prosinec 07/08
Rozhovor s Janem Mazákem
„Nemám rád rozhovory, lidi se v nich stylizují... A já vždycky něco řeknu a pak si to sám hned vyvrátím, takže si nakonec připadám jako idiot.“ řekl mi hned v úvodu. Pro novináře ne zrovna ideální situace, přesto bylo povídání příjemné. Přišel se čtyřletým synem Honzíkem, v ruce měl malou pistolku na hraní, kterou se během rozhovoru oháněl. Ve chvíli, kdy mluvil o tom, že nemá rád gangsterky a násilí, to působilo obzvlášť legračně. Nakonec mě překvapil ještě jednou. Čekala jsem komika a i přes vtipné odpovědi se ukázalo, že přišel smutný klaun – Jan Mazák.
Máte rád gangsterky?
V podstatě ne. Hlavní hrdinové jsou většinou líčeni jako „normální“ lidé s vyvinutým smyslem pro humor, s kterými se divák velmi snadno ztotožní. Takoví gangsteři, kteří vraždí, být nemůžou, alespoň podle mě. Je to spíše záležitost scenáristického záměru a dovednosti. Ale je to vděčné téma, násilí diváky přitahuje, dneska v televizi vlastně nic jiného neběží. Mám pocit, že to vede k určité otupělosti vůči násilí, což je dost nebezpečné.
Ptám se kvůli novému představení divadla Deník krále, které se odehrává v mafiánském prostředí. Teď je ještě před premiérou, co mi řeknete o své postavě?
Hraji Tribouleta, v Hugově románu Král se baví je hlavní postavou. Tady nemá až takový prostor, ale příběh zůstává. Je to tragédie člověka, který na něčem špatném participuje a pak ho to semele. Nechce, aby jeho dcera měla s mafií něco společného, ale stejně se jí to nakonec tragicky dotkne. Hlavní postavou představení je mafián Král. Ten nakonec prožívá nápravu, pochopí špatnost svého počínání. V divadle jsme probírali, do jaké míry je taková náprava možná... Já ale na nějakou nápravu zločinců nevěřím.
Smrt Rigolettovy dcery v představení zůstala?
Ano, já ji dokonce sám omylem zastřelím, když si vyřizuji účty s Králem. Král ji svede a já tomu chci zabránit, vím, jak zachází se svými dívkami... Chci ho zlikvidovat, načež se mi do rány nešťastnou náhodou dostane vlastní dcera... Já jsem pak zastřelen Králem.
Dotýká se vás ta hra jako otce nějak hlouběji?
Pochopitelně ano. Permanentně uvažuji o tom, jaký tento svět je, jak v něm žiji já, jak v něm budu vychovávat své dítě... V představení jde o vyhrocenou situaci a prostředí, ale podle mě se dá dobře převést i na náš, jak bych to řekl, „normální“ svět. I když já ho moc za normální nepovažuji. Mám obavu o svoje dítě, jak se ho dotknou všechny civilizační vlivy - technika, informace, kolektiv ve školce, kam teď začal chodit, co špatné a dobré pochytí ode mě... To jsou každodenní otázky.
Máte ještě dvě starší dcery. Co kdyby si za partnery vybraly někoho, kdo by pro vás byl nepřijatelný jako Král pro Tribouleta?
Já jsem se celý život staral sám o sebe, a proto této zodpovědnosti nezbavuji ani své děti. Kdyby si vybraly někoho takového, tak bych jim na to mohl říct jen svůj názor, ale v žádném případě bych do jejich osudu nezasahoval. Doufám tedy, že by se nedaly na zločineckou dráhu, tak hluboko by snad neklesly. A jinak nevím, koho bych jim mohl zakazovat.
Váš syn Honzík si zahrál jako novorozenec v Jindřichovi VIII. Je nejmladším hercem, který kdy v Městském divadle hrál?
Honzík se narodil přesně v den, kdy jsme měli úvodní zkoušku. Standa Moša mě pouštěl, abych odvezl manželku do porodnice, takže Honzík měl v den premiéry asi šest týdnů. Ale potom v představení účinkovaly ještě děti Aleny Antalové a Robina Jíchy, a ty byly, myslím, ještě mladší, měly tak tři týdny. Takže toto prvenství Honzík nemá.
Mám dojem, že je tady v divadle jako doma, co kdyby se jednou chtěl stát hercem?
Já bych mu asi nebránil. Je to stejné jako v každém povolání, člověk může být šťastný nebo nešťastný. Pokud by se v tomto povolání cítil tak jako já, byl bych rád. Já se v něm cítím dobře.
Honzík se vám narodil v pokročilejším věku. Užíváte si svoji otcovskou roli víc, než když jste byl mladý?
Vůbec ne. Je to katastrofa, jsem zničený starý člověk (smích). Moje učitelka z gymplu mě varovala a říkala: „Honzo, nedělej to, já ty uštvaný tatínky znám.“ A to mluvila o tatíncích na třídních schůzkách na gymnáziu a já jsem uštvaný už teď, když chodí do školky. Ale to je tím, že je Honza docela živý, je osobnost. Občas se pohádáme, ale máme se rádi, že? (Honzík přikyvuje.) Jsem vznětlivý člověk, takže se docela snadno vytočím. Žena takové situace řeší úplně jinak.
Chodíte na pískoviště?
Tak to mám rád, to mě velice baví. Já mu nedokážu dětské hry tak zprostředkovat, spíš si spolu třeba hrajeme na zloděje jako teď a střílíme po sobě... Ale na pískovišti jen dohlížím a on tam má svoje kamarády. I když i tam je to nebezpečné, už je tam vidět zmenšená lidská společnost. Vznikají konflikty, ve vzduchu visí možnost nějakého ublížení. Z toho mám nervy, pokaždé když z hřiště odcházíme, tak si oddechnu, že jsme to přežili. (smích)
Vaše žena pracuje taky v divadle, je to tak?
Ano, poznali jsme se už v Ostravě v Divadle Petra Bezruče, kde pracovala jako rekvizitářka. Pak se mnou šla do Hradce Králové a teď dělá u nás v divadle druhou asistentku ředitele.
Je to výhoda pracovat spolu?
Výhoda je v tom, že má taky ráda divadlo. Tolerance je v tomto případě strašně důležitá.
Do Brna jste přišel teprve nedávno, už si tady v divadle připadáte jako starý mazák?
No jo, tak si připadám pořád (smích). Ale já jsem se sem vlastně obloukem vrátil. V roce 1976, když jsem se poprvé nedostal na JAMU, jsem tady dělal rok kulisáka. Takže starší členy všechny znám, vrátil jsem se do známého prostředí.
Na JAMU jste pak studoval v ročníku s Erikem Pardusem, máte nějakou společnou vtipnou historku?
Nemám. Mně lidi často vykládají moje historky a já vůbec nevím, že se staly. Nemám takovou paměť na zážitky a v žádném případě nejsem vypravěč historek. Erik by vám jich řekl určitě spoustu.
Začala zima, jakou byste si ji letos přál? Ladovskou, nebo teplou?
Ve městě sníh nestojí za nic a ještě podražili energii, takže z ekonomického hlediska bych byl radši pro mírnější. Zima je hezká na horách, co s tím ve městě. Narodil jsem se v Kroměříži, kde je nejvyšší hora řepa, jak se z legrace říká, takže jsem nikdy nelyžoval. Jinak jsem celkem sportovně založený člověk. Občas si chodím zapinkat na kurt, snažím se běhat, jezdit na kole... Nemám auto, chci se hýbat.
