Vzácný Miroslav Melena
V srpnu tohoto roku nás navždy opustil vzácný kamarád a spolupracovník Mirek Melena. Na konci roku 1994 jsme se spolu setkali v okamžiku, kdy naše divadlo postihl havarijní stav centrálního balkonu hlediště tehdejší naší jediné činoherní scény. Divadlo bylo uzavřeno a v průběhu pár měsíců, konkrétně v listopadu zažilo slavnostní otevření ve zcela nové architektonické podobě, která vzešla právě z Mirkových představ i jeho mimořádného vnímání divadelního prostoru. Dá se říct, že díky této úspěšné přestavbě nám také bylo svěřeno vybudování Soudobé hudební scény. Viděl jsem více divadelních budov, které Mirek vymyslel a všude jsem byl nadšen tím, jakým způsobem byl vyřešen celý ten nejednoduchý prostor, kterému jsme uvykli říkat divadlo. Viděl jsem mnoho jeho divadelních výprav, které byly vždy posvěceny jedinečností, kouzlem neopakovatelnosti... vy sami si to můžete potvrdit ze svých zážitků u nás v divadle, pro které Mirek připravil scénické výpravy k legendárním inscenacím West Side Story a Radúz a Mahulena. Svou životní domovskou scénu pak měl ve Studiu Ypsilon, ale i všude tam, kde se k práci scházeli talentovaní a srdeční lidé. S Brnem byl ještě svázán výukou scénografie na JAMU. Když jsem byl v Praze účasten jeho pohřbu, překvapil mě Mirek znovu jak už tolikrát. Svou pohřební řeč vedl sám samozřejmě z nahrávky. Předkládám vám ji v nezměněném znění na předcházející straně, abych vám tak ještě jednou přiblížil krásného člověka Miroslava Melenu skrze jeho myšlenky z posledních. Pomník v Brně má v podobě naší Činoherní scény a zajisté i ve vašich vzpomínkách na jeho jevištní kreace. Čest jeho památce!
Stanislav Moša
Miroslav Melena
O základních věcech
Je to otázka myšlení, otázka filozofie, otázka toho, o co vlastně běží, to je to nejtěžší, protože vlastně do dneška nikdo pořádně nevysvětlil a nepřišel na to, jak to vlastně je, kde se to všechno vzalo, k čemu je to dobrý, jak vzniknul život a tohle je, myslím, dost závažná věc a v podstatě i to divadlo, ke kterýmu jsem se upsal, tyhlety věci má pořád v repertoáru, že pořád běží v pozadí, v podtextu všech těch aktivit, který to divadlo zpracovává, tak pořád tyhlety otázky tam někde v pozadí jsou. A je to o tom, že vlastně do dneška nebyl nikdo schopen to bezrozporně a naprosto věrohodně vysvětlit a i sám ten Sokrates, když říkal, že přestože bylo o něm napsáno v Delfách, že je to nejmoudřejší člověk na světě, on sám říkal, že ví, že nic neví, ale on tím nechtěl dát na srozuměnou, že je hloupej, ale on tím vlastně vyjádřil to, že ty nejzákladnější věci do dneška nejsou objasněný, nejsou jasný. A tím je vlastně celá ta existence člověka postavená do takový zvláštní role, protože nám díky tomu chybí ten pevnej bod, kterej hledal taky ten Archimédes - kvůli tý mechanice - tak my nemáme zase ten pevnej bod k tomu, abychom mohli zase naměřit, co je správně, co je dobře, co je špatně, a tenhleten pevnej bod si každej hledá podle svýho, což je vlastně asi ta možnost, která je tam daná, ale nicméně, aby byl člověk schopen něco definitivně s definitivní platností, s definitivním soudem říct, to tady chybí. Což je ten osud nebo ten úděl, kterej tady máme a je otázka, co ta věda, která tyhlety věci zkoumá, tak je otázka, jestli má vůbec šanci to poznání přivézt do nějakého stádia, kdy by se o těch věcech skutečně už dalo mluvit téměř s vědeckejma výsledkama. Pořád je to na vodě a tohleto je taky příležitost, aby spousta všelijakejch podnikavců přišla s nápadem, že si vymyslej určitou teorii, že vědí, jak to funguje a vymyslej prostě nějakej systém a nakonec člověk zjistí, že je to taková dobrá metoda, jak ty lidi prostě dostat na hák, jak je ošidit, jak je zvládnout, jak se dostat k moci, jak rozhodovat, atakdále. Čili tohleto jsou ty základní věci, který i dneska hejbou světem a jestli a jaký bude řešení, to dneska nikdo neví, ale co z toho plyne, myslím obecně, je to, že aby se člověk choval slušně a věrohodně, tak by se měl vlastně chovat tolerantně. To znamená: když nevím, jak to ve skutečnosti je, tak nemůžu předstírat, že vím, jak to je. Kde se člověk chce dotknout opravdu něčeho podstatnýho, tak mu nic jiného nezbejvá než jít takovou tou nejsložitější cestou, a to je vlastně cesta poznání, ale myslim si, že podstatný, a to co mě na tom je nejvíc sympatický, je to, že se tam nedá švindlovat. Že prostě jakmile člověk trošku uhne od toho hledání a od takový tý cesty k tý pravdě, tak je prostě namydlenej, může dělat, co chce, může si pomáhat všema dostupnejma prostředkama, ale prostě je vedle, a ta možnost, že to tady je, že se člověk přiblíží, ta je úchvatná a projevuje se to v tý tvorbě v tom, že člověk je schopnej na bílým papíře se postavit znova na nohy a vymyslet něco, co dává nějakej smysl. A tenhleten pocit možnosti takový tý čistý tvorby, to je něco úchvatnýho, a když si to člověk dokáže zprostředkovat, dokáže to poznat a nese si to tím životem, tak je to něco, co je naprosto neopakovatelný a úžasný a stojí to za ten život. To znamená, že ten život není jen ta čekárna na tu smrt, ale že je tady ta šance, aby v tom čase, kterej je mu vymezenej, aby ten člověk zažil tu velikost toho stvoření, toho jsoucna.
