezmeme k nám do orchestru, třebas jen na hostování. Ale nástupce Broma? Víte, pamětníci říkají, že to žádný špičkový muzikant nebyl, ale splňoval v jedné osobě několik profesí – byl to muzikant, dirigent, zpěvák, ale hlavně skvělý manažer a měl výborný čich na muzikanty. Navíc byl velmi dobře jazykově vybaven. A o takové osobě momentálně asi nevím.

Za působení pana Broma v Brně fungoval v Praze Orchestr Karla Vlacha. Ten se dnes také potýká s problémy?

S Vlachem byl Brom velký kamarád, dost si pomáhali. Orchestr Karla Vlacha má už mnoho let angažmá v Karlínském divadle, takže je ekonomicky alespoň v základu zajištěn. Jinak by na tom byli chlapci dost mizerně. V dnešní době to nejde dělat jenom pro peníze, někdy mám dojem, že je to spíš hrdinství z lásky k muzice.

S orchestrem zpívala i Helena Vondráčková nebo Karel Gott. Jak se díváte na jejich dnešní tvorbu?

Karel i Helena jsou výteční zpěváci. Co dělají dneska je jejich věc, důležité je, aby se za svou práci pak mohli postavit. Samozřejmě, je to hudba zábavná a populární, která nemá ambice zapsat se dlouhodobě do dějin hudby. Ale Karel podle mě stále dělá dobré věci, Helena by se možná už vzhledem k svému věku mohla přeorientovat na jiné písně než jsou ty diskotékové roztleskávačky. Ale pořád je to exkluzivní zpěvačka.

Jak dlouho už v Českém rozhlasu pracujete?

Jsem tu od srpna 1969. Nastoupil jsem jako elév do Redakce malých hudebních žánrů. Celá hudební redakce tenkrát byla velká, bylo tu jedenáct redaktorů na všechny možné žánry a dva orchestry. Dneska jsme tu na to všechno tři a stíháme. Nějaký rok jsem té rubrice šéfoval a do roku 1992 jsem ještě dělal dramaturga Rozhlasového orchestru Studio Brno, než byl potom spolu s ostatními tělesy celého Československého rozhlasu zrušen. No a po revoluci jsem byl na základě úspěšného konkurzu jmenován šéfem celé Hudební redakce, což vykonávám dodnes.

Jste původně ze západních Čech, jak jste se dostal do Brna?

V roce 1960 jsem sem přišel na konzervatoř. V aktovce jsem měl akorát hoboj, kartáček na zuby a pár not. Do Prahy jsem se tenkrát nedostal, můj kádrový posudek byl velmi nedobrý. Rodiče byli příslušníci takzvané pracující inteligence a veškeré příbuzenstvo jsem měl díky otcově příslušnosti na západě. Holt nás osvobodila americká armáda, a tak se stalo, že se jeden její příslušník dostal do mé rodiny. Po maturitě v padesátých letech jsem pak rok kopal kanály ve stavebním podniku a odpoledne cvičil na piano. Po roce jsem si pak do dotazníku mohl napsat původní povolání dělník a vzali mě na konzervatoř do Brna. Ale protože klavíristů bylo hodně, tak jsem si vybral hoboj.

Pak jste šel na JAMU, kdo byli vaši spolužáci?

Třeba zakladatelé Husy na provázku: Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Zdeněk Pospíšil. Nebo Jirka Pecha, Milan Horský, Felix Slováček, Jan Beránek, Bohuš Zoubek (ředitel Státní filharmonie)… To byla úžasná léta. Byli jsme skvělá parta.

Byli jste bohémové, jak se říká?

Já si to nemyslím. To, že se někdo opije nebo někde udělá nějakou hloupost…to přece dělali i medici nebo filozofové. Ale ti herci byli tenkrát už docela známí, tak to bylo víc vidět.

Stýkáte se ještě?

No, to je taková kuriozita, kterou jsme vymysleli před lety s Milanem Horským. Vždycky jednou za rok se s naší třídou, jak si říkáme, sejdeme poslední sobotu v červnu ve dvanáct hodin na svíčkovou s brusinkami v hospodě U Stopků na České ulici.Tam poklábosíme, nikoho nepomlouváme a báječně se bavíme. A už to měnit nehodláme, budeme se tam scházet až do úplného vymření. Bývá to úžasné.

Napsal jste hudbu k mnoha rozhlasovým a divadelním hrám. V čem je rozdíl, když děláte hudbu pro divadelní a pro rozhlasovou hru?

Divadelní muzika je něco úplně jiného než rozhlasová. Rozhlasová se vyráběla s myšlenkou, že možná jednou vyjde na desce. Dělá se tak, aby se líbila, aby vyhovovala nejširší posluchačské veřejnosti. Musí být fajnová, dobře znít a zase nebýt podbízivá nebo hloupá. A v divadle je to jinak, tam hudbu určuje charakter hry. Jestli je to drama, veselohra… Samozřejmě musíte splnit režisérova kritéria, a to dost často nejde, protože málokterý režisér má nadprůměrné hudební vzdělání, abyste si rozuměli. Je to víc emocionální otázka. Funguje to tak, že mně režisér dá knihu s konkrétními požadavky, já na to něco napíšu, pak mu to u klavíru předvádím a vybíráme. Společně potom vytvoříme tvar, který je platný jen pro onu inscenaci, ale pro samostatnou prezentaci v rozhlasu by byl dost těžko použitelný. V poslední době se mně například velmi dobře spolupracovalo s Antonínem Přidalem, který je sice velmi náročný, ale z výsledku se pak radujeme oba.