Za chvíli tu máme Vánoce, jak se těšíte?
Honzíku, těšíme se na Vánoce? No, tak vzhledem k Honzíkovi se na Vánoce těšíme. Ale já jsem je nikdy neměl moc rád. Vím, že to jsou takové proklamace, ale lidi by se k sobě měli chovat hezky celý rok. I když já sám bych to asi taky nedokázal. A taky to šílenství, vždyť lidi nakupují snad už v září! Pak uklízí a nakonec snědí kapra a zhroutí se. Ale některé věci jsou fajn. Mě třeba baví cukroví, dělám těsto. Večer, když už rodina spí, pustím si nějakou muziku a u toho si hnětu...To je příjemné. Jako můj ranní rituál. Vstávám jako první, všem připravím čaj, nakrmím rybičky a pak jsem chvíli sám a uvažuji o životě. Tu nejhezčí část dne mám za sebou, tak si říkám, co ještě hrozného přijde. (smích)
Co si s Honzíkem k Vánocům přejete?
Já nic, ale Honzík má spoustu přání, pořád leží v katalozích. Snažíme se ho krotit, nevyhovujeme mu ve všem. Já dostanu vždycky praktické věci, oblečení, které pak nosím celý rok, a už se nemusí nic kupovat. Já bych chtěl, a to říkám v každém rozhovoru, aby byl na světě mír. Sice je to zprofanovaná fráze, nikdy se to bohužel nenaplní, ale nic jiného mě nenapadá. A opravdu bych si to přál.
Na Silvestra budete v divadle?
Tento rok hraji. Ale ono je možná lepší, když je člověk v práci. Máme hrát Charleyovu tetu, což bude veselé představení. Pak zůstaneme chvilku v divadle, ale jakýpak copak, nějaké bilancování a předsevzetí… Že se něco láme? Každý den může přijít nějaká katastrofa.
To zní všechno hrozně depresivně. Jste pesimista?
Já si myslím, že jsem realista. Nebo pesimista, který to nevzdává. Neřeknu „po mně potopa.“ Ale moc veselo mi z toho života není. (smích)
Takže typický smutný klaun?
Ano. Ve společnosti se ještě snažím občas pronést něco veselého, ale doma určitě ne. Moje manželka by vám se slzou v oku jistě povyprávěla, co to znamená žít s komikem. (smích)
Komediální talent máte určitě, pamatuji si vaše dávné vystoupení na Křídlech. Váš diskotanec byl určitě hřebem večera, jak to vzniklo?
To byla taková vzpomínka, kdysi na gymnáziu jsem tančil. Vyhrál jsem dokonce republikovou soutěž, tak jsme v nadsázce řekli, že jsem mistr republiky diskotékových tanců.
A proč jste se tanci nezačal věnovat profesionálně?
Mám hrozně křivé nohy! Ne, tanec mi připadá jako větší dřina s menším efektem. Chtěl jsem být hercem, tanec mě takhle nelákal.
Hrajete hlavně komediální role, máte k nim blíž než k velkým charakterům?
Asi ano. Ale já jsem tragikomik, nemám rád prvoplánový smích. Je mi bližší třeba Woody Allen než nějaké třeskuté taškařice.
Divadlo mého srdce
Na každé premiéře v Městském divadle Brno bývá v hledišti mezi diváky statný muž s prošedivělými vlasy. Od jiných návštěvníků se liší tím, že nesedí na místě určeném vstupenkou. Do divadla přijíždí na invalidním vozíku, který pak stojí na konci první řady. To pokud se inscenace odehrává na Činoherní scéně. Na Hudební scéně sleduje Josef Hladil dění na jevišti z poslední řady. Jste divákem velice věrným. Do Městského divadla Brno chodíte pravidelně už dvanáct let. Jak vůbec vznikl tento vztah?
V roce 1990 se mi při opravě rodinného domku stal úraz, jehož následkem jsem se ocitl na vozíku. Když jsem se s touto skutečností po nějaké době vyrovnal a už se nestyděl vyjet na vozíku mezi lidi, přišel další šok. Kvůli architektonickým bariérám jsem se najednou nemohl dostat do divadla nebo kina. Ale když je dobrá vůle, tak se pomoc vždy najde. Po úraze jsem i nadále pracoval v Izolačních závodech Brno. Tam byl zaměstnán také Jan Pardus, otec herce Erika Parduse z Městského divadla Brno. Jednou jsem si před ním postěžoval, že o návštěvě divadla teď mohu jen snít.
A pan Pardus o tom řekl svému synovi…
Ano. Právě Erik Pardus mi v pětadevadesátém roce dojednal návštěvu u ředitele Městského divadla Brno.
Jak Vás tehdy Stanislav Moša přijal?
Velice přátelsky, až jsem tím byl překvapen. Prohlásil, že vozíčkáři a ostatní zdravotně postižení mají stejné právo na návštěvu divadla jako ostatní. V té souvislosti že udělá všechno pro to, aby se do divadla dostali. Tím začala naše bližší spolupráce.
V pětadevadesátém roce končila rekonstrukce stávající budovy Městského divadla. Probíhala za plného provozu, bylo při ní pamatováno na bezbariérové úpravy – vchod a podobně, ale některé architektonické bariéry v budově přece jen zůstaly. Vozíčkáři se například nedostanou na balkon.
To se vyřešilo právě tím, že máme vyhrazené místo na konci první řady, kam se z foyeru snadno dostaneme. A když třeba nemám doprovod, tak mi velice ochotně pomohou při cestě do hlediště uvaděčky nebo jiní pracovníci divadla.
Hudební scéna, která byla otevřena v září roku 2004, je už zcela bezbariérová. Tato úprava byla zahrnuta do projektových i stavebních plánů.
Hudební scéna vyhovuje vozíčkářům po všech stránkách. Z Lidické ulice mohu vjet přímo na nádvoří před novou budovou. Vchod je bezbariérový, vstupní hala je na úrovni poslední řady, takže se do hlediště s vozíkem snadno dostanu. V této řadě je dostatek prostoru pro vozíčkáře, vejde se tam až pět vozíků.
Takže to nebyla úprava jen pro jednoho vozíčkáře.
Ne, právě díky panu řediteli Mošovi a díky těm, kteří Hudební scénu projektovali a stavěli.
A skutečně této možnosti brněnští vozíčkáři využívají? Jste předsedou jejich organizace, máte tedy přehled.
Využívají. Záleží to samozřejmě na typu inscenací, které se v divadle hrají. Ale dá se říci, že předplatné objednáváme pro 10 až 15 osob – vozíčkáři obvykle chodí do divadla s doprovodem.
Docela upřímně – chodíte raději na činohru, nebo muzikály?
Já bych nerozlišoval činohru, nebo muzikály. Pokud je to dobrý kus, a zatím jsem v Městském divadle Brno neviděl žádnou špatnou inscenaci, tak je mně to vcelku jedno. Pokud ale jde o činohru, tak mám raději komedie. Dramata mě příliš nelákají, protože můj život sám o sobě byl dost dramatický. Když se člověk na vrcholu sil - mně bylo v době úrazu dvaapadesát let – najednou ocitne na vozíku, prožívá velké drama. Tak z těchto důvodů je mně milejší veselohra nebo muzikál.
Co se vám v poslední době nejvíc líbilo na Činoherní scéně?
Naposledy jsem tam viděl hru V jámě lvové a myslím, že je to jedna z nejlepších činoherních inscenací v Městském divadle Brno.