Stanislav Moša 27. 10. 2008
Rozhovor s Martinem Havelkou
Martin Havelka, zpívající herec, řezbář, zlatokop, potápěč, fotograf, kynolog a náčelník kmene Siouxů pro ČR... Jmenoval jste se náčelníkem kmene Siouxů pro ČR, Kulhavým jelenem. Co se vám na indiánské etice líbí?
Pravda, ve které je síla. Jsem náčelníkem svého kmene, kterým se mi stala moje rodina, a celá republika má jiné náčelníky, kteří s etikou nestrávili ani dva úplňky.
Pro své kolegy jste tedy již léta indiánský náčelník, kde jste na takovou ptákovinu přišel a jak často spáváte ve wigwamu?
Nikdy jsem nebyl organizován v masových sdruženích všech typů a jednoho dne mi to přišlo líto, a tak jsem se rozhodl, že filozofie indiánů je mi nejbližší a že si takové sdružení vymyslím, a stal jsem se náčelníkem kmene siouxů Kulhavým jelenem a sdružením se mi stala rodina a pak se otevřela oblaka a velký Wakantanka mi řekl; jdi na to a narodila se nám Letní louka, tedy Emilka a wigwamem je nám už na věky dům v Radosticích, kam jsme se s celým kmenem nedávno přestěhovali.
Kde máte uloženu dýmku míru?
Tu nosím stále u sebe a záleží jenom na okolnostech, co do ní nacpu. Své 50. narozeniny jste mimo jiné oslavil rolí Darryla v muzikálové komedii Čarodějky z Eastwicku. Hrál jste skvěle a obecenstvo to ocenilo. Jak moc je pro vaši práci důležitý potlesk? Potlesk je nejvyšší formou ocenění herecké práce, stává se nezbytnou drogou, která dodává sílu k vytvoření dalšího uměleckého díla, které bude přinášet další potlesky. Tabulky, které herce oceňují každý měsíc o výplatě, jsou dobré akorát na zaplacení složenek a několik rolí toaletního papíru navíc, ale ten potlesk, ten potlesk je k nezaplacení…
Za mnou sedělo při představení 10 mladých Němců. Výborně se bavili a po představení skandovali a tleskali vestoje. Pokud hostuje Městské divadlo Brno v cizině, má představení nastudované v jazyce země, kde hraje?
Pokud je představení beze zbytku dobré, bývá často vnímáno jako symfonie a jako takové by bylo srozumitelné i mimozemšťanům. A i když to naše divadlo nepotřebuje, hovoří několika jazyky.
Jak dlouho vám trvá nastudování role v cizím jazyce, který ovládáte, a jak dlouho v jazyce, který neznáte? Obojí v porovnání k času nastudování role v českém jazyce?
Faktorů, které ovlivňují studium role v cizím jazyku je několik, především individuální využívání kapacity mozku a pak ten rozhodující – a tím je náš tatínek – principál Standa Moša, který dokáže přesně určit, jak rychle je třeba se roli naučit, a dokáže pro to vytvořit náležité podmínky, a proto jsme divadlem světovým…
Jaká práce vás čeká v nejbližší době?
Vyrovnat se s tím, že je mi padesát, dodělat dlažbu a koupelnu, naučit se střílet z luku, úspěšně pokračovat ve zkoušení muzikálové trilogie Zdenka Merty a Standy Moši „Peklo, Očistec a Ráj“, dvořit se své ženě, dodělat seriál „Obchod se štěstím“ na Slovensku, kriminálku pro děti „Tajemství dešťového pokladu“ v Brně a film „10 způsobů lásky“ v Praze a družbu se sousedy v Radosticích… je toho tolik, že se nestačím kolikrát ani pořádně najíst…a lidi říkají, není on nemocnej? Lidi, nejsem!
Která scéna v PEKLE bude pro diváky nejpřitažlivější?
Se mnou každá…
Jaký smysl mělo v křesťanské mytologii peklo a čím ho nahradila společnost, která ztratila víru?
Peklo je jen výmluvně označeným místem, kde se sejdeme všichni a potkáváme se tam již za živa jen tím, co děláme, a je to peklo…
Máte dva dospělé syny a šestiletou dcerku. Co s dětmi děláte?
Dělám spíš sám, protože děti mají jiné zájmy, snad že jsme si s klukama udělali výstavu fotografií v Řečkovicích na radnici a s dcerou jsme ještě ve vývinu, protože chce všechno, a tak tak trochu skáčeme podle jejího rozmaru – tedy já…
Celou dobu svého života v Brně jste vlastně žil ve středu města, jak to, že jste prchl na venkov, před kým nebo před čím?
Útěk před civilizací byl jen útěkem před blahobytem, který by nás dříve nebo později sežral. Jako jakýkoliv tabulkový herec bych dříve či později podlehl regulovanému nárůstu nájmů a energií.
