Vážení divadelní přátelé,
rád bych se vám svěřil s úvahami, které mě provázely při přípravě režie hry Milana Kundery Jakub a jeho pán.
Taky trpíte pocitem, že jste na všechno podstatné přišli sami? Jak jinak, že? „...rozumem opuštěni přicházíme na tento svět...“ Ovšem je nezbytně nutné být dětmi donekonečna kladoucími ruku na rozžhavená kamna v domnění, že nás nespálí, když tak krásně hřejou? Kdo by si nepřál být tak nějak od přírody vzdělaný, ale jak je to s naší upřímnou snahou přijímat cizí zkušenosti, číst, vzdělávat se, nechat si napovídat moudrými učiteli? Vždyť jak hodnotná jsou rozličná tajemství i zkušenosti dob dávno minulých! A kdo dnes s požitkem otevře starou knihu plnou prachu, aby se dozvěděl, že všechny jeho „úžasné“ osobní objevy jsou dávno patentovány?
Jsem člověk naštěstí divadelní, a proto rád a na bázi dobrých zkušeností cituju...! A v oněch citacích Sofokla, Ovidia, Shakespeara, Čechova, Kundery a dalších mám tu radostnou šanci rozehrávat nejprve ve své bdělé fantazii a pak s kolegy herci na jevišti všechna ta dobrodružství, která člověku poskytuje jemu vrozená schopnost přemýšlení, zvažování i ona nádherná nutnost konečné osobní formulace, že je to právě tak a ne jinak. (Na rozdíl od některých politiků, kteří tak rádi ohýbají myšlenky dle toho, jak se jim to právě hodí, a materializují je pak do trapných konstatování, že jednou je to s těmi myšlenkami tak a jindy zase onak.) Ó, jak jsem tedy rád, když se setkám s něčím moudřejším, obsažnějším a lépe formulovaným, než čeho je schopná má stále více zakomplexovanější mysl. A jak rád se po zádech jiných, chytřejších šplhám k úvahám, které mi oni předpřipravili! Znáte tu pýchu, která vás bůhvíproč nějak znervózňuje, když znáte řešení nějakého problému a zdá se vám, že se jedná o váš objev? A pak listujete například Nesmrtelností Milana Kundery a čtete: „Politik závisí na žurnalistovi. Ale na kom závisejí žurnalisté?“ A čtete dále a souzníte s autorem této myšlenky ne v závisti, že již dávno před vámi právě on ten problém zformuloval mnohem lépe, než jak byste toho byli schopni dnes vy, ale i s nadšením, že nejste sám, kdo takto uvažuje!
Rád bych zde uvedl jeden delší citát z nesmrtelné Kunderovy Nesmrtelnosti, který se týká umění malířského, ovšem dá se klidně adaptovat na všechna ta lidská řemesla, kterým se uvyklo říkat umění.
„...Začal znovu skicovat do náčrtníku obrazy, které toužil namalovat. Uvědomil si však, že návrat je už nemožný. Když byl gymnazista, představoval si všechny malíře světa, jak jdou po stejné velké cestě; byla to královská cesta vedoucí od gotických malířů k velkým Italům renesance, a dále k Holanďanům, od nich k Delacroixovi, od Delacroixe k Manetovi, od Maneta k Monetovi, od Bonnarda (ach, jak měl rád Bonnarda!) k Matissovi, od Cézanna k Picassovi. Malíři nešli po té cestě v houfu jako vojáci, ne, každý šel sám, ale přece to, co objevil jeden, sloužilo jako inspirace druhému a všichni věděli, že se prosekávají dopředu do neznáma, které bylo jejich společným cílem a všechny je spojovalo. A pak se najednou stalo, že cesta zmizela. Bylo to, jako když se probudíme z krásného snu; chvíli ještě hledáme blednoucí představy, než konečně pochopíme, že sny se nedají přivolat zpátky. Cesta zmizela, ale v duši malířů přesto zůstala v podobě neuhasitelné touhy „jít vpřed“. Ale kde je „vpřed“, když už není cesta? V kterém směru hledat ztracené „vpřed“? A tak se touha jít vpřed stala neurózou malířů; utíkali každý na jinou stranu a přitom se ustavičně křižovali jako dav, který chodí sem a tam po stejném náměstí. Chtěli se odlišit jeden od druhého a každý z nich znovu objevoval jiný objevený objev. Naštěstí se brzy našli lidé (nebyli to malíři, nýbrž obchodníci a organizátoři výstav s jejich agenty a publicistickými poradci), kteří vtiskli řád tomu nepořádku a určovali, který objev je třeba v tom kterém roce znovu objevit. To znovuzavedení pořádku velice zvýšilo prodej současných obrazů. Kupovali je teď do svých salonů ti stejní boháči, kteří se ještě před deseti lety posmívali Picassovi a Dalímu, za což je Rubens vášnivě nenáviděl. Teď se boháči rozhodli, že budou moderní, a Rubens si oddechl, že není malířem.
Jednou navštívil v New Yorku Muzeum moderního umění. V prvním poschodí byli Matisse, Braque, Picasso, Miró, Dalí, Ernst a on byl šťasten. Tahy štětcem na plátno vyjadřovaly divoký požitek. Skutečnost byla nádherně znásilňována jako žena faunem, anebo se utkávala s malířem jako býk s toreadorem. Ale když vystoupil do vyššího poschodí s obrazy z nejsoučasnější doby, octl se na poušti; nikde neviděl stopu po veselém tahu štětce na plátně; nikde stopu po požitku; zmizeli býk i toreador; obrazy ze sebe vypudily skutečnost anebo ji napodobovaly s cynickou a bezduchou doslovností. Mezi dvěma poschodími tekla řeka Léthé, řeka smrti a zapomnění. Tehdy si řekl, že jeho zřeknutí se malířství mělo možná hlubší smysl než nedostatek nadání či tvrdošíjnosti: na ciferníku evropského malířství odbila půlnoc.“
Jen dodávám, že i já byl jednou v New Yorku v onom Muzeu moderního umění a po zhlédnutí některých uměleckých „exponátů“ jsem si musel, ačkoliv to není mým zvykem, dát velkého panáka. (Mám na to svědky.)
Tedy, jaká radost připravovat hru Jakub a jeho pán takového autora, jakým je Milan Kundera, který zásadním způsobem utvářel váš osobní pohled na svět, autora, se kterým toho tolik podstatného vědomě i nevědomě sdílíte!
Na shledanou v Městském divadle Brno se s vámi za všechny kolegy těší
Stanislav Moša 1. 11. 2012
