Vážení divadelní přátelé!
Když se v dávných časech, kdy byl člověk ještě bez všech těch současných civilizačních vymožeností ve všem odkázán na svůj každodenní souboj s přírodou, kdy s ní byl svázán svou každodenní prací – jak se tak psává: "od Slunce východu do Slunce západu lopotil na zemi, aby z ní vyzískal své živobytí", tehdy, podobně jako země, jako samotná příroda využíval člověk zimních měsíců k vydechnutí, k odpočinku. Dnes nejsme tolik závislí na zemi a mnozí dokonce za to, že ji neobdělávají získávají tučné finanční dotace! Dnes odpočíváme o velkých prázdninách a dovolených, tedy převážně v létě, v době, kdy bylo kdysi práce nejvíce a byť jsme se s dobou stali přinejmenším moudřejšími (jak kteří), geny našich předků v nás přežívají a s brzkým stmíváním na nás doléhá lidsky přirozená chuť zastavit se, meditovat, přemýšlet nad svým osudem, nad údělem svých blízkých. Rozsvěcujeme novodobé svíce v podobě elektrických svítidel a čteme si, vyhledáváme různá lidská společenství, toužíme být v klidu spolu s těmi, které máme rádi, vyprávět si s nimi. Proč o tom přemýšlím? Onehdy jsem si s přítelem vyprávěl o tom, jak lidé spolu čím dále tím více jednají skrz různá technická a chladná média a kolikrát už ani nevědí, že člověk, kterého potkají na ulici je tím, se kterým si na Facebooku hodiny píší a mnohdy neznají skutečný hlas bytosti, se kterou hovoří převážně přes telefon, že neznají jeho barvu očí apod. I jsem se dozvěděl, že další novou módou je zasílání si nafilmovaných zpráv z jednoho mobilního telefonu na druhý, kdy se například chlapec natočí při tom, jak nepřítomnému děvčeti oznamuje, že s ní končí a pak ji takovou zprávu odešle a hotovo! Což o to, jsou ty počítače a ten internet a ty telefony výbornými pomůckami našich životů, ovšem jejich nadužívání podle mne nesvědčí o zcela zdravém rozumu současných lidských generací. Já si dodnes nezvykl číst knihy jinak než jako knihy papírové. Když čtu, chci mít tu věc v ruce. A když jsem musel oželet, že si lidé přestali psát dopisy, byl jsem krátce potom postaven před další novum naší společnosti – datové schránky. Nejsem žádný bláznivý katastrofista, ale opravdu začínám mít strach z toho, že už někdo chystá čipy do našich hlav, aby tak dal počítačovému panství do rukou plnou kontrolu nad každým člověkem, když už on sám se mu vydává čím dále tím více. Kdysi se to říkávalo o ohni, že je to dobrý sluha, ale špatný vládce. Podobně ostražitě bychom tedy měli nakládat i s oním požárem, který skrze počítače zachvacuje naši dobu. I další obraz, který mi byl přítelem představen, totiž svědčí o něčem velmi zrůdném. Jeho pětileté dítě křičí, pláče a zuří, když mu rodiče nedovolí hru na počítači a považuje za největší trest, když mu tu hru na delší dobu zakáží.
Za pár dnů se ocitneme se svými nejbližšími kolem vánočních stromků, budeme se na tento svátek dlouho chystat a budeme pak jako za starých časů společně meditovat, přemýšlet o těch, které máme rádi. A budeme možná i přemýšlet o tom, proč tak vlastně činíme a proč tak rádi. Ptal jsem se přátel na to, co je na vánočních svátcích nejvíce těší a odpovědi by se daly shrnout do následujícího: nejvíc je baví přemýšlet o tom, čím potěší své nejbližší, tím, co pro ně připraví, ať je to krásné prostředí, štědrovečerní tabule, dárek, ale to vůbec nejvýznamnější byl pro všechny ten čas klidu strávený se svými milými. Tím nejpodstatnějším je blízkost jiné lidské bytosti a to, že ji učiní šťastnou a čas, který tím stráví nehraje roli. I námaha s tím spojená se stává nejvýše smysluplnou. A to vše bez filtrace skrze moderní techniku.
Prosím, abych nebyl špatně pochopen. Nebojuji proti telefonům nebo počítačům, jen opakuji příměr s ohněm: dobrý sluha, ale špatný pán!
Krásné vánoční svátky ve společnosti vašich milých a blízkých vám za všechny kolegy z Městského divadla v Brno přeje
