prosinec 03/04
Galerie
Uděláš rozhovor s naší dramaturgyní?
Ano. Udělat něco pro Jefa a dobrý divadelní časopis je přece pocta. Ale bude to někoho zajímat, když z těch „neviditelných od divadla“ je vnímán sotva režisér? Ke všemu byla při domluvě termínu znát nedůvěra až obavy, dle mých domněnek paní Bártové.
Zajímavá barva jejího hlasu ale dávala naději, že by rozhovor nakonec nemusel být pro oba jen „povinností“. Abych vše usnadnil, připravil jsem si na schůzku heslo Interview z knihy Milana Kundery L’art du roman.
Několik řádků proslulého rodáka, který rozhovory vůbec nemiluje, mělo dokázat to, že obavy z rozhovorů nejsou neobvyklé. Kunderovy hlavní výhrady spočívají v tom, že tázající dává otázky zajímavé jen pro něj a jeho médium, aniž by měl na mysli jejich užitek či prospěch pro druhou stranu. Také z odpovědí využije jen to, co se mu hodí a „přeloží“ je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. A ve stylu amerického žurnalismu se ani neuráčí o nějakou autorizaci. I proto se Milan Kundera v červnu 1985 pevně rozhodl, že už nikdy více interview, s výjimkou jím samotným editovaných dialogů.
Během chvíle čekání v recepci MdB jsem v rámci denního snění s Kunderou diskutoval.
Jak je možné, že si slavný a tedy mocný spisovatel není schopen autorizaci svých rozhovorů uhlídat?
Fiktivní Kundera odpověděl, že byl prostě mnoha novináři zklamán a dodal, že uzavírat před rozhovorem nějakou smlouvu na profesionalitu či slušnost by bylo absurdní.
Další úvahy přerušila půvabná, sportovně vyhlížející blondýnka. „Monika Bártová. Těší mě.“
Také mě těšilo. Aby ne. Dýchl na mně Hollywood. Naprosto reálně. A ještě k tomu ten lepší, spontánně přirozený. Tak jsem si osobu s pracovním zařazením dramaturg nepředstavoval ani náhodou. Hned mi blýsklo hlavou - to bude lepší než celý Kundera. A bylo. Ale nepřeskakujme.
Důvod Moničiných obav z rozhovoru byl kouzelný a u tak mladičké dívky nečekaný. Byla totiž už u desítek publikovaných rozhovorů, až dnes ale poprvé na straně tázané osoby.
DOK:Jak je možné, že toho máte tolik za sebou?
Monika: Můj vstup do divadla začal praxí v prvním ročníku studia divadelní vědy na Filozofické fakultě MU. Jako asistentka režie v Mahenově činohře jsem se setkala např. s režiséry Zdeňkem Kaločem nebo Ľubomírem Vajdičkou, od kterých jsem se hodně naučila. Jak pracovat s textem, s herci, prostě to nejdůležitější z praktického divadla. Současně jsem začala psát články do novin - o divadle i hudbě. Především do Práva, kde mi vyšel vstříc brněnský šéfredaktor pan Chmelíček tím, že dal šanci mladé, začínající žurnalistce.
DOK: Nezbývá než ocenit takový přístup, zvláště když všude redaktoři soupeří o témata i prostor. Ale ochota pana Chmelíčka by sama o sobě nestačila, pokud by čtenáři vaše články nečetli. Co zpětná vazba?
Monika: To si opravdu nemůžu stěžovat. Krásný důkaz přišel z Národního divadla, kde vznikal nový divadelní měsíčník a právě na základě svých článků jsem byla oslovena a začala v něm jako šéfredaktorka pracovat. Téměř po celou dobu jsem časopis připravovala sama, a proto ty desítky zmíněných rozhovorů s herci, dirigenty či režiséry. A z toho pramení naprostý nezvyk dnešní situace, kdy poprvé dělá rozhovor někdo se mnou.
DOK: To byla byť nedávná minulost, a jak došlo k vašemu přestupu do MdB?
Monika: Opět náhoda, kdy si pan ředitel Moša všiml mé práce v měsíčníku NDB, a tak jsem byla vyzvána, abych přišla jako „dramaturgická posila“ do MdB. A já tuto výzvu přijala.
DOK: Vaše publikační činnost ale nemohla vzniknout sama od sebe, co jí předcházelo, kdy se zrodil váš vztah k divadlu?
Monika: To má na svědomí moje maminka! (smích) Jejím oblíbeným žánrem byla opereta, a tak mě jako tříletou vzala poprvé do divadla – na lidovou operetu Járy Beneše Na tý louce zelený. Tím vlastně určila mou kariéru, za což jsem jí vděčná. Brala mě často na operety, jejichž záhadný a nepravděpodobný svět mi připadal vzrušující - nejen svým spojením hudby, tance a zpěvu. Později přibyla i láska k muzikálům a dalším žánrům.
DOK.: V MdB působíte jako dramaturg. Co je hlavní náplní vaší práce?
Monika: Je to široké spektrum činností, které se každý den liší - vyřizování autorských práv, obstarávání not, příprava obsáhlých programů, popisky k představením nebo psaní článků, hlavně do Dokořánu, to vše za důkladného studia množství podkladů. V MdB jsem se doposud podílela na Přeletu nad kukaččím hnízdem, Muzikálech z Broadwaye a Cabaretu. Nyní pracuji na operetě Franze Lehára Veselá vdova, kterou připravuje operetní soubor, jenž k nám z Národního divadla přejde od ledna příštího roku. Jsem nejen dramaturgem „Vdovy“, ale i autorem nového českého textu. A těším se na spolupráci při inscenaci Máje s panem ředitelem Mošou na jaře příštího roku. Bude se jednat o původní hudební poetickou fresku Petra Ulrycha a Stanislava Moši na motivy Máchova nejvýznamnějšího básnického díla českého romantismu.
