Vážení divadelní přátelé,
vstupujeme do nového roku s řadou přání a s různými předsevzetími. Některá jsou, jak už to bývá, osobní, jiná se „hvězd dotýkají“. Na konci roku nás bude čekat zcela pragmatická konfrontace mezi oněmi myšlenkami formulujícími naše sny a mezi tvrdou realitou.
Kdybych byl autorem dramatu nebo románu a zároveň jejich hlavní postavou, to by byl můj celičký svět přenádherný! Nejsem však dítě... Dramata a romány musejí být napínavými, chytrými dramaty či dobrodružnými a chytrými romány, a ne jen tak nějakou selankou s bezkonfliktním průběhem a vždy šťastným koncem. Vždyť se píšou právě proto, abychom ten náš nedostatečný a ubohý svět pomáhali napravovat. A píšou se stále znovu a znovu, byť se nám může vše kolem nás zdát horší a horší…
Podle mne to není tím, že by na tom byly lidské bytosti stále hůř. Člověk však má stále lepší možnosti své zlo, pokud chce, prosazovat a jiní se o tom lépe dovídat. A tak nám, autorům dramat a románů, lidem, kteří se snaží se svými bližními hovořit skrze umělecká díla, nezbývá než v pokoře doufat, že bez všech těch různých technických vymožeností „uslyší“ nějaká ta zlem zaujatá lidská bytost náš hlas, zamyslí se a… jako v pohádce, že? Už teď vím, že se na konci tohoto roku musím bát spíše hororu, neboť zajisté zjistím, že přes veškerou snahu, a to nejenom umělců, bude na světě zase více nenávisti a slz než lásky.
Možná to vypadá, že my umělci jsme příkladně mírumilovní, nedopouštíme se žádných křiváren a že za všechno zlé mohou ti jiní…
Kdybych byl autorem dramatu nebo románu a zároveň jejich hlavní postavou, napsal bych to tak, aby byli všichni šťastní. Ale jde to? Co když někoho naplňuje štěstím to, když jsou jiní nešťastní? A vzhledem k tomu, čeho jsem dnes a denně svědkem, to nemohu nejenomže vyloučit, ale naopak to musím potvrdit.
Zrovna jsem usedl za stůl v kavárně, kde mě uvítal zamračený číšník. Tak nelením a prohodím něco v tom smyslu, že ačkoliv je venku pěkně hnusně, tak tady to mají příjemné a krásné a tak nějak… Sejme mě pohledem, z něhož lze vyčíst opovržení nad vtíravým venkovanem, a zmizí. Doufám, že odešel pro to espreso, co jsem si u něj mimo svou „mírovou řeč“ objednal. Pozoruju ho, když mi ho přináší a klade přede mě, a vzhledem k jeho zatvrzelé nerudnosti se už radši o nic nepokouším. Snad mu více pomůže mé soustrastné mlčení. Ale byl to dobrý pokus, i když si pořád myslím, že k výbavě profesionálního číšníka patří neustálý úsměv. Když ho pak hledám očima, abych zaplatil, nemůžu si nevšimnout, že můj zachmuřený číšník u stolku za barem chlácholí svým úsměvem plačící dívku. No vida, umí se smát a být laskavý a já se hned trochu stydím za svou ješitnou sebestřednost. Nemůžu přece čekat, že mě budou vždy a za všech okolností všichni obšťastňovat svými úsměvy. Dívka znenadání vyskočí, prudce do mého číšníka strčí a vyběhne na ulici. Tomu, co mu na rozloučenou řekla, jsem raději nerozuměl… Číšník zůstává sedět, hlavu v dlaních. Nemůžu se už déle zdržet, a tak vstávám, jdu za ním a poprosím o účet. Jasně, že se teď vůči němu chovám neomaleně, ale fakt spěchám… Vstává, rychle mi, i když pořád zamračeně, vyhoví, já mu dám neobvykle velké spropitné a odcházím. Pár kroků od kavárny potkávám na ulici onu nejprve plačící a následně neobvykle agresivní dívku, která se přes svou křehkou konstituci hurónsky směje a své kamarádce vypráví něco o tom, jak právě s někým pěkně zatočila… Přestože spěchám, zůstávám stát a nespouštím z ní oči. Má evidentní radost, je prostě a jednoduše šťastná.
Možná bude fakt lepší začít psát drama nebo román, v němž bych byl hlavním hrdinou už jenom proto, abych všemu lépe rozuměl… Hned na první stránce svého románu vstoupím do kavárny, kde bude za stolem sedět plačící číšník. Nakráčím drze za jeho bar, vezmu dvě skleničky, láhev Aberlour 18, což je skvostná whisky, naleju, půjdu si za ním sednout, nabídnu mu sklenku Aberlourky se třemi kapkami vody a popřeju: „Všechno jenom to nejlepší v novém roce!“ On usrkne, usměje se a… jo, takhle nějak to napíšu.
Všechno jenom to nejlepší v novém roce vám za všechny své kolegy přeje
