Vážení divadelní přátelé,
rovněž se vám stává, že se někdy v té naší civilizaci cítíte neviditelní? Mně ano. Onehdy se mi stalo, že jsem najížděl do křižovatky a z levé strany mě vytlačilo auto, ačkoliv mě v autoškole učili, že bych měl mít zprava přednost… asi mě ten řidič neviděl. Jindy v obchodě do mě zezadu opakovaně najížděla paní s nákupním vozíkem, když jsem před ní stál v řadě u pokladny… asi mě neviděla. A taky se mi těžko zapomíná na zážitek, který mi připravila „horda“ výrostků, která mě málem smetla, když jsem chtěl vyjít z restaurace, do které se právě stejnými dveřmi rozhodli co nejrychleji vstoupit… asi mě neviděli. Spěch, sobectví, slepota?
Přemýšlím o tom, co považují lidé obývající náš kontinent za podstatné ve vztahu k těm ostatním. Jestli je vidí? Jestli je vnímají, přemýšlejí o nich jako o jiných skvělých, ojedinělých lidských bytostech podobně jako o sobě, nebo je trpí jako nutné zlo, anebo je vůbec nevnímají – nevidí je… Kdysi byl základním poselstvím křesťanství, které utvářelo základy naší evropské kultury, imperativ: „Miluj bližního svého…“ Lidé s údajně vše vysvětlující vědou za zády masově opouštějí tisíciletou duchovní bázi vnímání své existence – rozličně osobitou víru v Boha, aniž by ji čímkoliv nahradili, a „Bůh“ nás lidi za to obrazně trestá tím, že nás nechává napospas sobě samým. A lidé, jak se mi – neviditelnému – jeví, dnes uznávají, milují hlavně a především sami sebe. Pro sebe přestali vidět a vnímat své bližní.
Ovšem v souladu s tím, jak o tomto jevu uvažoval na počátku sedmnáctého století anglický básník a anglikánský kněz John Donne, je zřejmé, že člověk sám o sobě, člověk bez vědomí lidské koexistence není vlastně ničím. Mnozí znají jeho slova, která chci dnes připomenout s nástupem nového roku. Roku, v němž bychom si mohli přát více vidět, abychom byli sami více viděni. Je krásné nebýt neviditelný a je nádherné nebýt sám. Divadlo – dobré divadlo – se o to celá tisíciletí v kontextu s onou křesťanskou výzvou „Miluj bližního svého…“ všemožně snaží, neboť se se svým veškerým konáním především koncentruje na proces poznávání člověka. Jeho bolestí, jeho tužeb, jeho tendencí, minulosti, útrap, radostí, žalu, vzteku, pokory a prokletí – veškerého toho nesnadně definovatelného duchovního magmatu, z nějž jsme každý z nás úžasně osobitě utkáni. Každý z nás logicky jiný než kdokoliv a každý z nás bez jiných zbytečný – neviditelný.
John Donne píše: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
Všechno jenom to nejkrásnější v novém roce vám za všechny kolegy z našeho divadla přeje a na shledanou se při divadelních představeních, sloužících k poznávání lidských bytostí, těší