Ale tato hra Felixe Mitterera má přece velice dramatický děj….
Je to drama, ale aktuální. Když si člověk uvědomí, co se ve světě děje a jak rasisté a fašisté znovu řádí, tak mu naskakuje husí kůže.
Přiznal jste ovšem, že nejraději chodíte na muzikály.
Už jsem jich viděl pěknou řádku. West Side Story, Hair, Koločavu, Svět plný andělů, My Fair Lady (ze Zelňáku). V poslední době se mi nejvíc líbily Čarodějky z Eastwicku. To je muzikál opravdu na úrovni. Kouzla a triky, které divák vidí v této inscenaci – čarodějky, které létají, nebo cello, které samo hraje – to je něco! Ale líbila se mi nejen výprava a scéna, ale také herecké výkony.
Když jsme u hudebního divadla – na muzikálovou féerii Sny svatojánských nocí jste se zajel podívat i do Prahy.
Ale to už je pár let zpátky. O prázdninách v roce 1995 hrál umělecký soubor Městského divadla Brno tento muzikál u Křižíkovy fontány v Praze. Byl to tehdy velký úspěch, o němž se hodně mluvilo a psalo. Dostal jsem na jedno představení pozvánku od herce Ladislava Koláře a choreografa Karla Riegla, a tak jsem se vydal do Prahy. Vidět Sny svatojánských nocí v poněkud nezvyklém, ale působivém prostředí stálo opravdu zato.
Chodíte i do jiných brněnských divadel?
Byl jsem několikrát na představení v Janáčkově divadle, ale tam mají vozíčkáři problémy se vstupem, schodů před divadlem je víc než dost, takže i doprovod výstup s vozíkem po schodech těžko zvládá. Městské divadlo Brno daleko více myslí na diváky se zdravotním handicapem, proto jsem mu věrný. Navíc jsou tu lidé, kteří jsou k nám vozíčkářům velice vstřícní. Což platí nejen o panu řediteli, ale také o děvčatech z komerčního oddělení, uvaděčkách, šatnářkách a dalších pracovnících divadla. I proto je Městské divadlo Brno divadlem mého srdce.
Rozhovor s Hanou Holišovou
Hana Holišová vyrůstala v operetě a září v seriálu Žofie Chotková z Ferdinand, kd’E ste, Vypravěčka příběhu Josefa a jeho úžasného pestrobarevného pláště, Alexandra v Markétě Lazarové, Sukie v Čarodějkách z Eastwicku, Anička ze seriálu Velmi křehké vztahy. A nejen těmito rolemi žije na jevišti i na obrazovce herečka Městského divadla Brno Hana Holišová.
Pocházíte z divadelní rodiny. Přitahovalo vás divadlo odmalička, bylo vaší přirozeností, nebo jste si k němu našla cestu úplně jinak?
Vyrůstala jsem v opeře a operetě – maminka je herečka, zpěvačka, můj táta dirigent, mým nevlastním otcem je Jiří Horký – a na dětství i všechny divadelní strejdy a tety mám moc krásné vzpomínky. Divadlo a hlavně jeho zákulisí mě obrovsky bavilo, ale naši mě nikdy nevedli k tomu, abych se mu věnovala nějak profesionálně. Ani jsem nechodila do dramaťáku, jen do klavíru, a chvilku taky do baletu, i když to pro mě moc nebylo. Pak přišlo studium střední pedagogické školy, kde jsme se hodně věnovali výtvarce, ale taky hudbě. Měli jsme povinnou hru na několik hudebních nástrojů a já začala zpívat a hrát se školní kapelou. Když přišlo rozhodování kam na vysokou a já neměla žádnou konkrétní představu, táta říkal, ať to zkusím na JAMU, že pokud to ve mně je, tak mě vezmou, a když ne, tak ne. Maminka o tom moc slyšet nechtěla, protože věděla, jak to u divadla chodí, že to není život vždycky úplně jednoduchý. Bála se, že na to nemám povahu. Ale nakonec jsem to zkusila a ono to vyšlo.
Bavilo vás „jen“ hrát, zpívat a tančit, nebo jste od počátku mířila k „vyšším“ cílům?
Hlásila jsem se na činohru i na muzikál, kam jsem si myslela, že mám větší šance, a přesto mne k mému překvapení vzali na činohru. Po škole jsem byla skoro tři roky na volné noze, protože jsem chtěla dělat obojí a věnovat se tomu, co mě baví. Příležitostí v muzikálu se naskýtalo samozřejmě víc. Toužila jsem vyzkoušet různé styly i žánry, ale nikdy jsem nesnila o konkrétním divadle, kam bych se chtěla dostat. Poznávat nové lidi, práci i prostředí, to je ideální stav.
Pokud vím, začínala jste ve zpěvohře. Co vám dal svět operety?
Mám tuto muziku ráda. Opereta, stejně jako každý jiný žánr, má svá specifika, své publikum a nedá se srovnávat s muzikálem. A co mi daly začátky v operetě? Ještě při škole jsem hostovala ve zpěvohře v Mahenově divadle ve Zpívání v dešti a pak přišly i další nabídky. Tety a strejdové byli najednou kolegové. Byla to obrovská zkušenost – najednou stojíte na velkém jevišti, vedle starých bardů, kteří nešetří kritikou, ale taky vás určitým způsobem směrují a obohatí svými zkušenostmi. Mimo jiné, museli jste umět pořádně mluvit a muselo vás být slyšet do poslední řady, protože dialogy nebyly na mikroporty, jenom zpěv.
Setkáváte se na jevišti s rodiči? Jsou vašimi kritiky, nebo rádci?
Už v Mahence jsem se setkala s nevlastním tátou právě ve Zpívání v dešti, s oběma rodiči pak v Kristiánovi a v Divotvorném hrnci. Teď v Městském divadle jsem se vídala s mámou ve Vlasech a s tátou hrajeme v Klarinetech a dalších titulech. Taky jsem si zazpívala za klavírního doprovodu svého tatínka. Doufám, že by mi řekli, kdyby to byl průšvih, snad mi nemažou med kolem pusy (smích). Ze začátku byli rozhodně kritičtější, ale určitě proto, aby to k něčemu bylo, aby mi pomohli. A pořád mi dokážou hodně říci a poradit, k mamince navíc chodím na hodiny zpěvu.
Máte muzikál svého srdce, který naplňuje vaše představy o divadle?
Moje srdcová záležitost byl muzikál Hair, který jsme hráli v Bratislavě na Nové scéně. Moc mě baví Čarodějky z Eastwicku, je to krásná herecká i pěvecká příležitost, za kterou jsem vděčná, i když jsem se k ní dostala až opožděně. A taky mám strašně ráda Noc na Karlštejně, ve které hraji v Praze.
Nyní se pohybujete v televizním světě. Potkala jste se třeba s vaší filmovou předchůdkyní Alenou z Noci na Karlštejně, herečkou Danielou Kolářovou?
S paní Kolářovou ne, ale s paní Brejchovou. Jelikož ve Velmi křehkých vztazích hraje tetu kamaráda, u kterého momentálně v seriálu bydlím, dostala jsem se s ní i do dialogu. Byl to velmi zvláštní pocit. Už jsem se setkala s různými slavnými osobnostmi, které jsem znala od dětství z televize, ale tentokrát to se mnou úplně zacloumalo. Pořád jsem v ní viděla královnu Elišku z Noci na Karlštejně i desítky dalších rolí, ve kterých byla krásná a oslňující. A musím říct, že je to pořád silná a nesmírně charismatická osobnost.
