listopad 07/08
Rozhovor Pavly Ptáčkové a Radky Coufalové
Přání udělat rozhovor s Pavlínkou Ptáčkovou jsem s radostí přivítala.
Vzhledem ke shonu, který v MdB neustále panuje, se s jistými lidmi neustále míjím, natož abych s nimi stačila prohodit pár slov. S Pavlou jsme se sešly, daly si kávu a medovník a vlastně ti děkovaly, že si konečně můžeme v klidu pokecat.
Tak jako mnoho lidí dělá vše na poslední chvíli, i já jsem ráno před schůzkou uvažovala, u pohádky po boku mého syna, na co se mám Pavlínky vlastně zeptat. Věděla jsem přesně, na co se jí zeptat nechci, a to je divadlo, televize, kariéra a osobní záležitosti. Přesně to, co by Vás čtenáře asi zajímalo, že?
Takže tady je má první otázka ….
Tak jsem dneska koukala s Matyáškem na českou klasiku Pane, pojďte si hrát a chtěla jsem se tě zeptat, jaké jsi měla a máš ráda pohádky?
Nejhorší pohádka, a to si teď nedělám legraci, byla Pane, pojďte si hrát (náš společný smích), protože jsem ji neviděla jako úplně malá… Menší děti mají šibeniční humor rády a nevadí jim, že někdo umře, pak se probudí a vše je v pořádku. Já jsem to viděla, když už jsem nějaké to sociální cítění měla, a tak si asi nemusíme vysvětlovat, jaké to je, když jeden medvěd druhému sežere princeznu (díl K princeznám se nečuchá - pozn. redakce). A to bylo dost hrozný.
Ještě horší byl Míša Kulička, protože ten byl pořád ztracenej! Tohle jsou blbý zážitky!
Tam byl ten Vasil! (uvědomuji si s hrůzou a vracím se myšlenkou k černobílému kolotoči, Čertíku Bertíkovi a Štěpánce).
Ale jinak do dneška mám ráda a znám všechny studiovky, co se tak začaly točit…
…takže hrané pohádky?
Já jsem teda moc kreslené pohádky ráda neměla, to mě nebavilo, protože u nás ještě tenkrát nebyl Walt Disney…my jsme měli nanejvýš loutkovou Hermínu..
…a co Maxipes Fík a Bob a Bobek?
To bylo později, a to bylo super samozřejmě! Ale jinak je krásné, co se teď pro děti dělá. Pohádky mám hrozně ráda, pro mě je to opravdu únik od reality, myslím si, že taková dobrá pohádka je zásadní věc. Slyšela jsem takový zajímavý pořad …a tam se ptali, proč už se netočí tak dobré pohádky jako kdysi…rozebíral to tam Tomáš Baldýnský, filmový kritik, že to tenkrát točili nejlepší filmaři, kterým bylo zakázáno točit normální věci, pro ně to byla kompenzace všeho, dávali do toho veškerý svý bolesti, kumšt a touhu, aby to dobře dopadlo.
Kdyby dneska měli zakázáno točit třeba Hřebejk a Svěrák, tak by určitě vznikly zajímavý pohádky.
…to je možný…dneska se pohádky berou jako okrajový žánr
…bere se to tak, že děti snesou hodně…
…ale děti jsou kritické, těm jen tak něco neujde…A co takové pohádky pro dospělé, věříš třeba na UFO? (Přiznávám, že tuhle otázku mně poradil můj muž, když studoval jistý článek v časopise ze Světa vědy a techniky.)
Já nejsem čtenář SCI-FI, téma UFO mě nikdy neoslovilo…Ale nádherná pohádka pro dospělé je podle mě třeba film Pretty Women, takové pohádce žádná z nás neodolá (opět společný smích).
…a co pohádky, které nám vypráví politikové?
Co se politiky týče, tak se přistihuji, že jsem takový konzument, nedokážu jít do hloubky, proto se nikam netlačím, za nic se nebiju…nějak to cítím…ale já se obávám, že se tam dějí takový zákulisní hry a tlaky… divím se lidem, obyčejným lidem, ke kterým se žádné informace nedostanou, co se dokážou hádat, zlobit se na svého souseda, že je socialista a oni demokrati a já nevím co…ale oni nemůžou mít reálný pohled. Takže se pobaveně koukám na ty „Sedmičky“ a tyhle diskusní pořady a je to pro mě spíše válka „šarmu“ anebo „nešarmu“. A je to třeba zvláštní věc, že se komunističtí poslanci dodnes nedokážou oblíct…
…jo, to je fakt…ha, ha…
…a já si říkám, že aspoň v tomhletom drží basu s tím komunismem. Nechci si z toho dělat srandu, do té revoluce to byla jedna velká katastrofa, takže je krásný, že jsou furt ještě chlapi, co se chtějí politikou zabývat, protože já bych do toho nešla, mohla bych se na to vyprdnout! Ale někdo to dělat musí! Takže pro mě je to spíše taková pohádka o tom, co jsme zase dokázali, kdo nás vyoblíkal, poradil, jak vystupovat a co říkat.
A je krásný, jak oni před volbami znervózní a potom to z nich jde, ty pravý povahy a po volbách už vůbec…velmi mě pobavila jedna hororová pohádka …povolební projev pana Paroubka!
…tvrdá realita.
V sobotu 29. 9. jsme tady měli velkou slávu, na které se také sešla spousta politiků, vlivných lidí a přátel našeho divadla, a tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli jsi viděla nádherný ohňostroj a jak se ti vlastně líbí vše nové, co nám teď MdB nabízí?
Můj patriotismus se teď může naplno rozvinout, protože mně se to strašně líbí. Mám ráda nový stavby, moderní architekturu. Moc se mi líbí ten upravený prostor před divadlem a kolikrát vidím studenty se skriptama, jak se v tom prostředí učí, a to si myslím, že je přesně ten účel, který to mělo splnit. Je to vzdušný a pěkný. Ohňostroj jsem viděla, akorát mně padal do očí popel, takže jsem pořád brečela.
