Vážení divadelní přátelé,
vítejte v novém roce! …nový rok, nová očekávání, nové plány, nové naděje. Od chvíle, co se člověk naučil počítat, a hned pak díky všemi vzývané čerstvě narozené bohyni Matematice začal odlišovat jednotlivé roky, dospěl k nezvratnému přesvědčení, že co bylo vloni, už pro příští rok neplatí. Neúspěchy, prohry a hříchy se smažou a jede se dál… Příští rok sám o sobě se stal svatým středobodem našeho usilování. Světové trhy se kácejí, či triumfují dle ročních uzávěrek a i my, lidé, naše životy dělíme na periody přirovnatelné k vagónům jednoho vlaku, kdy vlak je celým naším životem a vagóny pak jednotlivými lety v něm. K různým vagónům, které kvůli naší přirozené touze zapomínat na všechno zlé a opíjet se iluzemi směrem do budoucna mezi sebou postrádají dveře.
Zamykání času… Zapomínání… Absolutní koncentrace na „zítra“, která nás nutí hnát se bezhlavě vpřed beze špetky sebereflexe vůči individuální i společenské minulosti. Za každou cenu vpřed bez možnosti v klidu jen tak posedět, povyprávět si s přáteli, užít si koncertu, divadelního představení… Když vnímám zprávy o nutnosti růstu HDP v daném měsíci, čtvrtletí či roce a zamračené tváře politiků, pokud se nejedná o růst alespoň několikaprocentní, říkám si, jak to muselo být „hrozné“ v letech minulých, například v roce 2001, kdy bylo HDP na úrovni někde kolem poloviny vůči současnosti. Copak nám bylo zle? A co v době, kdy ještě nebyl běžný třeba elektrický proud. Copak nebylo štěstí mezi lidmi? Jasně, máme dnes větší komfort, větší pohodlí, větší dosažitelnost téměř všeho, ale… ale jsme šťastnější?
Stojíme na počátku nového roku s rozličnými programově optimistickými očekáváními (asi proto, že se bojíme špatných ekonomických a politických prognóz) a rok minulý se po silvestrovské bujaré tečce proměňuje v temnou, neprostupnou zónu. A přitom tolik krásného se stalo, tolik usměvavých tváří jsme potkali i tolik dobrého jsme sami učinili. A to je, myslím, příhodnější základna pro naši klidnou existenci. Paul Gauguin jeden ze svých obrazů nazval: „Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“. Nastoluje tak pro mě příhodnou otázku po kontinuitě jednoho každého lidského osudu. Osudu bez uzamykání dveří.
Intenzivně vnímaná minulost bez hranic nám pomáhá nejlépe definovat (v souladu se Sokratem) sebe sama. A ono poznání se stává zásadním rádcem při každičkém našem dalším rozhodování o tom, co v příští chvilce učiníme. Jen tehdy se magické „Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“ může alespoň částečně dostat pod naši kontrolu, což by nám, civilizovaným a vzdělaným lidem mohlo docela slušet.
Takže si vám dovolím popřát za všechny kolegy z našeho divadla, aby ten nový rok byl pro vás tak nádherný, abyste na něj už nikdy nechtěli zapomenout!
Krásný nový rok s nádhernými vzpomínkami na ten minulý vám přeje a na shledanou se při setkávání na představeních našeho divadla s vámi těší