Jak jste se vlastně ocitla ve Velmi křehkých vztazích?
Začínala jsem ještě v Rodinných poutech. Zrovna jsem se čerstvě zaregistrovala u jedné castingové agentury a hned za pár dní mi volali, že Prima hledá pro seriál novou hrdinku. A vyšlo to.
Vaše tvář se stala známou, promítla se tato skutečnost do vašeho života?
Někdy mám strach, že mi neprodají ani rohlíky, když neprozradím, jak ten náš nekonečný seriál dopadne. Díky tomu, že hraji kladnou hrdinku, reakce bývají většinou pozitivní. Nedávno jsem dostala slevu při parkování, protože pan hlídač byl fanoušek seriálu, to bylo opravdu milé. Na druhou stranu mě překvapuje přístup některých lidí z branže, kteří vnímají seriálové herectví jako povrchní záležitost. Pro mě je to velká zkušenost, díky které, doufám, může přijít i jiná zajímavá práce. Jestli si vás má všimnout někdo správný, tak si všimne.
Host do domu
Nejkardinálnější otázky jsou ty nejbanálnější otázky: Už je tady podzim. Co vy na to?
Je to tak v pořádku. Všechno má svůj čas a v našich zeměpisných šířkách je podzim krásný. Ten letošní je přímo úžasný – nejsou žádné volby!
Co máte na podzimu nejraději ?
Ranní mlhy, tlející listí, lesklé hnědé kaštany pod stromy, guláš z václavek, dušičkové kytice….
Co na vás učinilo v letošním roce nejhlubší dojem?
To už bilancujeme? Co když to nejlepší teprve přijde? Ale dobře. Jsou to lidé kolem mě – především spousta nových skvělých lidí, které jsem díky své funkci a práci poznala. A těch zlých? Jeden, snad dva? Ale dojem zanechali vskutku hluboký….
Hodně se dnes frekventuje slovo porozumění, co si pod tímto fenoménem představujete vy?
Je to krásné české slovo a jeho obsah je myslím na první pohled patrný. Kdo chce něčemu nebo někomu porozumět, nemůže být už předem odborník na všechno, musí umět poslouchat a chtít se nechat poučit, pochopit toho druhého. Jednoduché, ne?
Setkáváte se častěji s neupřímností než s otevřeností?
To je velmi obtížné rozlišit, aby člověk nenaletěl, anebo zas někomu nekřivdil. Snažím se věřit v otevřenost a počítat s neupřímností, vodítkem je mi šestý smysl, který mám jako žena naštěstí silně vyvinutý.
Jste častěji příjemně, nebo nepříjemně překvapována?
Snažím se pracovat a žít tak, abych byla překvapována co nejméně. Nepříjemnosti rychle řeším, příjemná překvapení si náležitě užívám.
Pomáhá vám v politice, která je u nás přece jenom stále doménou mužů, to, že jste žena?
Tolik lidí už se mě na to ptalo! Někdy asi pomáhá, někdy škodí, nezabývám se tím. Povoláním jsem geoložka, to také není typicky ženská profese. Důležitá je pro mě práce, která za mnou zůstane a za kterou se nemusím stydět.
Je ve vašem životě možné vyjít s 24 hodinami denně?
Jistěže. Ale musím v této souvislosti přiznat, že se stále učím. Vyjít nejen s časem, ale i se svými schopnostmi, možnostmi, příležitostmi a situacemi, které přicházejí. Rozdíl mezi „přežít“, „žít“ a „prožít“ je obrovský ve svých důsledcích, ale často špatně znatelný v daném okamžiku. Jsem přesvědčena, že ale právě z toho budeme jednou skládat účty před Nejvyšším.
Myslíte si, že je v našich životech něco, co opomíjíme?
Asi ano, ale není to nic obecného, je to problém každému životu šitý na míru.
Fascinuje vás naše město, a když, tak čím?
Jedna velmi moudrá a úspěšná dáma řekla, že Brno je „kapesní velkoměsto“. Myslím, že je to naprosto výstižné. V Brně je všechno a všeho tak akorát, je dostatečně anonymní a přitom stále přívětivé. Měli bychom být na své město více hrdí, jako Brňané více sebevědomí!
Víte, čím jste tomuto městu?
Nevím. Vím jen, čím se snažím být. Snažím se být mu prospěšná.
Čím jste sama sobě?
Neposlušnou bytostí, se kterou mám stále spoustu práce.
Co je podle vás největší devízou našeho města a co je jeho největším problémem?
Největší devízou Brna jsou jeho obyvatelé. A problémem? Myslím, že stále ještě zanedbanost z dob komunismu, kdy bylo Brno dlouhá léta zcela na okraji zájmu.
Které z vlastností si u lidí vážíte nejvíce?
Vážím si lidí, ne vlastností. Vážím si lidí, kteří mají dobré srdce. Pak mi nevadí ani spousta špatných vlastností.
Máte nějaká nesplněná přání?
Ano, kdo by neměl?!
Co vám způsobí větší pocit štěstí? To, co vám samo spadne s nebe, nebo to, co si musíte perně vydobýt?
Z toho, co si dokážu vydobýt a odpracovat, mám pochopitelně velkou radost, ale to není štěstí. Štěstí je nezasloužené a padá shůry, jen je třeba dobře chytat a nepustit.
Co byste si přála v Brně vidět nebo zažít, kromě toho, co jste už viděla, či zažila?
Chtěla bych stát na vyhlídce na Špilberku ve chvíli, kdy bude přes celou oblohu nad Brnem duha.
Je vám občas do zpěvu?
Často. Zpívání mě provází od dětství. Umím se zpěvem radovat i modlit a dělám oboje.
Jakou máte hlavní životní zásadu?
Nevím, jestli je to zásada, spíše touha a snaha – každý nový den prožít lépe než ten předešlý.
A která z lidských vlastností vás naopak nejvíce irituje?
To je různé – u zlého člověka vtipnost, u pitomce snaživost. Vadí mi, když lenoch rozdává rady, zloděj nabádá k poctivosti, či intrikán volá po otevřenosti….
Ke které pasáži z bible se nejvíce vracíte?
K příběhu o marnotratném synu. Je to příběh o milosrdenství a odpuštění, o vítězství naděje nad zoufalstvím, o lásce bez hranic.
Jaké to je být přitažlivou ženou?
Nevím, zeptám se nějaké. Je fajn být ženou. A je naprosto úžasné být mámou.
Co je na světě nejlepší?
Myslím, že to, že pro každého je tím nejlepším něco jiného. A úplně nejlepší je, když víme, co to je.
Přejete si něco, když padá hvězda?
Samozřejmě štěstí!
Rozhovor s Jiřím Tomkem
Přísloví říká zima je pro práci, jaro pro lásku, léto pro zábavu a podzim pro meditace. V domácnosti herecké legendy Jiřího Tomka a jeho paní Jiřinky Prokšové jsem poznal, že se tu odehrává vše dohromady. Padesát let u jednoho divadla je doslova magický okamžik a já chtěl aspoň kousek toho tajemství ochutnat. Pan Tomek vyprávěl potichu, ale s jiskrou v oku, jako když si měří obraz nebo stavbu svých postav, o kterých říká, že si je musí hlavně zosobnit, naplnit a elegantně očesat.
Pane Tomku, je sice před Vánocemi, ale jaro je pro lásku. Láska k divadlu ve vás musela být, když pocházíte z herecké rodiny. Jak vzbudit lásku k divadlu v srdci mladého herce či herečky?
