Vážení divadelní přátelé,
jednou, poměrně dávno, jsem se díval původně s radostí na rakouskou televizní zábavnou show, kdy jakýsi, á propos, moc šikovný komik, v krátkých skečích předváděl základní charakteristiky různých evropských národností a já se s ním smál jeho báječným stylizacím, ať už šlo o Francouze, Skoty nebo Nory, až do okamžiku, než předvedl nás – Čechy… a v tu chvíli se mi stal krajně nesympatickým, neboť jsem se tak nějak nemohl smířit s tím, že z nás, Čechů (a mínil tím zajisté i Moravany), dělá pitomé blbce neschopné kloudné věty, kromě dávivého smíchu tak trochu v kontextu s tím, co v nedávném „kdysi“ o naší národnosti tvrdil, a prý, že s ironickým podtextem, Reinhard Heydrich inspirovaný údajně Josephem Goebbelsem, tedy, že jsme „Lachende Bestien“ (v překladu „Smějící se bestie“).
Vážně jsem se tím, a ne krátkou dobu, trápil. A vlastně se tím trápím dodnes… Proč nám ti národové kolem vyčítají náš, podle mě, úžasný smysl pro humor? Cestou lety jsem došel k přesvědčení, že nám prostě nerozumí. Krása těch veškerých serpentin našeho jazyka je jim v prostém překladu dokonale cizí, stejně jako schopnost dělat si srandu ze sebe i z různých věcí, které jsou pro cizince za hranicí korektnosti. Zažil jsem to nesčetněkrát, když jsem se v německém prostředí pokoušel vyprávět ty nejlepší naše vtipy… nikdo se nesmál, a to si myslím, že vtipy vyprávět umím i v cizích jazycích. Prostě jim tak nějak přišly divné, blbé, antihumánní atp. Podotýkám, že jsem se, a ne na oplátku, zase příliš nesmál těm jejich vtipů, které pro mě byly z devadesáti procent prostě vulgární…
Ale… abych se nezapletl v tom, co je pro který národ vtipné a pro jiný zase ne… Když se podívám na miminko jakékoliv národnosti cirka kolem čtyř měsíců, nelze si nevšimnout, jak se to dítě, ať už ze severu, jihu, západu nebo východu směje a já si při této příležitosti obvykle říkám: „Čemu se to směješ, ty miminko? Co ty víš o světě, o ironii a slovních hříčkách? Jasně, že jsi napapané, vyspané a u mámina prsu vyklidněné, ale proč se tak evidentně dospěle směješ???“ To dítě evidentně NIC neví, a přesto se směje! A pak si v různých knihách čtu, že smích není typický jenom pro můj národ, ale pro lidstvo jako takové… Všichni se smějou, a to na rozdíl od zvířat, která prý to neumějí. (Trochu nesouhlasím, obzvlášť, když si vybavím mého poněkud vyčuraného psa, o kterém jsem byl už spoustukrát přesvědčen, že se mi drze směje přímo do očí).
Smích je prý „solí života“, a tak si nelze nevšimnout opakovaně zveřejňovaných portrétů různých farizejů, kteří této „poučky“ ve svůj prospěch prohnaně zneužívají a s timolinovými úsměvy nás přesvědčují, že jsou milí, vlídní, kamarádští a prudce inteligentní, o kterýžto efekt se snaží například ve svých portrétech na známkách pánové prezidenti ve vzdálených i blízkých državách. A všimli jste si taky, že obzvláště se usmívají ti mocipáni, kteří na jedné straně nechávají ve válkách vraždit na statisíce lidí, aby se při tzv. mírových jednáních se svými protějšky vybavili oním odzbrojujícím, přátelským a přitom veskrze falešným úsměvem? Úsměv, nebo kravata … jedno jako druhé - všechno na povrchu a v srdci zášť…
Jenom nevím, jak se jednou, na konci svých životů srovnají s výzvou, kterou geniální Mika Waltari vetknul do svého románu Egypťan Sinuhet, za nějž zcela spravedlivě obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kdy formuluje náš životní úděl do prosté věty: „letící kámen mechem neobroste…“. Za touto myšlenkou je skryto prosté poslání, v němž nás autor nabádá k takovému způsobu života, který by měl být na svém sklonku odměněn vyrovnaným a spokojeným úsměvem člověka, který z tohoto světa odchází. Tedy s úsměvem nad spokojeností se vším, co zde vykonal a jak žil. Ten, kdo dar svého života proměnil za drobné, lhal, kradl, zabíjel či byl vůči bližním nenávistný a sprostý, ten to během posledních okamžiků své existence napravit nemůže – „letící kámen mechem neobroste…“
Úsměv, opravdový úsměv je totiž za odměnu. Jak pro ty, kteří se usmívají, tak pro ty, kterým je onen úsměv věnován. Vždyť co je na světě krásnější, než úsměv dítěte a jeho matky?
Jsme jenom lidé, a i když kolem máme kolikrát těch falešných úsměvů ažaž, nebojme se ten náš upřímný úsměv - smích používat, a to i přesto, že se nám za hranicemi nad tímto naším národním sklonem někdy smějí. Vždyť smích je prý nejlepší lék, největší dar a navíc, považte, je zadarmo!
V úctě ke všem lidem, kteří se uměli a umějí s láskou a upřímně smát, se na shledanou s vámi při divadelních zážitcích v našem divadle za všechny kolegy těší