A co náš nový klub Nekonečno?
Klub Nekonečno je ve sklepě a to bude pro mě nešťastný prostor vždycky, architekti se tomu sice snaží pomoct, a dost tomu pomohli, ale dobře se tam necítím, budu chodit nahoru na vzduch, pod víno (pro ty, kdo neví, pod vinnou révu).
Také nám v nové budově otevřeli nádhernou restauraci Boulevard, a když jsme u toho pohostinství, jaké máš ráda jídlo? A vaříš?
Vařím... normálně fakt vařím, nevím, jak to přišlo, nerada to zmiňuju, protože jsem si vždycky pěstovala image nalakovaných nehtů a voňavek a teď normálně stojím u plotny… vařím jenom, když je čas… a vařím ráda.
Jestli tě můžu přerušit, já jsem kdysi dávno byla svědkem toho, jak jsi dostala Kuchařku pro blondýny a vyprávělas, že ta kniha končí uvařeným čajem, tak se tě chci zeptat, jestli ses nějak pohnula dopředu, jestli sis třeba koupila pokračování?
Od Ivanky Vaňkové (mimochodem nejen skvělé herečky, ale i kuchařky!-pozn.red.) jsem dostala úžasnou knížku 2000 receptů. Ivanka musela neustále odpovídat na mé dotazy typu: „Prosím tě, Ivanko, a ty špagety, jak?“ A tak mi věnovala knihu. Vařím ráda. Doma by měla být vždycky polívka. Dobrá horká polívka s chlebem je základ. Jinak mám ráda lehký jídla, na ty český klasiky moc nejsem. Třeba kačena se zelím a knedlíkem, ne že by mi nechutnala, ale nakonec mně udělá tak zle… Ale teď, když člověk může jít do takových těch lepších restaurací, ne že bych tam byla pořád, ale zase si to ráda užiju a dopřeju, když je nějaká příležitost, tak je krásný, že podávají lehká jídla po malých dávkách, mají třeba víc chodů…
Mám moc ráda francouzskou kuchyni, ale to jsem vždycky ve stresu, protože mně přinesou jen takovou malou paštičku a já se bojím, že jsme tím skončili a chce se mi plakat. A když pak nesou šestnáctou paštičku, tak už je to mnohem lepší.
A co italská kuchyně?
Tak tou se u mě nic nezkazí. Ale je fakt, že dobrá italská kuchyně nemůže být bez kvalitních surovin, vyplatí se to nešidit.
Takže určitě znáš sušená rajčata a mou oblíbenou rukolu…
Rukola s modrým sýrem a jablíčkem! Anebo s hruškou! Rukola je dvacet druhů rostlinek, tomu všemu se dohromady říká rukola, to není jedna rostlinka. Nevím, jestli ta rukola, co kupujeme u nás, všechny ty druhy obsahuje, ale správně by měla.
A ve Francii jsi byla?
Ne, nebyla, ale máme takovou kosmopolitní kamarádku, která nás zásobuje různými věcmi a učí nás, jak se co správně jí. Vozí nám dlouhozrající sýry, a když jich přiveze hodně, tak uděláme sýrovou párty…
Francouzi hrdě prohlašují, že mají tolik druhů sýra, kolik je dní v roce. Já jsem strávila před lety tři týdny ve francouzské rodině a to byly neskutečné hody a těch kilo, co jsem nabrala! Oběd měl několik chodů a na konec ovoce, dezert, kousek sýra...
Četla jsem nádherný článek o provensálských tradičních trzích, sbíhaly se mi sliny a od té doby tam toužím jet! Psalo se tam, že pokud chceš jet do Provensálska, měla by sis pronajmout apartmá s kuchyní a každé ráno vyjít s velkým košem na tržiště a nakupovat tu čerstvou zeleninu a bylinky a lanýže…Jedla jsi je někdy?
Ne, nejedla.
Já taky ne! A máš nějaké vysněné místo, kam by ses chtěla podívat?
Se mnou je to s cestováním trochu problém. Dušan se mi vždycky směje, že největší radost mi udělá, když mě nechá doma v Brně. Mně vždycky zajímala a dělala dobře historie, ne události, ale spíš to, jak žili lidi různých vrstev, různých národností a tak. Takže když jsme tento rok byli v Norsku, tak jsem si nejvíc užila Vikingy. Jak žili, jak se oblíkali, co jedli, na jakých lodích se plavili, viděli jsme nádherný starobylý šperky, kterýma se zdobili, no super. Takže mi dělají velkou radost třeba starý český hrady, obyčejný zříceniny. Teď o prázdninách jsme procházeli úplně zbořený selský dvůr a našli jsme tam spoustu starých původních věcí, dokonce i starou dobovou dámskou botu, takže vzrůšo. Ale kdyby mě někdo chtěl vzít na poznávací výlet po Jižní Americe, tak bych se asi nezlobila.
Tak ti, Pavlínko, moc děkuji za příjemné popovídání! Obě tě, Jefe, zdravíme a děkujeme za příjemně strávené dopoledne v D’Caffe!
Rozhovor s Máriou Lalkovou
S Máriou Lalkovou se na prknech Městského divadla Brno setkáváme už od dob jejích studií na JAMU, která ukončila v roce 2003. Jako obor si zvolila muzikálové herectví. Viděli jsme ji ve West Side Story, ve Vlasech ztvárnila part Leaty, v Jesus Christ Superstar hrála Johannu. Velkou příležitostí se pro ni stala holčička Chvilka v pohádkovém muzikálu Zdenka Merty a Stanislava Moši Zahrada divů, uchvátila však i jako Kirké a Nausikaa v Odyssei. K jejím posledním rolím patří Jennifer, dcera moralistky Felicie z Čarodějek v Eastwicku.
Diváci si vás pamatují už ze sboru a tanečních scén ve West Side Story, nyní se objevujete rovněž v hlavních rolích muzikálů. Co bylo nejdřív: tanec, zpěv nebo hraní?