V mládí jsou největší teorie světa bezcenné, nejsou-li součástí tvrdě získané osobní zkušenosti. Hercem se člověk rodí, ale život sám o sobě je období zkoušek a čím jsou těžší, tím lépe. Divadlo je život zbavený ochablosti. Herec jde z postavy do postavy, vozí diváka na vlnách atmosfér a pocitů.
Co víc si přát???
Léto je pro zábavu. Za mnou visí obraz, na kterém jste v popředí vy jako Knejp ze hry Lumpacivagabundus, a v pozadí spousta dalších významných postav, které jste v té době hrál.
Touha hrát a bavit z toho obrazu přímo čiší...
Ten obraz maloval Milan Zezula. V uměleckém díle, a hudbě, výtvarnictví či na divadle, se smiřují příroda a duch, podvědomá nutnost a svoboda. Umění hrát není uměním hrát s dobrou kartou, ale uměním sehrát se špatnou kartou dobrou hru. My měli štěstí, že jsme se často setkávali s takovými osobnostmi, jako byli Skácel, Mikulášek, Kundera, Pavel Blatný, Bohumil Matal a další. Osobnosti se sice stále rodí, ale mám pocit, že už není na setkání a tím i výměnu zkušeností a vlivy z jiných uměleckých oborů tolik času. Bojím se, aby rychlost jednou nevytěsnila obsah na druhou kolej. Podzim je ve znamení meditačních dýchánků.
Podařilo se vám vychovat spoustu výborných herců. Předávat zkušenost...
...(elegantně naváže) se dá jen tak, že budeš ukazovat tu cestičku, nedá se naučit být osobností. V každém okamžiku můžeme najít nový začátek. Alánku, jeden z nejtěžších úkolů herce je přejít přes jeviště. Herecký vývoj je o to obtížnější, když nevinnost ustupuje zkušenosti. Přivolává to zmatky, komplikace a výstřelky. Ale když se překoná to nejtěžší, a přichází lehkost a jakési zadostiučinění, je to krásný pohled. Učil jsem řadu herců tohoto divadla, a když vidím, jak těm mým dětem (jak jim říkám), jak jim to hraje, mám ohromnou radost. A taky jim říkám: važte si diváka, protože bez něj to nejde. U nás v divadle může člověk přijít na jakýkoliv žánr a nikdy nenarazí. Spolu s mou milovanou ženou máme celý život předplatné do tohoto divadla (devátá řada, čísla osm a devět) a máme radost, jak se to rozjelo a že dnes můžeme konkurovat komukoli v Evropě. My jsme to štěstí rozdávat naše umění po světě a zase si ho odtud brát neměli.
A jaké vánoční poselství byste poslal našim divákům?
Víš, chováme v paměti víc vzpomínek, než si sami uvědomujeme. Když zavřete oči a vydáte se záměrně hledat ztracenou vzpomínku, narazíte na mnohem víc, než si sami myslíte. A přijďte k nám do divadla, kde se dají také nalézt odpovědi na spoustu otázek. Přeji vám krásné prožití vánočních svátků a ...(pauza) Teď si připadám jako z pohádky O dvanácti měsíčkách. Tak tedy, aby diváci měli těch jahůdek naší práce co nejvíce.
Červený a černý
Původně se proslulý Stendhalův román měl jmenovat Julián. Během psaní se však autor přiklonil k názvu Červený a černý, s podtitulem Kronika roku 1830. Názory na to, co tím měl vlastně na mysli, se různí. Možná mohlo jít o dobově módní narážku na náhody osudu jako při hře v ruletu, spíše však název symbolizuje dvě cesty: armádu nebo církev, která jediná v tehdejší společnosti umožňovala vzestup člověku nízkého původu. Červený oblek, ke kterému mohl za císařství přijít na základě svých zásluh, byl za doby restaurace – o níž je řeč – nižším vrstvám odepřen, zbyla tedy pouze černá sutana. Název bývá také někdy vykládán jako projev umělcova barevného vidění světa, v němž červená není jen barvou ideálů revoluce a svobody (vzpomeňme na Hugovy Bídníky v podobě francouzkého muzikálu Clauda-Michela Schönberga a Alaina Boublila, jehož stěžejní část se odehrává v témže roce v Paříži 1830, obsahuje také song „Červený a černý“), ale zároveň nespoutaných vášní a lásky, zatímco černá pak tmářství a despotismu. Červený a černý se stal námětem popové opery v české kulturní oblasti neméně proslulých brněnských autorů, dramatika Milana Uhdeho a skladatele Miloše Štědroně. Ve světové premiéře uvádíme jejich původní dílo na Hudební scéně Městského divadla Brno 8. prosince 2007 v režii hostujícího Juraje Deáka, uměleckého šéfa pražského Divadla Na Fidlovačce.
Ptáme se tvůrců přímo, neboť ne vždy je šance hovořit s živými autory…
MILAN UHDE. Proč právě Stendhal, proč právě Červený a černý?
Jsem přesvědčen, že muzikál potřebuje silný příběh, silný milostný motiv a prospívá mu i určitá aktuálnost. Všechny tyto tři vlastnosti Stendhalův román obsahuje. Aktuálnost spatřuji v hrdinově úporné touze uplatnit se a dospět v kariéře co nejvýš – bez ohledu na všechno ostatní. To je dramatické a naléhavě současné téma.
V čem je klíč k hudební hře?
Podle mě spočívá ve spojení dvou složek: patetické a romantické složky námětu, totiž v tom, že hrdina vsadil všechno na úspěch, především svůj vlastní život, končí na popravišti a divák ho může v něčem pochopit, v něčem s ním souznít a v něčem ho odsoudit, a složky banální, která se pohybuje na samé hranici kýče, k němuž má divák najít odstup a objevit v něm prvky komična.
Jaký je váš Julien Sorel?
Je to chudý venkovan, toužící dostat se nahoru. Projde školou napoleonovské cílevědomosti a tvrdosti a jezuitské chytrosti a lstivosti. Využívá přízně žen, které se mu nabízejí, stoupá stále výš, ale prudce propuknuvší cit a nenávisti vůči bývalé milence ho vychýlí ze vzestupné dráhy. Na závěr života těsně před popravou pozná, že byl milován a že láska, pro kterou dosud nebylo v jeho životě místa a kterou pouze předstíral jako nástroj ke vzestupu, skutečně existuje. Jaký je, neumím říci dvěma třemi slovy. Právě proto o něm vyprávím ve svém libretu.
MILOŠ ŠTĚDROŇ. Podtitul zní: porevoluční popera na motivy Stendhalova románu…
Porevoluční popera - nebo raději pop-opera? Ano, na motivy Stendhalova románu napsal Milan Uhde libreto, se kterým plně souzním a pokusil jsem se z něj udělat žánr, který by bylo možné označit jako pokus o popovou operu – nebo operní a baletní scény. Jazyk tohoto nového projektu je v hudební rovině smíšený – jak už to v mém případě bývá – dost se pracuje s citáty, ironizuje se mnoho z vlastního i parafrázovaného materiálu. Osou celé záležitosti je Marseillaisa jako zázračná píseň, co zvedla koncem 18. století masy poddaných, kteří se chtěli stát občany. Přitahuje mě to porevoluční období – zažili jsme něco podobného. Z Francie máme tu zkušenost, že to nejhorší z minulé epochy despotismu se spojilo s tím nejhorším z nové éry. Geniálními autory tohoto procesu se pak stali Stendhal, Balzac, Hugo. Jejich humanita posunula světové dějiny lidskosti o kus vpřed. Myslím, že tento příběh je pořád aktuální.
