Vážení divadelní přátelé,
už ani nevím, jak jsme v rozhovoru s taxikářem, co mě jednou vezl pozdě v noci z divadla domů, přišli cestou na to zvláštní téma, jež by se dalo nazvat: „Nehledejme skutečnou hodnotu člověka v jeho vnější podobě.“
Obýváme svět, který nám přičinlivě a v různě klikatých postupech „formuje“ vkus.
Jak se to jen kupříkladu mohlo stát, že jsme z ideálu ženské krásy - kypré to Venuše, úspěšné matky rodu, přešli na jiný, obecně všade potvrzovaný ideál a klaníme se tak dnes modle ženy s chlapeckými boky, nadprůměrné výšky (i mezi muži) a bez ňader? Někde jsem četl, že se to stalo vlastně mimochodem, a sice silným vlivem módních návrhářů s homosexuálním zaměřením, jichž je v této branži převaha, a ti že měli vytvořit právě tu dnes jedině uznávanou „podobu ženské krásy“ prezentovanou ve všech médiích. A kdo se do té, vskutku globální představy o optimální podobě nevleze, aby žil v komplexech ze své nedokonalosti.
(Bez souvislostí na předchozí si sám až smutně častokrát a marně při pohledu do zrcadla říkávám:„Už aby tu bylo baroko!“ A ono se zajisté zase jednou vrátí, ale to už se mě při mé smůle určitě týkat nebude.)
Móda se s časem proměňuje a není jednoduché ji předjímat. Ona se prostě uskuteční a ten, kdo se opozdí, je mimo - klasický zákon stáda. A ať jenom nepoukazuju na jiné, kriticky zavzpomínám na to, jak jsem se spolu se svými kamarády vysmíval té příšerné uniformitě, kterou se vyznačovala nám předcházející generace a kterou jsme velmi rychle a v jednom velkém šiku vystřídali jako kluci dlouhými vlasy, parkrem a kanadama. Uniformita místo jiné uniformity. No prostě stádo a já v něm. A kdo chodil v saku a kravatě, ten to neměl podle mě v hlavě v pořádku.
Ona ta móda je vůbec krajně nebezpečná i v oblasti umění. Rád a často uvádím jeden příklad za všechny: nikdo mi nenamluví, že se nejednalo o čirou a navíc obchodně vykalkulovanou módu, když se ze všech malířů na této planetě stali vyznavači kubismu. Tak maximálně třem z nich bych možná uvěřil, že se rozhodli popřít zákony fyziky a zvítězit nad dvourozměrným plátnem tím, že ho pomalují trojrozměrně, ale těm všem ostatním? Mno…? Ale ujalo se to. A spousta lidí na tom vydělala. A kdo tehdy maloval jinak a mnohdy i po svém, byl zatracován, že je zpozdilý a nemoderní atd. a vůbec.
Jasně, že si všichni přejeme, abychom v každodenním životě co nejrychleji odhadli nového člověka, se kterým se potkáváme, abychom třeba vyloučili různá nedorozumění, abychom například jednoduše zjistili perspektivu našeho nového vztahu, ale stále neumím porozumět bleskurychlým soudům a převážně některých žen, které hned po „prvním pohledu“ poznají, jakýže to ptáček před nimi stojí: „Já to věděla hned, že je to gauner…“ Úžasná a jak záviděníhodná intuice! A třeba to fakt někdo umí…
A ten můj taxikář mi vyprávěl onu děsnou historku s cílem, aby z ní nad slunce vyplynulo poznání, že je zcela lhostejné, jak kdo vypadá.
Stalo se to v Brně. Když řidič svým autem smetl na jednom přechodu hned několik lidí a jednoho z nich na místě zabil a další dva byli těžce zraněni, všichni, včetně mého vypravěče, v hrůze omdlévali, či bez dechu stáli a nikdo nebyl schopen pomoct, kromě jednoho kluka v hadrech, který na prvý pohled vypadal jako bezdomovec a jehož dredy nebyly módním doplňkem, ale jakýmsi chuchvalcem chránícím ho před zimou. A právě tenhle „špína“ začal okamžitě dělat pořádek a sám poskytoval zraněným první pomoc a rázně si zval k té pomoci i okolostojící a dle vyprávění zachránil tak díky své duchapřítomnosti i jasným schopnostem těm nebohým zraněným život!
Lidé jsou různí, chválabohu! A právě ona různost v nás i na nás je bohatstvím našeho světa. A proto je trapné, hloupé a blbé, když jako vzdělaní lidé dopouštíme, aby se různost stávala důvodem hádání se, nepřátelství, agresivních útoků a pomst a válek. Různost je krásná a když někdo nevypadá jako já a není podle mého gusta a není podle módy, nemusí to být hned někdo, nad kým by nám bylo dovoleno ohrnovat nos!
Krásný, zdravý a šťastný nový rok 2012 vám i všem těm jiným kolem nás přeje za všechny své kolegy v Městském divadle Brno