DOK.: Zmínila jste Veselou vdovu, jejíž premiéra bude 16. února 2004 v Mahenově divadle. Dá se stručně definovat rozdíl mezi operetou a pro někoho oblíbenějším muzikálem?
Monika: Stručně ne. Moje diplomová práce o této problematice měla 120 stran! /smích/ Odmítám ale názor, že muzikál je „moderní formou operety. Když vznikal v New Yorku počátkem 20. století muzikál, měli jeho tvůrci k dispozici v té době existující žánry, a to jak domácí americké, tak ty importované z Evropy. První muzikáloví skladatelé pak vstřebali atmosféru a vlivy všech dobových stylů, nejen operety. Ta ale - narozdíl od muzikálu - nikdy nechtěla nic více než bavit, určitě ne přinášet hluboké myšlenky a řešit morální problémy, na to jsou jiné žánry. Opereta je prostě hudebně zábavným divadlem. Jejím cílem je iluze pohádkového světa – až na určité výjimky s happy endem - jako protipólu všedních starostí. Chce oslňovat nádherou výpravy a leskem kostýmů. Líbí se mi názor jednoho francouzského kritika, že opereta je operou, která se dostala na scestí. Ale to neznamená, že něco, co je na scestí, nemůže být stejně šarmantní. A opereta šarmantní je. Jinak o této problematice v současné době přednáším na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde si dělám i doktorát.
DOK.: Cože, tak mladá a už „profesorkou“?
Opět se mi vybavil Milan Kundera, který také začal už jako mladík učit na vysoké škole, tuším, že literaturu na FAMU a zejména dívčí část akademické obce totálně pobláznil. Tak rychle ještě pár otázek a potom hned k tomu, co nás všechny zajímá nejvíce - kolik studentů miluje Moniku platonicky a jestli se už někdo z nich dostal tak daleko, že už to blíž nešlo?
DOK.: Operetu Veselá vdova jste také přeložila, proč? Snažila jste se o modernější překlad?
Monika: Když jsme se seznámili s dostupnými českými překlady, usoudili jsme, že uvádět je by už nebylo možné. Všechny totiž trpí určitými neduhy operetních překladů, jejichž autoři s oblibou mění jména, přidávají operetní manýry a rádobyaktuální „humorné“ narážky. My se nyní vracíme k německému originálu.
DOK: Váš překlad Veselé vdovy naznačuje, že i tento druh tvůrčí činnosti patří mezi vaše profesní libůstky.
Monika: Ano, baví mně hra se slovíčky, jsem „tak trochu básník“ a ve volných chvílích se snažím přebásňovat texty, hlavně ze světových muzikálů. Nyní spolupracuji se Studiem Marta na koncertu, který bude průřezem muzikálovou historií. Píšu nejen spojovací dialogy, ale budou zde poprvé uvedeny právě mnou přebásněné texty. I takto se chci přiblížit svému snu – jednou přeložit celý muzikál, třeba právě pro MdB.
DOK: Takže slogan „náhoda přeje připraveným“ znáte. Pomáhá vám v překládání vedle jazyků i znalost hry na hudební nástroj?
Monika: Jistě, sedm let jsem hrála na klasickou kytaru a něco málo jsem schopná zahrát i na klavír. Na profesionální hraní to sice není, ale při překládání písňových textů je pro mne znalost not velkou výhodou. Ale ráda bych se pokusila i o napsání původního díla, najdu-li vhodného muzikanta pro své budoucí libreto. Myslím, že mám jedno velmi dobré téma podle známého románu, které mě láká.
DOK: A vlastní příběh?
Monika: Možná ano, ale pokud se podíváte na nejslavnější světové muzikály, většinou vznikly na základě románových předloh, divadelních her nebo slavných filmů. Ale až najdu vhodného muzikanta, tak se určitě do něčeho pustím! Na něčem ale pracuji již nyní. Při hledání českého titulu pro Studio Marta, s jehož absolventským ročníkem spolupracuji, jsem objevila původní český „muzikálek“, či spíše rozpustilou hru se zpěvy na motivy slavné francouzské pověsti a filmu - Fanfán Tulipán. Toto dílko ze sedmdesátých let se nikdy nehrálo. Má velmi pěkně a vtipně napsané libreto, které jsem ale upravila a zredukovala počet postav. Ještě musím dokončit nové texty písní, ty původní totiž moc zdařilé nebyly. Vznikne i nová hudba. Premiéra bude na konci února ve Studiu Marta – tak se přijďte podívat.
DOK.: Už jste nám i přes málo prostoru utřídila základní informace o operetě a muzikálu. A tak potvrdila svou další profesi. Od letoška působíte na filozofické fakultě. Studenti ve vás mají učitele přímo z centra divadelního dění. Jak dávkujete ve výuce teorii a praxi?
Monika: Přes studium teoretického oboru jsem vždy dávala přednost divadlu praktickému. Jen s ním se dá nějaké teorii porozumět nebo zjistit, že vše je úplně jinak. Snad se mi daří na přednáškách skloubit teorii se stránkou praktickou. K hudebnímu divadlu patří hudba, proto pouštím řadu audioukázek a i teorii se tak snažím prezentovat zábavnou formou. Nyní mám sama asi 60 studentů, jejichž zájem potvrzuje, že se mi to snad daří. Ale můžu jen potvrdit úsloví o těžkém začátku. Nic nenechávám náhodě, pečlivá příprava na každou přednášku je pro mne nutností. Ale příjemnou a cennou - při studiu nových materiálů se sama dále vzdělávám a mnohdy objevím něco, co mohu využít i v MdB.