A co Radostice. Jak se vám tam žije?
Radostice, neboli Happyland, jsou tou zemí vyvolenou a v mých očích bezchybnou. Zima nás prý prověří. Už se těšíme.
Máte nějaký opravdu oblíbený předmět, který jde s vámi životem?
Je to asi blbý, ale moje žena je tím pravým předmětem, který jde se mnou celým životem a už má cenu vybroušeného půlkilového drahokamu.
Jak jste strávil dovolenou?
Báječně! Jako dlaždič, asfaltér, elektrikář, zedník, zahradník, pomocná síla, řidič drink and drive, co víc si může herec přát?!?
Stále ještě hledáte v hlubinách moře poklad?
Z moře jsem vytahal už hodně střepů, mám toho plný barák. Pravidelně sázím jeden sloupeček sportky a pak se s mým pokladem – ženou mojí – radujeme, že jsme nic nevyhráli a že můžeme žít spokojeně dál…
Kdybyste mohl v naší kultuře něco změnit, co by to bylo?
Otevřel bych jeden dílec kulturního týpí, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvanul kouř zmatku…
Představte si, že se probudíte na opuštěném ostrovu a jste jeho náčelníkem. Koho byste měl rád ve svém kmenu a proč?
Jack Nicholson a Marlon Brando spolu žili půl roku na opuštěném ostrově. Chtěl jsem to prožít podobně se svejma staršíma kámošema Petrem Spáleným a Karlem Černochem. Ten jeden to vzdal a se Spáleným na tom pracujeme. K padesátinám mi dal luk a šípy, je to na dobré cestě…
Neměl jste chuť za totáče emigrovat, proč jste to neudělal?
Jó, už jsem měl jednu nohu přes hranici nakročenou a pak mi má máma řekla, že bychom se tam s těma nemocema neuživili, tak jsme se na to vyprdli a navíc v té době se starala o mého duchovního otce – Gustava Opočenského…
Jak vnímáte současnou politickou situaci?
Nejsem odborník, ale je to asi stejně bolestivé, jako když si vezmu na nohu 46 velikost 43. Chvíli se to dá, ale pak je to na posrání…
Co pro vás bylo podstatné v 10 letech?
Vyměnil jsem pásáka za pytlík šumáků.
Co pro vás bylo podstatné ve 20 letech?
Utekl jsem k divadlu.
Co pro vás bylo podstatné ve 30 letech?
Komu udělat další děťátko a zase to odnesla moje žena.
Co pro vás bylo podstatné ve 40 letech?
Přijal jsem roli Salieriho v Amadeovi v Městském divadle a začal se představovat do telefonu: „Haló, tady je herec z Brna!“
Co je pro vás podstatné nyní, když jste dovršil padesátku?
Návrat k přírodě a rodina, a potlesk v hledišti…
Jef Kratochvil 27. 10. 2008
Se Zdenkem Mertou o snesitelné lehkosti tvůrčího života
Muzikály Sny svatojánských nocí z roku 1991 (předtím parafráze Aristofanových Ptákovin v ND v Praze), Bastard, Babylon, Svět plný andělů, premiérové provedení Bernsteinovy Mše, muzikálová pohádka Zahrada divů, opera Ruleta, uvedená v pražské Státní opeře. A nyní Peklo v návaznosti na tvou předchozí spolupráci se Stanislavem Mošou.
Pojem „magický realismus“, který jsi několikrát uvedl na konto vašich společných děl?
To byl spíš Stanislav, který o podobných věcech mluví a ty si nás někdy pleteš. Ale i já mám rád Márgueze a celou tu jihoamerickou partu, protože vidí svět jiným úhlem, jako by se dívali odjinud. Hudba je často taky trochu pohled odjinud a i já sám jsem možná odjinud.
Vliv mimozemšťanů na naši malou planetu je nutný. A to, že si vás pletu, je zjevný fakt. Když jsem nedávno byla dotazována, kdože napsal „to Peklo“, odpověděla jsem, že „Morta a Meša“. A on je jak vidno za tím vším „Márguez“. Takže vlastně ne jen M & M, ale M & M & M.
Inspirace aneb kdo začne – je to vůbec důležité?
Kdo si začne je vcelku fuk, zajímavější je, co se stane potom a co z toho nakonec vzejde. To je, jako když po letech lidé vzpomínají, jak se seznámili, kdo komu první volal a ten druhý zas nevolal a proč. Někdy je to dojemné, jindy debilní, ale většinou je to jedno. Podstatou inspirací je to, že cosi vyvolají a že se následně něco zvláštního přihodí. Ten proces je často velké dobrodružství, někdy velmi zábavné, ale taky příšerně svazující, vyžadující velkou míru trpělivosti a disciplíny. Inspirace je šumivý aperitiv, let motýla, zatímco práce na celovečerním divadelním představení jsou hektolitry těžkého piva a úděl tažného koně. Velmi důležitá je taky chuť psát – mimochodem, ta když přechází, tak jsou všechny inspirační zdroje dobré, vlastně, řekl bych funkční, a to včetně nedostatku peněz, grafomanství nebo jiné psychické nemoci.
Tak ať ti ještě dlouho nevyprchá, ta inspirace, stejně jako nahazování řemenů. Jsi zrozenec v býku a ti mají úděl tažných koňů v krvi.
