Vážení divadelní přátelé,
i když žijeme v Evropské unii a máme tedy „evropské starosti“, každý z nás realizuje svůj život především ve svém městě. A divadlo, jako jeden z hlavních fenoménů každé obce, svou činností uspokojuje tu nejpodstatnější z „biologických“ potřeb lidí, žijících na jednom ohraničeném území, kterému jsme si uvykli říkat „město“.
Vždyť skutečné divadlo nalézá smysl své existence v obci, kde se odehrává. Nějaký významný přesah za hranice onoho místa je iluze. Kdo dnes ví, které dobré je divadlo třeba v Bulharsku, nebo ve Francii, nebo Německu? Když se po roce devadesát uvažovalo, které je nejzbytečnější divadlo v republice, (tenkrát ještě v Československu), prohlásilo se v Praze, že je to Uherské Hradiště a že by se teda to divadlo mělo zrušit. No a co se tenkrát stalo? Lékaři, inženýři, profesoři, učitelé… prostě občané města Uherské Hradiště řekli: „Nesahejte nám na naše divadlo! Dělejte si v té vaší Praze, co chcete a jak chcete, ale my tady chceme mít svoje divadlo. My chceme mluvit skrze divadlo s těmi lidmi, kteří odevzdají svůj umělecký život tomuto městu a jsou to naši herci a jsou to naši režiséři!. My sem nechceme přivážet představení odjinud. Přejeme si, aby lidé, kteří naše divadlo tvoří, tady s náma taky žili!“ A tak se taky stalo.
K této historce rád dodávám, že v každém tom jednotlivém městě či městečku nebo metropoli má vládnout svoboda divadelních tvůrců a ne nějaký „diktát z centra“, který volá po „jakési modernosti“ za každou cenu.
Když se jednou malíře Františka Tichého ptali, jestli touží být moderní, odpověděl: „Dílo umělce vyrůstá ze samých hlubin jeho bytosti, a ježto je nutně dítětem své doby, nemůže být nemoderním. Mnoho z těch, jimž se nedostává talentu a jimž umění samo není důvodem a cílem jejich činnosti, ale cestou ke kariéře a uchvácení moci ve veřejném životě, nejhouževnatěji usiluje překvapit neobvyklostí a nápaditostí, „novostí“ formy, neboť jinak nemohou učiniti své dílo zajímavým. Až vyprchá senzace novosti, není-li malířských kvalit – zbude jen duchaprázdná, mrtvá kostra.“
Jeden z historicky potvrzených chytrých triků podvodníků s uměním je jít proti divákům, urážet je podřadnými konstrukcemi a předstírat, že právě v obecném neporozumění jejich dílu tkví jejich genialita.
Svobodné, vzdělané a osobité zkoumání naší existence skrze divadlo, které v dialogu se svým divákem klade znepokojivé otázky, které burcuje, ale i laská, které si uvědomuje sounáležitost se svými spoluobčany, o takové divadlo se pokoušíme a vzhledem k tomu, že jsme měli v roce 2012 opět, jako v letech minulých, „vyprodáno“, můžeme snad i konstatovat, že se nám to dařilo. A dařilo se tak, že zájem o naši práci nepolevil ani v zahraničí, ani v jiných městech u nás. Tam všude jsou zvědavi na to, co se v tom Městském divadle Brno zase nového a zajímavého urodilo a zvou nás k neobvykle častému hostování do svých měst. Krásné! A jak by taky ne, když se právě v tom našem divadle ke společné práci sešlo tolik nádherných, moudrých a profesionálně špičkově vybavených kolegů! Díky jim za nádhernou práci v uplynulém roce!
Ačkoliv jsem zkraje tvrdil, že význam přesahu divadla mimo jeho obec je iluzí, rád konstatuju, že je Městské divadlo pro toto tvrzení výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Na konci listopadu nadchla naše čtyři představení Čarodějek z Eastwicku v Hudebním divadle Karlín Prahu, ve stejných dnech jsme zahájili seriál představení Bídníků v Bratislavě, (stojící diváci na premiéře aplaudovali 15 minut), a na konec roku zajíždíme s muzikálem Funny Girl do německého Ingolstadtu, (již poněkolikáté…), tam všude i v mnoha jiných městech Evropy se dnes ví o městě Brně, o jeho divadle.
Za všechny kolegy Vám přeju nádherný a vlídný nový rok 2013! A samozřejmě se těšíme na shledanou s Vámi u nás při dobrém divadle!
Stanislav Moša 3. 1. 2013