Má rozhlasová hra vůbec šanci v dnešní době přežít?

Má to samozřejmě těžké, protože večer už většina národa rádio soustředěně neposlouchá. My to pochopitelně víme, a tak se večer vysílají věci, jejichž výroba není tak ekonomicky náročná. Ale rozhlasové hry se stále dělají a dělají se dobře. Především na stanici Vltava, která je právě určena náročnějším posluchačům.

Jazz rozhodně není komerční hudba, jaký máte názor třeba na komerčně úspěšnou Norah Jones?

Víte, Norah Jones podle mě není žádná jazzová zpěvačka. Je to taková dívenka, která v pravou chvíli přišla s klidnou a vlídnou muzikou jako s kontrastem k tomu kraválu, kterého je dnes okolo nás plno. Ale jazz dřív nebyl zaškatulkovaný tak jako dnes. Vznikl někdy před sto lety v hospodách, když černoši chodili po práci pít a bavit se. Až později se z toho stala společenštější záležitost, pánové přestali hrát v hospodách a přesunuli se do hotelů a salonů. Ale pořád to byla hudba k tanci. V padesátých letech pak přišel rock-and-roll, pak rock, pop atd… A jazz šel pořád dál svou cestou svobodné improvizované hudby. Prošel si samozřejmě i těžkými obdobími, ale za těch 100 let vznikla spousta úžasných věcí a vznikají stále. Není to ale hudba komerční a triviální, jak to dnes většinou v popu je, je to hudba přece jen pro náročnějšího posluchače. Jednou větou řečeno: není to hudba pro hlupáky. A příznivců má mnoho.

Váš syn jde ve vašich stopách, už taky pracuje v rozhlasu, je to tak?

Můj syn je vystudovaný architekt a věnuje se tomu na Fakultě architektury, kde je zaměstnán. Ovšem muzika mu učarovala, to je pravda. Protože jsem už přece jenom stařík, tak jsem začal přemýšlet, kdo by tu rozhlasovou práci mohl dělat po mně. Podařilo se mi Maxe k rádiu přitáhnout, a tak už několik let připravuje noční jazzové pořady pro stanici Vltava. Šlo to poměrně lehko a rychle, protože archiv máme obrovský a on to odmalička doma slyšel. Navíc má kapelu, takže ví i co je to živé hraní.

Když vám prošla rukama taková spousta skladeb, dokážete říct, jaká je vaše nejoblíbenější?

Tak to vám neřeknu, to bych se asi zamotal, protože bych začal sypat z rukávu milion věcí. Ze zpěváků mám rád třeba Karla Černocha… a z těch mladých kluků třeba Dana Bártu… Vidíte, ne, jak bych začal, byli bychom tu ještě dlouho! A ze zahraničí? To budu raději úplně mlčet.

Máte nějakého koníčka kromě hudby?

Ne, žádného. Nejsem zahrádkář, chalupář ani chatař... často jezdím do Vídně za kolegou a kamarádem Pavlem Polanským, vyměňujeme si muziku na všech nosičích a nebere to konce. Mně prostě nestačí ty stohy CD, co nám chodí do rádia. (smích) Ne, nemám čas na nic jiného kromě hudby a asi ani nic jiného neumím.

Ani cestování vás nebaví, když už jste zmínil tu Vídeň?

Já jsem hotelový typ, který miluje kavárny. Mně stačí dobrý hotel, kde je hezká kavárna, no kdyby to bylo s bazénem, tak je to ideální. Ani jezdit nikam nemusím, stačí ta kavárna. Jsem spokojený člověk, práce mám tolik, že to ani nestíhám. Je spousta věcí, co bych chtěl udělat, ale nemůžu kvůli času.

A co byste chtěl udělat?

Především bych chtěl udělat a hlavně dokončit pořádek v rozhlasovém archivu. Náš brněnský má cenu zlata, za těch osmdesát let se přece jen něco nastřádá. Určitě je tu spousta věcí, o kterých se neví nebo na které se zapomnělo anebo se nedají dohledat. Taky bych chtěl všechny nahrávky dostat na CD. Je tady dost věcí natočených na starých pásech, které jsou křehké, trhají se a těžko se s nimi už manipuluje. A hodně věcí stále ještě pořád vysíláme z gramofonových desek. Některá rádia už gramofon ani nemají, no chápete to? Gramofon je úžasná věc.

Ještě doprovázíte Lenku Filipovou-Kudelovou na klavír…

Ano, před lety mě oslovila, jestli bych ji nedoprovodil na klavír na jedné akci a vznikl z toho projekt, který funguje do současnosti. V repertoáru už máme asi třicet šansonů, převážně domácích autorů, napsaných přímo pro ni, takže jsou to vlastně originály. Je to úplně jiný styl, než jaký třebas dělá Jana Musilová. Ta to pojímá ve velkém a ráda zpívá francouzské písně, takže nelze ani hovořit o nějaké konkurenci. My jsme na to ještě s kytaristou Milanem Kašubou tři a nehodláme se rozšiřovat. Občas s tímhle komorním programem vystupujeme, hrozně nás to těší a publiku se to líbí. To je taková moje třešinka na dortu. A taky mě to pořád nutí hrát na piano, musím přece ty buřtíky občas prohnat po klávesách.