V čem se shodnete bezvýhradně, v čem se doplňujete navzájem, je něco pro tebe nepřípustné?
Myslím, že na hodně věcí máme podobný názor, dokonce i tehdy, když to tak nevypadá. A vím, že to někdy nevypadá.
Ostatně Peklo je také o iluzornosti a relativitě toho, co vidíme a vnímáme, což může být odlišné od skutečnosti samé…
O čem je Peklo pro tebe osobně?
Každé naše představení je o touze zažít něco pěkného, možná výjimečného, neopakovatelného, osobního. A o nechuti žít jako otrok čehokoli – o tom píšu permanentně. Zdá se mi, že všichni důvěryhodní autoři píšou o svém životě a já v současné době žiju spíš v nebi než v pekle. Pravda však je, že mám k dispozici vskutku hodnotné vzpomínky, do předpeklí jsem už několikrát nahlédl.
Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Takže na to jdeš výborně. A kdyby ne, ono tě to samo nasměruje. Nebe je fajn, hravost, láska, kumšt, v ráji už asi bude nuda. Sem tam nakouknout do předpeklí je ostatně také skvělá motivace jak pro skladatele, tak pro člověka.
Peklo dává bohaté tvůrčí možnosti pro všechny zúčastněné. V čem je konkrétní výzvou? Je tu něco, do čeho ses pustil vůbec poprvé?
Pořád se do něčeho pouštím poprvé. Každé nové představení v divadle, jako je MdB, by mělo
dávat tvůrčí prostor všem, kteří se práce účastní, ovšem každý toho využívá podle svých možností, schopností a chuti – stejně tak já. Představení, které se nazkouší za šest týdnů a hraje v něm skoro sto lidí, neposkytuje však zásadní prostor pro vynálezy a pokusy. Jde spíš o experiment mírného pokroku v mezích zákona. Výhodou MdB je, že trochu upravujeme i ten zákon – to je provozní luxus. Ale mně rozumné limity příliš nepřekážejí. Génius se pozná v omezení, řekl, myslím, Goethe, aniž myslel na kohokoli z nás, samozřejmě.
Ano, byl to Goethe. Vždycky, když mi nevybývají finance, vzpomenu si na něj a hned se vyrovnávám se situací s důstojností sobě vlastní. Souběžně s tím jsem na vás obou vždycky obdivovala, že vlastně tvoříte neustále, všechno diskutujete, měníte za chodu, vylepšujete v pohybu. Pro autory je tento postup každopádně vzrušující, pro interprety zřejmě méně.
Práce s hlasem zpěváka nebo zpěvačky, jak s ním zacházíš? Vzpomínám tady na Sny, Bastarda, Babylon. Jak je tomu v Pekle?
Největší svobodu v tomto smyslu jsem si dovolil v Babylonu, ovšem mnohé jsme v průběhu zkoušení z pragmatických důvodů upravovali. Peklo je v tomto smyslu mnohem svobodnější a otevřenější, myslím, že herci mají dost prostoru pro vlastní pojetí hraní i zpívání. Já mám rád extrémní a velmi osobní projevy, ale v divadle s tolika alternacemi se s tímto aspektem pracuje dost obtížně.
V Pekle je díky prostředí, v němž se odehrává, a hlavním hrdinkám, hodně tance, tedy taneční hudby… jaké konkrétně?
Soudobá taneční hudba, různé styly – techno, house, beat box a podobně nejsou zrovna mým světem. Přesto jsme chtěli využít širokého spektra hudby, která je dnes kolem nás. Část partitury instrumentoval Igor Vavrda a spolupracovali jsme i s Leonou Qašou Kvasnicovou, kterou svět taneční hudby zná pod jménem DJ Lucca. Doufám, že to přispěje k barvitosti i dramatičnosti představení.
Soudobý muzikál v Čechách a ty jako osobitý tvůrce v něm… V čem je pro tebe specifická spolupráce s interprety a instrumentalisty Městského divadla Brno?
Nemůžu samozřejmě hodnotit míru své osobitosti ani kvalitu své hudby a souvislost s jinými muzikálovými produkcemi mě moc nezajímá. V MdB se cítím velmi dobře z různých důvodů a mnohokrát jsem o tom mluvil. V relativně konzervativním Městském divadle kontinuálně vznikají nová představení a některá z nich jsou úžasná a neobvyklá. To je zázrak. Standovi se podařilo lidi motivovat a vytvořit velmi sympatické a příjemné prostředí pro, s dovolením, práci. A jsou zde zábavní chlapci a děvčata. Zdá se mi také, že mě mají rádi – třeba se mnou hrají nějakou domluvenou hru, ale já jim to nemíním kazit, že ano?
Tvé zahraniční cesty v návaznosti na tvoji tvorbu. Mnohokrát jsme spolu na toto téma diskutovali ...
Já jsem opravdu hodně cestoval – kromě Antarktidy jsem byl na všech kontinentech a viděl jsem i mnoho (nejen) divadelních představení. Po čase to všechno samozřejmě začne trochu splývat, ale vybavují se mi obrázky jako výjevy z dětství nebo pohlednice z alba Kryštofa Kolumba. Myslím, že vše se někde ukládá a čeká na svou příležitost. Mně se zdá, že nemá cenu nic psát, pokud člověk něco zajímavého neprožil, ale netvrdím, že to tak mají všichni. Například Karel May napsal slušné příběhy, aniž vytáhl paty z Ernstthalu, a když už jako starý chlap vyjel do světa, byl zděšen, že to tam vypadá úplně jinak, než myslel a hlavně než napsal – mimochodem u toho bych chtěl být, když přijel May na Sumatru. Ale mě cestování zajímá, cítím vůně a vidím barvy, které neznám, mluvím s lidmi, kteří vypadají a žijí jinak než já. Já nejsem sběratel zážitků, ale ony ke mně samy přicházejí, hledají mě, a to je velká krása. Psaní je vlastně transformace vlastních příhod, pocitů nebo snů do podoby, která je něčím atraktivní pro jiné. Vždyť vyprávění příběhů je odedávna strašně zajímavé.
