Vážení divadelní přátelé,
známe to všichni: nový rok, nová očekávání! Spousta předsevzetí, cílů a přání. Přání… Možná jsem už o tom někdy psal. Je tomu už docela hodně let, co jsem se své ženy zeptal na to, jestli je ochotná mi říct, co si přeje, když vidí padat hvězdu. A má žena správně usoudila, že se jedná o tak důvěrné sdělení, že by bylo vhodné, aby s tím začal ten, koho to zajímá, a tak mi řekla: „Nejdřív ty.“ Svěřil jsem se jí tedy s tím, co si v takové situaci přeju já. Dokonce jsem se přiznal k jisté nenasytnosti, když jsem uvedl, že mám obvykle hned tři přání, která jsou vždycky stejná a týkají se mé práce, mého života a života naší dcery. Má žena mi na oplátku řekla, co si přává ona, a já jsem se hluboce zastyděl. Mívá totiž vždy jen jedno jediné přání a to je, aby byl na světě mír.
Vzpomněl jsem si na tuto historku, když jsem se v improvizovaném studiu Českého rozhlasu Brno v jedné z tramvají-šalin na náměstí Svobody setkal s Alenkou Antalovou, Zdeňkem Junákem a Petrem Gazdíkem u adventního vyprávění o našem divadle. Bylo to v sobotu podvečer, kolem panovala předvánoční nálada a na náměstí mezi stánky bylo tolik lidí, že se nedalo projít z místa na místo, aniž bychom se co chvíli nemuseli skrz sebe prodírat.
Paní redaktorka Jana Kobylinská nám kladla vlídné otázky, povídání to bylo milé a vtipné zároveň, proložené písněmi z repertoáru našeho divadla. A na konec dvouhodinového rozhovoru nás požádala, abychom každý z nás popřáli posluchačům, každý dle svého uvážení, něco do nového roku. Zdeněk Junák musel v průběhu pořadu trochu dříve odejít, a tak to zůstalo na nás třech. My s Petrem jsme zdvořile a obecně popřáli všechno dobré, ale kdo mě vážně zaskočil, byla Alenka Antalová. Řekla, že má jen jedno jediné přání a to je, aby byl na světě mír. Déjà vu, pomyslel jsem si hned, ale pak jsem se musel k této shodě mnohokrát vracet a dumat nad tím, proč jsou ženy-matky takto striktní a proč se nestydí vyjádřit své životní přání - svůj životní postoj tak prostě a zásadně bez jakýchkoliv myšlenkových ornamentů.
Samozřejmě, že mě hned napadá, že žena jako skutečná nositelka života nemůže přemýšlet a jednat jinak, a přemýšlím tak o budoucím světě, o světě, který nám snad přinese tento nový rok, v němž by ženy měly možnost zažít svou odvěkou vizi života v míru.
Často jsem uvažoval o tom, co vedlo Johanna Wolfganga von Goetha k tomu, aby celé to své velkolepé a geniální dílo Faust uzavřel těmito úplně posledními verši:
Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé – zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.
(Překlad: Otokar Fischer)
Vím, že existuje celá řada různých výkladů, ale mně se v kontextu s mým „déjà vu zážitkem“ do mysli velmi intenzivně vkrádá představa laskavého světa existujícího v míru tak, jak si to přejí právě ženy.
Na shledanou se s vámi v novém roce (doufejme, že v roce míru) v našich divadelních sálech těší za všechny své kolegy