Mají Češi podle vás dobrý hudební vkus?

Kvalitní žánry českému publiku chybí. Národ je zkomercionalizovaný a postupně hloupne. Měly by se mu servírovat kvalitní věci a ne ho ohlupovat přiblblými seriály, špatným popíkem a reality show. Ale když můžu lidem zahrát pěkné vkusné věci a vidím, že se jim to líbí, tak mám pocit, že to s tím národem ještě není tak špatné.

Výsledky ankety Křídla

Do Městského divadla Brno přichází stále více lidí a také stále více jich dává své hlasy prostřednictvím anketních lístků nejlepším herečkám, hercům, zpěvačkám, zpěvákům a dalším tvůrcům – v oblíbené anketě Křídla. V sezoně 2004/2005 bylo odevzdáno celkem 5461 hlasů. Z ženských protagonistek se nejvíce líbila Helena Dvořáková, mezi muži nejvíce zaujal Stanislav Slovák. Sošku Křídel za nejlepší režii, konkrétně inscenace Hair, si z Brna do Bratislavy odvezl Dodo Gombár a za choreografii ve stejném muzikálu Igor Barberič z Chorvatska.

Nejpopulárnější herečka sezony

1. Helena Dvořáková

2. Alena Antalová

3. Markéta Sedláčková

4. Jana Musilová

5. Ivana Vaňková

Nejpopulárnější herec sezony

1. Stano Slovák

2. Robert Jícha

3. Ján Jackuliak

4. Patrik Bořecký

5. Petr Štěpán

Nejpopulárnější inscenace

1. HAIR 409

2. Arkádie 189

3. Kdyby tisíc klarinetů 103

Výrazný tvůrčí počin sezony

1. Igor Barberič - choreografie HAIR

2. Karel Cón - hud. nastudování

3. Jaroslav Milfajt - scénografie

4. Vladimír Kloubek - choreografie

5. Andrea Kučerová - kostýmy

Nejpopulárnější herečka sezony

Helena Dvořáková

Helena Dvořáková získala nejvyšší ocenění v prestižní anketě Křídla poprvé. Je z Brna a vystudovala činoherní herectví JAMU, odkud se dostala záhy do Městského divadla Brno. Ráda a dobře zpívá, vzdělává se ve zpěvu dál, objevuje krásu opery. Starší kolega z jiného divadla ji označil spolu s Petrem Štěpánem, s nímž hraje ve Znamení kříže, za současně jediné calderonovské herce v republice. Toto označení se Heleně líbí.

Co vlastně znamená prvenství v anketě Křídla pro herce vašeho divadla?

Je to velká pocta. A pro mě zároveň ocenění, které potvrzuje správnost mé práce, mé profese. Protože být hercem není povolání jako každé jiné. Herectví je opravdu svázáno s mým životem. Prvenství v Křídlech je zároveň jakési poděkování tomu božskému ve mně.

Která role za oceněné období je pro vás nejmilejší?

Vzpomínám hodně na Vlasy. I když moje role Ronny byla možná výrazná, ale nebyla tak náročná jako party hlavních představitelů. Nicméně pro mě samotnou to byl velký kus práce, protože jsem se musela poprat s rockovým zpíváním. Jsem altistka a rozpětí Ronny je opravdu široké, musela jsem se naučit vyzpívat i ty vrchní tóny. Aby to mělo barvu, aby to znělo. Hodně jsem se na tom zapotila. Měla jsem velký vzor ve své alternantce Lindě Konrad, která mě motivovala k nejlepšímu možnému výkonu. Myslím že každá role, kterou herec právě hraje, která je po premiéře nejčerstvěji uzrálá, bývá asi nejmilovanější.

Hrajete v tragédii i komedii, kolega Slovák o vás obdivně mluví jako o ženě mnoha tváří. Je rozdíl hrát v tragédii a komedii?

Před nedávnem jsem se potkala s kolegy v inscenaci Vydrž, miláčku! a v šatně jsem jim říkala, jak jsem šťastná, když si můžu zahrát komedii po všech tragédiích, především po vypjaté roli jako je Julie v Calderónově Znamení kříže. V dalších dvou tragédiích hraji ještě v jiných divadlech. Byla jsem tedy ráda, že se odreaguji v komedii. Na krásnou roli ve Znamení kříže se musím před každým představením déle připravovat než je tomu u rolí jiných.

Dokázala by vás rozhodit záporná kritika? Už se to někdy stalo?

Nedávno jedna dáma, už si nepamatuji její jméno, napsala kritickou recenzi, která úplně shodila představení Znamení kříže. Hodně mě to zabolelo. Ne že se dotkla mé osoby, ale celého kolektivu lidí, kteří inscenaci vytvářeli. Já se vždy snažím odvést práci naplno. Zatím mohu říci, že se mně to daří.

Kdy se vlastně nominovaný herec dozví, že zvítězil v anketě Křídla? Je to skutečně až v onen večer při vyhlašování vítězů?

O tom, že jsem vyhrála, jsem se dověděla až pár minut před koncem celého představení. O nominaci samozřejmě víme dříve. Týž večer jsem zpívala na vánočním koncertu v Červeném kostele, musela jsem v polovině odejít, abych se zúčastnila druhé půle večera v našem divadle. Až u inspice jsem se dověděla o svém vítězství. Také ostatní se to dovídají až večer před vyhlášením, překvapení a radost jsou skutečné a spontánní.