Nejdříve byl veliký tanec. To podle slov mé mámy. Ta ho pocítila na vlastní kůži zevnitř. To, co nastalo potom, se zpěvem nazvat nedá, ale z akustického hlediska to byla síla. Hlavní přišlo až později, když jsem zjistila, že z toho můžu vytěžit i nějaké výhody.
Co u vás rozhodlo pro studia na brněnské JAMU?
Už na základní škole jsem si uvědomila, že atomový fyzik ze mě nikdy nebude a že se chci věnovat něčemu úplně jinému. Nezměnilo se to ani po ukončení střední. JAMU bylo ideální místo, kde jsem mohla spojit studium disciplín, o které jsem měla zájem.
Cítíte se dnes v Brně doma? Kam se ráda vracíte?
Ale samozřejmě! Cítím se doma všude, kde mi je dobře a mám tam své blízké. Ale nejvíc doma jsem s rodiči a se svou láskou. Tam se i nejraději vracím.
I když pocházíte ze Slovenska, podobně jako řada vašich kolegů, máte skvělou češtinu. Kdo vám ji pomáhal pilovat? A co pro vás bylo v češtině největším úskalím?
S češtinou jsem jako „Čechoslovák“ vyrůstala. Milovala jsem české pohádky a knížky. Na škole mi pomáhali pedagogové a hlavně mé okolí. Trpěliví přátelé. Samozřejmě, že začátky byly těžké a doufám, že období třiček, mikřofonů a přechodů přechodců mám za sebou. Myslím však pořád ve slovenském jazyce a to je pro mě, hlavně na jevišti, největší zrada. Občas tam ze mě vystřelí ryze slovenské spojení. Naštěstí nejde o život, a tak to beru s úsměvem. Doufám, že i divák!
Ve kterém jazyce zpíváte nejraději – česky, slovensky, anglicky?
Nejlépe se mi zpívá v jazyce, pro který byla píseň stvořena. Ale nejvíce mě baví španělština.
Jak se vám líbí kočovný život herecký? S divadlem jste stále na nějakém muzikálovém turné.
Někde v duši jsem skutečně kočovník. Poznávat nová místa, chutě, lidi. Mám ráda cestování a ještě raději návraty. Jsem takový pes Goro.
Vaší doménou jsou zejména muzikály. Jak se vám líbilo v roli Kristiny v nové původní operetě Ferdinand, kd’E ste?
V roli Kristiny se mi líbilo již od první čtené. A líbil se mi hlavně pan režisér Thomas Schulte-Michels. Práce s ním byla náročná, ale hlavně hravá a svobodná.
Zdá se, že díky dívčímu vzhledu na jevišti nestárnete: Pamina z Magické flétny, Jennifer z Čarodějek. Jak se cítíte jako holčička Chvilka v Zahradě divů?
Chichichi!
Už vám nějaké dítě při představení provedlo nějakou neplechu?
Děti by nebyly dětmi, kdyby občas nevyváděly neplechy. Někdy k malým něžným žertíkům dochází, ale děti na jevišti jsou velice disciplinované. Jestli ne, stačí pár facek a je to.
Dá se říci, kterou ze svých „dívčích“ rolí máte nejraději?
Zobarova sestra Rusalina z muzikálu Cikáni jdou do nebe.
Lákalo by vás zahrát si starou a ošklivou babiznu?
Ošklivá a stará! Do toho co nevidět určitě dorostu.
Co vás v letošní sezoně čeká nového?
Uvidíme, mám ráda příjemná překvapení.
Jak ráda relaxujete?
Můj nejnovější hit je rybolov. To je poezie. Teraz už starému otcovi rozumiem!
Jesus Christ Superstar
Je to trapné, ale viděl jsem ten muzikál teprve nedávno. Pravda, hodně jsem o něm slyšel - poprvé před více než dvaceti lety. Nebudu kritizovat výkon herců či zpěváků, ba ani režii. Během představení mě ale napadlo několik myšlenek, o které bych se rád podělil. Napadly mne nad tímto slavným muzikálem; do značné míry se ale týkají i dalších děl, v nichž se lidé, kteří nejsou Kristovými uctívači, snaží Ježíšův příběh zpracovat.
Předně jsou lidé stále přitahováni Ježíšovým vztahem k ženám. Nejčastěji je "na ráně" Marie Magdaléna, bývalá hříšnice, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů a která prý Ježíše obzvlášť milovala. Ta je většinou ztotožňována se ženou, která dle 7. kapitoly Lukášova evangelia Ježíšovi slzami smáčela nohy a otírala je svými vlasy a která ho rovněž pomazala vonnou mastí. Není vyloučeno, že skutečně šlo o Marii Magdalénu, není to ale příliš pravděpodobné. Podle své básnické licence a podle svého gusta autoři toto téma rozvíjejí - někdy až do polohy, že Ježíš si vzal Marii z Magdaly za ženu a že spolu měli děti.
Tato snaha "propašovat" do Ježíšova příběhu milostnou zápletku, jež přece musí být součástí každého "pořádného" příběhu - včetně třeba béčkových katastrofických filmů, které jsou vlastně o něčem úplně jiném - je svým způsobem pochopitelná. Ježíšovi se ženy jistě líbily jako každému jinému muži, přestože nám o tom evangelia nenechávají sebemenší zmínku. Právě toto mlčení evangelií dráždí představivost autorů, kteří skutečný Ježíšův význam nechápou, a proto více či méně povolují uzdu své fantazii.
Člověka, který Ježíše srdcem nezná a který mu neuvěřil, dále dráždí Ježíšova dokonalost, jak ji evangelia dosvědčují. Proto vyhledává jeho "slabé chvilky". Nabízejí se v podstatě jenom dvě: osamělá modlitba v zahradě Getsemanské a zvolání na kříži "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ostatně o interpretaci tohoto výroku se přou i křesťané. Znamenal opravdu úzkostný výkřik pravého člověka a přitom Božího Syna, který prožívá hrůznou odloučenost od Otce, nebo jde "jen" o modlitbu, tedy o citát z 22. žalmu?