Jsi jeden z mála svobodných lidí, které znám. Jak to děláš?
Ani ti nevím.
A vždy vtipný a nad věcí, díky bohu.
Pavlína Hoggard 27. 10. 2008
Trakaře s knihami
Pokud bude žít lidstvo, budou s námi taky obrazy Leonarda da Vinci, Albrechta Dürera, El Greca, Pabla Picassa, Josefa Šímy i Jacksona Pollocka, abych uvedl aspoň několik jmen z té dlouhé řady, která – představuju si – nás bude provázet i vesmírem, jestli se nám jednou podaří odvážně se rozprsknout po celé galaxii. Ty obrazy jsou totiž našim nesmrtelným zrakem, jimi se díváme na skutečnost kolem nás i hlubokými trhlinami do svých niter a ten zrak nestárne a nehrozí mu zákal ani šeroslepost. A tady je právě rozdíl mezi výtvarným uměním a literaturou. Básně, povídky a romány by taky moc rády aspirovaly na nesmrtelnost. Jenže nemají šanci. Jak praví F.X.Šalda v eseji O takzvané nesmrtelnosti díla básnického: knihy těch, kteří byli přesvědčeni, že se svými díly učinili nesmrtelnými, teď „žerou myši v knihovnách a kromě několika odborníků filologů nečte je už nikdo, veliké je dnes mlčení o nich.“
Tou nejnápadnější příčinou je nesrozumitelnost jazyka básníků vzdálených od nás už třeba jen dvě tři století. Ale týká se to i celého repertoáru literárních prostředků, které taky, stejně jako jazyk, prochází neustálým vývojem. Balzakova důkladná popisnost nám dnes přijde obludná a z velkých Homérových eposů dnes žije už jen různě exploatovaná fabule, tedy jen dobrodružný příběh, jehož původní homérské zpracování je pro nás už nehorázně těžkopádné.
Řeknete, že i obrazy stárnou a musí být restaurovány. Ale to mluvíte o něčem naprosto jiném, totiž o materiálu, ne o vnitřní struktuře. Mistr Třeboňského oltáře si přenesl svou nesmrtelnou krásu přes šest století, které nás dělí od vzniku jeho obrazů, přičemž výtvarné prostředky mezitím prošly znatelným vývojem. Například zobrazování perspektivy a vůbec prostoru zaznamenalo nápadnou změnu a ctižádostí výtvarného umění svého času bylo a už zase dávno není co nejvěrněji „fotografovat skutečnost“. Výtvarné umění v posledních třech stoletích, to je dlouhý sled radikálních proměn, a přesto jsou nám dávní Mistři stále blízcí, srozumitelní, jejich vidění nezestárlo a je naprosto rovnocenné současným malířským prostředkům. Tady nesmrtelnost funguje spolehlivě.
Koncem sedmdesátých let jsem bydlel v Brně na Římském náměstí. V tom čase se tam ještě zelenaly dva javory, herečka Vlasta Fialová chodívala pod ně venčit psa a esenbáci tam rozháněli bleší trhy, na které taková krojovaná babka vozívala na trakařích knihy. (Koupil jsem od ní za babku knižní klenot, válečné vydání románu „Bel Canto“ komunisty zakázané spisovatelky Milady Součkové.) A v tom čase jsem tam taky psal svůj první román v rozpadávajícím se domku (s poschoďovým gotickým sklepením), kde tenkrát bydlel taky malíř Jan Zuziak. A na druhém konci Římského náměstí zas stál vysoký činžák shlížející dolů prosklenou stěnou půdního ateliéru malíře Jánuše Kubíčka. Byl jsem pravidelným návštěvníkem v obou ateliérech a dostal jsem tak příležitost konfrontovat si vznik obrazu a literárního textu.
Jsem přesvědčen o tom, že přátelství s malířem je pro literáta zlatý valoun v hrsti a se dvěma malíři hned celý zlatý důl. Jánuš pracoval tenkrát na obraze Analýza tmy a Honza maloval imaginární portrét filozofa Jana Patočky. Taky já jsem ve svém románě analyzoval totalitní tmu a vzdálena mi nebyla ani atmosféra Honzova obrazu. Ale zatímco já používal jako materiál pouze slova, tedy cosi virtuálního, jen mlhu a kouř představivosti, Jánuš kladl na plátno jednu hmatatelnou vrstvu za druhou a Honza dokonce vkládal do obrazu zmačkané kousky papíru, hrsti modelářské hlíny, kousky kovu, textilu a oblázky a písek, a to všechno překrýval pastózní malbou. Cítíte ten bytostný rozdíl mezi psaním a malováním? Na počátku sice bylo slovo, ale člověk je vytvořen z hlíny, tady už jen slovo nedostačovalo. Nikdy jsem nebyl přímým svědkem Honzovy nebo Jánušovy práce, viděl jsem jen různá stadia rozdělaného obrazu, ale ani Honza, ani Jánuš nepovažovali za nutné otáčet přede mnou plátno ke zdi anebo přehodit přes ně roušku. Svým způsobem mě pak tahle setkání s „rozepsanými obrazy“ iniciovala k zálibě v autorských čteních ze svých rozepsaných románů.