Co, podle vás, nejvíce diváci oceňují na mužském vítězi Křídel Stanislavu Slovákovi?

S mou kamarádkou, která vystudovala operní zpěv, se bavíme o jednotlivých hercích v našem divadle. A podle jejího názoru má Stano Slovák velmi pěknou barvu hlasu. Já s ní souhlasím.

Vystudovala jste činoherní herectví, přitom krásně zpíváte. Kde jste se školila ve zpěvu?

Školím se pořád. Ke své zmiňované kamarádce-zpěvačce chodím na hodiny zpěvu. Učím se také od kolegů herců. Nestydím se na některé věci zeptat, samozřejmě je těžké před ostatními přiznat, že něco neumím, člověk není dokonalý. Učím se pořád.

Nejpopulárnější herec sezony

Stanislav Slovák

Jeho žena Markéta Sedláčková již Křídla přebírala. Oba se nyní těší na svého prvního potomka. Stano, jak mu všichni říkají, žije a pracuje v Brně jedenáctý rok a je mu tady dobře, protože, jak říká, Morava má zvláštní atmosféru a Brno má úžasnou divadelní atmosféru a úžasné lidi, kteří dovedou dělat evropské divadlo. Studoval JAMU, pak přerušil a nyní studia dokončuje. Diváci ho mají rádi.

Co pro vás ocenění Křídla znamená?

Cenu jsem získal poprvé, je to úžasná věc. Mám radost za sebe i za skvělé kolegy, s nimiž sdílím společnou divadelní šatnu. Zdeněk Junák, Honza Mazák, Viktor Skála a všichni, se kterými můžu být v divadle. Je krásné, že lidi chodí k nám do divadla, z toho mám největší radost. A to je právě výraz toho, co pro mě znamenají letošní Křídla.

Kterou roli, za niž jste byl diváky oceněn, máte nejraději a proč?

Rolí bylo samozřejmě víc, nerad bych ukřivdil všem ostatním, kdybych se rozpovídal jen o jedné. Každá role je krásná, i ta nejmenší. Stejně dobře se hraje pes Bafštajn v Zahradě divů pro děti, stejně úžasné bylo potkat se s původními autorskými muzikály v našem divadle. Ať to byl Máj, Koločava, nebo ty velké, které už obletěly svět. Já nemám roli, kterou bych preferoval.

Bylo vám v roli Bafštajna horko?

Bylo, a velké. Taková sauna. I když pod psím kožichem jsem na sebe oblékl speciální hokejový úbor z bavlny.

Mluvíte skvěle česky, ačkoli jste Slovák jménem i původem, jak si vás dobírali při předávání Křídel. Dělala vám na jevišti čeština problémy?

Dělala, jako každý cizí jazyk každému člověku. Je velmi málo lidí, kteří nemají problémy s cizími jazyky. Já stále na sobě pociťuji, že mám problém s češtinou. Jsem v Brně už dlouho, snažím se hodně česky číst a naopak jsem přestal se slovenskými překlady i s původní literaturou. Je to nutné, ve slovenštině prostě číst nemohu, stále by se mně oživovala. Takže ve své mateřštině mluvím jen s rodiči, sourozenci a s několika kamarády.

Nemáte nabídky na hostování ve slovenských divadlech?

Dostal jsem zajímavou nabídku, měla to být hlavní role v komedii, premiéra byla začátkem prosince. Ale Markétka mi otěhotněla, takže jsem raději zvolil jednodušší variantu než toulavý život na cestách mezi Bratislavou a Brnem.

Je snadnější pro herce Stano Slováka mluvit nebo zpívat v češtině?

To vyjde úplně nastejno. Samozřejmě ve zpěvu je to trošku lehčí, protože máte danou melodii a víte, odkud kam jdete, z jakého tónu na jaký tón a text má velkou podporu ve zpěvné melodii. Zatímco u mluveného projevu je to všechno trošku jinak, tam si melodii řeči tvoříte sám podle smyslu a obsahu. A také záleží na tom, co každou větou chcete sdělit.

Kolegové o vás vědí, že se jazyky učíte celkem lehce...

Asi před dvěma roky jsem dostal nabídku dělat asistenta režie panu řediteli Mošovi v Zagrebu a tam jsme se seznámili s choreografem Igorem Barberičem. Z toho vzniklo přátelství, já jsem se naučil a mluvím chorvatsky, čili byl jsem trošku prostředník mezi Igorem a našimi lidmi. Igor je velmi talentovaný na jazyky, dnes už mluví velmi dobře česky.

S principálem a režisérem Stanislavem Mošou jste jako asistent režie také projel kus Evropy, není-liž pravda?

V Holandsku jsme dělali West Side Story, inscenaci Josef a jeho kouzelný plášť v Německu. A Jindřicha VIII. jsem asistoval už v našem divadle.

Jaké to je dělat asistenta režie?

Je to moje práce, která mě baví, spíše můj koníček. Baví mě být s lidmi, mám lidi rád, ačkoliv to tak mnohdy nevypadá. Je to práce jako kterákoliv jiná. Zatím jsem se nepotkal při své asistenci s režisérem, který by nebyl otevřený tvůrčí připomínce. Ať je to Moša, Dodo Gombár nebo Zbyněk Srba, se kterým nyní studujeme Odysseiu. Jsou to osvícení lidé, kteří dovedou poslouchat.