Jesus Christ Superstar si slabou chvilku vymýšlí - a jde o jeden ze slabších momentů tohoto díla. V určité chvíli Ježíš opouští nemocné, kteří se k němu vztahují, s otrávenými slovy "Uzdravte se sami!" Skutečný Ježíš byl nepochybně mnohdy unaven, někdy frustrován, ba i rozhněván. Úžasné na něm ale je, že uvedená slova nikdy neřekl. I mnohá jiná díla se snaží naznačit, že Ježíš nebyl dokonalý. Člověk, který nevěří, dokonalost Ježíšovu těžko může snést.
Konečně třetím momentem, který chci zmínit, je přitažlivost osoby Jidášovy. Nedávno prošla našimi médii slabá vlna vzruchu kolem "Jidášova" evangelia. Lidé, kteří neuvěří v Ježíše a kteří nevolí absolutní lhostejnost vůči všemu, hledají nějaký jiný smysl Ježíšova příběhu, než je ten, který nabízí křesťanství. Ostatně vzpomínám si na jednu situaci z kurzu evangelického duchovenstva - bylo to někdy počátkem osmdesátých let - kde si jeden z farářů stěžoval na evangelistu Jana, že prý dělá z Jidáše příliš přízemního člověka. A tak nejen nevěřící, ale i někteří lidé, kteří se pokládají za křesťany, u Jidáše hledají nějaký "ušlechtilejší" motiv jeho zrady. Určitě mu nešlo jen o peníze. Snad Ježíše nepochopil. Prý byl zklamán, že Ježíš nešel cestou odporu proti římské moci. Hypotéz je jistě více. Písmo sice mluví o tom, že Jidáš miloval peníze, nicméně nezabývá se otázkou, zda byly hlavním motivem jeho zrady. To totiž z hlediska skutečného významu celého příběhu vůbec není důležité.
K tomuto momentu rovněž patří jakési snižování rozdílu mezi Jidášovou zradou a Petrovým zapřením. Jak ale poznamenal tuším Philip Yancey, jde o rozdíl podstatný: Jeden zradil, protože nemiloval Ježíše, druhý zapřel pro slabost těla. A skutečně je rozdíl mezi tím, zda lžeme, protože milujeme lež, nebo proto, že ačkoli se nám lež v podstatě hnusí, ještě více se v tu chvíli bojíme důsledků pravdy.
Neupozorňuji na tyto rozdíly proto, abychom se pohoršovali nad nevěřícím světem. Zvěst o Ježíši Kristu je skutečně svým způsobem neuvěřitelná a naprosto nepochopitelná. Je to Boží příběh, a tudíž se vymyká lidským představám a kategoriím.
Zajímavé však je, že Ježíš stále přitahuje. Jeho příběh nedává lidem spát. V lidech, kteří Ježíše srdcem neznají, jsou ale dvě protichůdné tendence. Na jedné straně přání, "aby to byla pravda", a jakési vědomí, že Ježíš skutečně byl dokonalý. Proto i tam, kde je všelijak snižován, mívá Ježíš jakýsi heroický (nebo přinejmenším šlechetně tragický) rozměr. Na druhé straně popírání, že by Ježíš skutečně mohl být dokonalý. Tato druhá tendence má potřebu Ježíše "zlidštit" tím, že mu připíše něco negativního, byť to vzápětí omluví.
Na závěr ještě jedno pozorování. Někdy v polovině šedesátých let hráli ve Valdštejnské zahradě "lidové hry" - ve skutečnosti to bylo folklorní podání pašijových příběhů z doby temna. Tehdy mne tam vzal kobyliský vikář evangelické církve Bedřich Šurman. Byla tam mimo jiné scéna, kdy se Marie setká se vzkříšeným Ježíšem v zahradě. Ježíš v tomto "lidovém podání" držel v ruce hrábě a hovořil trochu komickým hlasem - byla to vlastně hra o lidové hře… Bedřich Šurman se ke mně naklonil a tiše zašeptal: "Všímáš si, jaké je tu ticho, když mluví Ježíš?" A opravdu. Přestože Boží slovo zaznívalo v několikrát posunuté podobě, když promlouval "Ježíš" této lidové hry, slyšel by člověk ve Valdštejnské zahradě spadnout špendlík.
Takovouto bezděčnou úctu už dnes nepozorujeme. Byla dána tím, že celá ta "lidová pašijová hra" byla chápána trochu jako protest. Šlo o cosi z jiného světa, co cenzoři nedopatřením nestačili zakázat. Ale také byla vlastně svědectvím, že v životě o něco jde.
Zdá se mi, že tento motiv v současných sekulárních zpracováních Ježíšova života dosti zeslábl, pokud se neztratil úplně. Dnes jde spíše o kuriozitu, nikoli o smysl.
Deník krále
Inscenací hry Deník krále s podtitulem tragédie s dobrým koncem nebo též drama Střeženého Parnassu o lásce, pomstě a prozření se v Městském divadle Brno již podruhé autorsky představuje duo Zdeněk Plachý a Jiří Šimáček, vůdčí osobnosti volného uměleckého sdružení Střežený Parnass. Hudební skladatel, rockový hráč a rozhlasový, divadelní i televizní režisér Plachý (1961) založil spolu s absolventem estetiky a dějin umění, malířem, fotografem a televizním dramaturgem Šimáčkem (1967) umělecké sdružení Střežený Parnass na konci devadesátých let – reagovali tím (jak sami píší) „na sílící společenskou poptávku po silné a mocné instituci, která by se zabývala ostrahou nejvyšších národních a světových kulturních tradic.“ Od té doby vytvořili společně jako autorský i režijně-dramaturgický tým řadu televizních dokumentů i divadelních inscenací – z těch druhých jmenujme zejména autorský „soap western pro nového člověka“ Nepohodlný indián (Klicperovo divadlo Hradec Králové 2002, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2007), montáž z Nestroyových komedií Chudoba cti netratí (Divadlo Jána Palárika Trnava 2002), Verdiho Sílu osudu, vytvořenou na základě sociologických průzkumů o předběžných představách operního publika (Divadlo J. K. Tyla Plzeň 2003), jevištní verzi slavného němého filmového melodramatu Ukřižovaná (Pražské komorní divadlo 2003) či „nesmírně romantické drama“ Michaila Bulgakova MoliŹre (Národní divadlo Brno 2004).