Mladá romantická generace tesknila po napoleonské době, kdy ještě bylo možné vyznamenat se na bitevním poli. Paměti ze Svaté Heleny (1823), v nichž Julián Sorel čte znovu a znovu, vášnivě, jako v breviáři, založily napoleonský mýtus. Revoluční Marseillaisa, která zněla napoleonským bojovníkům do kroku, byla možná také jedinou francouzskou skladbou, která došla právě u Stendhala milosti...
V čem spočívá hudební struktura díla?
Marseillaisa sama o sobě není nijak „kádrově“ čistá, protože je jasně staršího a “establishmentového“ původu – jako mušketýrský pochod ji uvedl ve svém slovníku na základě materiálu mnohem staršího už Rousseau… Co na tom? Tak to bývá, nic neexistuje v chemicky čisté podobě, pravda a láska jsou holt vždy trochu „zasviněné“ minulostí – to nikdo nezmění… Jde mi především o sdělnost, jednoduchost. Používám song, popěvek, popovou árii, sbory často podepřené rytmickou vehemencí z jazzu až z rocku, baletní hudbu a to vše v pestré stylové směsici, jak to mám ve zvyku.
Šance hovořit s živými režiséry bývá naopak častější…
JURAJ DEÁK. Z vašich inscenací je patrné, v českých zemích ne tak běžné, řemeslné pochopení a láska k hudebnímu divadlu. Jak vnímáte toto současné dílo brněnských autorů jako jeho režisér?
Nemocí současného divadla v Čechách se stalo, že si na něj troufne „kdokoli“. Stačí přece zkomponovat několik sladkobolných vtíravých melodií, napsat pár „spojováků“, pak ještě sehnat dostatečně známou pop star, místo režiséra někoho, kdo to šikovně a efektně sestaví a produkce může začít vydělávat. Toto se u Milana Uhdeho a Miloše Štědroně nemůže stát. Potkat tyto dva staré divadelní bardy byl pro mě poučný i osvěžující zážitek. Naplnili mě optimismem, že divadlo vlévá energii do žil a že duše divadelníkova nestárne.
Čím bude jeho jevištní podoba a výpověď blízká dnešnímu divákovi?
Být mladý, talentovaný a krásný jako Julien Sorel není hřích. Je to dar od Boha. Hříchem se může stát způsob užití tohoto daru. Proto je milován a jeho hvězda stoupá. Ale způsob zacházení s láskou a s důvěrou lidí kolem sebe, ho přivede k pádu. Myslím, že toto téma lidské volby bude věčně aktuální.
Charleyova teta
Jednoho krásného dne na jaře 1890 patrně políbila průměrného anglického herce a dosud neúspěšného dramatika Brandona Thomase (1848-1914) Múza. Jak jinak si totiž vysvětlit, že přišel na nápad, jenž si měl uchovat pozoruhodnou životaschopnost až do dnešních dnů (jinými slovy: nápad k nezaplacení).
Ten nápad se jmenoval Charleyova teta (Charley's Aunt, 1892), byla to, s prominutím, fraška a jejím zlatým hřebem se stala převleková role, tedy příležitost k parádní herecké exhibici. Nápad to byl výborný a jeho možnosti dalekosáhlé. V první řadě situační: Dva přátelé Jack a Charley, oxfordští studenti, si pozvou do svého kolejního bytu Kitty a Amy, dívky, do nichž jsou zamilováni. S tím dotyčné mohou souhlasit jedině za podmínky, že bude přítomna coby gardedáma Donna Lucia d'Alvadorez, úctyhodná a movitá Charleyho teta z Brazílie, která před nedávnem přijela do Anglie a kterou synovec očekává k obědu. Jenomže teta na poslední chvíli návštěvu odvolá a mladíkům nezbývá než vydávat za Charleyho tetu svého kamaráda lorda Babberleyho, takto herce-ochotníka, převlečeného do dámského kostýmu. Lord Babberley plní svou roli gardedámy s takovým půvabem, že si ho obě zamilované dívky zamilují a on toho k pobouření obou nápadníků bohatě využívá. Jeho půvab má však ještě povážlivější následky: vyvolá sympatie dvou starších pánů. Lord Babberley jako falešná Charleyova teta tak musí čelit jejich vytrvalému dvoření, vrcholícímu dvojí vážně míněnou nabídkou k sňatku...
Že to byl nápad výborný, stvrdil fenomenální úspěch první londýnské inscenace, která se dávala dennodenně od prosince 1892 do prosince 1896 a dosáhla 1466 repríz, což byl rekord, který vydržel čtvrtstoletí. Následovala jen o něco kratší série představení na Broadwayi a zakrátko se hrála ve třiceti překladech na rozličných místech zeměkoule. V prosinci, pět dnů po naší premiéře, bude Charleyově tetě rovných sto patnáct let. Nové a nové inscenace po celém světě dokazují, že se stará dáma těší dobrému zdraví a vpravdě nehasnoucí popularitě. Dodejme, že podle Charleyovy tety bylo natočeno osmnáct filmů a roku 1948 vznikl na její motivy broadwayský muzikál. Od konce 19. století řádí i na českých jevištích v nesčetných inscenacích: jen po roce 1945 jich bylo na čtyřicet. Kupodivu, v brněnské divadelní budově na Lidické se objeví ponejprv. A nám nezbývá, než dokázat, že pověsti o její «nesmrtelnosti» nelžou.
Městské divadlo Brno uvede Charleyovu tetu v novém překladu Jiřího Záviše, který k dobru inscenace upravili režisér Gustav Skála a jeho dramaturg Ondřej Šrámek. Scéna a kostýmy jsou dílem Evy Brodské. V roli Lorda Babberleyho alias Charleovy tety vystoupí Igor Ondříček. Další neméně pěkné a veselé postavy ztělesní Petr Štěpán, Alan Novotný, Pavla Vitázková, Radka Coufalová-Vidlák, Zdeněk Junák, Josef Jurásek, Irena Konvalinová, Lenka Janíková a Jan Mazák.
Premiéra 16. prosince na Činoherní scéně MdB.
Rozhovor se Stano Slovákem
Výrazný Stano Slovák patří už 12 let k Městskému divadlu Brno. Vypracoval se mezi hereckou a pěveckou špičku. Má uhrančivý pohled, ve skutečnosti je dobrosrdečný a milý chlap. V sezoně 2004/2005 zvítězil v prestižní divácké anketě Křídla, jeho manželka, rovněž výborná herečka Markéta Sedláčková, se vznášela na Křídlech jako nejoblíbenější herečka v sezoně 2003/2004. Mají radost z půldruharočního Tadeáše, jenž začal ťapkat už v devíti měsících a je velmi temperamentní. Říkají mu běžec, protože nechodí, nýbrž běhá. Stano Slovák má za sebou dlouhou řadu výrazných rolí a v posledních letech je asistentem režisérů. V listopadu se jako asistent režie podepsal pod muzikálem Fame, 8. prosince má premiéru Červený a černý. Na jaře 2008 uvede svoji první samostatnou režii.
Titul Jánošík aneb Na skle malované jste si vybral sám?
