Vážení divadelní přátelé,
každý z nás má zajisté hned několik oblíbených knih, ke kterým se rád a často vrací. Mezi jednu z těch mých patří Výbor z listů Luciliovi Luciuse Annaeuse Senecy, (vřele doporučuju!). Několik událostí, které kolem mne „prošly“ v posledních měsících, ve mně opět vyvolaly touhu po další tisícileté myšlenkové konfrontaci – a ona obzvlášť silně se současností zarezonovala při vzpomínce na bláznivou Harpasté, o které Seneca uvádí, že byla v jeho domě zděděnou přítěží a že tato bláznivá žena jednou náhle přišla o zrak. Nic zvláštního, pokud by ona Harpasté nebyla přesvědčena o tom, že výborně vidí a že je jen zapotřebí se ze Senecova domu odstěhovat, neboť je tam příliš tma… Ona nebohá žena totiž nevěděla, že je slepá!
A kdo z nás si uvědomuje, že je obdobně slepý, lakomý, hněvivý, či chtivý atp. – táže se dále Seneca. „Naše zlo totiž není mimo nás, je v nás…“ A tak si se smutným pousmáním vybavuju řeči všech těch odvážných „soudců“ svých bližních, kteří „…vidí třísku v oku svého bratra a trám ve svém oku ne!“ (Mt 7. kap.) Proč jenom jsem se musel dočkat tolika urážlivých osočování vycházejících z tupého přesvědčení, že všichni ostatní kolem jsou slepí a jenom ti halasně urážející své bližní jsou vševidoucí.
Já sám jsem slepý v přemnoha oblastech lidské činnosti. Ještě taktak chápu, proč a jak vzlétne a tisíce kilometrů přeletí obrovské letadlo, ale už jenom když zapnu rádio, jsem ztracen – vůbec si neumím představit, jak to opravdu funguje, že někdo v jedné místnosti mluví a v mnoha jiných je slyšet. (Prosím, kdo by se mi chtěl teď posmívat, nechť si zkusí odpovědět na to, zda-li by uměl sám zařídit, aby se u něj doma rozsvítila žárovka – o jiných současných vymoženostech nemluvě…)
V oblastech exaktních věd jsme my lidé ještě jakžtakž uctiví vůči znalostem a umění opravdových profesionálů. Existují však lidská konání, o kterých jsou mnozí přesvědčeni, že by je zvládli tzv. „levou zadní“. Stačí zajít do hospody a hned se dozvíme, „jak by se to všechno mělo správně dělat…“, že?
Stačilo by říct: více úcty vůči jiným a více sebezpytování sebe sama. Ale zase jsme u toho: proč sám sebe podezírat ze slepoty, když se jedná právě o mně samotného – to je pak ovšem lepší si dále nalhávat, že je kolem mne tma a jenom právě proto nevidím jako ona nebohá Harpasté, anebo že slepí jsou ti ostatní a k vidění je jenom to, co obsáhnou mé slepé oči…
Když jsem byl ještě dítě a náhodou se ocitl na rovné chodbě, ve které právě zhaslo světlo, pokoušel jsem své sebevědomí tím, že jsem natruc tmě zavřel oči a počítal, kolik udělám kroků bez předpažených rukou. Přesto, že jsem věděl, že jdu rovně, přesto, že jsem věděl, že je chodba dlouhá ještě dobrých patnáct metrů, přesto jsem vždy asi po dvanácti krocích zbaběle otevřel oči, mžoural do tmy a osahával blízkost zdí… Ne že bych se bál, že se zraním – jen jsem s každým dalším krokem ztrácel jistotu.
A tak od dětství závidím některým „slepým“ tu jejich jistotu podporující odvahu jít stále hrdě slepě kupředu a hlasitě se vyjadřovat ke všemu, na co nedohlédnou.
„Naše zlo totiž není mimo nás, je v nás…“ zamýšlí se Seneca. Proběhly tisíce let a nelze než souhlasit s tím, že přes všechny technické vymoženosti a úžasné vynálezy ulehčující nám naše životy nejsme o mnoho jiní, než naši vzdálení předkové. Ale vlastně…! Jsme na tom přece jenom lépe! Vždyť my máme žárovku a můžeme si při své slepotě na ledasco posvítit…! Tak tedy: „Ať žije tma!“
Na shledanou při objevování přehledně krásného divadla se s vámi za všechny své kolegy těší