Jejich Deník krále byl původně anotován jako aktualizovaný přepis hry Victora Huga Král se baví, posléze však autoři zcela opustili hugovská východiska, přejali z jeho hry pouze tři jména postav (Král, Blanche a Triboulet) a výchozí situaci (muž pracuje pro „instituci“, s níž vnitřně nesouhlasí a snaží se svou dceru od ní udržet co nejdál, aby poté zjistil, že se začala stýkat se samotným vládcem této instituce – u Huga jde o francouzský královský dvůr, u Plachého a Šimáčka o rovněž francouzskou gangsterskou tlupu), aby pak dospěli k autonomnímu počinu, inspirovanému mnohem více než Hugem předními díly amerického gangsterského a mafiánského filmu (Scorseseho Casino a Mafiáni, DePalmova Zjizvená tvář a Carlitova cesta, Tarantinovi Reservoir dogs a Pulp fiction, Newellovo Krycí jméno Donnie Brasco, seriál Sopranos, gangsterské komedie Guye Ritchieho atd.).
Neznamená to však, že se oba autoři pokusili pouze o netvůrčí konglomerát prvků z těchto děl. Naopak, dobře odpozorované detaily daného žánrového milieu umístili právě na podklad tragického střetu vůdce mafiánské bandy Krále a jeho „poskoka“ Tribouleta, jež příběh posouvá do polohy výsostné tragédie. Zároveň přimysleli celému příběhu originální postavu vypravěče – je jím zahořklý misantropický intelektuál Cyril Abidi, žijící osaměle ve svém bytě a trávící čas zaléváním bonsají a sepisováním vědecké práce o neexistujícím sexuálním životě Maurice Ravela. A je to Cyril Abidi, kterému se při Králově návratu do Marseille, kde před patnácti lety došel jeho vztah s Blanche tragického završení, dostane Králův deník (který všechny tragické události popisuje) do ruky a jeho (dosti ironickou, nechápavou a zcizující) optikou také celý příběh sledujeme. Nadto je příběh obohacen ještě o rovinu takřka mystickou – ta je reprezentována postavou svaté Terezie z Lisieux, která sleduje Královy kroky od počátku děje, kdy je Král ještě zcela amorálním gangsterským floutkem a je pak svědkyní i příčinou jeho duchovního obrácení.
Je to tedy dráždivý koktejl, který pro nás tvůrci ze Střeženého Parnassu tentokrát namíchali, obsahující duchovní rovinu prozření a odpuštění, zároveň však atraktivitu mafiánského prostředí a k němu nezbytně náležející zabíjení, které v inscenaci probíhá v natolik hojném počtu, až si ji dovolujeme označit za nevhodnou pro mládež do 12 let.
Světovou premiéru tohoto textu režíruje jeden z autorů Zdenek Plachý (mimo jiné čerstvý šéf činohry Národního divadla v Brně) na scéně Markéty Oslzlé a v kostýmech Martiny Zwyrtek. Dramaturgy inscenace jsou Jan Šotkovský a Petr Minařík, pohybová spolupráce je dílem Hany Charvátové. V titulní roli Krále se představí Igor Ondříček, jeho milenku Blanche ztvární Ivana Vaňková, Královým hlavním protihráčem mezi gangstery Le Bannerem bude Martin Havelka, jeho synem Rigim Vojtěch Blahuta a Blanchiným otcem Tribouletem Jan Mazák. V roli Cyrila Abidiho pak s Viktorem Skálou bude alternovat známý hudební skladatel Martin Dohnal (mimo jiné nositel Ceny Alfréda Radoka za talent roku 1996). Dále budou účinkovat Ján Jackuliak, Alan Novotný, Evelína Jirková, Lenka Janíková a další. Kmotrem inscenace je známý zpěvák a hudební skladatel Daniel Landa, jehož skladby v ní také zazní. Premiéra inscenace se uskuteční na Činoherní scéně Městského divadla netradičně v pátek a sobotu – 2. a 3. listopadu 2007.
Rozhovor s Igorem Ondříčkem
Setkání s Igorem Ondříčkem je vždy velmi příjemné. Sešli jsme se ke konci září v divadelní kavárně, přišel o deset minut později a velmi se omlouval. Byl milý a ochotný odpovědět na každou otázku. Až na ty velmi osobní, soukromí si chce uhlídat. Vyzařuje z něj však taková přemýšlivost a sečtělost, že člověka ani nenapadne pídit se po intimních věcech. V posledním rozhovoru jsme si spolu povídali hlavně o zpěvohře, tentokrát jsme ji tedy vynechali a věnovali se Pavlu I., knížkám a dokonce i politice...
Naposledy jsme se viděli loni o Vánocích, jak jste se od té doby měl a co je nového?
Mám se od té doby hezky. Hodně hezky. Nechci to tedy zakřiknout, ale je to pěkné. V osobním životě jsem teď spokojený.
Minule jsme se bavili o tom, že řešíte jak spojit soukromí a práci v divadle a že je to věčný boj... Mám to chápat tak, že jste našel „řešení“?
Ano, teď se to podařilo pěkně skloubit. Tedy čekám, co bude, protože on ten pocit klidu a štěstí nikdy dlouho nevydrží. Podle mě nějaká rána stejně vždycky přijde, ale na druhou stranu, proč si tu chvilku neužít naplno, když to jde?
Před Vánoci jste měl v plánu vyrábět adventní věnce, ale sám jste přiznával, že asi v lednu vyndáte z auta uschlé jehličí. Jak to dopadlo?
To jsem opravdu uskutečnil! Udělal jsem tři věnce, jeden jsem si nechal a dva jsem rozdal. Skončily dobře.