Nejdříve jsme se domlouvali s panem ředitelem Stanislavem Mošou na více možných titulech. Já jsem pak přišel s myšlenkou udělat Na skle malované. Je to laskavá lidová hra se zpěvy napsaná polským básníkem Ernestem Bryllem a polskou hudební skladatelkou Katarzynou Gärtner koncem šedesátých let. Někdy se této milé hříčce s nadsázkou říká Vlasy východního bloku. Na skle malované se často hrálo v bývalém Československu a i dnes se pravidelně objevuje na našich jevištích. Legendární se stala inscenace Slovenského národního divadla v Bratislavě v hlavní roli s Michalem Dočolomanským. Od roku 1974 byla v repertoáru SND celých třicet let.
Obsadíte svoji manželku Markétu Sedláčkovou?
V legraci říkávám, že nikdy nikoho ze své rodiny neobsadím. Protože to „nemusí dělat dobrotu“. Nemluvě o tom, že Markétka je tak dobrá herečka, která není odkázaná na to, abych ji obsazoval já. Samozřejmě, pokud budu zkoušet titul, ve kterém bude role jen a jen pro ni, nebudu váhat. Navíc tím, že je teď zrovna na mateřské, užívá si roli, která ji dělá nejvíc šťastnou. I když si občas zahraje v inscenacích Čarodějky, Josef, Oliver či West Side Story. Mám radost, že není uvázaná jen u plotny.
Komu říkáte, že nikoho z rodiny neobsadíte?
Rodině! Je rozvětvená a je v ní nebývalý počet herců. V našem divadle jsme my dva s Markétkou. Na přání pana režiséra Petra Kracika přijal hostování v Cikánech můj tatínek. Rodiče také hostují na Nové scéně v Bratislavě v nedávno odpremiérovaném Šumaři na střeše. Oba pohostinsky účinkovali také v Divadle Andreja Bagára v Nitře, kde předtím 18 let působili, než jsme se odstěhovali do Bratislavy. Herečkou je také moje teta a herectví studuje i moje milá sestřička.
Vy, pokud vím, také ještě studujete...
Před dvěma roky jsem po dlouhé anabázi dokončil na JAMU muzikálové herectví a letos dostudovávám činoherní režii v ateliéru pana prof. Václava Cejpka pod vedením režiséra Zbyňka Srby a pana prof. Miroslava Plešáka. Herectví jsem začal studovat v roce 1994, ale po dvou letech studia mě osud zavál sem do Městského divadla. Studiem režie se vlastně snažím najít další možnosti a pohledy na divadlo. Ty jsou otevřené vždy a pro každého. Člověk by měl být dost chytrý na to, aby si byl vědom toho, že je ještě pořád nevzdělaný. To je také jeden z hlavních důvodů, proč mě baví hledat nové a nové cesty.
Jak moc budete po své první samostatné režii hercem a jak moc režisérem?
To je hudba budoucnosti. Nemám ve zvyku věci moc plánovat. Jestli budu více herec, nebo režisér, to se dneska říct nedá. Budu dělat všechno tak, jako doteď. Jediná podmínka je, aby mě to bavilo a naplňovalo.
Zeptám se přímočaře: Máte už v hlavě další titul jako režisér?
Nejprve budu muset uvažovat o svém absolventském titulu ve škole. Absolventské představení by se mělo konat v červnu nebo v září. Teprve potom, a samozřejmě po Jánošíkovi, se uvidí. Bude to jiná pozice, kterou si musím vyzkoušet. Věřím, že se naše práce povede a divákům se bude její výsledek líbit.
Kdy a jak jste začínal jako asistent režie?
Bylo to v létě 2002, kdy pan ředitel Moša potřeboval někoho, kdo by mu mohl pomoci s premiérou muzikálu West Side Story v Zagrebu. Já jsem měl v té době Westku odehranou už třistapadesátkrát bez alternace. Tak se zrodila moje první režijní asistence. Vzápětí jsme nazkoušeli Westku v Holandsku s kolegy z Ameriky a pak už to šlo ráz naráz. Přes Jindřicha VIII., Hair s režisérem Dodo Gombárem, Odysseiu se Zbyňkem Srbou až po Cikány, kde jsem asistoval panu režiséru Kracikovi. Ve stávající sezoně jsme spolu s Igorem Ondříčkem asistovali okouzlující Hance Burešové ve hře Smrt Pavla I. A teď s panem Jurajem Deákem zkoušíme velmi zajímavý titul Červený a černý.
Muzikál Červený a černý podle Stendhalova románu se hraje od 8. prosince, podrobnosti najdou čtenáři na jiném místě Dokořánu. Vás poprosím o stručnou charakteristiku pana režiséra Deáka.
Vůbec se necítím na to, abych mohl charakterizovat kohokoliv. Pokusím se pouze o stručný postřeh. Pan režisér Deák je uměleckým šéfem Divadla Na Fidlovačce. Je to chlap nabušený informacemi a nabuzený zvláště dobrou životní a divadelní energií. Nese s sebou úplně jiný druh velmi zajímavé práce. Lidově by se řeklo – válec (v tom nejlepším slova smyslu). Pro režiséra je to skvělá vlastnost.
Co vlastně práce asistenta režie obnáší?
Říkám s nadsázkou, že asistent režie musí mít oči i uši otevřené. Hrál jsem deset let hokej, ze kterého mám vypěstované periferní vidění a slyšení. Kdybych měl popsat pracovní den asistenta režie, tak řeknu, že nekončí nikdy. Děláte to, co vás baví, dlouho před začátkem zkoušky, během zkoušky a dlouho po konci zkoušky. Asistent režie organizuje zkoušení s herci, koordinuje jednotlivé umělecko-technické složky (výrobu, krejčovny, dílny, osvětlovače, zvukaře, atd). Občas si říkám, že dobrý asistent režie je vlastně takový dispečer, který musí vědět o všem, co se děje na jevišti a v závislosti na tom organizovat chod věcí za jevištěm, aniž by divák cokoliv poznal.
Máte jako asistent režie nárok na nějakou kreativitu?
Určitě ano a rozhodně ne. Totiž, každý režisér pracuje jinak. Jsou režiséři, kteří mají totálně jasnou představu a od začátku zkoušení úplně přesně vědí, jak bude inscenace vypadat. Tam je prostor pro asistenta menší. Pak jsou režiséři, kteří více hledají a některé věci rozloží na ramena svých spolupracovníků, ať už jsou to choreograf, výtvarník nebo asistent. U těch prvních si může asistent i neškrtnout. Je to velmi individuální.
Jaká díla, jaké žánry byste rád režíroval?
Mám rád dobré divadlo. A rozlišovat na žánry je sice důležité pro nějakou kategorizaci do dalších časů, ale já nerad škatulkuji. Baví mě dobrá opera, dobrý balet, dobrá činohra i dobrý muzikál. Pokud by mě oslovil divadelní ředitel, abych režíroval třeba operu, samozřejmě bych neváhal. Pocházím z muzikantské rodiny. Dědeček byl dirigent, pradědeček taky.
Prosazujete své požadavky na herce, když je potřeba, někdy také rázně? Jistě se neurazíte, když řeknu, že působíte spíše jako klidnější člověk.
To strašně závisí na jednotlivých situacích. Ale když tak vzpomínám, nikdy nebylo potřebné nějak zásadně prosazovat své požadavky. Protože tým lidí v MdB je v mnoha ohledech velmi profesionální. Samozřejmě všude, kde tvoří více lidí dohromady, se najdou občas nějaké třecí plochy. A my navíc pracujeme s emocemi a o to bývá všechno komplikovanější. Síla se může použít vždycky, ale je to podle mého názoru největší hloupost. Odmítám prosazovat něco na principu mocenské hierarchie. Lepší je lidi motivovat jinak. Já jsem naučen svými rodiči a staršími moudřejšími kolegy, že se má herec chválit.