Román nevymyslím u psacího stolu, předchází mu dlouhé bloudění po městě anebo někde v lesích, přičemž mám co dělat, abych nevrážel do stromů či do lidí, protože jsem soustředěn na příběh, co se ve mně vynořuje, a na kousky dialogů, které mi při chůzi naskakují. Honza postupoval naprosto jinak. Každému jeho obrazu předcházel kousek jeho zběsilého života, myslím, že až na sám práh destrukce sebe i druhých. A teprve po tomhle divokém řádění začal soustředěně malovat. Jánušovi zas úplně postačila pěší cesta z jeho bytu na Botanické do toho ateliéru na Františkánské, stačil mu tenhle každodenní stereotyp, aby uvolnil každodenní imaginaci.
Smutné na tom všem je jen jediné: obrazy, které Jánuš a Honza namalovali, jsou prostě nesmrtelné, kdežto z mého románu zůstanou po třech stovkách let jen nesrozumitelné chuchvalce vět a vstoupit do mého vyprávění bude znemožněno už dočista muzeálními slovesnými prostředky, které čtenáře jen ničemně otráví. S tímhle vědomím se mi někdy ve zlých chvílích stává, že jdu nahoru do pokoje, kde mi visí Zuziakův obraz, a vypláznu na něho jazyk, abych udělal totéž o chvíli později před obrazem Kubíčkovým. Nepřinese mi to sice žádnou úlevu, ale ta by byla pro nás smrtelníky stejně jen dočasná.
Jiří Kratochvil 27. 10. 2008
Hana Holišová: Kamej Městského divadla
Divadlo a hudbu má prostě v krvi – narodila se do rodiny dirigenta a zpěvoherní sólistky. Vystudovala činohru, chvíli pobyla na volné noze a pak zakotvila v muzikálovém souboru brněnského Městského divadla. A myslí si, že dobře udělala. Dostává tu totiž příležitost. Ať už jako Vypravěčka v Josefovi a jeho kouzelném pestrobarevném plášti, Žofie Chotková ve Ferdinand kd’E ste?, Jill Masonová v dramatu Equus nebo Sukie v Čarodějkách z Eastwicku. Nově ji uvidíme v jedné z hlavních rolí nového projektu Stanislava Moši a Zdenka Merty Peklo. Na šálek... polévky přišla po jedné ze zkoušek představitelka Lucie Paulové Hanka Holišová. Kterou ze svých dosavadních rolí máte nejraději?
To je těžké, mám ráda všechny role, které jsem dělala. Ale opravdu hodně ráda mám Alenu v Noci na Karlštejně, kterou hraji v Praze v karlínském divadle, a nečekaně jsem si strašně moc oblíbila Sukie v Čarodějkách z Eastwicku.
Tuto roli jste ale od začátku nehrála. Za koho jste přezkušovala?
Nebylo to přezkušování v pravém slova smyslu. Teď hrajeme Sukie čtyři: Alenka Antalová, Jitka Čvančarová, Radka Coufalová a já. Bylo to ale kvůli tomu, že Alenka otěhotněla, tak aby to někdo pokryl. Byla to rychlovka, ani jsem to moc nezkoušela, měla jsem na to deset dní. Ale podařilo se mi to nadrtit a postupem času jsem si v tom začala nacházet to svoje.
O čem bude připravovaný muzikál Peklo, který má premiéru 17. října?
No, o pekle. O tom, že každý má svoje vlastní peklo.
Jakou roli v Pekle budete mít vy?
Hraji jednu ze dvou sester. V příběhu vystupují dvě sestry, tanečnice, Lena a Lucie. Ty jsou na sebe strašně navázané, mají se moc rády, žijí jedna pro druhou, zkrátka jsou jako dvojčata. Jdou na taneční konkurz, a zatímco Lena vyhraje, Lucii se to nepodaří. Tím se jejich cesty rozcházejí. Lena stoupá strmě vzhůru a dostává se do nejlepší společnosti, Lucie padá na dno a stává se součástí squatterské bandy, kde potkává feťáka Toma. Dál je ten příběh ještě komplikovanější a zamotanější, ale to bych už nerada prozrazovala.
Co všechno vám práce na roli dává?
Pro mě je tahle role výzva především po pohybové stránce. To, co Lena a Lucie tančí společně, vychází z klasického tance, ale když potom Lucie spadne mezi squattery, tak tam se tančí street dance. Takže je to velmi pestré a já přitom pořádně neumím ani jedno. Ani klasiku, protože jsem studovala činohru a tanci jsme se moc nevěnovali, a street dance taky ne, i když je mi možná trošku bližší než ta klasika. Ale zjistila jsem, že i to málo, o čem jsem si myslela, že ze streetu znám, tak neznám. Pod vedením choreografky Leony Kvasnicové, která s námi street dance dělá, na všechno teprve přicházíme, všechno se učíme.
Jak moc je pro vás role Lucie Paulové náročná?