DOK.: A váš obyčejný život, ten nedivadelní a neuniverzitní?
Monika: Volna moc nemám, navíc se ke své lítosti musím přiznat, že u mne platí známé „buď sport, nebo kultura“. Ale ráda bych se naučila trochu lépe hrát tenis, také miluji plavání, ovšem hlavně v moři, takže příležitostí moc není. Nakonec tedy převáží divadlo, kde se cítím nejlépe. Jako při nedávné návštěvě Vídně, kde jsem zhlédla muzikál Elisabeth, podle mne jeden z nejlepších, které vznikly mimo angloamerickou oblast. Nadchl mě hudebně i po stránce inscenační. Theater an der Wien má úžasné technické možnosti, každé tři minuty se mění dekorace. Skvělé je i publikum, které „jde s herci“, tleská, dupe, volá bravo - skutečně velký zážitek. A ráda bych se podívala na Broadway. Porovnat, jak se dělá muzikál tam a třeba právě ve Vídni, jejíž inscenace považuji za světové. Viděla jsem tam i Mozarta, Jekylla & Hyda nebo Wake Up! Mimochodem, zmíněné vídeňské muzikály dirigoval Caspar Richter, který se bude podílet i na naší inscenaci Veselé vdovy a jeho jméno je jistě zárukou úspěšného nastudování.
DOK.: A váš profesní výhled do budoucna?
Monika: Vedle divadla se dál věnovat překladům a autorské tvorbě. Myslím, že mám určitou výhodu ve znalosti divadelního prostředí oproti překladatelům, kteří v tak těsném kontaktu nejsou. Ráda bych někdy zkusila i televizní spolupráci kolem hudebního divadla. A mám jeden „skromný“ cíl, stát se největší a nejuznávanější odbornicí na hudební divadlo u nás a možná i v evropském měřítku.
DOK: Ale je tady malý problém, jak se vůbec pozná nejlepší odborník?
Monika: No, musím být nejstudovanější a nejvzdělanější... (smích), ale ne, prostě ráda bych byla někdy brána jako autorita v tomhle oboru, který pro mne znamená téměř vše. Chtěla bych trochu navázat na naši kapacitu, Iva Osolsobě, který se mu kdysi na špičkové úrovni věnoval. A přitom neměl zdaleka takové podmínky a možnosti, jaké se nám nabízí dnes.
DOK.: A co aktivní hraní?
Monika: To mě moc baví a také jde! (smích). Těšilo by mě někdy si „odskočit“ i na jeviště na nějakou malou činoherní roličku. V současné době se mi to daří na prknech Divadla Čára, které jsme založili se spolužáky z divadelní vědy, hraje se ale jen příležitostně. Kromě toho ještě účinkuji v MdB v muzikálu Cabaret, ale tam skutečně jen „účinkuji“, jsem tam takové to „a další“ (smích). Takže občas si k praktickému herectví odběhnu, moc času na to ale není.
DOK.: Jste tedy spíše kancelářskou myší...
Monika: ... a potom exhibicionista na jevišti..., ne vůbec ne, šedivá myš nejsem, nemyslíte? /smích/ Sice ráda čtu, dovídám se nové věci, ale rozhodně bych nemohla ležet 24 hodin denně v knihách. Navíc mám moc ráda společnost, ve které se pohybuji, nerada sedím někde v koutě.
DOK.: Co máte ještě na světě ráda?
Monika: Období druhé poloviny 19. století, kdy se rodí opereta, zejména Vídeň, kde Johann Strauss ml. vyhrával valčíky se svým orchestrem – tu atmosféru bych chtěla zažít. Z malířství mám nejraději impresionismus, z literatury pak období romantismu, hlavně ten francouzský a ruský, Victora Huga a jeho dramata, u nás ne příliš hraná, nebo Puškinova Evžena Oněgina.
DOK.: Hned jak jste zmínila vaši činnost na univerzitě, začal jsem se těšit na tuhle otázku. A po vysvětlení Kunderova příběhu jsem dodal: Nemám moc rád výraz „sexy“, ale někdy to tak už je, že výstižnější termín prostě není. Nemáte podobné „problémy“ jako kdysi Milan Kundera? Přiznám se, že být vaším studentem já, asi bych se na výuku dokázal soustředit jen s obtížemi. Jak studenti zvládají vaše půvaby i charisma?
Monika: Na to se musíte zeptat jich! /smích/. Ale musím se přiznat, že mladší chlapci mě příliš nelákají! /smích/.
DOK.: Ještě jedna bulvárnější otázka, budete se třeba teď někdy vdávat?
Monika: Ne, to určitě ne! Víte, málokterý muž vedle sebe na delší dobu snese úspěšnou - či potencionálně úspěšnou - ženu. A nedej bože, když je náhodou vzdělanější než on! /smích/ Výjimky ale existují, i když je jich hodně málo. U mne platí slova z písničky pánů Ježka, Voskovce a Wericha: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře.“ Nejen že můj život je plný náhod, navíc jsem znamením Váha a ony pomyslné misky se neustále převažují. Jednou jsem úplně nahoře, jindy zase trochu klesám. Zatím tedy chci dál pracovat na sobě a věnovat se své kariéře. Pak se uvidí. I když, jak pojmenoval jednu svou hru G. B. Shaw: „Člověk nikdy neví.“ A taky vám nemůžu prozradit všechno!
DOK.: Dá se říct, že vaším světem je hudební divadlo?
