Vážení divadelní přátelé,
v každé divadelní sezóně pro vás připravujeme premiéry nových inscenací, které pak uvádíme nejčastěji. Na divadelním umění je nádherné, že každé opakování je vlastně novou a další premiérou, na níž se setkávají herci s diváky, kteří danou inscenaci ještě neviděli. Často si při zkoušení říkáme, oč je to jednodušší v televizní, či při filmové práci. Scéna se nazkouší a jestli se povede, je často hned napoprvé a přitom provždy „zakonzervována“. Výsledek takové práce se v rukou filmového, či televizního režiséra a jejich technických pomocníků stává již dále neživým materiálem, v němž herec nemůže nadále jakkoliv ovlivňovat výslednou podobu díla. I snad proto nazýváme film a televizi tzv. „studenými médii.“ Naproti tomu v divadle dochází při každém reprízování logicky k mnoha jemným proměnám, které navozují ve vnitřním životě herců, muzikantů, tanečníků i všech jejich dalších kolegů v technickém aparátu stav skutečného dobrodružství. Povede se to tak, jak to bylo nazkoušeno-připraveno? Co teď, když kolega herec v hlubokých emocích, či díky prosté nervozitě částečně pozměnil naučený a již tolikrát přesně zopakovaný text? Jak na to reagovat, abychom obstáli v našich výkonech i nadále se ctí…
Každé představení je však ovlivňováno i ze strany obecenstva. Jeho reakce se různě odrážejí ve výkonech herců. Rozdílnost smíchových reakcí, k tomu kašlání, kýchání… to vše může proměnit, či ovlivnit interpretův výkon. I proto za vámi běží výzva před počátkem každé inscenace, aby jste si vypnuli své mobilní telefony. (Děkujeme, že tak činíte.) A tak se stává, že je pozornost obecenstva i jeho odezva na představení vždy jiná, stejně jako vždy jemně jiné jsou i naše výkony. A protože každé představení hrajeme vícekrát (West Side Story 700x, Sny nocí svatojánských 300x atd.) , dočkají se naši diváci při opakovaných návštěvách nejenom možnosti užít si alternujících kolegů, nýbrž právě se stát svědky oněch jemně dobrodružných rozdílů.
Rád vás nyní seznámím s názorem jednoho takového, byť neběžného, diváka, kterým je pan Vítězslav Sladký. Píše na stránkách www.musical-opereta.cz o svém zážitku ze své poslední návštěvy našeho muzikálu „Bídníci“ takto:
„Brněnské „Bídníky“ režírované Stanislavem Mošou jsem od jejich premiéry v únoru 2009 viděl počtvrté, naposledy 12. října letošního roku. Už premiéra dávala tušit, že půjde o kvalitní a divácky vděčné nastudování, jehož atmosféru výrazně podtrhla originální scénografie Christopha Weyerse. Pokud jsem tehdy mluvil o nadprůměrné inscenaci, (krom několika zahraničních produkcí jsem viděl všechna česká nastudování), po více než dvou letech jevištního života nelze hodnotit provedení jinak, než jako strhující. Jak známo, do Brna se nejezdí za hvězdami, ale za divadlem. Nebo jinak – místní herci jsou hvězdami pro místní diváky, v Praze je krom několika výjimek účinkujících v televizi prakticky nikdo nezdá. Přitom Městské divadlo Brno disponuje spoustou znamenitých muzikálových herců a je schopno téměř jakýkoli velký titul obsadit s minimem hostujích posil. Tak je tomu i v případě Les Misérables. Ve svých výkonech dozrál nejen orchestr a company, ale zejména pak představitel hlavní role Jeana Valjeana Petr Gazdík, který byl zaslouženě odměněn za svůj výkon v této úloze v roce 2010 prestižní Cenou Thálie. Tentokrát se představil skutečně v životní formě. Jeho pěvecký i herecký výkon byl vyvážený, suverénní, brilantní. Nesmírně náročným, citlivě odzpívaným Otčenášem bral Gazdík doslova divákům dech a nejedno oko nezůstalo suché. Heroické pasáže Valjeanova pěveckého partu střídaly v rovnováze velmi měkce znějící lyrické polohy, které s takovou jistotou může zvládnout jen technicky dobře připravený zpěvák.
Kvalitní víno se od obarvené břečky pozná celkem snadno – stačí lahev strčit na dva tři roky do sklepa a po otevření vyjde pravda najevo: Buď je mok ještě lahodnější, než při stáčení, nebo se pro nakyslou pachuť prakticky nedá konzumovat. S divadlem je to podobné. Již po premiéře lze sice poměrně spolehlivě odhadnout, zda inscenace bude či nebude mít úspěch, ale její vývoj premiérou většinou nekončí. Právě proto se vyplácí chodit na reprízy.
Po návštěvě brněnských „Bídníků“ vám žádná pachuť v ústech nezůstane. Naopak, hned přemýšlíte, kdy na ně vyrazíte příště.“
Nezbývá, než vám takovéto pozvání doporučit. Naše říjnové reprízy inscenací „MOZART!“, „Probuzení jara“, „Bídníků“, „Školy, základu života“ i dalších zažily vždy mohutné Standing ovation!... co k tomu dodat?
Nashledanou tedy při dobrodružném objevování rozličných jemností při našich společných zážitcích se s Vámi v sálech Městského divadla Brno těší
Stanislav Moša 4. 11. 2011