Přišel jste právě ze zkoušky, co zkoušíte?
Teď zkoušíme původní hru Jiřího Šimáčka a Zdeňka Plachého Deník krále, která je motivovaná Hugovým románem Král se baví a operou Rigoletto. Je to moc pěkná věc, hodně zvláštní, myslím. Je to retrospektivní divadlo, něco se stane a až pak se divák pomalu dozvídá, jak se celý příběh odehrál, proč se aktéři do té situace vůbec dostali... To není obvyklý postup a pro diváky by to mohlo být zajímavé. I výtvarné řešení bude velmi originální. Třeba ve srovnání s Pavlem I, který je, jak bych to řekl, takový klasičtější, to bude úplně něco jiného.
Koho budete hrát vy?
Já hraji Krále. Tvůrci zasadili děj do současné Marseille mezi mafiány. Je to taková úvaha o tom, jestli se člověk může změnit, zda se může obrátit na víru, jestli se ze zločince může stát slušný člověk.
A může?
Já si myslím, že může. Ale člověk musí za hříchy, které udělal, nějak zaplatit. Není zločinu bez trestu. I když člověk dojde k nějakému usmíření a zklidnění, tak stejně ví, že za to zlé, co v životě napáchal, musí jednou zaplatit. Hodně se teď o těchto věcech bavíme s herci, s dramaturgem...Doufám, že to na tom představení bude poznat a že divákům dojde, o čem všem ta hra může být. Tematika obrácení se je široká a zajímavá. Já tedy nejsem teolog, vůbec tyhle teologické věci neznám, ale v divadle se teď hodně bavíme o světcích, kteří takové obrácení prodělali a začali pomáhat lidem. No ale to jsou věci, které když takhle řeknu, tak si čtenáři řeknou: „To je blázen“ (smích). Špatně se to formuluje.
A vy jste věřící?
Nejsem organizovaný v žádné církvi, ale věřím, že kolem nás něco je. Nějaká energie, síla, věřím v pozitivní myšlení. Hlavně v to, že je v každém z nás. Něco má člověk v sobě a jak s tím nakládá, tak se mu to vrací.
Už jste zmínil Pavla I. Vaše postava v tomto dramatu je velmi zajímavá, rozporuplná, jak byste ji vy sám charakterizoval?
Ta postava je zajímavá tím, že je mnohovrstevnatá nebo – jak to říct. Je to člověk, který se rozhodl, že ve svém životě něco změní. Nevyhovuje mu ruské státní zřízení, má rád ideály konstituce, svobodu člověka... Fakt je, že za tyto krásné myšlenky bojuje všemi prostředky. A to už je otázka, jestli je to dobře, nebo špatně.
Řídí se heslem účel světí prostředky a hraje to na všechny strany. Jak vy se stavíte k takovému postupu, měl byste na takové intriky žaludek?
Já bych tuto taktiku v osobním životě nevolil. Hrabě v žádném případě nechtěl, aby došlo ke krveprolití, chtěl, aby cara odstranili zákonnou cestou, ale ve finále se to zvrtlo a on jako osnovatel spiknutí musí nést následky. Například mu nikdo nedůvěřuje. To už ve hře není, ale můžeme se to domýšlet. Já bych se choval jinak.
Je podle vás legitimní bojovat proti tyranovi násilím?
To si nemyslím. Ale jsem samozřejmě ovlivněn dobou, ve které žijeme. Tenkrát to v roce 1801 vypadalo úplně jinak, úplně jinak to vypadalo a vypadá třeba v Rusku a ještě úplně jinak to vypadá někde na tom Dálném Východě. Podle mě člověk nemůže hodnotit, jestli je dobré, že jsou někam posíláni vojáci, když nezná všechny okolnosti a není do problému zcela zasvěcen, ale pravda, z mého osobního pohledu je to cesta nepřijatelná. Ovšem nikdy jsem se neocitl v mezní situaci. Člověk může mít různé ideály, ale pak to může dopadnout úplně jinak.
Pavla I. můžeme dnes vnímat spíše jako historickou hru, ale v době, kdy byla napsaná, reagovala na aktuální politické události. Myslíte si, že má být dnes umění apolitické, nebo se mají umělci vyjadřovat k politice?
Co by se nevyjadřovali, umění vždycky vznikalo na popud něčeho, a pokud je pro někoho impulsem politické dění, tak ať to do umění klidně promítne. Pokud to tedy umí udělat chytře. Mně naopak připadá Pavel I., ač je ta hra stará přes sto let, neuvěřitelně aktuální. Nádherně ukazuje, jak lidi neví, co s nově nabytou svobodou. Nevěděli to tenkrát, a nevím, jestli to víme dnes. Když má člověk svobodu, musí se postarat sám o sebe. Nikdo mu nediktuje, co má dělat, svůj osud řídí sám... To je velká zodpovědnost, na kterou nejsme připraveni. Nemáme se svobodou historickou zkušenost. Další generace už na tom budou o něco lépe, ale třeba starší lidi to ještě neumí. A o tom je Pavel I.
Zajímá vás politika?
Zajímá. My sice všichni nadáváme a jsme rozčarovaní, ale to není dobře. Člověk, který nejde k volbám, ať nenadává. On se na tom nijak nepodílel, tak musí počítat s tím, že se s ním manipuluje. Ani se nepokusil vybrat si někoho, o kom si myslí, že by jeho názory dobře reprezentoval. Takhle se o politiku zajímám, ale že bych rád četl politické zprávy, to opravdu ne. Nedělní televizní debaty vynechávám, to mě vážně nebaví. Tam jde jen o nějakou přetahovanou, divadlo pro lidi, než aby se konkrétně něco domluvilo. Ale tak je to asi ve všech parlamentech. Nejde o to něco udělat, nejprve je to politický boj a až na druhém místě sama podstata věci. A bohužel to, že chvilku vládne pravice, pak přijde levice a všechno změní, taky k ničemu nevede. Bylo by lepší domluvit se na nějakém konsenzu, který by byl přijatelný pro všechny a mohlo by se na něj navazovat. Takhle vlastně pořád něco bouráme a znovu budujeme, to mi připadá zbytečné. Stát by se měl do lidských životů plést co nejméně a zákony by měly být co nejjednodušší. Dneska se nikdo v ničem nevyzná a přitom neznalost zákona neomlouvá.