Učíte se teď nějakou další roli?

S Petrem Štěpánem zároveň s asistencí režie alternuji ve zmíněné Odyssei v roli boha Herma. Odysseia není muzikál, je to hudební divadlo. Má netradiční formu, protože spojuje antický verš s jakoby bigbeatovou hudbou. Uvidíme, co z toho vzejde. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to velmi dobře.

Jak se těšíte na roli otcovskou? Konáte nějaké přípravy?

Jsem pověrčivý, tak žádné kočárky ani hračky předem. Hlavně, ať je to malé zdravé. Máme s Markétkou radost, těšíme se. Koloběh života od narození až po smrt je krásný.

Ptám se hodně předčasně, ale nedá mi to. Nechal byste svoji ratolest, kdyby inklinovala k divadlu?

Moji rodiče jsou oba herci a drželi nás od divadla zkrátka. S bratrem jsme se od dětství věnovali sportu, bratr se dodnes živí sportem profesionálně. Sestra sklouzla k umění, také studuje herectví. Každý si najde cestu, já nebudu bránit naší ratolesti v herectví.

Co, podle vás, zaujalo diváky na Heleně Dvořákové, že jí dali nejvíce hlasů?

Helena je úžasná herečka, charismatická žena. Myslím, že to je nejdůležitější důvod. Je to žena mnoha tváří, která od nádherné, opravdu překrásné děvy může být až ta hospodská, když to řeknu vulgárně, pijanda. Mám na mysli samozřejmě jevištní ztvárnění.

Režisér muzikálu Hair (Vlasy)

nejpopulárnější inscenace sezony

Dodo Gombár

Renomovaný slovenský režisér v Městském divadle Brno režíroval Hair-Vlasy. Stejný titul, ale úplně jinak a s mnohem menším počtem lidí, vytvořil v Bratislavě. Na předávání cen Křídla přijel z Prahy, kde dokončil inscenaci ve Švandově divadle. Omlouval se za únavu, která na něm však nebyla vůbec vidět. Se studenty JAMU začíná zkoušet absolventské představení. O Městském divadle Brno mluví jen v dobrém a s obdivem.

V čem se liší vaše dvě inscenace Hair-Vlasy v Bratislavě a v Brně?

Rozdílů je samozřejmě více, v prvé řadě je to scénář. V Bratislavě jsme vycházeli z divadelního libreta, v Brně to bylo filmové libreto. Divadelní libreto pro Bratislavu jsem výrazně upravoval a adaptoval do současnosti. Tady to bylo právě naopak. Ve filmovém scénáři jsme se museli nějak zorientovat, abychom jej dokázali přenést na jeviště. Film jsme tedy ctili jako předlohu, inspirace rozhodně byla velká. Brněnská inscenace je nesporně větší, lidnatější, má živý orchestr. Bratislavská měla spíše komorní orchestr, i když ve velkém divadle.

Jak se vám spolupracovalo s choreografem Igorem Barberičem? Připomeňme, že byl také oceněn diváky Městského divadla.

Spolupracovalo se mně s ním úplně ideálně, hned od prvního setkání. Poznal jsem, že spolu dovedeme komunikovat, používáme stejnou terminologii, máme podobný, nijak se odlišující pohled. Vždy jsme se dokázali shodnout až telepaticky. A právě toto nevyslovené chápání si u brněnského týmu velmi cením.

Znamenala brněnská inscenace nějaký mezník ve vaší tvorbě?

Ke každé divadelní práci přistupuji, jako kdyby byla první. Rozhodně si však cením a vážím, že mně v Brně dokázalo následovat a svěřit svůj osud do rukou tolik lidí, takový velký ansámbl. S tak početnou skupinou jsem se ve své režijní práci dosud nesetkal. V tom tedy je určitě mezník. A možná také v tom, že hippies a Vlasy jsou moje srdeční témata.

Jak byste charakterizoval soubor Městského divadla Brno?

Má pro mě jednu velkou přednost v celoplošném měřítku. Je univerzální. To znamená, že opravdu velké procento herců je použitelných – v dobrém slova smyslu – na všech frontách. Je tady taková trojjedinost. Skvěle zpívají, tančí, nádherně hrají. To je velmi důležité.

Má zdejší soubor obdobu na Slovensku?

Podobné soubory tam chybí. Snaha je v Nové scéně v Bratislavě, ale srovnatelné divadlo u nás neexistuje. Pravděpodobně i proto, že na Slovensku se muzikál, případně obdobný žánr, nestuduje. Pouze činoherní herectví.

Budete s Městským divadlem dále spolupracovat?

Nerozhoduji o tom já, ale určitě bych se další spolupráci nebránil.

Cena kolegia revue Dokořán

byla udělena

Miloši Štědronovi

za hudbu k muzikálu Nana.

Pozastavení Pavla Kunerta

Seděl jsem tuhle po představení v „Déčku“ - to jako v té oblíbené vinárničce vedle našeho divadla - a popíjel své malé pivko, když přišel pán, chvíli se rozhlížel a pak se na mne obrátil s dotazem: „Pane, vy jste Brňák, že tohle byl Divadelní sklípek?“ Vysvětlil jsem mu, že t o h l e divadelní sklípek nebyl, že to byla kdysi prodejna potravin, že ten sklípek byl vedle, ale že si na jeho otevření bude muset počkat někdy do listopadu - dá-li Pánbůh.