Monika: Ano, určitě ano. Zabírá mi to ale téměř všechen čas. A proto si – abych se odreagovala – ráda občas něco namaluji nebo vyfotím. Odreaguje mě i klasická hudba, mám moc ráda symfonie Gustava Mahlera, a když mi je moc smutno, pustím si závěrečnou scénu z Rusalky, v níž umírá princ. To mě paradoxně dokáže povzbudit, dodat zvláštní energii, i když si u toho popláču. Ale když jsme u té hudby - pan ředitel Moša o mně říká, že za dvě vteřiny od prvních tónů poznám, o které muzikálové číslo se jedná! (smích) Ale ano, občas má pravdu, a to nejen u muzikálu, ale i u operety. Jsem totiž vášnivou sběratelkou cédéček, muzikálových, operetních i klasické hudby, a opravdu je mám „naposlouchané““.
DOK.: Jste angažována divadelně a současně i vědecky, což může být nebezpečné spojení, hrozící až hladomorem. Ve více směrech. Ale předpokládejme, že vám po zaplacení nezbytných složenek zbude i něco málo na nákup potravin. Jste schopna si i sama něco uvařit?
Monika: Ano, ano, vařím ráda. Jinak se divím, jaký máte přehled! Je pravda, že když čtu v tisku o průměrných platech vysokoškoláků, nestačím se divit. Je to asi jediná situace, kdy bych si moc přála být tím nejšedivějším průměrem.
DOK.: Platové tabulky asi teď nezměníme, tak se spokojme s konstatováním Miloše Formana, že peníze jsou dobré k tomu, že nám dávají určitou svobodu a že by jí i v tomto směru trochu neškodilo. To, že žijete sama, raději uvádět nebudeme?
Monika: Myslíte, že by za mnou začaly chodit davy ctitelů? No ať pošlou fotku ... /smích/ Mám jedno takové tričko s nápisem: „Wanted - good man, send a picture of your sports car and plane!“ Ale teď vážně – takovým typem rozhodně nejsem, skutečně bych nemohla být s někým kvůli penězům.
DOK.: Vzpomínám na jednu známou, která se ještě za totality provdala za německého továrníka a v jeho zlaté kleci ani jednou nemohla přebalit své dítě, na to jsou přece chůvy!
Monika: To bych nechtěla zažít, nechci se někam uzavřít. I proto je mi možná blízká hrdinka muzikálu Elisabeth, která se nenechá spoutat, zpívá o tom, že nechce být v kleci, chce žít svůj vlastní život, prostě „být svá“. Ale to rozhodně neznamená, že bych chtěla být sama, to v žádném případě, ani to, že bych byla nějaká feministka nebo radikálně emancipovaná žena. Jenom mi vadí, když ženy a muži nemají rovné podmínky a ohodnocení. Ale to je všeobecně známo, píše se o tom a diskutuje. A že takový stav přetrvává, je bohužel dodnes pravdou.
DOK.: Trošku jsme se vzdálili od vaření...
Monika: Ale to téma bylo zajímavé! (smích) Vařím ráda, hodně experimentuji. Mám ráda italskou, mexickou kuchyni, těstoviny, ryby, cizokrajné věci, vlastním neuvěřitelné množství koření, vždy se snažím, aby každé jídlo bylo jiné. Jsem ráda kreativní i pokud jde o vaření, i v tom na mně úplně sedí charakteristika Vah. A když jsme u těch horoskopů, mám v něm i to, že jsem ráda, když mě někdo chválí! (smích)
Tak co, milí čtenáři, pochválíme trochu Moniku, zvláště když uvádí, že pochvaly může?
Dá se i říct, že se snaží. Dramaturg Městského divadla i univerzitní pedagog. Žurnalistka, překladatelka, textařka, libretistka i dramatička. Doktorandka /práce bude zaměřena na hudební divadlo, jak jinak/. Malounko i herečka. Tenistka sice jen průměrná, ale to může ještě při svém mládí dohnat.
Pokud jde o určitou nepřejícnost, asi by to byl zázrak, kdyby to mělo Moniku minout - navíc, co by to bylo za drama bez trošky závisti, že? Milan Kundera se s tím setkával, dokonce se může pyšnit jedním exkluzívním „oponentem“, který jako dramatik moc neuspěl, ale coby politik dosáhl věhlasu vpravdě světového. A jedno mají společné jednoznačně. Neskutečné nasazení a zápal pro tvůrči činnost, včetně důkladné přípravy. Připomeňme jen Kunderovy poznámky k románům, nebo Moničiny přípravy na přednášky. Milan Kundera je mnohem dále, ale také má přes 50 let náskoku. Takže jednou..., kdo ví ? Buďme rádi, že Moniku známe a máme. A přejme jí to. Dělá totiž přesně to, co říkal Joseph Kennedy svým synům. Dělejte třeba zametače ulic, ale snažte se být nejlepšími zametači na světě!
Z archivu
Smrt Čechovovi! Ať žije Majakovskij! A naopak! Tak to bylo řečeno v úvodním referátu na setkání divadelníků, které se z podnětu Divadelních novin uskutečnilo na sklonku sezony 1959/1960 na brněnské Myslivně - nedlouho poté, co činohra pražského Národního divadla za Krejčovy éry manifestovala své přiznání k Čechovovi památnou inscenací Racka, kdežto nové vedení Mahenovy činohry v čele s Hynštem, Sokolovským a Srbou se přihlásilo prvním československým nastudováním Majakovského Mystérie Buffy k odkazu sovětské divadelní avantgardy, jako už o něco dříve vzdalo hold druhému ze svých „patronů“, Brechtovi, neméně památnou inscenací Zadržitelného vzestupu Arthura Uie.
