Vážení divadelní přátelé,
Jsou divadla a divadla… Některá okázalá, podobající se šlehačkovým dortům, jiná na prvý pohled chudičká, ale mnohdy silou své výpovědi překonávající jiná. Jedno z nejlepších představení, které jsem ve svém životě viděl, se odehrálo ve sklepě přestavěném na divadélko. Podobně je to i s láskou. Mnohdy se jí daří více „v podzámčí než na zámku…“
Před pár dny jsem si znovu, už pokolikáté (!), prohlížel historickou budovu Národního divadla. Má nedávno nově zrekonstruovanou fasádu, a snad proto více než jindy vyniká zlatá koruna na její střeše. Zlatá…! Proč?
Nejprve člověka napadne: „okázalost“… Pak jsem si připomenul hlavní „obsah“ oné budovy a naplnila mě pýcha nad myšlením našich předků, kteří zlatou korunu uložili na stánek múz – na místo, od kterého s oprávněnou nadějí očekávali, že se na něm budou odehrávat slavnosti lidského ducha obsažené v divadelních představeních, v těch, která píšou a realizují aktuální současníci pro své současníky. Vždyť právě živé, současné divadlo je jedním z nejvyšších pokladů lidské společnosti, a proto má jeho sídlo právo nést „zlatou korunu“…
Z tohoto znaku je navýsost zřejmé, jak velkou úctu vykazovali naši předkové právě divadelnímu umění. Když jsme totiž jako diváci účastníky divadelního zázraku, odehrávajícího se i zanikajícího ve společném čase s jinými diváky, odevzdáváme své myšlení, své nejniternější city plně tomu, co se odehrává na jevišti. Odevzdáváme svůj život jinému typu naší existence, kdy se naše duše i mysl na různých bázích propojují s myšlením autora, jenž je zde, v tom kouzelném okamžiku, zastoupen hercem. Oním hercem, kterému tak rádi podléháme.
Znáte onen příběh, který se dlouho traduje? Na lodi plující po Mississippi hraje herecká společnost Shakespearova Othella. Dílo vrcholí v okamžiku, kdy Othello škrtí Desdemonu, a tu jeden z diváků, plně zaujat inscenací, vytasí svůj kolt a Othella, resp. herce, který ho hraje, zastřelí. Loď zastaví u břehu a proběhne poprava onoho vraždícího diváka. Pak jsou on i herec, hrající Othella, společně pohřbeni. Na náhrobním kameni je nad jejich nebohými těly napsáno: „Zde leží nejlepší herec a nejlepší divák, co kdy žili.“
Vstupujeme do nového roku, v němž, jak předpokládám, si budeme i nadále užívat svátků divadla. Toho divadla, které má své tisícileté kořeny v naší evropské kultuře. Divadla hraného na ulici, v bytech i chrámech ducha zdobených zlatou korunou – všude, kde se může setkat herec s divákem. Toho divadla, které se stalo biologickou potřebou každého civilizovaného člověka.
Divadlo však ke své existenci nezbytně potřebuje kromě mnoha různých „ingrediencí“, jako je např. dobrá parta talentovaných lidí, především svobodu. Častěji totiž, než by bylo zdrávo, vstupují do lidských dějů totalitní režimy, nebo totalitně uvažující jedinci, a ti všichni si osobují mít pravdu naprosto ve všem a rádi určují jiným, co mají dělat – jaké to divadlo mají hrát.
Z mých zkušeností, (historických i zahraničních), musím upozornit na podmínku pro dobré divadlo zásadní, a tou není hlavně prostor, ve kterém se divadelní umění odehrává, tou je něco mnohem křehčího. A tím je umělecká svoboda divadla a jeho tvůrců, která musí být zaručována dlouhodobě a nezávisle na stávajících pseudopolitických vykladačích pravdy, ať se zaštiťují jakoukoli ideologií.
Přejme tedy společně všem divadlům třeba v Ústí nad Labem, na Krymu, v Kladně, v Sýrii či v Minsku – na celém světě – v tom dalším novém roce, aby mohla tvořit ve svobodném prostředí k radosti i užitku svých diváků!