Seděl jsem dál, ale začal jsem o tom svém „brňáctví“ tak trochu přemýšlet. Já jsem přece „čížek“ byť z pomezí! Litomyšl od Svitav, což je, jak známo, už Morava, tak daleko není. Ale žiju tady už nějaký ten pátek, tak co vlastně jsem?! - Víte, televizáci z Prahy často brněnským hercům vytýkají jejich „brněnštinu“. Hlavně ta měkká tvrdá Y. Víte, ono je to ale těžké. Tedy ne že bych chtěl brněnské herce omlouvat. Ale: představte si. Herec je tvor se smyslem maximálně vnímat, odposlouchávat různé intonace řeči, doslova krást lidem jejich návyky, jejich chování. Tak proč by taky podvědomě (a to podtrhuji!), podvědomě nekradl taky jejich řeč!! Vždyť to slyší kolem sebe, v tramvaji - tedy v šalině, abych byl brněnský - v obchodech, prostě všude. Z toho plyne docela logicky, že mu to občas na tom jevišti zkrátka uletí a on to „i“ tam picne! Jen si to představte: já jsem přece rodilý Východočech! Ale stalo se mně jednou na dovolené, když jsme se představovali novým známým, kdo jsme a odkud jsme, že mi ten nový známý povídá: „Jó, já to slyším, že jste z Brna!“ To mě ohromilo a povídám mu: „To je tak znát?“ A on na to: „Jo, je.“ A u nás v divadle? Standa Moša občas po mně hodí poznámku: „Pavlíku, dej si pozor na ta „brněnská“ „i“ !!!“ Já si fakt myslím, že je to tím hereckým uchem, které p o d v ě d o m ě zaznamenává, co slyší každý den a pak to - zase podvědomě - předává do pusy. Samozřejmě ne všechno. Takové to: Poslyš, kémo, byť tak benevolentní a oplodni mi róru - tak to ne, to jde mimo mne. Dokonce mohu říct, že té „echt“ brněnštině nerozumím. Nebo přesněji nerozuměl jsem jí. Já jsem se s ní poprvé setkal, když jsem byl v angažmá v Trutnově. To bylo v roce 1957. Tenkrát tam přijel pražský filmový štáb natáčet příběh ze života vojáků a režisér Vladimír Sís přišel k nám do divadla a vybral si do toho díla dva herce. Zdeňka Vráblíka a mne. Že jako budeme hrát ty nešťastníky, kteří se v noci vracejí z vycházky, ožralí jak cep, ujede jim vlak a oni se závějemi přes pole vracejí do kasáren. Sněhu všude po pr..., mráz jak v ruské pohádce a my v polobotkách!! To jen na okraj. V tom příběhu jeden zabloudí, spadne do lomu a zabije se. Ten druhý málem umrzne u nějakého sklípku a ten třetí - jako já - dojde do kasáren atd., atd.

Točili jsme tu scénu, kdy ten druhý - tedy Vrábla - mrzne u toho sklípku. Režisér Sís mi vysvětloval situaci. „Hele, Pavle, tady půjdeš kolem toho sklípku, jo, hodíš tam špiz, jdeš dál, zastavíš se, jo, pomalu se otočíš a šmytec, jo! Koukám na něj co to blábolí...: „Pane režisére, co tam mám h o d i t ???“ „No né - špízneš tam - ale jen krátce a jdeš dál a šmytec, jo?“ Proboha jakej š p í z ? Jakej š m y t e c ? Zíral jsem na něj, jestli se nezbláznil nebo co to vlastně po mně chce!! A tu ke mně přišel kameraman Josef Vaniš, vzal mě kolem ramen a velice klidným hlasem povídá: „Pavlíku, pan režisér chtěl říct, abyste šel kolem toho sklípku, krátce se tam p o d í v a l , šel pár kroků dál - nevěřícně se zastavil, otočil a tady bude konec záběru!“ A Sís na to zařval: „Prokristapána, snad jsem mu to řek česky, NÉÉÉ!!!“ On totiž pan režisér Sís byl B R Ň Á K !!!

Tak zase někdy: N A Z H L E !

Pavel Kunert 22. 12. 2005

Připravujeme - Slaměný klobouk

Labichův a Marc-Michelův Slaměný klobouk z roku 1851 je jedním z absolutních vrcholů měšťanské frašky – divácky vděčného žánru, jehož prvky prakticky nezmizely z evropského divadla po celou dobu jeho trvání a který v devatenáctém století získával v souvislosti se zrodem moderní středostavovské společnosti a kapitalismu na nové popularitě.

Slaměný klobouk byl Labichovým prvním mistrovským dílem. Hra vznikala v období, které bylo sebevědomou předehrou slavné kulturní epochy konce devatenáctého století nazývané „la belle epoque“ – krásnou dobou, jejíž umělecké dědictví, projevující se např. v secesi, je dodnes inspirující a působivé. Kořeny této prazvláštní doby, ve které se zrodilo mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmost, včetně základů moderního umění, tkví hluboko v devatenáctém století. Právě tehdy se totiž konsolidovala sebevědomá měšťanská společnost – tedy vlastně společenská vrstva nazývaná dnes „střední třídou“. Slaměný klobouk proto není jen brilantní zápletkovou komedií na věčné téma cti, nevěry a manželství, ale také trefným zachycením životních pocitů lidí doby, která měla v mnoha ohledech blízko k té naší. A to nikoliv pouze proto, že v tehdejší Francii i dnešních Čechách šlo o společnost založenou hlavně na zájmech střední třídy, ale také o to, že se v obou případech jedná o společnost nacházející se v momentu konsolidace nového „řádu“.