Byl jsem při tom, když se po úvodním referátu rozproudila živá, místy přímo bouřlivá diskuse. A tak mohu potvrdit, že většina diskutujících účastníků brněnské sešlosti vzala s potěšením na vědomí, že se v našem divadelním životě konečně zas jednou pohnuly ledy a že o přízeň publika začínají usilovat dvě rozdílné koncepce divadla, jedna i druhá zaujata pro svůj „způsob existence“. V představách Mahenovy činohry měly být páteří repertoáru takové hry, v nichž je dostatek myšlenkového, a tedy i dramatického prostoru, aby do nich mohl vstoupit dramaturg, režisér a herec“. Oč jde Krejčovi, ukazovala spolu s Rackem zejména Hrubínova Srpnová neděle a Topolův Jejich den, stejně jako Osbornův Komik nebo Millerova Smrt obchodního cestujícího.
Zpočátku se zdálo, že je to dobrá orientace, očividně inspirovaná Brechtem, Mejercholdem i naší meziválečnou divadelní avantgardou. Polemické zaujetí Mahenovy činohry se však postupně začalo radikalizovat: „Politické divadlo zobrazuje sice události mezi lidmi, avšak více se zajímá veřejnými starostmi lidí než jejich soukromými. Nezajímají nás tolik duševní problémy obchodních cestujících a zestárlých komiků, jako události veřejné - takové události, ve kterých se střetávají třídní síly a ve kterých se uskutečňují velké dějinné procesy...“ Takto vyostřené stanovisko dalo pak podnět ke kritickému korektivu, jak o tom mimo jiné svědčí Grossmanova Rozprava s Brnem (1961).
A co druhá brněnská činoherní scéna: Divadlo bratří Mrštíků? Jak se v něm projevovalo to „blýskání na (lepší) časy“, příznačné už pro první polovinu šedesátých let? Bylo odsouzeno hrát v tehdejším divadelním životě jen druhé housle, v situaci, kdy pozornost publicistiky se soustřeďovala převážně k Mahenově činohře a k jeho programu velkého politického divadla, později čím dál víc i k vzestupné cestě Večerního Brna, satirické scény, z níž se od uvedení Hamleta IV. (1962) stával favorit několika následujících sezon?
Řekněme rovnou, že ani za zmenšeného publicistického zájmu nezůstávalo DbM pozadu za oběma favorizovanými brněnskými divadly a že přispívalo svým osobitým vkladem k celkovému vzestupu naší divadelně dramatické kultury, třebaže právě v té době bylo vystaveno ustavičným změnám. Střídali se nejen ředitelé (po Dopitovi Tumlíř a po něm Pleva) a umělečtí šéfové (po Kuršově smrti Jan Fišer); střídal se i jeden hostující režisér za druhým; v letech 1960-1965 bezmála dvě desítky, včetně dvou hostů ze zahraničí (Kodatová ze Sovětského svazu, Goliński z Polska) - vedle kmenové režisérské sestavy (nejprve Dopita, Kurš, Pleva, Jaroš, později Tumlíř, Fišer, Kaloč, Špirk).
Nesporný přínos tehdejší dramaturgie byl v tom, že se v DbM uváděly tituly, které Mahenova činohra ponechávala stranou pozornosti, ačkoli byly s úspěchem hrány na zahraničních scénách: Jako hrozen v parném slunci, Čarodějky ze Salemu, Andorra, Fyzikové, Člověk pro všechny časy, Vajíčko, Tango atd. Jinak nepříliš úspěšná produkce původních novinek (Američan v Poříčí, Slepé dívky, Jen si nezvyknout, Fišerova dramatizace Války s Mloky) byla vyvážena prvním uvedením hry Majitele klíčů od brněnského autora Milana Kundery, textu, který sice vznikal v tehdejší Krejčově „dílně“ v pražském Národním divadle, premiéru však měl ještě před Prahou v Brně, v režii Jana Fišera (20. 4. 1962). Období dramaturgických výbojů, režijní diskontinuity, nicméně nepolevující herecké tvořivosti i přízně publika se uzavřelo v polovině šedesátých let administrativně stanoveným sloučením s Divadlem Julia Fučíka.
Připravujeme
Z odstupu bezmála sto deseti let, uplynuvších od halasné londýnské premiéry (jednoho nezvykle mrazivého únorového dne roku 1895), zdá se to býti faktem přízračně příznačným, že irský dandy, výstředník, mistr paradoxů (a sám jeden velký paradox měřící šest stop a tři palce), jakož i oprávce ve věcech oblékání, stolničení či bydlení, fajnšmekr přes porcelán a samozvaný „král života“ korunoval onu nejúspěšnější (po čertech lehkovážnou) část svého bytí právě touto fraškovitou „konverzačkou“. Dva měsíce poté, co Londýňané přijali Filipa s bouřlivým nadšením, byl jeho tvůrce zatčen a posléze odsouzen za „nemravné skutky“ ke dvěma letům žaláře s povinností pracovat ve šlapacím mlýně. Z vězení se pod jménem Sebastian Melmoth uchýlil do Francie. Tam jednak zjistil: „Psal jsem, aniž jsem znal život; teď když jsem ho poznal, již nemohu napsat nic.“ A jednak se ujistil: „Nedožiju nového století, neboť Angličané za to nestojí.“ Úplně nakonec prý pravil: „Umírám si nad poměry!“ (Měl syfilis, ale umřel na meningitidu v šestačtyřiceti – na sklonku roku 1900.)