Je náročná právě proto, že se necítím být tanečnicí. Ze složek taneční, pěvecká a herecká je mi ta taneční nejméně blízká, i když ji mám ráda, ale nemám v tom velkou praxi, takže mám trošku strach. Ale zatím mě to strašně baví a práce s hlavní choreografkou celého projektu Lucií Holánkovou je úžasná. Má neskutečný cit pro herecké akce, vychází nám vstříc a snaží se, aby nám ten pohyb taky slušel, což je důležité. Abychom se mohly postavit vedle našich tanečníků profesionálů a nevypadaly jako úplné dřevo. A náročné je u toho všeho ještě zpívat.
To musí být někdy k neudýchání...
Lucie se s námi radí, jestli nám některý pohyb při zpívání nevadí a snažíme se najít kompromis. V opeře by to asi nešlo, tam potřebují opravdu velkou dechovou oporu, což znamená minimum pohybu. Mikroporty jsou naše velká výhoda.
Ale i tak to musíte odzpívat.
No určitě, jednoduché to není.
Četla jste Danteho Božskou komedii?
Ne. Možná na škole, ale nepamatuji si to. Takže asi ne.
Na Janáčkově akademii jste vystudovala činoherní herectví. Jak jste se dostala k muzikálu?
Vyrůstala jsem v divadelní rodině. Byla jsem často na zkouškách operet, oper nebo baletu, moc mě to bavilo a měla jsem k tomu vždycky blízko. Ale rodiče mě k divadlu nikdy systematicky nevedli. Po studiu na pedagogické škole mě přijali na činohru – na muzikál mě nevzali, snad proto, že jsem se nikdy nevěnovala právě tomu zmiňovanému tanci. Při studiu činohry jsem pořád ráda zpívala. Ne nějak cíleně, ale vždycky jsem chtěla dělat obojí – i činohru, i muzikál. Po škole jsem tím pádem chtěla být na volné noze, abych si mohla zkusit všechno. Ale na volné noze se činoherní konkurzy moc nedělají. Většinou se role obsazují typově, když režisér někoho zná nebo si vybere někoho ověřeného, nebo mají divadla své stálé soubory. Tak jsem dělala konkurzy do muzikálů. Kam jsem se dostala, tam jsem hrála – v Praze, v Brně i Bratislavě. V Městském divadle jsem taky hrála jako externistka a pak jsem sem dostala nabídku. A teď jsem tady a je to fajn, protože mám možnost účastnit se opravdu různorodých projektů hudebního divadla, jaké se jinde v republice nedělají. Například v Praze je muzikálový trend trošku jiný. Je to o tom, že současné popové hvězdy vyjdou na forbínu, odzpívají si to svoje a zase odejdou, a muzikál jako takový má být přece o něčem jiném. Dělala jsem i činohru, ale výrazně méně, a musím říct, že mi dost chybí. Ale doufám, že není všem dnům konec.
Jak se vám v létě líbilo ve Španělsku? A jak jste se líbili Španělům s představením The Stars of Musical?
Chvíli jsem litovala, že si díky zájezdu ukrátím už tak hodně krátké prázdniny, ale nakonec jsem byla moc šťastná, že jsem jela. Byli jsme tam tři týdny, bylo to strašně příjemné, dobrá parta, jen počasí nám nevyšlo. Na to, že jsme byli ve Španělsku, bylo dost ošklivě. Ale je tam úžasné publikum, pohodové, uvolněné. Zaujalo mě, že lidé chodili zadarmo, představení platilo vždy město, takže přišel každý, kdo chtěl. Většinou jsme hráli venku, na náměstích, což samo o sobě je jiná atmosféra.
Máte zkušenost s hraním v televizním seriálu. V čem je největší rozdíl od divadla?
Je to určitě jiná disciplína, jiné herectví. Pro mě je to obrovská zkušenost a jsem tomu hrozně ráda, i když samozřejmě registruji, že spousta mých hereckých kolegů hraním v seriálu pohrdá. Naprosto nechápu proč, protože je to práce jako každá jiná. Kdybych čekala na krásnou, vysněnou filmovou roli podle mého gusta, tak se třeba taky nemusím dočkat. A jak jinak se člověk má tohle řemeslo naučit? Někdo tím pohrdá, ale z televize můžete oslovit mnohem více diváků, než kolik by kdy přišlo do divadla. Nedávno jsem zpívala na nějaké akci a lidé, kteří mě znali jen z televize, byli úplně v šoku, že mě slyšeli zpívat. Všichni vás mají v povědomí jako seriálovou sestřičku a jsou překvapení, že můžete dělat i něco úplně jiného. Nepříjemné je, že nás takhle někdy škatulkují i lidi z branže. Ale o to více potěší, když vám někdo dá nějaký protiúkol, něco nového, zajímavého. Je pravda, že někteří herci jsou takhle zaškatulkovaní velmi silně – například Pavel Liška. Toho se děsím, protože mám ráda, když je práce různorodá. Hrozně nerada bych zůstala někde zaškatulkovaná v jednom typu.
To se vám snad nestane. Děláte muzikál, hrajete v seriálu, zpívala jste i šanson.
Jsem za to šťastná a je to asi díky té volné noze. Snažila jsem se dělat věci, které mě baví, ale taky věci, které by mě uživily. A díky tomu byla práce různorodá. Bylo to tedy náročnější (a pořád je) to všechno stíhat a skloubit. V jednom období jsem měla pocit, že nedělám nic pořádně a všechno polovičatě, a to nemám ráda. Ale z časových důvodů to jinak nešlo. Bylo to náročné a měla jsem z toho nervy, takže to samozřejmě odneslo i zdraví.