Porevoluční kvas a nejrůznější figury a figurky provázející každou změnu zavedeného řádu jsou nepochybně pro autora komedií látkou fascinující a vděčnou. Hlavně proto, že revoluční a porevoluční okamžiky nutí svou vypjatostí všechny zúčastněné k tomu, aby do značné míry odhodili konvence a sami se stali hráči v jakési celostátní tragikomické komedii na téma „dělba moci“. Pokud tomu přejí politické podmínky, což se právě ve Francii padesátých let devatenáctého století stalo, získává autor cenný komický materiál, aniž by přitom musel přímo reagovat na politické reálie: stačí mu, pokud dokáže věrně zachytit myšlení a chování lidí své doby. A Labiche ve Slaměném klobouku ukazuje společnost, která dřívější zvyklosti a normy chování opustila, přitom však stále úzkostlivě lpí na jejich dodržování. Není divu, že záležitosti naprosto malicherné jsou zde potom schopné důkladně zamávat s osudy postav – a to je také jeden z hlavních motivů Slaměného klobouku. V něm totiž není příliš důležité, jestli někdo někoho podvádí, ale pouze to, aby se o tom nedozvěděl ten, kdo o tom vědět nemá. Ale čest, jakkoliv je v této situaci pojmem dosti vágním, je paradoxně pro hrdiny hry něčím tak důležitým, že se za ní vyplatí běžet přes půl Paříže.

Děj komedie je rozvržen do dvou os. První představuje Fadinardova urputná snaha rychle a pokud možno v tajnosti vyřešit všechny konflikty s Emilem a co nejdříve se oženit. Tuto bohulibou snahu mu znepříjemňuje hlavně budoucí tchán Nonancourt, zhrzený nevěstin bratranec Bobin a bizarní průvod svatebčanů, kteří ženicha neúnavně pronásledují skoro na každém kroku. Druhá dějová osa je založena na umanuté snaze poručíka Emila a jeho milenky Luisy udržet v tajnosti jejich cizoložný vztah před žárlivým manželem, radou na ministerstvu války a tedy vlastně Emilovým nadřízeným, Beauperthuisem. Klíčem k vyřešení složité zápletky, hrozící každým okamžikem vyústit v katastrofu pro všechny zúčastněné, je klobouk: pokud se totiž nenajde navlas stejný klobouk, jaký na začátku hry sežral Fadinardův kůň, pozná Luisin manžel, že je mu nevěrná, přičemž by k odpovědnosti mohl být paradoxně volán v tomto smyslu zcela nevinný Fadinard – Luisa se totiž schovává v jeho bytě a její objevení by nutně znamenalo zrušení svatby. Jako naschvál však klobouk vyrobený z italské slámy (a proto zvaný „florentiňák“) není po celé Paříži k nalezení. A tak jsou dva uražení pánové, Fadinard s Emilem, nuceni na čas spojit své síly a putují městem podobni kometě, jejíž ocas je složen z nervózního tchána, žárlivého Bobina a venkovských svatebčanů.

Slaměný klobouk bude uveden v režii Zdeňka Černína, na scéně a v kostýmech Jana Duška, s hudbou Davida Rottera a dramaturgií Ladislava Stýbla. Uvidíte v něm Martina Havelku jako bonvivána Fadinarda, Erika Parduse jako hluchého strýce Vézineta, Zdeňka Junáka jako tchána Nonancourta, Jitku Čvančarovou nebo Evu Jedličkovou jako záletnou Luisu, Jána Jackuliaka nebo Lukáše Hejlíka jako poručíka Emila, Veroniku Poláčkovou nebo Lenku Janíkovou jako nevěstu Helenu, Michala Nevěčného jako bratránka Bobina, Pavlu Ptáčkovou jako modistku Kláru, Františka Lešovského jako obchodního sluhu Tardiveua, Irenu Konvalinovou jako baronku de Champigny, Zdeňka Bureše jako Generála, Evelínu Jirkovou jako tanečnici La Goulue, Viktora Skálu jako ministerského radu Beauperthuise, Jiřinu Prokšovou jako tetu Nonancourtovou, Marii Černínovou a Denisu Kamenskou jako družičky a další jako svatebčany. Premiéry se uskuteční 28. a 29. ledna 2006 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Ladislav Stýblo 22. 12. 2005