Jeden kritik vás charakterizoval za roli Nikoly v Koločavě jako precizního a uhrančivého. Říká vám někdo, že máte uhrančivý pohled? O vaši preciznosti v divadle nepochybuji.
Tak na to se musíte zeptat spíše diváků anebo kolegů. Že mám uhrančivý pohled mi nejčastěji říká Petr Štěpán.
V jednom příběhu seriálu Četnické humoresky jste hrál svérázného kadeřníka. Vybral si vás ještě režisér Antonín Moskalyk?
Kadeřník měl české jméno, hrál si však na Inda a experimentoval s kozími bobky. Pan Moskalyk hodně často chodil k nám do divadla, takže měl dokonalý přehled o hercích. První část práce jsem natáčel ještě pod vedením pana režiséra. Zbytek, po roce a půl, už s jeho dcerou Pavlínou.
Lidé vás potkávají se třemi psy. Jak jste k nim přišel?
Před svatbou jsme měli každý svého psa. Markétka kokršpaněla Oskara a já Sunnyho, anglického setra kříženého se zlatým retrívrem, takže „setrívra“. Dneska jsou to už „dědoušci“, mají 10 a 9 let. Dali jsme je dohromady a před sedmi lety jsme našli na ulici ještě třetího pejska, opuštěnou dobrmanku Mášu.
Jak vypadají Vánoce v herecké rodině?
Jako v každé jiné rodině. Obvyklé je, že na Vánoce všichni sedí doma, užívají si volna a odpočívají. Ale my, tím že máme rodiny vzdálené 100 kilometrů na východ a 200 kilometrů na západ, objedeme za tři dny celou střední Evropu. Jeden den jsme v Poděbradech, pak se přesouváme do Bratislavy a naopak. Letos poprvé asi všechny příbuzné naskládáme u nás. Jestli se ptáte na vánoční přípravy, tak nejsem zastáncem hektických nakupovacích akcí. Lidé si mají oddechnout od dennodenního ruchu a najít si čas popřemýšlet o tom, jak krásně by nám bylo, kdybychom se měli rádi nejen o Vánocích.
Vážení divadelní přátelé!
Prožili jsme v době nedávné dvě významné a krásné události, z nichž jedna se týká tzv. našich krajanů v zahraničí a druhá pak tzv. cizinců u nás.
Europoslanec Petr Duchoň společně s Ministerstvem zahraničí ČR a Velvyslanectvím ČR v Belgii zorganizoval hostování našeho divadla s inscenací dramatu „V jámě lvové“ v Bruselu. Na jaře jsme si pro tuto příležitost vybrali nádherné divadlo Theatre du Vaudeville v samém centru města. Vcházelo se do něj z kouzelné obchodní pasáže skrze kavárnu stejného jména. Uličky v centru jsou tam tak úzké, že místní policie musela zastavit dopravu, abychom se k divadlu vůbec s naším kamionem s kulisami a kostýmy dostali. Vše bylo na minutu spočítáno a přesto… Když se zaměstnanci naší ambasády rozhodli projet s naším šoférem kamionu cestu k divadlu osobním automobilem, aby ji lépe zvládl, netušili, že onu chvilku využije nějaký zlodějíček a rozbije okno v kabině našeho řidiče a vezme to potřebné i nepotřebné, co v kabině najde. Tento incident nás zdržel o celé dvě hodiny, ale všichni – pracovníci ambasády, naše technika i belgická policie, trpělivě pracovali na tom, aby průjezd Bruselem zůstal prostupný a představení se nakonec odehrálo. Ale to nikdo netušil, že navečer, asi hodinu před představením, se jiný nešťastník rozhodne ukončit svůj život skokem z jednoho mrakodrapu přímo na hlavní silniční tah městem a nastane totální dopravní kolaps. Dozvěděli jsme se, co se stalo… čekali na své diváky, a tak jsme nakonec začali s více než půlhodinovým zpožděním. Hráli jsme samozřejmě česky, i když někteří diváci využili simultánního překladu do angličtiny. Byli jsme jedním z prvních kulturních programů, které byly realizovány pro nemalou českou misi v Bruselu. V současné době zde totiž pracuje a žije na 1.200 našich krajanů. Samozřejmě ne všichni znají náš soubor, ale přesto bylo divadlo vyprodáno. Ředitel divadla nám po představení oznámil, že ještě nikdy nezaznamenal tak bouřlivý úspěch. Byli jsme hýčkáni před i po představení. Pro naše krajany jsme dle jejich názoru byli zjevením… A ačkoliv vzdáleni přes tisíc kilometrů od našich domovů, cítili jsme se jako doma a stejný pocit jsme pomohli vytvořit naším vystoupením i těm našim spoluobčanům, které práce zavála na tak dlouho mimo jejich vlast.
Ve stejném čase pak 23 Angličanů a dva Němci hráli v Brně na naší Hudební scéně muzikál FAME. Po čtyřech nedělích zkoušení tři týdny hraní – celkem sedm neděl mimo své domovy! Před jednou z repríz na mne zavolala jedna z hereček: „pane režisére, pane režisére!“ (samozřejmě anglicky) „Prosím, mohla bych vám představit…“ a otočila se na skupinku lidí, která stála kolem ní, „ tohle je moje maminka, tohle je můj tatínek a tohle moje babička a tohle můj dědeček…“ Pozdravili jsme se vzájemně a já si uvědomil, že tak, jak blízko je pro nás dnes Londýn, stejně tak i pro Londýn je dnes blízkou destinací Brno. A krásnou! Všichni tito naši noví kolegové ze zahraničí si v průběhu hostování v našem divadle zorganizovali návštěvy svých blízkých. A ti, stejně jako zpěváci, herci a tanečníci z muzikálu FAME byli Brnem okouzleni. Byli nadšeni z našeho nového divadla i z jeho nového, před nedávnem dokončeného okolí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem rodiče jiné herečky, kteří mi byli představeni při premiéře, potkal za více než týden v klubu našeho divadla. Ptám se: „…tak jste tady znovu? To je krásné!“ A oni odpovídají: „Ne. My jsme ještě neodletěli, až za tři dny.“
Svět si je dnes sám sobě bližším. A jak je přitom ohromný! Ovšem v principu se nemění. Kamkoliv jsem na svých cestách s divadlem i bez něj přijel, žili lidé svými starostmi, svou kulturou, avšak všude jsem přes různé problémy nacházel převážně touhu si navzájem pomáhat, zvát k sobě své blízké, obklopovat se jimi a společně skrze poznávání rozličných rozdílů i lépe poznávat sebe sama. Pro mě úžasné potvrzení mého optimistického vnímání světa v období, které tak těsně předchází vánočním svátkům. Vánoce totiž považuji za nejkrásnější svátky v roce. Jsou nejblíže všemu, co shledáváme v našich životech jako nejpodstatnější – zrození, zrození z lásky, život v rodině, život v lásce, uvědomování si daru života, obdarovávání, radost z radosti jiných – to vše koncentrováno do období, kdy příroda odpočívá, – medituje a pro nás nastává čas k obdobnému - klidnému uvědomování si významu smyslu naší existence… Užijte si krásné Vánoce a kdybyste si chtěli udělat radost navíc – je tu pro Vás naše divadlo…
Nádherné prožití svátků vánočních Vám společně se všemi zaměstnanci Městského divadla přeje
