Vážení divadelní přátelé!
Taky jste si někdy řekli, že doba, ve které žijete, je naprosto úžasná, ovšem jediná smůla tkví v tom, že ji jako na potvoru musíte sdílet s některými obzvlášť vypečenými pitomci, závistníky a zákeřníky? Co však dělat, když přemístění se v čase je tolik, tolik riskantní? A navíc, kde vzít jistotu, že se v době před dvě stě, nebo po třech stech letech ocitneme v prostředí obývaném pouze laskavými bližními? Nebude to náhodou stejné jako dnes a nebude to třeba ještě horší? A kde se vůbec ti lumpové berou, ti, kteří ač sami zloději, křičí: „chyťte zloděje!“, ti, kteří ač nic neumějí, poskytují „zasvěcené rady“, jak co činit lépe, ti, kteří kážou vodu a sami chlemtají víno?
A tak jsem bloudil lineární pamětí lidstva, hledal zemi zaslíbenou jenom pro laskavé lidské bytosti a skrze rozličnou literaturu zjišťoval, že současné pošpiňování a pomlouvání a vyvyšování kdysi nahrazovaly vraždy. Pozoruji-li současnou politickou scénu, jsem přesvědčen, že mnozí by velmi rádi znovu volili travičské praktiky Lucrezie Borgii a jednou provždy se zbavili svých nepřátel. A vzhledem k tomu, že si to z těch v současnosti trapně panujících humanistických poměrech nemohou dovolit, volí stále rafinovanější pomluvy, lži a stejně vztekle tak, jak by zabíjeli tělo, ničí nebohou lidskou duši svého protivníka. Pokud se duše samozřejmě dá. A taková lidská duše, to není žádná žula, žádný diamant. Té stačí někdy málo a rozbije se.
Asi jsme k té nenávisti předurčeni. Jak jinak si vysvětlit, že dva lidé, dívka a chlapec, kteří z naprosto ojedinělé, neopakovatelné, jedinečné a úžasné lásky vstupují do svazku manželského, tento po pár letech pro nepřekonatelný vzájemný odpor opouštějí?
Tak trochu si samozřejmě dělám legraci, vždyť byl Silvestr a navíc všichni ti, kteří se dopouštěli různých „faulů“ na svých bližních, mají nyní před sebou obrovskou munici jakože „nového času“ a v něm se čerstvě „osprchováni“ ode všech špín minulosti mohou tvářit znovu jako ti nejlepší přátelé a rádci a spoléhat na naši slabost spočívající v obecné tendenci lidských bytostí odpouštět. Dále tak mohou tito „dobráci“ v klidu „nového času“ beztrestně osnovat zákeřné útoky realizované pod vše určující tezí: „žijeme v bažině a přežijeme pouze tehdy, dokážeme-li se postavit na své nohy na hlavách našich nepřátel!“ Že by smutné? Bohužel - spíše běžné…
Přeji vám v tom novém roce, abyste byli obklopeni co nejvíce těmi, kteří si sice uvědomují, že žijeme v bažině, avšak budou při vašem zaškobrtnutí pod vaši bořící se nohu podkládat svou dlaň a tak vám pomáhat překonávat nástrahy, kterým se nikdo nevyhne. (Vězte, že v našem divadle to takto zhusta funguje.) A samozřejmě vám v nové roce přeji potkat co nejméně těch, kteří vašeho potápějícího se těla využijí k tomu, aby se sami dostali „výš“ a „dále“. (A propos… výše a dále kam?)
Za všechny kolegy z Městského divadla Brno
Stanislav Moša 27. 12. 2009