01-01 Stano Slováka

01-01. To sú aspoň parádne čísla. A ako dobre sa píšu. Len škoda, že po každých dvanástich mesiacoch k nim pribudne vyšší a vyšší letopočet. Naši predkovia pred Kristom to mali o mnoho lepšie – roky sa im odpočítavali. Aj keď, pravda, oni o tom nevedeli a asi by ich to ani nezaujímalo. Späť. Takže, my už to máme za 2006. Nie, že by ma to nejako drtilo, to nie. Ale predstava, že ešte včera to bolo o jeden menej, nie je nemilá. Opäť, späť! No a čo? Žijeme prvý január ďalšieho roku, tak sa s tým „chlapsky“ vyrovnáme, no nie? A aby som bol konkrétny, rozhodol som sa, že nepodľahnem tlaku narastajúcich čísiel a budem aj naďalej šťastný. Ráno si dám kávu a rozhodne si nebudem kaziť pekný deň takými tými milými novoročnými záväzkami. Z čoho vyplýva, že si k tej káve asi ešte pofajčím. No a popremýšľam o tom, ako nadviažem na krásny rok 2005. A som nabetón presvedčený, že to nebude nič ťažké. Naopak. Hneď z kraja januára si predstavím všetkých tých šťastných ľudí, ktorých je všade navôkol neúrekom a poviem vám, budem mať z toho hysterickú radosť, že sme ešte stále tu. Verte, to mi vydrží dosť dlho. Potom, niekedy tak v jari, si počkám, než teta poštárka prinesie balíček. Lepšie povedané, balík veľký ako svet. Vzápätí si uvedomím, že letné búrky už-už ohlasujú príchod úžasnej, milovanej Jesene, a ani sa z toho všetkého šťastia nestačím poriadne spamätať a budem šťastne piť zimnú kávu, MODEL 01-01, akurát so sedmičkou na konci. Viem, že medzitým sa rozhodne udejú veci, pri ktorých sa zrovna asi moc nejuchá, ale tak to chodí od nepamäti. Lenže, čím vyššie čísla sú všade okolo nás, tým viac som presvedčený, že pocit šťastia je prenosný! Dalo by sa dokonca hovoriť o veľmi vysokej nákazlivosti. Áno, priatelia, šťastie je infekčné. Nie som si úplne istý pôvodom a príčinami individuálneho pocitu blaha, ale

niečo vo mne ma každý deň presviedča o tom, že človek je z podstaty šťastné stvorenie. Ospravedlňujem sa všetkým, ktorých by sa to snáď mohlo dotknúť, ale ja si vskutku neviem pomôcť. Šťastie ma baví! A preto mi dovoľte, prosím, aby som nám všetkým v roku šesť, ktorý začína nádejným dňom 01-01, zaželal to, čo je pre mňa jednou z najdôležitejších súčastí života...

VEĽA ŠŤASTIA!!!

Stano Slovák 22. 12. 2005

Vážení divadelní přátelé!

V průběhu jedné divadelní sezony naše divadlo v současné době nastuduje minimálně deset nových inscenací, z nichž někdy i více než polovina je u nás uvedena v české, či dokonce ve světové premiéře, což znamená, že byla napsána přímo pro nás. Při záměru vybudovat novou divadelní budovu jsem častokrát zmiňoval naše vědomí povinnosti vytvoření platformy pro různé autory, pro jejich divadelní originály, které vznikají zde právě pro Vás.

Měsíc leden přinese zcela novou hudební inscenaci hned čtyř autorů pod vedením režiséra Zbyňka Srby, zabývající se jednou z nejstarších lidských legend – Odysseia. V tomto Homérově eposu jsem sám nikdy nehledal pouze ona „dobrodružství“, která zažívá antický hrdina. Je to mimořádná báseň o smyslu našeho života. Odysseia je cestou ne nepodobnou našim životům. S darem zrození se všichni v okamžiku dosažení dospělosti cítíme vítězi podobně, jak to vnímal Odysseus v Troji dobyté jeho geniálním plánem. Co však pak s tímto vítězstvím? Jak bude vypadat ona cesta domů, kterou můžeme nazvat cestou životem ke smrti? Odysseových dvanáct lodí vyplouvá nejprve do Thrákie a pak dál přes rozličná utrpení a nesnáze, přes ztráty všech druhů i přátel, přes nepřízeň i pomoc bohů, aby nakonec po deseti letech zcela sám na snovém plavidle připlul ke břehům své vlasti – on, vítěz od Troje. Kde jsou jeho vítězní spolubojovníci, kde jsou jeho zážitky z vítězného boje i z dobrodružství cesty? Jak žije jeho kdysi mladá žena, co jej vůbec čeká doma – vítěze od Troje? Kde je a čím byl jeho život? Může se zdát, že zde jde o to, jak životem „proplout“ bez ztroskotání, avšak smysl našeho života není v „proplouvání“, v prosté pasivní existenci a absorbování událostí bez aktivní účasti. Smysl našeho života lze spatřovat v jeho absolutním, plném prožitku. Odysseus, i když toužící po domově, setrvá např. osm let s nymfou Kalypso… - prostě „Carpe diem!“

Od otázek po smyslu našeho bytí, od současného zkoumání lidských rituálů skrze soudobou hudbu v Odyssei se na konci měsíce ledna můžeme těšit na další premiéru, na jednu z nejlepších komedií, které kdy byly napsány. Labichův „Slaměný klobouk“ v úpravě Jana Wericha se v režii Zdenka Černína zajisté stane mimořádnou legrací, jak by to řekl pan Werich. A kde je dobrá sranda, stojí za to být u toho! Rád bych Vás při této příležitosti informoval, že právě vzhledem k tomuto očekávání jsme se nakonec rozhodli nahradit právě touto komedií inscenaci „Ginger a Fred“ v systému Ročního abonmá.

„Stojí za to být u toho“ – v životě i v divadle, a proto Vám pro nový rok přeji, aby Vaše osudy, Vaše účast na naší práci, při prožívání našich představení, byla vždy úžasným zážitkem – o to nám jde.

Stanislav Moša 22. 12. 2005