Dnes už klasická konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa byla literární historií shledána Wildeovým arcidílem, tím nejšťastnějším, nejlepším a nejcharakterističtějším, co kdy napsal. On sám říkal, že ji napsal „fintílek pro fintílky“. Pravda. Je zkomponována v harmonii tónů elegantní nezávaznosti (či nevázanosti?), znamenající zcela jistě lehkovážnou rezignaci na vážné pojetí života. „Mám obavu, že takový je můj život – samá konverzace a žádný děj“, prohlásil Wilde jednou ve slabé (a vzácné) chvilce upřímnosti. Její hrot však vzápětí ulomil ryze wildeovským dodatkem: „Konverzace sama o sobě je druh duchovního činu“. (Ovšem efemérního, jepičího – chtělo by se trumfnout viktoriánského konverzačního mága.)
Děj tříaktové hry se točí kolem nedorozumění, která způsobují dva přátelé – Jack Worthing a Algernon Moncrieff. Mladí (a nudící se) gentlemani praktikují taktiku záměrného rozdvojení osobnosti, jež jim umožňuje zároveň počestnou i zábavnou existenci. Jack z venkova jezdí do Londýna, aby se tam vydával za svého mladšího, mravně zkaženého bratra Filipa; londýnský dandy Algernon si naopak vymyslel kdesi na venkově chronicky nemocného přítele Bunburyho a tato neexistující postava mu skýtá společenskou masku a tím i příležitost k různým eskapádám, třeba vydávat se za Filipa Worthinga, aby získal náklonnost osmnáctileté Cecilky, jejímž poručníkem je Jack Worthing. Dívčí protějšky obou dandyů – Gvendolina a Cecilie, taky pěkně absurdní svéhlavičky, si usmyslely, že v životě mohou milovat pouze muže, který se jmenuje Filip. Gvendolinina matka, noblesní Lady Bracknellová, ovšem nemíní dát dceru lacino a... vůbec. Osobitost komedie však netkví v zápletce, nýbrž v živém, duchaplném a elegantním dialogu, plném aforismů, epigramů, bonmotů, jiskřivé ironie a úsměšků. Formou bystrého slovního šermu, v němž se protivníci předhánějí ve vtipných zlomyslnostech a jiných bojových úskocích, Wilde dokázal bravurně vyřešit všechny rozpory situací své mravoličné komedie a přitom jakoby mimochodem postavit na hlavu všechno to, co lidstvo bere vážně (narození, křest, lásku, zásnuby, manželství, smrt, pohřeb i samu vážnost). A udělal to s takovou lehkostí a absurditou, že urazit může jen vašnostu bez štipky humoru. Přesto (nebo právě proto) cosi krapet znepokojivého se vznáší nad tímto ostrovtipným znevážením vážnosti, nad touto oslavou umění lhát: paradoxně. Otázka zní, zda to cosi nad duchaplným, bezstarostným, ba svobodomyslným rejem wildeovských duchaplníků ve virtualitě zlatých klecí není jen tak čirou náhodou pokrevně spřízněno s duchaprázdností? (Což by mohlo docela dobře znamenat trefnou karikaturu našich vlastních způsobů – naše křepčení nad propastí; nás – klimbajícího pokolení, jež procitá do žvanivosti a prorepetí se až do konce.)
And now to be serious. „Ta hra je vybraně lehkovážná,“ řekl Wilde novinářům před premiérou, „je to jemňounká bublina fantazie a má svou filosofii: že všechny bezvýznamnosti v životě máme brát vážně a všechno vážné máme brát s upřímnou a uváženou lehkovážností.“ To zní povzbudivě, zvlášť na konci roku.
Inscenaci připravila režisérka Jana Kališová ve spolupráci se scénografem Jaroslavem Milfajtem a kostýmním výtvarníkem Janem Růžičkou. Hudbu složil Dan Fikejz. V rolích dandyovských gentlemanů vystoupí Viktor Skála (Jack Worthing) a Petr Štěpán (Algernon Moncrieff). Slečny, jež by rády Filipa, sehrají Veronika Poláčková j.h. (Gvendolina) a Ivana Vaňková (Cecilie). Úlohy Lady Bracknellové, jež ráda okurkové chlebíčky (ale žádný na ni nezbyde), se zmocní Zdena Herfortová. Dvojici pozdě, ale přece vzplanuvších srdcí – slečnu Prismovou (jež se vyzná v geologii a němčině) a kanovníka Chasublea (jenž nesnáší průvan) – ztělesní Eva Jelínková a Jiří Tomek. A konečně na začátku František Lešovský vystoupí v úloze komorníka Lanea.
Premiéry se uskuteční ve dnech 20. a 21. prosince, mimořádná pak bude premiéra na Silvestra. Šťastný nový rok!
Rozhovory ze zálohy
V říjnu jsme oslavili 500. reprízu slavného světového muzikálu West Side Story. Premiéry proběhly v únoru 1996, a tak mě napadá:
„Nedostal(a) jsi svou první roli na prknech Městského divadla Brno právě v tomto muzikálu? O jakou roli se jednalo? Napadlo tě, že bude „Westka“ tak úspěšná a v roce 2003 budeš členem uměleckého souboru?“
Pavla Ptáčková
v době premiér byla studentkou 3. ročníku gymnázia, další rolí byla již po půl roce Desdemona v Černínově inscenaci Othella.
„Westku jsme zkoušeli všichni moc rádi, bylo to moje nejbezstarostnější a nejhezčí divadelní období. A že se dočkáme 500 repríz, o tom jsem byla přesvědčená. Vždyť je to krásné představení. Až mnohem později mi došlo, že je to výjimečné.
Stává se, že úplně bezvýznamná událost změní později člověku život. A tak to bylo i s konkurzem na W.S.S. Dostala jsem maličkou taneční roli, jmenuje se MINNIE, a dodnes jsem ráda, že ji mohu hrát.