Objevují se názory, že se muži v politice jen předhánějí a že s nástupem většího počtu žen by se debata stala konstruktivnější, s tím souhlasíte?
Tak tohle nevím. Připadá mi ale divné, aby byly ženy voleny na základě nějakých kvót – aby se řeklo: „Ty tam musíš“. Žena může do parlamentu kandidovat a může být zvolená. Ať jsou tam ženy klidně všechny, když si je voliči vyberou. Ale zase na druhou stranu, která rozumná ženská půjde do politiky? (smích)
Tak zpátky k divadlu. Pavla I. režírovala Hana Burešová. Nebudu se vás ptát, jak se vám s ní spolupracovalo, protože věřím, že dobře...
Ano, velmi dobře. (smích)
Spíš by mě zajímalo, jestli je rozdíl mezi přístupem režisérky ženy a režiséra muže?
Podle mě žena režisérka režii pojímá jinak. Teď doufám, že se režisérky neurazí, ale ony jsou takové maminky. Hnětou si to jako rodinu. Jsou třeba i přísné, ví, za čím jdou, ale jinak jsou laskavé, zatímco u mužů režisérů mám leckdy pocit, že jde o „honění ega“. Režisér s lidmi manipuluje, klidně v dobrém, ale manipuluje. Muž je více generál než žena. Petrovi Gazdíkovi se na Pavlovi líbilo, že se Hana Burešová jako žena nebojí emocí. Chlap má jakoby z emocí strach, nevěnuje se jim tolik narozdíl od ženy, která je empatičtější a umí emocím dát na správných místech prostor. V tomto rozdíl je. Taky jsem o Pavlovi od jednoho režiséra slyšel: „To je vidět, že to režírovala ženská.“ Bylo to myšleno v dobrém, prý se prostě poznají ženské postupy. To já opravdu nepoznám, ještě se mi nestalo, že bych viděl divadlo, nevěděl, kdo to režíroval a pak řekl: „To dělala žena, muž.“ Pokud by to tedy nebylo nějaké feministické drama. (smích)
Vy máte režisérskou zkušenost s Křídly, něco většího byste si zrežírovat nechtěl?
Křídla byla jen taková legrace. Na režírování něčeho většího bych neměl nervy. A taky proč, máme tady dost šikovných režisérů a mě baví hrát. Nemám ambice někoho vést, já mám dost starostí sám se sebou, natož abych někoho jiného o něčem přesvědčoval. (smích)
A když opustíme divadlo, máte z poslední doby nějaký dobrý mimoumělecký zážitek?
Mám spoustu zážitků z prázdnin! Letos jsem měl opravdu dva měsíce volna, protože jsem neodjel na žádné turné. Byl jsem poprvé v životě na Šumavě a odjížděl jsem z ní nadšený, strašně se mi tam líbilo. Byl jsem s přáteli, dobil jsem si energii. Teď z toho budu čerpat celou sezonu, abych to nějak přežil. (smích)
Přežil?
Ne, to byla legrace, mě práce baví. Když se něco povede, tak jako třeba teď Pavel I., to je radost. Člověk se těší ráno do divadla, a to je fajn. Nevím, jak někdo může chodit do práce s pocitem, že se mu tam nechce, už aby byl doma. To si nedokážu představit, to musí být strašné. Ale to už jsme zase u té svobody, lidi se bojí zkusit něco nového, udělat krok do neznáma. Jsou zvyklí něco dělat a nemají odvahu to změnit. Ale mně se to říká, já jsem od školy tady v divadle. Ale taky to není jistota, nikdy nevíte, co se stane.
Herectví je nejisté povolání, nemáte strach z budoucnosti?
Nemám, uživil bych se i jinak než hraním. Atomového fyzika už bych asi nedělal, ale mohl bych pracovat rukama. Nebo bych dělal za barem. Nijak by mě to neuráželo, mě restaurační prostředí dost baví, i když já to vidím z pod toho baru. Tedy ne že bych pod ním ležel! (smích)
Vím o vás, že máte rád knihy, čtete teď něco zajímavého?
Přes sezonu nemám na knížky bohužel moc času, ale o prázdninách jsem byl dvanáct dní v Egyptě a přečetl jsem tam osm knih.
Za dvanáct dní osm?
No co tam jiného chcete dělat? (smích). Přes den jsem ležel na pláži a četl, jenže tam bylo strašně horko, tak jsem se obvykle přesunul do klimatizovaného pokojíčku a tam zase četl. Četl jsem výbornou knížku od brněnského autora Jiřího Kratochvila Herec, taky jsem doháněl klasiky. Třeba od Virginie Woolfové jsem četl Paní Dallowayovou, protože mám hodně rád Michaela Cunninghama, a ten se na Woolfovou a Whitmana hodně odvolává. Ale čtu rád i Viewegha. Mám ho přečteného hned, ale přijde mi dokonalé, jak jednoduchou formou vyprávění obsáhne lidské osudy, které mně jsou velmi blízké. I přes špatné kritiky ho čtu velmi rád. Taky čtu rád naše divadelní programy, člověk se v nich dozví spoustu zajímavých věcí.
Ještě poslední otázku o práci. Jste šéfem zpěvohry, co teď v divadle chystáte?
V půlce října začneme zkoušet muzikál Červený a černý. Hudbu složil Miloš Štědroň, libreto napsal Milan Uhde, po Naně to bude jejich druhá společná práce pro naše divadlo. Režírovat bude Juraj Deák, režisér pražského Divadla Na Fidlovačce, který u nás tak před čtrnácti lety režíroval Povídky z Vídeňského lesa. Teď se vrací jako zkušený muzikálový režisér, v rámci festivalu Dokořán jsme uvedli spoustu jeho inscenací. Těší mě, že budeme zkoušet něco, co ještě nikdo nikdy neslyšel. Premiéra je plánovaná na 8. prosince.
