Vážení divadelní přátelé!
Naše město se skrze krátkou avšak intenzivní návštěvu papeže Benedikta XVI. stalo centrem pozornosti nejenom miliardové světové katolické obce. A nejenom věřící naslouchali s mimořádnou pozorností jeho slovům. Vždyť se v jeho osobě jedná jak o prvního muže křesťanského světa, tak i o obzvlášť vzdělanou, moudrou a neobvyklou osobnost.
Mě velmi zaujala i překvapila prostá jednoznačnost jeho sdělení z tuřanského letiště, když vědu a umění označil za nejvýznamnější i nejvzácnější z lidských činností. Nechci zde dedukovat, proč takto formuloval poslání těchto dvou disciplin naší pozemské činnosti svatý otec, rád bych se však vyznal z myšlenek, které pak v této souvislosti napadaly mou mysl. Věda a umění… v čem jsou si podobné, v čem rozdílné a proč i pro mne tolik, tolik významné? Blízká příbuznost vědy a umění spočívá především v ojedinělosti jejich vrcholných výkonů. Věda neustále pokračuje v hlubším a jasnějším formulování naší i okolní existence, stále důkladněji analyzuje veškeré procesy, které nás obklopují a racionálním jazykem je přibližuje obecné lidské vnímavosti a tak stále zvyšuje úroveň našeho vědomí. Krok po kroku každý vědecký objev odhaluje další a novou oponu před naším omezeným vnímáním. „Nahý jsem přišel na svět…“, to platí pro každého z nás a není tím míněno, že bez oděvu. Čerstvě narozený človíček neumí ani mluvit, natož aby hned vnímal svět v jeho komplikovaných souvislostech.Trvá roky, než se naučí číst a další, než skutečně začne rozlišovat jemné okolnosti, ve kterých existuje. A čím je věda ve svém formulování veškerých aspektů nás obklopujících více konkrétnější a preciznější, tím výrazněji rozumíme i sami sobě a svému pozemskému údělu, tím kvalitněji můžeme žít naše životy. A i když vědec na nic nového za svého života nepřijde a jenom bádá, je i tato jeho intelektuální činnost pro něj i pro jeho bližní podstatná, neboť v každém bádání se zjevuje spousta otázek, které si žádají naši aktivní a tedy pro lidstvo životodárnou schopnost odpovídat exaktně na cokoliv, na co jsme tázáni.
Při projevu papeže Benedikta XVI. při setkání s akademickou obcí k tomuto tématu zaznělo následující: „Dovednosti analýzy a schopnosti tvořit hypotézu, spolu s obezřetným uměním rozlišovat, poskytují účinnou protilátku proti postojům sebestřednosti, lhostejnosti a odcizení, s nimiž se někdy setkáváme v naší úspěšné společnosti…“
A co se týče slov svatého otce, vykazující úctu k umění? Jestliže je věda oblastí, kde rozšiřujeme své vědění, chcete-li vědomí, pak skutečné umění atakuje hned dvě úrovně naší podstaty. Vedle onoho vědomí i naše podvědomí. A činí tak nejenom u svých vnímatelů, ale je základním zdrojem i u svých autorů. Nejvýznamnější umělecké skvosty jsou jednoznačně individuálními a konečnými „vynálezy“ jednotlivých umělců. Tam kde je věda objevuje latentně přítomné a dříve, či později by k objevení čehokoliv došlo, či mohlo dojít, je umělecký výkon zcela ojedinělý a „objevitelný“ pouze svým tvůrcem, svým interpretem. Je to jako s kontinenty: teorie relativity zde byla a čekala pouze na svou formulaci stejně jako Amerika na svého Kolumba. Stal se jím geniální Albert Enstein. Kdyby to však nebyl on, formuloval by tuto zákonitost někdo jiný. Ovšem například Mozartovo „Reqiem“ by nevzniklo bez W. A. Mozarta, Mona Lisa bez Leonarda da Vinciho atd. atd.
Vůbec nechci tvrdit, že je proto umění ještě hodnotnější než věda. Poukazuji zde pouze na dva silné fenomény, které se vzácně doplňují, které mimořádně silně ovlivňují naše životy a jsem velmi rád, že jsem právě při příležitosti návštěvy naší země současným papežem slyšel slova o výjimečnosti lidského počínání v oblastech vědy a umění. Že jsem je slyšel ve světě, ve kterém, jak se mi mnohdy nepříjemně zdá, vítězí tupé počty typu: „má dáti, dal“, které nás ani nikam v našem poznání neposunou, ani v našem podvědomí nevyvolají fascinaci nad mimořádným uměleckým dílem a tedy nás v ničem, ale zhola v ničem nedokáží přesáhnout. A to bychom pak žili velmi smutně nelidské životy.
Nashledanou se s Vámi ve Vašem Městském divadle Brno za všechny kolegy těší
Stanislav Moša 2. 11. 2009