Dnes mám větší role, někdy velké role, ale nebýt Minnie, byl by můj život jiný. A jinde. Byla to pro mne nejdůležitější náhoda v životě, i když židovské přísloví praví: „Náhoda není košér slovo“. Takže: jsem ráda, že je dnes vše tak jak má být.
Stano Slovák
se do zkoušení Westky připojil měsíc před premiérou, poté, co jí dal přednost před studiem 1. ročníku JAMU, obor muzikál. Maturitu stihl Stanko až pár měsíců po premiéře – na obchodní akademii. Jen výjimečný talent začne studovat vysokou školu bez ukončeného středního vzdělání!
„Ale to je pekelně dávno!!! To už je tolik let? Úplně první byl Tygr, později jsem na zájezdy ještě „vyfasoval“ Žihadla, a dokonce si barvitě vzpomínám na záskok do Bouráka (během 20 minut – pozn. Sylva). A to, že bude naše Westka úspěšná, museli vědět přece úplně všichni!
Krásný den!!!“
Alan Novotný
V roce 1996 posluchač 3. ročníku brněnské konzervatoře, odehrál stejně jako výše uvedený kolega Slovák několik set repríz, alternaci oba získali až v roce 2000 s nutností zajistit dlouhodobé zahraniční zájezdy a plný provoz v Brně.
„Původně jsem měl hrát jednoho z party Jestřábů, o které se ve W.S.S. mluví, ale nakonec byl mou první rolí portorikánsko-vietnamský přistěhovalec a příručí Chino.
Mám velkou radost, že se „Westce“ daří, a doufám, že se bude hrát ještě hodně let. „Never ending West Side Story!!!“
Radka Vidláková (Coufalová)
připojila se sice „až“ v únoru 1999, ale šlo o Radčiny první role v našem divadle, které dospěly až k stálému angažmá. Od tanečnice a mluvící Čáry dospěla až k Marii – v němčině, angličtině i češtině.
„Mé první role v MdB byly opravdu ve W.S.S. Šlo o role Čáry a Grazielly.
O úspěšnosti W.S.S. jsem nepochybovala, o tomto představení jsem hodně slyšela ještě na gymnáziu v Ostravě. To, že v něm během studia na JAMU budu hrát a že se někdy stanu členkou uměleckého souboru MdB, mě ani ve snu nenapadlo.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok!
poZastavení čtvrté
Dnes to vezmu z jiné stránky. Nebude řeč o „figurkách“, i když vlastně...
To snad každý ví, že se na jevišti občas vaří něco víc, než pouhé umění. Mám na mysli vaření doslovné. Kamna však jsou kašírovaná, plápolá v nich žárovka a v hrnci se míchá nic. Ale jsou případy, kdy si režisér vymyslí, že se bude vařit skutečně. Tenhle případ nastal ve hře „Sníh se smál, až padal“. Celá tahleta hra se odehrává v hospodě někde v horách Bulharska v době strašné sněhové bouře. Tak technikáři instalovali na jeviště skutečná kamna - byl to takový vysoký „bubínek“ - elektrikáři do něj namontovali elektrický vařič a mohlo se začít. Hospodský Anděl, kterého jsem hrál, přijde, uřízne si kus špeku, který visel nad nálevním pultem, a začne na něm smažit vajíčka. Prostá věc. Tedy ze začátku. Na jevišti nás v té hospodě bylo pět a šestý - Áček Slezáček - se po chvíli připotácel, jako že bouře řádí atd., atd. - No to bylo něco pro mne. Tedy ne ten Áček, ale to vaření! Vařím totiž hrozně rád, a tak jsem si už na premiéře vymýšlel různá vylepšení. První byla cibulka. Nakrájel jsem ji a přihodil na škvařící se špek... Nemáte ponětí, co se dělo v hledišti, když se ta vůně začala šířit!!! A já představení od představení začal přidávat různá koření: od papriky přes majoránku, tymián, bobkový list, kardamom, česnek... Přidával jsem salám, klobásky, játrovou paštiku... Co vám mám říkat. Trýznil jsem ty lidi v hledišti ostošest. Ale herci na jevišti, ti každé představení čekali, s čím novým zase přijdu. Zvlášť Standa Zindulka, který nikdy nezapomněl prohodit: „Anděli, dnes se ti to teda podařilo!“
Trýznil jsem lidi v hledišti, ale nejvíc jsem trýznil jednoho kolegu, Mojdu. Mojda je... - jak bych vám to řek - no prostě Mojda. Byl chtivý všeho jídla, ale hlavně toho, co se jedlo na jevišti. Byl doslova posedlej! Stál každé představení „Sněhu“ v portále a mlsně sledoval, jak a co přidávám, čuchal a pořád mně říkal: „To seš kamarád? Copak ty mi nemůžeš aspoň trošku schovat?“ A já do portálu pokaždé ukázal prázdnou pánev. Taky z osmi nebo devíti vajec co můžete dělat za zázraky, zvlášť když to na jevišti šlo na dračku a na mne zbylo akorát vyškrábat pánev.