Vážení divadelní přátelé!
Onehdy jsem se v jedněch novinách dočetl následující podivuhodnost, kdy nabídka nových divadelních premiér je jakousi „prostou duší“ komentována po výčtu nových činoherních inscenací následujícím způsobem:“…pro milovníky lehčích múz připravuje Městské divadlo Brno muzikál FAME“. Lehčí versus těžší? Tahle pomůcka kdysi fungovala pro velmi vnější srovnání opery a operety. Srovnávat však činohru a muzikál jako těžší a lehčí? K tomu musí již mozek toho schopný být velmi závislý na mrtvých klišé… Ale žijeme ve světě mnohdy slepě přejímaných informací, které činí z čirých skutečností zašmodrchané polopravdy i vyložené lži, či jednoduše řečeno blbosti, takže co… vždyť si nakonec skrze používání „starých pravd“ rozumíme… Kromě toho, všimli jste si té neskryté urážky a zároveň i sebestředného povyšování se? „Milovníci lehčího“ – kterými pisatel očividně opovrhuje a činí je hodnými opovržení i u případných čtenářů vyznávajících „těžší žánry“. A on sám je pak samozřejmě jako milovník onoho težšího hned od „této rány“ někým lepším… Napadlo by někoho, kdo divadlu vskutku rozumí a ví, o jaké řemeslo se vskutku jedná, uvádět takto zploštělou metaforu v souvislosti s jedním z nejnáročnějších – nejtěžších muzikálů? Catherine Zeta-Jonesová či Renée Zellwegerová jsou všemi kritiky a diváky v zahraničí považovány za mimořádné umělkyně, zato však u nás by si zajisté zasloužily kategorizaci nižší umělkyně lehčího žánru, neboť jakýkoliv muzikál je pro některé místní ignoranty vlastně pokračováním operety a opereta je nižší umění než opera a protože tito pseudodivadelní odborníci na operu nechodí, ale mají rádi činohru, ono srovnání použijí bez bázně i pocitu hanby.
Peter Brook ve své knize „Prázdný prostor“ píše v kapitole Mrtvolné divadlo o divadle, které nemá nárok nazývat se skutečným uměním. Hovoří např. o špatných inscenacích Shakespearových her, o druhořadých broadwayských muzikálových inscenacích a mně se povede vyslechnout před pár dny jednoho „divadelního teoretika“, jak „cituje“ z téže knihy údajnou Brookovu myšlenku, že hudební divadlo je mrtvé! Samozřejmě tam P. Brook nic takového neuvádí.
Hudební divadlo současnosti – ono vskutku živé, které dnes soustředí nejlepší literární i hudební autory, je zcela něčím jiným než zábavným artiklem nižšího-lehčího charakteru. S nasazením veškerých sil mimořádně talentovaných a těžce se celý život na tuto náročnou profesi připravujících umělců umí hovořit o nejpodstatnějších otázkách našich duší i myslí. Od okamžiku, kdy se začal používat mikrofon a herec-zpěvák-tanečník nemusel již více „přeřvávat“ orchestr hrající mezi scénou a hledištěm, si mohlo hudební divadlo dovolit hrát o veškerých tématech, které tak přestaly být výspou jiných žánrů. Leonardu Bernsteinovi a jeho kolegům, kteří s ním napsali legendární West Side Story, řekli broadwayští producenti, že: „…tuhle divnou operetu, při které se na konci válí na jevišti tolik mrtvol, oni uvádět nebudou…“ .
Samozřejmě, že mě má setkávání se s takovou arogancí nevzdělanců rozmrzují, ale Vám je však nezveřejňuji bez konkrétního záměru. Ten dnešní souvisí s tím, že v tomto měsíci září skončil v našem divadle svou více než tříměsíční práci Nejvyšší kontrolní úřad ČR, který zkoumal legitimitu, účelnost a další procesy spojené s výstavbou budovy naší nové Hudební scény. Závěr zprávy tohoto orgánu, který má celkem 18 stran, říká: „…je zřejmé, že stavba probíhala v souladu se všemi právními předpisy a žádné z kontrolních zjištění nekonstatuje chyby, či nedostatky…“ NKÚ dále uvádí: „…rekonstrukcí s dostavbou Městského divadla Brno vznikl kulturní komplex se širokou užitnou hodnotou, který dosahuje 100% návštěvnosti, čímž potvrzuje oprávněnost a potřebnost uvedené investice v daném regionu…“, a dále: „…stavba byla dokončena v plánovaném termínu a překročila obvyklé funkční i kvalitativní standardy obdobných staveb v ČR i v zemích Evropy…“ Vzpomínáte si na některé „přátelské“ výhrady některých odborníků na hudební divadlo, stejného zrna jako onen výše zmiňovaný, který o muzikálu hovoří jako o lehčím zboží? Jak mě i mým kolegům házeli rozličné klacky pod nohy a to pod různými záminkami s účely rozličnými: znemožnit, znepříjemnit, zpochybnit… Tři roky je naše Hudební scéna vyprodána a když už našim „přátelům“ nevyšlo překazit dokončení této stavby, znevažují alespoň její činnost nefunkčním klišé o lehčím-nižším umění.
Nakonec však mám optimistickou zprávu: divadlo nepatří podobným věšteckým teoretikům, nýbrž jen jeho divákům a tvůrcům. Oni jsou těmi nejdůležitejšími a jedinými skutečnými účastníky „hostiny dobrého divadla“ a mohou naštěstí sami v sobě posoudit bez různých nápovědí, co je dobré a co ne. A tak nám – divadelním tvůrcům a Vám – našim divákům „připíjím na dálku“ při „hostině divadelního umění“ na Náš individuální svobodný úsudek, byť se nám snaží pár chladných pozorovatelů, kteří jsou buď „na dlouhé dietě“, nebo již zcela „přejezení“ jednou provždy nařídit, co si o čem máme bez myšlení myslet…