Co můžete říct o filmu Anglické jahody, který bude mít v českých kinech premiéru v listopadu?
Moc o tom nemám co prozradit, protože jsem v tom filmu hrála jen úplně malinkou roličku. Slyšela jsem poprvé, že se těmhle rolím údajně říká kamej. Aspoň režisér Vladimír Drha se mě zeptal, jestli bych mu do filmu neudělala kamej.
To je něco mezi hlavní rolí a křovím?
Ne. Kamej prý je, když filmem proběhne někdo, kdo se dá považovat za „známou osobnost“. Nás kamejí tam bylo víc, například Sandra Pogodová nebo Rosťa Novák. Bylo to krátké, ale moc příjemné, a na ten film jsem moc zvědavá.
Dokázala byste zpívat bez hraní?
Občas zpívám na různých koncertech, taky šansony byly spíš o zpěvu než o hraní, ale živit se jen zpěvem bych asi nedokázala. Neuspokojovalo by mě to a nebavilo. Nebo bavilo, ale jedině na střídačku s divadlem.
Jan Šmikmátor 27. 10. 2008
Vážení divadelní přátelé!
Tak jsme měli ve Vídni premiéru! A ne v lecjakém domě… kousek od Mariahilfestraße se nachází Stadthalle Wien, ve které je divadelní sál pro 2000 diváků. Podrobnější zprávu zde můžete nalézt v kapitole „Napsali o nás“. Já bych se však rád zmínil o tom, že se při této práci opět sešel mezinárodní tým, ve kterém sice převažovali Rakušané a Češi, ale nechyběli Slováci, Němci, Maďaři, Chorvati… To se tak říká: „mezinárodní tým“, jedná se však prostě o to, že se sejdou talentovaní lidé z mnoha koutů světa, kterým jde o společnou věc – v tomto případě o dobré divadelní představení. Už jsem to zažil mnohokrát – tam, kde je dobrá vůle, nevadí jazyková bariéra, kromě toho se člověk při práci mnohem dříve naučí cizímu jazyku. (Oba moji asistenti, kteří mluví znamenitě anglicky, během pár týdnů zvládli základy němčiny.) Premiéra inscenace dopadla skvěle a všichni, kteří jsme na díle pracovali, jsme se pak v různých jazycích radovali ze společného úspěchu.
Pozoruji-li dnes některé naše české politiky, kteří spolu hovoří (spíše nehovoří) jedním, a to naším mateřským jazykem, zjišťuji, že se jim o společnou věc příliš nejedná. Jak trucující děti si zacpávají uši, když mluví ten druhý. Omlouvám se, tohle není snaha o populismus ani pokus o komentář současné české politické scény, jedná se mi o povzdech nad tím, kolik opovržení, nenávistností a otevřeného nepřátelství musí každodenně slyšet naše děti z úst některých „politiků“ o jejich protivnících.
Kam se vytratila slušnost, zdvořilost a úcta k bližnímu, byť s ním nesouhlasíme? Že by s postupnými genocidami české šlechty v nás byla decimována i naše ušlechtilost a aristokratičnost? Když jsem ve Vídni při naší zkoušce na muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť viděl snahu o porozumění v očích rakouské tanečnice, která visela na rtech své české kolegyně, aby správně pochopila její rady, jak nejlépe zvládnout další krokovou variaci, jak na ni navázat konkrétním gestem, a jak jí nejprve krásně poděkovala a pak jak se po premiéře spolu v objetí radovaly jedna z úspěchu druhé i z triumfu společného… A pak jsem při chvilce odpočinku zalistoval českými novinami plnými předvolebního hanění, bylo mi líto, že náš všední svět je natolik vzdálen světu účinné spolupráce, tolerance, fair play, držení si palců, snahy o společný prospěch. A také jsem potkal člověka jiné profese, byl to lékař, který mi nadšeně sděloval, jak společně s jinými lékaři - přáteli ze Spojených států – nalezli lepší cestu k úspěšné léčbě jedné hrozné nemoci. A pak jsem viděl fotbalový zápas, kde v týmu jistého města hrál jen málokdo v tom městě narozený, kde na hřišti běhalo hned několik hráčů jiné národnosti, avšak fanoušci toho týmu si nevšímali jazykové nedostatečnosti tzv. krajánků a nadšeně oslavovali vítězství SVÉHO mužstva, které hrálo jako TÝM…
Při divadelním představení a ještě při mnoha dalších lidských činnostech je to obvykle tak zařízeno, že jeden „hráč“ sám nic nezmůže. A dokáže toho ještě mnohem méně, když pomlouvá ty druhé kolem sebe. Jeví se mi tedy ta naše malá zem, ležící uprostřed působnosti mnohem větších velkých hráčů, jako zbytečně rozhádaná. Když nad tím uvažuji, je mi nejvíce líto, že nemám žádný recept na to, aby se tento stav změnil k lepšímu. Jediné, co mohu, je vyzvat Vás k návštěvě našeho divadla, kde to funguje, kde jeden pomáhá druhému bez rozdílu rozličných názorů a postojů. Jde nám totiž o dvě podstatné a všem nám společné věci: Vaši spokojenost z naší práce a naši spokojenost z toho, že jsme pro to udělali všechno, co jen bylo možné…
Za všechny kolegy Městského divadla Brno se s Vámi u nás na shledanou těší
Stanislav Moša 27. 10. 2008