On byl opravdu neuvěřitelný. Tak se třeba u nás hrálo „Šest žen Jindřicha VIII.“. Hra začínala ohromnou snídaní Jindřicha za přítomnosti celé suity lordů - jak to v té době bývalo. Mně se vám kolikrát zvedal až žaludek z toho, co jsem do sebe musel nacpat. Uvažte: puding, kus pečeného vepřového, sýr, banán, čokoládový bonbon (fakt nelžu!) a na konec půlku kuřete! Markýrovat se to moc nedalo - jako že bych... A tak na jednom představení mi naservírovali místo kuřete půlku kačeny. Já ji roztrh - jak jsem měl narežírováno - a, a, a... Jak jsem viděl to mastné, které se vyvalilo, tak jsem tu čtvrtku vrazil do ruky Mojdovi! A teď! Mojda, který měl obrovský plnovous až po pás, nelenil a hned se do té kačeny zakous!!! Vousy, nevousy, boule za ušima! O přestávce přišel režisér Nebeský za Mojdou, sprásk ruce a pravil „neobyčejně silným hlasem“: „Mojdo, prokristapána, co tě napadlo?! Vždyť jseš lord kancléř!!!“ A Mojda nato: „No co jsem měl dělat, když mně to Pavel strčil do ruky!!!“
Kdepak! Mojda si svoje dokázal uhájit. Při představení „Dva na koni a jeden na oslu“ si se Standou Zindulkou kuře domluvil taky. Standa v jedné scéně jedl kuře, ale protože se mu při tom špatně mluvilo, tak to kuře jednoduše odhazoval. No to bylo něco na Mojdu! Přilít za Standou, že je to škoda takhle plýtvat a že si na něj počká. Ale ne až po představení - HNED! Domluvili to tak: Standa že si do něj jako kousne a pak se mezi řečí přišoulá k portálu, dá ruku za záda a... To představení jsem, panstvo, viděl. Standa si to nějak špatně vypočítal a zastavil se kus od portálu. Dal ruku za záda a...! Nic. Po chvíli se z portálu objevila Mojdova ruka, kuře vytrhla a zmizela! Klidně. Ať se divák diví. Přece nebude plýtvat!
Celé divadlo se na tuhle Mojdovu zálibu dívalo s pochopením, až ho jednou Karel Janský vytrestal, jak se patří. To bylo někde na zájezdě se „Smrtí prezidenta“. Mojda v tom hrál nějakého kulisáka - nebo co to bylo - a měl scénu, kdy přijde do bufetu, posadí se k barpultu a mezi řečí si sem tam zobne jednohubku. Kdepak Mojda! Přišel, posadil se, přitáh si ten talířek, vyzobal jednohubky a pak teprve mluvil. Pauza nepauza. Karel na tomhle zájezdě někde sehnal celou pepřenku a pod ta kolečka salámu na těch jednohubkách mu nasypal pepře. Ale požehnaně! A my jsme čekali, co bude. Mojda přilít z toho výstupu a začal nadávat. Ale na to, že to moc pálilo! Nadával na to, jak si mohl někdo dovolit zkazit tak dobré jídlo!!! Dlouho jsme tajili, že ten žertéř byl Karel. Mojda by ho snad přizabil.
Dlouho, dlouho bych mohl o našem Mojdovi vyprávět. Ale Dokořán by nestačil.
Mojmírku, my tě stejně všichni máme rádi. Tak se na nás nezlob. Ale pozor! Kdyby se v těchto řádcích snad někdo poznal, tak prohlašuju, že jde o podobnost pouze náhodnou. - Rozhodně jsem neměl na mysli Mojdu Hegera! To, prosím, néééé! Vždyť Mojmír Heger je můj dobrý kamarád.
Vážení divadelní přátelé!
Blíží se vánoční svátky a s nimi i Štědrý den. Přicházím nyní za Vámi s nabídkou, která se, (jak se někdy na trzích říká), nebude hned tak opakovat. V příštím roce otevřeme novou divadelní budovu a tento akt nám dovolí po téměř deseti letech přijmout opět nové předplatitele. Asi nevíte, že v každém z předcházejících roků jsme museli stovky zájemců o předplatné v našem divadle, (vzhledem k jeho nedostatečné kapacitě), odmítat. V měsíci listopadu t.r., (zcela výjimečně tak brzy, obvykle tak činíme v dubnu), vypíšeme nové předplatné na sezonu 2004/2005, které bude zahrnovat jak inscenace činoherní, tak i hudební, z nichž ta první – legendární muzikál „Hair“ („Vlasy“) – slavnostně otevře provoz nové budovy našeho divadla.
(Samozřejmě, že stávající předplatitelé, mezi které patříte, si budou moci svá místa pro novou sezonu zajistit v obvyklém čase – tedy na jaře. Jako vždy máte jistotu, že jsou Vaše místa u nás rezervována.)
Jste-li však s naší produkcí spokojeni a chcete-li učinit radost svým blízkým, o kterých víte, že by je návštěva našeho divadla potěšila, a kteří zatím nejsou našimi předplatiteli, máte krásnou příležitost je buď upozornit na možnost zakoupit si předplatné u nás, nebo jim ono předplatné pořídit jako vánoční dárek. Konstatuji, že nabídka nových předplatitelských míst v našem divadle je omezená a že bude záhodno reagovat na tuto příležitost hbitě. Vždyť počet předplatitelských míst můžeme navýšit pouze o 16%! Možná znáte každoměsíční fronty na lístky do našeho divadla a dá se očekávat, že vzhledem ke kvalitě naší produkce i k omezenému počtu představení uváděných v krátkých seriálech v nové divadelní budově se ony fronty nezkrátí – spíše naopak. Víte, že držitelé předplatitelské legitimace se nemusejí o své místo v našem divadle obávat.
V příštím, prosincovém čísle měsíčníku DOKOŘÁN, Vás seznámíme s inscenacemi, které budou tvořit repertoár sezony 2004/2005. Dnešní nabídku přijměte, prosím, jako přednostní výzvu k úvaze Vás - našich předplatitelů a hostů. V okamžiku, kdy bude předplatné pro nové zájemce vypsáno, již nebude příliš času na rozhodování.
